Hildegardina vize posledních věků a pádu Antikrista

V následujícím textu představím jedenáctou vizi z třetí části knihy Scivias (Scito vias Domini, Poznej cesty Páně)¹ magistry Hildegardy z Bingenu (1098–1179) v jejím teologickém kontextu a poskytnu její výklad. Tato vize se nachází skoro na konci této knihy.² Hildegarda ji musela zapsat přibližně na přelomu čtyřicátých a padesátých let 12. století, v období, kdy se stěhovala z kláštera Disibodenberg do nově postaveného sídla na Rupertsbergu u Bingenu na Rýně.

1. Představení vize a její nebeský výklad

Vize začíná Hildegardiným popisem pěti zvířat:

„Dále jsem pohlédla na sever a hle, stálo tu pět zvířat. Jedno bylo jako ohnivý, nikoli však žhoucí pes; jedno jako lev žluté barvy; jiné jako sinavý kůň; jiné jako černý vepř; jiné jako šedivý vlk – a ta zvířata se obracela k západu. A na západě před zvířaty oněmi se objevil jakoby nějaký pahorek s pěti vršky; takže z tlamy každého zvířete jedno lano k jednomu vršku toho pahorku se napínalo, každé jsouc barvy černé. Kromě toho lana, jež táhlo z tlamy vlka, to z části bylo černé, z části bílé.“³

Bezprostředně po tomto obrazu Hildegarda popisuje, že na východě spatřila Mladíka, kterého viděla už v druhé vizi popsané v třetí části knihy Scivias,⁴ oděného v purpurové suknici nad úhlem, kde se stýkaly světlé a kamenné zdi budovy. Na rozdíl od předešlé vize Hildegarda nyní viděla mladíka celého: od jeho pupku až k pohlaví se skvěla jitřenka a ležela lyra. Odtud až k patám nohou byl mladík ve stínu, ale jeho nohy byly bělejší než mléko.

Dále Hildegarda viděla obraz Ženy, kterou dříve spatřila nad oltářem před Božím zrakem.⁵ Od pupku až k pohlaví měla Žena šupinaté skvrny. Z jejího klína se zrodila černá hlava s ohnivýma očima, oslíma ušima, chřípím a ústy lva, která tlamou skřípala a brousila o sebe jakoby železnými zuby.⁶ Strašidelná hlava se s praskotem vzdálila ze svého místa, až se celá postava ženy otřásla ve všech svých částech. Na hlavu se přilepila masa mnohého kalu, která se pokusila z hory vstoupit do nebeských výšin. Tehdy do té hlavy udeřil hrom takovou silou, že z té hory spadla a vypustila ducha. Onu horu, kde hlava byla zavalena kalem, obklíčil smrdutý mrak, takže kolem stojící národy propadly strachu, když se ten mrak déle zdržoval kolem hory. Okolo stojící lid se tázal a volal:

„Běda, běda, co to je? Co pak to má být? Ó nás bídných! Kdo nám pomůže? Nebo kdo nás vysvobodí? Vždyť nevíme, jak jsme byli ošáleni. Ó všemohoucí Bože, smiluj se nad námi! Obraťme se, obraťme se tedy; chvátejme k svědectví evangelia Kristova, poněvadž ach! ach! ach, hořce oklamáni jsme.“⁷

Tehdy se doposud krvavé nohy ženy staly běloskvoucími, a Hildegarda zaslechla Hlas z nebe, který jí říkal:

„Třebaže všechno, co na zemi jest, k svému konci spěje, takže svět úpadkem svých sil určen ku své záhubě mnohými strastmi a pohromami stísněn se sklání; tož přece nevěsta Syna mého jak od poslů syna zhouby, tak od samého zhoubce ve svých synech velmi znavena nijak by nebyla potřena, třebas na ni mnoho dotírali. Kdyžto sama na konci věků mohutněji a silněji povstávajíc bude krásnější a jasnější; aby tím způsobem k objetím svého miláčka vykročila líbezněji a sladčeji.“⁸

Hlas z nebe se řečnicky zeptal Hildegardy, co mysticky znamená vidění, které poznává. A začal vysvětlovat úvodní obraz pěti šelem: Na severu stojí pět zvířat, která jsou v tělesných žádostech a mají poskvrnu hříchu. Zvířata představují pět období divokých pozemských království, která na sebe zuřivě soptí.⁹

První období je jako ohnivý pes, který ale nežhne, protože období oněch časů bude mít lidi povahy kousavé. Tito lidé se sice budou jevit na pohled jako ohniví, ale nebudou žhnout Boží spravedlností.

