334 - únor 2021

autor: 

Když se lidu Božímu nedostává proroků

 

Když se lidu Božímu nedostává proroků, pak tuto prázdnotu zaplní klerikalismus. Právě klerikalismus farizeů přiměl položit Ježíšovi otázku, odkud má plnou moc konat své činy. Myšlenka na Boží zaslíbení a naděje, že kráčíme vpřed, se redukují na pouhou přítomnost: farizeje zajímá pouze zákon přítomnosti.“

Na tato slova papeže Františka z kázání v kapli Domu sv. Marty dne 16. prosince 2013 jsem si vzpomněl, když jsem se dozvěděl o úmrtí kněze, člena jezuitského řádu a politického vězně Jana Rybáře. Zemřel 14. ledna 2021, tedy krátce po 100. výročí narození Felixe Maria Davídka (12. ledna 1921). V krátkém úvodu ke knize rozhovorů s Ludmilou Javorovou s názvem „Ty jsi kněz navěky“ (vydal Portál v roce 2020) je uvedena Rybářova charakteristika Davídka, kterou přednesl ve výroční den úmrtí (18. srpna 1988) na tuřanském hřbitově v roce 2019: „Na něho vzpomíná jen malé stádečko, ale on hlásal univerzalitu Krista, proto bude jednou vzpomínán celou církví. Ta totiž v přítomnosti jen stále mluví o nutnosti reforem, on však konal. O čem zákoníci říkali, že to nejde, on to udělal – a šlo to! K čemu nyní nemají odvahu biskupové celého světa včetně římského, k tomu měl Felix odvahu už před půl stoletím. Papež František říká, že kněží mají strach z evangelia, a proto sahají po církevním právu. Platí to tedy bohužel i o něm. Proč nedá příklad a nevztáhne ruce na poctivé katolické táty (mámy) rodin?... V dějinách církve nebylo ani nebude biskupa tak odvážného, rozvážného, rozhodného a riskujícího, jako byl náš Felix.“

Shodou okolností v podstatě ve stejnou dobu zveřejnil papež František drobnou změnu v kodexu církevního práva, kterou odstranil nesmyslnou diskriminaci žen ohledně trvalého pověření službou lektora a akolyty. Oproti prorockému kroku Davídka, ke kterému se odhodlal před 50 lety, se jedná v podstatě o detail. Myslím si, že to dobře ilustruje výše uvedená slova Jana Rybáře. Biskup Davídek měl odvahu konat, kněz Rybář měl odvahu tyto skutky připomínat a oceňovat jako prorocké skutky. Bylo by dobré, kdyby stesk po ztrátě prorockého hlasu tohoto drobného důchodce z trutnovského sídliště, který byl podle Tomáše Petráčka jednou z nejkomplexnějších a nejinspirativnějších osobností české katolické církve druhé poloviny 20. století, vedl k většímu zájmu nejenom nahlédnout realitu církevního života, ale i konkrétními slovy nebo činy přispět k její změně.

Potěšilo mě, že kněz Václav Vacek ve vzpomínce na Jana Rybáře připomněl ještě jeden další důležitý aspekt, když se zmínil o jeho spolupracovnici a pečovatelku: „Kdo vedle sebe nemá blízkého člověka, který mu dodává odvahu a je k němu kritický, tomu hrozí, že bude podivínem, přesvědčeným, že vše myslí a dělá dobře.“

Boží lid potřebuje odvážné a rozvážné proroky, farizejů a podivínů je v něm docela dost.

Matěj

V době mezi nanebevstoupením Páně a sesláním Ducha svatého shromáždili se apoštolové u společné večeře. Když Petr viděl, že se počet dvanácti apoštolů zmenšil, ačkoli jich Pán vybral právě tolik proto, aby na čtyřech světových stranách hlásali víru v Trojici, povstal uprostřed bratří a řekl: „Bratři, je třeba, abychom místo Jidáše přibrali někoho, kdo by s námi svědčil o nanebevstoupení Krista, protože Pán nám řekl: „Budete mými svědky v Jeruzalémě a v celé Judeji a v Samaří a až na konec světa. Protože svědek má vydat svědectví jen o tom, co sám viděl, musí být vybrán jeden z těchto mužů, kteří s námi byli stále, viděli Pánovy zázraky a slyšeli jeho učení.“ A vybral dva z dvaasedmdesáti žáků, totiž Josefa, který dostal jméno Spravedlivý pro svou svatost a byl bratrem Jakuba Alfeova, a Matěje, o jehož slávě se nemluví, neboť mu stačí ke slávě, že byl vybrán za apoštola. Potom se modlili a řekli: „Pane, jenž znáš srdce všech lidí, ukaž, kterého z těchto dvou vybereš, aby zaujal místo té služby a apoštolského úkolu, které ztratil Jidáš.“ Potom losovali, a los padl na Matěje a on byl připojen k jedenácti apoštolům.

Apoštolu Matějovi připadla jako působiště Judea. Tam se horlivě věnoval kázání, učinil mnoho zázraků a nakonec v pokoji zemřel. V některých knihách se čte, že byl ukřižován a vstoupil na nebe korunován takovým mučednictvím. Jeho tělo prý bylo pochováno v Římě v chrámu Santa Maria Maggiore pod porfyrovou deskou a tamtéž se ukazuje lidu jeho hlava.

V jedné legendě, která se nachází v Trevíru, se kromě jiného čte, že Matěj pocházel z kmene Judova z rodiny významné v městě Betlémě. Byl dán na studia a v krátkém čase si osvojil znalost zákona i proroků. Měl odpor k prostopášnosti a mladistvá léta přemáhal zralostí mravů. Jeho duch se zdokonaloval v ctnosti, takže bych schopný v chápání, náchylný k milosrdenství, nevyvyšoval se ve štěstí a v neštěstí byl stálý a neochvějný. Snažil se konat to, co přikazoval druhým, a ukazoval činností svých rukou to, co učila jeho ústa.

Když kázal v Judeji, vracel zrak slepým, očišťoval nemocné leprou, vymýtal zlé duchy, vracel normální chůzi kulhavým, sluch hluchým, život mrtvým. Když byl obžalován před veleknězem, odpověděl na obžalobu před mnoha lidmi: „Není třeba, abych říkal mnoho o tom, co mi vytýkáte a co označujete jako zločiny, protože být křesťanem není zločin, ale sláva.“ Velekněz se ho zeptal: „Dostaneš-li čas na rozmyšlenou, chceš se kát?“ Matěj mu odpověděl: „Kéž nedojde k tomu, abych odstoupil jako odpadlík od pravdy, kterou jsem jednou nalezl.“

Matěj byl velmi učený v právu, čistý srdcem, rozumný duchem, bystrý v řešení otázek Písma svatého, prozíravý v radě, pohotový v řeči. Když hlásal po Judeji slovo Boží, obracel mnohé na víru znameními a divy. Závistiví Židé ho proto postavili před soud. Dva křiví svědkové, kteří ho obžalovali, po něm první začali házet kamením. Matěj si přál, aby tyto kameny dali do hrobu spolu s ním, aby byly svědectvím proti nim. Po ukamenováni mu podle římského zvyku usekli hlavu sekyrou, a on s rukama zdviženýma k nebi odevzdal duši k Bohu a byl pak na témže místě pochován. Jeho tělo bylo přeneseno z Judeje do Říma a odtamtud do Trevíru.

V jiné legendě se čte, že když přišel Matěj do Makedonie a hlásal víru Kristovu, dáli mu otrávený nápoj, který každého připravil o zrak, on jej vypil ve jménu Kristově a nic se mu nestalo, a když oním nápojem oslepili dvě stě padesát lidí, Matěj položil každému ruku na oči a všem vrátil zrak. Avšak zjevil se jim ďábel v podobě dítěte a přemluvil je, aby Matěje zabili, protože podrývá jejich víru, jenže ačkoli stál mezi nimi, oni ho po tři dny hledali a nenašli. Třetího dne se jim ukázal a řekl: „Zde jsem.“ Oni mu svázali ruce za zády, vložili provaz na hrdlo, krutě ho mučili a pak ho zavřeli do vězení. Tam se mu zjevili démoni a skřípali na něho zuby, nemohli se však k němu přiblížit. Přišel k němu Pán obklopen velkým světlem, zvedl ho ze země, uvolnil mu pouta, sladce jej utěšil a otevřel bránu vězení. Matěj vyšel a hlásal slovo Boží. Když pak někteří zatvrzele setrvávali v bludu, řekl jim: „Říkám vám, že přijdete zaživa do pekla.“ Krátce nato se otevřela země a všechny nevěřící pohltila. Ti, kteří zbyli, se obrátili k Pánu.

Vybráno ze Zlaté legendy

Zprávy

Interpretace bible v raném ženském hnutí 19. století

(KAP) Irmtraud Fischerová, profesorka Starého zákona na Katolické teologické fakultě ve Štýrském Hradci, představila další svazek z mezinárodního výzkumného projektu s názvem „Bible a ženy“. Jedná se o knihu s názvem „Bible byla pro ni politická kniha: Biblická interpretace ženského emancipačního hnutí v dlouhém 19. století“ Studie autorek z Arménie, Lotyšska, Norska a dalších zemí na konkrétních případech ukazují různé interpretace bible mezi ženami v 19. století. Zatímco moderní ženská emancipační hnutí jsou často protináboženská, protože náboženství považují za prostředí podporující konzervativní pohled na ženu, průkopnice těchto hnutí v 19. století zpochybňovaly některé tradiční výklady bible a byly přesvědčeny, že bibli je možné vykládat odlišně, a to ve prospěch žen a obecně utlačovaných lidí. Přitom se také zabývaly přesně těmi texty, kterými církevní tradice chtěla ženy vést k podřízenosti.

Projekt „Bible a ženy“ je pojatý jako encyklopedie exegeze a kulturní historie. Z celkového počtu 21 plánovaných svazků jich vyšlo v renomovaném německém nakladatelství Kohlhammer Verlag již 16. V současné době se připravuje svazek vídeňské profesorky Starého zákona Agnethe Siquansové a historika Markuse Vinzenta z King's College v Londýně o exegezi biblických ženských postav v dílech církevních otců.

Více informací o projektu viz: www.bibleandwomen.org/

Od 7. února budou v Rakousku bohoslužby znovu veřejně přístupné

(KAP) Na základě nové dohody mezi státem a církvemi budou od neděle 7. února bohoslužby v Rakousku znovu veřejně přístupné. Kromě dosavadních opatření, kterými jsou dostatek dezinfekčních prostředků a vynechání zpěvu, je nově předepsáno dodržování minimálního odstupu 2 metrů a povinné nošení respirátorů FFP2. Rakouská biskupská konference připravuje podrobnější pokyny pro slavení bohoslužeb, včetně pravidel pro začátek postní doby a slavení Popeleční středy.

Ministryně Susanne Raabová poděkovala církvím, náboženským společnostem a všem věřícím za respektování lockdownu, kterým významně přispěli ke snížení počtu infikovaných. Uvedla, že si je vědoma důležitosti víry pro mnoho občanů, zvlášť v této obtížné době, proto vítá opětovné umožnění veřejně přístupných bohoslužeb. Během lockdownu se mohly konat bohoslužby pouze pro maximálně 10 osob, které se musely dopředu jmenovitě nahlásit.

Kardinál Parolin: Reforma kurie bude dokončena v roce 2021

(KAP) Reforma kurie bude dokončena v ro-ce 2021, kdy se očekává vydání apoštolské konstituce s pracovním názvem „Praedicate evangelium“, uvedl vatikánský státní sekretář kardinál Pietro Parolin v rozhovoru pro francouzskou televizní stanici KTO v pátek 29. ledna. Přesné datum vydání konstituce zatím není známo.

Podle Parolina už byly hlavní kroky reformy kurie učiněny, k nejdůležitějším patří reforma finančního sektoru. Ještě zbývá sloučení misijní Kongregace pro evangelizaci národů s Papežskou radou pro podporu nové evangelizace a Kongregace pro katolickou výchovu s Papežskou radou pro kulturu.

Hlavní cíl reformy kurie je vyjádřen v pracovním názvu konstituce „Praedicate evangelium“, tj. hlásání evangelia.

V Rumunsku se při křtu utopil novorozenec

(MV) V pondělí 1. února krátce po půlnoci zemřel v nemocnici v rumunském městě Suceava šest týdnů starý chlapec Justin. U dítěte došlo k zástavě srdce poté, co bylo v neděli třikrát ponořeno do vody knězem při křtu v pravoslavném kostele sv. Konstantina a Heleny v Suceavě. Pitva prokázala přítomnost většího množství vody na plicích. Podle svědectví přítomných dítě během křtu plakalo, kněz ho přitom třikrát ponořil do vody, jak je praxí v pravoslavných církvích.

