Rétorika žalmů o utrpení III.

autor: 

1. část 2. část

Stejně tak třetím nejsilnějším souborem „zajištění si vyslechnutí“ je spíše krokem fáze chvály. Samostatný soubor ve zkoumaných žalmech obsahuje 60 veršů. Pokud bychom však opět spojili všechny tři kroky fáze chval, tedy zajištění si vyslechnutí, přísaha/slib, doxologie a chvála dostaneme počet veršů 126.

Z tohoto přehledu můžeme usuzovat, že tři velké okruhy témat jsou nejdůležitější. Prosbu střídá stížnost a stížnost zase prosbu. Nakonec zazní chvála, ne ani tak pro Hospodinovo jednání v žalmistově krizi, ale spíš pro jakousi snahu zajistit si vyslyšení modlitby.

To, co se však ukázalo jako jedna ze zajímavých věcí, je absence druhé fáze u některých žalmů. A to konkrétně u žalmů: 38, 39, 88 a 120. Tyto žalmy postrádají ochotu žalmisty k chvále a tedy obrat k alespoň nějaké naději. Absence naděje v těchto žalmech by nás mohla přivést na myšlenku, že právě a pouze tyto žalmy lze považovat za dezorientující. Tyto žalmy jsou obtížné k četbě dnešnímu čtenáři pro obraz beznadějného utrpení bez jakéhokoliv Božího vstupu a Božího řešení. Přinášejí často velmi těžce stravitelné obrazy Boha. Tyto obrazy mohou mást jejich čtenáře a přinášet tak dezorientaci do vlastního pojetí víry. Avšak malou naději přece jen skrývají, neboť přes všechno popsané utrpení, jsou stále modlitbami, jež jsou přednášeny Hospodinu.

V našem souboru vybraných žalmů bychom tyto mohli právě pro absenci druhé fáze a znepokojující výpověď nazvat žalmy dezorientujícími. Pak by ale žalmy reorientující byli ty, které naopak chválu obsahují. Tím bychom si odpověděli na otázku rozlišení všech tří skupin žalmu. Pokud tedy žalm obsahuje alespoň jeden krok fáze chvály, lze ho nazvat žalmem reorientujícím a pokud naopak žalm fázi chvály neobsahuje vůbec, je možno jej nazvat dezorientující. Tímto rozlišením bychom tedy mohli posunout Bruggemannovu tezi o složitém rozpoznání žalmů reorientujících od žalmů dezorientujících a orientujících. Pokud žalm neobsahuje žádnou krizi, jedná se o žalm orientující. Pokud neobsahuje fázi chvály, je dezorientující. Když však žalm obsahuje krizi a reakci na ní, tedy, buď mluví o krizi prožité v minulosti a reaguje na ní, anebo obsahuje prvek chvály navzdory prožívané krizi, lze mluvit o žalmu reorientujícím.

V této části práce si podrobněji popíšeme jednotlivé fáze a kroky a podíváme se na to, jak je žalmista používá.

1) Fáze nářek

a) Oslovení

Jaká je tedy struktura zkoumaných žalmů? Prvním krokem žalmu je oslovení, ve formě prosby. Hospodin je tím, ke komu se žalmista vztahuje. Oslovuje jej přímo jakýmsi voláním. Hospodine, Bože jsou nejčastějším oslovením. Dále žalmista pokračuje prosbou o vyslechnutí. Volá, křičí, ptá se, prosí, naznačuje situaci. Například v žalmu 22. nalezneme dobrý příklad takového křiku.

„Když volám, odpověz mi,

Bože mé spravedlnosti!

V soužení mi zjednáš volnost.

Smiluj se nade mnou,

vyslyš mou modlitbu!“1

V něm žalmista volá k Bohu a naznačuje situaci, ve které se nachází. V jeho životě je soužení, ale prosí Hospodina o milost a o vyslyšení modlitby. Jinde pak zase žalmista začne rovnou stížností:

„Hospodine,

jak mnoho je těch,

kteří mě souží,

mnoho je těch,

kdo proti mně povstávají!“2

b) Stížnost

Stížnost je centrem žalozpěvu. V ní žalmista popisuje situaci, ve které se ocitá a nastoluje problém. Je ohrožen, hrozí mu zánik. Tento krok je stěžejní, protože právě v něm žalmista nejvíce mluví o svém utrpení. Utrpení přichází z mnoha stran.

