Teilhard de Chardin

Pierre Teilhard de Chardin se narodil 1. května 1881 v zámožné rodině na venkovském sídle Sarcenat poblíž Clermont-Ferrandu. Roku 1899 vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Aix-en-Provence a začal studovat filosofii a teologii, vysvěcen na kněze byl v roce 1911. V letech 1920–1923 přednášel geologii a paleoantropologii na Katolickém institutu v Paříži. Mezi lety 1926–1945 pobýval zejména na Dálném východě (Čína) se studijními pobyty v USA a Somálsku. V roce 1926 se podílel na objevu sinantropa (člověk čínský), procestoval jihovýchodní Asii, vytvořil první geologickou mapu Číny a navštívil paleontologická naleziště v severní a jižní Africe a na Jávě. V roce 1946 se vrátil do Francie, cestoval, přednášel a v roce 1950 byl zvolen členem Francouzské akademie. Některé jeho novátorské myšlenky narazily v církvi na odpor a bylo mu zakázáno přednášet. V roce 1951 přijal nabídku americké vědecké nadace, přesídlil do New Yorku, kde na jezuitské koleji při kostele sv. Ignáce na Park Avenue žil, pracoval a na velikonoční neděli 10. dubna 1955 také zemřel.

Teilhardovo rozsáhlé dílo se rozšířilo až po jeho smrti. V knize Vesmír a lidstvo i dalších svých spisech předkládá Teilhard christocentrickou vizi kosmu: Kristus, Alfa i Omega (sr. Zj 1,8), osvěcuje počátek a konec kosmu i putování celého lidstva k novým nebesům a nové zemi. V díle Božské prostředí ukazuje Krista jako toho, kdo dává hodnotu každodennímu životu člověka na osobní i společenské rovině, se vší úzkostí, zápasem, bolestí i umíráním, jež jsou s tím spojeny: „Rozvineme-li v každé oblasti svého jednání své vrozené vlohy, Bůh se nám daruje v plnosti“.

V nesmírné řadě kosmických vlivů, jejichž je příjemcem i tvůrcem, člověk svým bytím, jež je plodem a syntézou Božího stvoření a dlouhého vývoje, ztělesňuje univerzum, svým smyslovým a intelektuálním poznáním dobývá vesmír a svou vůlí, oddaností a láskou směřuje ke zdokonalení sebe sama i všeho ostatního v Kristu. Kosmologie, antropo­logie a dynamicky pojatá christologie jsou Božím rozhodnutím spjaty s vtělením Slova, jež se viditelně uskutečňuje v dějinách, v církvi, mys­tic­kém těle Kristově. „V každém jednotlivém člověku Bůh zvlášť miluje a zachraňuje celý svět, který je v tomto člověku jedinečně a neopakovatelně shrnut.“ Proto ať děláme cokoli z Kristova podnětu, navracíme Bohu určitou část světa, aby v něm vposledku všechno došlo naplnění.

Vtělené Slovo v dějinách sestupuje k univerzu, stává se jednotícím středem i cestou návratu k Otci. Člověk, k němuž je veškeré stvoření zaměřeno, je v jisté chvíli pojat do Slova, které se stalo tělem (srov. J 1,14), aby se všechno na konci časů spolu s člověkem vrátilo k Otci. Pomocí milosti zdokonalujeme sami sebe i celý kosmos, abychom z toho všeho v Kristu učinili obětní dar, jejž předkládáme Otci, a připravovali se na nebeský Jeruzalém. Čím větší dokonalost dáme univerzu, čím víc morálních hodnot v sobě a v mystickém těle Kristově shromáždíme, tím bohatší bude naše oběť a tím spíš si zachová věčnou hodnotu. Jsme Bohem povolání k osobnímu dialogu s ním, díky němuž se nám dostává podílu na vnitřním životě Trojice. Duchovně umíráme s Kristem sami sobě, abychom s ním zakusili vzkříšení k novému životu v milosti. Musíme však ještě čekat na dovršení svého plného vštípení v Krista v hlubině fyzické smrti. Smrt nám působí bolest a zmar, ale zároveň je smrt díky Kristu počátek nového života, nejprve v podobě blaženého nahlížení, posléze ve vzkříšení těla, k němuž dojde tehdy, až celé stvoření už nebude sténat v očekávání, protože bude navždy obnoveno (srov. Ř 8,19–25).

Křesťanský život není postoj pasivní rezignace, ale dynamické spodobování se s Kristem, který je mezi námi přítomen a působí ve svém slově a svátostech, skrze něž nás i celý kosmos přetváří mocí Ducha svatého.

Teilhard se pokusil postavit most mezi světem, vědou a vírou pomocí především fenomenologické metody. Pomohl teologie lépe vnímat činnost člověka, kosmický význam christologie a ekleziologie i eschatologii. Jeho dílo připravilo slova konstituce Gaudium et spes o lidské činnosti ve světě (GS 33–39): „…království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje … je tajemně přítomno už zde na zemi, s příchodem Páně však bude dovršeno“.