Gerrit ter Steegen se narodil 25. ledna 1697 v Moersu, městečku na Dolním Rýnu. Jeho otec byl kupcem a hlásil se k protestantské (reformované) církvi; v roce 1703 zemřel. Mladý Tersteegen prošel latinskou školou ve svém rodišti a naučil se dobře řecky a hebrejsky. Chtěl studovat teologii, ale na to rodina neměla dostatek prostředků. Proto byl v patnácti letech dán na učení do obchodu v Mülheimu, aby pokračoval ve šlépějích svého zesnulého otce. Už v době, kdy se po otcově vzoru učil povolání obchodníka, se obrátil k životu v hluboké zbožnosti. Po pěti letech života o samotě a v chudobě zažil podle svých vlastních slov „druhé obrácení“, jež ho na Zelený čtvrtek 13. dubna 1724 přivedlo k tomu, aby napsal dopis Ježíšovi, v němž se bezpodmínečně odevzdává do Boží vůle.

Neoženil se, žil v ústraní, takřka jako poustevník, a živil se tkaním hedvábných stuh. Večer navštěvoval chudé a nemocné, v noci studoval a psal. Po několika letech se pro nemoc vzdal tkalcovské práce a vyučoval pak náboženství děti svého strýce. Žil z milodarů a připravoval léky pro trpící, jež rozdával přátelům a chudým. Mnoho lidí se na něj obracelo s žádostí o radu a pomoc; duchovní rozhovory a hojná korespondence z něho učinily vyhledávaného duchovního rádce. V roce 1727 založil bratrstvo, které se rozhodlo k životu v čistotě, chudobě a poslušnosti. Po vzoru velkých řeholí pro ně sestavil Způsob života (Forma vitae): text obsahuje poučení o askezi, modlitbě a úsilí o posvěcení. S horoucí touhou následovat Krista v utrpení snášel Tersteegen s příkladnou trpělivostí sebezapření, dlouhotrvající nemoci a deprese.

Až do své smrti 3. dubna 1769 v Mülheimu žil v bratrském společenství s Heinrichem Sommerem. V poetistických kruzích, vedených Wilhelmem Hoffmannem, v něm uzrálo povolání k péči o spásu duší a začal vyvíjet mohutnou kazatelskou činnost.

Tersteegenův život lze pochopit ve světle jeho textů, z nichž jasně prosvítá vroucí touha patřit výlučně a navždy Bohu. Naléhavě v nichž vyzýval k tomu, aby lidé usilovali o poznání Boha, aby jej více milovali a žili ve spojení s Kristem. S tímto záměrem napsal i řadu Duchovních zpěvů (Gestliche Lieder, pův. Geistliches Blumengärtlein inniger Seelen, 1729), v nichž jednotlivci i společenství vstupují do důvěrného vztahu s Bohem. Některé jeho písně pronikly i do zpěvníků evangelických církví v českých zemích (Pán Bůh je přítomen, Já klaním se té lásce svaté). Do zpěvů se promítá jeho čtení a překládání mystických textů, jak je zpracoval ve sbírce Životopisy svatých duší (Ausserlesene Lebensbeschreibungen Heiliger Seelen, 3 svazky, 1785). V životě a spisech svatých se podle něj odrážejí „pravé dějiny církve“. Proto je předkládá svým protestantským spolubratřím, zve je k posvěcování svého života a k napodobování Boží lásky podle vyvolených duší. Odpovídat na Boží lásku je podle Tersteegenova mínění povinnost každého křesťana jako znamení díků za dílo ospravedlnění, které naplnil na kříži Ježíš Kristus.

Tersteegen chápal posvěcování jako úsilí o sjednocení s Kristem ve víře, lásce a modlitbě a zároveň jako odpověď na trojí Kristovu lásku: lásku přátelskou, lásku mateřskou a lásku manželskou; ta poslední nás přivádí k tomu, abychom se Kristu darovali. Toto sebedarování se vyjadřuje modlitbou a láskou k bližnímu, předpokládá umrtvování, sebezápor a uznání vlastní nicotnosti.

Tersteegenova mystika, založená na zkušenosti a představující se jako mystika paradoxu „nic - všechno“, se nejspíše inspirovala mystikou Karmelu. Tento zbožný muž se zabýval duchovním odkazem sedmi hlavních karmelitánských mystiků. V Krátkém pojednání o mystice (Kurzer Bericht von der Mystik) ztotožňuje mystiku se zakoušením Boží přítomnosti a Božího slova, jež má dialogickou povahu. Pomocí dvaceti biblických citací Tersteegen dokládá, že tu nejde o metodu meditace, ale o obsah praxis pietatis, opravdu zbožného života, připraveného přijmout „vlité nadpřirozeno“, což Tersteegen ztotožňuje s mystikou. Mystika pojatá jako niterně žité křesťanství je cílem putování k blaženosti. Tato cesta má hodnotu ve světle ekumenické spirituality jako žité, zkušeností podložené teologie.

