N. A. Berďajev (1874–1948) byl ruský filosof a náboženský myslitel. Byl jedním z čelných představitelů ruské inteligence, která se na konci 19. a na počátku 20. století pokusila o syntézu mezi marxismem a idealismem. Carský režim ho vyhostil, neboť byl členem socialistického kroužku. Opustil marxismus a obrátil se ke křesťanství. Spolu s V. Ivanovem, S. Bulgakovem a s dalšími stál v samotném centru renesance ruského náboženského myšlení. Jednalo se o ryze křesťanské hnutí hluboce inspirované především Dostojevským, za jehož myšlenkového dědice se Berďajev považoval, a Solovjovem. V roce 1922 byl vyhoštěn ze SSSR a žil v Berlíně, a od roku 1925 v Paříži, kde založil ruský časopis Puť (1925–1940), kolem něhož se shromažďovali nejlepší ruští myslitelé v emigraci.

V upřímném úsilí o záměrně ryzí křesťanskou filosofii nerozlišuje Berďajev mezi poznáním filosofickým a zjeveným, a tak se v jeho myšlení slučují tři roviny: metafyzika, pravdy určené křesťanskou vírou a mystický řád.

Jako teolog pokračoval Berďajev v Chomjakovově myšlení a chápal církev jako společenství (sobornosť) a rozvinul Solovjovovu myšlenku o boholidství. Je pro něj charakteristické ostře kritické hodnocení zpředmětnění myšlení, které považuje za důsledek pádu prvního člověka. Padlý člověk, oddělený od stvoření, od ostatních lidí a od Boha, chce pojmout veškerou skutečnost pomocí svého abstraktního poznání, redukuje ji proto na předměty bez života. Bytí je však podle něho možné pojmout jen v jeho konkrétnosti, v participaci na osobní zkušenosti, tedy osobně v existenci, životem. Z toho pramení poznání skrze intuici, poznání osobní a existenciální.

Člověk, osoba obdařená svobodou, je pro Berďajeva prvotní hodnotou. V tvořivém aktu vstupuje Bůh do nepředvídatelného příběhu vztahu s člověkem a nechává se dovést až k tragédii kříže. Kristovo vtělení a smrt na kříži nejsou pro Berďajeva důsledkem Adamova pádu, nýbrž druhotným aktem a dokonáním stvoření, které činí člověka schop- ným odpovědět Bohu Stvořiteli definitivním způsobem v tvůrčí svobodě. Díky ní člověk vstupuje na nejvyšší stupeň etiky poté, co překonal stupeň zákona (Starý zákon) a vykoupení (Nový zákon). Oba tyto předešlé stupně považuje Berďajev za stále ještě příliš legalistické.

Ve své autobiografii Berďajev o sobě napsal: „Stále slyším, že mám ,světové jméno´. Pořád ke mně přijíždějí cizinci, dostávám nespočetné množství dopisů. Rozsáhlá korespondence mě činí nešťastným, protože ji strašně nemám rád a neovládám psaní dopisů. K mému údivu jsem se stal velmi váženým, úctyhodným, to znamená již seriózním, téměř někým jako učitelem života, vůdčím myslitelem. To vůbec neodpovídá mému cítění. Přál bych si, aby mi uvěřili čtenáři této autobiografie, že vůbec nejsem úctyhodný a seriózní člověk, vůbec nejsem učitel života, ale pouze hledač pravdy, buřič, existenciální filosof, chápaje tímto intenzívní existenciálnost samotného filosofa, avšak nejsem učitel, pedagog, ani vedoucí činitel. Moje vzrůstající známost mi dávala málo radosti, málo štěstí, ve které vůbec málo věřím. Jsem velmi málo ctižádostivý. Je ve mně velmi silný melancholický prvek, kterého si pravděpodobně ostatně druzí nevšímají kvůli mé uzavřenosti, lásce k vyhraněnosti a vtipnosti.“ (…) „V poznávání sebe samého se člověk přibližuje k tajemství, neznámým ve vztahu k druhým. Prožil jsem svět. Celý světový a historický proces, všechny události mé doby jako součást svého mikrokosmu, jako svou duchovní cestu. (Přeložila Markéta Válková).

V češtině vyšly tyto Berďajevovy knihy: Dostojevského pojetí světa (Praha 2000), Duše Ruska (Brno 1992), Filosofie lidského osudu : Fragmenty z knihy Smysl dějin (Brno 1994), Smysl dějin : Pokus o filosofii člověka a jeho osudu (Praha 1995), Filosofie svobody. Díl 1 : Filosofie a náboženství (Olomouc 2000), Filosofie svobody, Díl 2 : Původ zla a smysl dějin (Olomouc 2000), Nový středověk : Úvaha o osudu Ruska a Evropy (Červený Kostelec 2004), O hodnotě křesťanství (Brno 1998), O otroctví a svobodě člověka : Pokus o personalistickou filosofii (Praha 1997), Ruská idea : Základní otázky ruského myšlení 19. a počátku 20. století (Praha 2003), Říše ducha a říše císařova (Červený Kostelec 2005), Sebepoznání : Nástin filosofického životopisu (Praha 1996), Vlastní životopis (Olomouc 2005).

Sestaveno ze slovníkového hesla R. Čemuse a úryveku z Berďajevova Vlastního životopisu

Dvě nové náboženské společnosti registrované v ČR

(MV) Podle informací na stránkách ministerstva kultury ČR došlo v lednu 2022 k registraci dvou nových církví a náboženských společností. Jedná se o tato společenství: Křesťanská církev esejská a Slované – náboženská společnost. Počet církví a náboženských společností registrovaných v ČR tak stoupl na 44.

21 církví a náboženských společností bylo registrováno na základě zákona č. 308/1991 Sb., což zahrnuje církve a náboženské společnosti registrované i před platností tohoto zákona. Požadavky na registraci nových církví a náboženských společností obsahoval zákon České národní rady č. 161/1992 Sb. o registraci církví a náboženských společností, který obsahoval podmínku: „hlásí-li se k nim nejméně deset tisíc zletilých osob, které mají trvalý pobyt na území České republiky“ (§ 1, písm. a). Výjimku měly církve a náboženské společnosti, které byly členy Světové rady církví. Pro ně platila hranice „nejméně 500 zletilých osob, které mají trvalý pobyt na území České republiky“ ((§ 1, písm. b). Takto nastavená podmínka byla pro řadu společenství příliš vysoká, takže o registraci neusilovaly.

Změnu přinesl nový zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, který stanovil, že návrh na registraci musí obsahovat „podpisy nejméně 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti“ (§ 10, odst. 2, písm. c). Tato registrace však ještě nezakládá nárok na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv (vyučovat náboženství na státních školách; vykonávat kaplanské služby; uzavírat církevní sňatky; zřizovat církevní školy; zachovávat mlčenlivost v souvislosti se zpovědním tajemstvím). O ty je možné požádat, pokud je církev nebo náboženská společnost registrována podle zákona nepřetržitě nejméně 10 let, po celou dobu zveřejňovala výroční zprávy, plní svoje závazky a je bezúhonná. Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv musí obsahovat „podpisy tolika zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti, kolik činí nejméně 1 promile obyvatel České republiky podle posledního sčítání lidu“ (což s ohledem na výsledky sčítání lidu v roce 2021 znamená 10.524 osob).

Od roku 2002 bylo v ČR registrováno 23 nových církví a náboženských společností. Naopak v případě 22 církví a náboženských společností byla registrace odmítnuta. V současnosti jsou podané dva návrhy na registraci církví a náboženských společností: Protestantská církev Svaté korony (návrh podán dne 22.12.2021) a Eleutheriánství (19.1.2022).

Prohlášení IEF: Za mír a jednotu Ukrajiny a ukončení ruské agrese

(Filip Outrata) Mezinárodní ekumenické společenství (IEF) přijalo stanovisko k událostem Ukrajině a vydalo prohlášení s názvem „Za mír a jednotu Ukrajiny a ukončení ruské agrese“. Filip Outrata přeložil prohlášení do češtiny. Zde je jeho znění:

„Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“ (Jakub 3,18)

Tváří v tvář strašlivé válce na Ukrajině rozpoutané agresí armády Ruské federace my, členové Mezinárodního ekumenického společenství (IEF), zahrnujeme do svých modliteb všechny ty, kdo trpí následky této války. Modlíme se k milosrdnému Bohu za mír, porozumění a dialog, které jsou základem všech mezilidských vztahů.

Mezinárodní ekumenické společenství se připojuje ke všem hlasům jednotlivců, institucí a církví, kteří se modlí za mír a odmítají veškeré násilí. Jako křesťané nemůžeme mlčet k utrpení, které ohrožuje soužití lidí v tomto regionu. Jako křesťané také co nejrozhodněji odsuzujeme nespravedlnost, kterou zažívá Ukrajina a její obyvatelé, jejichž svobodu a nezávislost napadl a ohrožuje mocný soused. Apelujeme na představitele států a církví, zejména také na církevní představitele v Rusku, aby přijali a podpořili kroky, které posílí obranu Ukrajiny a budou mít citelný dopad na agresora.

V horském kázání nás Ježíš vyzývá, abychom působili pokoj, byli těmi, kdo pracují pro mír. „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni dcerami a syny Božími.“ (Matouš 5,9)

Chceme zůstat věrní tomuto příkladu života, slovu a poslání, které nám bylo svěřeno. Cítíme se být nablízku všem ženám a mužům, kteří trpí následky konfliktu na Ukrajině. V modlitbě zůstáváme spojeni s našimi bratry a sestrami z Ukrajiny, kteří se zúčastnili mezinárodní konference v Krakově v roce 2019, i s našimi členkami a členy z Polska a Rumunska, kam bude téměř jistě směřovat množství uprchlíků z Ukrajiny. Naše podpora a modlitby jsou stále s nimi.

Ježíšova blahoslavenství mluví o těch, kdo působí pokoj, kteří usilují o usmíření a snaží se mírnit spory a vzepjaté emoce mezi lidmi, protože mír je takovým vztahem mezi lidmi, který není zcela ovládán vzájemnými spory a animozitami, vzájemným bojem a válkou. Ale blahoslavenství také mluví o těch, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. I spravedlnost neoddělitelně patří k ekumenické cestě jednoty, kterou cítíme jako své poslání.

Obracíme se k Bohu, trojjedinému, který je dokonalým společenstvím a jednotou, aby dodal sílu a dal své požehnání všem, kdo je potřebují, a vyzýváme všechny k tomu, aby se připojili k volání po nastolení spravedlnosti, smíření, odpuštění a obnovení pokoje.

25. února 2022

Andrés Valencia Pérez, mezinárodní prezident IEF a Filip Outrata, mezinárodní sekretář IEF

Studujte teologii ekumenicky: Teologie křesťanských tradic na ETF UK

(MV) Bakalářský program Teologie křesťan-ských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Institutem ekumenických studií v Praze zvou ke studiu teologie.

Proč studovat obor Teologie křesťanských tradic?

Jedná se především o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale současně také o seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a o jejich vztah ke křesťanství.

Akademické zázemí Evangelické teologické fakulty je příslibem vysoké odborné úrovně studia.

Studium předpokládá a rozvíjí otevřenost vůči příslušníkům jiných církví a lidem různého duchovního zaměření. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i z dalších institucí.

Někteří studenti se připravují na práci duchovních ve svých církvích. Většina studentů se však věnuje „civilní“ profesi nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj, pro budování církevních společenství zdola a pro službu společnosti.

Studium je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory. Výuka je koncentrována: probíhá jednak na každoročním desetidenním intenzívním studijním soustředění v září (ve Strašicích), během roku pak probíhá jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách (ve středu). Výuka je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.

Studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.

Přihlášky pro akademický rok 2022/23 se podávají do 31. 3. 2022, přijímací zkouška proběhne v prvním červnovém týdnu 2022. Úvodní povinné studijní soustředění se uskuteční ve dnech 9. – 18. září 2022. Více informací naleznete na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze: www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze:

www.etf.cuni.cz

Kontaktní osoba: Petr Jandejsek, Th.D.

Mail: jandejsek@etf.cuni.cz, tel.: 221 988 626

Štatistický úrad SR zveřejnil výsledky sčítání z roku 2021, které obsahují informace o náboženském vyznání obyvatel. Přestože i tyto výsledky vykazují některé trendy, které jsou pro situací církví a náboženských společností téměř v celé Evropě společné (pokles počtu členů tradičních církví; vzestup lidí věřících, kteří se nehlásí k církvím nebo je obtížné je k některé zařadit; nárůst počtu lidí „bez vyznání“), nejsou tak výrazné jako např. v České republice. Např. komentář Konzervativního deníku Postoj to vyjádřil slovy: „Aj Slovensko zasiahla sekularizačná vlna, ale stále si ideme svojou cestou“. Slovenské sčítání v roce 2021 bylo předmětem pozornosti a mnoha diskusí také proto, že podle nového zákona o finanční podpoře činnosti církví a náboženských společností z listopadu 2019 (č. 370/2019 Z. z.) mohou mít jeho výsledky vliv na financování církví. Pokud by totiž poklesl nebo naopak vzrostl počet věřících podle sčítání o více než 10 %, stát by finanční příspěvek snížil nebo zvýšil (§ 4, odst. 2). Mimo jiné to vysvětluje, proč katoličtí biskupové výsledky sčítání, které zaznamenaly pokles katolických věřících „pouze“ o 6 %, přivítali. S jistou úlevou reagovali také představitelé největší evangelické církve, která zaznamenala pokles o 5,3 %. Podobně jako při minulém sčítání v roce 2011 se na Slovensku očekával mnohem větší pokles v počtech věřících, než jaký nakonec ukázaly výsledky.

