Rétorika žalmů o utrpení II.

1. část

Žánr

V žalmech můžeme objevit mnoho druhů modliteb. Podle Gerharda von Rada jsou žalmy Izraelem chápány: „jako jedinou polyfonii Bohu.“¹ Tato jediná polyfonie je odpověď Izraele Hospodinu na jeho mocné činy. Zaznívá zde tedy jakýsi mnohohlas. Modlitba jako reakce na Boží jednání. Proto rozpoznáváme jednotlivé žánry, rekce žalmisty na zkušenost s živým Hospodinem. Nejčastější žánry jsou chvalozpěvy, žalozpěvy, díkuvzdání. V menším počtu pak rozpoznáváme žalmy důvěry, žalmy rozpomínání, mudroslovné žalmy a žalmy královské. ² V následujících kapitolách se budu věnovat těmto žánrům podrobněji. Je pravdou, že žalozpěvy a nářky jsou nejčastějším motivem žalmů, avšak chvalozpěv v důrazu knihy převládá.³ Mnohé žalozpěvy totiž končí obratem ke chvále. Proto je možno říct, že nakonec celkové vyznění vede k oslavě Hospodina. Je jen velmi málo žalmů, které v sobě neobsahují žádnou chválu, či závěrečnou doxologii. To podtrhuje i hebrejský název knihy tehillim, jež se překládá jako chvalozpěv. Chvalozpěvy nalézáme především na konci žaltáře a ten tak ústí v takzvanou velkou doxologii zahrnující žalmy 146-150.⁴ Žalmista vyzívá všechny, aby se k jeho chvále připojili.

Žalmista dává najevo všeobecnou chválu Hospodina, aby tak žalmy mohly použít i další generace a reflektovat tak svou vlastní zkušenost. ⁵ Jakoby Hospodin ústy žalmisty vyzýval člověka k tomu, aby jej oslavoval, aby se z něj člověk radoval.⁶ A to i třeba navzdory negativní zkušenosti.

„Písmo často přikazuje lidem chválit Hospodina, bez ohledu na momentální náladu, pocity čí okolnosti. (srov. Jb 1,21). „Radovat se před Hospodinem“ je nezbytnou součástí požadovaného řádu každodenního života Božího lidu (Dt 12,7; 16,11n), při němž se věřící navzájem povzbuzují k novým chválám.“⁷

Chvalozpěv by tedy měl být záležitostí nejen jednotlivce, ale také celého společenství. Toto společenství se odehrává v rámci Hospodinova kultu.

Ve Starém zákoně má chvála často povahu vyznání. Toto vyznání se vztahuje k mocným Hospodinovým činům vůči Izraeli, ale také vůči jednotlivci. Takové vědomí těsně souvisí s vyznáním hříchu. Vyznání může věřícího vést k tomu, aby se ještě pevněji přimkl k Bohu, chválil jej a radostně přinášel oběť. Vyznání není jen osobní a individuální čin, ale má i liturgický význam. V den smíření Velekněz zástupně vyznává hříchy lidu.⁸

Aby člověk mohl Boha chválit a vyznávat, musí projít zkušeností s Bohem. Je člověku přirozené, že k Bohu volá v úzkostech a chválí jej za jeho záchranu. Proto chvála Hospodina bývá součástí žalozpěvu. Žalozpěv je pak reakcí žalmisty na nepříjemnou situaci, ve které se ocitá. Vychází z pocitu ohrožení jeho vlastního života. Tuto zkušenost chápe žalmista tak, že se dostal na okraj společnosti nebo je z ní vyřazen. Metaforicky vyjadřuje, že prožívané utrpení mění kvalitu jeho života. Je poškozen zevnitř a to se projevuje i navenek. Jeho ocitnutí se na okraji zájmu společnosti z těch ostatních dělá jeho nepřátele. Ti jej totiž haní a on tak musí nést následky této pohany.⁹

„Jsem na duchu skleslý,

ale ty znáš moji stezku!

Na cestě, jíž kráčím,

osidlo mi nastražili.

Pohleď napravo a uzříš:

není tu nikoho, kdo by se ke mně znal,

nemám kam utéci,

není tu, kdo by měl o mě péči.

Úpím k tobě, Hospodine,

pravím:

Tys mé útočiště,

tys můj podíl v zemi živých!