Podle slovníkových hesel upravil

Pozastavení profesorského působení metropolity Hilariona na univerzitě ve Fribourgu

(MV) Podle prohlášení zveřejněného 8. března 2022 teologická fakulta ve švýcarském Fribourgu pozastavila až do odvolání výkon funkce řádného profesora tamnější univerzity metropolity Hilariona (Alfejeva), vedoucího oddělení vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu a stálého člena Svatého synodu. Důvodem je skutečnost, že se nebyl schopen postavit proti porušování mezinárodního práva ze strany Ruska i vůči tvrzením patriarchy Kirilla (která pronesl v kázáních 27. února a 6. března), ve kterých ospravedlňuje válku Ruska proti Ukrajině (jako "metafyzickou bitvu").

Děkana fakulty prof. Mariano Delgado uvedl, že důvod tohoto rozhodnutí je zřejmý: „Jako příliš často v dějinách křesťanství se církevní vedení neodváží položit si otázku "jakým právem?", když vládci vlastního národa uvedou do pohybu agresivní válečnou mašinérii proti bratrskému národu, ať už z takticko-diplomatických důvodů, nebo z důvodů ideologického souznění. Od katastrofy první světové války se nacionalismus, zvrácená biblická idea vyvolení, často stává novým politickým náboženstvím. Národy Evropy, které se v roce 1815 v manifestu "Svaté Aliance" považovaly za "jeden křesťanský národ bratří", dosud nedokázaly trvale překonat patologii nacionalismu. Církve a teologie v tomto procesu nejsou nevinné."

Dále děkan Delgado uvedl, že prorockou odvahu v dnešním Rusku prokazují obyčejní laici, kněží a jáhni nebo aktéři občanské společnosti, kteří veřejně protestují proti Putinově válce, i když se musí více obávat než církevní vedení. Vrcholní představitelé církve naopak selhávají. Děkan fakulty ve Freiburgu zároveň ujistil, že fakulta bude i nadále místem porozumění a setkávání s různými pravoslavnými církvemi a mezi nimi navzájem. Mlčení za situace, kdy je třeba mluvit nahlas, podle děkana není součástí prorocké tradice křesťanství, která je pro fakultu důležitá.

Prof. Barbara Hallenslebenová, která se na univerzitě ve Fribourgu věnuje pravoslaví, později zveřejnila korespondenci metropolity Hilariona s děkanem, která předcházela pozastavení jeho činnosti. V ní se Hilarion sice přímo k válce nevyjádřil, ale mimo jiné napsal, že „se zlomeným srdcem sleduje nejnovější vývoj na Ukrajině a v jejím okolí“ a že od svého jmenování vedoucím oddělení vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu (2009) investoval mnoho úsilí a energie při prosazování smíření a míru mezi Ukrajinci a také pomohl mnohým křesťanům na Ukrajině přežít. Církev, jejíž je Hilarion představitelem, podle něj dělá vše pro to, aby pomohla trpícím lidem zachránit jejich životy a ukončit konflikt. Hilarion v korespondenci uznal, že to asi nesplňuje představy, které by od něj fakulta očekávala, proto považuje za vhodné odstoupit z funkce profesora ve Fribourgu.

Modlitební řetězec za Ukrajinu Církve bratrské

(MV/CB) Předseda Rady Církve bratrské (CB) David Novák v prohlášení ze dne 18. března 2022 poděkoval sborům za obrovské nasazení, které mnozí lidé projevili ve snaze pomoci v souvislosti s válkou na Ukrajině. Vyzval k uspořádání modlitebního řetězce ve dnech 21. až 31. března s odkazem na verš Žalmu 69, 4: „Pojďme v tomto modlitebním řetězu volat do umdlení. Jako jednotlivci, ale i jako celá církev. Připojme se tímto k proudu modliteb miliónů křesťanů na celém světě, kteří se přimlouvají, aby tato šílená válka skončila. Zároveň můžeme přidávat i další modlitební náměty, jak nás Pán Bůh povede.“

V prohlášení z 30. března předseda Rady CB opět poděkoval za časové, hmotné a modlitební nasazení: „Všechny tři oblasti jsou velmi třeba a jedna podepírá druhou.“ Zárověň vyzval k prodloužení společného modlitebního řetězce za Ukrajinu až do Velkého pátku (15. dubna). V tento den se uskuteční společné celocírkevní bohoslužby, které budou vysílány živě ze sboru v Soukenické. Při nich dojde k ukončení tohoto modlitebního řetězce.

