Nemocniční kaplanství si mě našlo. Ve svůj čas. V době, kdy jsem hledala zaměstnání. Poté, co jsem po mnoha letech získala doktorát z teologie, před tím se živila krátce jako pečovatelka, delší čas prodávala v knihkupectví a také v trafice. Měla jsem zkušenosti z Charity, osvícená vrchní sestra mě tenkrát v mých 18 letech vyslala na několik seminářů paní doktorky Svatošové a dalších, kteří usilovali postavit první kamenný hospic u nás, v 21 letech mi zemřela máma (na rakovinu, v nemocnici, v době chřipkové epidemie, bez možnosti návštěv – tedy přesně tak, jak si to asi nikdo nepřeje), krátce jsem se před smrtí a během umírání starala o otce mého známého kněze, který byl rovněž knězem (vysvěcen jako důchodce a vdovec; jeden z těch, kteří nemohli pokračovat ve studiu po zrušení seminářů v r. 1950). Začínala jsem být frustrovaná, neboť žádné zaměstnání se mi nedařilo najít. A pak to zkrátka přišlo. Bývalá spolužačka z fakulty mi, při setkání po delší době, nabídla, zda bych nechtěla rozšířit tým kaplanů ve Fakultní nemocnici Olomouc, kde ona již několikátý rok prošlapává cesty. Nejprve jsem si to vůbec neuměla představit, ale již během hovoru jsem získávala jistotu, že je to to pravé (i když jsem si přesto vzala čas na rozmyšlenou).
V roce 2014 jsem tedy nastoupila jako nemocniční kaplan do Fakultní nemocnice Olomouc, na zkrácený úvazek. Prakticky bez nějaké přípravy, vybavena pouze dosavadními životními zkušenostmi a několika málo informacemi a zkušenostmi mých nových kolegyň. Plachá introvertka, samouk, „hozená do vody“.
Přijít za někým, kdo si návštěvu vyžádá – žádný problém. Obcházet oddělení a službu nabízet? Nejsem přece žádný dealer a cokoliv podobného se mi příčí. Avšak mé pochybnosti se záhy rozplynuly, neboť představy a realita se rozcházely. Drsně vypoklonkovaná z pokoje jsem za pět let služby byla snad jen dvakrát. Obvykle pacienti poděkují, že za nimi přijdete a službu přijmou či odmítnou. Dobře a rychle navázat kontakt je umění, které jsem si postupně osvojovala a neustále rozvíjela. Když se to povede, stane se pak třeba, že z původního odmítnutí se rozvine dlouhý hluboký rozhovor.
Postupně jsem zjišťovala existenci formálních náležitostí souvisejících s nemocničním kaplanstvím. Dvě asociace sdružují kaplany, dobrovolníky a odborníky – Katolická asociace nemocničních kaplanů v České republice (pro katolické nemocniční kaplany povinné členství) a Asociace nemocničních kaplanů. Služba by se měla řídit Dohodou o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v České republice (2006), Dodatkem č. 1 (2012) a Dodatkem č. 2 (2019) k Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC. Jsou zde specifikovány především pojmy jako nemocniční kaplan, dobrovolník, vyslání kaplanů a dobrovolníků, kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana a dobrovolníka. Ne všichni stávající kaplani totiž splňují kvalifikační předpoklady; je proto vytvářen prostor k doplnění chybějícího (především vzdělání). V praxi se ukazuje, že ne každý je ochoten zapracovat nejen na (formálním) splnění požadavků, ale především na permanentním osobním růstu.
Průběžně jsem získala profesní kvalifikaci Poradce pro pozůstalé ( 69-020-M) (2014), absolvovala kvalifikační kurz Nemocniční kaplan (2014–2015) v Olomouci pořádaný CMTF UP ve spolupráci s LF UP, program celoživotního vzdělávání Komunikace nemocničního kaplana s pacienty se specifickými potřebami, kurz Zásady a postupy podpory a provázení osob v krizových životních situacích, kurz Krizové intervence, kurz Práce s tělem v krizové intervenci, storytelling a mnohé další jednorázové kurzy a semináře (zaměřené především na komunikaci, poradenství pro pozůstalé a paliativní péči).
O nemocničním kaplanství a poradenství pro pozůstalé jsem také přednášela na konferencích, pro veřejnost i pro zaměstnance nemocnice, pravidelně novým zaměstnancům v rámci vstupního školení.
Ve FNOL nás bylo vždy několik kaplanů. Z počátku kaplany platilo Arcibiskupství olomoucké. Postupně každý z kaplanů měl úvazek i z FNOL – aby tak mohl být plně začleněn do jejich struktur. Každý z kaplanů měl vždy jen částečný úvazek. Většina kaplanů jsou katolíci, ale zastoupeny jsou i další církve. Jelikož někteří z kaplanů byli zároveň i poradci pro pozůstalé, mohla FNOL jako první nemocnice v republice otevřít poradnu (nejen) pro pozůstalé HOŘEC. Kaplani z počátku chodili za pacienty jen na vyžádání (zavolání), což zůstalo vždy prioritou, postupně také začali docházet dle časových možností na „svá“ vybraná oddělení a kliniky. Kromě pacientů se také dle potřeby věnovali příbuzným pacientů a stále častěji i personálu.