Druhé období je žluté barvy jako lev, protože bude mít lidi bojovné, kteří povedou mnoho válek. V nich však nebudou dbát Boží spravedlnosti, protože ona království ve žluté barvě začnou upadat v únavu a ochablost.

Třetí období je jako sinavý kůň, protože v oněch časech budou lidé nevázaní v potopě hříchu a překračovat konání dobrých skutků v kvapné rozkoši. V hříchu i rozkoši bude srdce oněch říší zničeno v sinavosti své zříceniny, protože zničí zardělost své síly.

Čtvrté období je jako černý vepř, protože má vládce, kteří v sobě samých tvoří velkou čerň zármutku, a válejí se v blátě nečistoty. To znamená, že pomíjejí Boží zákon v mnohých protivenstvích smilstva a jiných podobných hnusností, a strojí mnohé rozkoly ve svatých Božích přikázáních.

Páté období je jako šedivý vlk, protože v oněch časech budou žít lidé, kteří budou hromadit mnohé loupeže jak na majetku, tak v ostatním sobeckém prospěchu. V těch zápasech se nebudou jevit ani černí, ani bílí, ale jako šediví ve svých potměšilostech. Rozdělujíce si hlavy oněch království, tito lidé je svrhnou, protože tehdy přijde čas zmatku mnoha duší, kdy se bude zdvihat blud bludů od pekel až po nebesa, takže synové světla budou vloženi do lisu svých muk, nezapírajíce Božího Syna, zamítajíce však syna zkázy (či zatracení), jenž bude ďábelským uměním pokoušet jejich vůli.

Tato zvířata se obracejí na západ, protože tyto slepé časy zapadnou se sluncem, které jak vychází a zapadá, tak rovněž činí lidé, když se jeden z nich rodí a jiný umírá.

Další výklad Hlasu z nebes¹⁰ se týká pahorku s pěti vršky, který se objevil na západě před pěti zvířaty, z jejichž tlam se napínalo lano k jednomu z těch pěti vršků. Tyto vršky symbolizují sílu tělesné žádostivosti. Každá z těchto sil bude trvat po celé období představované zvířetem. Délka lan ukazuje, jak daleko jsou lidé ochotni zajít ve svých umíněných rozkoších. Ale ačkoliv lano vlka, které znamená nenasytnost, je zčásti černé a přináší mnoho zlého, přesto z jeho směru přijdou ti, kteří jsou bílí ve spravedlností. A tito lidé budou odporovat synu zatracení vřelými zázraky.

2. Rozbor vize pěti šelem podle Ch. M. Czarskiho

Americký badatel Czarski tvrdí, že obraz pěti šelem měl pro Hildegardu prorocký význam, a její komentář tohoto obrazu tvoří jádro jejího raného prorockého myšlení.¹¹ Odkazujíc na augustinovské téma senectus mundi,¹² šestého věku světa, Hildegarda tvrdila, že svět směřuje ke svému konci na cestě plné pohrom. Rovněž církev zakusí mnoho trápení od Antikrista a jeho poslů. Církev však přežije tyto tvrdé zkoušky a vyjde z nich větší, než byla předtím.¹³

V první části vize Hildegarda popsala pět šelem, které viděla na severu. Tato zvířata představovala „pět divokých průběhů pozemských království“ (…quinque ferocissimi cursus temporalium regnorum),¹⁴ stejně jako časová období, během nichž tato království budou existovat. Skutečnost, že tato budoucí království byla symbolizována zvířaty umístěnými na severu, znamená, že tato království budou poskvrněna hříšnými, tělesnými touhami.¹⁵ Zvířata představovala divokost těchto království.¹⁶

