Návrh Ústavy katolické církve

Tato ústava představuje rámec, v němž katolická církev spravuje sebe samu. Ústavou se vyhlašují základní práva a jim přináležející zodpovědnosti příslušníků katolické církve, jakož její základní vnitřní struktury pro rozhodování a činnost v ní. Všechny zákony, předpisy a zvyklosti katolické církve budou prováděny a udržovány v rámci a v duchu této Ústavy.

I. Preambule

1. My, lid katolické církve, jsme přesvědčeni, že všichni muži a ženy jsou stvořeni k božímu obrazu a podobě, a že božské učení o tom, jak mají žít, je stejně vepsáno do každého lidského srdce, a proto se má ke všem lidem přistupovat důstojně a rovnoprávně, přičemž každá osoba má mít tatáž základní práva a zodpovědnosti. 2. Jsme přesvědčeni, že naší vírou v Boha skrze Ježíše a naším křtem vodou a Duchem svatým se všichni křesťané stávají „údy těla Kristova", tedy všeobecné církve, a jsou zavázáni žít podle evangelia, které hlásal a žil Ježíš. Dále jsme přesvědčeni, že všichni křesťané uznávající úřad jednoty historicky vykonávaný biskupem římským, jsou příslušníky katolické církve (v dalším prostě církve). 3. Jsme přesvědčeni, že posláním církve založeným v evangeliu je hlásat Ježíšovu dobrou zvěst o tom, jak žít plně lidským životem jako obrazy boží v individuální i společenské spravedlnosti a lásce, a veřejně to dosvědčovat. Jsme přesvědčeni, že církve toto poslání uskutečňuje v kontextu zákonů, které ustanovuje, aby jimi zabezpečila ducha evangelia a jej uchovávala a aby pomáhala svým příslušníkům v jejich úsilí žít v lásce k Bohu i bližnímu. Pro poslání církve jsou zásadní jistá práva a zodpovědnosti, které se týkají všech jejích příslušníků.

II. Práva a zodpovědnosti

Zde následují základní práva příslušníků církve plynoucí buď z jejich základních lidských práv, anebo z jejich základních práv křestních. Každé právo je spojeno se zodpovědností jemu příslušnou, se strany držitelů tohoto práva. Některé z těchto zodpovědností jsou přitom tak samozřejmé, že se není třeba o nich zvlášť zmiňovat. Ve všech případech se tato práva a zodpovědnosti týkají všech katolíků stejně, bez ohledu na jejich rasu, věk, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, stav a společenskou či ekonomickou situaci.

A. Základní lidská práva a zodpovědnosti

1. Všichni katolíci mají základní lidská práva, např.

(a) svobodu být činní,

(b) svobodu svědomí,

(c) svobodu názoru a jeho vyjadřování,

(d) právo přijímat a šířit informace,

(e) svobodu sdružování,

(f) právo na řádný soudní proces,

(g) právo účasti na samosprávě,

(h) právo na to, aby jim zvolení vedoucí představitelé skládali účty,

(i) právo na ochranu dobré pověsti a soukromí,

(j) právo vstoupit do svazku manželského a

(k) právo na vzdělání, jakož i jim odpovídající povinnost uplatňovat je zodpovědně.

2. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu konání mají všichni katolíci právo účastnit se jakékoli činnosti, která nezpůsobuje škodu jiným ani nezasahuje do jejich práv.

3. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu svědomí mají všichni katolíci právo a zároveň zodpovědnost postupovat ve všech záležitostech v souladu se svým vlastním informovaným svědomím.

4. Jako důsledek základního lidského práva přijímat a šířit informace mají všichni katolíci právo přístupu ke všem informacím, které jsou známy církevním autoritám a týkají se jejich duchovního i časného blaha, za předpokladu, že tento přístup nezasahuje do práv jiných.

5. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu názoru a jeho vyjadřování mají všichni katolíci právo vyjadřovat veřejně a zodpovědným způsobem svůj souhlas či nesouhlas ve věci rozhodnutí církevních autorit.

a) Laici mají právo a zodpovědnost své názory zodpovědným způsobem zveřejňovat, obzvláště mají-li bezprostřední zkušenost se záležitostí, o niž se jedná.

b) Katoličtí učitelé a teologičtí badatelé mají právo na akademickou svobodu, jakož i zodpovědnost za ni. Přijatelnost jejich učení má být posuzována v dialogu s jejich spolupracovníky a tam, kde je to vhodné, s církevními autoritami. Tito učenci a učitelé budou brát ohled na to, že hledat pravdu a ji vyjadřovat znamená ji následovat, kamkoli svědectví povedou, a že zodpovědný nesouhlas a pluralismus myšlení a jeho vyjadřování je tudíž zcela legitimní.

6. Jako důsledek základního lidského práva na svobodu sdružování mají všichni katolíci právo utvářet dobrovolná sdružení, jejichž cílem je prosazovat katolické cíle. Tato sdružení mají právo rozhodovat o svých vlastních stanovách a zásadách řízení.

7. Jako důsledek základního lidského práva na řádný soudní proces mají všichni katolíci právo, aby s nimi bylo nakládáno v souladu s obecně přijímanými normami spravedlivých správních a soudních postupů bez zbytečného prodlení a aby byly jejich stížnosti vyřizovány řádnými právními postupy.

8. Jako důsledek základního lidského práva účastnit se na samosprávě mají všichni katolíci právo uplatnit svůj hlas v rozhodování, která se jich dotýkají, včetně výběru svých vedoucích představitelů, a povinnost užívat těchto práv zodpovědně.

9. Jako důsledek základního lidského práva na skládání účtů od zvolených vedoucích představitelů mají všichni katolíci právo, aby jim jejich vedoucí představitelé podávali zprávy o své činnosti.

10. Jako důsledek základního lidského práva na ochranu pověsti a soukromí mají všichni katolíci právo na to, aby nebyla poškozována jejich dobrá pověst ani narušováno jejich soukromí.

11. Jako důsledek základního lidského práva vstoupit do svazku manželského mají všichni katolíci právo zvolit si svůj stav. To zahrnuje právo jak laiků, tak i kleriků uzavřít sňatek, zůstat svobodný, anebo se zavázat k celibátu.

12. Jako důsledek základního lidského práva vstoupit do stavu manželského, přičemž si v manželství oba partneři zachovávají plná a rovná práva, mají dále všichni katolíci právo opustit takové manželství, které nenapravitelně ztroskotalo.

a) Všichni takoví katolíci mají právo uzavřít nový manželský svazek; a

b) všichni rozvedení a znovu sezdaní katolíci, kteří jsou ve svém svědomí smířeni s církví, si zachovávají právo na tytéž služby, včetně všech svátostí, na něž mají právo ostatní katolíci.

13. Jako důsledek základního lidského práva vstoupit do svazku manželského a práva na vzdělání mají všichni katoličtí rodiče právo a zodpovědnost a) podle svého svědomí určovat velikost svých rodin, b) zvolit si vhodnou metodu plánovaného rodičovství a c) dohlížet na vzdělávání svých dětí.

B. Základní křestní práva a zodpovědnosti

1. Jako důsledek svého křtu mají všichni katolíci právo přijímat v církvi ty služby, které jsou k úplnému křesťanskému životu zapotřebí; k tomu náleží:

a) bohoslužby, jež odráží radosti i starosti shromážděného společenství, poučuje je a oduševňuje;

b) vyučování v křesťanské tradici a úvod do spirituality a morálního učení takovým způsobem, který propaguje užitečnost a význam křesťanských hodnot pro současný život,

c) duchovní péče, která starostlivě a účinně uplatňuje křesťanské dědictví pro potřeby osob v konkrétních situacích.

