Jan Konzal 5. 5. 1935 – 16. 11. 2021

Jan Konzal se narodil v Třebonicích (dnes součást Zbuzan). Pokřtěn byl doma 12. 5. 1935. Rodiče měli šest dětí, Jan byl pátým z nich. Poměrně v útlém věku se stal ministrantem na Svaté Hoře v Příbrami, kam odešel za svými staršími bratry, kteří zde již byli v redemptoristickém juvenátu. Zde, během poslední zimy války, jako devítiletý vážně onemocněl. Lékař řekl, že má chřipku, ale Jan se neuzdravoval, naopak stále chřadl. Jeho čtrnáctiletý bratr Václav jej zabalil do deky a na saních sjeli ze Svaté Hory do nemocnice v Příbrami, kde Janovi diagnostikovali těžký zánět ledvin, hospitalizovali jej a vyléčili.

Během juvenátního pobytu v Libějovicích byl 11. 5. 1946 biřmován. Při likvidaci klášterů v dubnu 1950 ještě neměl ani 15 let, tak nebyl, na rozdíl od svých bratrů, internován a mohl odjet domů. S určitými kádrovými obtížemi se mu podařilo dokončit střední školu. Studium teologie v jeho případě nepadalo v úvahu, ani jiný humanitní univerzitní obor. Bylo mu nicméně umožněno vystudovat Elektrotechnickou fakultu ČVUT, neboť jako technik mohl být pro vládnoucí „dělnickou třídu“ nějak užitečný.

Když se nemohl církevním aktivitám věnovat veřejně, začal se jim věnovat pololegálně či ilegálně. Podílel se na vedení kostelního sboru, zakládal „kroužky“, jak se tehdy říkalo, pořádal brigády mládeže, jezdil na vodu atd. Stále doufal, že se stane knězem. Kolem něj se to hemžilo vdavekchtivými děvami, ale žena pro něj v té době znamenala, jak sám říkal, „méně než chroust“. Jeho činnost neunikla pozornosti StB. V r. 1960, ve svých pětadvaceti letech, byl zatčen a na tři roky odsouzen za „podvracení republiky“. Pokud by byl zatčen o pár let dříve, dostal by za totéž (tedy za nic) 20 let. Po r. 1989, po zveřejnění archívů StB, byl Jan šokován tím, že na něj donášel tajný provinciál redemptoristů, kterému zcela důvěřoval.

Doba strávená ve vězení byla pro Jana zcela zásadní. Odcházel tam mladý muž, který pil vodu (maximálně kozí mléko) a vrátil se vyzáblý mukl, který kouřil a pil pivo. Daleko hlubší obrat ale nastal v nitru – obrat od tridentského katolicismu k otevřenému křesťanství, obrat ovlivněný II. vatikánským koncilem, který v době Janova věznění začal. Obrat, který mnoho katolíků ještě čeká, ačkoli je to už šedesát let, co tuto šanci mají...

Jako dítě jsem obdivoval chování jeho bratrů, kteří jej v kriminálu navštěvovali (počet dětí na návštěvě nebyl omezen). Na jedné straně dlouhých širokých stolů seděli vězňové, vždy dva a dva a mezi nimi jeden bachař. Na druhé straně stolu seděly návštěvy. Bachař poslouchal střídavě vězně na pravici a po levici. Toho Janovi bratři využili. Když bachař poslouchal Jana, tak jeden z bratrů, Pavel, který sám kriminál zažil, referoval o rekonstrukci rodinného domku, která měla proběhnout, až se Jan vrátí. Jakmile bachař začal poslouchat vedlejšího vězně, druhý z Janových bratrů – Václav - začal podávat zprávy o koncilu.