Věnuj pozornost mému bědování,

jsem zcela vyčerpán.

Vysvoboď mě od pronásledovatelů,

jsou zdatnější než já.“¹⁰

Žalmista doslova křičí k Bohu. Tento křik znamená, že ve hře je úplně všechno. Žalmista se modlí celou bytostí, duší i tělem, celou svou bytostí potřebuje Boha.¹¹

„Úpěnlivě volám k Bohu,

volám k Bohu,

kéž mi přeje sluchu!

V den svého soužení se dotazuji Panovníka,

v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení,

má duše se utěšit nedá.“¹²

Žalmista předpokládá, že Hospodin se k jeho utrpení nějakým způsobem vyjádří, že ho vnímá, rozumí mu a účastní se jej.¹³ Jeho modlitba vyjadřuje jeho vztah k Hospodinu. Žalmista od Boha žádá úplně vše a očekává to jedině od Boha – Hospodina.¹⁴ Žalozpěvům se však budu dopodrobna věnovat v druhé části této práce.

Poselství žalmů o utrpení

Ústředním tématem této práce jsou žalmy, které nějakým způsobem mluví o utrpení věřícího člověka. Člověk nežije a nikdy nežil v neskonale šťastném světě obklopen světlem dobra. Život není takový. Člověk žije i ve světě, který zná bolest, smrt, neštěstí a násilí. Život je také divoce poznamenán nerovnováhou, nesoudržností a nesouvislou asymetrií. Nejen v naší době ale snad kdykoliv. K dokazování této skutečnosti snad nepotřebujeme žádný argument nebo dokumentaci.¹⁵ Jak má ale o těchto věcech mluvit věřící člověk s tendencí věřit, že jeho Bůh je dobrý, neměnný a všemocný? Jak má o těchto věcech mluvit nejen se svým okolím, ale především, jak o nich mluvit se svým Bohem?

Pokud se v případě žalmů jedná o modlitbu, pak se zároveň jedná i o dialog mezi žalmistou a Bohem. Z předchozích kapitol víme, že žalmy také měly funkci společné modlitby Izraele. Von Rad viděl v žalmech věrnou řeč Izraele adresovanou Bohu.¹⁶ Luther ve své předmluvě k žaltáři pak viděl v žalmech nejen řeč adresovanou Bohu, ale také hlas evangelia promlouvající dobrou řečí k jeho věrnému lidu.¹⁷ Žalmy jsou příkladem modlitby, ve které má (dokonce snad musí) být vše předloženo Bohu. On jediný má moc vstoupit do života člověka jako zachránce a spasitel. Pro žalmistu se jedná dokonce o nejvyšší a poslední instanci, na kterou je možno se obrátit.

Je to právě lidský život, který přináší různé situace a různé etapy života. Pokusíme-li se vidět v žalmech životní situace, můžeme zpozorovat dělení podle tří skupin:

a) Lidský život má blahobytná období, ve kterých není nijak narušován. Tato období charakterizuje radost, dobrota, soudržnost a požehnání. V takových chvílích se člověk může na Boha spolehnout a vyjadřuje mu chválu. Žalmy, promlouvající o této situaci člověka, Brueggemann nazývá „žalmy orientace“ (the psalm of orientation).¹⁸

b) Lidský život má však také období zranění, odcizení a smrti. Tyto události vyvolávají v člověku silné emoce, jako je zuřivost, nelibost a nenávist. V návaznosti na tyto situace budeme přemýšlet nad „žalmy dezorientace“.¹⁹

c) Lidský život je však také plný překvapení z nových příležitostí a zvratů, které naopak mohou překvapivě zasáhnout do bezvýchodné situace. Žalmy reflektující tyto situace Brueggemann nazývá „žalmy reorientace“. Tyto potvrzují Boží svrchovanost v přivádění lidstva do neustále nových situací. ²⁰

V následujících kapitolách se chci zabývat tím, jak žalmy a především žalozpěvy hovoří o utrpení v dialogu s Hospodinem. Průvodcem tohoto zkoumání mi bude kniha Waltera Brueggemanna The message of the Psalm. Z ní si vypůjčím jeho rozdělení žalmů.