Incident vyvolal vlnu nevole. Více než 50.000 lidí během několika dní podepsalo petici, která tento rituál považuje za brutální. Mluvčí rumunského patriarchátu Vasile Bănescu vyjádřil soustrast rodině zesnulého dítěte. Uvedl, že ve výjimečných případech je možné provést křest trojím polití hlavy dítěte. Arcibiskupství zahájilo interní vyšetřování, jehož výsledek bude zveřejněn.

Pouze digitální příprava ke svátostem nestačí

(KAP) Pastorační práce s dětmi a mladými lidmi v době pandemie covidu-19 umožnila využít různých digitálních formátů ve výrazně větší míře než v minulosti. Podle vídeňského profesora pastorální teologie Johanna Pocka nemůže digitální komunikace plně nahradit potřebný osobní kontakt. Od samého počátku je křesťanská víra spojena s dotykem. Digitalizace může být pouze dobrou pomůckou. Pro její lepší využití v pastoraci by bylo zapotřebí „teologie digitalizace“, která by se věnovala online komunikaci a umělé inteligenci, co znamenají teologicky a jaké místo má v tomto virtuálním světě Bůh. Pock připomněl velmi profesionalizovanou oblast digitálních her a nadšení, se kterým se jim mladí lidé věnují. Pokud budou církve dobře připravené, mohlo by jejich zapojení se do tohoto světa být příležitostí, jak propojit pastorační péči a nadšení mladých pro hry. Podle Pocka je před církvemi v tomto ohledu ještě dlouhá cesta a bylo by potřeba také důkladně promýšlet teologii svátostí.

Diskuse o zveřejnění zprávy o zneužívání v arcidiecézi Kolín nad Rýnem

(MV) Bouřlivá diskuse provází jednání kolem zprávy o způsobu, jakým se v arcidiecézi Kolín nad Rýnem jednalo s pachateli a obětmi sexuálního zneužívání. Vypracováním zprávy byla arcidiecézí pověřena mnichovská právní kancelář Westpfahl Spilker Wastl (WPW). Z rozhodnutí arcibiskupství nakonec zpráva nebyla zveřejněna a bylo zadáno vypracování nového materiálu, který by měl být zveřejněn 18. března 2021.

Kritici obvinili kolínského arcibiskupa kardinála Rainer Maria Woelkiho, že brání vyšetřování a nepřeje si zveřejnění výsledků. Někteří zaměstnanci arcibiskupství se nechali slyšet, že uvažují o odchodu. Postup arcidiecéze kritizovalo i předsednictvo reformního projektu Synodální cesta, které v příspěvku nazvaném „Transparentnost a zod-povědnost“ požaduje, aby církevní představitelé nesli plnou zodpovědnost za svá nesprávná rozhodnutí, včetně možnosti rezignace.

Kardinál Woelki ve svém prohlášení ze 4. února uznal svoji chybu, která vedla ke ztrátě důvěry. Slíbil, že se arcidiecéze nebude bránit zveřejnění všech výsledků šetření případů zneužívání.

Historik požaduje větší odvahu biskupů k reformám na národní úrovni

(KAP) Německý církevní historik Hubert Wolf by si přál větší odvahu německých biskupů při provádění a přijímání reformních návrhů. Ty jsou často odmítány s tím, že na národní úrovni nejde nic rozhodnout, protože vše musí být upraveno na úrovni univerzální církve. Svoláním zvláštní synody biskupů pro Amazonii papež František připustil zodpovědnost biskupů za určitou oblast, přestože závěrečný dokument byl nakonec poněkud vágní. Wolf klade otázku, proč se biskupové nemohou rozhodnout, že budou světit jáhenky? Historické studie ukazují, že existovaly jáhenky, přičemž některé byly svěceny stejným obřadem jako jejich mužští kolegové. Základním problémem reformního dialogu v rámci tzv. Synodální cesty je existence řady biskupů, kteří tvrdí, že nemohou nic dělat. Dalším problémem je, že se církev soustředí příliš sama na sebe.

Proboha, staň se!

Lidé kolem nás - i v naší blízkosti, takže se nás to osobně dotýká - umírají, nebo dlouhé týdny stonají, trpí bolestmi, klesají na duchu. Má vůbec nějaký smysl modlit se? Vím o zklamaných nadějích, o smutných zkušenostech, které si pochopitelně (kdo to může soudit?) lze vyložit i tak, že modlitba je k ničemu.

Ateista Egon Bondy v knížce Leden na vsi docela překvapivě tvrdí: „Jaká je tedy možná aktivita v této nastávající době, pokud nechceme jen se skleslýma rukama čekat na to, až budeme zabiti nebo prostě zemřeme? Jedinou takovou aktivitou je modlitba. A to modlitba zcela konkrétního obsahu: Nestaň se vůle naše, staň se vůle tvá - ale, proboha, staň se! Nenech nás napospas! To znamená, že v pohromě, která na nás lidi zřejmě nevyhnutelně přikvačí v době historicky již zcela bezprostřední, nemáme vidět apokalyptickou katastrofu, disaster, zničení - nýbrž bolestné, ale dlouho námi všemi připravované vyústění (a nikoli ukončení) toho, co jsme po tisíce let dělali. A můžeme, ba máme, v tomto dopadu pohromy poznávat to, že ruka boží je dosud s námi, že nebyla od nás odtažena. A proto je jediná možná skutečná, ontologicky platná aktivita v naší době modlitba.“

Takže ateista ví, že modlitba má smysl, dokonce že je tím jediným, co je doopravdy smysluplné! Ovšem jinak, než jak si věřící člověk obvykle představuje. Modlím se proto, abych si u vyšší moci vymohl, co chci? Nemusím být přitom veden nízkými pohnutkami. Některá přání vypovídají o ušlechtilých úmyslech. No dobře, ale o čem taková modlitba svědčí? Poslouchám se vůbec? „Nestaň se vůle tvá, staň se vůle moje...?“ Jak je to však s onou „nevyzpytatelnou“ Boží vůlí?

Věřím v Boha, kterému zemřelo dítě. Bůh ví, jaké to je, ztratit někoho, koho miluje. Věřím v Boha, jehož Duch v srdci člověka naříká beze slov, neboť slova nenachází (přimlouvá se za nás „nevyslovitelným lkáním“, píše sv. Pavel v listu Římanům). Není to lehké (a proč by mělo?), ale učím se důvěřovat, že Bůh je s námi, když trpíme a nevíme proč. Důvěra osvobozuje a uzdravuje: nikoli „od něčeho“ (třeba od koronaviru), nýbrž „k něčemu“ (třeba k naději a trpělivosti, k odvaze unést, co nejde změnit, a ochotě pomáhat, kde něco změnit můžeme). Věřím, že Boží vůlí je nenechat nás napospas. Bůh dopouští, ale neopouští. Nenechává nás samotné „ve srabu“, když zrovna prožíváme, čemu nerozumíme, s čím se neumíme smířit, čemu se vzpíráme, čím se trápíme, co oplakáváme, proti čemu se bouříme, čemu podléháme a nad čím si zoufáme.

Naopak nevěřím v božstvo, které je „generálním ředitelem Zeměkoule“ a registruje naše modlitby asi jako hlášení od podřízených, co je nutné udělat, nebo co se nesmí stát, a buďto jim vyhoví či nevyhoví podle nám nepochopitelného rozmaru. Doufám, že takový „bůh“ neexistuje, a kdyby existoval, neměl bych důvod, proč ho obtěžovat prosbami, nebo mu podkuřovat chválami („Odpusť nám, ó Pane, že ti tak úděsně podlézáme“ - viz Monty Pythonův smysl života).

Klasická definice modlitby říká, že jde o dialog lidské duše s Bohem (či spíše o dialog Boha s lidskou duší, pokud ovšem duše naslouchá, bdí a prodlévá v tichu a mlčení - v Bibli se tento postoj nazývá „očekáváním na Hospodina“). Je na čase oprášit klasiku! Podle mého názoru (samozřejmě se mohu mýlit) smysl modlitby spočívá v záchraně vztahů, a tím i záchraně života, neboť bez vztahů není život představitelný.

Klíčové je, že sám Ježíš se modlil, když trpěl a umíral („Odejmi ode mne tento kalich“, „Proč jsi mě opustil“, „Odpusť jim tento hřích“). V jeho pašijovém příběhu se nevypráví o „vyslyšení“ (neboli o „splnění mé vůle“), nýbrž o naslouchání - a především o vytrvání ve vztahu, udržení vztahu i v nanejvýš tragické situaci. Ježíš zůstal ve vztahu s Otcem i ve vztazích s lidmi, i když ho právě přitloukali na kříž! To je výzva, před níž utíkáme, ale neutečeme, neboť dříve či později při běhu životem o svůj kříž zakopneme, nebo nás na něj taky někdo pověsí, abychom se stali „podívanou světu“ (nejstrašnější věta v evangeliích: „lid stál a díval se“ na agónii Božího syna - klidně si na Kristovo místo dosaďme bezpočet nemocných, chudých, pronásledovaných a umírajících, neboť Kristus „dosadil“ sám sebe na jejich místo).

Pandemie námi otřásla a připomněla nám, že nemoc a smrt přirozeně patří k lidskému údělu. Z toho údělu nikdo není „vyreklamován“ - a pokud by snad byl, sobecky by se vyvlékl z účasti na údělu celého stvoření, které „sténá a pracuje k porodu“ (opět v listu Římanům). Ocitl by se mimo kosmický řád a zřekl se vší sounáležitosti se „sténajícím“ tvorstvem (co nosí tváře a jména našich bližních!), soucítění a spoluodpovědnosti za další dějinné pokračování paradoxního příběhu spásy, v němž se dialogicky spojují bolest s radostí, smutek s nadějí a kříž se vzkříšením. Proto věřím, že musíme dát „oči dohromady“ a přečíst „znamení doby“, která ukazují, abychom se aktivně modlili - hlavně za odvahu ke vztahům, čili za odvahu skutečně žít.

Jestliže je modlitba jedinou smysluplnou aktivitou, z níž vyzařují všechny ostatní činnosti (a nesou dál „energii požehnání“ oné prvotní božské aktivity), vyplývá z toho pro křesťany jednoznačný úkol, ničím nezastupitelné poslání - společná modlitba jako svědectví (latinsky „martyrium“!). Od Ježíše víme, co je doopravdy smysluplné, co „žehná smyslem“ naši existenci shrbenou pod křížem absurdit, jichž jsme denně svědky i přímými účastníky. Víme to, protože nám to Ježíš sděluje (což nevylučuje, že máme zacpané uši a nevíme nic). Vede s námi dialog, ano, modlí se k člověku slovy evangelia a dělí se o svoje tělo a krev, jimiž nás eucharisticky sytí, aby se naše lidské tělo a krev proměnily v tělo a krev vtěleného Boha a přijaly - staletími zkušeností se slavením liturgie prověřený - lék proti smrti, chaosu a beznaději.

Bohoslužba je Boží aktivitou, k níž potřebuje lidi, kteří se modlí a odpovídají na modlitbu Ježíšovu. Aktivitou, co slouží k „péči o duši“, abychom se nezbláznili v době, která „vymknuta z kloubů šílí“ (Hamlet). Slouží též k „péči o svět“, k jeho „údržbě“ (zdůrazňuje filosof Zdeněk Neubauer), neboť transformace světa, odvíjející se od obdarování smyslem, by nebyla možná, pokud by nezůstala žádná matérie, kterou lze transformovat (což by nastalo, kdyby svět, jakkoli absurdní a šílený, zanikl, rozpadl se, navrátil se „do prachu“). A svět se promění jedině skrze lidi, nositele Bohem darovaného smysluztělesněného v osobě ukřižovaného Vítěze nad smrtí, zachraňujícího životy a křísícího porozumění životu jakožto posvátné síti vzájemně provázaných vztahů „agapické“ (sebe-darující se) lásky.

Modlit se ve skrytu svých pokojíků, kde nás „Otec vidí“, je teď zřetelně důležitější a závaznější než kdy jindy, stejně jako modlit se společně ve skrytu našich oprýskaných modliteben a kostelů, neboť i tam nás „Otec vidí“, a navíc ještě naplňuje slib svého Syna, že „kdekoli shromáždí se dva nebo tři“ v jeho Jménu, tam je On sám uprostřed nich a zjevuje se ve slovech evangelia a ve svátostném chlebu a kalichu vína jako Střed všeho. Kde je Kristus, tam je „střed světa“ - tam se mohu s vděčností vrátit k vlastnímu středu, „zajet na hlubinu“ a proměnit se v „nové stvoření“. Anglikánský biskup N. T. Wright na současnou pandemii takto reaguje ve spisku Bůh v karanténě: „Počínaje Ježíšovým veřejným vystoupením, znamením nového stvoření vždycky byla a je Boží uzdravující přítomnost a veřejná připomínka jeho smrti a vzkříšení.“

Připomínka Kristovy oběti a zmrtvýchvstání se děje při bohoslužbě. Slavením liturgie (neboli „úkonem lidu“) - společnou modlitbou, jíž uctíváme Trojjediného Boha - se církev konstituuje v „události setkání“ s Tím, jemuž věří, jehož miluje a jemuž je Tělem na Zemi. Touto událostí (populárním slůvkem „event“) se vydává svědectví. Kristův lid dosvědčuje ve veřejném prostoru, že Boží uzdravující láska je zde stále přítomná a každému se nabízí (ale nepodbízí!)

