Pachomios (kol. 292–346), zakladatel egyptského mnišství, se narodil pohanským rodičům v Esně (Horní Thebais, jih Egypta). Základní pohnutkou k jeho obrácení ke křesťanství ve věku asi dvaceti let byla láska, s jakou křesťané jednali s císařskými vojáky. Vstoupil do školy poustevníka Palaimona (zemř. asi r. 320), záhy ale dospěl k přesvědčení, že je třeba zorganizovat „křesťanskou obec“, tj. společný život mnichů v jedné komunitě. V roce 323 založil se svými souvěrci v opuštěné vesnici Tabennisi klášter, v němž společně žili podle pravidel závazných pro všechny a pod jeho duchovním vedením. Mnozí se k jeho záměru přidali, a tak v různých klášterech sdružil několik tisíc bratří a sester. Na konci svého života stál Pachomios v čele devíti mužských klášterů. Dva ženské kláštery založila pak i jeho sestra Marie. Nedlouho před smrtí, k níž došlo podle koptských pramenů 9. května 346 kvůli epidemii, jež mezi mnichy propukla, byl Pachomios postaven před soud místní synody v Latopoli. Rázný zásah spolubratří ale zachránil Pachomia před odsouzením.

Pachomios je v dějinách křesťanské spirituality považován za zakladatele mnišství „společného života“ (koinos bios). Jeho klášternímu řádu, který byl sepsán v koptském jazyce a poté přeložen nejprve do řečtiny a kolem r. 404 Jeronýmem do latiny, vděčíme za poznatky o vnitřní organizaci těchto klášterů, které se více podobaly zemědělským osadám než pozdějším západním klášterním areálům, jak je známe my. Uvnitř areálu, obehnaného zdí, žili mniši ve skupinách v domcích, v nichž měl každý svou celu. Kuchyně, refektář, opatrovna nemocných a noclehárna pro příchozí, kteří nebyli členy kláštera, byly umístěny ve zvláštních samostatných domcích. Ke každodenní ranní bohoslužbě s předčítáním, modlitbou a zpěvem žalmů přicházeli všichni do kostela, který byl jednoduše označován jako synaxis (řecky prostor pro shromáždění). Také stravování bylo společné.

Po zbytek dne pracovali mniši ve svých celách: při modlení a zpěvu zhotovovali řemeslné výrobky, z jejichž prodeje klášter žil. Půda se tam obdělávala racionálněji, rozvinul se též výměnný obchod s vyrobenými potřebnými hospodářskými produkty a zbožím. Večerní služba (oficium) se konala v jednotlivých domech. V sobotu večer a v neděli ráno sloužil mši kazatel působící mimo klášter; v klášteře samotném žádní duchovní nebyli. Mniši, kteří se chtěli připojit ke společenství, museli nejprve bydlet v domě pro cizince a před klášterní branou, učit se modlitbám a žalmům a obeznámit se s řádem kláštera. Při vstupu do kláštera skládali slib. Neexistoval žádný soukromý majetek; všichni nosili stejný šat a nikdo nesměl opustit klášter bez svolení. Porušení pravidel bylo trestáno. Dvakrát ročně se všichni mniši z klášterů sešli k velkým shromážděním v hlavním klášteře Pbow (dnešní Faw Qibli). Zbožný laik Pachomios neměl teoretickou formaci, měl ale jasnou představu o asketice a teologii vycházející z Písma. V jeho Katechezích jasně vidíme Krista, „pastýře ztracených ovcí“, jenž dává svůj život jako obětní dar. Kristus, věčné Slovo, osvobozuje Evino potomstvo z ďáblova otroctví. Mnišský život poskytuje mnichům modlitbu, půst, bdění, pokoru a lásku jako mocné prostředky, jimiž mohou bojovat se zlým duchem. V porovnání s poustevnickou askezí Pachomios zdůrazňuje vnitřní dimenzi sebezáporu, uskutečňujícího se v koinónii, svazku bratského života. Pachomios, muž Boží, je příkladem dokonalého mnicha, divotvůrce, osvíceného člověka, zkrátka a dobře člověka, který skrze tvrdou askezi, uplatňovanou v bratském společenství, dospívá k mystickému společenství s Bohem. Proto také koptští křesťané chválí Pachomia ve dvou hymnech jako „velkého orla“. Ideál společného mnišského života poté přejímá Basil Veliký, a tak se v církvi ustaluje tradiční forma mnišského života.

Orthodoxní církve ve finanční krizi za koronavirové krize

Kathpress č. 96 Kvůli opatřením k zastavení pandemie klesají finanční příspěvky věřících a ruská orthodoxní církev v Rakousku apeluje na věřící s prosbou o finanční dary, protože zde nejsou církevní příspěvky jako v katolické a evangelické církvi. Orthodoxní církev je závislá na darech svých věřících, které souvisejí s návštěvou bohoslužeb nebo chrámů – a ty jsou v souvislosti s pandemií uzavřeny. Propad příjmů je až 90%. Počet ruských orthodoxních věřících v Rakousku se odhaduje na 40 000, duchovním i administrativním centrem je katedrála sv. Mikuláše ve Vídni.

Vyslanec papeže v Arábii se stěhuje do Střední Ameriky

Kathpress č. 96 Podle oznámení Vatikánu ze 17. 4. 2020 vyměnil papežský vyslanec na Arabském poloostrově arcibiskup Francisco Montecillo Padilla (66) svoje dosavadní působiště za Guatemalu, kde bylo místo papežského nuncia od listopadu neobsazené. Nástupce Padilly v Kuvajtu nebyl ještě oznámen.

Filipínský duchovní zastupoval od roku 2016 Svatý stolec v Kuvajtu, Bahrajnu, Spojených emirátech a v Jemenu jako nuncius i jako delegát pro Arabský poloostrov. V roce 2017 dostal navíc nunciaturu v Kataru.

Camillo Ballin, biskup pro země Golfského zálivu Kuvajt, Bahrajn, Katar a Saúdskou Arábii zemřel ve věku 75 let o Velikonoční neděli. Na jeho místo také nebyl zatím nikdo jmenován.

Dar buddhistů z Myanmaru Papežskému pomocnému fondu pro boj s koronavirem

Rangún, (KAP/KNA) Jeden z prominentních buddhistických mnichů z Myanmaru (Barmy) Sitagu Sayadaw daroval prostřednictvím mandalajského arcibiskupa Marco Tin Wina fondu pro boj s koronavirem, zřízenému papežem Františkem, šek na 10.000 dolarů. Kromě finančního daru věnoval buddhistický učenec množství potravin pro sirotčince a další potřebné v diecézi Mandalay. Arcibiskup zdůraznil že „jeho dar je pro lidi celé země poselstvím harmonie mezi náboženstvími.“

Mnich Sitagu Sayadaw získal v uplynulých letech pověst podporovatele dialogu mezi náboženstvími. V listopadu 2017 se setkal s papežem Františkem při jeho návštěvě v Myanmaru, ještě předtím se setkal v roce 2011 v Římě s papežem Benediktem XVI.

Vyšel nový sborník „Slavnosti žehnání v otevřené církvi“

Bonn, (KAP/KNA) Nový sborník s názvem „Slavnosti žehnání v otevření církvi. Nové formy bohoslužby v teologické reflexi“ (Segensfeiern in der offenen Kirche. Neue Gottesdienstformen in theologischer Reflexion) chce podnítit k zamyšlení. Obsahuje statě od 18 mezinárodních teologů a teoložek různých vyznání. Podle sdělení Katolické teologické fakulty University Erfurt jsou editory erfurtská dogmatička Julia Knop a liturgik Benedikt Kranemann. Tematicky je kniha rozdělena na teologii žehnání, modely praxe a otázky, jak se mohou tradičních forem žehnání vyvíjet dále vzhledem k dnešním výzvám církve a společnosti. Pastorační situace zahrnuje široké spektrum: od žehnání novorozenců přes církevní oslavy životních etap a nemocniční pastoraci až k manželství a partnerství. Mezi autory je např. innsbrucký pastoralista Christian Bauer, salzburský dogmatik Hans-Joachim Sander nebo teoložka rakouského původu Teresa Schweighofer vyučující v Berlíně.

Kardinál Vallini odstupuje z okruhu volitelů papeže

Kathpress č. 95 Emeritní kardinál-vikář římské diecéze dovršil v pátek 17. dubna 80 let svého života a tím dosáhl věkové hranice, která ho vylučuje z okruhu volitelů papeže, takže nyní má právo volit papeže jen 122 kardinálů z 223.

Neapolský církevní právník Vallini byl na kněze vysvěcen v roce 1964. Papež Jan Pavel II. (1978-2005) ho jmenoval roku 1989 světícím biskupem neapolské diecéze. O deset let později se stal Vallini biskupem v Albanu v regionu Latium. Příští krok kariéry následoval v roce 2004 jmenováním prefektem Apoštolské Signatury, nejvyššího soudu římské kurie.

Benedikt XVI. (2005-2013) potvrdil Vallini v jeho úřadu a roku 2006 jej jmenoval kardinálem. Roku 2008 jmenoval německý papež Itala kardinálem vikářem Říma a arciknězem Lateránské basiliky. I za papeže Františka zastával Vallini důležité funkce: argentinský papež ho přijal do nově založené rady pro hospodářské záležitosti. Jen pár měsíců po Valliniho odstoupení, podmíněném věkem, jej František znova jmenoval v roce 2017 členem Signatury.

Papež přijal předčasnou resignaci peruánského biskupa

Vatikán (KAP) Papež František přijal předčasnou resignaci biskupa Callaa v Peru. Podle sdělení Vatikánu nahradí Španěla Jose Luise del Palacio (70) apoštolský administrátor Robert Francis Prevost. Tento občan USA je biskupem peruánské diecéze Chiclayo. K pozadí této personální změny nevydal Vatikán žádné prohlášení. Biskupové jsou obvykle podle církevního práva vyzváni teprve po dovršení 75. roku života k nabídnutí své resignace.

Del Palacio patří k duchovnímu hnutí „Neokatechumenátní cesty“ (Neokatechumenalen Weges). Hnutí má podle vlastního prohlášení více než 20 000 společenství se zhruba 1,5 miliony členů ve více než 130 státech. Před několika měsíci se postaraly o senzaci zprávy o jednom knězi z diecéze Callao, kterému měli vyhrožovat smrtí členové Neokatechumenátní cesty. Není jasné, zda existuje souvislost s odstoupením biskupa a touto událostí. Del Palacio vedl diecézi Callao od roku 2012.

Kardinál Kasper: Církev je v krizi

Frankfurt, (KAP/KNA) Podle názoru emeritního kuriálního kardinála Waltera Kaspera k diskusi o možných reformách v katolické církvi žádná cesta nevede.