Žalmy orientující

Pokud chceme zkoumat, jak žalmy hovoří o utrpení, potřebujeme referenční bod. Ten nám umožní vidět, jaký je „správný stav“. Tedy jak člověk o svém životě hovoří s Bohem, když je všechno v pořádku. Takovým referenčním bodem nám mohou být právě „žalmy orientace“. Žalmy orientace jsou psány, přenášeny a oceňovány komunitou lidí, pro něž byla jejich víra důležitá a uspokojivá.²¹ Tyto žalmy jsou prostorem, ve kterém je všechno v pořádku. Objektem těchto žalmů je pak stvoření, které takovýto prostor reprezentuje. Stvoření totiž ukazuje svět, jenž je správně organizován a jehož organizátorem je Hospodin dobrý, věrný a spravedlivý.²²

Život, jenž se odráží v těchto žalmech, není v ohrožení, ani znepokojivý. Jedná se o prohlášení, které popisují šťastný a požehnaný stav. Domnívají se, že svět je dobře uspořádaný, spolehlivý a životodárný systém,²³ protože je to právě Bůh, kdo tento systém nejen stvořil, ale i nadále jej udržuje. Při takovém vidění světa není problém Hospodinu projevovat hlubokou chválu a úctu.

Funkce těchto žalmů je předně teologická. Chválit a děkovat Bohu stvořiteli. Jenomže jejich dopad je i společenský. Mají za úkol vytvořit jakousi „posvátnou klenbu“²⁴ nad společenstvím, jež může žít v bezpečí a bez úzkosti. Z této „posvátné klenby“ se má stát danost obklopující celé společenství a vytvářející pocit bezpečí navzdory všem neshodám života.

Čtení těchto žalmů, čtenáři může uspokojovat pocit, že navzdory jeho objektivně špatné situaci, existuje bezpečí. Tyto žalmy dokonce takový pocit Boží ochrany nejen prezentují a udržují, ale ony ho přímo vyvolávají.²⁵ Sigmund Mowinckel přišel s hypotézou, že tyto žalmy je třeba chápat v souvislosti s liturgií Izraelského národa. Navrhl, že mnoho žalmů souvisí s každoroční oslavou nového roku, při které byl Hospodin znovu dosazován na izraelský trůn jako vládce, ale také jako obnovitel stvoření. Z této slavnosti samozřejmě nejvíce těžil davidovský král, který hrál v tomto obřadu významnou roli, a byl tak jakousi prodlouženou rukou Boha Izraele. Svou legitimitu těžil především z teologických výpovědí liturgie.²⁶ Ve skutečnosti největším přínosem Mowinckelovy práce je koncept Hospodinova tvořivého slova znovu vstupujícího do života Izraele a vytvářející tak „bezpečný svět, kterému Bůh vládne.“²⁷

To je jistě něco, s čím bychom s radostí mohli souhlasit. Ale je třeba i tyto žalmy kriticky zkoumat, právě ve světle těch žalmů, jež přinášejí jiný pohled na vztah Hospodina a člověka.

Musíme si uvědomit, odkud tyto žalmy vzešly a komu, a čemu prospívají a jaká nebezpečí v sobě mohou ukrývat. Je třeba se ptát na to, komu vyhovují tvrzení těchto žalmů. Jistým pojítkem nám opět může být Mowinckelova hypotéza a poukázání na vyšší vrstvu společnosti a její snahu spojit svou legitimitu s Hospodinem. Vyšší vrstvy aristokracie totiž nejsou těmi, kdo by trpěli nedostatkem. Vlastnictví půdy a statků zajišťuje blahobyt a „požehnání.“ Život totiž může být dobře orientován jen pro některé. A to většinou na úkor těch druhých. Proto tyto žalmy, vyjadřující vděčnost za „požehnání,“ a mohou se velmi snadno stát oslavou „statu quo“²⁸ a situace, v které je žití na úkor jiných, velebeno víc, než uvědomění si nespravedlivého uspořádání společnosti a situace.

