František Saleský

František se narodil v Thorens v Horním Savojsku roku 1567 jako první ze třinácti dětí v tradiční katolické rodině. Svá studia zahájil u jezuitů v Paříži (College Clermont), následovala práva v Padově (doktorský titul získal v roce 1591). Po přijetí kněžského svěcení se čtyři roky (1594–1598) věnoval misiím v Chablais u Ženevského jezera a roku 1602 se stal biskupem ženevským. František neúnavně kázal a přitom se věnoval psaní asketických a mystických spisů (Filotea čili Úvod do zbožného života a Teotimus čili Pojednání o lásce k Bohu). V roce 1610 spolu s Janou Františkou de Chantal založil Řád Navštívení Panny Marie. Během dvaceti let svého biskupského apoštolátu uložil své myšlenky do řady spisů: celek jeho díla zahrnuje šestadvacet svazků. Zemřel v Lyonu v prosinci roku 1622. Roku 1661 ho blahořečil a roku 1665 svatořečil papež Alexandr VII. Za učitele církve jej prohlásil v roce 1877 papež Pius IX. Roku 1923 ho za patrona novinářů prohlásil papež Pius XI.

Dochovala se nám o něm slova jeho matky Frances de Sionnaz, určená paní de Chantal: „Nebýt jeho matkou, vyprávěla bych vám o řadě podivuhodných událostí z jeho dětství. Už jako maličkého jej často provázelo zvláštní nebeské požehnání a vyzařovala z něj láska k Bohu.“ Když byl naplněn Boží milostí, říkal mimoděk: „Bůh a matka mě milují.“ Později s pomocí Boží milosti objevil mnohem jasněji záměr darovat se zcela Bohu: „Už od dvanácti jsem byl pevně rozhodnut, že se stanu mužem církve a že toto své rozhodnutí nezměním, i kdybych obdržel královskou korunu.“

Při svých pařížských studiích prošel hlubokou intelektuální a duchovní krizí, kterou překonal bezvýhradným odevzdáním se do Božího milosrdenství a pod ochranu Panny Marie. K úkonu sebeodevzdání došlo v kostelíku sv. Štěpána de Grès v roce 1587. Byla to typická zkušenost očišťování srdce prostřednictvím „temné noci“. František k tomu později řekl: „Od chvíle, kdy se mi dostalo té milosti, že jsem začal rozpoznávat plody kříže, jsem v nitru své duše nikdy nepřestal milovat Boha.“

V jeho životě se stále častěji objevovaly mystické prožitky. František si toho byl plně vědom, například o slavnosti Božího těla roku 1595 pocítil živoucí přítomnost Nejsvětější Svátosti: „Byl jsem uchvácen nezměrnou slastí.“ Tento zážitek se opakoval při slavení eucharistie papežem Klementem VIII. 25. března roku 1599. „Duše zakusila velkou útěchu a Bůh mě obdařil milostí osvícení ohledně tajemství vtělení a transsubstanciace“. Velmi intenzivně prožíval tajemství Nejsvětější Trojice při svém biskupském svěcení 8. prosince 1602: „Když přijímal biskupské svěcení, ve slastné extázi se mu rozlišeně ukazovaly osoby Nejsvětější trojice“ (Année Sainte XII, 429). Když o Velkém pátku roku 1606 kázal o utrpení Páně v kostelíku sv. Dominika v Chambéry, velký obraz Ukřižovaného se rozzářil a vrhal jasné paprsky světla na kazatele. Jako kdyby Bůh sám v té chvíli chtěl nadpřirozeným způsobem potvrdit, že tento biskup stojí skutečně v pravdě a je pravým svědkem Kristovým; lidé se ve velkém množství upřímně a hluboce obraceli a vraceli se ke svátostnému životu.

Jako biskup se František důsledně držel svého hesla „Povolán Bohem a darován jeho lidu“. Jako „muž Boží“ zemřel stráven láskou, poté co vystoupil na vrchol kalvárské hory, kterou on sám nazýval „akademií milujících“. Tato smrt z lásky odpovídala přesně tomu, co skvostně popsal ve svém slavném Pojednání o lásce k Bohu.

Česky vyšly Františkovy spisy Úvod do zbožného života, Zvon 1990; Duchovní nauka, Brno, Cesta 1990; Nauka svatého Františka Saleského o pravé zbožnosti, Brno, Benediktini rajhradští 1893; Pojednání o lásce k Bohu, Matice cyrilometodějská 1998. Z literatury o Františkovi jmenujme H. Berghuis, Laskavý světec František Saleský, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1999; J. Kopecký, Život a dílo sv. Františka Saleského, Portál 1995; A. Ravier, Moudrý člověk a světec František Saleský, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1998.