Svatá Hildegarda: Chor ctností: mysterium

Přeložil Oldřich Novotný. Poprvé vydáno v Literární a umělecké revue Obrození I. (1912), s. 470–476.

Přináším první český překlad liturgického dramatu Ordo virtutum latinsky píšící vizionářky Hildegardy z Bingenu (1098 – 17. 9. 1179) v překladu Oldřicha Novotného (1884–1959). Stojí za to přiblížit si osobnost tohoto překladatele. Oldřich Novotný se narodil v Praze, kde vystudoval Katolickou bohosloveckou fakultu a později i Filosofickou fakultu UK. Nejprve působil jako katecheta v Košířích, v roce 1919 se stává profesorem na gymnáziu v Trenčíně a později v Liptovském Mikuláši. Od roku 1921 učil český jazyk, filosofii, francouzštinu a němčinu na gymnáziu v Jičíně, kde také zemřel. Je autorem několika literárních studií (mj. o Jakubu Demlovi) a mnoha odborných článků o Janu Husovi a J. A. Komenském.¹ V mládí vydal básnickou sbírku Krůpěje světla (1911) a lyrické drama Beata (1912). Kromě překladu středověké latinské poémy Slavík svatého Bonaventury (1910) do češtiny převedl i výbor z liturgických písní Hildegardy z Bingenu, který po částech vycházel v revui Meditace. Básnické, překladatelské a dramatické nadání uplatnil i v předkládaném Hildegardině mystériu Chór ctností.

CHOR CTNOSTÍ vystoupí.

PATRIARCHOVÉ A PROROCI: Kdo jsou tito, kteří jako oblak vzlétají?

CTNOSTI: Ó světci pravěcí, proč žasnete? Slovo boží září v podobě člověka a my blyštíme s ním, pracujíce na stavbě údů nádherného jeho těla.

PATRIARCHOVÉ A PROROCI: My kořeny jsme, ratolesti vy, živého pupenu plod, jehož my stínem jsme byli.

PLÁČ DUŠÍ vězněných tělem: Ó my poutnice, co provedly jsme? S cesty ku hříchům jsme odbočily. Krále dcerami jsme býti měly, ale padly jsme ve hříchu stín. Ó slunce živoucí, ty na svých ramenou nás unášej ve spravedlivý úděl, kterýž jsme v Adamovi ztratily. Králi vladařův, tvůj my bojujeme boj!

ŠŤASTNÁ DUŠE: Ó sladké božství a ó žití rozkošné, v němž přeskvoucí roucho uhájím, ono roucho, kteréž jsem tu přijala a které ztratila jsem při prvém zjevení, k tobě vzdychám a všech ctností se dovolávám!

CTNOSTI: Ó šťastná duše, a ó sladké stvoření těla, ty, kteráž zbudována jsi v bezedné hloubce boží moudrosti, mnoho miluješ!

DUŠE ŠŤASTNÁ: Jak ráda přijdu k vám, abyste mi vtiskly polibek srdce.

CTNOSTI: Boj tvůj s tebou vést nám uloženo, dcero králova!

Než DUŠE OBTÍŽENÁ si stěžuje: Ó nesnesitelná strast a přetrpká to přítěž, kterouž mám v odění tohoto života, neboť příliš těžko jest mi proti tělu zápasit.

CTNOSTI k oné duši: Ó duše, vůlí Boha stvořená, ó šťastný nástroji, proč plačtiva tak vůči tomu jsi, co pozřel Bůh v panenské přírodě? Ty námi máš přemoci ďábla.

TA DUŠE: Spěšte ku pomoci, abych mohla vytrvat!

VĚDĚNÍ BOŽÍ k oné duši: Viz, co jest to, več oděna jsi, dcero spasení, a vytrvej a nikdy neklesneš!

NEŠŤASTNÁ DUŠE: Nevím, co učiním, a nebo kam uprchnu. Běda mi, nemohu snésti roucha, kterým jsem oděna. Věru toužím odvrhnouti je.

CTNOSTI: Ó nešťastné ty svědomí a duše ubohá, proč tvář svou skrýváš před svým Stvořitelem?

VĚDĚNÍ BOŽÍ: Ty nevíš, ježto ani nevidíš, ni toho nechutnáš, jenž stvořil tě.