V některých situacích se takové žalmy mohou volně užívat, ale někdy by se měly užívat opatrně a měly by je užívat jen lidé k tomu způsobilí, tedy obeznámení s následujícím. Mnozí lidé a komunity mají zkušenost s nespravedlností a zmatkem, což hluboce odporuje takovéto víře. Pak je na místě se vždy ptát, komu žalm slouží, čí zájmy zpřítomňuje a k čemu se má použít.²⁹

Žalmy orientace skýtají ještě jedno nebezpečí vyplývající z jejich použití. Mohou sloužit jako forma sociální kontroly, ve které se člověk učí, že život je systémem poslušnosti a odměn.³⁰ Posilují tak určitý druh společenského chování, nebo naopak mohou poukázat na ty, jež takovémuto společenskému chování nevyhovují.

Víra v dobrého a spolehlivého Boha byla většinou formulována silnými lidmi. Královský aparát a vyšší společenská třída jsou těmi, jež prožívají život jako řádně uspořádaný.³¹ Tyto žalmy byly sice formulovány těmi „společensky úspěšnými“, ale jejich náboženská závažnost je přesahuje. Ukazují totiž „světlo na konci tunelu“. Tím se stávají referenčním bodem pro všechny ty, jež zakoušejí život z jiné strany. Stává se z nich, přes všechny kritické připomínky, světlý bod pro všechny dezorientované životem.

Žalmy dezorientující

Žalmy dezorientace nazývá Brueggemann tu skupinu žalmů, v nichž žalmista prožívá krizi, a to ať už krizi individuální, anebo krizi, jenž se vztahuje k celému společenství. Jedná se zejména o krize prožívané v přítomnosti. To znamená, žalmista na ně nepohlíží jako na událost v minulosti ukončenou, ale jako událost právě probíhající. Z hlediska zkoumání této práce jsou právě tou skupinou, ve které se budeme pohybovat nejvíc, a to z důvodů jejich řeči o stinných stránkách života. Jsou přesným opakem „žalmů orientovaných“. Mluví o nebezpečí, nemoci, nepřátelích, zraněních a zmatku ve vztahu člověka a Boha. Z těchto dezorientovaných žalmů nás pak budou zajímat zejména ty, které hovoří o právě probíhající krizi jednotlivce. Budeme zkoumat, jak tyto žalmy hovoří o utrpení a jakou funkci mohou splňovat pro dnešního čtenáře

Tyto žalmy nejsou nikterak příjemné čtení. Věřící se těmto žalmům raději vyhnou, protože se domnívají, že použité výrazové prostředky a témata, o kterých žalmy hovoří, jsou cosi nepatřičného. Že se v nich nachází něco, co nepatří do dialogu s Bohem. Navíc nás tyto žalmy mohou znepokojovat také tím, co o Bohu naznačují. Například v žalmu 88 se zdá, že nejenom Bůh neslyší a odmítá svou pomoc trpícímu, ale sám se stává tím, kdo utrpení dopouští.³²

Claus Westermann přispěl do debaty nad žalmy svou hypotézou, že nářek je základní forma žalmového vyjádření a že většina ostatních žalmických forem jsou jen reakcí na ně. Prokázal, že tyto žalmy vykazují základní dynamický pohyb z hlubokého odcizení až po hlubokou důvěru a vděčnost.³³ Westerman pak rozděluje žalozpěv jako formu do dvou fází, z nichž každá obsahuje několik kroků:

• Stížnost na situaci a požadavek, aby Bůh zasáhl.

Tato fáze stížnosti se skládá z pěti kroků:

• Oslovení.³⁴ Žalmista svou stížnost adresuje přímo Hospodinu. Taková adresnost má tendenci být intimní a osobní. Stěžuje si člověk, jenž má s Hospodinem celoživotní zkušenost.³⁵

• Stížnost.³⁶ Žalmista chce ukázat Bohu, jak zoufalá je jeho situace. Zatímco situace se může týkat velké škály projevu jako je nemoc, izolovanost, ztráta anebo odcizení, žalmista bude nejčastěji mluvit o obrazech smrti. Bude svou situaci nadhodnocovat možná proto, aby naklonil Hospodina na svou stranu. Neřkuli se bude snažit přehrát na Hospodina zodpovědnost za situaci, neboť je to právě On, kdo je schopen situaci změnit.³⁷

• Prosba.³⁸ Zde se jedná o nejsilnější prvek žalozpěvů. Na základě stížnosti přednese řečník prosbu, ve které žádá, aby Bůh jednal rozhodně. O nejintenzivnější prvek se jedná zejména proto, že používá vůči Hospodinu odvážný imperativ. Řečník si přeje Hospodinovo milosrdenství stejně jako Hospodinovu spravedlnost a zároveň vidí, že nespravedlivá situace nastala díky nespokojenosti Hospodina.³⁹