Od nemocničních kaplanů se očekává pevné ukotvení ve vlastním církevním společenství. Jejich služba je deklarována jakožto služba všem bez rozdílu, pro věřící i nevěřící. Krásný ideál. Pro některé se ale přesto služba omezuje především na věřící a na poskytování/zajišťování svátostí (někdy je to dáno poměrem potřeb a časovými možnostmi). Pro některé je obtížné vykročit mimo tento rámec. Pro mě setkání s (praktikujícími) věřícími byla většinou jakousi třešničkou na dortu – jednak jako něco nesamozřejmého a často zároveň velmi vzácného, kdy jsem setkáním odcházela vzácně obohacena a nesu si to dál jako vzácný kamínek mozaiky ke chvále Boží. Mnohokrát se mi otevřely pomyslné dveře k pacientům díky znalosti nejen vlastní katolické církevní tradice, ale i tradic a dějin dalších církví. (Například někteří starší pacienti náleželi sami, nebo spíše jejich rodiče, k první či druhé generaci Církve československé a rádi na toto vzpomínali, i když během života se jí vzdálili.) Častá byla setkání právě s lidmi desetiletí nepraktikujícími, avšak, když k tomu dostali příležitost, rádi vzpomínajícími na dětství, kdy chodili do kostela/do sboru, jako chlapci ministrovali, chodili na poutě, na májové pobožnosti, na roráty, do náboženství atd. Až na vzácné případy negativních zkušeností byly toto vzpomínky hřejivé, nepřekročily ale dětskou víru a ta se nestala dospělou. Nejčastější setkání byla s „něcisty“ – lidmi věřícími, že „něco“ (ve velmi různých podobách – od zcela mlhavých málo ovlivňujících život po různě „přesně“ formulované a se životem úzce propojené systémy) nad námi je. Pokud jsem byla dotázána, ráda jsem vydala svědectví o své víře, o své cestě za Bohem i s ním, snažila se zodpovědět související otázky i jak to či ono je chápáno v té které tradici. Tady je role kaplana nezastupitelná. Rozhodně by ale neměla rámec svědectví překračovat směrem k evangelizaci (pro některé je toto pokušení dosti silné).
Většina rozhovorů se otázek víry téměř nedotýkala, někomu stačilo vyslovit, jak to má on (obzvláště v případech aktuálního zakotvení v nějakém společenství – někdy křesťanském, někdy zcela nekřesťanském), jiný chtěl vědět, jak to mám já, pokud byla příležitost setkat se opakovaně, stávalo se, že při druhém setkání pacient sám začal hovořit o duchovních záležitostech (poté, co „pouhé“ lidské setkání s kaplanem ho motivovalo uvažovat tímto směrem). O hlubokých setkáních s věřícími jsem již psala. Opakovaně vzpomínám na setkání, kdy po prvotním odmítnutí následoval téměř dvouhodinový rozhovor, zakončený slovy: „Jste první křesťan, se kterým jsem takto mluvil. A jste normální.“ Je to hodně? Je to málo? Já cítila hrdost, že jsem mohla pootevřít dveře…
Jako koordinátorka (později jako vedoucí) nemocničních kaplanů ve FNOL jsem mj. považovala za důležité, aby tým nebyl církevním zastoupením „jednobarevný“ (tedy obsazený čistě katolíky), a také podporovat dobré vzájemné vztahy mezi všemi kaplany, což se snad, kromě výjimky potvrzující pravidlo, podařilo (a co vždy pozitivně hodnotili např. ti, kteří přicházeli na praxi), i když to nebylo vždy lehké.
Ne zcela snadné bylo identifikovat hranice kompetencí kaplanů, využívat je pokud možno v celé šíři, a zároveň je nepřekračovat (to bylo citlivě vnímáno jak pacienty, tak personálem nemocnice). Tam, kde se toto podařilo, velmi to přispělo k vnímání kaplanské služby nejen jako trpěné (častý přístup v začátcích), ale přijímané, vyhledávané, žádané a respektované. Čitelnost kompetenčních hranic se ukázala jako velmi důležitá pro zdravotnický i nezdravotnický personál, vytvářela bezpečný prostor, a napomáhala tak dobrým vztahům a spolupráci.
Velká řada malých krůčků mě naplňovala radostí z nastoupené dobré cesty. V březnu 2019 však pro mě byla ze strany církve téměř ze dne na den ukončena… O (osobních?) (pseudo?) důvodech takového rozhodnutí spekulovat nechci.
Za pět let služby nemocniční kaplanky jsem neskonale vděčná, velmi obohatila můj život. Mohla jsem mnohdy být s lidmi v nejintimnějších okamžicích jejich života. Mohla jsem být součástí týmu skvělých kaplanů (a tyto vztahy přetrvávají). Dostalo se mi pozitivní zpětné vazby od jednotlivců – pacientů i zaměstnanců FNOL. Dostalo se mi (pro mě až neočekávaně) pozitivní zpětné vazby od celého vedení jedné z klinik na moje působení. Dostalo se mi pozitivní zpětné vazby od kolegů nemocničních kaplanů napříč církvemi a napříč republikou. Stále jsou mnozí jednotlivci, kteří prakticky usilují o to, abych mohla působit jako nemocniční kaplanka. Zatím jaksi marně.
Po přirozeně spontánních začátcích služby nemocničních kaplanů v minulých letech nastává čas ji ukotvit, pevněji usadit. Není to snadné, přístupy zodpovědných se různí jak v jednotlivých diecézích, tak napříč nimi, pohledy tříbí. Navzdory mnohým negativním zkušenostem chovám naději, že tam, kde tomu tak zatím, mj. pro úzkoprsost a exkluzivistický přístup, není, převládne profil služby vycházející ze zdravých pastoračních, ale především teologických, antropologických a spirituálních základů.