Zdroje útrap jsou veskrze tři. Buď žalmistu trápí jeho stav, ať už duševní nebo fyzický, anebo je to nepřítel, který mu usiluje o život či jej pomlouvá. V mnoha žalmech pak najdeme kombinaci mezi oslabeným stavem žalmisty a nepřáteli, jež neváhají tohoto oslabení využít. Tyto nepřátele žalmista často nazývá svévolníky. Dává jim ve svých představách též podobu různých, až mytických zvířat. Tyto zvířata často útočí v tlupě. V žalmech máme tedy obrazy psích a lvích smeček či stád býků. Je zajímavé, že některé ptáky žalmista používá jako popis svých fyzických či duševních stavů. Například:

„Podobám se pelikánu v poušti,

jsem jak sova v rozvalinách,

probdím celé noci,

jsem jak ptáče,

jež na střeše osamělo.“3

Žalmista také popisuje svůj strach a touhu s ním spojenou v metafoře křídel holubice, jež mu napomohou k útěku do bezpečí.

„Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice,

uletěl bych, usadil se jinde.

Ano, daleko bych letěl,

pobýval bych v poušti,

spěchal do bezpečí před náporem větru,

před vichřicí.“4

Z mytických zvířat je to pak jednorožec nebo býk, zejména pak Býci z Bášanu. Obě tyto zvířata představují silného nepřítele, jenž je člověkem neporazitelný. Býci z Bášanu pak mohou být odkazem na vítězství Hospodina nad králem Oggem, jenž vládl obřímu národu Refájců, usídlených právě v Bášanu.5 Jakoby žalmista chtěl naznačit, že ten kdo mu ukládá o život, není běžným nepřítelem, kterého lze porazit bez Božího zásahu a tím motivovat Hospodina k jednání v žalmistův prospěch.

Třetím zdrojem ohrožení je v některých žalmech sám Hospodin, jež za prvé dopouští na žalmistu utrpení a za druhé jej vydává jeho nepřátelům. To zřejmě souvisí s přesvědčením, že Hospodin má život žalmisty a jeho okolnosti ve vlastních rukou. To se pak pojí s otázkami, jestli žalmista nekoná či nekonal ve svém životě něco, co se Hospodinu znelíbilo.

c) Prokletí

Se zdroji žalmistova utrpení je pak úzce provázán krok prokletí. To je většinou namířeno právě proti žalmistovým nepřátelům.

„Jejich stůl se jim staň osidlem a těm,

kdo jsou s nimi zajedno,

buď léčkou.

Dej, ať se jim zatmí v očích,

aby neviděli,

jejich bedra ustavičně zbavuj síly.

Vylej na ně svůj hrozný hněv,

tvůj planoucí hněv ať postihne je.

Jejich hradiště ať zpustne,

v jejich stanech ať nebydlí nikdo.

Neboť toho,

kterého jsi ty zbil,

pronásledovali,

vypravují o bolesti těch,

které jsi proklál.

Sečti jejich nepravosti,

ať před tebou nejsou spravedliví.

Nechť jsou vymazáni z knihy živých,

nezapsáni mezi spravedlivé.“6

Thomas Römer ve své knize Zapovězené žalmy naznačuje, že za tak silným vyjádřením se může skrývat obrovská touha po spravedlnosti a nastolení spravedlivé společnosti. Jedná se tedy o silnou výzvu vůči Bohu. Pouze on může být vykonavatelem této pomsty. Žalmista nebere spravedlnost do svých rukou. Zdá se, že slova jsou jeho jedinou zbraní proti skutečnému hmatatelnému násilí svévolníků. Ve svých úzkostech proto před Bohem nic neskrývá a předkládá mu i své pomstychtivé představy. To může být vskutku terapeutické, protože žalmista vyslovením těchto tužeb může dojít ke katarzi a zabránit tak výbuchu svého vlastního skutečného násilí.7

d) Prosba

Na stížnost navazuje prosba. Ta je skutečným vyvrcholením stížnosti. Bohu je předložena situace, z niž není pro člověka úniku. Bezmoc a zoufalství, které jsou jasně zřetelné ze stížnosti, zde dostává jasnější kontury. Od úvodní prosby se liší v tom, že zde je Hospodin žádán o přímý vstup a zásah, zatímco v úvodním oslovení se k Bohu volá a prosba se vztahuje k vyslyšení modlitby. Žalmista používá ve své prosbě velmi často volání po vysvobození a spáse.

„Vrať se, Hospodine,

braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!“8

Volá ale také po zásahu proti svévolníkům, a proto je někdy velmi jednoduché je zaměnit s prokletím.

„Kéž to zlo odrazí na ty,

kdo proti mně sočí!