• Motivace.⁴⁰ Jeden z prvků, který je v žalmech neméně zajímavý, je snaha mluvčího motivovat Hospodina k jednání. Jeho snaha o vtažení Hospodina do svého problému se nám může zdát leckdy na hraně. Žalmista se snaží pro motivaci Hospodina využít všech dostupných prostředků, které má k dispozici. Neboť se ocitá v krajní situaci, v které si nemůže dovolit těchto prostředků nepoužít. Mnohé z těchto prostředků pak mají podobu obchodního jednání, kdy se slabší smluvní strana snaží motivovat k jednání stranu silnější a získat tak z jejího vstupu do situace prospěch. Motivace jsou pak tyto:

• Mluvčí je nevinný a má právo na Hospodinovu pomoc.

• Mluvčí je vinný, ale kaje se, prosí o odpuštění a obnovu.

• Mluvčí připomíná Boží dobrotu k předkům. Ti slouží jako precedent pro Boží jednání. Mluvčí se snaží motivovat Hospodina ke stejnému jednání vůči své vlastní osobě.

• Mluvčí se snaží přesvědčit Hospodina, že větší cenu pro něj má spíš jako živý, než mrtvý. Mrtví totiž nechválí Hospodina a ten tím utrpí ztrátu.⁴¹

• Mluvčí překračuje své „já“ a vzývá Hospodina, aby zvážil svou Božskou moc, prestiž a pověst. Jestliže mluvčí zemře, bude Hospodin vnímán jako neschopný starat se o svého vyznavače, a tím značně utrpí jeho pověst.

Můžeme si povšimnout, že mluvčí přechází od smluvních prvků až k méně čestné snaze motivovat Hospodina jeho vlastní ztrátou, pokud nezmění situaci mluvčího. Ten nemá čas na teologické jemnosti, ale potřebuje zajistit Hospodinovo jednání směrem ke své vlastní pohodě.⁴² Takové jednání je však přirozené, pokud žalmista věří, že Hospodin vládne světu a je tedy pánem nad každou životní situací.

• Prokletí. Žalmy dezorientace obsahují taktéž různá prokletí. Pokud žalmista proklíná, doslova vyzývá Hospodina k pomstě na těch, kdo se provinili nejen proti Bohu, ale především proti žalmistovi samému. Taková řeč je nejen pro nás, ale i pro většinu společnosti nepřijatelná. Ve většině náboženských diskurzů bývá tato řeč cenzurována a vyloučena.⁴³Prokletí je hlas nelibosti a pomsty, jenž nebude utišen, dokud Bůh nenaplní odvetu na těch, kdo se staví proti žalmistovi a tedy i proti Hospodinu samotnému. Hospodin se tak stává někým, kdo uvádí věci do právní rovnováhy. Žalmista sám není vykonavatelem pomsty. Tím se má stát Hospodin. Na Hospodina je tedy vložena víra v Boží spravedlnost. Přesto nás požadavky pomsty a prokletí mohou při čtení žalmů vyvádět z rovnováhy. Je třeba si přiznat, že tváří v tvář takovému nesnadnému textu nám možná nezbývá víc, než ztichnout před Boží spravedlností.

Těchto pět kroků slouží žalmistovi k tomu, aby demonstrovaly jeho velkou potřebu Božího zásahu. Ale také pomocí těchto kroků žalmista přednáší svůj problém před Boží trůn. Z hlediska mluvčího se jeho problém musí stát problémem Hospodinovým a ten s ním musí něco udělat. Izrael může být dezorientován, ale i v takové dezorientaci je jasné, kdo v dané situaci představuje její řešení. Bůh je Izraelem považován za zodpovědného vládce.⁴⁴

Chvála Boha

Po fázi stěžování si podle Westermanna přichází chvála. Je to překvapivý krok. Jako by se něco změnilo. Mohli bychom si v tuto chvíli klást otázku, co se stalo v životě žalmisty. Nastal obrat v jeho zoufalé situaci, anebo se pouze změnil jeho postoj. Snad možná něco od obojího. Najednou ovšem vymění naléhavost a zoufalství za radost, vděčnost a blahobyt.⁴⁵ Chvála v žalmech se skládá z těchto tří kroků.