Po návratu z vězení musel Jan pracovat v dělnických profesích. Problémy mu to nedělalo – ač byl spíše teoretický inženýr, byl i manuálně zručný. Opravoval ruční elektrické nářadí v Tatře na Smíchově, potom udržoval budovu ředitelství Konstruktivy. Ve vězení se naučil projektovat osvětlení. Toho využil nejen při následné práci ve Scénografickém ústavu, ale i při rekonstrukci osvětlení řady kostelů.¹

Jan se ještě pokusil přihlásit oficiálně ke studiu teologie, ale cesta mu zůstala zavřená. Studoval tedy neveřejně, v Erfurtu, v bývalé NDR. Ve svých 33 letech v roce 1968 se ale oženil se stejně starou Magdou Mazancovou. Znali se od svých deseti let, ale nepatřila k jeho „stíhačkám“. Děti mít nemohli. Jan se se svými bratry podílel na církevních aktivitách, které umožnilo Pražské jaro a několik málo následujících let až do nástupu husákovské normalizace.² V situaci, kdy úvahy o kněžství zcela opustil, mu přišla nabídka se knězem stát. Půl roku ji zvažoval, ujasňoval si, jak taková služba může vypadat, studoval. Hodně jej ovlivnila mj. v r. 1970 vydaná kniha Ferdinanda Klostermanna „Priester für morgen“ (Kněz pro zítřek). Klostermann předpokládá, že kněží budou pracovat v civilních povoláních, že budou oporou obecného kněžství všech pokřtěných.

Služba v ES

Jakmile s přijetím služebného kněžství souhlasil, byl Bedřichem Provazníkem v řeckokatolickém ritu ordinován na jáhna v Praze na Vinohradech, na kněze pak o tři měsíce později, 22. 5. 1972 na Kladně. Dostal na starost jednu komunitu řeholnic a vzdělávání v rámci části Ecclesia silentiae, která byla Davídkem exkomunikována a po odnětí exkomunikace biskupem Dubovským začala pracovat samostatně. Jan Konzal spolupracoval s biskupem Fridolínem Zahradníkem.

V roce 1977 jej Fridolín Zahradník určil jako autoritu lidí z okruhu saleziána Václava Komárka. Členové této skupiny byli zapojeni do různých forem salesiánské formace, ale postupně tuto spiritualitu opustili. Jan Konzal zpočátku nebyl touto skupinou bezvýhradně přijat, ale jeho vliv postupně sílil. Jan hledal vizi pro církev budoucnosti. Když biskup Zahradník začal uvažovat o svém nástupci, kontaktoval přes Polsko Vatikán. Dostal s konsekrací souhlas podmíněný tím, že se kandidáti osobně představí. To ovšem Zahradník nedodržel. Cesta kandidátů na Západ by byla obtížně proveditelná. A když se dozvěděl, že bude zatčen,³ konsekroval 29. 5. 1982 Jana Konzala v jeho bytě v Praze-Strašnicích. Spolu s ním byl konsekrován jako náhradník Pavel Hájek. Dva kanoničtí svědkové dosud žijí, ačkoli nikdy nebyli o svědectví požádáni. Fridolín Zahradník byl skutečně v srpnu 1982 spolu se dvěma presbytery zatčen a Jan Konzal navázal na jeho činnost. Jezdil zhruba dvakrát do roka na několikadenní pastorační cesty po celém Československu. Prostředí znal, neboť již předtím doprovázel na řadu míst biskupa Zahradníka. Přednášel, zpovídal, řešil složitější problémy, pokud se vyskytly, předsedal liturgiím. Zejména na východním Slovensku bývala účast masová.

V r. 1983 vytvořil ze skupiny Václava Komárka, která se mezitím rozrostla, křesťanskou obec nezávislou na farních strukturách. Její vedení svěřil presbyterovi a dvěma diákonům. Označovala se jako Pražská obec ES. Byla postavena na přátelství, vzájemné pomoci, společné formaci dětí ve víře. V podmínkách přísné konspirace se věnovala organizaci studia teologie, tisku samizdatů, práci při rekonstrukci společného objektu bývalé školy. Obec slavila pravidelně eucharistii, svátost smíření v meších skupinách a příležitostně, podle potřeby další svátosti, pořádala exercicie, kurs charismatické obnovy atd. Byla jakousi laboratoří komuniální podoby církve.

