Jan Duns Scotus

Duns Scotus (asi 1264–1308) je posledním z velkých scholastiků, posledním, kdo buduje velký scholastický systém. Po něm už bude scholastika spíše destruktivní, nebo bude opakovat starší témata. Dunsovo dílo je pokusem o syntézu a vyrovnání mezi tomismem a starší františkánskou školou (augustinovskou: Bonaventura). Nový syntetický systém je budován cestou složitých pojmových distinkcí, což Scotovi vysloužilo přídomek „doctor subtilis“. Scholastika zde dochází svého vrcholu: složitý pojmový aparát ve službách křesťanské myšlenky. Duns Scotus byl od raného mládí františkánem. Studoval i přednášel v Oxfordu, pak kolem roku 1300 působil v Paříži a na sklonku svého krátkého života v Kolíně nad Rýnem. K jeho hlavním dílům patří: De Primo Principio (O prvním principu), Opus Oxoniense a Opus Parisiense, dva komentáře k Sentencím Petra Lombarda, Questiones k Aristotelově Metafyzice a Quodlibeta.

Duns Scotus přísně rozlišuje mezi theologií a filosofii. Theologie vychází z víry a pravdy víry jsou dané. Filosofie rozumově zkoumá svět. Většina theologických tezí nemůže být dokazována filosoficky. Rozumově nelze např. dokázat Boží působení ve stvoření ani nesmrtelnost lidské duše. Rozumem lze poznat pouze apriorní existenci jediného Boha. Pravda je dvojí povahy: nadpřirozená a přirozená. Nadpřirozená pravda je sdělována vírou, překračuje rozum: je to nejjistější pravda (veritas solidissima). Přirozená pravda vychází ze zkušenosti, počíná se intuicí a rodí se abstrakcí.

Intuice musí vždy předcházet před abstrakcí, neboť intuice nabízí to, z čeho pak rozumem abstrahujeme. Intuice souvisí s evidencí (zřejmostí). Intuicí vnímáme existenci a přítomnost věcí. Intuice poznává jednotlivou věc, věc v její akcidentálnosti, nahodilosti. Teprve abstrakce pak poznává cosi všeobecného a podstatného tím, že abstrahuje od individuality dané věci i od její přítomnosti. Naše nejspolehlivější a základní zkušenost je intuitivní zkušenost jednotlivých věcí. K této myšlence směřuje jak ryze křesťanské kladné zhodnocení individuality, tak střízlivý rozum, který si je vědom svých mezí. Duns Scotus se pokouší založit metafyziku na jednotlivém jsoucnu; proto základní filosofickou jistotou je jsoucno jakožto existující. Antický člověk viděl obecné tvary a významy ještě téměř fyzicky, zatímco konec středověku postavil do středu zorného pole jednotlivé věci. Duns Scotus chce uchovat tradiční scholastickou metodu, a proto musí zavádět další pojmové distinkce. Nejdůležitější z nich je nové rozlišení uvnitř „formy“. Scotus rozlišuje mezi formou druhu čili „quidditas“ a formou individua čili „haecceitas“. Quidditas určuje „co“ věc je; určuje druhovou příslušnost věci. Haecceitas určuje, že je to „tato“ věc; určuje její individualitu. Jednotlivé věci jsou základem, ve kterém jsou přítomny obecniny. Vše, co je obsaženo v obecných pojmech, je obsaženo i ve věcech. Intuice poznává obecné v jednotlivém. Platónské rozlišení řádu poznání a řádu bytí je rozšířeno i na věci tohoto vnímatelného světa. Toto spojení individualismu s realismem je zcela specifické a charakterizuje filosofii Dunse Scota. Zde je dovršeno spojení platónských a křesťanských motivů.

Převratem ve scholastice je Scotovo pojetí vůle. Rozvíjením Augustinových úvah dochází k tomu, že svoboda vůle připodobňuje člověka k Bohu více než rozum. Poznání není nejvyšším cílem života. To je zcela neplatónský motiv, čerpaný z Písma a z Augustina, možná i s vlivem stoiků. Vůle je esencí duše. Vůle je též základem božství. Základní Boží vlastností je svoboda: svoboda vůle omezená pouze logickou nemožností a prvními dvěma přikázáními biblického Desatera. Bůh nesleduje nějaké ideje či pravidla dobra, ale svojí svobodnou tvorbou je ukazuje. „Jeho vůle je prvním pravidlem.“ I pravda je pravdou jenom proto, že to Bůh tak stanovil. Základem veškerého bytí je tedy Boží svoboda.

Františkánský řád nauku Dunse Scota rychle přijal jako svou „novou školu“ (na rozdíl od „staré“ Bonaventurovy). V polemikách s dominikány (tomisty) došli scotisté ke krajnímu formalismu v pojmových distinkcích. Na základě svobody tvůrčí vůle Boží rozvíjel už Duns Scotus řadu úvah typu „co by, kdyby“ a jeho žáci v tom ještě hojněji pokračovali. Mnohé z těchto úvah vypadají později až směšně. Měly však velký vliv na osvobozování myšlení od aristotelského vidění světa; získávaly zkušenost alternativních pohledů.

Vybráno z výkladu Zdeňka Kratochvíla