Svatá večeře Páně v době koronavirové krize

V době několikatýdenní izolace či přímo karantény, způsobené pandemií, se v církvích stále naléhavěji objevovala touha po slavení svaté večeře Páně. Presbyteři v některých sborech ve svých rozhovorech hledali, zda není nějaká cesta, jak umožnit slavení eucharistie v době zákazu konání bohoslužeb. Internetové bohoslužby se rozběhly a ukázalo se, že jsou sice nedokonalou, ale přece jen jistou náhradou církevních shromáždění. Prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků k nám přichází čtení i kázání Božího slova, slova i melodie duchovních písní, modlitby i sborová oznámení. Co ale udělat, aby bylo umožněno také slavení Večeře Páně? Pro některé křesťany bylo těžké tuto Kristovu svátost postrádat. Někteří připomínali, že když k nim Boží slovo může přicházet prostřednictvím internetu a může být doprovázeno mocí Ducha svatého a dotýkat se lidských životů, proč by podobným způsobem nemohlo přicházet požehnání svaté večeře Páně?

Nejdříve se ozývaly ojedinělé hlasy některých členů staršovstev s dotazem, zda by nebylo možné slavit „po domech“ s odkazem na praxi prvotní církve a lámání chleba v jednotlivých domech. Přiznávám, že nejdříve se mi zdálo absurdní, aby se slavilo v jednotlivých domácnostech a bez společenství celé místní církve. Nouzový stav se protahoval a povolení bohoslužeb nepřicházelo. Zřejmě takovouto izolaci církev nezažila nejméně během posledních sta let. Není tato situace zákazu bohoslužeb v něčem podobná situaci prvotní církve? A jak to vypadalo tenkrát? Ve Skutcích apoštolů 2,46 je napsáno: „po domech lámali chléb, a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem“. Bylo to po jednotlivých domech a jistě pod dohledem apoštolů, biskupů a starších. Zákaz konání bohoslužeb a nové technické možnosti před nás postavily nové otázky. Nelze dnes propojit pastora sboru – předsedajícího eucharistické slavnosti – s jednotlivými domy prostřednictvím videopřenosu?

Po delších rozhovorech se tato eventualita v několika sborech Církve bratrské v dané nouzové situaci vyzkoušela. Nouzová situace si žádá nouzová řešení. Je jasné, že internet nemůže nahradit to, co vyjadřuje slovo koinonia. Společenství církve je možností pro duchovní sdílení, ale také pro vzájemnou pastorační a diakonickou pomoc. Společné setkání tváří v tvář je pouze částečně suplováno náhradním řešením pomocí videopřenosu. Za poslední týdny jsme se naučili konat pomocí internetu pracovní porady, jednání staršovstva, vyučovat prostřednictvím elektronických médií a pomocí videopřenosu konat i jistou pastorační službu. Proč nepoužít analogický způsob také pro slavení svaté Večeře Páně?

Někteří kazatelé a členové staršovstev dali souhlas ke slavení eucharistie v domovech, kde byli pokřtění členové církve uvěznění nouzovým stavem. V předstihu byli lidé v jednotlivých křesťanských domácnostech vyzváni, aby si připravili chléb a kalich s vínem. Kazatel potom při videopřenosu nedělní bohoslužby vedl slavení eucharistie stejným způsobem jako probíhá při pravidelné nedělní bohoslužbě. Zazněla homilie, přečtena byla slova ustanovení, dialogickou formou proběhlo vyznání hříchů a vyznání víry prostřednictvím Kréda. Poté zazněla Kristova slova: „Toto je mé tělo… a toto je má krev“. Ti, kteří byli připraveni přistupovat a přijímat tuto vzácnou Kristovu svátost, byli vyzváni, aby slavili ve svých domovech. Pokud byl přítomen otec – hlava rodiny – bylo jeho úkolem, aby ostatním podával chléb a kalich s vínem.

Prvotní církev se zrodila na půdě Starého zákona. Mnoho bohoslužebných důrazů církev přijala ze synagogální bohoslužby a ze slavení židovských svátků. Při slavení hodu beránka – sederové večeři, předsedá společnému stolu nikoli kněz, ale otec rodiny.1 Role otce byla tehdy důležitá a zodpovědná. Slavení svaté Večeře Páně v době koronavirové krize vložilo novou zodpovědnost na otce rodin, aby se doma ujali vedení domácích pobožností a při videopřenosu bohoslužby také podávání chleba a vína. Zároveň to nebyla individuální akce, protože slavení bylo centrálně vedeno Božím slovem, modlitbami i známými gesty společného vysluhování.