Teolog Jaroslav Vokoun mi napsal, že v církvi si musíme „připomínat bohoslužbu jako primární úkol člověka, a ne jako volnočasovou aktivitu“. Jestliže se tohoto úkolu (dnes trochu riskantního jako vše, co vyžaduje fyzickou přítomnost a tělesný kontakt) chopí třeba jenom „dva nebo tři“, pro danou chvíli to postačí - příklady táhnou a jistě přitáhnou ostatní.

V knížce faráře Alessandra Pronzata 365 provokujících inspirací jsem objevil modlitbu pro tento čas přelomu a nastávající proměny: „Prázdno je čím dál prázdnější, a přesto cítím, že něco pomaličku naplňuje moje srdce. Zatím se mi zdá, že je to jen něco. Mojí nadějí však je, že je to Někdo, že jsi to ty, a jednoho dne se to dozvím... Pak už nebude žádný strach, který by mi bránil pevně tě obejmout.“

Akolytky a lektorky

Zatímco vedení Evangelické církve metodistické v České republice se ujala poprvé žena v úřadu superintendentky, katoličtí křesťané latinského obřadu mohli v lednu 2021 přivítat alespoň skutečnost, že ženám bylo umožněno trvalé pověření službou lektorky a akolytky.

Dne 11. ledna 2021 bylo zveřejněno motu proprio papeže Františka „Spiritus Domini“ (s datem 10. ledna), kterým došlo k úpravě prvního paragrafu kánonu 230 kodexu kanonického práva. V úvodu paragrafu byla změněna specifikace z „muži-laici“ (lat. viri laici) na pouhé „laici“, čímž byla zrušena diskriminace žen a otevřena možnost jejich trvalého pověření službou lektorky nebo akolytky: „Laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty.“

Omezení trvalého pověření ke službě lektora a akolyty pouze na muže v kodexu kanonického práva z roku 1983 bylo již tehdy anachronismem a nedůslednou aplikací koncilního pojetí laika a jeho role, bez rozlišení na muže a ženy. V oblasti liturgie prosazovalo větší zapojení laiků už před II. vatikánským koncilem liturgické hnutí.1 Ve věroučné konstituci koncilu o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium je v článku 29 uvedeno, že „také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu (lat. vero ministerio liturgico )“. Což už tehdy nevylučovalo ani ženy.

V českém prostředí k tématu lektorek a akolytek vydalo Pastorační středisko v roce 1997 zajímavý text Libora Holého s názvem „Lektorát a akolytát žen?“.2 Jedním z podnětů k sepsání textu byla údajně slova pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka, který ve své homilii pronesené při slavnostní bohoslužbě u příležitosti zakončení jednoho z prvních teologicko-pastorálních kursů pro pomocníky v pastoraci v Mariánských Lázních vyjádřil své politování nad tím, že v rámci této bohoslužby může liturgickým úkonem službou lektora a akolyty pověřit pouze muže. Ti však tvořili pouze nepatrnou část absolventů tohoto kursu. Zároveň vyslovil politování nad tím, že onu ženskou většinu touto liturgickou službou pověřit nemůže, protože musí a chce respektovat ustanovení CIC.

Za „čistou diskriminaci“ a „neodůvodněné nerovné postavení“ označila toto ustanovení Marie Kolářová ve své přednášce s názvem „Žena v církvi z pohledu kanonického práva“, kterou pronesla na 15. sněmu Unie katolických žen dne 17. února 2007.3 Mimo jiné citovala slova německého liturgisty Adolfa Adama (1912–2005), že „tato diskriminace má ovšem v církvi starobylou tradici – a to je jediný argument, který se uvádí jako odůvodnění“. Ostatně sama Marie Kolářová je ukázkou postupné proměny role žen v církevních strukturách. Již řadu let je kancléřkou pražského arcibiskupství, což je úřad, který byl ještě podle starého kodexu kanonického práva z roku 1917 vyhrazen pouze kněžím (§1 kán. 372/CIC 1917).

Marie Kolářová ve své přednášce také upozornila na skutečnost, že ženy mohly vykonávat službu lektora i akolyty v podstatě už i dříve (podle §2 a §3 kán. 230, ve kterých už podle původního znění byla řeč o „laicích“), ale pouze bez trvalého pověření, tudíž byly lektorkami a akolytkami „druhé kategorie“. Jednalo se o výsledek zřejmě jakéhosi zvláštního kompromisu, kdy se na jedné straně uplatňovalo pojetí lektora a akolyty jako bývalých „nižších svěcení“ a na druhé straně se vycházelo vstříc potřebě mimořádných služeb při slavení liturgie.

Různé liturgické služby se v průběhu dějin proměnily v tzv. nižší svěcení, tedy předstupně, kterými procházel kandidát na cestě ke kněžství.4 Po koncilu došlo k jejich výrazné změně vyjádřené v motu proprio papeže Pavla VI. „Ministeria quaedam“ z 15. srpna 1972 (s účinností od 1. ledna 1973). Nižší svěcení byla přejmenována na služby (lat. ministeria) a zrušilo se jejich vyhrazení pro ty, kdo se připravují ke svěcení. Zachována byla nakonec jen služba lektora a akolyty, které byly „podle úctyhodné tradice církve“ vyhrazeny pouze mužům.5

Služba mimořádných pomocníků a pomocnic při udílení eucharistie se laikům, včetně žen, otevřela zřejmě již v roce 1969. Starý kodex kanonického práva z roku 1917 v kánonu 845 připouštěl jako řádného udělovatele svatého přijímaní kněze, mimořádným udělovatelem mohl být ze závažného důvodu se svolením ordináře nebo faráře jáhen. Instrukce kongregace pro disciplínu svátostí s názvem „Fidei custos“ z 30. dubna 1969 v případě mimořádných okolností (pro obtíže kněze s ohledem na nemoc, stáří nebo jiné pastorační důvody nebo s ohledem na velký počet věřících) udělovala ordinářům na zkušební období tří let oprávnění jmenovat nad rámec kán. 845 mimořádné služebníky pro udílení svatého přijímání, přičemž se měl zachovat následující postup při výběru vhodných kandidátů: podjáhen, držitel nižších svěcení, řeholník, řeholnice, katecheta (pokud by podle uvážení duchovního neměl být upřednostněn před řeholnicí) nebo obyčejný věřící: muž nebo žena. Žena v této „hierarchii“ zastávala úplně nejnižší stupeň věřícího, jak vyplývá z dalšího ustanovení, které výslovně pověření ženy sice připouštělo, ale pouze když není možné najít jinou vhodnou osobu k této službě. Instrukce kongregace svátostí z 29. ledna 1973 „Immensae caritatis“, která bývá s ohledem na neveřejný charakter výše zmíněné instrukce „Fidei custos“ považována za první oficiální dokument umožňující ženě přistoupit k oltáři, v podstatě jen zopakovala výše uvedenou hierarchii při výběru mimořádných služebníků pro udílení eucharistie s přihlédnutím k uskutečněným změnám (zrušení nižších svěcení a podjáhenství): lektor, seminarista (tj. kandidát kněžství), řeholník, řeholnice, katecheta, věřící: muž nebo žena.

Rozhodnutí papeže Františka z ledna 2021 je tedy možné přivítat jako odstranění jedné dlouholeté a neodůvodněné diskriminace žen. Na druhou stranu ho považuji za ukázku určité zaostalosti a pomalosti prováděných změn v katolické církvi. Aktuální toto téma bylo na přelomu 60. a 70. let.6 Na příkladu Felixe Maria Davídka (1921–1988), od jehož narození uplynulo 12. ledna 100 let, je zřejmé, že si naléhavost tématu žen v církvi a církevní službě někteří duchovní uvědomovali už tehdy. V případě Davídka byly podnětem k úvahám o změně postavení ženy v katolické církvi nejenom podněty v podobě myšlenek zahraničních teologů, ale i situace uvězněných řeholnic v komunistických věznicích bez možnosti přijetí svátostí.7 I přes kontroverznost se Davídek nakonec už před 50 lety (v prosinci 1970) rozhodl ke svěcení žen v katolické církvi. Dodnes tento do jisté míry „prorocký krok“ vzbuzuje spíš jen emoce než seriózní teologickou debatu nad rolí žen v církvi.

1 Za všechny je možné zmínit např. olomouckého rodáka Pia Parsche (1884–1954), působícího v klášteře augustiniánských kanovníků v Klosterneuburgu nedaleko Vídně, kterého ve svých pamětech zmiňuje emeritní vídeňský pomocný biskup Helmut Krätzel (nar. 1931) jako propagátora mše, která není již pouhým jednáním kněze, ale je slavností celé shromážděné obce. Helmut Krätzl, Meine Kirche im Licht der Päpste : von Pius XII. bis Franziskus, Innsbruck, Wien : Tyrolia-Verlag, 2016, s. 13.

3 Text přednášky je k dispozici online: http://katolickezeny.cz/?p=438

4 Přehledně k dějinám liturgických služeb viz Zdeněk Demel, Liturgické služby laiků v dějinách, Getsemany, č. 152 (léto 2004), dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/879

5 Zrušeno bylo i podjáhenství, které bylo považováno za vyšší svěcení. Podle motu proprio se úkoly, které doposud konal podjáhen, svěřily lektorovi a akolytovi.

6 Samostatnou kapitolou by byla debata o službě ministrantek, která ještě výrazněji prošla po prvotním povolení následným zpřísněním praxe až ke konečnému povolení. V tomto kontextu se zároveň ještě více ukáže problematičnost a do jisté míry zaostalost instrukce „Redemptionis sacramentum“ z 25. března 2004, která službu ministrantů do jisté míry propojuje s kněžstvím: „Je chvályhodné, aby se všude udržel osvědčený zvyk a aby byli přítomni chlapci nebo mladíci, označovaní jako „ministranti“, kteří by sloužili u oltáře po způsobu akolyty a přijímali podle svých schopností vhodnou katechezi o svých úkolech. Nesmí se zapomenout, že z množství těchto chlapců vyšel během staletí nemalý počet posvěcených služebníků.“ (RS, 47) Na jiné problematické pasáže této instrukce jsem upozornil: Martin Vaňáč, Otázky nad jednou vatikánskou instrukcí, Getsemany, č. 152 (léto 2004), dostupné online: https://www.getsemany.cz/node/880

7 Podnětem ze zahraničí byl např. článek holandského teologa a karmelitána Jana Peterse (1921–2002) s názvem „Jaké místo má žena v církevních funkcích?“ (vyšlo v mezinárodním časopise pro teologii Concilium, 1968, č. 4; český překlad viz Teologický sborník 1997, č. 2, s. 36–44). V jeho závěru Peters shrnuje: „1. Z hlediska exegetického nemáme žádné přesvědčivé argumenty pro vyloučení ženy z kněžských funkcí. 2. Vyloučení ženy z kněžské funkce bylo – jak jsme dokázali, výsledkem historického vývoje, a proto tento fakt ztrácí veškerou absolutní hodnotu a veškerou samozřejmost. 3. Křesťanské pojetí úřadu jako charismatického poslání (misio) a služby, které nastoupilo na místo pojetí právnického, nutí i katolického teologa, aby hledal místo a podíl ženy v kněžském úřadu a aby formuloval otázku, zda by žena nemohla plnit spásonosnou funkci v širším a bibličtějším aspektu kněžského úřadu.“ (český překlad s. 42–43). Stručně k tématu viz Martin Vaňáč, Proč takový povyk? K textu Hany Farné nad návrhem o úvahách ohledně jáhenské služby žen v katolické církvi, Christnet, 7. 6. 2016, dostupné online: http://www.christnet.eu/clanky/5728/proc_takovy_povyk.url

Pozvánka ke studiu Komunitní krizové a pastorační práce – Diakoniky na ETF UK

Chcete se naučit zvládat krizové situace? Chcete se naučit pomáhat druhým, aby je zvládali účinně, odpovědně a tvořivě? Dvouleté magisterské studium „Komunitní krizové a pastorační práce – Diakoniky“ na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy k tomu nabízí příležitost.

Naše společnost prochází krizí. Epidemie Covidu-19 má dominový efekt. Krize nepostihuje jen nemocné, ale i zdravé, naše zdravotnictví, ale i hospodářství, školství, uměleckou sféru, církve... Nějakým způsobem se dotýká každého z nás, našich svobod, možností, stavu naší mysli a u některých i stavu jejich peněženky. S krizí se ovšem nepotýkáme jen v posledním roce. Krize nejrůznějšího druhu doléhají na jednotlivce a rozmanitá společenství i v lepších časech. V krizových situacích vyhasínají lidské životy, dochází ke ztrátám na majetku, objevují se rány na těle i na duši lidí.