Samozřejmě i v případě výsledků sčítání na Slovensku hraje důležitou roli skutečnost, jak byly otázky na náboženské vyznání položeny a jaké možnosti měli respondenti při odpovědích na výběr. Rozdíly v metodice komplikují jednoduché srovnání s výsledky sčítání v České republice. Např. při sčítání na Slovensku byl respondentům nabídnut výběr ze seznamu 18 registrovaných církví. Na rozdíl od ČR neexistovala varianta, že by člověk zvolil, že je věřící, ale nehlásí se k žádné církvi nebo náboženské společnosti. Přesto se i na Slovensku objevily některé skupiny, které se pohybují na hranici recese. Níže uvedená tabulka, převzatá ze stránek slovenského ministerstva kultury, je vesměs zahrnula do kolonky „ad hoc hnutia“. Kromě příznivců rytířů Jedi (1.389) nebo pastafarianismu (590) jsou to především „Svedkovia Liehovovi“ (14.207). Jedná se o fenomén, který vznikl v roce 2018 jako určitá parodie na křesťanství. Hlavní tváří je stand-up komik Gabriel Žifčák, který své příznivce oslovuje především prostřednictvím sociálních sítí a krátkých videí na Youtube. Před sčítáním v roce 2021 vzbudil pozornost kampaní a oznámeným úsilím o registraci jako nové církve nebo náboženské společnosti. Kromě určité recese tak poukázal na všeobecně známý problém požadavku na vysoký počet věřících v případě registrace nových církví a náboženských společností, který tuto registraci případným zájemcům v podstatě znemožňují.

Zatímco v českém prostředí byl požadavek na alespoň 10.000 členů pro nově registrovanou církev nebo náboženskou společnost výrazně snížen novým zákonem č. 3/2002 o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností na 300 (získání tzv. zvláštních práv, tj. umožnění výuky náboženství na školách, vykonávání kaplanských služeb, zřizování škol, uzavírání církevních sňatků a uznávání zpovědního tajemství státními orgány, je podmíněno desetiletým bezproblémovým působením a minimálním počtem členů odpovídajícím promile celkového počtu obyvatel, tj. mírně nad 10.000), na Slovensku byla od samého počátku hranice vyšší. Zákon Slovenské národní rady o registraci církví a náboženských společností z roku 1992 (č. 192/1992 Zb.) stanovil jako podmínku registrace 20.000 plnoletých osob s trvalým pobytem na území Slovenska. V roce 2007 byl tento počet na základě novely (zákon č. 201/2007 Z. z.) zahrnut přímo do zákona č. 308/1991 (kromě plnoletosti a trvalého pobytu byl přidán požadavek, že se musí jednat o občany Slovenské republiky). O deset let později, v roce 2017, další novela (zákon č. 39/2017 Z. z.) tohoto zákona zvýšila počet na 50.000. Už v 90. letech byla předmětem kritiky určitá diskriminace, protože tyto požadavky byly kladeny pouze na nové církve a náboženské společnosti. Zákon č. 308/1991 v příloze vypočítal 15 církví, které v té době na Slovensku působily a na které se tento požadavek nevztahoval, resp. jejich registrace za jiných podmínek byla uznána i podle nového zákona. Od té doby došlo k registraci pouze 3 nových církví a náboženských společností (opětovnou registraci Svědků Jehovových v roce 1993 do toho nezahrnuji): Novoapoštolská cirkev v SR (2001), Cirkev Ježiša Krista Svätých neskorších dní v SR (2006) a Bahájske spoločenstvo v SR (2007). Jinak zůstává náboženská scéna na Slovensku případným novým společenstvím uzavřená, tedy alespoň z pohledu státu a registrovaných církví. Pro srovnání v ČR bylo po přijetí zákona č. 3/2002 registrováno 23 nových církví a náboženských společností, takže jich je v současnosti 44. Svoboda vyznávat víru a organizovat se není omezena vysokými požadavky na registraci, alespoň tak v minulosti argumentoval slovenský Ústavní soud, když odmítl námitky proti tomuto ustanovení. Kritici při pohledu na výsledky sčítání upozorňují na to, že pouze pět z osmnácti registrovaných církví na Slovensku by tento požadavek dnes splnilo.

Zajímavým fenoménem posledního sčítání na Slovensku byl vysoký počet lidí, kteří se přihlásili ke Křesťanským sborům. Ve skutečnosti toto číslo (18.553) výrazně převyšuje počet členů této církve. Mohlo by jít o podobný fenomén, jaký zaznamenala Církev Křesťanská společenství při sčítání v roce 2011 v ČR. Tehdy se k této církvi, která měla podle vlastních statistik zhruba 2.000 členů, přihlásilo 9 377 lidí. Jedním z vysvětlení byl poměrně neutrální název, který mohl přitáhnout sympatizanty různých křesťanských společenství. Možná jsme na Slovensku svědky podobného fenoménu, který by mohl být umocněn tím, že respondenti neměli možnost přihlásit se nějakým jiným způsobem obecně ke křesťanské víře nebo spiritualitě.

Média na Slovensku samozřejmě zaznamenala vysoký nárůst lidi, kteří se deklarovali, že jsou bez vyznání. Oproti roku 2011 je jejich počet téměř dvojnásobný.

Náboženské vyznání na Slovensku podle sčítání v letech 1950–2021

Tabulka je převzata ze stránek slovenského ministerstva kultury.

	1950	1991	2001	2011	2021
Obyvatelstvo SR celkem	3.442.317	5.274.335	5.379.455	5.397.036	5.449.270
Nezistené	-	917.835	160.598	571.437	353.797
Bez vyznania	9.679	515.551	697.308	725.362	1.296.142
Veriaci	3.432.638	3.840.949	4.521.549	4.100.237	3.799.331
Rímskokatolícka cirkev v SR	2.623.198	3.187.383	3.708.120	3.347.277	3.038.511
Evanjelická cirkev augsburského vyznania na Slovensku	443.251	326.397	372.858	316.250	286.907
Gréckokatolícka cirkev v SR	225.495	178.733	219.831	206.871	218.235
Reformovaná kresťanská cirkev na Slovensku	111.696	82.545	109.735	98.797	85.271
Pravoslávna cirkev na Slovensku	7.975	34.376	50.363	49.133	50.677
Kresťanské zbory na Slovensku	-	700	6.519	7.720	18.553
Náboženská spoločnosť Jehovovi svedkovia v SR	-	10.501	20.630	17.222	16.416
Apoštolská cirkev na Slovensku	-	1.116	3.905	5.831	9.044
Bratská jednota baptistov v SR	-	2.465	3.562	3.486	3.883
Cirkev bratská v SR	-	1.861	3.217	3.396	3.440
Evanjelická cirkev metodistická, Slovenská oblasť	-	4.359	7.347	10.328	3.018
Cirkev adventistov siedmeho dňa, Slovenské združenie	-	1.721	3.429	2.915	3.001
Ústredný zväz židovských náboženských obcí v SR	7.476	912	2.310	1.999	2.007
Starokatolícka cirkev na Slovensku	-	882	1.733	1.687	1.778
Cirkev československá husitská na Slovensku	2.825	625	1.696	1.782	581
Cirkev Ježiša Krista Svätých neskorších dní v SR	-	-	58	972	377
Bahájske spoločenstvo v SR	-	-	-	1.065	311
Novoapoštolská cirkev v SR	-	-	22	166	73
Ostatné	10.722	6.373	6.294	23.340	57.248
Ad hoc hnutia	-	-	-	-	16.186
Ostatné a nepresne určené kresťanské cirkvi	-	-	2.030	2.703	10.811
Budhizmus	-	-	1.663	2.530	6.722
Pohanstvo a prírodné duchovno	-	-	-	-	4.007
Islam	-	-	1.212	1.934	3.862
Hinduizmus	-	-	193	255	975
Iné	-	-	1.116	15.918	14.685

 

¹

12. února 2020 byl zveřejněn posynodní apoštolský list Querida Amazonia.² Papež František se v něm vrací k nejdůležitějším problémům, bolestem a námětům, jimiž se v říjnu 2019 na svém zasedání zabývala Amazonská synoda. Ve své exhortaci papež oficiálně prezentuje závěrečný dokument³ synody a doporučuje církvi jeho přijetí a realizaci. Zároveň vyjadřuje naději, že se závěrečný dokument stane inspirací pro všechny lidi (Querida Amazonia 3-4).

Uprostřed globální sociálně-ekologické krize, která se blíží bodu, kdy už bude situace nezvratitelná, je exhortace Querida Amazonia znamením naděje a krokem vpřed: Církev se odvážila učinit předmětem teologické debaty a pastoračních snah oblast Amazonie. Jde nepochybně o dokument hlubokého významu, neboť se v něm odráží průběh synody, jež projednávala, analyzovala a řešila zásadní problém současného světa (sociálně-ekologickou krizi) a problém současné církve (hledání nových cest při hlásání evangelia). Už sám synodální proces znamená naději a představuje nový způsob, jak se stávat církví a jak budovat církev – totiž nasloucháním církevnímu lidu.

Abychom správně pochopili přínosné myšlenky apoštolského listu, musíme je chápat v kontextu rostoucí péče církve o sociálně-ekologickou problematiku. Ekologický obrat, jejž církev nedávno udělala, je zásadně vyjádřen už v encyklice Laudato si‘. Bez souvislosti s tímto papežovým dokumentem nelze pochopit návrhy Amazonské synody, ani postsynodální Františkovu exhortaci, ani konkrétní kroky, učiněné – navzdory covidové pandemii – s cílem realizovat směrnice formulované na synodě a v exhortaci. Jedním z nejdůležitějších a nejnadějnějších činů, v něž pozornost zaměřená na Amazonii a její obyvatele vyústila, bylo založení Církevní konference pro Amazonii v červnu 2020.

Církev, která dokáže opět snít

V exhortaci Querida Amazonia papež používá literární žánr snu. Krásnými, citlivými a poutavými slovy mluví o čtyřech snech, o své vizi cesty, po níž se církev v Amazonii musí vydat.

I přes současnou pandemii vyvolaly tyto sny papeže Františka celou řadu reakcí a komentářů. Většina z nich pozitivně hodnotí, že se papež v exhortaci staví za návrhy Amazonské synody a že zdůrazňuje požadavky formulované v encyklice Laudato si‘.

Některé z reakcí ovšem upozorňují, že list Querida Amazonia obsahuje sice tři velkolepé prorocké sny, nicméně že čtvrtý sen, týkající se struktury církve, je formulován poněkud zarážejícím způsobem a připomíná spíše noční můru, z níž je nutno se probudit.

I. Sociální sen – práva nejchudších

První sen zdůrazňuje souvislost mezi otázkou ekologickou a sociální. Z tohoto úhlu popisuje rozmanité problémy, s nimiž Amazonie a její obyvatelé svádí dramatický zápas. Základní tón textu je vizionářský a nadějeplný. Chudí nejsou představování jen jako oběti vykořisťovatelského systému, jenž devastuje přírodu i lidi, nýbrž také jako protagonisté svého vlastního příběhu, jako subjekty, jimž je třeba naslouchat a od nichž se musíme učit. Oni sami musejí navrhnout koncepci dobrého života pro sebe a své potomky (QA 26).

II. Kulturní sen – zachování biodiverzity

Querida Amazonia formuluje jasnou tezi: Hospodářský systém „bezostyšně poškozuje lidské, sociální a kulturní bohatství“ (QA 39). Sjednocující tendence, typické pro kolonialistický a konzumistický postoj ke světu, diverzitu ohrožují. Proto je nejvyšší čas začít chránit lidskou a kulturní rozmanitost Amazonie, její pohledy na svět, její moudrost, její vztah k přírodě a její smysl pro společenství.

III. Ekologický sen – péče o společný domov

Jedním z typických výroků encykliky Laudato si‘ je, že péče o životní prostředí úzce souvisí s péčí o sociální problematiku. Tato základní teze se jako červená nit vine i listem Querida Amazonia. Zejména při líčení ekologického snu papež zdůrazňuje, „že péče o lidi a péče o životní prostředí jsou neoddělitelné“ (QA 42). Křik Amazonie se podobá úpění zotročeného Božího lidu v Egyptě (Ex 3,7) a týká se celého lidstva. My všichni jsme povinni chránit tuto oblast.

Od tamních domorodých národů se umíme učit vnímat přírodu meditací, milovat ji a cítit se jako její součást. Chceme-li uskutečňovat svůj ekologický sen, „probuďme v sobě estetický a kontemplativní smysl, který do nás vložil Bůh…“ (QA 56). Pak objevíme, že Amazonie je „teologické místo (locus theologicus), tedy prostor, v němž se ukazuje sám Bůh a kam svolává své děti“ (QA 57).

Querida Amazonia zvlášť zdůrazňuje myšlenku, že ekologický sen nelze uskutečnit bez změny vlastního chování a životního stylu. Je nutno zaměřit se na výchovu podněcující rozvoj nových návyků. Zdravé a udržitelné životní prostředí je bez proměny lidí a jejich chování nemyslitelné (QA 58).

IV. Církevní sen – nebo snad zlý sen? Církev s amazonskou tváří

Čtvrtý odstavec přináší několik návrhů zasluhujících pozornost – mluví se zde např. o naléhavé nutnosti podporovat samostatný a dobře vyškolený laický stav, prohlubovat řádový život zakořeněný v prostředí a kultuře lidu, povzbuzuje se k misionářské činnosti, trvalému diakonátu mužů, chválí se nasazení žen a vyzvedává se význam základních církevních společenství.