V následujícím textu Czarski podává Hildegardin výklad těchto pěti zvířat, který jsem už představil v předešlé kapitole (1.). Czarski k výkladu poznamenává, že Hildegarda v Knize o zásluhách života používala psa jako symbol dotěrnosti (petulantia). Dotěrní lidé jsou jako lovečtí psi, protože nemají pevnou mysl. Jejich mysli jsou jako lovečtí psi, protože sledují vůli jiných lidí, stejně jako lovečtí psi sledují svou kořist. Lidé, kteří se proviní dotěrností, budou potrestáni ohněm.¹⁷ Symbol lva Hildegarda používala také ve významu Krista, nepřítele Satana.¹⁸ Sinavý kůň byl ve středověku spojován se čtvrtou pečetí Janova zjevení 6,7–8.¹⁹ Ve Scivias III,7.6 Hildegarda odhalila pohany, kteří odmítali obrácení ke Kristu, jako pokryté smilstvem a nevěrou, tak jako je vepř pokrytý bahnem.²⁰ Pokud jde o vlka, středověcí autoři chápali toto zvíře jako symbol Antikrista, protože byl nepřítelem beránka, který symbolizoval Krista.²¹ V Knize zásluh života (LVM, s. 198) Hildegarda popsala tvora s vlčí hlavou jako neřest čarodějnictví. Aby lidé nabyli znalostí ďábelského umění magie, musejí vydat své duše Satanovi, který jídá své oběti jako vlk, když žere beránka. Tento tvor měl lví ocas, což znamená, že čarodějníci špatně skončí. Protože zbytek těla tohoto tvora se podobal psovi, znamená to, že čarodějníci se zabývají poznáním magie, aby se honili za zlem. Hildegarda zdůraznila roli Antikrista jako čarodějníka.²²

V další scéně vize se pět zvířat otočilo na západ.²³ Tato scéna znamená, že „pomíjivé časy“ (caduca tempora) představované zvířaty, „zapadnou“ se západem slunce.²⁴ Hildegarda dále založila přirovnání mezi časy a během slunce na analogii s životem člověka: „právě jako slunce vychází a zapadá, tak činí také lidé, když se jeden člověk rodí a jiný umírá.²⁵ Hildegarda tak přirovnala historii světa k průběhu dne. To znamená, že Vtělení Krista se událo na sklonku dne relativně pozdě, protože Kristus přišel poté, co svět prošel pěti věky. Hildegarda přirovnala Kristův příchod k deváté hodině, když se přiblížil večer. Po augustinovském způsobu tak tvrdila, že den, který symbolizoval historii světa, se v době Vtělení už blížil ke sklonku. Příchod Antikrista se bude podobat západu slunce na západě, jinými slovy, blízko konce světa.²⁶

Czarski připomíná, že rozdělení času či prezentování historického vývoje pomocí království symbolizovaných zvířaty lze vystopovat až k církevnímu Otci Jeronýmovi (asi 348–420), jehož pojetí čtyř po sobě následujících světových říší se ve středověku těšilo vážnosti.²⁷ Jeroným rozvíjel toto pojetí v komentáři čtyř šelem zmíněných v biblické knize Daniel 7,2–8.²⁸ Lev s orlími křídly symbolizoval království Babyloňanů a jejich způsob života, charakterizovaný brutalitou, krutostí, přepychem a chtíčem. Orlí křídla představovala pýchu Babylonu.²⁹ Druhé zvíře bylo jako medvěd, jeho divokost symbolizovala Peršany, kteří měli přísný a hospodárný životní styl.³⁰ Leopard jakožto třetí zvíře podle Jeronýma představoval Makedoňany pro velkou rychlost, s jakou Alexandr Veliký dobyl svět. Makedoňané se rovněž podobali leopardu, protože byli krvežízniví a střemhlav se řítili ke smrti. Čtvrté zvíře, které bylo silné a strašlivé, označovalo římské císařství. Skutečnost, že toto zvíře všechno zhltalo a rozdrtilo, značilo, že Řím si podmaní a zničí všechny národy. Jeroným tvrdil, že Řím bude poslední říší. Pád Říma povede k vzestupu království Antikrista.³¹

Jak Czarski ukazuje, bledý kůň a vlk jsou konvenčními symboly. Použití lva k označení království sahá k starozákonní knize Daniel a k Jeronýmovi. Hildegarda však modifikovala symbol lva po svém. Na rozdíl od Daniele, její lev nebyl okřídlený a měl žlutou barvu. Symboly psa a vepře jsou v Hildegardině podání originální. Hildegarda umístila tradiční symboly lva, koně a vlka do originálního kontextu. Původnost vize pěti šelem byla přirozeným důsledkem její vizionářské zkušenosti, která ji odlišuje od soudobých exegetů Gerhoha z Reichersbergu, Anselma z Havelbergu a Honoria z Autun.³²