"Církev je v celém západním světě v krizi", prohlásil někdejší vatikánský "Ministr pro ekumenu" v rozhovoru pro "Frankfurter Allgemeinen Zeitung". K tomu otřásly hodno-věrností církve u mnoha lidí skandály se zneužíváním, "zvláště jejími nositeli úřadů".

"Církev nemá jinou možnost, než se postavit reformnímu diskursu", prohlásil Kasper.

Zároveň kardinál varoval před tím, že k novému začátku nestačí jenom hodit to staré přes palubu, církev musí začít úplně znovu.“

Tak nesmí například jít o to, vzít korona-krizi nebo zneužívání jako záminku k odstranění církevních úřadů. Místo toho je třeba se zamyslet nad kořeny a tím i nad poselstvím evangelia. „Ten, kdo jen něco málo pochopil z evangelia, ví, že je a musí být ostnem v těle.“

Markéta Sedláčková o církvi

„Od církve očekávám, že nebude obrazem farizejů – tedy vyžadující dokonalost, poučující, svazující, hierarchicky nadřazená obyčejným věřícím, ale že bude obrazem Ježíše – tedy pokorná, sklánějící se, pomáhající, naslouchající, rozumějící a slitovná. Zároveň si ale nemyslím, že by se církev měla redukovat na sociální práci a hospice (přestože je to v dnešní společnosti pravděpodobně její nejuznávanější činnost), nýbrž měla by být i kritická vůči dnešní společnosti – ale konstruktivně. Nabízet alternativní cestu, připomínat duchovní rozměr života, rozněcovat touhu po hledání smyslu a dávat naději v těžkých životních chvílích.“

Současná viróza či spíše její mediální obraz (v reálu se s ní naštěstí většina z nás asi ještě nesetkala) a reakce na ni nemilosrdně odkryly situaci církví, kterou jsme si mohli třicet let idealizovat - i já jsem doufal, že k nějakému poučení došlo a že například v pastoraci lépe připravuji lidi na situace, kdy bude jejich víra vystavena zkoušce. (O tom, jak by se zachovali ti, kdo tak skvěle křesťansky mluví, jsem ale neměl nikdy iluze).

Vánek nad vánek a všechno byl vánek, abych použil slušnější možnost překladu kazatelových slov... Virózy jsem se nebál, protože jsem patřil mezi ty, kdo se neměli možnost účinně před ní schovat - tak jen potvrzuji pravdivost úsloví, že člověk si zvykne i na šibenici. Traumatizující pro mě ale byly reakce církevního prostředí, připadal jsem si jako za časů komunistického vládnutí: Vedení církví (a ovšem někteří horliví faráři...), nakolik je známo, se bez odporu podřizovala vládním rozhodnutím a ještě sama aktivně zužovala prostor, který byl církvím ponechán. Věřící zjistili, že návštěva kostela je zase spojena s rizikem, třebaže menším než návštěva supermarketu, a toto riziko raději nechtěli podstoupit. A zase se vrátilo zdůvodňování předem zaujatých stanovisek duchovními argumenty - plné kalhoty odpovědnosti a ohleduplnosti a solidarity. A já jsem byl zase ten, koho je třeba napomínat k rozumnosti a opatrnosti...

Takhle paušálně to v reálu samozřejmě nebylo, popisuji stav své mysli v prvních dnech, v něčem pak ještě radikalizovaný situací Velikonoc, kdy byla otevřena hobby centra a tenisové kurty, ale ne kostely. Přitom mě všichni, které jsem konzultoval, od téměř osmdesátiletého zkušeného praktického lékaře po universitní odborníky ujišťovali, že k paušálnímu zrušení bohoslužeb či omezení přijímání eucharistie není dostatečný odborný důvod. Malomyslnost na mě padla po ohlášení uvolňovacích opatření, kdy se ukázalo, že nejsme ani na úrovni zoologických zahrad. A jen doufám, že se představitelé církví trochu zastyděli, když se předseda vlády prořekl, že na církve zapomněli - aby ne, podnikatelé a obchodníci a pejskaři se připomněli, jen církve zřejmě neprojevily žádnou iniciativu, když se dělal plán opatření.

Ale i pozitivně: Přicházeli i lidé s televizním krmením věřících nespokojení a vyzvídající, zda bych nevěděl o nějakých bohoslužebných aktivitách „podzemní církve“... Možná mělo smysl chránit ty, kdo se mohli před nákazou schovat, ale bylo tu velmi mnoho těch, kdo byli po celou dobu karantény vystaveni možnosti nákazy a oprávněně toužili ve své situaci každodenního rizika a pracovního přetížení po účasti na bohoslužbách.

Tohle jsou samozřejmě moje pocity a dojmy, nicméně považuji za důležité je zde popsat, aby bylo jasné, které emoce provokovaly moje přemýšlení o následujících otázkách. Jaké deficity tedy podle mého soudu odhalila současná, jak se eufemisticky říká, sanitární krize?

* Asi všichni dlouhodobě vnímáme nepoměr mezi mírou, v jaké se členové našich farností vystavují působení světských vlivů, které jim často i podprahově implantují postoje a měřítka neslučitelná s křesťanskou vírou nebo od ní aspoň hodně vzdálená, a minimální mírou, v jaké se vystavují vlivu křesťanské zvěsti (bohoslužby, četba Písma atd.). I v běžném provozu je to bez nadsázky zázrak, že vzdor trvalému vymývání mozků cizorodými idejemi a normami a zvyku po vyjití z kostela přepínat rychle na tyto normy, tu vůbec nějací křesťané jsou. V situacích mediální hysterie pak samozřejmě bije do očí, že i lidé aktivní v církvi žijí hlavně z toho, COVIDí jejich oči, a nikoli z toho, co věří. Víru nahradila koronavíra a její zdroje a brzy i její dogmata. A pak pochopitelně Velikonoce s řečmi o vítězství nad smrtí a výzvami Nebojte se ještě karikaturně zvýraznily rozdíl vůči panickému strachu ze smrti, u nejméně 95 procent obyvatel navíc dostatečně nezdůvodněnému. A to v národě, který obvykle dobře odolává mediálním ideologickým kampaním, úspěšným na Západě.

* Zatímco první bod vyjadřuje mé pevné přesvědčení, další bod bude otázka, na kterou nemám odpověď, ale kterou v různých podobách v diskusích, které jsme elektronicky vedli, formulovali i další přátelé: Kde v této konkrétní situaci byl prostor mezi ateismem na jedné straně a blouznivectvím na druhé straně? Rozhodli jsme se pro prakticko ateistický postoj, a možná to bylo racionální; nevím sám zatím, kde jsme mohli být odvážnější, odůvodněně riskovat a důvěřovat v Boha. Snad se to ukáže někdy v budoucnu, neměli jsme dostatek informací, hlavně v prvních dnech, takže, jak mi napsala jedna studentka, „každý panikaří, jak umí“ (: Po bitvě bude možná každý dědek teologem. Ale možná ne - já ani u celé řady událostí z doby komunistické vlády dodnes nevím, jaké jednání v těch situacích by bylo bývalo správné... Každopádně nějaký prostor mezi praktickým ateismem a „opovážlivým spoléháním na milost Boží“ či pokoušením Hospodina tu snad musel být.

A nakonec: Přežití ani „hlavně to zdravíčko, pane faráři“ není v křesťanství hlavní hodnotou. A kdo chce svůj život zachránit, ztratí jej - možná to postihne spíše farnosti a církevní úřady. To jsem se snažil říkat, ale většinou jsem se dozvěděl, že „hlavní je teď fyzicky se izolovat“.

* S tím souvisí i systematickoteologický problém Božího jednání ve světě, kterým jsem se zabýval v posledních letech, knížka mi k tomu měla vyjít nyní v květnu, ale trochu se zpozdí. Při hledání odpovědi jsem s překvapením zjistil, že i celá řada zahraničních římskokatolických teologů uvažuje v zásadě deisticky. Jsme deisté, nepočítáme s Božím jednáním ve světě. S tím pak souvisí i pastorálně teologická problematika modlitby. Blouznivectvím je myslet si, že se nad virem dá zvítězit jen tím, že se budeme modlit, ale prohlášení mediálního katolíka, že virózu neodmodlíme, je v této paušalitě také nepravdivé. Co vůbec čekáme od Božího jednání ve světě a od modlitby? Nic? To si asi nepřiznáme, tak co tedy? Narozdíl od předchozího bodu to tady bylo bez rizika, modlitbou za cokoli nic nezkazíme, Pán ji vyslyší jen pokud bude ve shodě s jeho vůlí.

S otázkou Božího jednání souvisí i koncept Božích trestů, který je nám asi všem nějak nepříjemný, ale má myslím oprávněné jádro, které by bylo dobré znovuobjevit, důkladným studiem pramenů a jejich reflexí, nikoli povrchní novinařinou - třeba ve formě otázky, nakolik si můžeme i jako společnost beztrestně tropit blázny z Božích přikázání (a nakolik má tedy naše víra, například pokání, celospolečenskou dimenzi). To nás dovede i k související otázce našeho obrazu Boha - máme tu jakési karikatury toho „starého obrazu“, nevím, nakolik pravdivé, nebyl jsem jako dítě vychováván křesťansky, ale hlavně si musíme položit otázku, nakolik pravdivý je náš dnešní, „nový“ a příjemný obraz Boha; asi bude zase nějak jinak jednostranný. A odtud se dostaneme rychle i k soteriologii a hamartologii - nakolik jsme i v církvích už mlčky převzali přesvědčení liberálů, že prvotní hřích nebyl vlastně žádný hřích, ale správné jednání autonomního člověka, nadto i ekonomicky optimální... Když se mi to ovoce líbí, mám právo si ho vzít?

* Patřím ke generaci, která už nějak zaznamenala šedesátá léta s jejich výtkami vůči křesťanství, že odvádíme lidi od společenských problémů a zaměřujeme se hlavně na smrt, nemoci, bolest atp. A tak jsme začali zachraňovat zeměkouli, což nás následně dostalo i do vleku světských utopií. Zájmeno my zde zahrnuje i mě. Vcelku si pořád myslím, že toto přesunutí jednostranného důrazu či rozšíření záběru bylo správné, ale nyní se ukázalo, že křesťanství už ani aktivním křesťanům nenabízí to, co v minulosti samozřejmě nabízelo, posilu a klid ve vztahu ke smrti a rizikům života. Jeden německý profesor, žádný pietista, řekl před časem jen tak mezi řečí v debatě mým doktorandům, že víra se ukazuje zřetelně tam, kde se člověk setká s věcmi, které nemůže změnit. Myslím, že se nyní ukázala ani ne tak víra, jako spíše deficit naší pastorace v této oblasti. Zvláště evangelická zbožnost, která se utvářela v časech třicetileté války a s ní spojených epidemií a jiných hrůz, dokázala po staletí dodávat lidem sílu v těžkých situacích. A teď najednou znělo falešně všechno to zpívání, jak Pán Bůh je síla má a nebudu se báti zamálo, je můj pastýř a nebudu se báti zlého, byť se mi dostalo i jíti údolím stínu šeré smrti, je můj hrad a nevadí, přijde-li na statek, čest, hrdlo, zmatek…(ono to samozřejmě znělo falešně i před rokem 1989). Ještě zopakuji, to přesunutí důrazů koncem šedesátých let nevidím jako chybné, jen jsme to zřejmě alternativně vyhrotili. „Toto bylo třeba činit a to druhé nezanedbávat“. Mimochodem, bohoslužby na youtube se otevírají v sekci Aktivismus a neziskovky (: ). Neziskovkovým aktivismem jsme se asi vyznamenali, ale to zde není moje téma.