Nicméně existují i prázdná místa, která nenaplnila očekávání týkající se změny struktur a oficiálních církevních úřadů. Konkrétně jde o ordinaci ženatých mužů a diakonát žen. Přitom v závěrech Amazonské synody, schválených synodálním shromážděním, byla tato témata obsažena.

Co na to říct? Lze k tomu přistupovat ze dvou hledisek.

První hledisko: Církev se stále bojí dotýkat se některých ožehavých míst, jakými jsou moc, tradice nebo určité teologické názory. Tenhle strach blokuje možnosti, které Amazonská synoda slibovala, což mnohé věřící deprimuje. Nicméně budeme-li tyto otázky přehnaně zdůrazňovat a tváří v tvář onomu množství pastoračních úkolů, jež stojí před církví v amazonské oblasti, tvrdošíjně prosazovat řešení jednoho aspektu, může se stát, že promrháme mnoho energie a přitom zapomeneme, že ústředním problémem je Amazonie a obhajoba chudých.

To neznamená, že otázka církevních úřadů není důležitá a naléhavá. Musíme ji ovšem vidět v kontextu, v jakém se o ní diskutovalo v průběhu synody. To je naprostá podmínka, nemá-li mezi pokrokáři a konzervativci vzniknout vyčerpávající napětí. Především se však tato otázka nesmí stát hlavním tématem, které by zastínilo problém, kvůli němuž byla Amazonská synoda svolána a v souvislosti s nímž je třeba rozvíjet novou teologii a hledat nové způsoby výkonu církevních úřadů.

Zadruhé musíme klíč k interpretaci hledat uvnitř samotného závěrečného dokumentu. Viděno takto, bude se nám zmíněné téma jevit jako otevřené okno, nikoli jako zavřené dveře. Papež František sám totiž říká, že Querida Amazonia nenahrazuje nahradit závěrečný dokument synody. Znamená to tedy, že při řešení problémů a naléhavých záležitostí této oblasti je nutno zaměřit se přímo na výroky Amazonské synody a vycházet z nich.

Klíčovou otázkou je – právě proto, že se papež o ní výslovně nezmiňuje –, aby byl hierarchicko-pyramidální způsob jednání trvale nahrazen procesem synodálním a participativním, v jehož průběhu budou činěna rozhodnutí na místní úrovni a na základě společné debaty se silnou účastí laiků.

Tato interpretace papežova „mlčení“ v otázce církevních úřadů představuje ještě mnohem větší výzvu pro ty, jejichž úkolem je pastorace v Amazonii. Od nich se totiž žádá, aby, naslouchajíce národům Amazonie a radíce se s nimi, pokračovali v činnosti. Budou muset prokazovat značnou kreativitu, mají-li se vypořádat nejen s důsledky obou zmíněných problémů v oblasti církevních úřadů (ordinace ženatých mužů a diakonát žen), nýbrž navíc s řadou úkolů, které Amazonská synoda nepojmenovala ani nerozpoznala. Z časopisu Concilium 2021/3 přeložila Helena Medková

Na podzim 2021 proběhl na Evangelické teologické fakultě UK povinně volitelný seminář Český duchovní film 60. let, který jsem vedl jakožto externí učitel této fakulty. Seminář se konal vždy jeden večer v říjnu, listopadu a prosinci a zúčastnilo se jej 26 studentek a studentů z různých oborů fakulty, většinou studujících sociální práci. Každý večer se skládal z úvodu k některému snímku české kinematografie 60 let, jeho promítání dataprojektorem a závěrečné diskuze na téma Jak se v daném filmu zobrazuje láska k Bohu, bližnímu a přírodě? Promítnuta byla díla Až přijde kocour Vojtěcha Jasného, Farářův konec Evalda Schorma a Ovoce stromů rajských jíme Věry Chytilové. Podmínkou k absolvování semináře zápočtem byla účast studentů na projekci a napsání krátké reflexe na zmíněné trojí téma. Studenti obdrželi seznam literatury ke každému filmu spolu se seznamem literatury doporučené k prohloubení studia a dále skripta Petra Bilíka Nová vlna československého filmu z roku 2013.

V říjnovém úvodu k celému semináři jsem zdůvodnil slovo „duchovní“ v jeho názvu tím, že filmová tvorba, která v tehdejším komunistickém Československu vznikala, měla na rozdíl od předcházejících padesátých let a následné normalizace výrazný duchovní rozměr. Ne nadarmo se označuje jako „československý filmový zázrak“. Lví podíl na tom měla generace mladých filmařů, známá jako Nová vlna, která přinesla nové výrazové prostředky a aktuální témata. Jejím stmelujícím duchovním proudem byl filosofický humanismus, který se v podmínkách vládnoucí materialistické ideologie marxismu-leninismu ptal, kdo je člověk. Odpověď na tuto otázku čerpal v době politického uvolnění i z biblické židovsko-křesťanské tradice. Mým záměrem bylo studenty teologické fakulty seznámit s filmy, jejichž tvůrci čerpali z tohoto duchovního pramene. Téma lásky k Bohu, bližnímu a přírodě jsem zvolil proto, že se jedná o univerzální hodnoty a ústřední poselství křesťanské zvěsti. V dalším textu přináším vždy jednu studentskou reflexi ke třem filmům ze semináře se svým vlastním úvodem, týkajícím se daného filmu i jeho teologické reflexe. Na závěr připojuji seznam vybrané literatury k tématu.

Až přijde kocour

Už před dvaceti lety jsem měl takový dojem, že Jasného film Až přijde kocour z roku 1963, na jehož scénáři se podíleli Jiří Brdečka a Jiří Trnka, lze vykládat jako dobový jinotaj o tom, jaké to bude, až podruhé na svět přijde Ježíš, respektive jak by to vypadalo, když jeho druhý příchod zastihne tehdejší obyvatele Telče, kde se film natáčel. Tento výklad, v němž kocour Mourek představuje zvířecí symbol Krista, jsem si podržel a během loňské říjnové projekce rozšířil o ztotožnění kouzelníka s Bohem Otcem a artistky Diany s v hebrejské tradici femininním Duchem svatým. Představil jsem tuto odvážnou interpretaci v diskuzi po promítání filmu a mnozí studenti ji ve svých následných reflexích až nekriticky přijali, ale na druhou stranu ji také nápaditě rozvíjeli, jako například studentka oboru Evangelická teologie Nela Obdržálková, která si klade i psychologické otázky a rozšiřuje Jasného film o literární paralelu ze sovětského prostředí.

Reflexe Nely Obdržálkové

Kouzelník, artistka Diana, kocour Mourek. Otec, Duch svatý, Syn. A pan Oliva. „Kočovní kejklíři“ v sobě nesou obraz Boží trojice, kouzelník jako Otec, artistka jako Duch svatý a kocour jako Ježíš. Do okouzlující artistky se zamiloval učitel Robert – Duchem svatým je jako jeden z mála ve filmu prosvícen. Kocour zůstává mezi lidmi nejdéle, lidé se díky němu o sobě nejvíce naučí, mnozí si uvědomí svá pochybení, kají se a touží se změnit. Otec v podání Jana Wericha má dvojníka v kastelánovi Olivovi. Pan Oliva působí jako vševědoucí/„osud“, který tak nějak ví, jak to bude, jen občas něco popostrčí.

Učitel Robert mi připomíná svou láskou ke zvířatům novodobého Františka z Assisi. Dnes by měl nálepku ochránce zvířat či ekologického aktivisty. Raději by oslavoval a plně žil život, než zbožně adoroval smrt a tančil s neživými zvířaty

Vybarvování lidí při představení mi vrtalo hlavou. Proč zde byla jen jediná kladná barva lásky/zamilovaných? Na tuto otázku jsem si do jisté míry odpověděla biblickým citátem: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska“. Zbarvování osob pod kocourovým pohledem dle lidských vlastností mi zároveň klade dvě otázky. Nedopouští se takové redukce člověka a jeho osobnosti na jednu vlastnost, ať pozitivní, či negativní, člověk svým zrakem sám? V rodině, mezi přáteli, kolegy, klienty, je jednoduché a často velmi rychlé si druhého člověka vybarvit. Je však taková redukce správná? A druhá otázka: zbarvila bych se pod kocourovým pohledem i já?

Při hledání Mourka dospělými a dětmi mi na mysli vytanulo několik obrazů z Matoušova evangelia. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.“ Hledejte nejprve Boží království, děti hledali Mourka, Boha, Syna. Hledali spravedlnost, správnost, pravdu, kočičího kamaráda. Upřímná, bezelstná dětská srdce, tedy „…jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“. A také: „On jim ale řekl: „Nechte je, ať jdou ke mně, a nebraňte jim. Jejich místo je u mne.“ Mourka se nakonec podařilo najít až dítěti, tomu poslednímu: „Mnozí první budou poslední a poslední budou první.“

Poslední scéna filmu, kdy Robert jde zklamaně náměstím po neúspěšném běhu za kočárem a proti němu běží děti majíce před sebou namalovaný obraz kocoura – houf Ježíšových učedníků, které po sobě zanechal.

Obraz kouzelníka, artistky a kocoura jakožto Boží trojice přijíždějící do městečka mezi lidi, při jejich představení se stane magický „trik“, obyvatelé městečka jsou z toho překvapení a někteří i vyděšení. Vidím zde paralelu s románem Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Jen místo Boží trojice se zde vyskytuje ďábelská trojice – Ďábel s kocourem Kňourem a démonem Azazelem.

Farářův konec

Film Evalda Schorma Farářův konec z roku 1968, natočený podle námětu Josefa Škvoreckého ve svobodných podmínkách „pražského jara“, se dotýká vztahů katolické církve a komunistického školství ještě před konáním druhého vatikánského koncilu. Schorm se ve své tehdejší filmografii dotýkal existenciálních problémů soudobého člověka s jeho vykořeněností z přirozeného náboženského života. Škvoreckého scénář mu poskytl příležitost zabývat se postavou „falešného mesiáše“ na vesnici. Reflexe studenta oboru Teologie křesťanských tradic Jana Kučery sleduje s právnickou erudicí vtahy mezi zúčastněnými stranami dramatu.

Reflexe Jana Kučery

Děj filmu je zasazen bezprostředně do prostředí církevního. Reflektuje tedy běžnou, snad každodenní lidskou zkušenost s katolickou církví. V tom je možná již dnešním dnům poměrně vzdálený, protože co, co ještě krátce po II. světové válce bylo zejména na venkově zcela běžné, je dnes již do značné míry vzdálené. Samozřejmost toho, že dítě musí být pokřtěné co nejdříve po narození (aby případně nezemřelo jako nekřtěnec), to je něco, co v dnešní době mezi mladšími lidmi sotva kdo chápe. Přeci jen od natočení filmu již uběhlo více než 50 let.

Hlavní hrdina se přičinlivě snaží ve své církvi být užitečný, na své pozici vykonává přičinlivě co je mu nakázáno, tajně však touží po úřadu, který je pro něj nedosažitelný. Potají si trénuje vysluhování mše svaté (velmi formální vedení bohoslužeb), čtení z Písma v latině, obléká si kněžské roucho atd. A když zakusí úctu a poddanost „obyčejných“ lidí, podlehne pokušení a vydá se do zapadlé vísky, kde se pasuje do role, která mu nepřísluší. Překročí hranici mezi běžným věřícím a církevním představeným, která se zdála být nepřekročitelná.

V očích mnohých farníků na nedostatku církevních formalit zase tolik nesejde („nám to stačí od vás“), většinou jsou rádi, že ve vsi konečně nějakého faráře mají, a formality je moc nezajímají. Naopak, lidsky si je nový „farář“ získá. Větší problém je, když upadne do podezření ze smilstva, to se neodpouští, hřích tohoto druhu bývá vždycky největším pobouřením. V očích některých se zjevuje skoro jako spasitel (zejm. obecní blázen Jan Páně). Naopak v očích církevních autorit se jedná o neodpustitelné jednání, zejména proto, že narušuje či ohrožuje církevní zřízení a smysluplnost a potřebnost církevních úřadů a pravidel.

Výrazný je též kontrast s venkovským učitelem, který je zhmotněním úlisnosti a oportunismu. Oficiálně, formálně osobou oprávněnou vykonávat svůj úřad, fakticky a lidsky však postrádající veškeré předpoklady, které by učitel a vychovatel dětí měl mít. Protipól je zvýrazněn i prosazováním vědeckého ateismu ve vesnickém prostředí, které je takové myšlence zcela cizí.

Láska k Bohu se projevuje typizovaně, u každé postavy či typu postav jaksi „po svém“. U hlavního hrdiny je to upřímný vnitřní vztah k Bohu, touha mu sloužit. U vesnických obyvatel jde o běžnou součást jejich každodenního života na stejné úrovni a se stejnou samozřejmostí jako obstarání domácích zvířat, vykonávání domácích a zemědělských prací, rodinné oslavy, posvícení a veselky, poutě (pouťové divadlo. Množství alegorických obrazů (např. příjezd na oslu).

Láska k bližnímu, projevovala se zejména vztahovostí faráře – jeho upřímným zájmem o obyvatele vsi, kterým byl pořád nablízku. A to i za cenu podvodu, který zároveň na nich páchal ve jménu dobra, když tím zároveň klamal jejich důvěřivost. S tím kontrastovalo kádrování a direktivní vedení vesnického učitele, panovačnost policejní moci, která řešila pouze dodržování litery zákona bez ohledu na reálné dopady v životě společnosti, a odcizenost církevních autorit od života lidí.