1. Boží vyslyšení. Žalmista si stěžoval na Boží nepřítomnost. Chvála však znamená změnu. Žalmista je nyní naprosto přesvědčen o tom, že Hospodin slyší jeho prosbu.

2. Přísaha/Slib. Zdá se, že řečník v době úzkosti sliboval, že pokud mu bude pomoženo, dodrží nějaký slib. Že obětuje, nebo zaplatí něco jako nabídku díkuvzdání a chvály.⁴⁶ To se podobá jednomu ze stadií, jíž prochází těžce nemocní pacienti. Tato fáze se jmenuje „smlouvání“ a nemocný se v ní snaží smlouvat s lékaři, s vyšší mocností, se sebou samým. Slibuje mnoho slibů jako projev vděčnosti, pokud se prokáže například mylná diagnóza nebo zázračné uzdravení.

3. Doxologie a chvála. Nejdůležitějším krokem řešení je doxologie a chvála. Bůh, který byl obviňován, je nyní uznán za velkorysého a věrného. Je uznán za Spasitele. Pokud bychom stáli mimo tento žalm, mohli bychom říct, že tato část vyjadřuje pravou Boží povahu hodnou chvály. Dřívější protest jakoby se pak zdál jen jakýmsi nedorozuměním.⁴⁷ Pokud však vezmeme vážně pohyb, který reflektuje vztah obou partnerů, pak musíme dospět k závěru, že je to především stížnost, která pohání Hospodina k jednání. Vztah mezi stížností a chválou je legitimní součástí dialogů dvou smluvních partnerů. Je třeba každou část použít ve správný čas. Doxologie nám jasně ukazuje, že se věci mění.⁴⁸

Můžeme přemýšlet nad tím, co vede žalmistu ke změně svého vnímání a k ochotě najednou přes prožívané utrpení Hospodina chválit. To může být několik věci:

a) V životě žalmisty skutečně dojde k Hospodinovu zásahu a žalmista touto chválou tento „obrat k lepšímu“ vyjádří.

b) Žalmista je prostě přesvědčený o tom, že Bůh bude konat, anebo již koná.

c) Žalmista se snaží touto chválou Hospodina motivovat k zásahu.

d) Vnímáme-li žalmy jako součást ritu, to, co žalmistu může vést k vyjádření chvály, je nějaký z úkonů v rámci tohoto kultického jednání, typicky vykonaná oběť, pronesená přímluva, gesto a konání kněze a v některých případech i vize Hospodina tak, jak o ní hovoří například prorok Izajáš.⁴⁹ Avšak jak už jsme si řekli dříve, rekonstrukce tohoto rituálního konání je přinejmenším problematická.

Avšak všechny tyto procesy se mohou dít pouze v žalmistově hlavě. Žalmy samotné nepřináší žádný důkaz o přímém vstupu Hospodinově. Tím však, že žalmista touto modlitbou přenese zodpovědnost na Hospodina, může u něj dojít k potřebné terapeutické katarzi, která napomůže k toliko potřebnému smíření. Zde se jedná o vnitřní proces člověka a jeho spirituality, jež lze těžce vědecky zkoumat. Zkoumáním tohoto jevu bychom se spíš dostali na pole psychologie nebo spirituality.

Všechny tyto fáze a kroky pak budeme sledovat v žalmech, které budeme vykládat v třetí kapitole této práce. Zajímavé bude sledovat posun od stížnosti k chvále. Nakonec ještě jeden poznatek. Stížnost adresovaná oprávněnému partnerovi nás osvobozuje. Toto předpokládal i Sigmund Freud ve své terapii.⁵⁰V naší kultuře jsme pochopili, že stěžovat si je součást terapie. Musíme také pochopit, že vyslovit stížnost nahlas tomu, v koho věříme, je i společenské a liturgické. Žalmy dezorientace nám poskytují mnoho materiálu k tomuto zjišťování a učení se.