Překvapilo mě, že podobné nouzové slavení eucharistie proběhlo v době karanténních opatření na Velikonoční neděli ve státní televizí vysílané bohoslužbě Reformované církve v Budapešti. Celou záležitost tam projednalo předsednictvo církve a pověřený biskup slavil s dalšími osmi lidmi v církevní budově a svými slovy vedl celou bohoslužbu tak, aby lidé mohli přijímat ve svých domovech. Lidé byli v předstihu vyzváni, aby věnovali přípravě plnou pozornost. Byli požádáni, aby si připravili Písmo a zpěvník. Vypnout měli všechna další zařízení, která by je mohla rušit a bránit v plné pozornosti. Odložit měli svou práci. Pokud byly v některém domě přítomni i další hosté ze sousedství, byl položen důraz na dodržování hygienických opatření. Před zahájením televizní bohoslužby si měli připravit kousek chleba a trochu vína. Společně měly být říkány modlitby, zpívány písně a vysloveny odpovědi na obvyklé otázky.2 Reformovaná církev v Budapešti položila důraz na strukturu církve apoštolské doby, kdy v podobné situaci různých omezení po domech lámala chléb. Prvotní církev fungovala po domech a lidé se v nich dělili s druhými o jídlo s radostí a upřímným srdcem.

Reformátor Jan Kalvín ve své Instituci3 píše, že „svátosti jsou pro nás účinné pouze tehdy, pokud jejich služba živí, posiluje, zbohacuje pravé poznání Krista tak, abychom byli celiství a zároveň užívali Kristovo bohatství. To se stane, když ve víře přijímáme to, co On nabízí ve svátostech. A Kalvín, který dává důraz na fyzické nanebevstoupení Kristovo pokračuje: „A pokud se zdá neuvěřitelné, že nám Kristus dává své vyživující tělo na takovou vzdálenost, vzpomeňme si, jak tajemná síla Ducha svatého prostupuje všechny naše smysly a jak hloupé by bylo měřit tuto nekonečnost našimi mírami. Pokud to naše mysl nedokáže pochopit, vezměme to vírou: Duch svatý spojuje s realitou to, co je odděleno vzdáleností… Hle, Kristovo tělo a krev, svaté společenství, skrze Krista prostupuje naše životy tak, že dokonce proniká až do morku kostí, svátost potvrzuje a pečetí.“ Jako by se Kalvín částečně dotkl našeho dnešního problému. Kristus je na pravici Boží, ale přitom se nám při slavení svaté Večeře viditelně dává. Pro něj jistě není problémem ani vzdálenost mezi místem slavení církve, kterou představuje kazatel se svými spolupracovníky a ostatními, kteří zároveň přijímají ve svých domovech. Současná technika umožňuje, byť nedokonale, ale přece jen, jisté společenství církve na různou vzdálenost. Jestli je Bůh ve svém Duchu všudypřítomný, potom může být zároveň v kostele i v našich domovech.

Duch svatý, který je během slavení vzýván při epiklézi, přináší Boží dary. Jeho přítomnost a působení nezná překážky ve vzdálenostech a prostředích, kde se nacházejí rozptýlení členové Božího lidu. Duch svatý, jak říká Kalvín, připravuje cestu pro svátosti a působí to, že nesou ovoce.4 Bůh působí neviditelným způsobem prostřednictvím Božího Ducha. Tak dává své duchovní dary, dotýká se nás svou rukou, ať se nacházíme kdekoli, a tak může milostivě shlédnout na nedokonalou praxi slavení eucharistie v době zákazu společných bohoslužeb. Ze všech sborů, kde slavení svaté večeře Páně proběhlo prostřednictvím videopřenosu, přišly kladné ohlasy a byla vyjadřována vděčnost za tuto možnost účasti.