Rauh navrhl,³³ že Hildegardino použití pětice ve výčtu království, jež byla symbolizována zvířaty, mohlo být odvozeno od pěti padlých králů zmíněných v Janově zjevení 17,10.³⁴ Czarski s tímto názorem souhlasí, protože i u Hildegardy se mluví o pádu pěti království. Czarski se dále domnívá, že z Hildegardina pohledu pět šelem ve Scivias představuje pět budoucích časových období, třebaže je Hildegarda vágně definovala ve srovnání s její pozdější rozpravou o těchto zvířatech v Liber divinorum operum (Knize o Božím díle). Hlavní důvod, proč by tato zvířata měla být vykládána jako vize budoucnosti, je ten, že Hildegarda použila budoucí čas ve spojení s událostmi, které příslušejí času symbolizovaném psem.³⁵ Takže po tomto čase následující události se rovněž odehrají v budoucnosti.³⁶

Czarskiho závěr zní, že pět šelem představuje pět vágně definovaných časových období. Zlí lidé, kteří budou žít v pěti po sobě jdoucích královstvích, připraví cestu pro příchod Antikrista.³⁷

3. Kristus, Církev a Antikrist podle Richarda K. Emmersona

Richard K. Emmerson mluví o Hildegardině jedenácté vizi třetí části knihy Scivias jako o zjevení posledních dnů, událostí, které budou předcházet Poslednímu soudu.³⁸ Všímá si prvního obrazu pěti šelem na severu a podotýká, že Hildegardina vize je zjevením o zlu, protože sever je v indoevropském folklóru a v křesťanské symbolice světovou stranou, z níž pochází zlo. Přebývají zde nepřátelé, démoni, obři a sídlí zde peklo.³⁹

Druhý obraz, představující Mladíka sedícího na východním rohu budovy, odkazuje na úhelný kámen z Žalmu 118,22. Ježíš sám sebe přirovnal k nárožnímu kameni v Matoušově evangeliu 21,42.⁴⁰ Mladík vizuálně odkazuje k dřívějšímu obrazu z druhé vize třetí části knihy Scivias, kde jej komentář ztotožňuje s Kristem.⁴¹

Hildegardina apokalyptická vize opět staví Mladíka na východ, na stranu kostelního oltáře a symbolicky k Jeruzalému, zdroji pravdy. Mladík tak geograficky vyvažuje pět zvířat postavených k severu a na západ, takže morálně vyvažuje zlo zvířat svým dobrem. Jitřenka na Mladíkově pasu a stín na jeho bedrech, kde „se poznává muž“ a níže, opět implikují dualistický kontrast mezi dobrem a zlem. Dobové čtení tomu mohlo rozumět tak, že jasnost Kristovy církve bude přinejmenším na krátké období přemožena stínem zla. Šelmy představují věky či období dějin, možná církevních dějin, vzhledem k jejich vztahu k Mladíkovi, jenž představuje zakladatele církve. Mladík je převážně zcela dobrý, ale je zastíněn temnotou naznačující zlo či utrpení. Zvířata představují věky, které jsou převážně zcela zlé, ale šedý vlk, přivázaný k vršku bílým a černým lanem, naznačuje věk, který míchá určitou naději po dobru se svým zlem.⁴²

Další scéna vize představuje velkou korunovanou Ženu, která může být rovněž vyložena více obrazy: „A znovu jsem spatřila obraz ženy, kterou jsem dříve viděla před oltářem, který stojí před zrakem Božím. Stála na stejném místě, ale nyní jsem ji viděla od pasu dolů.“ Hildegarda zde odkazuje na třetí vizi druhé části Scivias, v níž popsala vznešenou Ženu stojící před Kristovým oltářem: „Potom jsem spatřila obraz ženy tak veliké jako rozlehlé město, s nádhernou korunou na hlavě a náručí, z níž jako rukávce splývala záře, zářící z Nebe až k zemi.“ Emmerson píše, že ikonografii této Ženy, třebaže je nezvyklá, není obtížné dešifrovat, jelikož ji Hildegarda spojuje s tradičními symboly Církve svaté: „A onen obraz šíří svou záři jako oděv a říká: Já musím počínat a rodit!“ Tato ochota rodit upomíná na ústřední motiv Janova zjevení: mulier amicta sole, popsaná jako „žena oděná sluncem, a pod nohama měla měsíc, a na hlavě korunu z dvanácti hvězd.“ (Zj 12,1). Těhotná a pronásledovaná drakem (Zj 12,2–3) je často ztotožněná s Církví.⁴³