2. Jako důsledek svého křtu mají všichni katolíci právo

a) přijímat všechny svátosti, k jejichž přijetí jsou dostatečně připraveni,

b) vykonávat v církvi všechny druhy služby, k jejichž vykonávání jsou dostatečně připraveni, a to podle potřeb společenství a s jeho svolením či pověřením.

3. Jako důsledek svého křtu mají všichni katolíci právo očekávat, že zdroje církve vynakládané uvnitř církve budou spravedlivě rozdělovány v jejich prospěch. Kromě jiného to znamená, že

a) všechny katolické ženy mají s muži rovné právo na zdroje církve a na vykonávání všech plnomocných úkonů v církvi,

b) všichni katoličtí rodiče mají ve věci náboženské výchovy svých dětí právo očekávat od vedoucích církevních představitelů spravedlivou materiální i jinou pomoc,

c) všechny nevdané katoličky a všichni neženatí katolíci mají právo očekávat, že zdroje církve budou spravedlivě vynakládány i v jejich prospěch.

4. Jako důsledek svého křtu, stejně jako důsledek společenské povahy člověka, mají všichni katolíci příslušnou zodpovědnost podporovat své církevní společenství tím, že mu věnují svůj čas, své schopnosti i finanční prostředky.

III. Správní struktury

A. Základní náhledy

Církev po staletí zápasila s konkrétními problémy vykonávání moci a uplatňování práva, bez něhož nemůže žádná společnost přežít, natož se dále lidsky rozvíjet. Během tohoto dlouhého období v prostředí nejrůznějších kultur podnikla církev v oblasti moci a práva mnohé experimenty, které jí přinesly jak prospěch, tak i škodu. Tím, že církev tyto experimenty uskutečnila, nashromáždila vědomosti ve smyslu pozitivním i negativním, tj. naučila se mnohému o tom, co funguje dobře, a co nikoli. Dva klíčové náhledy, za které těmto zkušenostem vděčí, mají pro správu a řízení církve ve třetím tisíciletí zásadní význam. Tím prvním je, že sdílení zodpovědnosti a tomu odpovídající svoboda leží u samých kořenů toho, co to lidská existence je, jak individuální tak i společenská. Druhý je, že nejúčinnější způsob, jak dosahovat stále plnějšího porozumění skutečnosti, tkví v dialogu, který by měl být veden nejen uvnitř církve, ale i s těmi, kteří stojí mimo ni. Právě této dlouhými lety nabyté zkušenosti a těchto vědomostí církve a zvláště zmíněných dvou náhledů užívá tato ústava a staví na nich své struktury řízení a správy.

B. Zásady

1. Pro církev je podstatné, že se jedná o společenství. Základní jednotka takového církevního společenství je tam, kde jeho příslušníci každodenně žijí svůj život, počínaje v rodině a v dalších bezprostředních sdruženích. Kromě toho je základní jednotkou církve místní společenství, nejčastěji, avšak nikoli výlučně zeměpisně definovaná farnost.

2. Z podstaty církve však také plyne, že je sjednoceným společenstvím mnoha společenství, takže místní společenství jsou rovněž sjednocena ve společenství na střední úrovni, nejčastěji, avšak nikoli výlučně v zeměpisně definované diecézi, tato společenství pak opět ve společenství národní a nakonec v globální společenství všeobecné katolické církve. Navíc mohou být vytvářena i další sjednocená společenství církevních společenství, jako jsou například společenství regionální či nadnárodní, je-li to vhodné na základě zeměpisných, jazykových či jiných faktorů.