Krize nás však nemusí vždy zaskočit, srazit na kolena. Krizí se nemusíme nechat umlčet a ubít. Na krizi se můžeme připravit. Můžeme se učit zvládat krizové situace – zvládat je lépe a účinněji, než jak jsme je zvládali dříve. Můžeme se poučit z minulých zkušeností, učit se jeden od druhého, učit se podržet druhého. Můžeme se učit pojmout krizi jako příležitost – k zastavení a reflexi, ke zlepšení našich krizových plánů, k proměně pohledu na sebe, druhé a okolní svět.

Studijní obor „Komunitní krizová a pastorační práce – Diakonika“ na Evangelické teologické fakultě UK se zaměřuje právě na tyto aspekty našeho života. Již více než deset let učí kvalifikovaně, odpovědně a účinně pomáhat komunitám v krizové situaci a doprovázet je. A přitom nezapomínat, že lidé nejsou jen horizontální bytosti, ale také bytosti se spirituálním rozměrem, s přesahem. Lidé s tělem i duší. Lidé, kteří potřebují dostat nejen materiální a organizační pomoc, ale také slyšet slovo podpory, uznání, útěchy a především slovo naděje. A nejen slovo. Někdy je třeba vyjádřit sounáležitost a naději jinak – mlčky, stiskem ruky, zapálenou svíčkou…

Tento mnohovrstevný pohled na člověka žijícího ve společenství druhých je při výuce Diakoniky podpořen tím, že se zde studentům současně věnují pedagožky a pedagogové z oblasti sociální práce, sociologie, psychologie a z oblasti teologických disciplín – biblistiky, praktické teologie, etiky, ekumeniky, religionistiky. Studentky a studenti se tak seznamují nejen se základy managementu, krizovým řízením, komunikačními nástroji, hermeneutikou, metodikou výzkumné práce, ale také s teologií služby, základy biblické a spirituální teologie, pastoračním doprovázením, teorií rituálů a s praktickým využitím obřadů v životě konkrétních společenství, zejména pak v krizových situacích.

Jelikož krize v běžném životě zasahují všechny dimenze lidské bytosti – tělesnou, duševní, sociální a duchovní –, tak i Diakonika propojuje ve svém studijním kurikulu odpovídající disciplíny různých oborů, aby učila komplexnímu pohledu na člověka ve společnosti a vedla ke spolupráci odborníků různých specializací. Studium, do něhož se pouštějí lidé s rozmanitými vstupními předpoklady, tak ve výsledku nabízí jedinečnou příležitost prohloubit schopnosti reflexe a sebereflexe, učinit pozoruhodnou zkušenost s druhými i se sebou samým a realizovat další krok ve svém vlastním profesním rozvoji a osobnostním růstu.

Více o Diakonice naleznete zde: https://web.etf.cuni.cz/ETFN-614.html

Nekonvenční a svobodný – Jan Rybář S.J. (16.7.1931 – 14.1.2021)

Nedávno zemřelý Jan Rybář byl téměř třicet let čtenářem Getseman. Na časopis pravidelně přispíval, posílal ke zveřejnění své kratší texty. Vybírám některé:

V září 2005 nám poslal glosu Sorry, Mary...

Náhodou jsem shlédl video: svěcení jáhna. Po slavnosti mu děkoval hodnostář za to, že přes svoje náročné povolání a titul se dal do služeb církve. V první lavici kostela seděla manželka novopečeného jáhna spolu s pěti dětmi. O ní nepadlo ani slovo, ačkoli svému muži ponechala veškerý čas nutný ke studiu a sama pečovala o děti, domácnost i zahradu. Pak jáhen děkoval hodnostáři a církvi a přijal velikou kytici. Manželka jako by tam ani nebyla ...

V letním dvojčísle r. 2011 v příspěvku Dobře utajované konspirace popsal, jak byl Karlem Otčenáškem vysvěcen:

Bydleli jsme spolu s ním ve valdické věznici na II. oddělení v cele číslo 7. Přes 40 chlapů na 3-etážových palandách. Měl jsem právě po 30tidenních exerciciích s Josefem Zvěřinou. Biskup Karel a já jsme onemocněli silnou chřipkou a byli přes den sami dva na cele, ostatní pak na dílně. Najednou se přestal modlit a obrátil se ke mně s vlídností jemu vlastní: „Jene, chtěl bys být knězem?" Bylo to náhlé, nečekané; jen jsem mlčky kývnul. „Tak se připrav!" Bachař pravidelně kontroloval celu každých 7 minut. Jakmile zavřel okénko, já poklekl a biskup vztáhnul ruce... Sedm minut trvalo v těchto podivných podmínkách to, co se v katedrále slaví dvě hodiny. Bylo 17. února léta Páně 1962.

V únoru 2012 jsme četli:

Nesnadné puzzle

Ježíš inkognito mezi chátrou (evangelium 1. neděle v mezidobí)

Biskup bez kolárku mezi homosexuály a rozvedenými (Mons. Gaillot)

Prezident v pivovarské hospodě (Havel v Trutnově)

Arcibiskup ve svetru v pivnici (kdy?, kde?)

Ježíš, žrout a pijan vína, přítel hříšníků a nevěstek (Lukášovo a Matoušovo evangelium)

Prezident čerpá benzin (Svoboda nad Úpou od r. 1990...)

Biskupové čistí septik (Valdice, věznice Kartouzy 1961)

Kněz kritizuje berly, mitry, pompu prelátů (Abbé Pierre)

Zákaz církevního pohřbu, za rakví biskupové a kněží v talárech (Edith Piaf+, Paříž 1963)

Papež popíjí ve sklepě s dělníky (Jan XXIII., Vatikán 1961)

Mše v kravatě bez štoly, alby, ornátu a s číškami s vínem (Ratzinger, Wolfesing 1976)

Kardinál umírá v nevěstinci (Daniélou, Paříž 1974; zachraňoval čest francouzského prezidenta)

Prezident zvoní u dveří jeptišek (Janské Lázně 1990)

Biskup na obědě v nádražní restauraci (kdy?, kde?)

Láska a Pravda na popravišti (Kalvárie, Jerusalem)

Zločinec svatořečen (lotr na kříži)

dále už doplňujte sami... je toho víc...

Dvě osobní vzpomínky: Počátkem sedmdesátých let jsme jej, spolu s kamarádem a dvěma děvčaty, navštívili na faře v Trutnově-Poříčí. Stavovali jsme se pro klíče od chaty v Krkonoších. Byl už večer a nabídl nám přespání. Děvčatům donesl noční košile, nabídl manželskou postel a nechal na nás, jak se rozmístíme…

Koncem devadesátých let jsme jej navštívili, spolu se studenty Institutu ekumenických studií, na děkanství v Rychnově nad Kněžnou. Celou dobu jsme se při jeho povídání popadali smíchy. Předváděl nám např. jak před církevním nadřízeným (jednalo se o Josefa Sochu s krycím jménem Houslista), který vydával pochybná nařízení, předstíral senilitu… Hlava mu přitom sloužila dobře až do smrti. Jezuita se v něm nezapřel...

Jeho blízký spolupracovník, který s ním dva dny před smrtí mluvil, aniž pozoroval nějaké výrazné zhoršení zdravotního stavu, nám napsal:

Pro mne byl Honza Rybář hlasem boží lásky a jeho milosrdenství v reálném lidství. Myslím si, že to, co psal a říkal, je skutečné vyjádření Ježíšových myšlenek a přání.

Ekumenická studentská slavnost 2021

V úterý 19. ledna 2021 se v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů a pod záštitou Církve československé husitské konala tradiční Ekumenická studentská slavnost pro studenty, pedagogy, zaměstnance teologických fakult a dalších teologických škol. Kvůli epidemiologickým opatřením se tentokrát nekonala v malém malostranském kostele Jana Křtitele Na Prádle, ale ve výrazně větším kostele Husova sboru Církve československé husitské na Vinohradech. Také počet účastníků byl omezen pouze na jednoho zástupce studentů a jednoho zástupce pedagogů. Pro ostatní zájemce byla slavnost přenášena online. Bohoslužba byla slavena podle materiálů Týdne modliteb za jednotu křesťanů, který pro letošní rok připravila ekumenická ženská komunita v Grandchamp ve Švýcarsku. Za téma sestry zvolily text „Zůstaňte v mé lásce, a ponesete hojné ovoce“, který vychází z Janova evangelia 15,1–17 a shrnuje povolání této komunity věnovat se modlitbě, smíření a jednotě církve i lidské rodiny. Vedení bohoslužby a jednotlivé role si mezi sebou rozdělili studentky a studenti jednotlivých škol. Na závěr pronesli stručné pozdravy zástupci vyučujících jednotlivých škol: Ladislav Heryán z Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické JABOK, Ladislav Beneš z Evangelické teologické fakulty, Martin Vaňáč z Institutu ekumenických studií v Praze a Ekumenického institutu Evangelické teologické fakulty, Hana Tonzarová z Husova institutu teologických studií a Vysoké školy Zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety a Filip Sedlák z Husitské teologické fakulty. Zástupci Evangelikálního teologického semináře a Katolické teologické fakulty se omluvili.

Text promluvy studenta Husitské teologické fakulty Dominika Dostála (na text z Janova evangelia 15,1–17):

Bratři a sestry, pokoj vám,

Děkujme Bohu, že se dnes smíme alespoň takto shromáždit jako ratolesti kolem jediného kmene naší víry. Právě jsme slyšeli Ježíšovy instrukce určené jeho učedníkům. Jedna z těchto instrukcí „zůstaňte v mé lásce a ponesete hojné ovoce“ se stala mottem letošního modlitebního úsilí za jednotu nás křesťanů.

Zvolený verš se ve vybraném textovém oddíle výrazně opakuje jako refrén zdůrazňující potřebu setrvávat při Kristu. Ve struktuře narativu Janova evangelia jsou právě slyšená slova součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou, Jidáš se se svojí skývou chleba již odebral na cestu zrady a Ježíšovi zbývá pár posledních chvil, ve kterých se pokouší předpřipravit své následovníky na budoucí události, kterým budou muset čelit bez opory Ježíšovy přítomnosti. Okolnosti, do nichž Ježíšova slova vstupují, se v evangelijním příběhu za malý okamžik vyjeví jako okolnosti ryze tragického charakteru; Ježíš bude zatčen a popraven. Navzdory tomu je však jeho řeč plná soucitu, naděje, a především povzbuzení pro své učedníky. Obraz, spojující Krista s učedníky jako kmene s ratolestmi, nás ne náhodou zavadí do prostoru vinice. Ta je v Tanachu nejen místem radosti a veselí, ale také místem podléhajícím pečlivé pozornosti jejího majitele, jenž i dnes musí vynaložit značné úsilí k získání žádaných plodů. Radosti a veselí tak na vinici předchází námaha, spojená s obavou o budoucí úrodu. Zdá se, že prostor vinného sadu jistým způsobem odráží Ježíšovo niterné naladění, které se v Janově evangeliu překvapivě zcela nevyvýšeně lidsky strachuje o budoucnost toho, co svým vystoupením zasel a co ho bude v blízké době stát život. Ostatně v celé dlouhé řeči na rozloučenou, která tvoří nejvlastnější kontext naší perikopy, předjímá Ježíš budoucí situaci učedníků, kteří se ocitnou bez svého vůdce v pozici pronásledovaných světem.

Zdrojem jejich útěchy a povzbuzení v těžkých, a to nejen tehdejších časech, má být dle Ježíšových slov společenství, avšak ne pouze ve vztahu mezi jednotlivcem a Kristem (tak jak je tomu v případě křesťanské mystiky), ale především ve vztahu mezi učedníky navzájem. Každý z přítomných apoštolů se v Ježíšově řeči směl legitimně ztotožnit s jednou jednotlivou ratolestí vinného kmene. Tak jako jedinečná osobnostní identita každého apoštola zakládá jejich vzájemnou rozdílnost, tak skutečnost jejich vyvolení ke vštípení do kmene Kristova těla představuje základ jejich vzájemné jednoty, neboť každá ratolest, v níž spatřujeme jedinečnou interpretaci události zjevení Ježíše Krista, je od okamžiku svého vštípení sycena toutéž mízou Kristovy krve. Podobně jako každý z učedníků nahlížel na Krista ze své neopakovatelné perspektivy, o čemž mimo jiné svědčí čtyři evangelijní podání Kristova díla, tak i současné církve ukazují každá svým specifickým způsobem na jediný zdroj své spásy.