* V evangelické teologii patřím k proudu, který se snažil vyrovnat s katolickým důrazem na tělesnost křesťanské zvěsti a křesťanské víry, a s tím související valorizací svátostí a liturgie. Evangelikální útěk do telecírkve mě nepřekvapil, ale velmi mě udivila stanoviska katolických biskupů, skoro jako kdyby mluvil Kalvín nebo dokonce Zwingli. V katolickém prostředí možná byla tato jednostranná spiritualizace přínosem (důraz na kázání, odpuštění bez svátostné zpovědi a vůbec relativizace svátostí, nevázanost na formální bohoslužbu, podpora rodinných pobožností atd. atd.), nicméně by ji bylo třeba reflektovat i teologicky (s možným efektem i pro ekumenické sblížení). V přespiritualizovaném evangelickém prostředí ale považuji za nutné spíše dál objevovat tělesnost naší víry a naděje („Tělesnost je konec všech cest Božích“, W. Löhe). Právě velikonoční zvěst tu opět kontrastuje s tím, co jsme prožívali v reálu - třebaže to i z hlediska řady teologů Pán Ježíš prý přehnal, když vyzval apoštoly: „Dotkněte se a přesvědčte se“. Dle mého přesvědčení dotek ke křesťanské víře podstatně patří, také svaté políbení či dnes podání ruky, některými biskupy zakázané. A samozřejmě společné jedení a pití. Když nám nechcete dát najíst, tak nám nepromítejte jídlo v televizi!

Kupodivu nikoli radikálně reformovaní, ale katoličtí vyučující teologie varovali před „magickým pojetím svátostí“. I to by ale bylo třeba v solidní teologii a pastorační praxi diferencovat. Samozřejmě, stejně jako nelze s radikálními evangelikály lidem slibovat, že je víra ochrání před infekcí, nelze se ani tvářit, že eucharistie je sama o sobě virucidní. Žádné zaslíbení v tomto smyslu nemáme. Na druhé straně ale platí, že očekávat od přítomného Krista účinnou ochranu či vyléčení je legitimní - s tím, že jako v Palestině neuzdravil Ježíš všechny ba ani většinu, nejinak to bude zde. Křesťanské společenství a křesťanská liturgie má zřejmě vždy (?) terapeutický efekt, jinak tu není reálně přítomen Christos iatros, Christus medicus. A pokud se někdo bál přijímat eucharistii, ale nebál se jíst pečivo ze supermarketu či hamburgery z okénka na ulici nebo obědy z veřejného stravování, pak je to problém spíš pro logiky než pro teology. Ale tato neschopnost či nezájem uvádět věci a čísla do vztahu a proporcí byla podstatou mediálního zmatení.

Statečný evangelický biskup z bývalé NDR Leich vypráví ve svých pamětech, jak jako mladý vikář podával večeři Páně umírajícímu sedlákovi a loučil se s ním v naději v setkání na věčnosti. Sedlák odpověděl: "Počkejte, pane faráři, uvidíme, jak to působí". Po roce procházel toutéž vsí a sedlák řezal před domem dříví. Tak abychom s celou svou teologií nebyli pod úrovní sakramentální teologie tohoto sedláka!

*Uvažování o eucharistii vede k otázkám ekklesiologickým - co je to vlastně církev? Kupodivu ani církve lpějící na tom, že bohoslužba není bohoslužba, ale shromáždění, najednou to shromáždění dokázaly lehce oželet. Ale církev je tam, kde se zvěstuje evangelium, to jde možná i přes televizi, nevím, a kde se vysluhují svátosti. Geistermessen bez lidu nejsou teologicky skutečné mše, jen podfuk na věřících. Směrnice ČBK sice mluvily o knězi a dvou přisluhujících, což umožňovalo zapojení laiků, ale v mé blízkosti to jeden farář pojal tak, že sloužil mše bez věřících se svými kaplany. To už je myslím mimo legitimní prostor křesťanství, a všechny křesťanské proudy se mnou asi budou souhlasit (z pravoslavného ani evangelického hlediska to v každém případě bez laiků teologicky nejde, i když to tu někteří teď provozovali).

*A s tím souvisí i další otázka, kterou mi nastolili jiní: Vztah církve a státu, kompetence státu rušit bohoslužby a poslušnost církve takového zákazu. Západní církve nás občas poučují o nutnosti „občanské neposlušnosti“, když jde o porušování zákonů v zájmu nelegální imigrace atp., ale zde kupodivu bez reptání akceptovaly státní předpisy (ačkoli ty byly v různých zemích různé - už to ukazuje na nutnost diskuse o jejich vhodnosti; aspoň tuto svobodnou diskusi v rámci poslušnosti jsme společnosti dlužili, nikoli politrukovskou či dnes zase feldkurátskou podporu). S odpovědným porušováním zákonů i kladením rozumného a účinného odporu přitom máme z minulosti docela dobrou zkušenost, i někteří biskupové. Tato otázka snad nyní není už aktuální, ale podobných krizí ještě bude a je dobré si ujasnit předem, kam až můžeme státu dovolit jít. Neshodneme se, jako jsme se neshodli za komunistů, nicméně nyní je šance o tom debatovat čistě akademicky; když jde do tuhého, tak se už jen biblicky či teologicky zdůvodňuje vlastní předpotentovanost nebo odvaha, ale mělo by to být naopak, tj. že Písmo a teologie ovlivňuje naše hledání vhodného postoje.

Mám ještě celou řadu dalších otázek, ale článek by tím ztratil publikovatelnost a také rozhovor o nich by se asi beznadějně roztříštil. Jen zopakuji, co jsem napsal už v úvodu: Mám spoustu otázek a málo odpovědí na ně. Vyzývám k diskusi, jen prosím, aby ti, kdo budou diskutovat, diskutovali v lásce, jak se sluší na ty, kdo mají společný zájem o církev a nemají stejně jako já patent na správné odpovědi; a metodologicky ještě prosím o zvážení, nakolik váš názor je dán jinou mírou ovlivněnosti informacemi z médií a nakolik opravdu vychází z empirické pastorální reality vašich farností a z vašich teologických předpokladů. A nevytvářejme falešné alternativy, jak je v kraji zvykem - problém bude nejspíš právě v možnosti jejich skloubení či vyvážení.

Jaké nám současná situace dávala možnosti slavení?¹

1. Televizní přenosy bohoslužeb

I v dobách nekoronavirových se jedná o problematickou věc, zvláště pokud jde o přenos eucharistie/večeře Páně. Je to jako bychom se dívali, jak hosté na společné hostině jedí. Ačkoli by měla být takovýmto přenosům věnována náležitá pozornost², jedná se často o honosné, nevkusné akce s absencí úcty k základním liturgickým principům, navíc režírované osobami bez hlubšího porozumění liturgii a komentované „odborníky na všechno“, kteří se pokouší vysvětlovat své infantilní teologické názory. A to nechávám stranou, že u nás téměř neexistují liturgické prostory, kde by si lidé při eucharistickém konání nemuseli vzájemně dívat na záda.

U současných přenosů, které se odehrávají bez přítomnosti obce lze stěží hovořit o liturgii (tj. „konání všeho lidu“). Nejen komunikace mezi předsedajícím a shromážděním, která modeluje komunikaci Hospodina s jeho lidem, je pro liturgii konstitutivní, ale i komunikace mezi účastníky navzájem. Neslavíme liturgii kvůli Bohu, s ním můžeme komunikovat přímo, beze slov, bez znamení, ale slavíme ji kvůli druhým. Druhým zvěstujeme svou víru a oni podpírají víru naší.

2. Kázání

Přenášet kázání je jistě možné a užitečné. Poslech, případně videopřenos je komunikačně bohatší, než poskytnutí písemné verze projevu. Jedná se však pouze o jeden fragment bohoslužby. Např. Tomáš Halík na bohoslužbu v této době vědomě rezignoval. Hledaje inspiraci jsem sledoval video ze 4. neděle v postu A, kdy se čte Janova perikopa o slepém od narození. Civilní projev, jakési inteligentní „politické školení mužstva“, to Halík zvládá bravurně. Pak čtení perikopy. Perfektní. I když čte věřící herec se školeným hlasem, často to nebývá ono, protože není schopen uchopit detaily poselství textu. Halík to umí. Po čtení přímluvy. Opět perfektní, skutečně přímluvy. Zde se však už objevuje problém ukazující na limity možností přenášeného bloku slova. Přímluvy náleží shromáždění, jsou reakcí na to, co zaznělo. Mají je vytvářet lidé, i za cenu, že nebudou tak „dobré“, jako ty od Halíka. Poslouchal jsem i kázání Martina Putny. Dokonce se mi zdálo, že žák je už lepší, než jeho učitel...

3. Domácí bohoslužby

Jistě dobrá volba, které probouzí odpovědnost každého pokřtěného. Mnozí služebníci dávali k disposici podklady k takovýmto bohoslužbám. Zajímavé bude zjistit zkušenosti s touto formou. Předběžně vím od bratrů ve farářské službě, že tato forma příliš využívána není. Jednak hraje roli ostych, jednak řada lidí nemá rodinu, nebo má, ale věřící jsou v ní sami. Budeme rádi, když se o své zkušenosti podělíte.

4. Bohoslužby pomocí on-line komunikačních programů

Tato forma odstraňuje nedostatek jednostranné komunikace a lze ji nazývat bohoslužbou. Jednotliví účastníci se mohou zapojovat nejrůznějším způsobem (např. úvody, čtením, zpěvem, homilií, přímluvami, díkůčiněním). Má to však svá omezení. Jednak technická - vyžaduje to příslušné vybavení, kvalitní internetové připojení, kvalitní mikrofony, jednak lidská – vyžaduje určitý čas, než se to lidé naučí, někdo kratší, někdo delší… Společný zpěv z více míst nelze použít, i společná recitace např. Otčenáše není bez problému. Hlavní omezení je však v tom, že tak není možné slavit svátosti. Dovedu si představit takto slavenou eucharistii, kde by služebníci eucharistický chléb (a víno?) připojeným roznášeli. Těžko by ale asi mohli předávat svaté dary mezi dveřmi, lépe by bylo u stolu (či lůžka nemocného).