Třebaže Hildegardin obraz Církve upomíná na zavedenou apokalyptickou tradici, popis posledních dnů ve vizi ve Scivias se od tradiční ikonografie v jednom podstatném aspektu liší. Tento rozdíl je Hildegardiným nejoriginálnějším a znepokojivým příspěvkem ke středověké eschatologii.⁴⁴ Hildegardina vize verbálně i vizuálně ukazuje, že Církev není atakována zvnějšku, ale je sama zkažena, zejména na „místě, kde se poznává žena“. Stejně jako Mladík, který je popsán pozitivními výrazy, ale na chvíli jej přemáhá stín, Žena Církev je představena jako v podstatě dobrá, ale trpící strašlivým zlem, šupinatými skvrnami a černou hlavou. Místo obou výskytů zla je navíc stejný: mužské či ženské genitálie. Červená barva na ženských nohou představuje krev a upomíná na strašlivé utrpení, způsobené zřejmě černou hlavou. Bělost ženiných chodidel je proto nečekaným kontrastem, ujišťujícím, že Církev je nanejvýš dobrá. Jelikož je celá vize uvozena pěti šelmami, které vyvolávaly asociace s pomíjivými věky, Hildegardino posluchačstvo mohlo porozumět změnám od dobra ke zlu a znovu k dobru jako po sobě jdoucím obdobím v církevních dějinách.⁴⁵

Emmerson z toho vyvozuje, že třebaže Církev zakusí čas zla a utrpení (Mladíkův stín, obrovská hlava v klíně Ženy, krvavé nohy), nakonec se bude těšit z dobrého období na konci času, jak to představují bílá chodidla Mladíka a Ženy.⁴⁶

Hildegarda ve své vizi neidentifikuje monstrózní hlavu jako Antikrista, ale jako syna zatracení, jenž však může představovat i Antikrista. Obsah její vize je neobvyklý, protože poslední velký pronásledovatel církve je ve středověkém umění a exegezi obvykle vyobrazen jako lidská postava než jako démon. Hildegarda popisuje, jak se narozený Antikrist pokouší vystoupit na nebesa. Podle apokalyptické tradice Antikrist na své poslední cestě bude klamavě napodobovat Kristův život pokusem vystoupit na nebesa v parodii Nanebevstoupení. Toto očekávání bylo posíleno legendami o blasfemické kariéře prvního velkého heretika Šimona Mága (Sk 8,18–19). Protože se Šimon Mág pokusil získat duchovní autoritu penězi, propůjčil tak své jméno simonii, svatokupectví, které charakterizovalo církev v Hildegardině době. Podle legendy se Šimon Mág pokusil vznést do nebe s pomocí démonů, ale když jej apoštol Petr proklel, usmrtil ho pád z výšin.⁴⁷

Třebaže McGinn tvrdí, že Hildegarda první hlásala, že se Antikrist pokusí vstoupit do nebe, aby napodobil život Krista, je toto pojetí o osm set let starší, a nalézáme je už v Jeronýmově komentáři ke knize Daniel, kde Antikrist jde na Olivovou horu, aby vstoupil na nebesa, ale místo toho je zabit. Hildegardin tajemník Volmar a ostatní posluchačstvo, které bylo obeznámeno s Jeronýmovou exegezí, mohlo identifikovat obrovskou hlavu s Antikristem a horu ze Scivias s Olivovou horou, ačkoliv jméno této hory není ve vizi ani v komentáři zmíněno.⁴⁸

V zobrazení Antikrista v podobě démonické hlavy scelené s tělem Církve je Hildegarda velmi originální a radikální. Vidí zlo, jak pochází z nitra církve. Není to útok z vnějšku, ať už je tradičně představován jako Antikrist zrozený ze Židů nebo podporovaný islámskou válečnou silou. Hildegarda tak vyjadřuje své živé pochopení faktu, že se církev zkazila, zvláště svatokupectvím.⁴⁹

Zbytek vize je konformnější s tradiční eschatologií. Poté, co je monstrózní hlava zničena hromobitím, ustrašení následovníci Antikrista, zobrazení mezi Ženou Církví a horou, se kají. Tato pasáž představuje pravověrné očekávání, založené Jeronýmem v jeho komentáři k Danielovi, že po pádu Antikrista nastane krátké období „povzbuzení svatých“ před soudným dnem. Toto povzbuzení, dávající svedeným příležitost kát se a obrátit se od Antikristova falešného náboženství ke Kristově pravému evangeliu, nevede k tisíciletému království, ale ke krátkému období církevní obnovy, kterou v Hildegardině vizi symbolizují bílé nohy Mladíka a Ženy.⁵⁰