DUŠE ONA: Bůh stvořil svět, já nechci bezpráví, než prahnu užít ho.

ŘEV ĎÁBLA k duši té: Blázne bláhová, co prospěje ti lopotiti se? Na svět se ohlížej a obejme tě poctou nesměrnou!

CTNOSTI: Ó hlas bijící přenesmírnou bolestí. Ach, ach podivné vítězství vzešlo duši té v divuplné žádosti po Bohu, kdy skrytá rozkoš těla jí se s očí ztratila. Běda, ó kde vůle nepoznala neřestí, a kde žádostivost člověka uprchla před bujným hýřením. Žel tedy, žel toho ty, nevinnosti, kteráž ve svatém jsi studu neporušenosti ničeho neztratila a jež lakotu chřtánu starého hada jí jsi nezkojila.

ĎÁBEL: Jaká pak to moc, jakoby nebylo nikoho kromě Boha? Já však dím: Tomu, jenž by chtěl mne a mojí vůle následovati, všechno dám. Ale ty nemáš, co bys mohla dát svým následovníkům. Vždyť vy všechny ani nevíte, co jste.

POKORA: Já se svými družkami vím dobře, že ty jsi starý onen drak, který nad Nejvyšším se vznášet chtěl, ale Bůh sám v propast svrhl tě.

CTNOSTI: My však všechny na výsostech bydlíme.

POKORA: Já pokora, královna ctností, volám: Ke mně pojďte, ctnosti, a já vyživím vás, abyste vyhledaly drachmu ztracenou a toho korunovaly, kdo šťasten vytrvá.

CTNOSTI: Ó královno přeslavná a nejrozkošnější ty prostřednice, k tobě ochotně jsme přišly.

POKORA: Proto, nejmilejší dcery, vás chovám v ložnici své královské!

LÁSKA: Já láska, květ hodný milování, vyzývám: Pojďte ke mně, ctnosti, a já vás provodím do světla běloskvoucího vytrysklého z ratolesti kvetoucí.

CTNOSTI: Ó květe nevýslovně milostný, běžíme k tobě touhou hoříce.

BÁZEŇ BOŽÍ: Já bázeň boží připravuji vás, ó dcery přešťastné, abyste vzhlédly na Boha živého a nezahynuly!

CTNOSTI: Ó bázni, ty jsi nám potřebna! My proto nepřekonatelně toužíme, bychom nikdy od tebe odloučeny nebyly.

ĎÁBEL: Dobře, dobře. Co pak je nějaká bázeň a co nějaká láska, kde je bojovník a kde odplatitel? Vy nevíte, čemu se koříte.

CTNOSTI: Než ty vyděšen jsi před soudcem nejvyšším, neboť pýchou se nadmuv potopen jsi byl v pekla klín.

POSLUŠNOST: Já zářivá jsem poslušnost, ke mně pojďte, dcery překrásné, dovedu vás do země rodné a ku polibku královu.

CTNOSTI: Ó přesladká hlasatelko, radostným chvatem k tobě přijdeme.

VÍRA: Já víra jsem, zrcadlo života. Ke mně přijďte, dcery ctihodné, a ukáži vám pramen zurčící!

CTNOSTI: Ó zpytatelko tajů nebeských, doufáme, že tebou vedeny pravého pramene kdys dojdeme.

NADĚJE: Já živoucího oka jsem sladká pozorovatelka, již neomýlí ztrnulost, a proto vy, ó temnoty, mne nemůžete obestříti mhou.

CTNOSTI: Ó živote prýštící životem a těšitelko rozkošná, ty v smrti přemáháš, co přináší smrt, a okem zírajícím otvíráš nebesa uzavřená.

ČISTOTA: Ó panenství! V králově stojíš ložnici; ó jak sladce hoříš v objetích králových, když Slunce tebou prozařuje tak, že vznešený tvůj květ nikdy nepadá. Ó ratolesti vzácná, tebe stín nikdy nenalezne s květem vadnoucím.

CTNOSTI: Květ plání opadává větrem, déšť rozsypává ho, ty však, panenství, ty vytrváváš v radostném souzvuku nebeských sborů, z nichž ty jsi květ rozkošný, jenž nikdy neusýcháš.

NEVINNOST: Prchněte, ovce, ďábla nástrahám!