Ve své věrnosti je umlč.“9

Zatímco však prokletí vyjadřuje spíš výtrysk žalmistova hněvu, prosba představuje jakousi tichou odevzdanost právě po všech těch emocích koncentrovaných ve stížnosti či prokletí. Prosba: kéž, připomíná spíš jakýsi povzdech a ochotu odevzdat se k Božímu jednání. Zároveň jakoby v prosbě nastávala úleva. Od vyřčení prosby, se nastartoval proces smíření. Ať už bude Bůh jednat, anebo ne, je prosebník ochoten se smířit s tím, co přichází.

e) Motivace

Jeden z dalších kroků úzce provázaným s prosbou, které prosebník používá, je motivace Hospodina ke vstupu do žalmistova života. Potřeba si zajistit připomenutím mocných Božích činů. Existuje několik variant takové motivace. Prvním z nich je způsob, ve kterém je žalmista přesvědčen o své nevině a žádá tedy Hospodinovu pomoc.

„Ty však vidíš trápení a hoře.

Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou.

Bezbranný se spoléhá na tebe,

sirotkovi poskytuješ pomoc.“ 10

Mnohem častěji však nalézáme motivaci, kdy žalmista přiznává svou vinu, ale kaje se a prosí o obnovu a odpuštění.

„Hospodine, Bože můj,

jestliže jsem něco spáchal,

jestliže lpí bezpráví na mých dlaních,

jestliže jsem odplácel zlem tomu,

který mi přál pokoj,

nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka,

ať nepřítel stíhá moji duši,

chytí a zašlape do země můj život,

ať uvede v prach mou slávu.“11

Je obvyklé, že se žalmista snaží motivovat Hospodina také připomenutím jeho činů vůči otcům. Jestliže Hospodin zázračně konal v jejich příběhu, proč by nemohl zasáhnout také do žalmistova problému.

„Ty jsi ten Svatý,

jenž trůní obklopen chválami Izraele.

Otcové naši doufali v tebe,

doufali,

tys jim dal vyváznout.

Úpěli k tobě a unikli zmaru,

doufali v tebe a nebyli zahanbeni.“12

Žalmista se pokouší Hospodina motivovat k zásahu mnoha způsoby. Je ochoten přehánět a líčit svůj stav jako nezvratný například tvrzením, že jeho smrt je již nevyhnutelná.

„Jsem počítán k těm,

co sestupují v jámu,

jsem jako muž,

který pozbyl síly.

Jsem odložen mezi mrtvé jako skolení,

co leží v hrobech,

na které už ani nevzpomeneš,

kteří jsou zbaveni ochrany tvých rukou.“13

Žalmista však také ve své snaze o motivaci Hospodina neváhá jít až na hranici slušnosti vůči Bohu. Říká, že jestli Bůh nezasáhne do jeho situace, bude to předně on, kdo bude tratit, a to ztrátou svého vyznavače. Žalmista už se ale ocitá z jeho pohledu na hranici života a smrti a tedy již není nic víc, co by mohl obětovat.

„Což pro mrtvé budeš konat svoje divy?

Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?

Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě?

O tvé věrnosti v říši zkázy?

Což jsou známy v temnotě tvé divy,

tvoje spravedlnost v zemi zapomnění?“14

2) Fáze chvály

a) Boží vyslyšení

Nyní nastává ve struktuře změna. Něco se v žalmistově situaci změní. Co je tou změnou? Může se dít následovné. Žalmista chválí protože:
a) přestože trpí, protože se oprostil od ohledu na sebe samotného a raduje se z Boží velikosti.
b) přestože trpí, avšak navzdory současnému utrpení má jistotu Boží pomoci a dává najevo, že je jen otázkou času, kdy ta pomoc nastane.
c) protože ví, že se chce Bohu zalíbit (čímž se tento krok blíží motivaci).
d) chválí, protože právě zakusil pomoc.
e) chválí, protože si v rámci kultu připomenul a) nebo b).

Ne vždy je tato změna zcela jasně viditelná. Je to zvláště kvůli tomu, že se jedná o vnitřní proces člověka. Spiritualita vzdoruje empirickému zkoumání.15 Vnitřní procesy nejsme schopni nijak dokázat, snad jen na ně můžeme nahlédnout, pokud je člověk sám nevysloví a neotevře své nitro. Avšak právě to, že je žalmista přes veškeré prožívané utrpení ochoten k chvále, nám silně naznačuje, že žalmista prochází vnitřní katarzí. Najednou si je žalmista jist tím, že jej Bůh slyší. Toto přesvědčení bývá vyjádřeno zvoláním. Pokud na začátku žalmu žalmista křičí k Hospodinu v zoufalství a prosí o slyšení, zde již volá v pevném přesvědčení, že Hospodin slyší a modlitbu prosebníka přijme:

„Pryč ode mne všichni,

kdo pácháte ničemnosti!

Hospodin můj hlasitý pláč slyší,

Hospodin slyší mou prosbu,

moji modlitbu Hospodin přijme.“16

nebo:

„Svého ducha kladu do tvých rukou,

vykoupils mě,

Hospodine, Bože věrný.