5. Úplná bohoslužba v menší skupině

Žádné lidské nařízení není absolutní. Ani vyhlášky plk. Primuly měnící se podle toho, jakému vlivu momentálně podlehne. Vždy lze, pokud je k tomu pádný důvod, využít institut epikie tj. vykládat zákon či nařízení odchylně od jeho znění, pokud se držím záměru zákonodárce. Pokud zákonodárce, vědom si rizik, např. umožní nakupovat na Velký pátek v Hornbachu, kde je plné parkoviště a uvnitř stovky lidí, pak setkání o dva řády menší skupiny při bohoslužbě není nezodpovědné. Výhodou takového slavení je, že na něm participují ti, kteří opravdu chtějí a stojí jim za to podstoupit určitá rizika. Vhodné je dodržet základní hygienické normy (mytí, nebo alespoň dezinfekce rukou, zamezit kýchání do prostoru). Možná za zmínku stojí jistá opatrnost při užívání společného kalicha.³

Reflexe slavení ve vlastní obci

Situace pandemie nás donutila změnit velikonoční plány Společné cesty. Možná by se někteří báli slavit společně, ale zejména zavřené hranice nám neumožnily ani takto uvažovat. Máme jednu z diaspor na Slovensku, která se chystala na Velikonoce přijet a nechtěli jsme ji „hodit přes palubu“. Při domlouvání jsme vyloučili svátosti (kromě malých skupin v diasporách, kde je kněz) a ostatní jsme se pokusili připravit přes Skype. Již od r. 2011 využíváme Skype ke společným modlitbám⁴. Naučili jsme se respektovat se a nepřehlušovat se při společných spontánních modlitbách (tří skupin: chval, díků a proseb). Náš „spojovací důstojník“ investoval jak do hardware, tak do „školení personálu“ hodně energie. Tuto zkušenost jsme využili již před Velikonocemi při společném nedělním slavení bloku slova. Díky tomu, jsme si dovolili připravit slavení Velikonoc. Na přípravném týmu (spojeni přes Skype) jsme rozdělili jednotlivé slavnosti (Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek a vigilie) čtyřem týmům (Brno, Bratislava, Hradec Králové a Praha). Určili jsme začátky bohoslužeb (10.00; 18.30; 15.00 a 22.30). Diskutovali jsme určité ordo jednotlivých dnů s ohledem na omezené možnosti. Využili jsme k tomu jednak nově vydaný sešit Triduum americké presbyteriální církve, jednak Euchologion obce, který obsahuje stovky stran liturgických vzorů. Konkrétní tvar byl svěřen jednotlivým týmům. Dvojí čtení pašijí jsme svěřili místům, kdy byli alespoň tři čtenáři, aby na sebe navazovali a čtení bylo důstojné.

Průvod Palmové neděle bylo možné pouze naznačit (sólovým) zpěvem Benedictus qui venit, ke kterému se ostatní jen tiše připojovali.

Mytí nohou bylo možné vzájemně na těch místech, kde byli připojeni alespoň dva.

Na Velký pátek jsme byli připojeni všichni až do konce, neboť tento aliturgický den nepřijímáme.

Do přípravy slavení vigilie byla zapojena celá obec, neboť žádný z týmů by tolik rolí nezvládl. Začali jsme SZ blokem slova obsahujícím 7 čtení (stvoření světa podle Jahvisty, potopa, obětování Izáka, průchod Rákosovým mořem, o rouchu spásy u Iz 61, Jonáš a tři mládenci v ohnivé peci) na každé čtení navazoval žalm či kantikum zpívané kantorem, či spíše většinou kantorkou… Poté jsme si zapálili svíce a poslouchali sólový Exultet. Následoval NZ blok včetně homilie. Poté obnova/znovupotvrzení křestního slibu.

Protože se jedná o klíčovou část Velikonoc, věnuji ji více místa. Křest by na dálku nešel. Žádného čekatele křtu jsme však bohužel (v daném případě Bohu dík) neměli. O obnovu jsme se pokusili.

Normálně pokřtěný člověk dává slavnostně ostatním najevo, že znovupotvrzuje svůj křest, že se hlásí ke Kristu, že přijímá jeho životní cestu, fyzickým kontaktem s vodou. My jsme ale žádnou vodu neměli, eulogii jsme užili takovou, která se bez vody obešla. Namísto symboliky kontaktu s vodou jsme volili symboliku slovní. Každý byl vyzván, aby několika slovy či větami děkoval za svůj křest. Bylo nás propojeno asi 15 míst, od Duchcova po Nitru. Všichni členové obce i stálí hosté takto znovupotvrzení ze své strany dali najevo. Bylo připojeno však několik hostů, kteří tak neučinili – liturgickou řečí dali najevo, že křest neobnovují, o Kristovu cestu zájem nemají. Jeden z hostů využil příležitosti k jinému projevu, než k díkům za křest. Spíše se však jednalo o odchovance místních kostelů, kteří se ještě nenaučili liturgickému jazyku, o křesťany ve věku batolat, která ještě nemluví…

Na místě, odkud jsme vigilii vč. připojení administrovali, nás bylo sedm a v tomto počtu jsme nakonec slavili eucharistický blok.

Liturgie, která nemá přesah do všedního života, postrádá smysl. Má mít „pokračování“. V síle slavností Tridua se jedna z našich členek (a dlouholetých čtenářek Getseman), která pracuje jako ředitelka Domova sociálnej starostlivosti v Bratislavě, přihlásila jako dobrovolnice do sesterského Domova sociálnej starostlivosti v Pezinku, kde je v důsledku nákazy koronavirem tíživý nedostatek personálu. Mysleme na ni a na všechny, kteří pomáhají tam, kde je třeba. Dostali jsme následující hlášení:

Milí priatelia, 

ďakujem za solidaritu a podporu, cítim ju. Od soboty som v DSS Pezinok spolu s ďalšími tromi kolegyňami na výpomoc zariadeniu, kde sú dve tretiny klientov pozitívne testovaných na koronavírus a do dnešného dňa sedem klientov vo veku 40 – 96 rokov zomrelo, dvanásti klienti sa liečia v nemocnici, dvaja sú na umelej pľúcnej ventilácii. Ostatní pozitívni klienti s miernymi príznakmi sú v zariadení. Zariadenie je už týždeň uzavreté, ohradené páskou a strážené políciou a vojakmi. Do a zo zariadenia nikto nesmie odísť. V zariadení je nevyhnutný počet pracovníkov na obsluhu klientov. Keďže postupne sa niektorí pracovníci stali pozitívnymi, zriaďovateľ zariadenia potreboval doplniť počty o nových pracovníkov. Dnes som tu prvý raz pripojená na internet. V mobile mi internet zlyhal a tu nemajú počítače, v utorok ich vzala polícia. Teraz nemám v práčovni žiadne prádlo, tak si môžem dovoliť prestávku. 

Cítim sa tu ako vo vatičke. V sobotu ráno sme sem prišli - moja kolegyňa opatrovateľka a ešte jedna zdravotná sestra zo Senca, spolu s krízovou manažérkou z VÚC. Kolegovia v DSS Pezinok nás čakali, mali sme pripravené postele a dokonca izby - jednotky. Aj  do výdajne stravy dali posteľ a máme súkromie. Postele sú tu z DSS z Bratislavy, nové obliečky na paplóny  máme z Pezinka, a keď neboli paplóny samotné, ponúkla som naše z DSS; na túto príležitosť sme kúpili 20 paplónov a vankúšov, ak by u nás bola korona a potrebovali by sme pre zamestnancov.

Solidarita s týmto zariadením je od ľudí z okolia obrovská. V sobotu som bola pri bráne, keď prišla staršia pani a priniesla šumivé vitamíny a čaje, ktoré mi odovzdala pod dohľadom policajtov. O polhodinu neskôr priviezol starosta a farárko zo susednej dediny ovocie a zeleninu pre zamestnancov. V nedeľu poobede prišla pre mňa kolegyňa, aby som šla k stolu, lebo niekto nám poslal pečené prasiatko a lokše. Ráno mám z okna výhľad na veľký transparent: NIE STE V TOM SAMI, SME SPOLU S VAMI, ktorý venovalo mesto Pezinok. 

Pracujem v práčovni od 7.00 do 19.00. Naučila som sa obsluhovať veľké priemyselné pračky, sušička je vyššia ako ja. Tunajší kolegovia sú milí, nápomocní, a ak niečo neviem, nemám problém sa spýtať, navigujú ma. Včera som si dala vymeniť matrac, našla som ho po pozitívnej kolegyni, vydezinfikovala som ho a túto noc sa mi spalo oveľa lepšie. 

Zároveň mám čas pri manuálnej práci rozmýšľať, cítim sa ako moji kolegovia, ktorí vnímajú svojich vedúcich. Teraz vidím, čo má na mysli moja kolegyňa u nás v práčovni v DSS, keď mi na konci služby hovorí, že dnes som sa na ňu nemala čas prísť pozrieť. 

Sú aj zaujímavé situácie - včera mi zavolal dodávateľ, povedala som mu, že teraz to nevybavím, som v Pezinku. Cely prekvapený sa ma spýtal, čo som urobila, keď ma tam dali?!? Hovorila som mu, že nie som na psychiatrii, ale v DSS Pezinok, z čoho bol prekvapený ešte viac. Včera sa ma policajti pýtali pri bráne, či mi sľúbili rodinný dom v centra Bratislavy, keď som tu. Nerozumeli, keď som povedala, že som tu dobrovoľne, nie kvôli domu.  

V piatok pred odchodom do DSS Pezinok sa podarilo získať ešte jednu kolegyňu z nášho zariadenia, mladú opatrovateľku, ktorá je tu so mnou a je veľmi odolná. Spolu si hovoríme, že pobytom tu vlastne "rozširujeme svoju existenciu". 

Prajem vám, aby ste tiež nárokmi, ktoré sú na vás kladené, rozširovali svoje bytie o veci, ktoré vás na vašich aktívnych poliach život učí. 