Vzdělávání

Již v dobách, kdy Jan Konzal převzal skupinu Václav Komárka, se podstatná část jejích členů teologicky vzdělávala. Vyučovali Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Liška, Miloslav Vlk, Jaroslav Duka a další. Po deseti letech studia v r. 1985 Jan Konzal zcela změnil koncepci studia i učitele. Využil würzburgského dálkového kursu teologie vydaného německou biskupskou konferencí pro studium jáhnů. Český překlad vytvořila skupina ES, kterou vedl Václav Dvořák. Základní kurs („červenou a modrou knihu“) nechal vytisknout v Německu. Pokračovací kurs (celkem 24 sešitů) tiskla Pražská obec. Jan Konzal připravil celý systém výuky a výuku vedl. Velký díl kapitol také sám učil (zejména kapitoly blízké filosofii, fundamentální teologii, systematice). Pomáhal mu bratr Václav Konzal (biblické obory), Jan Kofroň, později Jan Spousta (eklesiologie, dějiny) a Pavel Hradilek (morálka, liturgika, spirituálka), který měl na starost také tvorbu nových skupin, jejich záběh, zajištění textů.

Na každý sešit měl student asi měsíc času. Učitel připravil písemné otázky, přehled pojmů a témata písemných prací. Na setkání, které trvalo zpravidla 3-4 hodiny, se postupně probíraly dané otázky. Zkoušky se konaly po jednotlivých celcích, přibližně po 2 letech před komisí složenou z učitelů. Studium trvalo asi 6 let.

Postupně vzniklo 7 studijních skupin. Začínaly s asi 12 žáky, končily s polovinou. O každou skupinu se jeden ze studentů staral. Dbal na domluvení dalšího termínu, zval učitele, staral se, aby studenti měli otázky a učební texty.

Po roce 1989 jsme váhali, zda otevírat nové skupiny, mysleli jsme, že pouze dokončíme stávající. Neutěšené poměry na Katolické teologické fakultě UK však vedly k tomu, že jsme ještě další tři skupiny otevřeli. Po marných pokusech o nápravu poměrů na KTF dal Jan Konzal začátkem ledna 1994 pokyn vytvořit veřejné studium teologie. Spojením několika iniciativ vznikl Institut ekumenických studií a v září 1995 započal s výukou. V roce 1999 převzala studijní program pod názvem Teologie křesťanských tradic Evangelická teologická fakulta UK. Jan Konzal několik let vyučoval hermeneutiku Písma a tradice.

V r. 1988 se musela obec rozdělit na dvě části, neboť se její růst nezastavil a scházení 30 dospělých lidí najednou se těžko utajuje. V této fázi přišel listopad 89 a otevřela se řada možností i pro církev. Obec dva roky hledala, zda a jak pokračovat, či zda se nerozpustit ve farních strukturách. Nakonec výrazná většina byla pro zachování obce a i ti, kdo zpočátku byli proti, brzy přišli na to, že viditelná církev komuniální obec nenahradí. Bylo možné se opět spojit, přizvat na nedělní slavení i malé děti, které měly během komunistické diktatury z bezpečnostních důvodů oddělený program. Starší děti dorostly do věku mládeže. Přicházeli noví lidé, obec začala rychle růst. Vedení obce se ujala rada, zpočátku částečně jmenovaná, částečně volená, později zcela volená. Jan Konzal byl pro obec autoritou, ale nebyl jejím členem. Chtěl, aby si obec, podle principu subsidiarity, většinu problémů řešila sama.

„Začleňování do církve“

Viditelná církev začala počátkem 90. let řešit „začleňování“ skryté církve. Pozoruhodné je, že se tento proces vůbec netýkal pražské obce ES, ale pouze služebníků, navíc jen těch ordinovaných. Jako by se biskupská konference nevymanila ze středověkého paradigmatu, kde církev tvoří převážně klerikové. Jan Konzal byl nucen podepsat, že se zříká biskupských práv (vykonávat „posvátnou moc“, nosit insignie apod.). Jan podepsal – interpretoval to tak, že je to pro foro externo, zatímco povinností pro foro interno se vzdát nemůže. V r. 1992 byly vydány Normae, které měly situaci řešit, ovšem jejich obsah byl tajen⁴ a život obce příliš neovlivnily. Naopak, život obce se v tomto roce výrazně obnovil.