Prvotní církev v době apoštolů měla odvahu konat nestandardní věci v nouzových situacích. Např. nebylo jistě běžné, aby byl při křtu téměř vynechán katechumenát. Přesto se to stalo při křtu etiopského dvořana, který byl evangelistou Filipem osloven a bezprostředně po svém vyznání Krista pokřtěn. Vždyť byl již na zpáteční cestě do své vzdálené země (Sk 8,26-39). Z nějakého důvodu byli v Samaří pokřtěni ti, kteří uvěřili, ale přitom ještě nepřijali Ducha svatého. Exegetickou otázku vzbuzuje výraz, že lidé ze Samaří byli „jen“ pokřtěni ve jméno Pána Ježíše (jak mohli bez Ducha činit pokání?), ale s přijetím daru Ducha svatého museli čekat na Petra a Jana (Sk 8,12-17). Zvláštním způsobem působí tzv. „Letnice pohanů“ v Efezu (Sk 19,1-7), kdy někteří uvěřili, ale ani neslyšeli, že je seslán Duch svatý. Je zřejmé, že jde o nějakou mimořádnou situaci, kdy se věci nedějí běžným způsobem. Každý pečlivější čtenář Bible se může přesvědčit, že v prvotní církvi nebylo zdaleka definováno, co je úkolem presbytera, co je úkolem biskupa a jakou roli má plnit pastýř místní církve. Podobně způsob vedení církve není v novozákonních spisech definován a spíše můžeme objevit různé eklesiologické modely.

Nouzová řešení se objevují v nouzových situacích církve i dnes. V některých oblastech rovníkové Afriky není k dispozici obilí na chléb a vinná réva pro přípravu vína. Misii a bohoslužbu v této situaci nezastavilo ani to, že chléb nouzově nahradil tamější produkt – banán a místo vína bylo použito kokosové mléko. V současné probíhající perzekuci čínských křesťanů je možné vidět církevní sbory, které vedou manželky vězněných kazatelů a někdy zajišťují i slavení sv. večeře Páně. Je možné, že v některých věcech příliš lpíme na svých církevních pořádcích. Vyhlášení nouzového stavu je i pro církev výzvou, aby byla připravena použít nouzové prostředky. Je možné, že dobou nouzových opatření se máme něco naučit a připravit se na fungování církve v pokoronavirové době či na život a službu v dalších vlnách virových pandemií a hospodářských krizí.

V případě slavení eucharistie po domech je jasné, že se jedná o nouzové opatření. Je to jistá náhrada společenství, kdy slavíme společně tváří v tvář, vyznáváme svou víru a své hříchy, zdravíme se pozdravem pokoje, při absoluci přijímáme ujištění o odpuštění a vzýváme Ducha svatého, který nás spojuje s Kristem i s celou církví5 na tomto světě. Jistě jsou zde nebezpečí přílišného strukturálního rozvolnění a nebezpečí separace a drobení církve. Na druhé straně je možné ještě více zkoumat biblický fenomén církví „po domech“ a znovu objevit důležitost otcovské i mateřské role v domácí bohoslužbě. Jistě si budeme vážit plného společenství, až nám bude opět umožněno se bez překážek setkávat. John Wesley kdysi prohlásil: „obrátit křesťanství v náboženství samoty, znamená ho zničit.“ Za normálních okolnosti slaví eucharistii shromážděná církev, a to může být v církevní budově, v domě hostitele, v nemocnici či na jiném místě. Svatá večeře Páně má také svůj pevný sociální aspekt – společenství vzájemné pomoci mezi jednotlivými komunikanty. Také plurál v modlitbě „Otče náš“ si žádá lidské společenství. Křesťané jsou údy Kristova těla a nikoli kroužků svých sympatizantů a přátel. Nouzová řešení nemají vést k sektářské fragmentaci ekklésie. Církev a její služebníci jsou posláni sloužit. S tím souvisí hledání nových schůdných cest a stálá kontextualizace evangelia v každé době, lokalitě a kultuře. Kenotické křesťanství, které se po vzoru Kristově dokáže něčeho vzdát a udělat krok směrem k potřebám lidí, je stále potřebné a důležité.

1 Nahlédnout do praxe velikonočního hodu beránka v době Ježíšově můžeme např. v textu Markova evangelia 14,12-16.

2  https://parokia.hu/v/16747/ (22. 5. 2020).

3 CALVIN, J.: Institutes of the Christian Religion. Eerdmans, Grand Rapids, 8th printing 1979, (4,14,16).

4 CALVIN, J.: Institutes of the Christian Religion. (4,14,17).

5 Citováno podle STOTT, J.: Your Confirmation: A Handbook for Adults. Hodder & Stoughton, London, Sydney, Auckland, Toronto. 1991, p. 127.