Lásku k přírodě jsem vnímal zejména ve vesnickém sepětí běžného života s přírodou, se zemědělstvím. Obětní beránek přinesený do kostela za pokřtění děťátka.

Ovoce stromů rajských jíme

Film režisérky Věry Chytilové Ovoce stromů rajských jíme z roku 1969, který natočila podle společného scénáře s Ester Krumbachovou, reflektuje tehdy aktuální témata věrnosti a zrady, hledání pravdy a její snesitelnosti ve vztazích mezi muži a ženami, i ve společnosti. Prolog, vnitřní symbolika i závěr filmu čerpají z rajského příběhu Adama a Evy ve Starém zákoně. Reflexe studentky oboru Pastorační a sociální práce Hany Karnoltové se zevrubně věnuje mravním otázkám a uměleckému ztvárnění témat tohoto na porozumění těžkého snímku.

Reflexe Hany Karnoltové

V centru dění snímku stojí Eva, která se zmítá mezi dvěma muži – manželem Josefem a svůdníkem Robertem. Samotný příběh režisérka Věra Chytilová převzala z biblického námětu knihy Genesis (1. knihy Mojžíšovy). Řekla bych, že se nijak věrně předlohy a jejího hermeneutického výkladu moc nedrží, naopak se domnívám, že si utváří svojí interpretaci toho, jak příběh chápe a chce divákům předat sama režisérka. Možná i spíš, než o biblický význam jde Chytilové o vyobrazení jejího pohledu a názoru na sociální a společenské otázky, vyjádření vztahu mezi muži a ženami, téma feminismu, stereotypizace a objektivizace žen a patriarchálního systému na pozadí biblického námětu. Chytilová prezentuje své názory prostřednictvím filmu, který sám paradoxně zviditelňuje mechanismus patriarchálního podrobení.

Film je laděn do kriminálně-detektivního žánru s nádechem abstrakce. Ve filmu se přímo protíná všednost s alegorií, myslím si, že výsledný efekt je pro diváka nejméně matoucí. Je také jakýmsi podobenstvím. Většina filmu se odehrává v přírodě, je to důležitý aspekt, který zobrazuje lidskou propojenost s přírodou a bytostní závislost na ní.

Děj je vcelku jednoduchý, v krásné veliké zahradě penzionu si užívá pravděpodobně dovolenou Eva s manželem Josefem. Zde se oba seznámí se záhadným a tajemně vypadajícím Robertem. Eva znázorňuje Evu z bible, Josef zastává pozici Adama a Robert, který je Evin milenec, zastává roli právě onoho hada pokušitele-ďábla. Eva se poprvé setkává s Robertem, když nalézá jeho červenou aktovku a vrací mu ji. Při míčové hře Robertovi vypadne z kapsy klíč. Zvědavá Eva ho sebere a vydá se na průzkum. V Robertově pokoji najde onu červenou aktovku, a v ní nalezne razítko s číslem 6. Žena pak klíč pohodí na pláži, kde se čtou noviny o sériovém vrahovi a dozví se, že byla nalezena další oběť tohoto neznámého vraha. Na jejím čele prý bylo razítko, které našla v Robertově aktovce a pochopí, že vrahem je právě Robert. Robert si domyslí, že Eva odhalila jeho totožnost a několikrát se ji pokusí zabít. Eva se přizná Josefovi, že byla v Robertově pokoji, a manžel začne žárlit. Když se mu žena svěří, že se Roberta bojí, Josef jí nevěří, a dokonce se s Robertem spřátelí. K dalšímu pokusu o vraždu Evy se Robert důkladně připraví. Poslední přání Evy před smrtí je vypůjčit si od vraha kabát, protože je jí zima. Pak z jeho kapsy vytáhne pistoli a Roberta zastřelí. Po návratu za Josefem mu říká: „Nechtěj znát pravdu.“ A Josef se od ní odvrací.

Zdá se, že motiv se stále otáčí kolem poznání a pravdy, Eva se o pravdu někdy až tak moc nezajímá, jindy ji touha po pravdě žene k jejímu vypátrání, i přes značná nebezpečí s tím spojená, a jindy pravdu znát nechce. Eva samu sebe považuje za hodnou a schopnou objevení pravdy a Robertova skrývaného tajemství. Tato fascinace až posedlost touhou zjistit podstatu věcí je pro ni nebezpečná, v průběhu filmu se postupně ukáže, že je to nad její síly. Zdá se, že podobenství zachycuje tragický paradox lidského vztahu k pravdě: člověk je k jejímu poznání ustavičně hnán a odsouzen zároveň (pravda je světlo, i břemeno), ale domnívám se, že z biblického pohledu tento výrok není úplně správný, neboť v Janově evangeliu 8,32 Ježíš sděluje svým učedníkům: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“

Snímek je proplétán různými hudebními, barevnými a střihovými efekty, které jsou velmi výrazné a silně ovlivňují a doplňují celkový dojem z filmu.

Střihy jsou často velmi rychlé a střídají se stejné záběry, tudíž to vyvolává určitý pocit uvěznění postavy, snad i samotného diváka, díky oněm optickým efektům. Styl je to každopádně velmi zajímavý a účinný, opravdu vtáhne diváka do sledu událostí.

Hudba je velmi intenzivní a rázná, ve filmu postavy ani tak moc nemluví, hodně věcí je vyjadřováno právě hudebním podkresem anebo pouhými výrazy tváří postav, které jsou s hudbou v souladu a velmi komunikují vhodnou mimikou. Často hudba navozuje až nepříjemný a melancholický pocit.

Zajímavé jsou některé barevné prvky, jako třeba přeměňování barvy Eviných šatů v průběhu celého filmu. Eva většinu nosí šaty bílé a ty značí určitou nevinnost, čistotu či možná i naivnost a nevědomost. Má na sobě i šaty růžové, které můžou značit jakýsi přechod z nevinnosti do barvy červeně rudé, která značí pokušení, hřích, poskvrněnost nebo i poznání pravdy (např. o Robertovi, že je vrahem žen) a dále se ve filmu zobrazuje i barva černá, která značí nebezpečí a smrt – následek podlehnutí pokušení a důsledek hříchu. Zajímavé jsou i barvy pánských obleků. Už rozlišení barev oděvu – manžel v nevýrazné šedé a Robert v tmavě rudé až vínové – dává jasně najevo jejich povahy a vyplývající chování Evy k nim oběma. Robert Evu několikrát tajně sleduje. Manžel Josef vyznívá jako nudný, nevýrazný, pokrytecký a neangažovaný. Vidím v tom i postavu Adama z bible, který byl právě tak nezaujatý jako Josef, bylo mu lhostejno, co Eva dělá a zodpovědnost nevzal do svých rukou. Ale když je Eva konfrontována s nabytými vědomostmi, Robertem-vrahem a celkovým nebezpečím, navrací se k manželovi, kde asi nakonec i přes romantický nezájem nalézá bytostní jistotu, bezpečí a oporu. Červený šál, kterým ke konci filmu Robert Evu drží svázanou u stromu znázorňuje nejspíše také právě to pokušení, kterému Eva podlehla a poddala se plně hříchu, tento moment vyobrazuje právě náhlá změna šatů z bílých na rudé, kdy Evin vnější oděv charakterizuje vnitřní skutečnost přechodu od nevinnosti k vědomé zkaženosti, která se zdá, že člověka i na oko osvobozuje, ale uvnitř se doopravdy skrývá jen zoufalství, zmatek a beznaděj.

Ve filmu je velký prvek hravosti, naivity, až dětskosti, zejména se projevuje u Evy, kde může být i spojen s aspektem ženství a jeho společenskou stereotypizací. Eva se staví do role oběti, která má nějaké ne úplně nevinné vnitřní pohnutky, které v ní vyvolávají hravou zvědavost a nutí jí k neopatrnosti v bádání po pravdě, kterou si umanula objevit. A i když tuší kam ta cesta povede, stejně je odhodlaná a nějakým způsobem k tomu ještě o to více přitahována, nehledě na rizika a následky. Domnívám se, že to znázorňuje i obecně naší lidskou tendenci glorifikování nejednoznačného a na první pohled možná nečitelného zla, jehož ničící podstatu si často vůbec neuvědomujeme, nebo si jí začneme uvědomovat, až když nám ničí život.

Osobně mi film přišel trochu zmatený a nekonzistentní, nejednoznačnost se projevovala především v rozporuplném chování postav, které zejména u Evy nebylo jasně definováno, ale spíše se tak proměňovalo na základě rozmaru. Zároveň mě moc neoslovily střihové efekty ani hudební podkres, na druhou stranu se do celkového pojetí filmu hodily, jen to nebyl můj šálek kávy. Oceňuji však na filmu jeho výstřednost, jelikož ho to činí výjimečným, neznám žádný film podobný tomuto.

Literatura k semináři Český duchovní film 60. let

Až přijde kocour:

Jasný, Vojtěch: Život a film. Praha: Národní filmový archiv, 1999.

Farářův konec:

Bernard, Jan: Evald Schorm a jeho filmy: odvahu pro všední den. Praha : Primus, 1994, s. 95–114.

Denemarková, Radka: Evald Schorm: sám sobě nepřítelem. Praha : Nadace Divadla na zábradlí, 1998.

Duta, Mircea Dan: „Evald Schorm: Farářův konec“. In Duta, Mircea Dan: Vypravěč, autor a Bůh : naratologické perspektivy a narativní techniky v české nové vlně 60. let. Praha : FF UK, 2009, s. 39–49.

Ovoce stromů rajských jíme

Bernard, Jan (ed.): 5 a 1/2 scénáře Ester Krumbachové. Praha: NAMU, 2021, s. 57–61.

Chytilová, Věra – Pilát, Tomáš: Věra Chytilová zblízka. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010, s. 181–188.

Kučera, Jan: „Eva neboli Hledání“. In: Kučera, Jan: Poetika českého filmu. Praha: Akademie múzických umění, 2016, s. 133–150.

K prohloubení studia:

Filmový sborník historický 4: česká a slovenská kinematografie 60. let. Praha: NFA, 1993.

Hames, Peter: Československá Nová vlna. Přel. Tomáš Pekárek. KMa, 2008.

Liehm, Antonín J.: Ostře sledované filmy: Československá zkušenost. Praha: NFA, 2001.

Přádná, Stanislava – Škapová, Zdena – Cieslar, Jiří: Démanty všednosti: český a slovenský film 60. let. Kapitoly o nové vlně. Praha: Pražská scéna, 2002.

Škvorecký, Josef: Všichni ti bystří mladí muži a ženy: osobní historie českého filmu. Praha: Horizont, 1991.

Žalman, Jan: Umlčený film. KMa, 2008.

2 S 7, 4-5.12-14.16; Mt 1, 16.18-21.24;

Umění naslouchat Slovu (1997)

Máme tu dnes hutnou lekci z umění naslouchat božímu slovu. Dnešní úryvky krásně demonstrují, že biblické texty je třeba číst s vírou, mají-li se stát božím slovem. Ani Bůh nehází perly sviním. Podobně se však mine s božím slovem ten, kdo myslí a věří jen fundamentalisticky. Fundamentalista, ten si prostě přečte větu a myslí si, že takhle ji Duch sv. nadiktoval a tak to nadále musí být, třebaže dosud třeba platilo něco jiného.

Všechna čtení včetně žalmu upozorňují, že pravda božího slova je ve smyslu výpovědi, dokonce až za kontextem všech těch dílčích prorockých i svědeckých výpovědí, nikoli v těch slovech, která konkrétní autoři nalezli a použili. Zdá se to někomu modernistickým pojetím? Všimněte si, kolik argumentů pro to nabízí text sám.

Přichází prorok Nátan a slibuje Davidovi, že jeho potomci budou vládnout navždy, od pokolení do pokolení. Ve skutečnosti se brzy potom střídaly dynastie vládců a dodnes tam nevládne žádný Davidovec. Sama Davidova říše se už po smrti jeho syna rozpadla. Potomci různých vojevůdců, kteří se střídali na trůně Judy a Izraele, měli už pramálo společného s Davidovým semenem, s Davidovými bedry.

To, co se tam v textu slibuje, to prostě nenastalo; toho si jistě všimli nejen redaktor textu, díky kterému text vůbec známe (snad takzvaný Deuteronomista, píšící o několik století později, kdy už to všechno bylo jako na dlani), ale všiml si toho zcela určitě i novozákonní redaktor evangelia. Ani jeden se při tom nepokusil o retuš, to napětí mezi historickou realitou a jejím popisem slovem prorockým jim nejen nevadilo, ale naopak leccos jim nabídlo. A právě to se očekává od nás, kteří dnes ta autentická slova posloucháme: ta rozpornost by neměla padnout pod stůl, nese v sobě důležité podněty k porozumění božímu slovu jako božímu slovu. Boží slovo je živé, není nic divného, že živoucí věc je plná rozporů trvale překonávaných. Jeho cílem není přece nic menšího než probouzet a povzbuzovat naději a dokumentovat boží věrnost živoucímu člověku v proměnách časů.

Proto je moudré pátrat vždy po smyslu biblického textu. Proto je také moudré bibli číst znovu a znovu, protože s ní nikdy nejsme hotovi; brzy se naučíme přeslabikovat slova a věty, možná i je dekódovat tam, kde starověk týmž slovům rozuměl trochu jinak než dnešní člověk. Ale to poselství za těmi slovy, to musíme přijímat znovu a znovu s pokorou. To jinak nejde. A není to jenom ve Starém zákoně, platí to stejnou měrou o textech novozákonních, jak deklaruje dnešní úryvek z Matouše.

