Patrik

Poprvé přišel Patrik do Irska, když mu bylo 16 let, jako otroka ho přivleklo pirátské vojsko irského krále Nialla Noigiallacha. Byl pak prodán náčelníku Miliucovi, jehož území se prostíralo od břehů jezera Loss Neagh až k pohoří Slemish. Po šest let Patrik na úbočí Slemishe pásl a krmil Miliuccova stáda. Ve své bídě se upnul ke křesťanské víře svého dětství a každý den i každou noc se stokrát modlil. Jednou v noci uslyšel ve snu hlas, který mu oznámil, že se brzy vrátí do své vlasti. Za několik dní mu týž hlas řekl: „Patriku, tvá loď čeká!“ Patrik tehdy bez váhání opustil stáda a z Ulsteru uprchl a přišel do přístavu na jihovýchodním pobřeží Irska. Nad uprchlíkem se slitoval jakýsi chudák, vzal ho do své chatrče, dal mu najíst a nechal ho u sebe přespat. Když se Patrik probudil, skutečně našel loď připravenou k odplutí. Požádal o povolení, aby směl nastoupit, ale kapitán, který v něm poznal uprchlého otroka, ho vyhnal. Patrik se tedy obrátil nazpět k chatrči toho chudého člověka, a jak vykročil, začal se modlit. Ani nestačil modlitbu odříkat, a už uslyšel, jak na něho námořníci volají, aby se vrátil. Kapitán se rozmyslel a Patrik na loď nastoupil. Po třech dnech doplula loď k pobřeží Galie. Patrik putoval Galií a Itálii od kláštera ke klášteru, dokud nenadešla chvíle, kdy se mohl vrátit do Británie na statek svého otce. Jednou v noci, krátce po svém návratu, měl Patrik neobvyklý a velmi živý sen. „A u vidění nočním jsem spatřil muže, jménem Victoricus, jenž přicházel z Irska a přinášel s sebou nesčetné listy. Jeden z nich mi předal a já jsem začal číst list, který nesl název ,Hlas Irů´. Když jsem ta slova četl, uslyšel jsem známé hlasy lidí, kteří žili v lese u Focluti nedaleko západního moře. Volali jakoby jedním hlasem: ,Snažně tě prosíme, svatý mladíku, vrať se a choď opět mezi námi´. Pocítil jsem v srdci tak velikou bolest, že jsem nemohl číst dál. A tak jsem se probudil.“ Třebaže se Patrik návratu do Irska velice děsil, přesto byl přesvědčen, že se mu dostalo božího příkazu a že jej musí uposlechnout. Vydal se tedy na evropskou pevninu, aby se stal duchovním, a mohl tak hlas Irů vyslyšet. Když přišel Patrik do Irska podruhé, byl už biskupem. Doprovázela ho družina mnichů a přicházel vykázat stará božstva a obrátit Iry na křesťanskou víru. Nejdřív přistál na ostrově Inis Padraig u pobřeží Leinsteru, potom však odplul dál na sever a vystoupil na pobřeží Strangford Lochu. Pak zamířil k jihu do Tary, sídla velekrále celého Irska, kde tehdy panoval Laoghaire, syn zmíněného Nialla Noigiallacha. Když doputoval do Leinsteru, byl právě předvečer Velikonoc, ale zároveň i předvečer svátku Bealtaine neboli prvního máje, dne, který byl u Irů zasvěcen slunci. Prvního máje ráno shromáždil velekrál celý svůj dvůr na návrší v Taře. Když se na obzoru objevily první paprsky slunce, přistoupil nejvyšší druid k hranici ozdobené květy, aby ji slavnostně zapálil. Než však stačil rozžehnout oheň, lidé čekající na okolních kopcích s úžasem zpozorovali, že v dáli na východě vyšlehly plameny na vrchu Slane. Byl to oheň, který rozžehl Patrik k oslavě Velikonoc. „Kdo se odvážil zapálit ten oheň?“ zeptal se Laoghaire. „Vidíme ten oheň,“ odpověděli mu druidové, „a přesto-že nevíme, kdo jej zapálil, jsme si jisti, že nebude-li uhašen hned teď, nebude uhašen už nikdy. Uhasí naše posvátné ohně a muž, který jej roznítil, získá moc nad námi všemi, i nad samotným velekrálem.“ Uhaste ten oheň a toho, kdo jej zapálil, přiveďte sem do Tary,“ rozkázal král a jeho poslové spěchali ke Slaneu, aby splnili jeho příkaz. Předvedli Patrika a jeho mnichy před Laoghairea, a když král uviděl tonzury na jejich hlavách, mnišská roucha s kapucemi a zatočenou biskupskou berlu, zachvěl se hrůzou. Vzpomněl si, že mu jeho druidové před lety předpověděli příchod takových lidí. Pronesl nad Patrikem rozsudek smrti, ale mnich na sobě nedal znát ani stopu strachu. Místo toho králi vytknul, že se jako božstvu klaní slunci. „Bůh, v něhož věřím já, dává každý den vyjít slunci pro naše dobro. Slunce nám však nikdy nebude vládnout ani jeho sláva nepotrvá věčně. Pravým Sluncem je Kristus, jemuž sloužím, a ten nikdy nezemře a dá věčný život těm, kdo budou plnit jeho vůli.“ Mnozí členové královy družiny, kteří Patrika slyšeli, se stali křesťany a Laoghaire, ač se sám neobrátil, zrušil rozsudek smrti. Patrik s hrstkou svých mnichů potom prochodil celé Irsko a cestou všude kázal evangelium. Obrátil na novou víru množství žen a mužů a křesťanství se šířilo po celé zemi.

(Zpracováno dle Marie Heaneyová: Za devíti vlnami).