Janu Konzalovi byla v rámci „začleňování“ svěřena formace ženatých jáhnů v pražské arcidiecézi a českobudějovické diecézi. Biskupy v těchto diecézích byli Miloslav Vlk a Antonín Liška, s nimi se Jan Konzal znal a snad byli i přáteli. Jan se formaci několik let věnoval, ale nakonec se toho vzdal pro nekompatibilitu svých představ a představ biskupů. Když například psal na jednotlivé adepty jáhenství posudky, tak ty, kteří byli podle Konzala ke službě nejméně vhodní, vysvětil arcibiskup přednostně.

Setkávání biskupů ES

Stabilizace Pražské obce ES po r. 1992 umožnila se začít věnovat sjednocení různých částí ES, které od Kobeřického sněmu v r. 1970 spolu nekomunikovaly. Velkou práci odvedla rada pražské obce, Jan Konzal coby „specialista na smiřování“ na tom měl lví podíl. On sám měl od r. 1988 chladné vztahy s Fridolínem Zahradníkem, když se vrátil z vězení. Pro Jana byla náprava vztahů těžká, ale dokázal to. Hlavní problém ale představovalo Brno – na jedné straně biskup Jan Blaha, světitel Davídka, na druhé Ludmila Javorová, Davídkova generální vikářka. Důvěru Jana Blahy se Janu Konzalovi po r. 1989 podařilo získat, předtím jej neznal. Na usměrnění Ludmily Javorové měl podstatný vliv její bratr Josef Javora. Setkání sedmi biskupů⁵ se poprvé uskutečnilo až po dvouleté přípravě zahrnující dvoustranná jednání 18. 11. 1995 v Praze-Bubenči.

Další, již pracovní jednání, se uskutečnilo 12. - 13. 4. 1996 na Zdobnici v Orlických horách.⁶ Byl zde mj. diskutován a posléze přijat návrh stanov uvažované prelatury připravený Janem Konzalem. Proběhla zde také volba mluvčích ES, při které byl Jan Konzal spolu s Janem Blahou a Stanislavem Krátkým zvolen. Z této pozice absolvoval řadu jednání, která v posledku nebyla úspěšná. Establishment se rozhodl pro „biologische Lösung“, tj. nechat ES vymřít.

Pražská obec ES

Jiná zklamání zakoušel Jan Konzal „doma“ v Pražské obci ES. Nově nabytá svoboda společnosti v 90. letech umožnila na naše poměry nebývalý růst obce. Již v dobách totality považovala ES za svůj úkol být pro ty, kteří stojí na okraji církve. K těm patří rozvedení (případně znovu sezdaní) ordinovaní, kteří opustili veřejnou službu, často kvůli požadavku celibátu. Ani jim jsme se nevyhýbali. Mezi praxí většiny farností a mezi praxí obce je však velká propast. Nově příchozí obvykle vítali přátelskou atmosféru v obci, na druhou stranu nebyli zvyklí přijímat jakoukoli odpovědnost. Byli určeni členové, kteří se budou o nově příchozí starat, a tak jim umožní postupný vrůst do obce. Ne vždy se to podařilo, řada lidí se v obci „vezla“, aniž by ji vytvářeli cíleně směřovanou aktivitou.

Pozorovali jsme neobvyklý fenomén, který se v obdobných skupinách v zahraničí (domácí vzory jsme neměli) neobjevoval: mládež zůstávala v obci až do dospělosti. Mělo to zřejmě více příčin: mnozí se znali již od batolecího věku, neboť jejich matky na mateřské „dovolené“ v době totality trávily jeden den v týdnu s dětmi společně. Obec jim chystala programy (nejen náboženské), které je zajímaly. Nemuseli se o nic starat, rodiče jim v obci zajistili „plný servis“. Mnozí z nich církev zakoušeli pouze v obci, do kostela chodit přestali (o nedělích, které jsme společně neslavili), ale v obci se to „náboženství dalo vydržet“. Naše pokusy je více v obci zapojit, se příliš nedařily. Mládež si zvolila své zástupce v radě obce až v r. 1996, ale ne vždy se takový zástupce v jednání rady orientoval a chápal, o co se v obci jedná. Ve stejném roce vznikl liturgický tým ES složený z mládeže, ovšem aktivně se na jeho činnosti podíleli 2-3 mládežníci. Na druhou stranu katechezí vedených Janem Konzalem o nedělích odpoledne se účastnilo min. 10 zájemců.