Žádné dvě ratolesti vinné révy nejsou totožné, a přesto v jejich struktuře nacházíme tytéž vzorce, které z nich činí křesťanskou církev. Úvahy padlé lidské existence tíhnoucí k tomu tyto ratolesti mezi sebou poměřovat z hlediska velikosti, délky, rozvětvenosti, tloušťky přichycení ke kmeni, pořadí jejich růstu či snad počtu vinných listů; tyto lidské úvahy nehrají v Ježíšově řeči vůbec žádnou roli, neboť význam této perikopě propůjčuje Ježíšova touha udržet každou z těchto ratolestí u sebe.

Ježíšovo sebepřirovnání se k vinnému kmeni není pouhou rétorickou ozdobou jeho promluvy, ale závažným zjevitelským výrokem uvozeným zjevitelskou formulí „Já jsem.“ Pomocí obrazného přirovnání Ježíš definuje vzájemný poměr tří následujících členů: a to své osoby, osoby Hospodina a svých učedníků. Řeč klade silný důraz na nutnost pevného sepětí ratolestí ke kmeni, tj. sepětí učedníků se svým mistrem, bez něhož nejsou schopni sami o sobě nést ovoce, ba dokonce sesychají a odsuzují sami sebe k brzké zkáze vycházející z Hospodinova ozdravného jednání, který každou zplanělou ratolest odřezává od jejího životadárného kmene. Životodárným zdrojem tohoto sepětí Krista s jeho církvemi je Ježíšovo slovo, jež je ztotožněno se slovem Božím. Důsledek slyšení Ježíšových slov vede k očistě každé jednotlivé ratolesti, jíž je tímto darován plodivý potenciál. Tato Ježíšova metafora vinné révy dosahuje skutečné zjevitelské dimenze, jež osvětluje relaci mezi Hospodinem a Kristem, tento poměr synovství zmocňuje Ježíše k aktu uzavření Nové smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Ve středu této smlouvy nestojí více Mojžíšův zákon zachycený do kamene, ale samotná postava Mesiáše, z jehož prolité krve povstává křesťanská církev.

Postava Hospodina, jíž je v tomto obraze vyčleněna role vinaře, se ratolestí napojených na Ježíše Krista svým vinařským nožem ani nedotkne, neboť „vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil“. Očistný zákrok odstranění vedlejších letorostů, potřebný k zajištění maximální úrody, není v případě ratolestí napojených na kmen Ježíše Krista třeba, jelikož míza tohoto kmene sama způsobuje to, že všechny jeho ratolesti jsou plodné a dosahují toho nejlepšího možného tvaru, a tak zaniká nutnost vnější regulace jejich růstu. Zůstávají-li církve v Kristu syceny jeho zákonem lásky, pak smí překročit Hospodinovu smlouvu s Izraelem, která vnějšími očistnými halachickými pravidly dosahuje téhož účinku jako Kristova slova. Cílem obou těchto cest je připravenost nést ovoce pro Pána vinice. Nejeví-li réva známky nutnosti očisty a nese-li plody, pak je ušetřena vinařova nože halachické smlouvy, jenž slouží k péči o sousední vinné kmeny abrahámovských náboženství.

Ježíš jakožto ideální vinná réva vynakládá veškeré své úsilí, aby jeho následovníci rostli podle vinařových představ a usiluje tak o dokonalou podobu lidského společenství, z níž se vinař může těšit. Důvod k jeho radosti mu poskytuje především hojná sklizeň, kterou může volně disponovat. A to nejen směrem dovnitř za účelem zachování a rozmnožení vinice, ale i směrem ven k napojení a potěšení mysli kolemjdoucích, jež cesta zavede do blízkosti Hospodinova vinohradu.

Zbují-li však ratolest natolik, že sama sebe začne vnímat jako nejlepší část celku, pak se zpronevěří Kristovu příkazu: „Toto je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem miloval já vás.“ Právě ztrátou lásky k ostatním, byť i na úkor domnělé sebevětší lásky ke kmeni, se tato ratolest odsuzuje k zániku, neboť Kristus nepřikazuje „Milujte mě, jako jsem miloval já vás“ ale „milujte se navzájem, jako jsem miloval já vás!“ Očišťující slyšení Božího slova musí být nutně doprovázeno jeho dodržováním, jinak se jeho proměňující moc v církvi zcela míjí účinkem. Viditelným znakem setrvávání Kristovy lásky v církvi má být právě láska církevních společenství vůči sobě navzájem. Copak se snad apoštolové považovali vzájemně za konkurenty? Vlastně ano, ale už tenkrát Kristovo slovo tuto obecnou lidskou tendenci uzemnilo výrokem „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ Naše církevní společenství jsou vyvolena k vzájemné službě, neboť pouze tak jim bude dopřáno trvale nést své ovoce.

Studium teologie ekumenicky v době covidové

Blíží se termín podání přihlášek ke studiu na Univerzitě Karlově (31. března 2021). V nabídce jsou i různé formy studia teologie na třech teologických fakultách univerzity. Spolek Institut ekumenických studií v Praze (IES) podporuje aktivity související s bakalářským programem Teologie křesťanských tradic (TKT) na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Důležitou charakteristikou studia je skutečnost, že je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory – kromě úvodního desetidenního studijního kurzu v září probíhá výuka jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách. Studium je orientováno na práci s texty a na rozvoj kritického myšlení. Obrátil jsem se na studenty 1. a 2. ročníku s několika dotazy.

1) Proč jste si vybrali studium oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě a jak jste se o něm dozvěděli?

2) Jak hodnotíte vaši volbu? Splnilo studium vaše očekávání? Co vás překvapilo nebo zarazilo?

3) Jak se vám studuje v době epidemiologických opatření?

4) Doporučili byste studium Teologie křesťanských tradic a proč?

5) Máte nějaké další komentáře nebo připomínky ke studiu?

Jana, 33 let, studentka 2. ročníku, matematička, asistentka na VŠ

1) Jak jsem se dozvěděla o možnosti studia na TKT, si už nevzpomínám, nejspíš někde na netu. Ovšem potom nastala fáze celkem pečlivého zjišťování informací, protože už se mi jednou stalo, že jsem po semestru odešla z oboru, který nabízel něco jiného, než jsem si původně představovala. Dohodla jsem si schůzku s Petrem Jandejskem, ředitelem IES a koordinátorem oboru TKT, a zeptala se ho na všechno, co mě zajímalo. Krom jiného třeba na to, jestli jde vážně o vysokoškolské studium, nebo jestli je TKT jen "akademické maskování" nějakých kurzů pro veřejnost či nějaké křesťanské komunity, což byl můj původní dojem. Když se Petr netvářil, že jsou podobné otázky nepatřičné, začal si Institut získávat moji důvěru. Zašla jsem se podívat i na výuku, promluvila si přímo se studenty a víceméně byla rozhodnutá, že to zkusím. Určitě svoji roli hrálo i to, že doba výuky je uzpůsobená už pracujícím, ale i to, že studium není konfesně vyhraněné. S tím souvisí obecně velká otevřenost Institutu a celého oboru, která se projevila i přijetím někoho, kdo se nepovažuje za křesťana, ke studiu teologie, což je přece jen minimálně neobvyklé.

2) Myslím, že to byla dobrá volba. Očekávala jsem hlavně uvedení do základních teologických disciplín a příbuzných oborů od lidí, kteří se v nich opravdu orientují. To se naplnilo částečně, hlavně proto, že první ročník se zaměřoval převážně na ty příbuzné obory a okolo samotné teologie jsme spíš tak kroužili, nicméně dočkáme se jí v dalších ročnících. Zároveň jsem očekávala od vyučujících (i spolužáků), že budou teologii "brát osobně", že to pro ně nebude jen akademická záležitost, ale bude prorůstat do jejich života. Musím říct, že i tohle očekávání se z velké části naplnilo, nicméně překvapila mě různost způsobů a forem, kterých tohle prorůstání může nabývat. Některé jsou pro mě inspirativní, některé jsou mi blízké, některé i po roce nesrozumitelné a pořád cizí. Svoje očekávání jsem spíš nesplnila sama. Jako každé vysokoškolské studium je TKT především příležitost věnovat se tomu, k čemu člověka jednotlivé předměty přivádí, a v tomhle ohledu mám vůči sobě velký dluh ve formě spousty nepřečtených knih, neprostudovaných a nepromyšlených témat a nevyužitých příležitostí klást ty správné otázky vyučujícím i spolužákům. Překvapilo mě to, že samotné studium a skládání zkoušek pro mě bylo mnohem jednodušší, než jsem čekala, přestože občas to bylo časové náročné (ze svých předchozích studií jsem nebyla zvyklá psát seminární práce, kterých jsem si tady užila víc než dost). Zarazilo mě, že přes už zmiňovanou otevřenost narazí člověk na Institutu i na různé "zaběhané způsoby", které se spíše než samotného studia týkají fungování společenství, které kolem oboru vzniká. Například u společného slavení liturgie a modliteb bych přivítala větší pestrost a možnost, aby se projevily specifické důrazy a způsoby dané tradicí jednotlivých studentů, namísto specifického "institutního způsobu".

3) Přechod do on-line studia byl trochu komplikovaný a v důsledku jsme o nějaké předměty letního semestru víceméně přišli, než jsme se naučili fungovat v on-line prostoru. Ovšem po letních prázdninách se nový semestr rozběhl už bez problémů. Vzhledem k tomu, že jsme v ročníku celkem tři, nejsou v tomhle komorním počtu s on-line výukou problémy, řekla bych, že probíhá stejně jako v době předcovidové. V něčem je to i jednodušší, protože za normálního provozu bych asi nestíhala dvakrát v týdnu dojet na fakultu kvůli volitelným předmětům, které se nevejdou do hlavního středečního bloku výuky. A je milé vidět, jak našim učitelům "narušují" výuku jejich děti, které za nimi občas pobíhají. Samozřejmě se těším na možnost potkat se zase se všemi osobně a zajít po výuce do hospody, kde se často odehrávaly zajímavější teologické debaty než na fakultě.

4) Záleží komu. Nedoporučila bych ho těm, kteří primárně hledají duchovní povzbuzení, podněty nebo společenství a nemají možnost nebo ochotu se skutečně věnovat studiu. Také bych ho nedoporučila těm, kteří nejsou ochotní alespoň na úrovni akademické debaty zpochybnit a nechat si zpochybnit svoje přesvědčení. Jinak obecně bych studium na TKT rozhodně doporučila. Kvůli kvalitě vyučujících (jména si může každý dohledat na webu), celkové otevřenosti prostředí, kde je prostor i na poměrně kontroverzní otázky a debaty, komornímu prostředí a specifickým vztahům mezi vyučujícími a studenty (skoro každý vám nabídne tykání), kvůli tomu, že vás donutí se zabývat i tématy a obory, ke kterým byste se z vlastní vůle nedostali, kvůli intenzivním každoročním kurzům ve Strašicích, které vás na více než týden ponoří do podivného prostředí, kde vás teologie obklopuje ze všech stran (i pavouk v dámských sprchách se jmenuje Tertulián).

Marek, 50 let, student 2. ročníku TKT, programátor

1) Chtěl jsem číst SZ v originále, hledal jsem různé kurzy na internetu, až jsem došel k nabídce TKT. Potřeboval jsem studium skloubit s prací, ale nechtěl jsem mu obětovat každý víkend.

2) Jsem spokojený.

3) Dokonce lépe než v době "normální". Se spolužáky i učiteli jsme měli možnost být společně na týdenním soustředění na začátku semestru, ještě když opatření nebyla tak přísná. Tam jsme se seznámili, při setkáních přes internet jsme tedy už známí. Je nás malá skupina v ročníku, takže přes Zoom nebo Teams to je v pohodě. Navíc odpadá cestování do školy, které – zvlášť v případě, že jde třeba jen o jednu přednášku - zabírá dost času.

4) Ano.

Tomáš, 47 let, student 1. ročníku TKT, vedoucí výzkumného oddělení a pedagog technického zaměření (ČVUT)

1) Ve farnosti pomáhám s organizací přednášek, redakcí farního listu a úvody před čteními v kostele, tak mi přišlo, že bych se měl dovzdělat. Dostalo se to ke mně asi různými cestami, zeť kamaráda ve farnosti studiem prošel, kolegyně v práci je absolventkou TKT, časopis Getsemany o tom referoval.

2) Otevřely se mi dveře do tak bohatého světa v pluralitě teologie a filosofie, že jsem stále ještě ve fázi údivu. Zatím studium překračuje moje představy, protože jednak nejde o nějaké memorování, ale pracuje se hodně s konkrétními texty, diskutuje se nad nimi. Překvapila mě pravoslavná teologie svou šířkou a hloubkou.

3) Nic moc, se svými spolužáky se vídám jen přes Zoom. Na druhou stranu mi to hodně šetří čas tím, že ve středu doma doučím své studenty a pak jen přepnu na přednášky TKT. A o přestávkách mohu aspoň svým dětem zkontrolovat jejich online úkoly.

4) Rozhodně. Přestože jsem nikdy neměl problém zastávat některá odlišná stanoviska od oficiálního učení své církve, studium TKT mi postupně ukazuje, že různé přístupy a teologická východiska mohou koexistovat vedle sebe, aniž by se navzájem rušily a škrtaly.