Zemřela Magda Konzalová

(MV) Dne 14. března 2022 ve věku 87 let zemřela Magda Konzalová, dlouholetá spolupracovnice v oddělení paleontologie Geologického ústavu Akademie věd ČR a manželka (od roku 1968) biskupa Ecclesia silentii Jana Konzala, který zemřel v listopadu 2021. Podle vzpomínky na stránkách ústavu začínala svoji vědeckou práci v Geologickém průzkumu Geoindustrie, ale převážnou část strávila v Oddělení paleobiologie a paleoekologie Geologického ústavu Akademie věd ČR. Byla významnou vědeckou pracovnicí v oboru palynologie, specializovanou převážně na terciérní sedimenty, ale rovněž i proterozoické a křídové. Kromě své vědecké práce vychovala i několik studentek.

Role Ducha v Rohrově teologickém pohledu na člověka

(MV/IES) Ekumenický institut ETF UK, Institut ekumenických studií Praha a VOŠ Jabok uspořádali ve dnech 18. – 19. března 2022 další z řady pravidelných víkendových seminářů pro zájemce o teologii, tentokrát na téma „Role Ducha v Rohrově teologickém pohledu na člověka“. Seminář se soustředil na Rohrovo pojetí Ducha a způsob, jakým ho přibližuje člověku současnosti. V rámci semináře zazněly v pátek příspěvky Beldena C. Lanea a Ladislava Heryána, na které v sobotu dopoledne navázaly přednášky Petra Galluse a Pavla Hoška (oba ETF UK). Přednášky byly vždy doplněny koreferáty a diskusí. Před sobotním obědem se účastníci rozdělili do seminárních skupin k diskusím. Shrnutím výstupů ze seminárních skupin začal sobotní odpolední program, v jehož rámci přednesla svoji přednášku Denisa Červenková (KTF UK). Seminář byl zakončen panelovou diskusí s přednášejícími. Součástí semináře byla v pátek večer liturgie, kterou připravili studenti 2. ročníku bakalářského oboru Teologie křesťan-ských tradic ETF UK.

Pozornost vzbudila především ostrá kritika Rohrovy knihy Univerzální Kristus z pohledu systematické teologie, který zazněla z úst Petra Galluse, docenta na katedře systematické teologie a proděkana ETF UK. Naopak Pavel Hošek, profesor a vedoucí katedry religionistiky ETF UK, uvedl, že Rohrovy knihy má rád a s chutí je čte.

Kompletní Bible je nyní k dispozici v 719 jazycích

(KAP/KNA) Kompletní text bible je nyní k dispozici v 719 jazycích, což je o 15 jazyků více než v roce 2020. Vyplývá to z výroční zprávy Německé biblické společnosti za rok 2021 zveřejněné 30. března 2022 ve Stuttgartu. Za příklad nových jazyků je uvedena např. asturština, používaná na severu Španělska nebo austroasijský jazyk Santali, který je používán hlavně ve východní Indii, v Bangladéši a Nepálu.

Alespoň část bible je přeložena do 3.524 jazyků, přičemž v téměř 1.600 jazycích je k dispozici kompletní Nový zákon. Cílem světové biblické společnosti do roku 2038 je, aby byla bible nebo alespoň její části přeloženy do dalších 1.200 jazyků. Světová biblická společnost sdružuje 160 národních biblických společností. Jejím úkolem je překlad, výroba a distribuce bible po celém světě.

Patriarcha Bartoloměj v Polsku

(KAP/KNA) Pravoslavný konstantinopolský patriarcha Bartoloměj navštívil ve dnech 29. a 30. března 2022 Polsko, kde se mimo jiné setkal s uprchlíky z Ukrajiny. Novinářům řekl, že tato setkání byla „skutečně srdcervoucí“, v některých případech byl prostor jen pro slzy: „Někdy je ticho jedinou odpovídající reakcí... Někdy je na místě pouze síla doteku, útěchy a sdílení.“

José Oscar Beozzo (nar. 1941), doktor sociálních dějin na univerzitě Sao Paulo a generální koordinátor Ekumenického centra pro evangelizaci a vzdělávání lidu, působí jako farář v brazilském městě Lins.

Když jsem v dubnu 2021 dostal zprávu o smrti Hanse Künga, napsal jsem pár řádek o jeho životní cestě, s nimiž bych Vás rád seznámil.

Už před Druhým vatikánským koncilem jsem četl jeho knihu Concile et retour à l’unité [Koncil a návrat jednoty], která byla roku 1962 vydána ve francouzštině. Zásadně mě ovlivnila. Byla jako čerstvý vítr otevírající nové obzory. Dlouhý název jejího německého originálu Konzil und Wiedervereinigung: Erneuerung als Ruf in die Einheit [Koncil a znovusjednocení: obnova jako výzva k jednotě], který vyšel v roce 1960 v nakladatelství Herder ve Freiburgu, francouzský vydavatel zkrátil na pouhá tři slova, která cíl knihy nicméně dobře vystihují.