Ve druhém čísle Teologického sborníku v r. 1999 byl zveřejněn český překlad návrhu Ústavy katolické církve,⁷ který vypracoval prof. Leonard Swidler, z Temple University v Philadelphii.⁸ Návrh předpokládal, že organizační struktury církve, od těch nejmenších až k té celocírkevní si vytvoří své ústavy, kterými se budou řídit. Situace v obci byla zralá k zamyšlení, co vlastně jsme, kam směřujeme, kdo k nám patří a tím se má podílet na právech a povinnostech, kdo může rozhodovat atd. Na rozdíl od diecézí či farností nic nebránilo tento proces začít. Ukázal se jako užitečný, ale nelehký. Názorové spektrum bylo široké. Obec rostla, kromě „zakladatelů“ ji tvořili nově příchozí, již dospělá mládež, přespolní, kteří byli v kontaktu s obcí jen občas. Vytvářelo se jakési jádro, které bralo obec za svou a okraj, který se obci věnuje, když má zrovna čas.

Jan Konzal snahu o vytvoření konstituce obce podporoval a sám vytvořil první koncept. Měl zkušenosti s vytvořením podobné konstituce pro skupinu řeholnic v ES v osmdesátých letech, včetně zkušenosti obtížného procesu přijímání a osvojování.

Návrh konstituce byl celý rok diskutován prakticky na každém setkání rady obce. Doznal podstatných změn. V radě bylo nakonec vždy dosaženo konsenzu. Závěry byly několikrát diskutovány v plénu obce, kde byla situace složitější. Část členů nepovažovala konstituci za důležitou a neustálé diskuse o ní ji unavovaly. Jiná část měla problém některé formulace přijmout. Týkalo se to několika oblastí. Jednak vztahu k farnostem. Zatímco někteří členové byli do farností zapojeni aktivně, jiní vlažně, další (zejména z řad mládeže) vůbec a obec představovala jejich jedinou vazbu na církev.

Další spornou oblastí byla otázka členství v obci. Týkala se zejména „dospělé mládeže“, která vyrůstala v obci (či ve společenství, které obci předcházelo) nebo se do obce narodila a považovala se za členy nějak automaticky. Návrh konstituce oproti tomu uvažoval o nutnosti zájem o členství jednoznačně vyjádřit a následně být obcí přijat(a).

Jinou oblastí, která nebyla beze zbytku vyřešena, byla otázka autority rady. Souvisela s autoritou celého pléna obce, které stojí nad radou. Někteří členové obce se odmítali podřídit autoritě celku, resp. pouze tehdy, pokud to považovali za správné. Obdobné to bylo s podřízením autoritě rady, která obec reprezentovala. Navíc někteří členové rady odmítali na sebe roli autority přijmout. Nicméně proces tvorby konstituce pokračoval a text se blížil finální podobě.

V létě 2000 byla zvolena nová rada obce, která doznala poměrně velkou obměnu. Ze sedmi stávajících členů rady byli zvoleni jen tři. Pro nově zvolené členy neměla konstituce prioritu. Musela být diskutována témata, na kterých v minulé radě již panoval konsensus. Jan Konzal, který se zúčastňoval jednání rady jako host, to špatně nesl. Několikrát jednání rozezlen opustil, když opakovaně zaznívala stanoviska již dříve vyvrácená a vysvětlená. Posledních několik měsíců funkčního období této rady se Jan Konzal již jednání nezúčastnil. Proces konstituování se podařilo dokončit až nové radě. Text byl definitivně přijat o Letnicích 2002.

Proces utváření konstituce obce byl pro sebepoznání obce důležitý, zřejmě důležitější než text konstituce samé. Na straně jedné umožnil většině obce se sjednotit jak při reflexi současnosti, tak ve směřování do budoucna. Na straně druhé se však později ukázalo, že menšina přijala vzniklý dokument pouze formálně. Pod povrchem dřímal pocit zbytečnosti takového procesu, či nesouhlas s ním. Jan Konzal několikrát upozorňoval na vyskytující se názory, které byly v přímém protikladu s církevní povahou obce. V následujících letech se ukázalo, jak tato menšina může postupně získávat vliv a obec paralyzovat.