Všichni rozumíme dnešnímu textu tak, že oním králem navěky, výhonkem z kořene Jišaje, otce Davida, je Kristus Ježíš. Jenže co měl Ježíš naší víry fakticky společného s Davidovými bedry? I kdyby Josef opravdu byl z Davidova rodu, Ježíš nebyl potomkem Josefa. Vadí to snad někomu? Jen fundamentalistům, ti budou hledat a nalézat potřebné křestní listy pro všechny zúčastněné. Tomu, kdo uvěřil evangeliu, kdo se drží víry apoštolské, ten z toho nejen nemá komplexy méněcennosti, které svými krkolomnými konstrukcemi marně retušují zmínění fundamentalisté.

Ani my, ani oni nevíme nic o otci Krista Ježíše, oni i my věříme, že Ježíš byl zrozen, ale nestvořen, „počat z Ducha“. Všichni také můžeme jen věřit, že po stránce právní byl otcem Ježíše Josef, ani zde nejsou k dispozici důkazy, které by mohly víru nahradit věděním. Ale komu to vadí? Kdo uvěřil Ježíši, ten nepotřebuje k tomu rodokmen ani jiný kádrový materiál.

Přesto jsme vděčni i za ty textové rozpory a paradoxy.

Říká anděl Josefovi: Neboj se vzít si Marii. Tedy žádný příkaz, ale povzbuzení v těžké depresi nad domnělou nevěrností jeho milované. Velmi užitečná podpora, ovšem tíha rozhodnutí přesto leží plně na Josefovi, ne na autoritě shůry. Říká ten anděl: Neboj se vzít. Nedodává k tomu už ani slovo, které by pojistilo Josefa před důsledky, poslechne-li hlasu svého srdce a postaví se k Marii jako zachránce její cti i jejího života (bez toho gesta by mohla být podle zákona ukamenována). Josef ji tedy zachránil, ale sebe tím poskvrnil: od něho přece zákon žádal nekompromisní očistu Izraele od takových... Na to, aby se Josef zachoval tak, jak se zachoval, musel na sebe vzít odpovědnost za překročení platného božího zákona. Pak už ovšem rozumíme tomu andělskému "neboj se" jinak.

Korunu paradoxu však dává evangelista důležitým zhodnocením celého toho vnitřního zápasu Josefa: nazývá jej spravedlivým a poslušným.

Slova poslušnost, spravedlnost, původ z rodu Davida, slovo otec - to vše má v dnešním textu hodně odlišný význam, než bývá zvykem. Všechna ta slova jsou přenesena do jiných významových rovin. Josef neposlechl zákon, protože byl spravedlivý... No to je paradox; ale žádný bonmot, je v tom zachraňující zjevení!

Také nám se tu a tam stane, že žádná z možností před námi není správná a musíme se rozhodnout. Josefův příběh nám k takové situaci nabízí jakéstakés světlo. Ovšem jen těm, kdo boží slovo nezvěcňují jako kamení do svých praků, ale ctí jeho živost, duchovní svobodu, moc zrna zasetého a klíčícího do jiných, ale neméně úrodných podob.

Víte, že úrodné zrno je to, které vloženo do vhodné země vyroste. Ztratí svou původní podobu, ale neztratí svůj původní smysl. A když sklízíme úrodu, nevyhrabáváme původní zrna, ale sklízíme klasy. I v klasech jsou zrna, ale jsou to jiná zrna, s těmi původními je spojuje jen společný smysl. Tak je to s Božím Slovem. To má být do nás zasazeno a najde-li dobrou, úrodnou půdu, lidskost vírou zkypřenou, tedy srdce s odvahou důvěřovat tomu, který k nám takto mluví, pak se děje zázrak plodnosti. Ta odvaha je třeba: to slovo mělo klíčit před dvěma tisíci lety v jiných okolnostech, naše důvěra těm textům není nijak samozřejmá, jak ostatně dokazují dějiny církve: kolik vykladačů, posluchačů či čtenářů horské řeči jí mělo odvahu vzít jako pravdu? Kdo věří, že čistá řeč je požehnanější než diplomatické zamlžování, kdo věří, že chudoba z Ducha je pro nás výhodnější než mít své jisté?

Patří k božímu řádu plodnosti, že plod je svému původci jen podobný. Nese společný smysl, ale má jiné tvary, někdy i jiné cesty. Také naše případné plody budou božímu slovu jenom podobné, a proto budou nejen přijímány, ale také odmítány jako prý neautentické. Takové spory nelze vyhrát, rozhodne o nich až plod, přicházející poté, co setba v zemi zahynula. Se zrnem dostáváme sílu probudit další život, to se nám nabízí, ale nenabízí se nám žádná kouzla. Snad smíme věřit, že v podobném smyslu je i Ježíš pokračovatelem smyslu Josefovy existence, je jaksi jeho plodem.

Jinak řečeno: věříme v dar božího slova v Písmu, ale to není totéž jako píchat do zavřené knihy a nalézat tak magicky jistou odpověď na své rozpaky, otazníky, zmatky. S Biblí se nám nabízí cesta, dokonce se na tu cestu z různých úhlů všelijakými nečekanými rozpory svítí, ale po té cestě musíme jít my. Poslušnost božímu slovu není v tom, že si úryvek přivážeme na zápěstí a na čelo, ale že jej přijmeme do svých jedinečných osobních dějin spásy. Tak to boží slovo nespadne pod stůl, pak to bude to boží slovo, které je jako déšť, který se již nikdy nevrátí k Dárci, protože na zemi má mnoho práce, která ten déšť zcela pohltí: dává plodnost, to není věc chvilky. Déšť zmizí v zemi, ale ta země se díky jemu a díky dalším darům stvořitele promění v úrodný klín. Tak je to s božím slovem v nás. Tím se také liší boží slovo od textu Bible: text se božím slovem musí stát, není tu nic automatického, ale jde o proces milosti znovu a znovu vylévané.

(2014)

1. Místo úvodu pár vysvětlení a náčrt struktury

Člověk je podle naší osobní víry i podle zkušenosti stvořen jako ten či ta, kdo bytostně potřebují zakoušet dvojí: jsem intimně přijat a někdo stojí o to, abych jej intimně přijal já. Není to jediná potřeba člověka, ale zajisté ta nejdůležitější. Není náhodou, že právě pro takové úsilí potřebuje a vítá člověk znamení, že jak tahle niterná potřeba, tak šance jejího naplnění nejsou pouhým snem. Takovým znamením jsou pro katolíka svátosti. Všechny. Ale jedna z nich zvlášť cíleně – svátost smíření. Ovšem smíření je pokladem i tehdy, kdy není znamením svátostným.

Pokud se daří naplnit současně ona potřeba být obdarován i být coby dárce přijat, hovoříme o koruně všech vztahů, o lásce. Nejvážnější komplikací takového živoucího vrcholného vztahu představuje hřích. Dramatičnost, krása i hrůzy naší lidské existence snad vždy nějak souvisejí s faktory jako láska a hřích.

Každé oslabení moci hříchu nad naší existencí pomáhá vrátit člověka k tomu, proč byl stvořen – být obrazem a podobou Stvořitele. Vydatně tím směrem pomáhá jednotlivci posilovat vědomí významu jeho osobní svobody. Hřích se děje jen ve svobodě, ale sám svobodu jednotlivce vždy víc nebo méně svazuje a vrací jej statutu otroka. Péče o rozvoj svobody jednotlivce patří mezi významné prevence proti přesile hříchu.

Naše lidská schopnost pomoci bližnímu hříchem raněnému je omezena podobně, jako pomoc slepému nebo hluchému, zraněnému násilím nebo psychicky: dokážeme mírnit komplikace hříchem vzbuzené. Taková pomoc ovšem funguje s efektivitou, úměrnou našemu osobnímu porozumění stavu postiženého a také našemu vztahu k němu. Překážkou v tom je příliš zbytnělé EGO. Tomu naopak čelí umění sjednocovat hříšníky do společně věřícího a doufajícího komunia, které dokáže porozumět MY.

2. Hřích a vina

Ač je účelné vinu a hřích rozlišovat, dělá to v praxi málokdo. Ke škodě kajícníka především. Nejčastěji se hřích uchytí v člověku dík konkrétnímu provinění, ale nemusí tak byt vždy. Třeba Kain vraždil, jeho čin se stal hříchem. Nebyl vinou, protože tehdy ještě objektivní zákon „nezabiješ“ nebyl uložen. Častěji člověk prolomí sice nějakou společenskou normu a je tedy vinen, ale nestane se taková událost hříchem.

Pojem viny vychází z práva. Vina vznikne tím, že je prolomena nějaká oprávněná norma. Nejen náboženská, ale i sekulární. Nerozhoduje, zda subjekt mohl nebo nemohl vině zabránit, ani zda se provinit chtěl nebo nechtěl, zda věděl nebo nevěděl, že hrozí. Je to veskrze jen objektivní událost, se svobodou provinilce souvisí jen nahodile.

Příklady: řidič přejede dítě, které mu na poslední okamžik vskočilo do jízdní dráhy; cizinec nezná místní zákony a dopustí se faux pas, zapomněl vzít s sebou doklady.

Vinu lze spravedlivě anulovat pomocí zákonem předepsaných procedur. Viník bude se souhlasem  poškozené strany znovu nevinen, pokud buď

vinou porušený stav spravedlnosti vrátí do stavu původního (nechá zasklít okno, které rozbil), nebo

podá dle názoru strany poškozené přiměřenou náhradu nebo satisfakci (zasklení po dohodě ponechá na poškozeném, ale zaplatí mu celkovou opravu; veřejně se v novinách omluví poškozenému),

poškozená strana uzná jako dostatečnou projev lítosti viníka a odpouští, co by snad spravedlnost ještě vyžadovala (dítě odprosí matku).

Hřích je pojem svou povahou náboženský. V bibli má hned několik vzájemně odlišných vymezení, a tak jeho podstata zůstává patrně tajemstvím, o kterém spekulujeme. Já mu rozumím jen analogicky jako nemoci lidského srdce. Nastane tak, že se hříšník rozhodne v rozporu se svým svědomím konat či nekonat, ač by konat měl. Taková nebezpečná přesila své-vole má pak osoba od osoby vlastní dějiny. Proto i sama nemoc má někdy těžký, někdy lehký, někdy i smrtelný průběh. Často hřích nastává souběžně s vinou, a vypořádat se pak třeba jak vině, tak s hříchu přiměřenými taktikami.

Hřích navodí stav zatemňování komunikace a podvazování svobodné lidské bytosti (a možná nejen lidskou bytost, ale přes síť lidských vztahů nějak tajemně i ostatní stvoření); napadá vytváření a prožívání našich vztahů a člověka odcizuje tomu a těm, s kým a čím by měl být zajedno už kvůli vrozené potřebě sjednocení. To platí nejen o vztazích k osobám, ale i k věcem a formám života, které nás obklopují. Terminální stav pak nastane tím, že postižený už není schopen sjednocení v božím království.

Uzdravit takovou nemoc srdce dokáže právě jen ten Bůh, který umí stvořit nový život v umírajícím, ale umí i darovat nový smysl pobitým v údolí suchých kostí, které zahlédl prorok Ezechiel. Člověk dokáže jen mírnit projevy hříchu v životě (bývá v té souvislosti řeč o ovoci hříchu). To nejdůležitější zlé ovoce je odcizení. Hříšný jed lidských vztahů umí mírnit smiřování, to je středem našeho zájmu tady.

Nejvíc o hříchu a jeho důsledcích mi dodnes neprozradil některý ze školních katechismů, ale autor třetí kapitoly Genesis. Pomocí mýtu dokázal zjevit fascinující bohatství postřehů o povaze a důsledcích hříchu v osobních, sociálních i přírodních dějinách (Gn 2,23 - 3,21).

Svět před pádem text vykresluje jako skvělý obraz božské jednoty různého: Bůh, člověk, žena, muž, jednotlivosti z prostředí svěřeného člověkovi do péče i užívání – to vše jsou vzájemně velice různé entity. Přesto jejich jednota nemusí být iluzí, může mít smysl. Může být synergicky plodná: Adam ještě nedávno pokojně chodil se svým Bohem a v Evě viděl boží dar, splňující jeho tužby; světu rozuměl jako pestrému sdružení zajímavých přátel. Hřích to všechno mění. Eva už je prý pokušitelem, je vinna, že Adam selhal, také Eva předhazuje božímu hněvu místo sebe viníka. Člověk se pokouší lhát polopravdami sobě i Bohu. Ignoruje, že těmi polopravdami své nejbližší dehonestuje, zrazuje a ztrácí. Z daru vnímá člověk díky hříchu už jen karikaturu reality.

Co vlastně je démonickou pružinou nemoci hříchu? Odpovědi Písma je víc a po celá staletí až dodnes se stále ještě hledají další, uspokojivější. Přikláním se k názoru těch, kdo hřích považují za nemoc komunikace lidského srdce, která v posledku ohrožuje smysluplnost existence člověka i světa tím, že:

posiluje egoismus sice přirozený, ale užitečný jen v raném věku, pak už jen infantilní, který už ohavně deformuje optiku dospělých.

odcizuje nás všemu, s čím umíme a potřebujeme komunikovat, tedy nastoluje stav jakési duchovní verze Alzheimera.