CTNOSTI: Jim za pomoci tvojí prchneme.

POHRDÁNÍ SVĚTEM: Já pohrdání světem jsem, jas života. Ó bídné putování zemí přemnoho se nastrádajíc tě pomíjím. Ó ctnosti, pojďte ke mně a vystoupíme k prameni života.

CTNOSTI: Ty paní proslulá, vždy boje máš o věci Kristovy. Ó ctnosti veliká, jež udupáváš svět a proto bydlíš v nebi vítězně.

LÁSKA NEBESKÁ: Já brána zlatá jsem vztyčená v nebesích. Kdo mnou prochází, chlípnost přetrpkou na věky neokusí v mysli své.

CTNOSTI: Ty dcero králova jsi věčně v objetích, jimž prchá svět. Než jak plno rozkoše jest zamilování se tvoje do Boha nejvyššího.

ČISTOTA: Já milovnice prostých mravů jsem, jimž neznámy jsou skutky hanebné, než na krále vždy králů pohlížím a objímám ho v úctě nejvyšší.

CTNOSTI: Ó andělů ty družko, přílišně jsi vyzdobena k svatbě králově.

STYDLIVOST: Já zatemňuji ďábla nástrahy a zašlapávám v prach.

CTNOSTI: Ty při stavbě nebeského Jeruzaléma rozkvétáš v běloskvoucích lilijích.

MILOSRDENSTVÍ: Ó jak hořká ona tvrdost je, jež mysle nepouští, by přispěla bolesti milosrdná. Já však všem trpícím bolem ruku podat chci.

CTNOSTI: Ó chvályhodná matko uštvaných, ty z prachu zdviháš je a hojivou je mastí mažeš chudé, trpící?

VÍTĚZSTVÍ: Já vítězení zručná, statečná jsem bojovnice v mrštném kameni. Starého hada v boji rozdrtím.

CTNOSTI: Ó bojovnice sladce rozkošná, u prudce řítící se bystřiny, jež zachvátila vlka dravého. Ó korunovaná jsi přeslavně, my s tebou rády válčíme proti podvodníku tomuto.

ROZVAHA: Já rozvaha jsem světlo všeho stvoření a zachovávám je v těch mezích, které vytkl jemu Bůh.

CTNOSTI: Překrásná matko, kteráž sladká jsi a jak jsi rozkošná, neb nikoho není, kdož by tebou veden jsa byl zahanben.

TRPĚLIVOST: Já sloup jsem, kterýž nikdy vyvrácen nemůže být, neb v Bohu základ můj.

CTNOSTI: Ó pevný sloupe, kterýž ve skále pniš vydlabané, ty jsi bojovnice přeslavná, jež všechno unáší.

POKORA: Ó dcery Israele, pod stromem spásy Bůh nás probudil. Nuž v tomto čase připomeňme si štípení svého! Dcery Sionské tož plesejte!

CTNOSTI: Ó běda, ctnosti, trpce litujme a hořekujme, neboť ovečka Páně prchá životu.

NÁŘEK DUŠE kající a odvolávajíc se ctností: Ó ctnosti královské, jak nádherné a kterak zářící jste ve slunci nejvyšším! Ó jak vaše dlení v něm jest přesladké a proto běda mi, neb od vašeho chóru prchla jsem.

CTNOSTI: Ó uprchlice, přijď, jen přijdi k nám a Bůh tě přijmi!

DUŠE ONA: Žhoucí sladkost, ach, mne v hříších strávila a proto jsem se neodvážila k vám přistoupit.

CTNOSTI: Ó neboj se a ani neprchej, neb pastýř dobrý hledá v tobě svou ovečku ztracenou.

DUŠE ONA: Teď nutno jest, byste mne přijaly, neb páchnu odporně z ran, jimiž mne had starý zprznil.

CTNOSTI: Spěš k nám a následuj těch šlépějí, v nichž neklesneš jsouc s námi spolčena a Bůh tě zhojí.

KU CTNOSTEM KAJÍCÍ DUŠE: Já hříšná, jež jsem prchla životu, a vředy poseta já přijdu k vám, abyste štít mi spásy podaly. Ó veškerý ty voji královny, vy běloskvoucí její lilije a purpurem růží, ke mně schylte se, neb cizinka já zatoulala jsem se od vás v dál, teď pomozte mi, bych vstát mohla v krvi Syna Božího.