3.1. Hlas z nebes

Viděli jsme, že Hildegarda ve Scivias nejen simultánně vidí a slyší božská tajemství ve vizích, ale slyší i Hlas z nebes, který vysvětluje její vize.⁵¹ Model pro takovou skutečnost poskytli už starozákonní proroci. Například Daniel přijal nebeské vysvětlení své enigmatické vize šelem (Daniel 7,16–28).⁵² V případě vize posledních dnů a pádu Antikrista Hildegarda přijala vysvětlující komentář, který v knize obsahuje 42 kapitolek (Scivias III,11.1–42),⁵³ z nichž jsem v první části tohoto příspěvku (1.) představil prvních sedm, majících bezprostřední vztah k jednotlivým obrazům Hildegardiny vize, především však k obrazu pěti zvířat.

Texty pocházející od Hlasu z nebes opakují a vysvětlují malé oddíly vize. Po krátkém úvodu o Církvi, jež vychází ze všech nebezpečí vítězná a připravená pro Krista, Hlas z nebes vysvětluje vlastní význam každého oddílu a pak obvykle vykládá jejich obrazy jako proroctví budoucnosti. V první části tohoto příspěvku (1.) neuvedená kapitolka III,11.9 ztotožňuje Mladíka se Synem člověka, další kapitolka III,11.10 vykládá stín zakrývající Mladíka jako dobu pronásledování církve a kapitolka III,11.13 ztotožňuje Ženu s Církví, nevěstou Syna člověka.⁵⁴

4. Shrnutí

Jedenáctá vize třetí části Hildegardina vizionářského díla Scivias představuje obrazy pěti budoucích věků světa, zpodobené pěti zvířaty na severu a obracejících se na západ. Dále k nim patří obraz Mladíka, který představuje Syna člověka v jeho apokalyptickém významu. Další dva obrazy reprezentují alegorizovanou Církev v podobě Ženy, která rodí syna zatracení (filius perditionis), neboli Antikrista, jenž se vzápětí neúspěšně pokouší o nanebevstoupení. Antikrist je však sražen hromobitím a jeho následovníci se kají a obracejí ke Kristovu evangeliu. Následně k Hildegardě začíná promlouvat Hlas z nebes, který vysvětluje jednotlivé obrazy vize v krátkých kapitolkách. Tak jsou postupně vysvětleny významy zvířecích symbolů ohnivého psa, žlutého lva, sinavého koně, černého vepře a šedivého vlka, které charakterizují povahu lidí a vládců jednotlivých budoucích věků. V sedmé kapitolce Hlas z nebes vysvětluje význam pahorků s pěti vršky a lan, která vedou k tlamám pěti zvířat. Vršky představují sílu tělesné žádostivosti a délka (černých) lan značí dalekosáhlost této lidské touhy. Černobílé lano vlka znamená skutečnost, že v pátém věku budou žít hříšní i spravedliví lidé, kteří se střetnou se synem zatracení.

Charles M. Czarski ve svém rozboru použité symboliky obrazu pěti šelem ukazuje, že obrazy psa a vepře jsou v Hildegardině pojetí originální. Hildegarda navíc použila tradiční symboly lva, koně a vlka v nezvyklém kontextu, protože celý obraz pěti šelem byl výsledkem její originální vizionářské zkušenosti, božského daru, který předčil i soudobé exegety Písma. Czarski souhlasí s Rauhovým názorem, že se Hildegarda ve výčtu pěti království inspirovala pěti padlými králi z Janova zjevení 17,10.

Richard K. Emmerson se zabývá i ostatními obrazy a motivy Hildegardiny vize. Klade je do vzájemných vztahů a souvislostí, a tak přichází k poznání jejich teologických významů. Celou vizi považuje za zjevení posledních dnů lidstva před Posledním soudem. Poukazuje na původnost obrazu Církve, která je z nitra atakována démonickou hlavou Antikrista, symbolizující její zkaženost, způsobenou svatokupectvím. Závěr vize je však pozitivní, neboť prorokuje krátké období církevní obnovy před koncem světa.