Právě jsem začínal třetí ročník studia teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě, když jsem Künga poprvé slyšel. Bylo to 27. října 1962 v Domus Mariae, velkolepém sídle italské Katolické akce žen na Via Aurelia 481, které při čtyřech zasedáních Vatikánského koncilu (1962-1965) sloužilo jako ubytovna pro brazilský episkopát. Přednáška, určená brazilským biskupům, byla pronesena ve španělštině a týkala se dějin mše. Tehdy se na koncilu začalo diskutovat o podobě liturgie.

O dva dny později, 29. října, jsem na témže místě vyslechl Küngův projev na téma Koncil a návrat k jednotě. Dom Helder Camara, tehdejší generální tajemník Národní brazilské biskupské konference, reagoval na Küngovo vystoupení těmito pozoruhodnými slovy:

„Zpravidla to bývá tak, že si o lidech, kteří píší knihy, uděláme určitou představu. Dojem z jejich přednášek se pak mnohdy nevyrovná tomu, co jsme četli. V knize autor argumentuje logicky, promyšleně, na základě fakt. Na konferenci bývá jeho projev méně uspořádaný a povrchnější.

Existují výjimky. Například Yves Congar na mě dělá pokaždé větší dojem. (Jemu se chci věnovat v některém z příštích dopisů). Teď bych rád podal svědectví o P. Hansi Küngovi, který dnes podruhé promluvil v Domus Mariae k brazilským biskupům.

Představte si mladého, ani ne čtyřicetiletého kněze, skvěle vypadajícího, sympatického blonďáka. Jeho pohled je vřelý, lidský…

Dnes přednášel o koncilu a návratu k jednotě. V Tübingen, nejvýznamnějším luterském centru na světě, položil prý kdysi univerzitnímu profesorovi, luteránovi, otázku: „Kdyby žil Luther dnes, vystoupil by z katolické církve, aby zahájit reformu? Nebo by se snažil prosadit reformu uvnitř církve?“ Dotázaný profesor nejprve upřesnil, že Luther z církve nevystoupil, nýbrž byl vyloučen, a pak potvrdil, že církev Lutherových časů nelze srovnávat s církví naší doby.

Hans Küng vyjmenoval řadu změn, které připravovaly cestu k jednotě: stále důkladnější, poučenější a diferencovanější zacházení s Písmem svatým (připomeňme si význam Mezinárodního dne Bible, stále nové překlady a častější používání Písma); liturgickou reformu, která přispívá k tomu, že lidé nacházejí lepší přístup k slaveným tajemstvím (mše, které přinášejí společenství radost); oceňování práce laiků; klidnější postoj církve ke kritice (nekatolickým pozorovatelům koncilu se málem točí hlava, když vidí, jak svobodně si církevní otcové počínají). […]

Položil jsem mu otázku, zda lze přítomnost pozorovatelů – vzhledem k jejich velkému počtu a reprezentativnímu charakteru – považovat za důkaz, toho, že jakožto naši bratři také věří v naše poctivé úmysly.

Hans Küng řekl opatrně „ano“, ale dodal, že si nedělá iluze – celá staletí plná předsudků, vzájemného ostouzení a nedůvěry (400 let v případě protestantů a 900 let v případě ortodoxních) se těžko mohou při setkání jednoduše rozplynout. (Tohle slovo používá často i papež Jan XXIII., stejně jako my: Kdo mluví o setkání, uznává, že nelze zůstat stát a čekat, až partner udělá první krok. Papež se nezdráhá přiznat, že na všem, co se stalo, neseme velkou vinu.)

Pak jsem se ještě zeptal, zda by nebylo možné a vhodné – přirozeně při veškerém respektu vůči sesterským křesťanským církvím – otevřít dveře ne-křesťanům, zejména židům (našim předkům, kteří byli po staletí našimi oběťmi) a mohamedánům (kteří už s námi mají leccos společného).

Küng ani na okamžik nezaváhal. Řekl, že je přesvědčen, že v případě židů by jasné přiznání minulých hříchů antisemitismu mělo obrovský význam. Už teď jsme dobří přátelé. Navrhl jsem, aby byli na plánovanou třetí přednášku (o biskupském úřadu) pozváni také zástupci Latinské Ameriky a Afriky, k niž mám velmi blízký vztah.“ ¹

Küng tehdy rovněž přijal pozvání, aby promluvil ke studentům na Colégio Pio Brasileiro, které je v č. 527 na téže ulici (via Aurelia), jen pár kroků od Domus Mariae. (Datum si nepamatuji, ale bylo to koncem října nebo začátkem listopadu 1962.) Jeho přednáška způsobila poprask a představitele domu vyděsila, neboť nadchla srdce a probudila fantazii stovek brazilských studentů teologie a filosofie, kteří podobně jako Küng snili o radikální proměně života církve.