3. V souladu s duchem evangelia, rozvíjením lidské zkušenosti a dynamickou křesťanskou tradicí, zejména s jejími dvěma klíčovými náhledy sdílení zodpovědnosti a tomu odpovídající svobody a dialogu, budou řídící a správní struktury a stanovy církve určovány následujícími základními principy.

a) V celé církvi platí princip subsidiarity, tedy všechna rozhodovací práva a zodpovědnosti zůstanou na úrovni menšího společenství, pokud dobro širšího společenství konkrétně nevyžaduje, aby se tato práva a zodpovědnosti přesunuly na jeho úroveň.

b) V celé církvi se způsoby vyjádření a konkrétního užívání tradice hledají a stanoví v procesu láskyplného a respektujícího dialogu.

c) V celé církvi si každé společenství vytváří svůj vlastní soubor správních předpisů.

d) V celé církvi jsou vedoucí představitelé voleni do svých úřadů příslušnými společenstvími, přičemž každý, kdo je jimi zastupován, má možnost se k tomu vyjádřit.

e) Vedoucí představitelé vykonávají úřad po určené a časově omezené funkční období.

f) Je zachováváno oddělení zákonodárných, výkonných a soudních pravomocí spolu se systémem kontrol a vyrovnání. Odtud plyne nutnost ustavení reprezentativně volených rad a vedoucích představitelů, jakož i zřízení soudních systémů na všech úrovních. Všechny správní orgány sdílejí zodpovědnost takovými způsoby, které jsou v souladu s duchem evangelia a této ústavy.

g) Všichni vedoucí představitelé a rady pravidelně skládají svým volitelům účty ze své práce, a to včetně účtů finančních, které jsou tam, kde to je vhodné, kontrolovány vnějším auditorem.

h) Všechna seskupení věřících, včetně žen a menšin, mají spravedlivé zastoupení na všech vedoucích a rozhodovacích místech.

C. Rady

1. Na každé z úrovní církevních společenství - místní, diecézní, národní a všeobecné, anebo jiné podle potřeby - jsou ustaveny reprezentativní rady, které plní funkci prvořadých rozhodovacích orgánů. Každá rada přitom dodržuje následující zásady. Rokování a rozhodování každé rady je charakterizováno principy subsidiarity a dialogu. Členové rad jsou voleni tak reprezentativním způsobem, jak je to jen možné, a tam, kde je to vhodné, jsou mezi nimi také představitelé různých organizací fungujících v rámci dotyčné církve. Členové rad své funkce vykonávají po určené funkční období. Rady na každé úrovni formulují svůj vlastní soubor řídících a správních předpisů, přičemž berou ohled na příslušné předpisy širších společenství. Řídící a správní předpisy každé rady upřesňují počet jejích členů, způsob volby a délku funkčního období, způsob volby jejího předsedy a způsob, kterým jsou v ní rozdělovány rozhodovací zodpovědnosti. Jsou zde rovněž upřesněny další církevní procedury, přičemž jsou zachovány zásady vyjádřené v této ústavě. Zásada „jedna osoba - jeden hlas" je ve všech radách pravidlem. Na národní, nadnárodní a všeobecné úrovni rady zahrnují přinejmenším 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících. Nikdo nemá právo veta.

a) Místní církev

2. Příslušníci každé farnosti (nebo jejího ekvivalentu) volí radu, která je prvořadým rozhodovacím orgánem farnosti. Farář je členem rady ex officio.

3. Tam, kde dosud neexistují farní stanovy, farní rada je zformuluje a předloží ke schválení farnosti, přičemž bude brán ohled na příslušné předpisy regionálních či širších společenství.

4. Farní rada nese buď přímo, anebo prostřednictvím svých výborů konečnou zodpovědnost za postup diecéze ve věcech bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit, které se jménem diecéze konají.

b) Diecézní církev

5. Každá diecéze volí diecézní radu, která je prvořadým rozhodovacím orgánem diecéze. Biskup diecéze je členem rady ex officio. Rada zahrnuje přinejmenším 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících.

6. Tam, kde dosud neexistuje diecézní ústava a/nebo soustava správních předpisů, diecézní rada ji zformuluje a předloží ke schválení dvěma třetinami farních rad diecéze, přičemž bude brán ohled na příslušné předpisy národních či mezinárodních společenství.