Odpovědnosti za hřích nás nezbaví nic levnějšího než smrt. Jsme tedy odkázáni jen na milosrdenství Boží, které dokáže v příhodný čas nemoc hříchu uzdravit. Nejsem proto přítelem ideje, jako kdyby lidský hřích byl prostě jen zlým nebo aspoň chybným činem nebo myšlenkou, kterým se umíme nějakými zbožnými triky napříště vyhnout. Proto zklamu každého, kdo ode mne očekává nějaký seznam spasitelných fint, jak vyzrát nad pokušitelem v té nebo oné kauze.

My lidé neumíme hřích vymazat, avšak můžeme a máme pomáhat mírnit důsledky té nemoci, neutralizovat či kompenzovat toxiny jeho ovoce. Ta očividná nedostupnost nevinných počátků v ráji – střeží je andělé s plamennými meči - nás hříšné pobízí hledat nové šance smysluplnosti naší osobní existence jako kompenzaci. Uvěřili jsme jako Dobré zprávě, že Hospodinovo milosrdenství je mocnější než jeho spravedlnost, a proto má smysl usilovat o smiřováni těch faktorů, jejichž jednotu hřích odcizením otrávil.

Už Augustin si všiml, že hřích je nejen pohromou, ale také nějak i „šťastnou vinou“. Člověk před hříchem byl nejen blažený, ale také nebezpečně naivní. Hřích změnil obzory Adama i jeho ženy: v něčem rozšířil, v jiném zúžil. Změnil jejich logiku i jejich emoce. Učinil je bytostmi křehčími. Ale také je donutil k vynalézavosti a k dospělé pokoře těch, kdo rozpoznali, že lépe už bylo, ale je třeba jít vpřed.

Hospodin však člověka neopouští, zůstává pozorný a milosrdný, chrání člověka před dosud neznámou drsností světa - člověku vyháněnému z ráje daruje kožené suknice chránící rozhodně lépe než fíková zástěrka. Hříšník se tak ve světě nadále už méně přátelském učí rozumět znamením boží přítomnosti v našich dějinách a učí se potřebnému umění doufat (srov. k tomu: I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1) 

Shrnuto:

To, co po hříchu v ráji podnikne soudce Hospodin, to není trest, ale drama spravedlnosti, soucitu a milosrdenství. Nepřehlédněte, prosím: To milosrdenství nevrací nevinnost, nevinnost už není prvořadou kvalitou, jakou bývala.

To, co umožňuje člověku přežít, je milosrdenství, nikoli právo typu padni komu padni. Zároveň však nastala učednická léta nově se vynořující odpovědné svobody a nové role práva, kdy optimum cesty není předem dáno, ale je výzvou, pro kterou se víc nebo méně důsledně rozhodneme. Radí Ježíš těm poctivějším ze svých současníků: Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. (Mt 23, 23).

Ze všech těch důvodů už dávno nejsem přítelem ideje, jako kdyby lidský hřích byl prostě jen zlým nebo aspoň chybným činem nebo myšlenkou, kterým se napříště umíme vyhnout vyzbrojeni nějakými zbožnými triky. Proto zklamu každého, kdo očekává nějaký seznam fint, jak vyzrát nad pokušitelem v té nebo oné kauze. Spíš se učme martyrii, vyznávajícími smysluplnou milosrdnost našeho posledního soudce.

3. Smíření, odpuštění, ospravedlnění a svoboda

Podle toho, jak do dění vtahuje svoji vůli, člověk se buď chová, nebo jedná. Účast nebo neúčast naší vůle rozhodne o tom, zda akce člověka má etický náboj a mravní rozměr. Podobně jako se neděje bez osobního přitakání hřích, neděje se bez přitakání kajícníka ani smíření.

Smíření je proces, korigující osobní zaměření na cíl v božím království zde a teď; ten proces zahrnuje nejen korekce směru, ale také ohled na osobní dispozice takového poutníka

Když Šavel z Tarsu porozuměl Ježíšově cestě za božím královstvím, odvážně svázal svého milovaného Izáčka vlastní dokonalosti, vydal jej Hospodinu k oběti zápalné a vsadil veškerou svoji důvěru do cesty toho proroka z Nazareta, který vykročil na svůj poslední soud nikoli jako skvost občanských a náboženských ctností, ale obtížen hříchem celého světa. Dramatické momenty jistě nechyběly tomu rozhodování mezi osvědčenou tradicí božího lidu Izraele a cestičkou čerstvě prošlapanou nazaretským prorokem. Pavel tehdy psal Filipským (Fp 3,6-9): … jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A opravdu také všecko pokládám za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře,… Ani my nepředstíráme, že tato křesťanská cesta do božího království má logiku. Hřích odcizuje, hřích deformuje naše vidění. Čelit tomu ze strany lidí dokáže jen smíření.

Jak hřích, tak smíření představují celé procesy, někdy neméně dramatické než konečné vyvrcholení. Píše svatopisec v Genesi (Gen 4, 3-7):  Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout."

Smíření koriguje kurz životní cesty konkrétního člověka tak, aby jeho jedinečná cesta do budoucna lépe a spolehlivěji zamířila do zvoleného božího království. Aby lépe mířila s ohledem na reálný stav, ve kterém jako smiřující momentálně jsem; lépe také s ohledem zlepšujícího se rozpoznání cíle. Právo umožňující pokojné soužití lidského MY neztrácí smysl, ale důležitou roli hraje nadále nikoli jako právo na kořist legálně získanou, ale jako nástroj péče o zdraví lidského soužití a soužití člověka s kosmem.

3.1 Smíření čelí odcizenosti

Bůh nás smířil se sebou, slýcháme ve formuli rozhřešení. Věříme, že to funguje i ve vztazích k dalším účastníkům kompletního božího království. Ovšem jako mnoho jiných božích darů a příslibů, i tento patří mezi eschata: Už platí, protože Bůh už se rozhodl. Ale ještě nefunguje, protože nenastal jeho kairos.

A tak hřích stále ještě postupně eroduje naše vztahy, které nás dříve nejen těšily, ale často i nesly. Ochromuje to třeba naši schopnost nějak se destrukci bránit. To zná každý a každá, kdo žije dostatečně dlouho v manželství. Eroduje nejen náš vztah k Bohu, kterému jsme kdysi uměli říkat Abba a ve všem mu důvěřovat. Drobí i vztahy k našemu okolí, k přírodě, ke společnosti, k vlastnímu já. To vše se stává pro naše srdce jako by postradatelnější nebo dokonce obtěžující, člověk se stává osamělým a cizincem. To vše vyžaduje i naši protiakci ve vytrvalém a vynalézavém smiřování. Nejen hřích, také smíření mezi bližními je pro každého z nás součástí soudu, připomíná Matoušův Ježíš (srov. Mt 5, 22-25).

Bez smíření vlastního já s bližním nedosáhneme na smíření JÁ s Bohem.

Smířit znamená:

odtrhnout se od příjemných stránek odcizování a egoismu (tomu se v klasické mluvě říká „lítost“);

osvobodit se od minulosti a nároků vlastního EGO prosadit spravedlnost tam, kde mi bylo ukřivděno (v klasické mluvě: odpuštění);

přijmout Boha i jeho svět s mnoha tajemstvími a s prapodivnou spravedlností božího království, jaký je.

3.2 Smíření má stát na odpuštění jako spolehlivém základě

Pokud chceme dosáhnout odpuštění naší vlastní viny, nepodaří se to úplně, pokud se moje vůle s hříchem nerozejde. Může se stát, že vina i poté mučí provinilce, ač mu strana postižená odpustila. Pokoj v srdci patří mezi dobré ovoce odpuštění, ale odpuštění je aktem právním, racionálním.

Je moudré poslechnout Písmo a ponechat pomstu Bohu. Máme zkušenost, že zdařilé odpuštění postupně vrací poškozenému do srdce mír, osvobozuje jej od palčivých stránek minulosti. To je důležitý základ pro další úsilí o usmíření. Když dokážu celou tu kauzu palčivou nespravedlností přenechat Pánu našich dějin včetně dějin oné zraňující události s prosbou, aby věc potrestal či zcela prominul jen a jen podle jeho vlastního náhledu na věc, přenechávám obtížné zvládnutí dynamiky spravedlnosti a milosrdenství Pánu, kterému moc patří: Neboť tvoje je všechna moc i sláva až navěky, modlíváme se. Takový akt vůle je aktem osvobozujícím mne samého a zároveň i provinilce. Osvobozuje víra, důvěřující milosrdenství posledního soudce.

Odpustit ovšem neznamená zapomenout. Bůh naší Bible odpouští upřímně, ale nezapomíná. Kdo se z minulosti nepoučí, musí své křivdy prožívat znovu, protože jejich zkušenost byla zatím zmarněná.

Hřích nebývá jen ohavný, podobně jako rajské ovoce nebylo z různých ohledů jen nebezpečné. Adam s Evou ještě nevěděli, že hříšník musí založit mezi vlastním srdcem a tím příjemným ovocem odstup. A tak si možná ani nevšimli, že tak mění Pána svého já za pána jiného. Takové nevěrnosti ve vztahovém poli mého JÁ třeba čelit svojí vůlí aspoň tím, že si přiznáme: To ovoce bez ohledu na chuť je zpronevěra proti správnosti (spravedlnosti), nikoli šťastná kořist. Jinými slovy: je třeba vzdát se ovoce té nové „známosti s hadem“. Takovému aktu vůle říká křesťanská tradice lítost.

O pravdivosti lítosti nerozhodují slzy ani jiné projevy emoce, ale jde o rozhodnutí vůle. Cit se možná stále ještě při tom otáčí zpět jako Lotova žena, ale aktérem je vůle.

Neméně potřebná je lítost i tam, kde moje já není viníkem, ale ukřivděným. Probíhá ovšem jinak. Minulost a přítomnost je třeba oddělit, aby bolavou minulost mohlo zahladit odpuštění.

Smíření buduje budoucnost božího lidu a v rámci toho lidu také naši individuální budoucnost. Využívá k tomu všechnu dosavadní už pokojně neutralizovanou zkušenost. Již od nepaměti zápasí snaha smířit se s pokusy pořídit si mír duše levněji. Jako zástupná droga může působit třeba magie nebo rituál. Droga umí ulevit, ale od minulosti osvobozuje jen pravdivé odpuštění, jen ono vykvete pokojem a odvahou ke smíření. Odvahu ke smiřování potřebujeme, protože bude trvat dlouho, než přinese plody a až pak lze rozeznat, jaký strom jsme kdysi zasadili.

3.3 Smíření a zadostučinění a napomenutí

Podle tridentské reformy církevního pokání měla svátost pokání rituálně zpřítomnit boží soud nad hříšníkem. Fundátor svátosti Ježíš prý pověřil církev (rozumělo se: hierarchii, resp. ty z kněžstva, kterým bude hierarcha chtít delegovat svoji pravomoc), aby jménem božím posoudila vyznané provinění a vyslovila rozsudek závazný na zemi i na nebi nad minulostí hříšníka a zároveň kajícníkovi autoritativně domluvila či jej povzbudila některou z osvědčených rad.

Obnova vyžádaná posledním koncilem mířila radikálně jinam: Dnes je důležitějším motivem svátosti smíření víra ve znamení přicházejícího božího království, kde Bůh křísí mrtvé a hojí nemocné, než spravedlnost padni, komu padni. Rituál tedy naznačuje kajícníkovi pomoc boží ne už službou soudce, ale službou prorockou. Je to místo pro prorocké charisma těch bližních v církvi, kteří jsou Duchem povoláni v konkrétním případě pomoci kajícníkovi na cestě za smířením slovem povzbuzení, napomenutí nebo potěšení. To nebývají jen lidé k tomu svěcením a jurisdikcí pověření, ani jen muži, ale proroci i prorokyně povolané Duchem ke službě božímu lidu.

Pokud už nerozumíme hříchu automaticky coby vině, většinou ztrácí svůj smysl zadostučinění, které vina po právu vyžadovala a vyžaduje. Ve svátosti smíření si uchovalo smysl jen tam, kde vyznávaný hřích evidentně souvisí s nějakou vinou. Ovšem ani tam nemá být „pokutou“ hříšníka nějaké kvantum modliteb (žalmů, růženců, otčenášů), ale spíš kompenzace skutku a deklarace lítosti.

Jen kdo je aspoň trochu svobodný, může vycházet vstříc a otevírat se nabízenému božímu daru smíření. Při nedostatku svobody nebo při nedostatku úcty k ní se ovšem dokáže zachovat jako hlupák i tehdy, kdy jej žene horlivost jinak úctyhodná, jako toho nešťastníka z podobenství o dlužnících, který horlil pro spravedlnost tak bez rozmyslu a slepě, že svého pána na vrcholnou míru rozzlobil (Mt 18, 23-35): …  Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;  neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Nepřeslechněte, prosím: Ten omilostněný služebník byl v právu, když vymáhal svůj dluh zákonnou cestou, a dluh nikterak nebyl povinen svému kolegovi odpustit. Jenže horlivost pro právo a spravedlnost nepustila ke slovu milosrdenství, které sám při dlouholeté službě svému pánu ochutnal. Ač byl podle zákona opravdu ne-vinen. nahradil svobodnou volbu horlivostí v zájmu spravedlnosti. Nesvobodní horlivci typu Šavla z Tarsu se prostě do basileia vůbec nehodí a Pán toho království jej musí vyhnat.