Ztratil jsem v něm člověka, který byl pro mne na začátku koncilu zdrojem inspirace a s nímž jsem později, bohužel jen krátce, pracoval v kruhu vydavatelů časopisu CONCILIUM.

Kéž najde u Boha zasloužený klid, neboť od lidí uvnitř církve (od Jana Pavla II., Josepha Ratzingera/Benedikta XVI.) si musel nechat mnoho líbit. Od papeže Františka se mu ale dostalo přijetí a uznání, což pro něho na konci života a v nemoci znamenalo velkou útěchu.

Küng patřil – stejně jako Karl Rahner SJ, Yves Congar OP, Marie-Dominique Chenu OP a Edward Schillebeeckx – k onomu prvnímu týmu teologů, jenž nejvíce ovlivnil Druhý vatikánský koncil. Snad proto, že byl z této pětice velkých katolických teologů nejmladší, byl z nich nejsvobodnější a nejodvážnější.

V poznámce, kterou jsem věnoval Küngově první konferenci v Domus Mariae, jsem už citoval D. Heldera Camaru. V jeho okružních listech (Cartas Circulares) jsem pak objevil další komentáře ke Küngově osobnosti. Camara v nich neskrývá nadšení pro mladého švýcarského teologa. Několik příkladů:

„Dnes odpoledne zde přednesl Hans Küng, profesor Univerzity Tübingen (Německo) vynikající přednášku o dějinách mše. [...] Spojil v ní německou důkladnost s rakouskou elegancí.“

„Dnes bude mít Hans Küng další přednášku v Domus Mariae. (Jeho knihu, kterou Katolická akce představila v jednom z prvních Sdělení o koncilu, Vám brzy zašlu i s komentáři.) Je to sympatický člověk. Ze všech sil pracujme dále pro koncil!“

Ze třetího zasedání koncilu (1964) pochází Camarova další láskyplná zmínka o Küngovi, z níž je zřejmé, že je spojoval vzájemný obdiv:

„Přišel jsem do Domus Mariae krátce před koncem Küngovy přednášky a hovořili jsme pak spolu do 23:30 (podle mne je ze všech našich teologů nejodvážnější, což je zřejmé z jeho knih a ještě více z jeho mluveného projevu; on mě nazývá ‚prorok‘).“

Od 20. do 27. října 2007 pobýval Hans Küng v Brazílii a řídil řadu konferencí na renomovaných univerzitách ve spolkových zemích Rio Grande do Sul, Paraná, Rio de Janeiro a Minas Gerais, kde obdržel čestný doktorát spolkové univerzity Juiz de Fora. Setkali jsme se na University Candido Mendes v Rio de Janeiro při jeho přednášce pro 500 posluchačů a krátce poté na večeři, kterou na jeho počest uspořádal rektor školy Dr. Candido Mendes. To bylo naše rozloučení.

Organizátor akce Luiz Alberto de Souza si položil otázku: Čím mohla etická tradice, jež vznikla z latinskoamerické a karibské zkušenosti, přispět ke Küngovu neochvějnému hledání světového étosu a k úsilí o dialog mezi náboženstvími v zájmu světového míru? A sám si odpověděl: „Východiskem, z něhož se může zrodit nový přístup, je křik chudých a naléhavost otázek spravedlnosti a rovnosti.“

Z časopisu Concilium 2021/5 přeložila Helena Medková

V tomto článku přináším 102 let starý český překlad korespondence Guiberta (1124–1214), mnicha a pozdějšího opata benediktinského kláštera v Gembloux v dnešní valonské Belgii, s Hildegardou z Bingenu (1098–1179) z roku 1175. Tento začátek jejich dvouletého dopisování je zajímavý tím, že zaznamenává jedno z mála Hildegardiných svědectví o povaze jejích vizí, na které se Guibert (německy Wibert) v listu vyptává a o které magistru ženských klášterů na Rupertsbergu a v Eibingenu žádá. Po přetištění jejich dvou listů poskytuji svůj výklad těchto listů.