CTNOSTI: Ty duše uprchlá jen silna buď a přioděj se zbraní světla!

DUŠE ONA: A ty, ó léku pravý pokoro, mně pomoc dej, neb pýcha neřestí mne četných zlomila mě příliš zjizvujíc. Teď k tobě utíkám se, přijmi mne.

POKORA: Ó veškery vy ctnosti, přijměte hříšníka plačícího jizev svých pro rány Kristovy a doveďte ho ke mně.

CTNOSTI: Zpět přivésti tě prahnem, aniž kdy tě opustíme. Všechny nebeské zástupy radují se nad tebou, a proto třeba bychom také my souzněly s písní jejich jímavou.

POKORA: Pojď, bědná dcero, nechť tě obejmu, neb velký lékař rány trvalé a příliš hořké strpěl pro tebe!

CTNOSTI: Ó živý prameni, jak nesměrná je tvoje lahodnost. Tys tváře hříšníků v svých hlubinách neztratil, ale bystře předvídals, jak bys je vysvobodil od pádu andělů, ony, kteří věřili, že mají to, oč nesmí člověk stát. Nuž jásej proto, dcero Sionská, neb tobě navrací Bůh přemnohé, jež z těla tvého had odetnout chtěl, a kteří nyní světlem žhavějším se blyští, nežli prve zářili.

ĎÁBEL: Kdo jsi a odkud přicházíš? Ty mne jsi obejmula a já na světlo jsem vyvedl tě. Ale nyní zpět se ohlížejíc ty mě hanobíš. Já v boji s Tebou tě však porazím.

KAJÍCÍ DUŠE: Já poznala, že všechny cesty mé jsou špatny. Proto tobě prchla jsem a nyní proti tobě bojuji, ty svůdníku. A ty, ó královno pokoro, svojim lékem pomoz mi!

POKORA K VÍTĚZSTVÍ: Vítězství, kteréž na nebesích jsi onoho přemohlo, teď se svými přijď bojovnicemi a spoutejte vy všechny toho ďábla.

VÍTĚZSTVÍ KE CTNOSTEM: Přemocné a přeudatné bojovnice vy, nuž přijďte, pomozte mi přemoci tohoto svůdce!

CTNOSTI: Ó přerozkošná bojovnice ty v prameni zurčícím, jenž zachvátil dravého vlka. Korunovaná ty přeslavně, my rády jdeme v boj vítězný s tebou proti svůdníku.

POKORA: Nuž spoutejte ho, ctnosti přeslavné!

CTNOSTI: Ó královno, my poslechneme tě a ve všem příkazy tvé splníme!

VÍTĚZSTVÍ: Plesejte, družky, neboť spoután jest had starý.

CTNOSTI: Chvála ti, Kriste, králi andělův!

ČISTOTA: V mysli nejvyššího, satane, tvou hlavu rozšlápla jsem a v panně slabounké jsem o sladký se přičinila zázrak, když Syn Boží na svět přišel. Tím odvržen jsi od vší své loupeže. A nyní nechať všichni plesají, kteřížto na nebesích bydlí, ježto hřích tvůj zhanoben je.

ĎÁBEL: Ty věru nevíš, komu klaníš se; neb tvoje břicho všechno prázdno je bez krásné tváře z muže přijaté, jestliže nepřestoupíš zákon, který Bůh v rozkošném snoubení se stanovil. Ty proto sama nevíš, co jsi ty.

ČISTOTA: Jak mohlo by se dotýkati mne, co poskvrnilo tvoje vnukání krvesmilnou nečistotou? Jednoho muže já jsem vydala, jenž zrozením svým člověčenstva rod k Sobě proti tobě soustředí!

CTNOSTI: Ó Bože, kdo jsi Ty, jenž u sebe sama měls onen záměr nesmírný. On u publikánů a hříšníků všech porušil nápoj pekelný, teď všichni září v dobru nebeském. Buď proto, Králi, chvála Tobě! Ó všemocný otče, z Tebe prýští hořící lásky proud! Svoď syny své do větru šťastného, by po vodách bezpečně pluli, až bychom je kdys dovedly v Jerusalém nebeský!