M.                                                                                                                                                                                   21.4.2020

Evangelíci bylo v naší rodině slovo, zahrnující všechny nekatolíky. S nimi jsme nepřicházeli do žádného styku. Chodit do jejich kostelů nebo bohoslužebných prostor nikoho ani nenapadlo, a účastnit se evangelických bohoslužeb katolíci nesměli. Kromě jednoho nebo dvou Židů se snad všichni ve třídě pražské obecné školy hlásili jako katolíci. V prvním roce pobytu v litoměřickém semináři jsem se dozvěděl, že o rok starší spolužák z obecné školy, Ludvík Svoboda, studuje na evangelického faráře. Zvědavost mi nedala a o vánočních prázdninách jsem ho navštívil u nich doma. Bylo to pro mě překvapení. Bydlel doma, a ne v semináři. Měli sice jistý denní řád, ale nezačínal něčím podobným jako je mše svatá. Že si ráno četli úryvek z Bible s výkladem, to mi ve srovnání s našimi společnými modlitbami v seminární kapli během dne nepřipadalo dost zbožné. Nezapomeňme, že v padesátých letech minulého století katolíci neměli žádnou příležitost společného setkání mimo mši. V neděli se do kostela přišlo, po skončení mše se svižně odešlo, protože za pár minut začínala další mše a museli se vystřídat noví návštěvníci. V našich kostelích se konaly pouze mše, v neděli a svátky s kázáním. Nepočítaje odpolední pobožnosti, zejména mariánské, se v kostele nekonal žádný vedlejší program jako např. setkání dětí nebo mládeže nebo seniorů. Výjimku tvořil živý růženec, kde členové věděli, že patří do nějaké skupiny. Mše byla tehdy jediným projevem jakéhosi řádu, kterým se člověk křesťansky vyjadřoval. Latina byla známkou naší světovosti, vážili jsme si jí a při zpěvu lidové písně nám členilo mši pouze zvonění ministrantů. O společenském životě ČCE a ostatních nekatolíků, jsem se poprvé dozvěděl až od budoucího faráře Ludvíka, a připadalo mi to zvláštní. Jak se tváří jejich učitelé na katolíky, jsem se ho neptal, ale někteří naši profesoři se na evangelíky tvářili velmi nepříznivě. Nemohli jinak, oficiální postoj římských úřadů na svých předpisech trval už celá staletí. Mnoho žadatelů o ústupky v tvrdosti církevních zákonů bylo neustále striktně odmítáno. Také dosud měly velkou váhu výnosy Papežské biblické komise, které od začátku století odmítaly seriózní práci novějších biblistů. Mnozí, k nimž se rádi dnes hlásíme, si museli na uznání a rehabilitaci počkat nejméně padesát nebo sto let. Přesto první kladná slova o Martinu Lutherovi jsem na fakultě slyšel od našeho historika Václava Bartůňka.

Nutno připomenout, že státní politika po únoru 1948 byla k nekatolíkům mnohem shovívavější než k nám. Svým menším množstvím členů nebyli pro KSČ tak velkým nebezpečím jako většinoví katolíci. Mohli rozvíjet svou činnost s dětmi i seniory, měli biblické hodiny pro mládež i letní tábory. Pro vnitřní potřebu si rozmnožovali různé pomůcky a texty. Nic z toho nebylo umožněno nám. Trochu jsme jim záviděli.

Po vysvěcení (1961) jsem se na základní vojenské službě setkával pár měsíců s adventistou, kterému bylo umožněno sloužit na ošetřovně, když odmítal službu se zbraní. Oba jsme byli zdrženliví, ale cítili jsme, že kvůli Kristu máme k sobě blíže než k ostatním.

Moje první kaplanské místo v Plzni (do začátku 1966) bylo poznamenáno dobrými vztahy, které měl náš pan děkan Jan Kozlík s Jiřím Pumrem, farářem jednoho ze dvou tamních sborů ČCE. Spolu s dalším kaplanem Richardem Scheuchem jsme se střídali v návštěvě biblických hodin jejich mládeže, kam jsme po dohodě s Kozlíkem přiváděli i naši mládež. Rozumí se těch několik mladých, nejvýš deset, které jsme v našich kostelích byli schopni oslovit. Pan děkan Kozlík proti společným biblickým hodinám nic nenamítal, v legraci říkal, že Pumr je katoličtější než my oba. Pumr byl velmi zbožný, staral se živě o svůj sbor i o své tři děti a postonávající manželku. Skládal písně pro mládež a pro děti, (v zelené Hosaně máme dvě z nich), a z fotek našeho arciděkanského betléma sestavil diapozitivní pásmo Hej, mistře. Základem byla skladba Jakuba Jana Ryby. Celek doplnil fotografiemi z Rožmitálu, kam jsme kvůli tomu spolu vlakem zajeli. Rád výtvarničil a před Vánocemi a Velikonocemi přišel na arciděkanství a přinesl každému ozdobné přání, která pro svůj sbor napsal. U něho jsem se poprvé setkal s novými písničkami, které potom i naše děti a mládež ráda s kytarou zpívala. Pro ně tehdy byla na katolické půdě přeložena první kytarová písnička, kterou Ludmila Adamcová nazvala Písničku ti zazpívám. Jiří Pumr za pražského jara spolupracoval s plzeňskou katolickou skupinou mládeže Angelos, také s nimi hrál na zobcové flétny při společných mládežnických koncertech.

Po přeložení do Prahy v roce 1966 jsem začal navštěvovat přednášky, které pro veřejnost pořádala evangelická fakulta v Jirchářích. Tam jsem slyšel poprvé evangelíky i katolíky: Karla Flosse, Jana Sokola, Jiřího Němce, Václava Freie nebo Ladislava Hejdánka a další. Seznámil jsem se s mládežnickým farářem Karlem Trusinou, Miroslavem Heryánem a prof. Janem Hellerem. Ten mi v sedmdesátých letech umožnil účast na intenzivním kurzu hebrejštiny, který vedl pro své studenty na evangelické fakultě. Při trvalém státním dohledu na teologické fakulty to nebylo pro něho bez rizika, a byl jsem mu za jeho odvahu velmi vděčný. Pro mě to bylo nejen opakování základů z Litoměřic po dvaceti letech, ale další rozšíření a objevení nového vhledu do starozákonního myšlení. Kája Trusina mě jednou potěšil, když jsem se u něho v Jungmannově ulici zastavil při návratu z velmi nepříjemného výslechu v Bartolomějské ulici začátkem normalizačních let. S Mirkem Heryánem, který přeložil např. Díky, mě pojil zájem o nové písně pro mládež. Spolu jsme v době pražského jara uváděli pěvecké koncerty v Praze i dalších českých městech. Na nich vystupovaly s novými písněmi sbory mládeže naší, evangelické i československé církve.

Někdy kolem roku 1980 jsem se účastnil 1. běhu bohoslovců v oboře Hvězda, který pořádal evangelický student Tomáš Novotný. Byl jsem v kategorii nad 40 let druhý ze tří. Vyhrál to prof. Petr Pokorný, jak jsme si často spolu připomínali.

V roce 1982 mě navštívil Dan Drápal, vikář ČCE v Praze 7 Na Maninách, zda bych se nechtěl účastnit setkávání pražských farářů s modlitbami za Prahu. Bylo to v době, kdy ze skupiny odcházel P. František Kohlíček, přeložený do Chválenic. Nahradil jsem tím jediného katolíka ve skupině a začal se týdně, ve čtvrtek dopoledne, setkávat s třemi faráři ČCE (Miroslav Heryán, Pavel Smetana, Dan Drápal), několika z CČSH (Stanislav Jurek), jedním baptistou (Vlastimil Pospíšil), později i s metodistou (Vilém Schneeberger). Společně jsme si chvilku vyprávěli a pak se osobními modlitbami obraceli k Pánu Bohu. Během let jsme se důvěrně poznali, a také jsem zjistil, že všechny církve mají své problémy a těžkosti. Při modlitbě jsem vždycky klečel, ostatní podle svého zvyku seděli. Po několika letech jsem si s překvapením všiml, že při těchto osobních modlitbách už klečí všichni.

Posledních několik let ke skupince patřil i mladší Michael Otřísal z ČCE, takže, když jsme oba byli posláni svými představenými v roce 1990 do svobodné ČS televize, neměli jsme žádné problémy se založením redakce ekumenické. Většina evropských zemí měla tehdy náboženské redakce buď zcela samostatné nebo se dělily o vysílací čas podle procentuální velikosti jednotlivých církví. Byli jsme v Evropě jedinými, a po letech byl za to kardinál Vlk při zasedání mediální rady v Římě odměněn potleskem, jak nám sdělil jeho tehdejší sekretář Daniel Hermann.

Postupně, spolu s úbytkem vážnosti církví ve společnosti, se vzájemné vztahy staly samovolně blízkými a samozřejmými. Dneska bere ekumenickou samozřejmost jako nutné zlo už pouze ten, kdo si chce „zachovat svou ortodoxní tvář“, a kdo chce zůstat věrný tomu, co je napsáno o nekatolících v katechismech z minulých století. Živým křesťanům je jasné, že i „když někdo nechodí s námi“, může dělat mocné činy v Ježíšově jménu (Mk 9, 38n). Papež František vymyslel správnou poučku: Džihádista se tě nebude ptát, zda jsi pravoslavný nebo protestant nebo katolík. Jemu stačí, že jsi křesťan, aby tě odsoudil k smrti.

V nemocnici, do které pravidelně jako její kaplan docházím, přibyl před několika lety nový pacient s těžkou chorobou, mladý egyptský muslim. Když zjistil, kdo jsem, první jeho otázka byla: Máte vy, křesťané, stejného Boha jako my? Shodli jsme se, že české slovo Bůh znamená Dárce života, Nejvyšší bytost a Tvůrce. Arabské slovo Alláh znamená totéž. Jenže, nemohou být dvě Nejvyšší bytosti. Lišíme se tedy způsoby, jakými Pána Boha uctíváme a jak si ho představujeme. “Křesťané se řídí informacemi a cestou Ježíše Krista, vy se řídíte Koránem“. Muslim souhlasil a opakovaně mně zdůrazňoval, že neschvaluje žádné násilí, ale odsuzuje ho. Při mých návštěvách si často připomínáme Pána Boha. Když jsem se nedávno po pětitýdenní nemoci objevil před prahem jednoho pětilůžkového pokoje, aniž bych do něho ještě viděl, ozvalo se z kouta u okna hlasité: „Díky Bohu! Díky Bohu! Díky Bohu! Pan farář je zdráv.“ Nebyl to nikdo jiný než náš muslim.