Tyto dva listy představují dokumenty o začátku jejich vzájemného vztahu, který trval až do Hildegardiny smrti 17. 9. 1179. Během oněch dvou let si oba dva vyměnili na 12 dopisů, z nichž jeden přiměl Hildegardu k sepsání exegetického díla Řešení třiceti osmi teologických otázek.¹ Guibert zase v listu svému příteli Bovovi napsal Hildegardin životopis.² V létě 1177 přijel Guibert osobně na Rupertsberg, údajně na Hildegardino pozvání. Jednomu příteli o svém pobytu v Hildegardině klášteře nadšeně píše: „Nejen ona, ale i všichni, kdo jí jsou podřízeni, mne přátelsky přijali. A nyní u ní dlím v krásném ovzduší míru a ve vší radosti a slasti. Její rady mne vedou, její modlitby posilují, její zásluhy povzbuzují, její přízeň mne nese a denně mne osvěžují rozhovory s ní.“³ Barbara Beuysová o souvislostech Guibertova pobytu píše: „Jeptišky jsou opět bez duchovního správce. Co se nabízí víc, než převést tuto funkci na mnicha a kněze Guiberta? Ale v září roku 1177 se objeví na Rupertsbergu opat z Gembloux a vyzývá Guiberta, aby se vrátil do svého domovského kláštera. Opat má na své straně církevní právo, ale Guibert se svým přáním zůstat zase silné přímluvce. Nejen že jeptišky projevují žal a zděšení a všemožně se za mnicha zasazují. V domě pro hosty na Rupertsbergu jsou toho času ubytováni dva prominentní přátelé a ctitelé prorokyně. Biskup z Lutychu a arcibiskup z Kolína opata z Gembloux přemluví, že je v souladu s Boží vůlí, aby vysoce nadané magistře a jejím jeptiškám věrného spolupracovníka a duchovního správce Guiberta ponechal.“⁴ Guibert se tak stal posledním Hildegardiným tajemníkem a zároveň zastal místo zpovědníka v jejím klášteře.⁵

Předkládaný český překlad anonymního překladatele poprvé vydal Josef Florián v 36. svazku periodika Nova et vetera v roce 1920 na stranách 1–12. Na straně 12 je uvedeno, že Guibertúv list a Hildegardina odpověď byly přeloženy z vydání Hildegardiných spisů od Jana Křtitele Pitry.⁶

Wibert mnich Hildegardě

Služebnici Kristově Hildegardě, kterou mu pro vynikající zásluhy i jméno s úctou jmenovati sluší, bratr Wibert, z gemblackých bratří poslední, by od Ženicha panen s nimi u věčné blaženosti přijal korunu slávy.

Neobyčejné a po všecka téměř století dosud neslýchané Ducha svatého dary tobě, ctihodná matko, předzvolené, my všichni, k nimž tvé spisy přicházejí, rozjímajíce, Původci daru za dary díky vzdáváme: neboť i když jich pro překážku svých hříchů přijmouti nezasluhujeme, přece skrze tebe, do níž jako do čisté nádoby vlity byly, ana jimi oplýváš a tečeš, kéž hojně jich čerpáme. Jsouť zajisté prsy tvé lepší než vína, vonící mastmi nejlepšími, když z pokojů kontemplací, do nichž tě Král věčný jako nevěstu často uvádí, k vnějšímu tě vracejíc táhneš nás za sebou po vůni mastí tvých čile běžící, činíc nás svými prsy účastnými svatých vidění, která zříš s odhalenou září za objímání Ženicha svého. Kdož pak by čta buď vidění sama nebo výklad vidění nekochal se v nich jako ve všelikém vidění? A okoušeje, jak libé jest tvé učení katolické a zdravé, nevykřikl nad tebou: Plást strdím tekoucí rtové tvoji, med a mléko pod jazykem tvým: rostliny tvoje ráj granátových jabloní s ovocem jablek? Opravdu, matko svatá, podle zaslíbení Páně: Řeky z života tvého plynou nám vody živé, anať k obveselení města Božího, kteréž jest Církev, stala jsi se v něm pramenem zahradním, studnicí vod živých, které s prudkostí plynou s Libanu. S Libanu zajisté, poněvadž nejsou od tebe; skrze tebe tekou nám s Libanu, s hory totiž bíle oděné a přeplněné všelikými ctnostmi; s hory, kterou Otec vyvýšil nejen nad pahrbky, ale i nad temena nejvyšších hor; s hory ssedlé a tučné, která ani tebe mezi ostatními horami, odkudž nám přichází pomoc, z nadzemských záplav požehnání svých bohatě svlažovati neustává.

Vždyť po Té, skrze jejíž porod docházíme všeliké spásy, zvláštní jest mezi ženami milost tvá, neboť i když se v Písmech čtou některé buď zpěvy nebo proroctví Marie, sestry Aronovy a Mojžíšovy nebo Debbořiny neb Juditiny, ty v této částce mnohem větším přetékáním Ducha jsouc zrosena, zdáš se nám přirovnání hodnou, co do vidění nebo zjevení nejvyšších tajemství Páně, mírně řečeno, kontemplatorům. O té bez ustání podivu a velebení zasluhující dobroty štědrého Vykupitele k pokolení lidskému, jemuž v Matce jeho skrze to pohlaví, kterým smrt byla vešla, život jest obnovován! A toutéž rukou, kterou nám podán byl morový nápoj záhuby, jest nám zase v tobě naléván spasnými naukami protijed osvobození.