5) Je velká škoda, že se nepotkáváme na společné liturgii. Na to se hodně těším.

Luboš, 26 let, student 1. ročníku TKT, IT analytik

1) Už po střední jsem chtěl jít studovat ETF UK, ale nakonec jsem se rozhodl jinak a teologii se věnoval jen jako koníčku. Dnes mám školu hotovou a napadlo mě, že bych se přeci jen na studium teologie dal. Protože ale pracuji, dost mi to zužovalo výběr oborů. Věděl jsem, že chci na ETF, a TKT pro mě byl jediným oborem, který dává v mojí situaci smysl. Obor jsem navíc znal od několika kamarádů, kteří s ním kdysi měli zkušenosti.

2) Svou volbu hodnotím pozitivně. Přestože dnešní doba onlinová je pro studium ztěžující, nebylo to tak špatné, jak se dalo čekat. Většině vyučujících se podařilo tuto formu zvládnout tak, že jsem zůstal motivován a zaujat studiem. Očekával jsem možná větší náročnost studia. Nebyl jsem si jistý, zda jej budu stíhat při práci a rodině, ale zatím to nebyl velký problém. Možná je to tou online výukou, že jsou vyučující méně nároční, kdo ví. Další věc, která mě mile překvapila, i když jsem na to byl upozorněn, je velmi vřelý vztah všech studentů i vyučujících a celkový komunitní charakter oboru.

3) Studium online je náročné. Vzhledem k mé IT profesi jsme v podstatě od rána do večera před obrazovkou. Nemůžu si od počítače odpočinout ani ve škole, často tak jen zapnu přednášku a ještě bokem řeším něco, co jsem "v práci" nestihl. Navíc je těžké udržovat vztahy se spolužáky, které jsem od podzimu neviděl. Jistě by bylo studium jiné, kdyby bylo možné po přednášce jít na pivo. Na druhou stranu je díky omezeným možnostem dělat cokoli jiného více času na četbu a práci na seminárkách, takže v tom je dnešní doba pro studium snadnější.

4) Určitě ano, předně kvůli vřelému prostředí a dobrým vztahům s vyučujícími a spolužáky. Nicméně myslím, že studium dá dobrý teoretický základ pro další studium teologie. Je myslím opravdu dobré pro lidi věřící i hledající, kteří chtějí prohloubit své znalosti teologie, a to nejen z pohledu vlastní tradice, kde jsou doma, ale také z pohledu tradic jiných, které jsou mu možná vzdálené. V tom vidím velký přínos TKT - možnost poznat také jiné způsoby myšlení o křesťanství, než jaké znám ze své církve a z četby, kterou si sám vybírám.

Zájemci o studium tříletého bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic najdou další informace na webových stránkách spolku Institut ekumenických studií v Praze (www.iespraha.cz) nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty (www.etf.cuni.cz). Pro akademický rok 2021/2022 je možné podávat přihlášky do 31. března 2021. U uchazečů se předpokládá základní orientace v biblických knihách a církevních dějinách (viz seznam doporučené literatury), obecně kulturní přehled a znalost jednoho světového jazyka (angličtiny, němčiny nebo francouzštiny).

Teologie a disability studies - Potřeba nového přístupu

1

Uvažovat o disability studies z pohledu křesťanské teologie vyžaduje strašnou odvahu – z několika důvodů. Nejen proto, že sám tento vědní obor vyvrátil některé teologické názory jako neudržitelné, nýbrž i proto, že pokus vcítit se do pozice druhého je spojen s četnými obtížemi. Úvaha, kterou zde předkládám, se týká napjatých vztahů mezi oběma disciplínami, vztahů, které nelze vnímat jinak než jako deprimující, zvláště pokud člověk cítí odpovědnost za vážnou teologickou reflexi této oblasti.

Chci se zde věnovat dvěma hlavním přístupům k tomuto problematickému vztahu. První přístup je založen na předpokladu, který je rozšířen mezi představiteli disability studies nejvíce, totiž že teologie vychází zásadně z „charitativního“ pohledu na postižení, že je považuje za záležitost tragickou, která od křesťanů vyžaduje, aby ve styku s ubohými hendikepovanými byli dobročinní a soucitní. Při bližším pohledu se ukáže, že tento předpoklad podřizuje teologii jakési „kritické“ společenské teorii, podle níž musí být teologie – dříve než vůbec smí něco říct – očištěna od nevhodných formulací tradičních náboženských názorů na postižení.

Druhý přístup je opačný: Teologie se považuje za „velké vyprávění“ (mega narrative) poskytující nástroje ke kritickému pohledu na onu společenskou teorii, o niž se opírá zpochybňování ze strany disability studies. Teologové tohoto směru nevěnují v prvé řadě pozornost ani kritické analýze diskriminace a odmítání postižených, ani alternativnímu projektu inkluze a zrovnoprávnění. Místo toho mluví teologickým jazykem o fenoménu postižení kladně a zdůrazňují představy jako „přátelství“ a „sounáležitost“. Není náhoda, že tito teologové reflektují především život lidí s duševním a vývojovým postižením. Metodologicky vycházejí hlavně z křesťanského svědectví, z něhož odvozují svoje nároky na pravdu. Jejich směr ovšem nedávno utrpěl těžkou ránu. Takříkajíc korunním svědkem jeho obhajoby byl totiž Jean Vanier, zakladatel křesťanských společenství Archa, a rovněž teorie a praxe těchto komunit.

Průkopnické dílo Nancy Eiesland

Máme-li charakterizovat první přístup, mohli bychom říct, že disability studies vytyčují hranice, v nichž se teologie smí legitimně pohybovat. V případě druhého přístupu vidíme, že „teologie postižení“ pracuje přesně z opačné perspektivy: o disability studies uvažuje teologicky. Pro mnoho autorů na tomto poli se stalo východiskem průkopnické dílo Postižený Bůh, jehož autorkou je Nancy Eiesland. Jak ukazuje podtitul knihy (Podněty k teologii osvobození postižených), autorčino myšlení vyrůstá z tradice teologie osvobození. Rozhodla se uvažovat z pohledu postižených a hájit jejich zájmy podobně, jako se teologové osvobození identifikovali se situací chudých a utlačovaných. Na tomto postupu rozpoznáváme tradici teologie osvobození, kterou svým spisem Teologie a praxe založil Clodovis Boff. Podle ní by měla teologická reflexe chudých a utlačovaných vycházet z kritické společenské teorie, nikoli pouze reprodukovat panující mocenské poměry, pro něž je typická společenská a hospodářská nerovnost. Tutéž metodologii aplikovala feministická teologie, když uvažovala o situaci žen v církvi a společnosti.

Když Nancy Eiesland zpracovávala, co sama zažila při práci v hnutí za práva postižených, šlo jí o něco podobného. Jako teoretický nástroj přitom používala „model menšinové skupiny“. Stejně jako mnozí teologové osvobození minulosti i ona pronikala k předmětu svého teologické bádání takříkajíc zvnějšku. Jinými slovy: K církvi a její teologii přistupovala jako k objektům proměny, nikoli jako k jejím iniciátorům. V oboru, kterému se později začalo říkat „teologie postižení“, nacházíme obdobné postupy. Autoři činní na tomto poli vycházejí ve svých teologických úvahách často ze zájmů postižených. Z hlediska teorie poznání má zásadní význam zkušenost postižených lidí – podobně se i latinskoamerická teologie osvobození vztahovala ke zkušenosti „chudých“. Jejich osobní prožitek slouží jako brýle umožňující vidět světlo evangelia jasněji. Stojí-li Bůh na straně chudých, pak nás jejich zkušenosti přibližují k Božímu poselství světu. Podobné myšlenky, i když vyjádřené jinými slovy, nacházíme v knize Nancy Eiesland. Lidé s postižením si činí nárok na pravdu křesťanských symbolů, tj. v křesťanství nevidí Boha triumfujícího, Boha ableismu,2 nýbrž „postiženého Boha“, kterého lze poznat podle stigmat. Nancy Eiesland říká: Pravda o Bohu je částí „skrytého příběhu“ postižených lidí, lidí odstrkovaných a vylučovaných.

Odvrat od „náboženství“

Druhý důvod, proč je diskuse s disability studies pro teologii velkou výzvou, spočívá v něčem jiném, co ale s prvním úzce souvisí. „Náboženství“ mělo mezi aktivisty z řad postižených dlouho nedobrou pověst. I v tomto směru je kniha Nancy Eiesland průkopnická. Autorka ji napsala na základě vlastních zkušeností, které získala v církvi jako mladý člověk s postižením. Náboženství, v němž vyrůstala, jí maximálně radilo, aby svoji „tragédii“ duchovně překonávala. V krajním případě tyhle náboženské postoje představu tragédie vůbec nepřipouštěly, nýbrž ve všem, co se na světě děje, spatřovaly Boží vůli. V důsledku toho bylo postižení většinou považováno za následek „hříchu“. Není divu, že řada křesťanů byla ochotna prostě opakovat otázku, kterou Ježíši kladou učedníci: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (J 9,2)

Zdá se tedy, že sklon považovat vlastní postižení nebo postižení vlastního dítěte za jakýsi druh „zla“, náboženské prostředí spíše posilovalo než potlačovalo. Mnozí, kteří od svého náboženského společenství očekávali vysvobození z vlastní tísně, začínali dříve či později o své víře pochybovat. Zatímco ale většina teoložek a teologů pracujících v této oblasti (ne-li všichni) se těmto tendencím brání, o mnoha náboženských společenstvích, která stojí „mimo“, se to nedá bezpodmínečně říct. Velmi často se rodinní příslušníci postižených lidí setkávají s názorem, že u nich musí být něco v nepořádku – proč by na ně jinak „byla uvalena taková zkouška“?

Na to lze přirozeně namítnout, že situace se v posledních desetiletích významně posunula. Každý jistě slyšel o „sociálním modelu“, který se zabývá sociálními, ekonomickými a kulturními aspekty života lidí s postižením, neredukovatelnými na biologické předpoklady. V řadě zemí byly mezitím zavedeny zákony umožňující zrovnoprávnění lidí s postižením. A uzavření Smlouvy a právech lidí s postižením na generálním shromáždění UNO v roce 2006 vede k závěru, že většina států světa už opouští tradiční mylné náboženské názory na postižení. Snad je tomu opravdu tak. To by znamenalo, že stále kritičtější práce na téma náboženství a postižení už skutečně přinesly plody. Jenomže: Jakkoli potěšitelné by to bylo – samo o sobě to ještě neotvírá nový prostor pro dialog mezi náboženstvím a postižením. Po negativních zkušenostech s náboženstvím nebudou možná mnozí postižení ochotni znovu navázat rozhovor. Především dokud budou – což je častý případ – bary, divadla a restaurace nadále přístupné snadněji než kostely. Je tu pak nějaký pozitivní důvod zabývat se závěry disability studies teologicky?

Zřejmý důvod spočívá v tom, že „náboženský problém“ jaksi nemizí. V průběhu let dospěli představitelé disability studies k názoru, že oddělování sociálních a fyzických aspektů postižení, z něhož se v pracích vědců jako Mike Oliver zrodila klasická verze „sociálního modelu“, je nadále neudržitelné. Postižené tělo – podle okolností vyčerpané, bolavé, nevýkonné, nekooperativní – přece jen hraje určitou roli. Způsob, jakým postižení lidé vnímají vlastní tělo, nelze prostě škrtat ze seznamu témat (což sociální model původně dělal) – znamenalo by upírat jim morální nárok na inkluzívní podporu. Tělo je koneckonců stále ještě částí identity lidí s postižením.

Jinými slovy: Nemá smysl popírat, že žít s „poškozeným“ tělem je pro postižené lidi a jejich rodiny problém. Uznat to neznamená ještě podlehnout sugestivitě ableismu. Rozhodně z toho nevyplývá, že hendikepovaný člověk je problém, který se musí vyřešit. Zároveň není důvod, abychom znevýhodnění a bolesti spojené s postižením popírali, i když to znamená, že se v souvislosti s prožíváním hendikepu znovu vynoří otázka smyslu. Prožitek zranitelnosti odjakživa vyvolával otázky týkající se lidské konečnosti – a totéž se děje při prožívání hendikepu. Jak napsal William Gaventa, svět postižení a svět spirituality jsou neoddělitelně propojeny – „jeden vede k druhému“. Toto jeho zjištění je namířeno proti tendenci odsunovat otázku smyslu do oblasti soukromí, jako by při úvahách o adekvátní pomoci postiženým lidem a jejich rodinám nehrála roli. Gaventa poukazuje na to, že disability studies svým odvratem od náboženství ignorují také otázku smyslu, a tím teologickou reflexi tohoto aspektu prožívání invalidity. Kritikové z řad disability studies by řekli, že postižení nemá žádný zvláštní smysl – musí se s ním zkrátka žít, jak to kdo dokáže. A zbytek je politika.