Bezprostředním impulsem, který vedl ke konci obce, byly události v r. 2006. Jan Konzal po rozhovoru s arcibiskupem Vlkem vyzval presbytery obce, aby projevili vstřícnost a navštívili arcibiskupa, který o to žádal. Návštěvy se uskutečnily individuálně během podzimu 2006. Arcibiskup presbyterům nabízel službu v pražských farnostech, nemocnicích atd. Bylo to ovšem spojeno s podmínečným přesvěcením. Tři presbyteři tuto nabídku odmítli, ovšem jeden se rozhodl na Vlkovu nabídku přistoupit. Opustil tím svého biskupa a dal se do služeb jiného. Jan Konzal mu to nevyčítal, ale nemohl za něj nést nadále odpovědnost a nebylo vhodné, aby v obci nadále sloužil. Tato okolnost měla negativní dopad i na Pražskou obec. Někteří to považovali za „vylučování“. Rada obce, která v tu dobu nebyla schopná během celého roku dojít k nějakému stanovisku, rezignovala, Jan Konzal obec v létě r. 2007 rozpustil a další řešení svěřil presbyterátu.

Presbyterát nebyl Janovi Konzalovi příliš nápomocen v prosazování vize komuniální obce. Původně byli presbyteří součástí rady obce automaticky. Když později všichni členové rady byli voleni, někteří presbyteři buď zvoleni nebyli, nebo odmítli kandidovat či volbu přijmout. Na jedné straně jim to dávalo určitý nadhled nutný k řešení vzniklé situace, na druhé nebyli zcela schopni uchopit podstatu problému. Většinově rozhodli o tom, že se obec (která měla v té době asi 70 lidí vč. mládeže a dětí) rozdělí na tři části – dvě v Praze a jedna v Hradci Králové. Jan Konzal určil správu každé z částí dvěma presbyterům (kněžím či jáhnům) do té doby, než se každá z částí samostatně konstituuje. Každý ze členů obce se mohl rozhodnout, do které z částí chce patřit.

Jedna pražská část se konstituovala koncem roku 2007, druhé se to nezdařilo, ačkoli se o to pověření presbyteři snažili. Nepodařilo se jim prosadit požadavek Jana Konzala, aby vůle pléna obce byla nadřazena vůli jednotlivce. Svědomí má pro jednotlivce absolutní prioritu, ovšem mohou nastat situace, kdy obec toto svědomí nemůže akceptovat. Skupina v Hradci Králové se po desetileté přípravě konstituovala, ovšem nakonec se rozhodla nebýt komuniální obcí pod jurisdikcí Jana Konzala.

Jan Konzal byl spíše prorok, než král. Vyznačoval se naprostou absencí (až patologickou) potřeby se prosadit. O to hůře snášel ty, kteří tvrdili, že jeho vizi přijímají, ale ve skutečnosti jednali jinak. Navenek ale byl tolerantní, empatický, nikoho neodsuzoval, ani ty, kteří jednali svévolně.

Závěr života

Jan převzal po Václavu Komárkovi společenství, které bylo vytvářeno jako zázemí pro individuální angažmá jeho členů. Vnější tlak ze strany komunistického režimu lidi stmeloval. Janovi se podařilo z těchto lidí i ve svobodném prostředí vytvářet komuniální obec podle zásad kolegiality a subsidiarity, zásad, které si bude muset většinová církev teprve osvojit, zásad, které propojují svobodu s odpovědností.

Až do r. 2010 sám nebyl členem žádné obce, praktikoval model běžný v římské církvi, kdy biskup do žádné obce nepatří, stojí „nad“ nimi. Tento postoj však přehodnotil a podílel se na životě své obce jako každý jiný člen. Ještě dva dny před smrtí byl přes Skype propojen na nedělní liturgii a večer, v rámci přijetí viatika komentoval biblický text, podílel se na přímluvách a posloužil požehnáním.

Zemřel doma, v klidu, obklopen přáteli.

R.I.P