Nenávidím ty,

kdo se drží šalebných přeludů,

já spoléhám na Hospodina.

Z tvého milosrdenství se budu radovat a budu jásat,

že jsi shlédl na mé pokoření.

Vždyť ty víš,

co sužuje mou duši.

Nevydal jsi mě do rukou nepřítele,

dopřáls volnosti mým nohám.“17

b) Přísaha/Slib

Součástí chvály je také žalmistovo skládání slibu, je ochoten v případě změny situace něco učinit na oplátku. Šířit dobrou zvěst o Hospodinu, nebo například slíbí obětovat v chrámu.

„Ochotně ti budu obětovat,

vzdávat chválu,

Hospodine,

tvému jménu,

protože je dobré.“18

Někdy však žalmista považuje oběť za nedostačující. Zdá se, že hlásání a mluvení o Božích skutcích Bůh příjme spíš než oběť dobytka.

„Písní budu chválit jméno Boží,

velebit je budu díkůvzdáním.

Hospodin to přijme raději než býka,

býčka s paznehty a rohy.“19

c) Doxologie a chvála

Posledním krokem vyskytujícím se v těchto námi vybraných žalmech je doxologie – závěrečné provolání slávy. V této doxologii je Hospodin uznáván jako vládce, zachránce, ten, který se zastane vdovy a sirotků. V tomto prvku lze asi nejsilněji vnímat posun od stížnosti v zoufalství k plnému přesvědčení o Božím zásahu. Můžeme zde říct, že žalmy, které obsahují tuto doxologii, bychom mohli rozpoznat jako žalmy reorientace právě pro provolání slávy. To se může dít pouze po změně, jež nastala v žalmistově situaci. Zřejmě nikdo není schopen oslavovat přímo v život ohrožující situaci. Žalmista je ochoten vyslovit Hospodinovi chválu navzdory vědomí, že prožívané, anebo prožité utrpení se může kdykoliv vrátit.

Základní strukturu zkoumaných žalmů si lze představit takto:

1. Stížnost

I. Oslovení s úvodním voláním k Bohu a prosbou o vyslyšení

II. Stížnost

III. Prosba

IV. Motivace

V. Prokletí

2. Chvála

I. Jistota vyslyšení

II. Přísaha /slib

III. Chvála Boha, závěrečná doxologie

Je třeba si však říct, že tato struktura není rigidní. Žalmista pracuje s těmito prvky různě. Nalezneme žalmy, které budou obsahovat víceméně všechny tyto prvky, avšak jejich pořadí není nikdy pevně dáno. Například žalm 41. začíná s jistotou vyslyšení a motivací, pak teprve přichází silná stížnost, krátká prosba ve verši 11, aby opět pokračovala jistotou vyslyšení a závěrečnou doxologií. Často také žalmista vynechá některý z prvků úplně.

Na tomto místě je dobré popřemýšlet nad Bruggemannovým rozdělením žalmů. Pokud žalm obsahuje pouze prvky stížnosti, můžeme říct, že se jedná o žalm dezorientovaný. Pokud však žalm obsahuje chválu navzdory prožívanému utrpení, mohlo by se jednat o žalm nové orientace. Žalmista je ochoten chválit Hospodina i přesto, že trpí. Je ho ochoten chválit proto, že už má s Hospodinem předchozí dobrou zkušenost, nebo plně věří Bohu, že zasáhne, anebo se již něco změnilo během jeho nářku.

(pokračování příště)

1 Ž. 22:1 ČEP

2 Ž. 3:1 ČEP

3 Ž. 102:7-8 ČEP

4 Ž.  55:7-9 ČEP

5 DOUGLAS, J. D. (ed.). Nový biblický slovník. Překlad Alena Koželuhová. Ilustrace Tomáš Prchal. Praha: Návrat domů, 1996. Str. 696.

6 Ž. 69:23-29 ČEP

7 RÖMER, Thomas. Zapovězené žalmy: modlitby beznaděje a pomsty. Jihlava: Mlýn, 2010.

8 Ž. 6:5 ČEP

9 Ž 54:7 ČEP

10 Ž 10:14 ČEP

11 Ž 7:4-6 ČEP

12 Ž 22:4-6 ČEP

13 Ž 22:5-6 ČEP

14 Ž 88:11-13 ČEP

15 ADAM, Zdeněk, VORLÍČEK, Jiří a Yvona POSPÍŠILOVÁ, ed. Paliativní medicína. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2004. Str. 450.

16 Ž 6:9-10 ČEP

17 Ž 31:6-9 ČEP

18 Ž 54: 8 ČEP

19 Ž 69: 31-32 ČEP