Mnoho z lidí totiž chápe takový dar podobně jako ten z Egypta osvobozený Izrael: jako svoji kořist. Kořist je něco, nač má nabyvatel jako její nový pán právo, a podle své libovůle a svévole s ním zachází. Tak se učili rozlišovat kořist a milost ti, které Mojžíš vyváděl z Egypta kamsi do země zaslíbení. Otrok v Egyptě nemohl a později ani nemusel volit, prostě nastupoval do práce za uložených podmínek a v patřičnou hodinu měl připraven svůj hrnec masa nebo pravidelný výprask. Svobodu neměl a nepostrádal, to jej naučila až pozdější svoboda, která mu spadla do klína. Jenže země zaslíbená předpokládá rozhodování, zda přijmu nebo nepřijmu pravidla nového bytí pod panováním Boha tak podivného svou zvláštně nespravedlivou spravedlností i milosrdenstvím.

4. Sociální rozměr hříchu a smíření

4.1 Odpovědnost za MY

Za mého dětství se zpívala v katolických kostelích nábožná píseň: „Jenom jednu duši máš, ach, proč o ni víc nedbáš?!“ Tenkrát se považovalo za důležité a povinné zachránit vlastní duši. Učil to katolický katechismus ještě v podání Tomáškově. Moudrost náboženských tradic tu šla trochu jinou cestou než moudrost biblická a poněkud zabloudila. Už příběh rajského hříchu naznačuje, že nemoc hříchu má roviny individuální, sociální a dokonce i kosmické. Ve hře nikdy není jen samo selhání jednotlivce, protože člověk je už ze své přirozenosti bytostí sociální spjatou osudově s bližními i kosmem.

Podobně se ještě před koncilem bralo za bernou minci, že milostivost zachraňující pomýleného je obdivuhodná, ale přednost má mít řád stvoření tak jak to prý zrcadlí boží obliba práva a spravedlnosti v establišmentu společnosti.

Je třeba si vzájemně připomínat, že právo a řád musí žít vždy a všude v dynamické rovnováze s milosrdenstvím podobně, jak si to přeje Bůh, když vyžaduje naši lásku k bližnímu v dynamické rovnováze s naší sebeláskou. Logika cesty spravedlivého řádu bez milosrdenství může být osudně zavádějící, jak naznačuje příběh původně toho výše zmíněného dobrého služebníka, kterému bylo vše odpuštěno, ale přesto dopadl na soudu Pána božího království tragicky (Mt 18, 23-35)

Modlitba Páně k tomu připomíná, že jednotlivec najde potřebnou pomoc jen v síti jeho vztahů k bližnímu, světu i jejich Stvořiteli. Čteme u Lukáše (11, 2-4), že Ježíš učil ty své modlit se o vše v plurále: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.

Ježíš si také přál, aby jeho přátelé měli před očima smíření jako potřebu neméně každodenní než denní chléb pro rodinu. A obě ty základní potřeby vnímali v jejich společenské souvislosti. Bez ohledů na svět bližních a dokonce v jistém smyslu i bez ohledu na stvořený svět nezískáme ani chléb ani smíření.

Církev je povolána být kajícníkům vhodným podpůrným prostředím; Má dodávat a posilovat důvěru v ono milosrdenství důležitější než spravedlnost. Náboženské dějiny však ukazují názorně, že i ty nejužitečnější tradice náboženství se mohou díky horlivcům zvrtnout v antikristovské běsnění horlivců a vlků v rouše beránčím typu výprav křižáků, v sadismu honů na čarodějnice, anebo opojení mocí nad životem a smrtí podle šaria.

4.2 Sociální podpora smíření jednotlivce

Výchozí lidskou pozici spravedlnosti i milosrdenství vidí jinak ti, kdo jsou založeni (možná dědičně, zcela jistě i ranou výchovou) spíš jako „zákoníci“ či jako „mesiánové“. „Mesián“ nebo „zákoník“ jsou šifry osobnostní výbavy, šifry pro odlišné vnímání dějin člověka. Nejsou ovšem žádným hodnocením toho či onoho ustavení. Zákoník porozuměl výzvě hledat boží království tak, jak je hledá ukázněný a v dobrém smyslu slova poslušný ctitel daru božího řádu stvoření i řádu etického. Mesián zná svoji nespolehlivost, proto tím spíš doufá v boží nezdolné milosrdenství silnější než lidské nevěrnosti. Je pak pochopitelné, že cesta víry hledající totéž boží království vede aspoň někdy pro zákoníka jinudy než pro mesiána. Není naší věcí kritizovat své bližní podle této „krevní skupiny“, ale měli bychom pomáhat bližnímu takovému, jaký je a jak rozumí. Tak nás instruuje Lukášovo podobenství o Samaritánovi milosrdném bez předběžných podmínek;

Je třeba při tom uchopit a ctít zvláštní šanci dějin spásy božího lidu, kterou nabízí dospělá odpovědná svoboda. Říká současný filosof, že řeč o etice nebo dokonce morálce je srozumitelná jen svobodnému, nikoli otrokovi. Nebude náhodou, že už v počátcích procesu Exodu kultivuje Hospodin kandidáta svého lidu Izraele darem svobody. Kdo je svoboden, dokáže mnohem víc než otrok.

Ne všechny etapy cesty církve Kristovy za božím královstvím rozuměly svobodě positivně. Podle panujících paradigmat se pak formovaly akcenty rituálů odpuštění resp. smíření.

Příklad: Všichni jsme se kdysi učili prostě zpytováním shromáždit do plného vědomí pokud možno všechny svoje přestupky, vyznat je a přijmout za to nějaký náboženský trest a znovu být „nevinným“. Morální kazy nebo opakované přešlapy měla zvládnout zbožná kosmetika. A všichni jsme na to vyslechli nějaké morální poučení zpovědníka, přijali rozhřešení a odcházeli zproštěni vin, tedy jakoby nevinní.

Důvěřoval jsem tomu rituálu po desetiletí. Jenže tak problém pěstování odpovědné svobody setrvale zakrňoval, nepostrádal jí ani můj zpovědník, ani já, jeho kajícník.

Jestliže však hrají moje kořeny ve společenství tak významnou roli, musí se o roli práva zajímat každý, nejen zákoník, ale i mesián. Pro všechny – ty pomáhající i ty, kdo pomoc při smíření potřebují, je užitečné znovu a znovu promýšlet perikopu o smíření i o urovnání cesty k němu v kontextu, jak to chápala prvotní církev podle svědectví Mt 18, 12-17:

Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila?  A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ,ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

5. Šance pomoci člověka při odpuštění a smíření

Naše lidská schopnost pomoci bližnímu může a má pomoci i tomu, kdo je raněný hříchem. Nepomůžeme jako soudcové nebo mravokárci, ale jako ti, kdo se poučili z podobenství o milosrdném Samařanovi. Ten nalezenému Judejci nekázal o správných idejích, ale jednal tak, aby se ten raněný co nejdříve stal zase svobodně rozhodujícím člověkem. Když empaticky nasloucháme příběhům svých přátel a vůbec bližních, můžeme se mnoho pro vlastní svědomí důležitého naučit.

5.1 Vidět, soudit, jednat ve víře evangeliu

Ježíš si cenil dětskou nevinnost, uměl si cenit i ctností dospělých, takzvaně bohatých mládenců. Nicméně tvrdil s rozmyslem, že jeden kajícník je „nebesům“ vítanější než ten nevinný, kdo ani nemá čeho litovat. Ve stejné linii vypráví i podobenství o návratu nezdárného syna, kterému otec na přivítanou vystrojil hostinu, aniž padlo jediné slovo pokárání. To je třeba mít na paměti, chceme-li někomu pomoci ke smíru s Ježíšem.

Neznamená to, že generálním pravidlem následování Ježíše pomáhajícího tak či onak zraněným je mlčení. Samaritán mlčel, protože slov tam nebylo třeba, nutné byly činy. Někdy však je kajícník svázán představami ničím důvěryhodným nepodloženými. Jindy mu musíme pomoci lépe rozlišovat vinu a hřích, protože obé vyžaduje jiné taktiky. Ani pak ovšem nesmíme podlehnout pokušení mentorovat. Na nás, kdo mu chceme pomoci, je odhadnout, kudy ke smíření; co momentálně ten deprivovaný bližní potřebuje nejvíc a co nejdřív: Nefunguje lítost? Nedokáže uvěřit odpuštění založenému na důvěře v boží uspořádání věci? Uvolnit jeho svázanou svobodu?

Není dobré spojovat svátostné smíření s duchovním doprovázením (a už vůbec ne s duchovním vedením kajícníka). Pravý pomocník při smíření říká sám sobě Křtitelovo: „On musí růst, já se zmenšovat“, a mluvit proto co nejméně, spíš nechat mluvit boží slovo. Ten, kdo duchovně doprovází, musí diskutovat s kajícníkem, vést dialog, být spíš zkušenějším učitelem než autoritou.

Každá forma pomoci vyžaduje delší čas a důvěru. Kdo chce pomáhat kajícníkovi, nesmí jej pod žádnou záminkou poutat k sobě. Člověk není zachráncem, pomáhá jako znamení pomoci boží. Proto nemá vystupovat ani zjevně ani skrytě jako duchovní vůdce kajícníka.

5.2 Nástroje pomáhající na cestě

Těmi nástroji myslím především Písmo a košatou církevní tradici, náboženskou zkušenost a lék nabízený životem koinonie. (Právní pomoc zahrnující např. rezervace nebo zadržení rozhřešení zde nezmiňuji, naštěstí se jí ujme skutečný odborník jindy.)

Nástroje i kajícníci si zaslouží, abychom nástroji šermovali odpovědně; k tomu je nutno o nich vědět víc, než je v dané situaci třeba využít. Odpovědnost je tu veliká.

Příklady: Katolická zásada „ex opere operato“ dokáže podepřít kajícníka, který potřebuje opřít se o autoritu, jinak se mu nedaří odejít od svátostného smíření v pokoji, protože pochybuje, že buď on sám, anebo zástupce církve nebyli dost kompetentní zbožností. Není pak možně, že Bůh takové řeči prostě neslyší? Odpověď upokojující má znít „ex opere operato“. Jenže použita bezbožně zdegraduje očekávanou magii ve frašku.

List Jakubův třeba učí: (5, 15-20): Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.  Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Praxe Kristovy církve ukázala, že to opravdu funguje. Nicméně i tahle praxe může být totálně neúčinná, jestliže se z dialogické pravdy udělá automaticky fungující bílá magie, která má léčit těžké nemoci formulkami.

Třeba mít na paměti, že někdy vyžaduje situace našeho bližního povzbudit spíše naději, jindy pokoru. A někdy odkrýt fungující zdroje odvahy k žádaným změnám smýšlení, jindy spíš odvahu. Píše apoštol Korintským s pozoruhodnou naléhavostí, když tuší, že je třeba dodat odvahy (2 K 5, 17-20): Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.  Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. … Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!

Někdy se snažíme pomoci poukazem na nějakou nespornou autoritu, třeba na biblický výrok nebo na osvědčenou zkušenost koinonie. Na druhé straně nesmí nikoho překvapit, že se někdo odhodlávající se k radikální metanoia nemíní vzdát dosud využívaných náboženských praktik. Náš Bůh má s námi všemi v té věci trpělivost víc než obdivuhodnou. I Ježíš to cítil tak, když u Matouše konstatuje (Mt 13,52): „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." Každý dobrý zákoník vynáší ze zásob své argumentace věci staré, i nové

Moudrost učitelů Starého i Nového Zákona ani nezakazuje, ani neomezuje aplikaci osvědčené náboženské praktiky (třeba oběť za hřích), ovšem nejen proroci, ale i Ježíš sám s nimi zacházejí kriticky. Už citovaný výrok proroka Micheáše (Mi 6, 6-8) naznačuje legitimitu takového váhání, Ježíš u Matouše (Mt 23,23) zjevně Micheášův výrok podporuje. Volá Micheáš: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?" Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

6. Místo závěru

Poslední koncil vyvolal obnovu svátosti a ta změnila nejen její název, ale i sám smysl. Smysl věci známe, když známe, odkud vychází a kam směřuje. Dnes ten smysl svátosti potýkání se s hříchem vidíme nikoli už v opravě minulosti jakousi sanací spravedlnosti, ale v novém nasměrování, zamíření či smíření osobní cesty s pravidly eschatologické basileia. Není to cesta za dokonalostí v občanských ctnostech, ale širší exodus mířící do božího království. Snažíme se prohloubit důvěru Ježíšově výzvě: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

K náboženským tradicím patří, že podávají souhrnně etické a mravní ideály tradice biblické s tradicemi osvědčených filosofů, třeba stoiků, manichejských atd. Jejich praktiky se osvědčily, nevyžadují riskantní experimenty, nabízejí tedy zdánlivě kratší cestu k cíli. Jenže tam pak zjišťujeme, že jsme dosáhli cílů sice ušlechtilých, ale jiných, než žádal od nás hledat Nazaretský Ježíš.

Také proto se při smiřování vracíme po staletích znovu k východiskům, které charakterizovaly biblický exodus z Egypta. Hospodin chce vychovat z lidu otrockého lid svůj. Proto zahajuje celé tažení výukou svobody. Bude to trvat staletí, než přinese tahle pedagogika ovoce, ale právě proto není nikdy příliš brzo pomáhat k osvobozování člověka minulostí spoutaného. Hřích v člověku deformuje jeho pojetí osobní svobody a umění s tím darem hospodařit. Svobodu si nedokážeme vydobýt sami svojí mravní silou, je vždy především darem, je investicí do nás, povolaných stát se obrazem a podobností Boha v Trojici. se kterým je nutno správně hospodařit. Svatopisci o tom svědčí, když vypisují okolnosti biblického EXODU. Mnoho z lidí totiž chápe takový dar podobně jako ten z Egypta osvobozený Izrael: jako svoji kořist. Kořist je něco, nač má nabyvatel jako její nový pán právo, a podle své libovůle a svévole s ním zachází. Tak se učili rozlišovat kořist a milost ti, které Mojžíš vyváděl z Egypta kamsi do země zaslíbení. Otrok v Egyptě nemohl a později ani nemusel volit, prostě nastupoval do práce za uložených podmínek a v patřičnou hodinu měl připraven svůj hrnec masa nebo pravidelný výprask. Svobodu neměl a nepostrádal, to jej naučila až pozdější zkušenost svobody, která mu spadla do klína. Jenže země zaslíbená předpokládá rozhodování, zda přijmu nebo nepřijmu pravidla nového bytí pod panováním Boha tak podivného svou zvláštně nespravedlivou spravedlností i milosrdenstvím.

