Vincenc z Pauly

Vincenc z Pauly (z Paola, de Paolo, Depaul, Vincentius de Paul) se narodil 24. dubna 1581 v Pouy nedaleko francouzského Dax. Byl třetí ze šesti dětí Jeana Depaula a Bertrande de Moras (Demoras). Na kněze byl Vincenc vysvěcen roku 1600 v pouhých devatenácti letech. V prvních letech po svěcení se zaměřil na církevní kariéru: získal pastorační zkušenosti ve farnosti Nejsvětějšího Spasitele a sv. Medarda v Clichy. Poté působil jako kaplan v rodině Filipa de Gondi. V roce 1617 poznal své povolání. V lednu ve Folleville u Amiens si ho jako zpovědníka nechal zavolat jeden z umírajících: Vincenc v tu chvíli objevil duchovní bídu tehdejší Francie: lidé přestávají chodit do kostela a přijímat svátosti církve. V srpnu se v Chȃtillons-les-Dombes u Lyonu setkal i s hmotnou bídou: v jednom svém kázání vyzval farníky, aby se složili na rodinu, která onemocněla morem a neměla co jíst. Když viděl velkou ochotu pomoci, uvědomil si, že účinná pomoc vyžaduje pevnější organizační rámec. Začal pořádat pravidelné porady, z nichž vznikly první charitativní spolky (Dames de la Charité) a vzešly praktické rady týkající se charity. Vincenc měl za to, že každý je už svým křtem povolán sloužit druhým. Křesťanská láska má jít do hloubky, je praktická a má pomoci s naplněním základních potřeb člověka: společenství a sdílení.

Roku 1625 založil mužskou Kongregaci misie (Congregatio missionis, CM), neboli lazaristy (podle kláštera sv. Lazara v Paříži), jejichž úkolem byla misie mezi francouzskými venkovany, chudými i vězni, konání duchovních cvičení a vzdělávání a formace kněží. Kongregaci schválil nejprve pařížský arcibiskup (1626) a poté i papež Urban VIII. (1632). Roku 1633 Vincenc spolu s Louisou de Marillac založil Společenství Dcer křesťanské lásky (Filles de la Charité) neboli vincentky, jež měly sloužit chudým, starým a opuštěným. Sestry žily ve společenství podle evangelních rad, ale bez klauzury; sliby skládaly vždy na jeden rok. Řídily se přitom řeholí, schválenou poměrně pozdě (pařížský arcibiskup 1655, Svatý stolec 1668).

Když na Francii roku 1636 dolehla třicetiletá válka, Vincenc se opět zasazuje za chudé a zprostředkovává pomoc do řady míst po celé Francii. Ve čtyřicátých letech pak vysílá misionáře do Afriky, Irska a Polska. Po vypuknutí bojů ve Francii roku 1653 opět organizuje své charitativní dílo, sám žebrá, posílá potraviny, šatstvo, osivo a další potřeby; lazaristé pečují o sirotky, nemocné a umírající. V roce 1656 zakázal francouzský král Ludvík XIV. žebrat. Vincenc se takto postižených lidí hned ujal, zprostředkovával jim pracovní příležitosti a budoval útulky pro nemohoucí. V roce 1656 se v důsledku nemoci značně omezila jeho hybnost. Zjara roku 1660 začal chřadnout, zemřel 27. září v pařížském převorství sv. Lazara. Blahořečil ho 13. srpna 1729 Benedikt XIII., svatořečil pak Klement XII. 16. června 1737. Roku 1885 ho Lev XIII. prohlásil patronem katolických dobročinných sdružení.

Po dlouhou dobu byl Vincenc představován jako světec akce, zdůrazňující askezi a křesťanskou praxi. Skutečnost je ale jiná. Vincenc byl hlavně muž víry, jenž patřil do již mizejícího světa předtridentské církve, v němž se kněžství chápalo především jako přínos a dobrodiní, a ne poslání. Jeho spiritualita nebyla teoretická. Zrodila se z dvojjediné zkušenosti s Kristem a s chudými. Jeho hlavní inspirací bylo evangelium a sám život. Vincence ovlivnili jeho učitel Pierre de Bérulle, dále Benedikt z Canfieldu a František Saleský. Charitativní hnutí je podle Vincence pevně zakotveno v tajemství vtělení: služba není jen činnost, ale především mystické nacházení Krista v chudých. Chudí jsou „naši páni a vládci, naši králové“, a Kristus je v nich přítomen.

Upraveno podle L. Mezzadriho