7. Diecézní rada nese buď přímo, anebo prostřednictvím svých výborů či orgánů konečnou zodpovědnost za postup diecéze ve věcech bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit, které se jménem diecéze konají.

c) Národní církev

8. Za normálních okolností ustaví diecézní rady jednoho státu národní radu. Pokud se z důvodů velikosti či jiných omezení některé diecézní rady rozhodnou, že ustavení národní rady by pro ně nebylo vhodné, požádají Všeobecnou radu o povolení ustavit vhodnou alternativní vyšší radu, anebo se připojit k některé již existující. Národní rada, popřípadě její alternativa, je prvořadým rozhodovacím orgánem národní církve. Spolupředsedy národní rady jsou jeden biskup a jeden laik zvolení národní radou, která zahrnuje alespoň 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících.

9. Tam, kde dosud neexistuje národní ústava a/nebo soustava správních předpisů, národní rada ji zformuluje a předloží ke schválení dvěma třetinami diecézních rad v zemi, přičemž bude brán ohled na příslušné předpisy všeobecné církve a této ústavy.

10. Národní rada nese buď přímo, anebo prostřednictvím svých výborů či orgánů konečnou zodpovědnost za postupy a předpisy ve věcech bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit na území státu, které se jménem národní rady konají.

d) Nadnárodní církev

11. Pokud se několik národních rad (např. jednoho světadílu nebo určité zeměpisné oblasti apod.) rozhodne, že by bylo užitečné sdružit se formálním způsobem, zformulují nadnárodní soustavu předpisů, kterými se budou nadále spravovat, a tu pak předloží ke schválení dvoutřetinovou většinou příslušných národních rad, přičemž bude brán ohled na odpovídající předpisy všeobecné církve a této ústavy.

e) Všeobecná církev

12. Národní rady volí každých deset let Všeobecnou radu, která funguje jako prvořadý rozhodovací orgán všeobecné církve. Všeobecná rada nese konečnou zodpovědnost za formulování zákonů a předpisů, jimiž se všeobecná církev řídí a spravuje, stejně jako za formulaci postupů a předpisů ve věcech nauky, mravů, bohoslužby, vzdělávání, sociální práce, správy, financí a dalších aktivit prováděných jménem všeobecné církve, přičemž je brán ohled zvláště na princip subsidiarity. Spolupředsedy Všeobecné rady jsou papež a jeden laik zvolený Všeobecnou radou, která zahrnuje alespoň 30 % ordinovaných služebníků církve a 30 % ostatních věřících.

13. Členové všeobecné rady, kterých je celkem 500, jsou voleni na desetileté funkční období takovým způsobem, že se pokaždé obmění jen část členů. Všeobecná rada se schází alespoň jednou ročně.

14. Všeobecná rada se skládá z 500 zástupců vybraných národními radami v poměru k počtu katolíků registrovaných v příslušných zemích. Země s menším počtem katolíků, než je požadováno ke zvolení jednoho zástupce, se spojí dohromady ve větší jednotky.

15. Pokud zatím neexistuje Ústava Všeobecné rady a/nebo soustava správních předpisů, první Všeobecná rada ji zformuluje a předloží ke schválení dvěma třetinami národních rad, přičemž budou zachovány základní principy správy vyjádřené v této ústavě.

16. Ústava Všeobecné rady a její správní předpisy mají spolu se správními předpisy všech úřadů, které rada zřídí, tentýž právní statut jako tato ústava. Jakékoli dodatky k těmto dokumentům jsou přijímány v souladu s Oddílem V - Dodatky této ústavy.

17. Všeobecná rada ustaví během prvního roku Komisi pro volbu papeže, včetně jejích stanov a správních předpisů. Jakékoli dodatky k Ústavě Komise pro volbu papeže jsou přijímány v souladu s Oddílem V - Dodatky této ústavy. Komise pro volbu papeže je na Všeobecné radě nezávislá.