Pozoruhodné je v této souvislosti ovšem, co ve svých knihách vypovídají sami hendikepovaní autoři a autorky. Jejich vlastní zkušenost ukazuje jiným směrem. Na prvním místě je třeba citovat Nancy Eiesland. Ta sice stojí na straně hnutí za práva postižených, ale přiznává, že toto hnutí nenaplnilo její duchovní potřeby, které zaznívají v otázce „Co je smyslem mého postižení?“

Podobně se vyjádřil ve svém eseji Disability and Meaning (Postižení a smysl) Arne Fritzon, švédský teolog trpící mozkovou obrnou, člen Ekumenické sítě advokátů postižených (EDAN). Spolu se Samuelem Kabue z Keni byl Fritzon jedním z autorů dokumentu A Church of All and for All (Církev pro všechny), vydaného Ekumenickou radou církví v roce 2003. Zde se říká: „Postižení, kteří sdílejí křesťanskou víru, […] používají určité teologické pomocné prostředky, aby uspokojili svoji existenciální potřebu vysvětlit tajemství a paradox lásky a bolesti, jež v jejich životě existují vedle sebe a dávají mu smysl.“ Dále čteme:

Jakožto postižení klademe v našem zápase s Bohem tytéž základní otázky, avšak teologický přístup k nim bude nejspíš o dost složitější. Proč to postihlo právě mě nebo mé blízké? Má moje postižení nějaký smysl? Odpovědi mohou být ovlivněny i očekávanou délkou postižení a okamžikem i okolnostmi, kdy k němu došlo.“

Lidé s postižením zde vypovídají o své duchovní potřebě vyrovnat se se svým hendikepem. Zřejmý důvod, proč se postižením znovu teologicky zabývat, tedy existuje: je jím „existenciální“ aspekt jeho prožívání. Tvrzení, že otázky po smyslu nejsou nic jiného než kapitulace před dosud existujícím ableismem, odráží tendenci k témuž redukcionismu, jímž se od 19. století proviňují všechny protináboženské argumenty typu „nic jiného než“.

Mezitím se tento argument používá už jen zřídka. Mnoho lidí v moderní společnosti se nadále drží náboženského přesvědčení – a mezi nimi jsou lidé s postižením. Reagovat na jejich duchovní potřeby nemůže být nic špatného. Dokonce lze hájit názor, že je to součástí „osobnostně zaměřeného“ podpůrného systému, který má zohledňovat i tyto potřeby. Ale to pak může znamenat jen to, že teologická reflexe prožitku postižení stojí a padá s existencí lidí, kteří si otázku smyslu skutečně kladou. Teologická reflexe prožitku postižení má smysl pouze tehdy, pokud existují uživatelé, kteří si skutečně myslí, že by teologie mohla něco k věci říct. Kromě nich to nebude zajímat nikoho.

Pozitivně je nutno konstatovat, že kritické disability studies přinesly mj. poznání, že lidé s postižením se jeden od druhého liší právě tak, jako se od sebe liší lidé ve všech ostatních segmentech společnosti. Co je to hendikep, je jedna věc; co znamená můj hendikep pro mě, je něco úplně jiného. Pokud uznáme, že identita osoby ovlivňuje prožitek postižení a obráceně, pak je otázka po smyslu zcela legitimní.

Podřízenost teologie

Akceptujeme-li však souvislost mezi teologickým uvažováním o postižení na jedné straně a privatizací náboženských záležitostí na straně druhé, otevírá se tím cesta k onomu druhému přístupu, o němž jsme mluvili na začátku. Ten odmítá podřídit teologii společenské teorii a tvrdí, že uvažování o křesťanské víře může přinést jinak neodvoditelné poznatky o prožitku postižení. Neodvoditelné v tom smyslu, že k nim jiným způsobem nelze dojít. Neboli: Tento přístup trvá na tom, že není důvod sesazovat teologii z trůnu.

Máme-li představit tento druhý přístup, bude užitečné si nejprve povšimnout exemplárního článku Davida Pfeiffera The Disability Studies Paradigm (vyšel ve sborníku statí s názvem Rethinking Disability), který hájí přednosti disability studies. Autor vychází z toho, že jde o dnes už dobře zavedený vědecký obor, a prohlašuje: „Máme-li pochopit závěry disability studies a získané vědění uplatnit, musíme jejich paradigma3 chápat jako fundamentální.“ To znamená: Vše důležité, co lze o postižení vědět, musí být nazíráno v rámci tohoto paradigmatu. Tímto požadavkem se Pfeiffer zavazuje hierarchickému řádu vědění. Aby bylo možno dospět k správnému pochopení tohoto fundamentálního paradigmatu, navrhuje autor posoudit některé jiné „modely“ postižení, mj. rozšířený náboženský pohled, který dává postižení do souvislosti s hříchem. Charakterizuje jej takto: „Podle rozšířeného názoru je postižení důsledkem hříšného jednání, protože Bůh by nepřipustil, aby se něco takového stalo dobrým lidem.“ Podle Pfeiffera tento pohled vyrůstá z kulturního fenoménu, jímž je strach před odlišností.

Hledá se vysvětlení pro všechno odlišné, co nahání strach; musí se zjistit, čím bylo zaviněno to, co se stalo. A oním vysvětlením, proč je jeden člověk postižený, a jiný ne, se příliš často stává koncept viny.“

Pfeiffer se domnívá, že mnozí dnes tento náboženský pohled opouštějí, protože je nutí „hledat kauzální vysvětlení navzdory tomu, že uspokojující vysvětlení neexistuje“. Považuje koncept hříchu za placebo, za náhražku neexistujících odpovědí. Přesto mají lidé nadále strach před postižením, a proto se k postiženým chovají soucitně. Anebo (pokud takové negativní pocity potlačují) obdivují statečnost postižených a vidí v nich inspirující postavy.

Všechny tyto odpovědi, říká Pfeiffer, vycházejí z téže myšlenky, která je podstatou náboženského pohledu: Podle ní je prý postižení něco, co musí být překonáno, a jako takové by raději vůbec nemělo existovat. Proto také Pfeiffer nesouhlasí s jedním z ústředních prvků disability studies: „Většina těchto názorů pramení ze strachu z postižení, jenže postižení je částí lidského života.“

Co činí jeho argument exemplárním, je skutečnost, že kategoricky popírá jakékoli vysvětlení, které nevychází z paradigmatu disability studies. Vysvětlení prý nelze najít, protože „žádné neexistuje“. Toto kategorické popření ale znamená, že premisou Pfeifferova argumentu nemůže být výsledek vědeckého zkoumání. Toto přesvědčení tedy na jedné straně tvrdí, že disability studies jsou pro veškeré další poznání „fundamentální“, ale na druhé straně se vůči teologii vymezuje jako rivalizující koncepce. Tato koncepce předpokládá, že universum je prostor, v němž dění probíhá náhodně. To ale nelze z disability studies jakožto vědecké disciplíny odvodit. Je sice pravda, že paradigma disability studies odmítá rozšířený názor, že mezi postižením a hříchem existuje souvislost, tím ho ale ještě nevyvrací. I když rozhodně nemám v úmyslu tuto souvislost obhajovat, chtěl bych přesto říct, že jedině argumenty, které vypracovala sama teologie, mohou ukázat, proč „hřích“ není koncept, jenž by mohl jakkoli přispět k vysvětlení fenoménu postižení. Paradigma disability studies může populární náboženské názory odmítat, pranýřovat a zlehčovat, ale přesně vzato je nemůže argumentativně vyvrátit, aniž by se samo prezentovalo jako koncepce teologii konkurující.

Teologie bez apologie

Druhý přístup k teologické reflexi postižení by bylo možno popsat jako pokus zapojit teologii opět do zásadní metodické diskuse. Ukážeme si to na konfrontaci Pfeifferova postulátu o fundamentálním charakteru disability studies s argumentem Johna Milbanka. Podle Milbanka se odmítáním teologie zamlžuje skutečnost, že místo ní se jeden jediný aspekt společenské skutečnosti staví nad všechny ostatní aspekty a hájí se jeho výsadní postavení. V 19. století dokázali velcí mistři podezíravosti Marx, Nietzsche a Freud demaskovat náboženství jedině tím, že nad ně vyzvedávali jiné aspekty společenské reality, čímž se společenská teorie, z níž tento krok vycházel, zároveň dostala do pozice rivalizujícího „velkého vyprávění“.

Teologické úvahy o postižení založené na druhém přístupu neodpovídají možná zcela Milbankově intelektuálně hluboké a složité „radikální ortodoxii“, ale snadno v nich objevíme příbuzné tendence. Názorným příkladem může být kniha Johna Swingtona Becoming Friends of Time. Autor se v ní zaměřuje na zkoumání prožitku postižení, především na hendikepy ovlivňující učení, a kritizuje současné sekulární představy, které ignorují stvořenost lidského bytí. Jiným příkladem by mohla být moje kniha Recieving the Gift of Friendship. Rozvíjím v ní myšlenku, že pokusy definovat lidské bytí na příkladu člověka s těžkými duševními postiženími jsou odsouzeny k nezdaru. Neteologické definice musejí totiž nutně stanovit podstatná kritéria lidského bytí, jenže lidé s podobnými postiženími tato kritéria nemohou splňovat. Na základě logických vývodů hájí kniha lidské bytí jakožto Bohem stvořené a snaží se překonat kategorizaci lidského bytí, s níž je nutně spojeno nebezpečí, že těžce postižení budou v sekulárně uvažujícím světě považováni za lidi menší hodnoty.

Při pohledu na Milbankovu představu teologie fungující opět jako „velké vyprávění“ bychom neměli přehlédnout, že teologové, kteří s Milbankovým přístupem sympatizují, odmítají jakoukoli formu fundamentální teorie poznání. „Velké vyprávění“ je rétorický pojem. Teologii ovšem sesadil z trůnu právě projekt, jímž Kant učinil z filosofického základu „čistého“ rozumu tribunál, jemuž se vše, co si činí nárok na poznání, musí zodpovídat. Nevyhnutelným výsledkem Kantova projektu bylo náboženství v mezích pouhého rozumu. Zatímco liberální teologie 19. století se chtěla prosadit tím, že hájila hledání smyslu jakožto esenci očištěného náboženství (což zahrnovalo obraz člověka, podle něhož by se jedinci s duševním postižením jevili jako „lidé nižší kategorie“), její dnešní dědicové tuto možnost vylučují. Už neexistují nezávislá kritéria pro zjištění pravdivosti nároků na poznání. V teorii poznání neexistuje žádný postoj, který by nakonec nebyl postojem – jak by řekl Hauerwas.

Z tohoto pohledu zbývá křesťanské teologii jediná možnost. Teologická tvrzení mohou být potvrzena jako pravdivá jen tehdy, lze-li ukázat, jak se stávají skutečností. To má přímé důsledky pro teologickou reflexi postižení. Křesťanské tvrzení, že Boží láska platí všem lidem bez ohledu na to, v jaké jsou situaci nebo jak se cítí, může být obhájeno jedině svědectvím. Teologové a teoložky, kteří chtěli v Milbankových stopách znovu dopomoci teologii k jejímu právu, proto logicky našli nejzřetelnější potvrzení svých názorů v komunitách společenství Archa, kde se lidé duševně postižení i nepostižení společně snaží žít podle evangelia. Tito teologové shledali, že život a dílo zakladatele Archy Jeana Vaniera ztělesňuje jejich postoje nejlépe – aniž by přitom teologii jakkoli podřizovalo nějaké kritické společenské teorii. V dílech Stanleyho M. Hauerwase, Johna Swintona i mých je souznění s Vanierem jasně patrné. Naše nefundamentalistické teorie poznání nás dovedly k novému definování „pravdy“ jakožto „opravdovosti“ a Vanier se stal naším korunním svědkem. Vyprávění křesťanů o soužití s postiženými lidmi (bez ohledu na hloubku reflexe) byla pravdivá, protože byla dosvědčována opravdovostí Jeana Vaniera a jeho lidí, následovníků Ježíše – jak sám řekl.

Bohužel nyní vyšlo najevo, že jsme byli záměrně klamáni, a to doslova v nejkritičtějším bodě. Pravda toho, co Vanier učil, může být na základě christologie nebo pneumatologie do jisté míry argumentativně teologicky rozvíjena, ale už nemůže být doložena opravdovostí jeho života. Byl odhalen jako hlava skupiny lidí, kteří po řadu léta udržovali pochybné sexuální vztahy, z nichž některé byly založeny na spirituální závislosti, takže šlo o zneužívání. V tuto chvíli musíme hluboce litovat ženy, které žily v zajetí a byly zneužívány. Později bude nutno uvažovat o tom, zda a jak lze udržet pravdivost společenství Archy poté, co její velký vůdce padl.