Žalmy reorientující

V předchozí kapitole jsme se dozvěděli, že dezorientace je přirozenou součástí víry a lze ji reflektovat. Žalmy reflektují život v jeho rozličných podobách. Žalmista je člověk procházející různými životními fázemi. Zjednodušeně by se dalo říct, že člověk prochází ve víře fázemi dětské spokojenosti, kdy se cítí v bezpečí a kdy nemusí řešit žádné starosti přes těžká období dospívání a těžkostí, až k nalezení moudrosti a poučení se ze zkušeností. Tomu odpovídají i tři skupiny žalmů, jež se v této práci pokoušíme zkoumat. Žalmy nové orientace by se nám měly stát taktéž referenčním bodem. Mohou nám totiž ukázat, že život není jen o beznaději a strádání. Tyto žalmy nové orientace se nám mohou stát klidným přístavem poté, co náš vlastní život prošel bouří.

Tento posun zná i Izrael. Od dezorientace k nové orientaci. Ovšem tento další krok je založen na zkušenosti dezorientace a překvapivém daru nového života. Tato nová orientace však není návrat ke staré stabilní orientaci, ale něčím skutečně novým. ⁵¹ Pokud bereme vážně vývoj člověka, ve skutečnosti se ani nelze vrátit. Pokud prožijeme zkušenost utrpení, již nikdy nebudeme stejní. Zkušenost, ve které je řeč v koncích a lidství je v krizi,⁵²člověka poznamená. O co je pak větší radost ze znovu nalezené stability, jež je mnohem pevnější právě proto, že vychází ze zkušenosti se Spasitelem. Proto bychom při čtení žalmů dezorientace měli vždy počítat s tím, že za horizontem je další krok. Krok k pevnému vztahu s Hospodinem.

Je nesnadné od sebe odlišit žalmy staré a nové orientace. Protože doxologie a chvála je většinou pevnou součástí žalmů, jež oslavují status quo. Stejně tak je chvála a doxologie součástí žalmů dezorientace. Co je tedy od sebe odlišuje? Co je tím, podle čeho lze rozlišit, o jaký žalm se jedná?

Pokud však žalmy dezorientace reagují na probíhající žalmistovu krizi, pak žalmy reorientace reagují na krizi prožitou v minulosti, respektive reagují na Hospodinův vstup do této krize a její ukončení.

Krásně tuto změnu můžeme sledovat v žalmu 40:

„Všechnu naději jsem složil v Hospodina.

On se ke mně sklonil,

slyšel mě, když o pomoc jsem volal.

Vytáhl mě z jámy zmaru,

z tůně bahna,

postavil mé nohy na skálu,

dopřál mi bezpečně kráčet

a do úst mi vložil novou píseň,

chvalozpěv našemu Bohu.

Uvidí to mnozí a pojme je bázeň,

budou doufat v Hospodina.“⁵³

Žalmista reaguje na minulou krizi, z níž ho Hospodin zachránil. Zpívá Hospodinu chvalozpěv, novou píseň, již mu však vložil do úst sám Bůh. Tam, kde existuje nová píseň, musí být logicky i píseň stará, předchozí. Může jí být právě píseň dezorientace, ve které si žalmista stěžuje na ztrátu předchozího bezpečí a pevného přesvědčení orientované písně o statusu quo a bezpečném baldachýnu tyčícím se nad spokojeným vyznavačem Hospodinovým.

Nová píseň reorientace tedy znovu přináší přesvědčení o Hospodinově moci, ale již jinak. Novou píseň zpívá totiž nový člověk, jehož proměnu způsobil Bůh svým zásahem do vyznavačovy situace. Právě na troskách lidského života může Hospodin vybudovat něco nového a přinést novou kvalitu vztahu mezi člověkem a Bohem. Tento nový vztah bude budován navzdory každému utrpení a těžkosti přinášenému samotným životem.