18. Všeobecná rada nese skrze své výbory či orgány konečnou zodpovědnost za provádění zákonů, předpisů a postupů všeobecné církve.

D. Vedoucí představitelé

a) Obecně

1. Všichni vedoucí představitelé, včetně ordinovaných služebníků církve, musí mít příslušné vzdělání a zkušenosti.

2. Ordinovaní služebníci církve jsou církevní představitelé, kteří normálně pracují na plný úvazek pro církev a jsou vybráni příslušným církevním společenstvím, aby jednali jeho jménem.

3. Všichni ordinovaní služebníci církve jsou vybíráni takovým způsobem, který umožní reprezentativní vyjádření všem, kteří jsou jimi vedeni. Platí to zejména v případě místního faráře, diecézního biskupa a papeže.

4. Všichni ordinovaní služebníci církve zastávají svá místa po určená funkční období. Diecézní ústava určí délku funkčního období farářů a možnost jejich opětovného návratu do funkce. Délku funkčního období diecézních biskupů a možnost jejich opětovného návratu do funkce určí národní ústava.

5. Všichni ordinovaní služebníci církve mohou být z úřadu odstraněni pouze z vážného důvodu a v souladu s procedurou řádného procesu na základě principů vyjádřených v této ústavě.

6. Všichni ordinovaní služebníci církve mají zodpovědnosti a příslušná práva, která jsou upřesněna příslušnými stanovami. V dalším jsou zvláště vyjmenovány zodpovědnosti a práva farářů, biskupů a papeže.

b) Farář

7. Farář je vybírán farností (nebo jejím ekvivalentem) a schvalován biskupem a diecézní radou v souladu s procedurami uvedenými v diecézní ústavě.

8. Farář slouží jako vedoucí farní pastorační skupiny. V rámci postupů zformulovaných farní radou nese hlavní zodpovědnost za bohoslužbu, duchovní a mravní vedení a duchovní péči ve farnosti. Tato zodpovědnost zahrnuje:

a) bohoslužbu, jež odráží radosti a starosti shromážděného společenství, poučuje je a oduševňuje,

b) vyučování v křesťanské tradici a úvod do spirituality a mravního učení takovým způsobem, který podporuje prospěšnost a závažnost křesťanských hodnot pro současný život,

c) duchovní péči, která láskyplně a účinně uplatňuje křesťanské dědictví pro potřeby osob v konkrétních situacích.

9. Faráři mají právo na náležitou přípravu a pokračující vzdělávání po celé své funkční období a zároveň i zodpovědnost za ně.

10. Faráři mají právo na spravedlivou finanční podporu, aby svůj úřad mohli vykonávat, jakož i na potřebnou svobodu, která je pro vykonávání jejich úřadu zapotřebí.

c) Biskup

11. Biskup je vybírán diecézní radou v souladu s diecézní ústavou, přičemž je brán ohled na příslušné předpisy národních a mezinárodních společenství včetně konzultace s příslušnými komisemi národní rady a Všeobecné rady a jejich následného potvrzení.

12. Biskup slouží jako vedoucí diecézní pastorační skupiny. V rámci direktiv zformulovaných diecézní radou nese hlavní zodpovědnost za bohoslužbu, duchovní a mravní vedení a pastýřskou péči v diecézi, přičemž bere ohled na princip subsidiarity.

d) Papež

13. Papež všeobecné církve je volen na jediné desetileté funkční období zástupci vybranými národními radami.

a) Počet zástupců národních rad na Sjezdu pro volbu papeže je v poměru k počtu katolíků registrovaných v určitém státě. Přesný počet je určen Komisí pro volbu papeže.

b) Zástupci jsou vybíráni tak reprezentativním způsobem, jak je to jen možné, a jednu třetinu z nich tvoří biskupové. 14. Papež spolu se Všeobecnou radou a jejími orgány a komisemi nese hlavní zodpovědnost za uskutečňování postupů vytyčených Všeobecnou radou, zvláště ve věcech bohoslužby, doktrinálního, morálního a duchovního vyučování a pastorace ve všeobecné církvi, přičemž bere ohled na princip subsidiarity.