Abych tě však ne opovážlivě, ale uctivě na opatrnost a vytrvalost ve svatosti upozornil, (anať napomenutí k pokroku nepotřebuješ, ježto jsi již vrcholu dokonalosti dostoupila), pomni matko, že poklad svůj dosud nosíš v nádobě křehké; a vzpomeň, že ne proutí a rákosí, které snadným nárazem se ohýbá, ale největší a věkovité stromy bývají mnohdy větry vyrvány. Pohleď na Davida, rozjímej Petra a nesmýšlej vysoko, nýbrž boj se. A čím větší jsi, ponižuj se ve všem, aby ti zachována byla bez úhony dokonce, ne které nemáš, ale kterou máš, milost. Věz, že na cestě plné osidel, plné nástrah nikdy nechybí nebezpečí, a opatrně kráčej, až dospěješ. Nikdy, dokud nebude skončeno účtování, které ti klásti jest před Věřitelem z hřiven tobě svěřených, nebuď bezpečna. A tím, co jsi přijala, nechtěj se chlubiti jako vlastním, nýbrž jakž psáno jest: Kdo se chlubí, v Pánu se chlub. A i když moci nebo síly nejhorší, jejížto sídlo se vypisuje v bedrách nebo v pupku břicha Leviathanova, není se ti již báti, poněvadž hlavu zlostníkovu, tj. nejhorší ponoukání k nezřízenosti, nohou čistoty jsi potřela, přece uveď si na paměť z Apokalypsy, že ocas drakův nejen hroudy zemské smetá, ale též třetí díl hvězd nebeských za sebou táhne. O jakýchsi koních se tam čte, že mají nejen v ústech, ale i v ocasích moc škoditi. Neboť ocasové jejich, dí, podobni hadům a těmi škodí. Pročež, matko svatá, když jsi již hlavě starého hada unikla, ať tě nezasáhne ocas, a pokud můžeš přispěním Božím, chraň paty, tj. konce života od lstivostí jeho. A nebojím se, i když tak mluvím, že mne z opovážlivosti pokářeš, anoť není mým úmyslem z nerozmyslu tě poučovati, ale ze zbožné úcty, kterou k tobě mám, tě napomenouti; a pak, nemoha si s tebou popovídati, poněkud jsem se rozepsal. Nuže to co se tebe týče.

Pokud však jde o mne, jenž jsem uvázl v bahně hlubiny a jehož zahnojily a porušily se jizvy od tváře nemoudrosti mé, pro sladkost všemohoucího Boha prosím, rač mne počísti mezi rodinu svou a neodmítej stále pamětliva býti pamětlivého tebe; také pozdvihuje čistých rukou v modlitbě snažně prosím nezměrnou dobrotivost svatého Vykupitele, aby mi neváhal uděliti minulého zlého mého odpuštění, nynějšího napravení a budoucího uchránění. Ježto však mnich klášterní jsem a nenaskýtá se mi vhodné chvíle ani možnosti k tobě si zajíti, abych si s tebou o tom, co bych od tebe rád věděl, ústně pohovořil, prosím, račiž si toho, co ti v doručení tohoto listu důvěrně oznamuji, bedlivě všimnouti, a jak pro toto, tak i pro jiné potřeby mé, zjevení Ducha k užitku vyprošujíc, neváhej mi naznačiti, co bych měl v tom činiti.

Prosím také, abys si netížila na mé otázky svým psaním odpověděti. Přejeme si totiž věděti, já a mnozí se mnou, zda jest pravda, co u nás o tobě pověst roznesla, ačkoliv tomu nemohu lehce uvěřiti, že tedy tvá vidění, jakmile byla na tvůj rozkaz a podle tvé výpovědi písaři zaznamenána, z paměti tvé vypadnou, takže se vůbec nerozpomínáš, co jsi pověděla. Žádáme si také věděti, zda ta vidění diktuješ latinsky, anebo pronášíš-li je německy a jiný je překládá do latiny. Stejně usilujeme i to věděti, zda jsi se počátkům písma už od dětství učila a Písma svatá poznala horlivým čtením nebo jen z pomazání, které koho chce, o všem učí.

Poněvadž tedy na tvář tvou, paní má, božským jak věřím světlem zářící osobně patřiti nemohu, dejž mi aspoň písmem slyšeti hlas svůj, neboť hlas tvůj sladký jest mi; abych zvláště pro sebe tak nějakou památku na tebe měl, v které by jako v zrcadle odražený obraz tvář tvé svatosti mně zářila a jak užší tak hojnější pamětí v hrudi mé utkvěla.

Pán račiž ke cti a k prospěchu Církve své přítomnost svatosti tvé po dlouhou dobu, velebná matko, bez ourazu zachovati. Amen.

Pozdravují tě pan opat a převor náš s celou jim svěřenou matkou gemblackou církví, za blaho tvé Boha poníženě prosíce a snažně žádajíce, abys i ty totéž pro ně činila. Pozdravuji tě ještě srdečněji já, který jsem ti psal tento list, a mnozí jiní se mnou, kteří také pomoci tvých modliteb si vyprošují. Buď zdráva v Kristu, paní mně vždy předrahá.