Smíme žít v církvi, kterou umíme mít rádi. Proto je nutné nejen sloužit v tom smyslu našim současníkům, ale také trpělivě hledat a kriticky očištěné i tradovat další, ještě lepší formy spolupůsobení práva a milosti a také rituály, které by realizovaly jeden z hlavních úkolů každého pravdivě v Kristově jménu jednajícího společenství tak, aby Ježíš i jeho Duch spolehlivě každému zájemci byli k dispozici v takové koinonii „uprostřed“.

A konečně poznámka nikoli nadbytečná: Jistě vám neušlo, že jsem velkým obloukem obešel téma církevního práva, které hájí i v rámci smíření základní šance soužití v koinonii a také chrání vlastní já proti pomýleným pokusům zalíbit se Stvořiteli sebepoškozováním. Neznamená to, že si této oblasti neumím vážit. Rád ji přenechám těm, kdo ji příště dokážou prezentovat srozumitelněji a s větším nadhledem než já.

Popeleční středa

Čtvrtek po Popeleční středě

Pondělí po 1. neděli v době postní

Úterý po 1. neděli v době postní

Pondělí po 2. neděli v době postní

Úterý po 2. neděli v době postní

Středa po 2. neděli v době postní

Pátek po 3. neděli v době postní

Sobota po 3. neděli v době postní

Pondělí po 4. neděli v době postní

Úterý po 4. neděli v době postní

Středa po 5. neděli v době postní

Čtvrtek po 5. neděli v době postní

Dt 30, 15-20; L 9, 22-25; Cena života (1989)

Syn člověka prý musí umřít, být umučen, musí prohrát. Už jsme si zvykli. Proč však potom Deuteronomium nabízí život, štěstí a prostě budoucnost tomu, kdo nebude hřešit, kdo zůstane svatý před Hospodinem? Což Ježíš takové podmínky nesplnil? Nevrhl pak Ježíšův příběh podivné světlo na tento úctyhodný biblický text? A co horšího: Ježíš sám dokonce učí opak, než Deuteronomium: chceš-li ten život najít, ztrať jej. Má potom respekt k Zákonu vůbec smysl? Má cenu zachránit slušnými postoji počestnost, abych pak o život právě proto přišel, že jsem jej zachraňoval? Zdá se to pěkně zamotané.

Přesto dnešní evangelium mistrně vrhá světlo na poselství Deteronomisty ohledně Zákona tak, aby povrchní výklad nezaváděl člověka do fundamentalistických banalit. Jde o toto: Plnit Zákon je ochoten kdekdo z těch, kteří nechtějí žít nadarmo. Kde kdo se tak snaží pojistit proti Božímu spravedlivému hněvu. To nepřipadá nevěrohodné, naopak, právě takové návody se od pořádného náboženství očekávají. Jenže když tohle snažení vidí Ježíš, je popuzen, vynadá za to farizejům do pokrytců. Je vůbec možno tomu rozumět?

Ježíše popouzí, že sami sobě namlouvají zájem o Zákon, ale ve skutečnosti jen chtějí svou vlastní beztrestnost. Tím berou i samotnému Zákonu jeho smysl. Ježíš nakonec říká přesně totéž, co Deuteronomista: Nedělejte si modlu ani ze sebe sama, milujte svého Boha bezohledně.

Znovu vám přečtu, oč šlo Deuteronomistovi: "Dáš-li se svést, abys se sklonil jiným bohům a ctil je, oznamuji vám, že jistě zahynete a nebudete žít." Smysl poslušnosti Zákonu sleduje toto: člověk bude šťasten a bude mít budoucnost jen tehdy, naučí -li se milovat to, co je láskyhodné. K tomu musí překročit sám sebe, jinak to nejde. Musí mu jít o někoho či něco víc než o jeho vlastní dokonalost, bezúhonnost nebo nakonec aspoň beztrestnost.

V této optice důležitého a nedůležitého už můžeme pochopit i Ježíšův paradox o ztrátě a záchraně života: kdo žije pro druhé, dopadne dřív nebo později jako ten Nazaretský, vždyť i lidová moudrost tvrdí, že každý dobrý skutek musí být potrestán. Na druhé straně: Kdo žije pro svou kůži, pro svou duši, ten už se minul smyslem lidské existence, protože zvolil za směrodatnou polárku to, co zítra umře. Ty dnešní úryvky si tedy nekonkurují, mluví ve skutečnosti různým jazykem totéž. Kdo chce plnit boží vůli, nemůže se upnout na desatero a hlídat své city a vůli, aby neuklouzly. Musí s tou vůlí i s city na trh, Bůh i bližní tam na ně čekají.

Zákon darovaný Izraeli znal už dávno předtím Chammurappi, lidé v dávnověku je znali jako moudrý řád života. Tedy ne málo, ale také nic moc. Ta slova Zákona přesto mohou dostat význam boží vůle, ovšem až tam, kde se jimi usměrňuje nikoli cesta za vlastním ospravedlněním, ale cesta vstříc bližnímu a tím i vstříc Bohu, který se s bližním identifikoval. Tomu se potom říká láska. Jakýkoliv jiný smysl zákona se vposledku ukáže jako NE-smysl; věrnost zákonu bez tohoto sebevydání je postoj chytrý, ale bez budoucnosti. Jakékoliv jiné sebevydání věci spravedlnosti než následováním Krista Ježíše je omylem. Bůh mne totiž přijímá takového, jaký jsem. Jeho vztah ke mně je tím těsnější, čím více mi záleží na tomhle vzácném Ty, a to se podaří jen tomu, komu nezáleží na osudu vlastního Já. Všechno ostatní je pokus zachránit si život zaštítěním se před boží láskou; tento pokus - jak říká Lukášův Ježíš - musí skončit smrtí.

Kdokoli se pokusí zachránit si život, ztratí jej. Kdokoli svůj život daruje tomuto svému Bohu v Ježíši Kristu, s úžasem zjistí, že ho zachránil. A že tento zachráněný svět je pak plný i mezilidských lásek.

(2008)

vlastní výběr textů: Ž 31, 1-16 nebo 31, 1-8; Mi 7, 1-9; Jk 5, 7-16; J 3, 14-21

Obnova vědomí cíle a cesty

• mezi stěžejními tématy přípravy na obnovu křtu nemá chybět reflexe, kam, do jakého cíle míním investovat svou schopnost důvěřovat. Bez schopnosti důvěřovat cíli i cestě nikdo cíle dosáhnout nemůže.

Náboženství nabízí solidní cesty, ale vůbec ne lehké. Bůh tu nenařizuje NIC, jen jeho Syn Ježíš nabízí tu svou. Také není nejlehčí. A tak každá příprava velikonoční obnovy křtu vyžaduje zkontrolovat zvolené přístupové cesty k jednotě s Trojicí.

• Jak líčí Micheáš, lze se v našem nespolehlivém světě postavit radikálně: s nikým nespolehlivým a lásky nehodným se nedružit. To je černé jako dno Jóbovy životní zkušenosti. Jenže: jóbovský osud vyžaduje jöbovsky zralou osobnost, podobně i Micheášovu nebo Jakubovu cestu. A my všichni – anebo aspoň já - jsme obyčejní lidé, zdá se mi, že jsme těm formátům životního stylu z křtitelovské pouštní spirituality nedorostli. Taková kázeň by nás zdrtila, nepozvedla. Potřebujeme být milováni a potřebujeme se těšit vědomím, že naše láska dělá někoho zcela konkrétního šťastným.

  Cesta náboženská a nenáboženská

• Pak tedy zbývá jen poslední autentická cesta, ta nenáboženská a zároveň autenticky a ověřeně do božího království mířící. Také se osvědčila ne méně než cesty náboženské zkušenosti. Ovšem má háček: Ježíš, který naplno svobodně žil, byl ve jménu náboženství umučen a pohřben.

• Je třeba poctivě rozlišovat:

• Lze brát náboženství na lehkou váhu a věnovat se současné nabídce trhu prožitků všeho druhu. To nebyl případ Nazaretského, ten rozhodně náboženstvím nepohrdal ani je u přátel nepomlouval. Razil cestu lepší. Kdo jí dokáže důvěřovat jako Dobré zprávě, nebude souzen, tvrdí Ježíš.

• Lze přijímat náboženství a takříkajíc „nepřehánět to“. Tudy se valí převážná většina lidstva; většina lidí na cosi spoléhá a důvěřuje všelijakým mocnostem – třeba penězům, známostem mezi politik nebo mezi svatými na nebi. Nejde o fanatiky a nejde o bigoty, také mnoho ctihodných katolíků jde právě tudy. Tací patří k církví a většinu náboženských povinností plní, pokud nemají zrovna jiné starosti nebo nabídky významných prožitků. To je cesta k soudu, protože se musí ozřejmit, zda a nakolik tenhle životní styl člověka a jeho velikost i malost unese. Anebo v zájmu pravdy vrhnout světlo na fakt, že takový soud byl už prohrán dávno za života. Říká o takových Janovo evangelium, že netřeba takové odsouzené trestat, stačí, že smysl jejich životů nelze zachránit, protože všechny skutečné perly stihli už naházet před svině.

• Lze konečně vsadit na osvědčené náboženství podobně jako Jakub; tak dokázal dokonce udělat v církvi kariéru, je to cesta dobře propracovaná, ale chce to vsadit vše a neohlížet se od pluhu. Každá světská kariéra má dnes podobné neúprosné parametry. I takové čeká soud, čekají, že bude zveřejněn jejích úspěch, konec konců mají nač být hrdi, tuhle cstu davy nedokáží.

• Co že bude hodnoceno na tomhle posledním soudu náboženské existence? Oceňuje se lidská zralost, stoicky rozuměné umění ctnosti. Kdo z nás je práv Jakubově zbožnosti den ze dne, rok po roce? Jakub je vzorně náboženský, Jakub věří ctnostem; nemýlí se, ctnost se osvědčila ve všech stoletích. Ale kdo z nás chce tohle kritické posuzování zralosti božího stvoření vyhrát?!

• Ježíš přišel, aby s ubožáky a nedochůdčaty jedl a pil za jejich stolem. Přišel je nejen povzbudit, ale realizovat s nimi bohoslužbu způsobem, na který mají. Křesťané tomuhle říkají posvatém Pavlu : vykoupení. Ježíš tenshluk otroků koupil, aby z něhu vyšlechtil svůj lid. Vykoupení se už stalo, a v prvé části záměru se stalo realitou. Otrok je sice stále ještě víc otrokem než svobodným, ale odpovědnost už za něj před nebesy i zemí převzal Pán. Druhá část projektu se děje: Tkví v tom, do jaké míry budem ochotni a schopni být Ježíšovým lidem, jeho shromážděním, jeho ekklesia, jeho synagogou.

Znamení spásy po cestě roztroušená; víra a naděje

• Jakub našeho listu sice důvěřuje evangeliu o takovém vykoupení lidu nezbožného, ale cestu ke spáse spáse, ale osvědčená tradice Izraele mu připadá přece jen důvěryhodnější. Je to cesta praotců, ceta Davidů, Jošíjáhů, Ezdrášů a Nehemjášů.

Ne každý z nás je svou náturou pokřtěn do tvůrčího společenství s Pavlem z Tarzu. Jsou i Jakubové, Tadeášové, Apollové. Ctihodní, protože solidní. A tak jim naše srdce dokáže důvěřovat bezvýhradněji než nenáboženské cestě Nazaretského.

• Je velmi významný výběr osvětlení na vlastní scéně duchovního života. Právě tam se rozehrávají a zrají nebo umírají všechny vztahy našeho já vůči všem možným Ty i všem možným Ono. Poctivé osvětlení je totiž také riskantní.

• Většinou hraje roli světelného zdroje některá ze spiritualit. Ta je záležitostí osobní. Ovšem blažený, kdo hledá a nalézá svoji vlastní identitu nikoli v singlu, ale opřen a vkořeněn do církevního společenství lidi své krevní skupiny.

• Člověk chtěně a veřejně se s nějakou církví identifikující může ten svůj důležitý nástroj ve společenství lidí podobné krevní skupiny kriticky tříbit, čistit, reformovat, obnovovat. S těmi dokáže člověk komunikovat i beze slov, a proto se snadněji naučí komunikovat beze slov také s Bohem. A právě to je naším eschatologickým cílem: komunikovat jednou bez zábran nejen s tajemnými láskami svého dnešního já, ale také s neviditelným a jinou než lidskou řečí komunikujícím životem božské Trojice.

To, co nás čeká, je odvážit se komunia přesahujícího lidské meze. Šanci má, kdo nachází ve svém církevním společenství svého Parakléta, zastánce, sótera.

Tak to tedy je, moji milí: Každý kdo stojí nejen o velikonoční slavnost, ale také o obnovu svého křtu, měl by si také kriticky promýšlet, v jakém společenství dokáže on sám, ona sama nacházet Krista a jeho tvůrčího Ducha. Máme na to 40 dní příprav.