Výzkum

V předchozích kapitolách jsme zjistili, že dělení žalmů existuje mnoho. Abychom však zjistili, jak žalmy hovoří o utrpení, zkoumali jsme především jednoduší dělení Bruggemannovo. Ten rozděluje žalmy na žalmy orientované, dezorientované a žalmy reorientované. Podle něj toto dělení nejvíce odpovídá žité skutečnosti člověka. Nás bude zajímat kategorie žalmů dezorientovaných, abychom se pokusili zjistit, jak tyto žalmy hovoří o lidském utrpení. Nechtěl jsem se omezovat pouze na žalmy dezorientované, které vykládá Bruggemann ve své knize Message of the psalm, ale pokusil jsem se vybrat zkoumaný soubor ze všech sto padesáti žalmů. Bruggemann má u každé z kategorií proveden svůj výběr žalmů podle jasně daných kritérií. Některé z nich se dostaly také do mého výběru a některé nikoliv. Důvodem může být zejména stanovení jiných výběrových kritérií. Mě zajímají především žalmy pracující s osobní krizí, a to zda nějakým způsobem na krizi reagují či nereagují. Bruggemann oproti tomu pracuje i se žalmy v nichž se jedná o krizi, vztahující se k situaci celého Izraele. Ta může být nejen přítomně prožívána, ale i může se odehrávat i v minulosti. Mnohé reorientující žalmy, vybrané Brueggemanem pak mohou jasně reagovat na již vyřešenou osobní krizi nebo krizi Izraele a mohou proto být jasněji nazvány reorientujícími. To co si od něj pro tuto práci tedy vezmeme, jsou názvy pro Bruggemannovo rozdělení žalmů, neboť jak jsme si řekli dříve, dobře odpovídají žité zkušenosti. Bude nás zajímat, jestli můžeme stanovit kategorii žalmů reorientujících tam, kde se pracuje s krizí prožívanou v přítomnosti. Tento překvapující zvrat v krizi nám naznačuje Westrmann ve svých fázích a krocích, a to zejména ve fázi dvě, kdy žalmista je ochoten navzdory krizi chválit Hospodina.

Badatelská otázka této práce je „Jak se o svém utrpení vyjadřuje žalmista postihnutý krizí, a jak tuto skutečnost komunikuje vůči svému Bohu“. Proto jsme vybrali zejména takové žalmy, jež mluví o individuální krizi člověka. Dalším kritériem pro výběr žalmů byla krize prožívaná v přítomnosti, tedy aby se jednalo zejména o krizi dotýkající se žalmisty tady a teď. Třetím kritériem k zařazení do zkoumaného souboru bylo, aby žalm obsahoval formu stížnosti jako stěžejní kategorii zkoumání. Takovýchto žalmů nalezneme jednatřicet. V těchto žalmech žalmista volá k Hospodinovi, předkládá mu své prožívané utrpení a očekává Boží odpověď, neřkuli rovnou Boží zásah do žalmistovy situace.

Ze všech 150. žalmů, které jsem poctivě pročetl, z hlediska vybraných kritérií jsem vybral těchto 31 žalmů. Žalmy čísla: 3, 6, 7, 10, 11, 13, 17, 22, 25, 31, 35, 38, 39, 41, 42, 43, 54, 55, 56, 57, 59, 64, 69, 77, 88, 102, 109, 120, 140, 142, 143.

Tyto žalmy bychom mohli nazvat žalmy dezorientované právě proto, že splňují kritérium probíhající krize.

Pro tento účel jsme také stanovili podle Westrmanna pět kroků, které budeme zkoumat v rámci námi zvolených žalmů. Těchto pět kroků jsem poctivě vyhledal a vyznačil v každém z těchto žalmů. Následně jsem postupoval tak, že jsem žalmy rozstříhal a seřadil podle vyznačených prvků. Tím jsem dostal rozsah a četnost každé jednotlivé kategorie ve zkoumaných žalmech. Tyto údaje jsou uvedeny v následující tabulce:

Kategorie	Četnost výskytu
Oslovení	45
Stížnost	191
Prosba	79
Motivace	35
Prokletí	31
Zajištění si vyslechnutí	60
Přísaha/slib	9
Doxologie/chvála	57

Jak se dalo očekávat, největším souborem je stížnost obsahující 191 veršů. Tento krok se nachází ve všech zkoumaných žalmech. Nejsilněji pak zazní v žalmu 38., v němž se nachází v 16 verších.

Druhým nejsilnějším souborem je krok prosby. Ta se objevuje v 79 verších a nejsilnější je v žalmu 35. Pokud bychom však spojili kategorii prosby a kategorii oslovení, jež také velmi často obsahuje prosbu o vyslyšení, zatímco prosba jako samostatná kategorie obsahuje spíš prosbu o Hospodinův zásah, dostali bychom obsah o 124 verších.

(pokračování příště)