Závěr

Ani jeden z obou směrů teologického uvažování není předloha ke kopírování. Je možno jmenovat řadu děl prezentujících postoje nacházející se někde mezi těmito dvěma póly. Z teologů pracujících dnes či v minulosti na tomto poli by málokdo popřel, že se od kolegů z disability studies lecčemu přiučil. Opačně to bohužel neplatí. Naše pozice je tudíž nejistá a těžko definovatelná. Do určité míry se v tom odráží skutečnost, že mezi akademiky zabývajícími se teologií postižení je převaha mužů, a to mužů bílé pleti ze západních zemí. V nové generaci najdeme nicméně mezi vědci i řadu žen. Všichni se pravidelně setkávají na každoročních shromážděních SITD (Summer Institute of Theology and Disability). Nemalý počet jich příležitostně přispívá do publikací jako např. Journal of Disability and Religion (dříve Journal of Religion, Disability, and Health). Od těch, kdo pracují v Evropě, vyžaduje práce v tomto okrajovém akademickém oboru jistou dávku odvahy. Jiní, většinou působící v Severní Americe, jsou nuceni teologii postižení hájit, aby nebyla zařazována pod jiné disciplíny, a hledat směr, kterým by se měla vydat v post-vanierovské době. Je slyšet nové, různé hlasy, které za deset let s největší pravděpodobností dospějí ke zcela jinému přístupu. A zahrnutím teologické reflexe do disability studies vznikne nepochybně odlišně vypadající „velké vyprávění“.

Z Concilia 5/2020 přeložila Helena Medková

1Johannes (Hans) S. Reinders (1950) je řádným profesorem etiky a výzkumu duševního postižení na Vrije Universiteit (Svobodná universita) v Amsterodamu.

2 Ableismus (z angl. able = schopný) je postoj, který posuzuje lidi podle jejich schopností a diskriminuje postižené.

3 Pfeiffer má na mysli nové paradigma v USA. (Pozn. autora článku)

Velští svatí a dary z nebe

Dary z nebeského světa – hmotné sice, ale duchovního původu - se občas v životopisech keltských světců vyskytují. Nejslavnějším takovým darem byla slavná „berla Ježíšova“, „Bachal Isu“, kterou misijní biskup pro Irsko - Patrik - obdržel od jakéhosi ostrovního poustevníka a ten prý přímo od Ježíše. (Ovšem jako mnoho jiných posvátných památek, ani ona nepřečkala období reformace.) Rovněž velští hrdinové víry podobné dary někdy dostávali – a o nich teď budu psát.

Carannogův oltář

A pak se (Carannog) vrátil do svého rodného kraje Ceredigionu, do své jeskyně, s četnými kleriky, a tam vykonal mnoho zázraků, které nikdo nedokáže vyjmenovat. Kristus mu věnoval vznešený oltář z nebe, barvy nepopsatelné. Potom přišel k  řece Severn, chtěje ji přeplout, i vhodil oltář do moře, aby ho předešel tam, kam Bůh si přál, aby šel. (Vita I. Sancti Carantoci, 3)1

Zde máme zcela ojedinělý případ ve velšských legendách – zdá se, že oltář skutečně předává ceredigionskému princi a opatovi osobně Kristus. Nejspíš se ovšem jednalo o mensu, přenosnou vrchní desku oltáře, kterou kněží s sebou nosívali.

Čtyři dary pro tři biskupy

Podle shodného tvrzení tří legendárních životopisů Davida z Menevie, Teila (Eliudda) a Padarna navštívili tito zakladatelé monastýrů Jeruzalém, kde je patriarcha (snad Petros II.)2 vysvětil na biskupy a štědře obdaroval. (Otázku historicity monumentálního příběhu ponechme stranou, neboť kromě těchto pozdních svědectví nemáme pro něj sice doklad, rovněž ale není důvod ho zpochybňovat, vždyť poutě do Svaté země tehdy nebyly ničím neobvyklým, naopak. A vazby hierarchů keltských na palestinské či egyptské můžeme předpokládat.)

Potom předal patriarcha otci Davidovi čtyři dary – požehnaný oltář, na němž navykl slavit Tělo Páně, který byl mocným pro nesčetné zázraky a nikdy nebyl už spatřen po zesnutí hierarchově, nýbrž je ukryt a zakrytý kůží. Také pozoruhodný zvon, proslulý zázraky. Berla. A tunika vyšívaná zlatem. Berla, jasná svými slavnými zázraky, je po celé naší krajině velebena pro své divy.

(Rhegevarchův Život svatého Davida)3

Dary jim však patriarcha nesvěřuje přímo do rukou, nýbrž se zavazuje poslat je za nimi do Walesu.

Jeden každý z nich pak čeká (až se splní) slib patriarchův, i dostávají své dary, jež jim byly poslány prostřednictvím andělů; Davidův je v monastýru, zvaném Llan Gyvelach, Padarn a Eiludd je mají v monastýrech vlastních. Běžní lidé je proto nazývají „dary z nebe“.4

...jako svědectví obdržené milosti, kterou jim udělil Pán, byly jim dány tři cenné dary, každé osobě jeden. Padarn dostal berlu a chórovou kápi, vyrobenou ze vzácného hedvábí, protože si povšimli, jak vynikajícím je zpěvákem. David obdržel nádherný oltář, o němž nikdo nevěděl, z jakého materiálu je vyroben, ani on ho nezískal bezdůvodně, protože slavil (eucharistickou slavnost) radostněji než ostatní. A konečně i svatý hierarcha Teilo dostal svůj dar, který však nebyl o nic menší, zvon, jenž byl slavnější než velkolepý, cennější svou podstatou než vzhledem, každé varhany překonal sladkostí svého zvuku, křivé přísahy odsuzoval, uzdravoval nemocné, a co bylo nejúžasnější – rozezněl se každou hodinu bez toho, že by jím někdo pohnul, až dokud mu v tom nezabránil hřích lidí, kteří se ho ukvapeně dotýkali poskvrněnýma rukama – to ukončilo jeho tak sladkou činnost. (Život svatého Teila)5

Poté byli obohaceni dary. Padarn byl obohacen darem dvojitým, rozuměj, berlou a jemně tkanou tunikou. (Život svatého Paterna, 20)6

Všechny tři verze se doplňuji – a částečně se i trochu odlišují. Legenda o Davidovi je nejstarší, z konce 11. století (zároveň obsahuje nejstarší dochovanou zmínku o Padernovi), a ještě přesně nerozlišuje, který z darů dostal ten který hierarcha. Zřejmé je pouze to, že David dostává oltář. Ten byl jistě zhotoven ve východním stylu – zhruba metr vysoký, se čtvercovým půdorysem, čtyřma nohama a sloupkem uprostřed. Pokrytí oltáře kůží po Davidově skonu může odkazovat k červeným kůžím na biblickém svatostánku (Exodus 25, 4.5), možná i k vizi svatostánku nebeského, který popisuje Řehoř z Nyssy.7

Dost podstatné je, že tyto čtyři dary jsou pravděpodobně pozemského původu, a pouze „doručeny“ duchovními bytostmi. Nepocházejí tedy přímo z nebe, byly však neseny rukama nebeských duchů - a to zvyšuje jejich hodnotu.8

Zvon je – jak jednoznačně vyplývá ze Života svatého Teila – Teilův. A Padarn dostává dary hned dva – oděv a berlu. Napřed se zastavme u oděvu. Legendista Davidův i Padarnův hovoří shodně o tunice. Protože však bylo toto roucho darem východního patriarchy novému hierarchovi, jednalo se pravděpodobně o „sakkos“. - Hedvábná chórová kápě, o níž píše Teilův životopisec, je už druhotnou stylizací. (Nelze nicméně vyloučit, že právě tento dar se přidružil v legendách k oněm třem dalším v souvislosti s motivem šarlatového pláště Padarna – či Paterna – řečeného „Beisrudd“. Tento muž – zřejmě vysoký římský úředník v severní Británii – byl podle rodokmenů dědem gwyneddského vládce Cuneddy a předkem mnohých velšských světců.)9

Padarnova berla se rovněž těšila velké popularitě, zdá se dokonce, že podstatně větší, než dary ostatní:

Amdinnit trynit trylenn.
Amtrybann teirbann treisguenn.
Amcen creiriou gurth cyrrguenn.
Amdifuys dual bacl patern.

Je dokonalá, láskyhodná, a ochranu dává,
nad pevninami třemi se její svatá moc klene,
s Cyrwenn se srovnat nedá relikvie jiná.
Skvostným je darem berla Padarnova.

(CCCC MS. 199, fo. 11a)10

Název Padarnovy berly - „Cyrwen“ - je srozumitelný. Znamená jednoduše „Bílá berla“, přičemž slovo gwen/guenn lze přeložit i jako „zázračná“ nebo „divotvorná“. Mohla však získat toto pojmenování na základě své barvy – třeba byla vyřezána ze slonoviny.

Ale nechybí nám tu někdo?

Ovšemže chybí. Král Artuš přece. Ne, v uvedených legendách žádné nebeské dary nedostává, přesto po nich nezřízeně dychtí. Nepřekvapuje tedy, že Carannogovi bez nejmenších skrupulí zabaví onen plující oltář a hodlá na něm hodovat. Jenže oltář všechno, co je na něj položeno, odhazuje do dálky.11

Artuš je ale pevně rozhodnut zmocnit se i Padarnovy tuniky. Ani tady ovšem není úspěšný a při pokusu o loupež posvátného oděvu se propadne po bradu do země. Z potupného zajetí je vysvobozen až odpuštěním biskupovým. Ten se pak stane jeho „ustavičným ochráncem“, což bych si dovolil vykládat jako motiv duchovního vedení.12

Jsou ale oba Artušové – Carannogův a Padarnův – toutéž osobou? Domnívám se, že nikoli.

Na rozdíl od jiného Padarnova škůdce, Maelgwna, který je nazván králem Severních Britonů, Artuš nese pouze označení „jistý tyran“ („quidam tyrannus“). Nelze ho zařadit a pravděpodobně se jedná pouze o literární postavu.

S Carannogovým Artušem – ačkoli také není vzorem ctnosti – to může být jinak. V této legendě totiž vystupují dva vládci pevnosti Dindraithov – Cadwy („Cato“) a Artuš. Cadwy důležitou úlohu nehraje. Sice je uveden jako první, působí však jako Artušův stín. Možná už v ústním podání došlo k rozdvojení jedné osoby – Cadwyho, řečeného „Artuš“ („Medvěd“), nebo Artuše, přezdívaného „Cadwy“ (původně asi „Catgur“, čili „Bojovník“). Nelze vyloučit – ale ani nezvratně prokázat – že takový člověk v první polovině šestého století skutečně vládl Dumnonii.

Kult relikvií byl pro středověk příznačný – a nešlo pouze o tělesné pozůstatky světců, nýbrž i o předměty, spojené s jejich působením. Pokud se o takovém artefaktu navíc věřilo, že pochází z nebe – nebo aspoň přišel do styku s anděly – značně to zvyšovalo návštěvnost poutního místa, kde byl uchováván. Nezapomínejme však na podstatné - legendy nejsou suchými historickými záznamy, snaží se především odpovídat na důležitou lidskou potřebu – a tou je touha po spojení s Bohem. V tom spočívá jejich smysl a hodnota.

1The Life of St. Carannog. Version one, in: http://www.maryjones.us/ctexts/carannog1.html (navštíveno 18.1.2021)

2Patriarchou byl v letech 524-544.

3Rhygyvarch´s Life of St David, 48, In: http://www.povertystudies.org/Links/Rhwymbooks/StDavidHome.htm (navštíveno 21.1.2021)

4Rhygyvarch´s Life, 48.

5The Life of St. Teilo, in: http://www.maryjones.us/ctexts/teilo.html (navštíveno 17.1.2021)

6Vita Sancti Paternus, 20, in: http://www.maryjones.us/ctexts/padarn.html (navštíveno 17.1.2021)

7Gregory of Nyssa, The Life of Moses. Translation, Induction and Notes by Abraham J. Mahlerbe and Everret Ferguson , Paulist Press New York, 1978, III. 82, pozn. 239, str. 181.

8To je dost neobvyklé – i na keltské legendy. Andělé v Adamnanově Životě svatého Columby (II.,13) se převážně věnují přenosu duší do nebe, ačkoli tam nalezneme i krásné vyprávění o tom, jak Cainnech, navracející se do Irska zapomněl na Ioně berlu a Columcille mu jí zázračně poslal, nicméně andělé nejsou výslovně zmíněni.

9Lloyd, John Edward, Cunedda Wledig (fl. 450), British prince, Dictionary of Welsh Biografy, in: htttp://www.maryjones.us/ctexts/padarn.html (navštíveno 20.1.2021)

10The Englyn on Padarn´s Staff, in: htttp://www.maryjones.us/ctexts/padarn2.html (navštíveno 11.11.2020)

11The Life of St. Carannog, 4.

12Vita Sancti Paternus, 21.