Je to nejspíš výjimka, a problém trvá. Jenomže, jak můžeme žít na světě vedle islamistů? Před lety jsem přemýšlel, jak muslimy přemoci. Tehdy bych byl bral i násilí, ale je zřejmé, že násilím to nepůjde. Není nás k bojování dost, a jejich počet pravidelně narůstá. Válka by znamenala celosvětový konflikt a jistě zničení všeho živého. Přitom pro mě nejvýznamnější osobou dějin zůstává Ježíš Kristus. S Mohamedem ho nemohu ani začít srovnávat. Když si přečtete výtky, které vůči němu má bývalý učitel islámu Hamed Abdel-Samad (např. časopis Getsemany 1/2016), zděsíte se. Přitom odezíraje od Mohameda byly a jsou od 7. století také miliony muslimů, věřících a dobro činících. Ani dnes, při všech teroristických útocích a nenávisti, nejsou všichni muslimové fundamentalisticky tvrdošíjní. Tohle nejspíš vnímala Matka Tereza, když přijímala laskavě do svých domů i muslimy a nechala je ve víře Mohamedově pokojně umírat. Ostatně každé vážně založené náboženství a každý zbožný člověk musí jako základní postoj mít úctu ke stvoření i Stvořiteli. Protože přes všechny zvláštnosti a jejich podivnosti je zřejmé, že náboženství vznikla z pocitu nepatrnosti, nesmělosti a obdivu k Původci světa. Říkáme-li, že vztahy jsou tím nejdůležitějším, co v životě máme, pak není těžké uznat, že tento vztah je tím nejdůležitějším a nejtrvalejším vztahem, který člověk má. Zdá se mi, že nezbývá, než abychom - přes všechny omyly a Mohamedovy špatnosti - podpořili na islámské straně návrat k tomuto základu. Tam se můžeme shodnout a se svými rozdílnými tradicemi být tvůrci pokojného života na zemi.

Papež František v únoru 2019 podepsal v Dubaji spolu s představitelem univerzity Al - Azhar v Káhiře Dokument o lidském bratrství. Přitom řekl, že „neexistuje jiná alternativa. Buď budeme budovat budoucnost společně, nebo nebude žádná budoucnost. A žádné náboženství se nemůže vzdát naléhavého úkolu budovat mosty mezi národy a kulturami… a pomáhat lidské rodině dozrát ke smíření a míru“.

„Tělo člověka je ze země, jeho krev z moře, oči ze slunce, jeho dech z větru, mysl z nestálosti mraků, kosti z kamene, duše z Ducha Svatého, jeho porozumění ze Světla Světa, tedy Krista.“

(z velšského lékařského rukopisu, kolem roku 1400)¹

Křesťanství a zázračná uzdravení – na tom spojení není nic překvapujícího. Ale jak je to se zázračným uzdravováním mezi keltskými křesťany? - Pokud něčím křesťanství v Irsku, Skotsku, Walesu, Bretani a Cornwallu výrazně doplňovalo křesťanství „městské“, převládající v ostatní Evropě, pak to byla zcela jasně daná definice člověka jako součásti Stvoření, nikoli jen jeho izolovaného vrcholu. V návaznosti na druidské a filidské učení se věřilo, že člověk je složen ze živlů, a s živly se při procesu uzdravování pracovalo. V tomto krátkém textu – který je pouhým nahlédnutím do obsáhlého tématu - se chci zaměřit na léčivou moc vody v keltských legendách.

Voda v keltské (jako ostatně snad každé pravěké, starověké i středověké) společnosti měla posvátný a očišťující charakter, přičemž v předkřesťanských dobách bývala obvykle spojena s mýtickou osobností. Ta mnohdy svou smrtí předala životodárnou moc konkrétní studni nebo řece. Známý je příběh o Sabrině, dochovaný u Geoffreye z Monmouthu ( asi 1095 - 1155).² Tuto dívku utopila zlá macecha v řece, jež pak získala jméno Severn (Sabren, Hafren) a Sabrina se stala nymfou zmiňovaného toku. (Připomínám, že božské bytosti sice nezřídka umírají, ale jsou schopny recyklace.)

V křesťanské tradici pak často vytryskne pramen na místě, kam dopadne uťatá hlava světce či světice (panna Winifred), případně na místě, kam si zavražděný - leč přesto ještě mobilní - mučedník hlavu donese (poustevník Nectan). Uvedu příběh z Rhygyvarchova Života svatého Davida, v němž je brutálně zavražděna šlechetná dcera zlého vladaře a druida: „A bezelstná dívka, která od svého dětství žila zbožně a zdrženlivě uprostřed davu nejhorších žen, složila neškodnou hlavu do macešina klína. Ale ta zuřivá macecha rychle vytáhla nůž a uřízla hlavu té přešťastné panny. Její krev tekla na zem, odkud vytryskl průzračně tekoucí pramen a uzdravoval v hojnosti četné lidské neduhy, toto místo lidé dosud nazývají „Merthyr Dunod.“ (BD, 18)³

Jméno děvčete lze sice odvodit z názvu místa mučednictví jako „Dunod“, ale jedná se v tomto případě o jméno mužské (Donatus). Možná byl pramen původně spjat s nějakým poustevníkem, tam žijícím, než ho nahradila atraktivnější mladistvá mučednice. Nicméně se zdá, že její kult zanikl už ve středověku.

Studny a prameny jsou častěji než se světci spojeny se světicemi, pannami a - v některých zásadních případech - matkami, snad v závislosti na tom, kterou bohyni dotyčná světice nahradila. Značné množství uzdravujících pramenů a studní bylo spojeno s Iulií Helenou; jen v Yorkshiru jsem jich napočítal čtyřiadvacet. Není to překvapující – právě v Yorku (Eburacum) zemřel roku 306 její druh Constantius Chlorus a odtud také později jejich společný syn Konstantin započal tažení na kontinent, aby se zmocnil diadému a vešel do dějin jako první křesťanský imperátor. Středověké legendy si někdejší bythínskou šenkýřku Helenu přivlastnily a učinily z ní dceru polomytického britonského krále Coela „Starého“. - Šest pramenů svaté Heleny (Ffynnon St Helen) v severním Walesu však nesouvisí s ní, nýbrž s Elen, manželkou uzurpátora Magna Maxima. Obě byly rodičkami vládců, a tak navazovaly na druidskou tradici svatých Matek. - Zde je vhodné připomenout pověst,⁴ v níž křesťanský král Urien z Rhegedu narazí při lovu na krásnou ženu, peroucí v řece prádlo. Je to Modron („Matka“), bytost z Jiného světa. Z jejich svazku pak vzejde – krom slavného reka Oweina a jeho sestry Morfudd - i Anarun/Rhun, král a arcibiskup. Křesťanští svatí i pohanští bohové – všichni jsou jedna velká (příležitostně i šťastná) rodina. Občas tyto bytosti křesťanskou víru i přijímají – mořská panna Lí Ban je pokřtěna opatem Comgallem a stává se svatou Muirgen. (Koneckonců, jakási dívka s rybím ocasem zdobí i středověké křeslo v kostele cornwallské vesnice Zennor.)

Zakladatel bangorského monastýru Deiniol „Bílý“⁵ dal v jihovelšském Penalunu vzniknout takovému prameni prostřednictvím vody, kterou nabral do lahvičky z řeky Jordánu během své pouti do Palestiny: „...Když vzýval Kristovo Jméno, zasadil svou hůl a vylil na zem vodu, jíž si přivezl ze Svaté země, a z hole rázem vyrostl nejkrásnější strom, a na tom místě vytryskl pramen nejsladší vody, která je schopna léčit různé choroby, je-li užívána jako nápoj.“⁶

Ale Deiniol není jediný, kdo takto použije jordánskou vodu – rovněž biskup-opat Cadog jí vlije do pramene, kterému již dříve dal zázračně vyprýštit. Jak píše legendista:

„Kde Kristus obmyl ty, jež poskvrnil první člověk,

odtud pochází uctívaná voda Cadogova.

Těm, kdo jsou špínou naplněni, tento pramen poskytuje záchranu.“.⁷

Jinými slovy: jordánská voda je přenesena do Británie a jí posvěcené vodní zdroje se samy stávají novým - či alternativním - Jordánem. (Právě tak hlína z míst, spojených s Ježíšovým působením, proměňuje ve Svatou zemi každý kout světa, kam je rozeseta.) Spojení hříchu s nemocí je z uvedených řádků patrné. - Což pochopitelně neznamená, že by v keltských oblastech tehdejší doby „nekonkurovali“ světcům-léčitelům klasičtí lékaři – v Llangianu se například zachoval náhrobní kámen asi z pátého století s nápisem „MELI MEDICI FILI MARTINI IACIT“.⁸

V některých případech je uzdravení spojeno nikoli se samotnou vodou, nýbrž se souvisejícím předmětem: Když se jednou chtěl biskup Oudoceus napít z pramene, ale neměl nádobu, vzal od jedné žen, které tam konaly domácí práce, hrudku másla, „uhnětl ji do tvaru malého zvonu, pozdvihl ruku, aby z toho mohl pít – a pil. A v té podobě – totiž zlaté – také zůstal, takže se jevil všem, kdo to viděli, složen celý z ryzího zlata; kterýž pak od oněch dnů díky božské Moci je uctíván v kostele v Llandaffu, v upomínku na svatého muže; a říká se, že nemocný, který se ho dotkne, bude uzdraven.“⁹

Sama skutečnost, že světec dal vzniknout posvátnému prameni a konal uzdravující zázraky, ještě ale neznamená, že by musel být nutně z nemoci uzdraven on sám. Ciaran z Clonmaicnoise, zakladatel četných monastýrů, umírá v necelých třiatřiceti letech na žlutý mor (o něm se zmíním na závěr) a Ita, „pěstounka svatých ostrova Erin“, podlehne rakovině, která je popisována jako brouk darb-daol, ukusující z jejího těla. Voda v křesťanském pojetí není spojena s „nátlakovou“ magií, uzdravení je podmíněno svobodnou vůlí svrchovaného Boha.

A nezapomínejme – krom živlu vody - ani na PŘÍBĚH. Léčivý příběh, do něhož nemocný vstoupil, legenda spjatá se světcem, který vykonal div. Mnohé jsou ztracené, jiné už zapomenuté, ale stále se ještě některé zachovaly.

Pokleslejší podobou těchto uzdravujících příběhů jsou různá zaříkávadla, nezávislá už ale obvykle na konkrétní lokalitě. Jedno - velmi rozšířené ve Walesu - proti bolavému zubu zní takto:

„Petr seděl na mramorovém kameni,

sám Ježíš k němu přistoupil:

´Petře, co se děje?´

´Bolest zubů, můj pane Bože.´

´Vstaň, Petře, a budeš uzdraven.´

A každý muž a žena, kteří těmto slovům věří,

musí být od bolesti zubů uzdraven,

což činím ve Jménu Božím.“¹⁰

Otázkou samozřejmě je, zda máme taková zaklínadla brát jen jako pokřesťanštěnou magii, nebo v nich spatřovat i svérázné modlitby (ostatně uvedený text pochází od kněze z irského Corku), případně pak součást lidové křesťanské mytologie.