IV. Soudní systém

A. Principy

1. Katolická církev je církví putující a vždy je jí zapotřebí reformy a nápravy. K rozepřím, sporům a přestupkům proti právům jejích členů bude bohužel vždy docházet. Měly by být řešeny postupy smíření a arbitráže, avšak tam, kde se to ukáže nemožným, mohou katolíci takové případy předložit k rozsouzení církevním soudům. Všichni katolíci mají právo na spravedlivý a řádný soudní proces v souladu s církevním právem. Všichni, kdo se podílejí na práci církevního soudního systému, musí být patřičně vzdělaní a kvalifikovaní.

2. Bude ustaven systém diecézních, provinčních, národních a mezinárodních tribunálů, které budou sloužit jako soudy první instance, přičemž každý bude mít přidělen svůj odvolací soud. Tyto tribunály budou řízeny ústavou a dalšími zákony, které s ní budou v souladu.

B. Tribunály

a) Místní a regionální

1. Každá diecéze zřídí tribunál anebo ustaví jiné zařízení sloužící k soudnímu projednávání sporů a přestupků, jež před něj lid diecéze předkládá.

a) Diecézní tribunály mají pravomoc zahrnující všechny záležitosti, které se týkají vnitřního řádu místní a regionální církve. Mezi ně náležejí všechny skutky, jež obecné církevní právo definuje jako administrativní akty, přestupky, pravomocné spory a otázky rovnoprávnosti a odškodnění.

b) Diecézní tribunály ve své činnosti postupují podle procedurálních zákonů vyhlášených všeobecnou církví.

c) Odvolání proti rozsudkům diecézního tribunálu projednává tribunál příslušné církevní provincie.

2. Všechny případy, v nichž vystupuje diecézní biskup, projedná národní tribunál.

b) Národní

1. Národní rada ustaví tam, kde je to vhodné, provinční odvolací tribunály, jakož i odvolací tribunál, který slouží jako soud druhé instance pro všechny soudní i administrativní případy, které mu provinčními tribunály předkládají. 2. Odvolání proti rozhodnutím tohoto tribunálu projednává Nejvyšší tribunál. c) Mezinárodní 1. Tam, kde neexistují žádné národní tribunály, ustaví Všeobecná rada nadnárodní odvolací tribunály, které budou sloužit jako soudy druhé instance.

2. Všeobecná rada ustaví Nejvyšší tribunál, který slouží jako soud poslední instance pro všechny případy, které mu předloží nižší soudy nebo Všeobecná rada.

3. Nejvyšší tribunál projednává případy obvinění papeže z protiprávních či protiústavních činů.

4. Proti rozsudkům Nejvyššího tribunálu není žádného soudního odvolání.

C. Pokračující způsobilost vedoucích představitelů zastávat úřad

Vedoucí církevní představitelé působí ve svých úřadech po celé funkční období, nejsou-li formálně a v souladu s ústavně stanovenými normami vzneseny pochyby o jejich kvalifikaci a pokračující způsobilosti zastávat úřad. Ověření kvalifikace a pokračující způsobilosti zastávat úřad může provést církevní nadřízený držitele úřadu, anebo příslušná rada, přičemž je zachováván náležitý postup. V případě papeže provede takové ověření Všeobecná rada na svém pravidelném či mimořádném zasedání.

V. Dodatky

Tato ústava může být opatřena dodatky, které nejprve tříčtvrtinovou většinou schválí Všeobecná rada a následně jsou do pěti let po schválení Všeobecnou radou ratifikovány třemi čtvrtinami národních rad.

VI. Platnost

Tato ústava nabude právní moci po svém schválení řádně pověřeným Ústavodárným shromážděním. 19. září 1998

Český překlad Tomáš Suchomel, závěrečná redakce J. Georg Kohl.