EPILOG

Na počátku všeho tvorstva u středu se zelenaly květy, rozkvetly, pak ustoupila svěžest zeleně. Muž bojovník to zřel a promluvil: „Já vím. Než počet zlatý není naplněn, ty tedy pohleď v otce zrcadlo! Na svojím těle cítím zemdlenost. Také i maličtí moji umdlévají. Buď nyní pamětliv, že plnost ta, jež na počátku byla stvořena, neměla zvadnouti. A tehdy měl jsi v sobě, že oko tvé by nikdy nekleslo, až uzřel bys mé tělo plné klenotů. Neboť znavuje mne, že všichni moji údové stoupají v rouhání. Otče viz, své rány ukazuji Tobě!“ Nuže, teď poklekněte před Otcem svým, aby podal nám svoji ruku!

Poznámky k překladu

Oldřich Novotný přeložil Hildegardinu liturgickou hru Ordo Virtutum pod názvem Chor Ctností. Domnívám se, že tato varianta je lepší volba, než jakou zvolil současný překladatel Jaroslav Karban, jehož překlad Řád Cností je spolu s textem originálu uveřejněn na internetu.² Latinské slovo ordo se zde totiž nevztahuje k řádu, navozujícímu představu řeholního společenství, ve kterém Hildegarda žila, nýbrž k chóru, shromáždění jednajících postav v divadelní hře, jímž Ordo Virtutum je. Jiný současný český překlad raději zachovává v názvu hry latinské znění.³ V anglosaském světě se název hry překládá jako Play of the Virtues či Play of the Forces, česky Hra o Ctnostech, či Silách, čehož se drží naše teatroložka Eva Stehlíková.⁴ Takový překlad je možný v souvislosti s pojetím Ctností jako svého druhu andělského kůru, Sil, jak se Hildegardě zjevuje v šesté vizi jejího díla Cestyvěz. V této souvislosti lze pak překládat slovo ordo i jako vojenský šik, v němž andělské síly bojují o lidskou duši s ďáblem. Bedřich Konařík uvádí svůj překlad dramatu názvem zřejmě uvedeným v rukopise: „Incipit ordo virtutum – začíná vystupovati řada ctností.“⁵ Latinské ordo Konařík tedy překládá jako řada, což je překlad regulérní, navíc pak celý řetězec slov působí jako scénická poznámka, které se ale v textu samotném vůbec nevyskytují, což ponechává režisérům hry volnou ruku při divadelním nebo hudebním nastudování.⁶

Ordo Virtutum je podle mne odhalená metafyzická hra o lidskou duši, jak se Hildegardě zjevila v Duchu svatém. Lidských duší však ve hře vystupuje víc: Šťastná, Obtížená, Nešťastná, Kající. Jednotlivé duše můžeme chápat i jako proměnu duše jediné. Ordo virtutum je hra či zápas o člověka, který vězí mezi Bohem a ďáblem, Stvořitelem a svůdcem ke hříchu, minutí se s životem. Je to však také hra o Ctnostech, jež zde nejsou pouhými personifikacemi lidských vlastností, nýbrž jsou duchovními bytostmi povstávajícími z Boha, aby pomáhaly lidskou duši dovést do Ráje. Jejich královnou je Pokora, vyjadřující pokorné vtělení Božího Syna a Slova v člověka Ježíše. Ctnosti jsou ženskými duchovními činitelkami přírodních živlů, působí ve stvořeném světě, takže jejich přirozenost je zahalena přírodou, zahradou, v níž ctnosti vyrůstají. Sbor patriarchů a proroků je nazývá ratolestmi a plodem živého pupenu, v originále fructus viventis oculi, doslova tedy jsou ctnosti plodem živoucího oka, do něhož nahlížejí, zejména jedna z nich, Naděje. Živoucí oko je zřejmě Hildegardiným idiomem pro Boží oko.

Ordo virtutum končí epilogem ctností a duší, který odkazuje na počátek stvoření v knize Genesis a na prolog Evangelia podle Jana. Zdůrazňuje prvotní bohatost zeleně a její svěžesti. Ta však s Adamovým hříchem ustoupila a tehdy přišel čas ctností muže bojovníka, Ježíše Krista, jenž mluví o svém stvoření k svému Otci. Epilog končí výzvou k modlitbě Otčenáš.⁷