Dodatek: světci a pandemie

Keltské křesťanství dosáhlo největšího rozkvětu v čase pandemie. Na Blízkém Východu se vynořil žlutý mor, – a především díky Justiniánově válce s Ostrogóty - se přenesl do Evropy. Británii zpustošil v roce 547 – mezi obětmi byl i gwyneddský král, odtud se pak rozšířil do Irska. Pokud máme z četby legend pocit, že keltští světci neustále někam cestovali a zakládali nové a nové monastýry na nejrůznějších místech, pak vězme: bylo to do značné míry způsobeno rozumnou snahou vyhnout se zamořeným oblastem.

Nečinní vůči chorobě však přesto nezůstali: Biskup Teilo za svého pobytu v Bretani zneškodní a na útes v moři připoutá jedem vraždícího plaza, v okolí Říma zase Brynach zabije šelmu „se zkrvavenými čelistmi a jedovatým dechem“. Ve stejný zhruba čas – rovněž v Římě – se takové obludě postaví i opat a spisovatel Gildas „Moudrý“: „Svatý Gildas však pokračoval v započaté cestě; kdy tam několik dní pobýval, navštívil modlitebnu svatých, tu se doslechl, že Římané jsou těžce postiženi škodlivým dechem draka, ukrývajícího se v jeskyni na jakési hoře, a který svým morovým dechem zahubil mnoho Římanů, jakož i dalších lidí v jejich sousedství. Když to Gildas uslyšel, časně zrána tajně opustil hostinec, v němž se ubytoval, a s berlou v ruce vystoupil na onu horu. Poté se modlil, přišel ke vchodu do jeskyně a spatřiv draka, vzýval Kristovo Jméno a pak beze strachu řekl: „Dávám ti možnost zemřít zde rychlou smrtí, aby tě později mnohem více nezničil věřící lid.“ Tu klesl (drak) na zem a zemřel, jeho mor uprostřed lidu ustal.“¹¹

Zdá se být prokázáno, že přinejmenším výše citovaná legenda v mytologické zkratce zachycuje situaci ve střední Itálii během pandemie a přičítá zásluhu za její zastavení (v Římě a okolí) opatu Gildovi.¹² A tím bych tu chtěl skončit: Síla upřímné křesťanské modlitby, která je schopna v nejhlubší zděděné a zjevené Moudrosti vnímat člověka jako nedílnou součást dokonalého Stvoření - ta dokáže zastavit v letu i anděla smrti. Tomu věřím.

Po rozsáhlém pašijním vyprávění (Marek 14,1-15,49) následuje v Markově evangeliu překvapivě krátká zpráva o Ježíšově vzkříšení (16,1-8). Hlavním postavami přitom nejsou apoštolové, jak bychom očekávali, ale tři ženy, které brzy ráno prvního dne v týdnu jdou k Ježíšovu hrobu, který byl vytesán ve skále (15,46). Jména těchto žen – Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba mladšího, a Salomé – byla zmíněna už v 15,40 („zpovzdálí se [na Ježíšovo ukřižování] dívaly také ženy“) a 15,47 (bez Salome – „dívaly se, kam byl [Ježíš] uložen“). O autenticitě události popisované v 16,1-8 nejsou pochybnosti. V judaismu 1. století nebylo svědectví žen považováno za věrohodné, proto si lze jen těžko představit, že by církev vytvořila zprávu, kde by hlavními svědky byly právě ženy.

Z hlediska překladatelského je zajímavý verš 16,4, kde je použito řecké sloveso anablepó, které může znamenat jak „vzhlédnout (nahoru)“, tak i „prohlédnout, nabýt zraku“. České překlady obvykle na tuto významovou dvojznačnost neupozorňují. V Markově evangeliu se sloveso anablepó vyskytuje například v pasážích, kde Ježíš předtím, než vykoná něco mimořádného, „vzhlédne k nebi“ (6,41; 7,34). Přestože kámen u Ježíšova hrobu byl „velmi veliký“, je v okamžiku, kdy k němu přicházejí ony tři ženy, už „odvalen“. Přídavné jméno „veliký“ (řecky megas) odkazuje čtenáře na příběh o utišení bouře, kde je toto slovo použito 2x (4,37: „strhla se veliká větrná bouře“; 4,39: po Ježíšově mocném slovu se bouře utiší a nastane „veliké ticho“).

Mk 16,1-2

1A [když skončila sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome]^a nakoupily vonné látky^b, aby ho šly pomazat^c.

2Brzy ráno^d prvního dne v týdnu jdou k hrobu, když vyšlo^e slunce.

a. Bezův kodex (5. stol.) neuvádí, že „skončila sobota“, a také vypouští jména oněch tří žen: „A šly nakoupit vonné látky, aby ho pomazaly.“

b. Slovo aróma se v Novém zákoně vyskytuje pouze v množném čísle: arómata („koření, vonné látky, vonné masti“): Marek 16,1; Lukáš 23,56; 24,1; Jan 19,40. Překlad slova arómata se v českých překladech liší: Kralická bible (1613): „vonné věci“; Bible21, Jeruzalémská bible: „vonné masti“; Český liturgický překlad: „vonné oleje“.

c. Kodex K (9. stol.), rodina kodexů/rukopisů f¹³, Vulgáta Clementina (1592): „aby šly pomazat Ježíše“. Rukopis 1241 (12. stol.): „aby šly pomazat tělo Pána Ježíše“.

d. Bezův kodex vynechává příslovce lian („brzy“) a má jiný slovosled - po spojce „a“ následuje sloveso): „A jdou ráno prvního dne v týdnu k hrobu, když vycházelo slunce.“ „První den v týdnu“ je první den stvoření, kdy Bůh řekl: „Buď světlo!“ (Genesis 1,3).

e. Není obvyklé, aby byl genitiv absolutní na konci věty, jako je tomu v tomto verši: „když vyšlo slunce“ (anateilantos tú héliu). Genitiv absolutní je nejčastějším typem nespojitého participia (konstrukce, při které je podmět participia odlišný od podmětu nebo předmětu řídící věty). Bezův kodex: „když vycházelo slunce“; srov. Český liturgický překlad: „když právě vycházelo slunce“. Podle Petra Pokorného (Evangelium podle Marka, CBS-ČBS, Praha 2016, s. 294) mohou být slova „když vyšlo slunce“ náznakem zlomu – Ježíšova vzkříšení.

Mk 16,3-4

3Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“^f

4A když vzhlédly^g, vidí, že kámen je odvalen^h; byl velmi veliký^ch.

f. Evangelisté Lukáš a Matouš nezmiňují znepokojení žen nad tím, kdo jim odvalí kámen od hrobu. Marek touto otázkou podtrhuje překvapivost toho, co bude následovat.
Starolatinský kodex Bobiensis (it^k, 4-5. stol.) vkládá mezi v. 3 a v. 4 následující text: „Ale náhle o třetí hodině dne nastala tma po celém zemském okrsku. Z nebes sestoupili andělé, a když (Ježíš) vstával (z mrtvých) ve slávě živého Boha, vystoupili vzhůru spolu s ním. A hned bylo světlo. Pak šly ženy ke hrobu.“

g. Překladová varianta: „ A když prohlédly“. Sloveso anablepó znamená jak „vzhlédnout (nahoru)“, tak i „prohlédnout, nabýt zraku“. Je možné, že tato dvojznačnost je zde záměrná. Kralická bible (1613): „A vzhlédše“; Český studijní překlad: „A vzhlédly“; Bible21: „Když ale vzhlédly“; Jeruzalémská bible: „A když zvedly oči“; Slovenský ekumenický překlad (2008): „Keď sa lepšie prizreli“. Bezův kodex sloveso anablepó i druhé sloveso „vidí“ vynechává: „Neboť byl velmi veliký. A přicházejí a zjišťují, že je kámen odvalen.“ V Markově evangeliu se sloveso anablepó vyskytuje ještě na těchto místech: 6,41 (Ježíš vzhlédl k nebi – nasycení pěti tisíců); 7,34 (Ježíš vzhlédl k nebi - příběh o uzdravení hluchoněmého); 8,24 (slepý pozvedl oči – uzdravení slepého v Betsaidě); 10,51 („Pane, ať vidím“ – žádost slepého Bartimea).

h. Sloveso apokylió („odvalit“) je v perfektu, které vyjadřuje stav přítomný, vzešlý z děje minulého dokonavého: kámen je odvalen, hrob je otevřen. Není tu uvedeno, kdo odvalil ten kámen. Je možné, že se zde jedná o tzv. pasivum divinum (viz pozn. u verše 6). Toto sloveso se vyskytuje v Novém zákoně 4x: Matouš 28,2; Marek 16,3.4; Lukáš 24,2. Sinajský kodex a Vatikánský kodex místo apokylió (předpona apo-, „od“) mají v tomto verši sloveso anakylió (s předponou ana-, původně „vzhůru na“).

ch. Evangelista poněkud opožděně vkládá na toto místo vysvětlující dodatek: kámen byl megas sfodra, „velmi veliký“.

Mk 16,5-7

5Vstoupily do hrobu a uviděly mladíka, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho. A vyděsily seⁱ.

6Říká jim: „Neděste se!^j Hledáte [Ježíše, toho Nazaretského, toho ukřižovaného]^k. Byl vzkříšen^l, není zde. Hle, místo^m, kam ho položili.

7Ale jděte, řekněte jeho učedníkům i Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak vám řeklo.‘“

i. Sloveso ekthambeomai znamená „užasnout, děsit se, být velmi rozrušen“. Vyskytuje se pouze v  Markově evangeliu: 9,15; 14,33; 16,5-6. Bezův kodex má v tomto verši sloveso bez předpony ek-: thambeomai („leknout se, děsit se“). Podle Lukášova evangelia (24,4) tam byli dva muži v zářícím rouchu.

j. Bezův kodex identifikuje toho „mladíka“ jako „anděla“: A říká jim anděl: „Nebojte se!“

k. Bezův kodex a původní verze Sinajského kodexu (4. stol.) vynechávají „toho Nazaretského.“

l. „Byl vzkříšen“ je tzv. pasivum divinum – trpný rod, kterým se opisuje Boží jméno, protože nemělo být vyslovováním znesvěceno.

m. Bezův kodex: „Hle, tam je jeho místo“.

n. Bezův kodex vkládá mezi obě slovesa spojku kai („a“): „Ale jděte a řekněte“.

o. Rodina kodexů/rukopisů f¹: „‚Vstal z mrtvých, a hle, jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, jak řekl.‘“ Bezův kodex: „‚Hle, jdu před vámi do Galileje, tam mě spatříte, jak jsem vám řekl.‘“

Mk 16,8

8Vyšly a utíkaly od hrobu^p, neboť se chvěly^q a byly z toho zmatené^r. Nikomu nic neřekly. Bály se totiž^s.

p. Washingtonský kodex (4/5. stol.): „ A když to uslyšely, vyšly a utíkaly od hrobu“.

q. Řecké slovo tromos („třesení, chvění“) se u Marka vyskytuje pouze zde. Bezův kodex zde má slovo fobos („strach“).

r. Slovo ekstasis znamená 1. „zděšení, zmatení, úžas“. 2. „vytržení (mysli)“. Stejné slovo je v Markově evangeliu použito v příběhu o vzkříšení Jairovy dcery (Marek 5,42).

s. Ve dvou nejstarších rukopisech ze 4. století – Sinajský kodex a Vatikánský kodex – končí Markovo evangelium tímto veršem (Marek 16,8). Náš překlad se snaží vyjádřit, že na konci stojí řecká částice gar („totiž, neboť“). Nebylo to obvyklé zakončení knihy, proto se někteří badatelé domnívají, že původní závěr Markova evangelia se ztratil. Tzv. „Aristonův závěr“ neboli „Delší zakončení“ (16,9-20) bylo přidáno později. Název „Aristonův“ je odvozen z jednoho arménského rukopisu z 10. století, kde jsou verše 9-20 připsány jistému Aristonovi.

Ústřední myšlenka: Tento příběh se odehrává ve tmě, během večerní plavby po rozbouřeném jezeru („moři“). Utišením bouře ukazuje Ježíš svou božskou autoritu a vytýká svým učedníkům, že se bojí a nemají víru. Strach a nedostatek víry spolu souvisejí, stejně jako víra (důvěra) a odvaha.

Příběh o utišení větrné bouře na Galilejském jezeru zaznamenávají všechna tři synoptická evangelia: Marek 4,35-41; Matouš 8,23-27; Lukáš 8,22-25. V Markově evangeliu jsou tři zprávy „o cestě přes vodu“ (Marek 4,35-41; 6,45-52; 8,13-21). Co mají tyto příběhy společného? Ve všech třech rozmlouvá Ježíš se svými učedníky a pokaždé jsou tu učedníci vylíčeni jako ti, kdo nemají dostatek víry nebo porozumění. Tyto „tři cesty přes vodu“ jsou významnými prvky literární a teologické struktury Markova evangelia, protože „přinášejí stále hlubší odhalení obsahu jeho poslání“ (viz Petr Pokorný, Evangelium podle Marka, CBS-ČBS, Praha 2016, s. 103).

První zpráva o „cestě přes vodu“

Ve 4. kapitole Markova evangelia se objevuje první příběh o „cestě přes vodu“, který zároveň uzavírá oddíl o Ježíšových podobenstvích. Tímto příběhem také začíná série „příběhů popisujících zázračnou událost“ (celkem jsou čtyři), které vyvrcholí odmítnutím Ježíše od jeho příbuzných v jeho domově v Nazaretě (Marek 6,1-6). Kvůli jejich nevěře nemohl Ježíš uzdravit větší množství lidí, viz Marek 6,6a (ČEP): „A podivil se jejich nevěře.“ Téma víry zaujímá v Markově evangeliu důležité místo.

První zpráva o plavbě přes jezero obsahuje „přírodní zázrak“, i když některé použité výrazy, jako např. sloveso epitimaó („pohrozit, napomínat, pokárat“), ukazují spíše na exorcismus („vyhánění zlého ducha“). Americký badatel Robert H. Stein k tomu poznamenává, že „jejich přítomnost ve vyprávění je připomínkou toho, že svět Nového zákona není striktně rozdělen do kategorií, jako jsou ‚exorcismy‘ a ‚přírodní zázraky‘“ (Mark, Baker Academic, Grand Rapids, Michigan 2008, s. 240).

Helénistický autor z 1. století se v deuterokanonické Knize moudrosti 14,5-6 (ČEP) zmiňuje o křehkosti plavidla, na němž se lidé plaví, a také činí narážku na Noemovu archu z knihy Genesis: „Chceš, aby plody tvé moudrosti nezůstaly nevyužity, proto i kusu dřeva svěřují lidé svůj život, na člunu proplouvají příbojem a bezpečně přistanou. Už na počátku, když vymírali zpupní obrové, uchýlila se naděje světa do člunu, a řízena tvou rukou zanechala světu semeno nového pokolení.“ Markovo vyprávění mohlo mnohým posluchačům-čtenářům připomínat starozákonní příběh o proroku Jonášovi, který působil v 8. století př. Kr. Ježíš během bouřky spí, stejně jako prorok Jonáš: „Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul“ (Jonáš 1,5; ČEP). V Novém zákoně je to jediná zmínka o Ježíšově spánku. Námořníci probudí Jonáše, protože mají strach o svůj život, a chtějí, aby se za ně modlil ke svému Bohu. Losováním zjistí, že bouře se rozpoutala kvůli Jonášovi, který nechtěl poslechnout Boží příkaz jít do asyrského města Ninive a hlásat tam blížící se Boží soud. Jonáš je vybídne, ať ho hodí do moře, jedině tak bouře přestane. „I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit“ (Jonáš 1,15; ČEP). Mezi oběma příběhy je však zásadní odlišnost: bouři v Jonášově případě způsobila jeho neposlušnost. Pokud chtěl Marek odkázat na tento příběh, tak proto, že je „zde někdo větší než Jonáš“ (Matouš 12,41; Lukáš 11,32).

Evangelista Marek se na rozdíl od Matouše a Lukáše zmiňuje o lodích, které zpočátku doprovázely loď s Ježíšem a jeho učedníky (Mk 4,36). Pak se však z vyprávění lodě ztratí, čímž se zvýrazní ohrožení a osamocení Ježíšových učedníků. Dramatičnost příběhu navíc podtrhuje použití slova „moře“. Jedním z prvních písemných dokladů použití slova „moře“ (řecky thalassa) v souvislosti s Galilejským jezerem máme právě v Markově evangeliu. Pro Židy, kteří byli suchozemci, představovalo moře nebo velké množství vody místo ohrožení. V jejich představách bylo moře prostorem, v němž se jako vodní nestvůry objevovaly různé protibožské síly. V žalmu 107 je moře vylíčeno jako nepřátelská bytost, která chce námořníky pohltit. Vlny se utiší teprve na Hospodinův pokyn, takže pokud někdo bouři přežije, měl by za to děkovat Bohu. To byl svět, ve kterém žil Ježíš a ve kterém později psal Marek (viz Petr Pokorný, Má to smysl. Rozhlasové rozhovory o biblických textech vedl s autorem Petr Vaďura, Vyšehrad, Praha 2012, s. 63-64).

Exkurs: Galilejské jezero

Galilejské jezero je největší izraelské sladkovodní jezero. Je dlouhé 21 km a široké 12 km. Leží 212 metrů pod úrovní světového oceánu, a je tedy nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě a druhým nejníže položeným jezerem po Mrtvém moři. První písemný doklad použití názvu „Galilejské moře“ pro velké sladkovodní jezero v severní Palestině máme v Markově evangeliu. Židovský historik a spisovatel Flavius Josephus je nazývá „jezero“ (limné) (např. Válka židovská 2.20.6.573; Židovské starožitnosti 5.1.22.84; Můj život 65.349), Plinius (Nat. Hist 5.7.1) a Lukášovo evangelium (5,1.2; 8,22.23.33). V Novém zákoně se o něm mluví také jako o jezeru Genezaretském a Tiberiadském.

V řeckém textu je doslova „A báli se strachem velikým“ [καὶ ἐφοβήθησαν φόβον μέγαν, kai efobéthésan fobon megan]. Stejná vazba je použita v Lukášově evangeliu 2,19 (ČEP): „Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.“ Slovo fobos znamená „strach“, ale také může znamenat „úzkost, bázeň“. Strach či bázeň učedníků připomíná bázeň lodníků v příběhu o Jonášovi (1,10; ČEP): „Tu padla na ty muže veliká bázeň [καὶ ἐφοβήθησαν οἱ ἄνδρες φόβον μέγαν, kai efobéthésan hoi andres fobon megan] a řekli mu: ‚Cos to udělal?‘ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.“

V dubnu zemřela socioložka a politoložka Markéta Sedláčková (1976-2020), místopředsedkyně sdružení Akademická YMCA a členka redakční rady Křesťanské revue. V rámci pracovní skupiny pro sociální otázky při ČBK vedla loni v květnu seminář na téma Depresivní společnost: odvrácená tvář společnosti výkonu, zdraví a štěstí. V návaznosti na seminář poskytla rozhovor, ve kterém uvedla velmi pěkné a ekumenické vyjádření svého „náboženského zázemí“:

„Jsem prakticky z nevěřící rodiny. Tedy máma i táta byli ještě svými prarodiči v dětství pokřtěni, ale za věřící se nepovažovali. Maminka ale uvěřila na začátku 90. let a přes církev mi zprostředkovala au-pair ve Francii, v hluboce věřící protestantské rodině. Tam jsem asi ve svých 18 letech začala o Bohu poprvé vážně přemýšlet. Rok na to jsem uvěřila začala chodit do Církve bratrské v Soukenické v Praze, kde jsem zažila skvělou mládež – hluboce věřící, ale i otevřenou a kriticky přemýšlející. Když jsem se ve 23 letech vdala, odešla jsem se svým mužem do anglického regionu Křesťanského společenství, kde dělal civilku. Charismatická církev pro mě byla trochu šokem, ale nádherně zpívané chvály trvající téměř polovinu bohoslužby mě naučily vnímat Boha nejen rozumem skrze výklad Písma, ale více i srdcem. Intelektuálno jsem si pak doplňovala zejména u Halíka na večerních nedělních studentských bohoslužbách u sv. Salvátora. S narozením syna Kryštofa v roce 2007 jsem začala zase více chodit do svého „rodného“ sboru v Soukenické, nabízejícího skvělé prostředí pro děti všeho věku. A také mě bylo toto společenství velkou oporou v těžkých životních situacích. Stýskání po charismatičnu jsem si vynahradila katolickými charismatickými konferencemi v Brně a díky nim vzniklo i ekumenické modlitební společenství u nás doma – tedy katoličky a já evangelička. Ekumenu jsme si prohloubila pobyty v klášteře v Kostelním Vydří a v poslední době často chodím na mše v sousedství ke karmelitánům k Jezulátku, kde pro mě liturgie znamená více ponoření se do přítomnosti Boží než přemýšlení o Bohu. Na první pohled může mé křesťanství působit trochu přelétavě, ale jako mají různý rytmus jednotlivé životní etapy, cítím, že i víra má své etapy a mnohost křesťanských přístupů k víře a chválení Boha beru jako možnost najít si právě odpovídající přístup. Koneckonců Akademická YMCA, jíž je mi ctí být místopředsedkyní, právě o takové ekumenické sbližování svými setkáními usiluje.“¹