Hildegarda o způsobu navštívení svého⁷

Těchto slov nepravím ze sebe aniž z jiného člověka, ale pronáším je, jak se mi jich v nadzemském vidění dostalo. Ó služebnice Boží, skrze zrcadlo víry, v níž Boha poznávaje spatřuješ, a ó synu Boží, skrze utvoření člověka, do něhož Bůh své zázraky vložil a vštípil: poněvadž jako bývá zrcadlo, v němž cokoliv se spatřuje, do své schrány vkládáno, tak jest i rozumná duše do těla jako do hliněné nádoby vpouštěna, aby skrze ni tělo k vidění bylo řízeno a aby duše skrze víru věci nebeské rozjímala; slyš, co nehynoucí světlo praví:

Člověk jest nebeský i pozemský: skrze dobré vědění rozumné duše nebeský a skrze zlé křehký a temný; a čím více se v dobrém poznává, tím více Boha miluje. Neboť jestliže obličej svůj v zrcadle pošpiněný a zaprášený spatří, hledí se očistiti a utříti; tak také pozná-li, že zhřešil a že zapleten jest do různých nicotností, vzdychej; poněvadž ví, že v dobrém vědomí jest poskvrněn, tož s Žalmistou Páně naříkej řka: Dcero babylonská bídná, blahoslavený, kdož odplatí tobě mzdu tvou, kterouž jsi platila nám. Blahoslavený, kdož uchopí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Což jest: Lidská žádost byla zohavena pěnou hadovou. Tať také chuda a nuzná jest, poněvadž ve spekulativním vědění postrádá důstojného očekávání, totiž že po slávě života věčného, které skrze dobré svědomí okouší, hledáním tolik netouží. Blahoslaven však jest ten, kdo podrží to, co z Boha živo jest, a jehož vědomí ho učí, že Bůh stvořiv také vykoupil; a který pro to osvobození, kterým Bůh ho osvobodil, všeliký zlý návyk hříchů svých ničí a všelikou bědu a chudobu, kterou v nebeském bohatství má, na skálu tu, kteráž jest tvrzí blaženosti, vrhá. Neboť když člověk ví, že má blátivou shnilinu, a nikterak se od chutnání hříchů zdržeti nemůže, nejčernější ptáci ho včecka zaneřáďují; avšak on tehdy skrze rozumnou duši, které ani nevidí aniž ji poznává, věrou v Boha důvěřuj. A přes to, i když člověk ví, že takový jest a v nekonečném životě žije, přece se zdržeti nemůže, aby často nezhřešil; protož, ach jak podivuhodný a žalostný to hlas, že Bůh takové nádoby hliněné někdy zázraky svými jako hvězdami posází, a přece ony nemohou hříchů zanechati, leč kolik se jim milostí Boží zachrání. Petr zajisté jist nebyl, jenž ohnivě slíbil, že Syna Božího nikdy nezapře; tak ani mnozí jiní svatí, kteří v hříších padli, kteří však později prospěšnějšími a dokonalejšími se stali, než by bývali byli, kdyby nebyli padli.

Ó služebníče věrný, já chuděra podoba ženská v pravém vidění tato slova opět pravím tobě. Když se Bohu zalíbilo, aby tělo mé jakož i duši v tomto vidění pozdvihl, přece bázeň z mysli a ze srdce mého neustupují, poněvadž vím, že člověk jsem, jakkoliv od dětství svého zavřena jsem. Avšak mnozí moudří byli zázraky tak znaveni, že přemnoho tajností vyjevili a z marnivosti je sami sobě připsali a proto padli. Ale kteří při vystoupení duše moudrost od Boha čerpali, a sebe za nic nepovažovali, ti sloupy nebes stali se. Jakž i s Pavlem se událo, jenž ostatní učedníky předčil kázáním a přece sebe jako za nic neměl. Také Jan Evangelista byl pln jemné poníženosti, pročež mnoho z Božství čerpal.

A odkud to, jestli já chuděra se nepoznávám? Bůh kde chce působí k slávě jména svého a ne pozemského člověka. Jáť zajisté stále třesoucí se bázeň mám, poněvadž neznám v sobě žádné bezpečnosti nějaké možnosti; ale pozdvihuji rukou svých k Bohu, abych jako pírko, které postrádá všeliké tíže sil a které ve vzduchu poletuje, od něho byla držána: aniž také toho, co vidím, dokonale věděti mohu, pokud v službě tělesné jsem a v duši neviditelné, poněvadž v těchto dvou jest člověk v nedostatku.

Od maličkosti své pak, kdy kosti a svaly a žíly mé ještě utvrzeny nebyly, toto vidění v duši své až do této chvíle stále vidím, ana již více než sedmdesát let mám, a duše má, jak si Bůh přeje, nahoru na výsost oblohy a do změn nestejného ovzduší jakož i mezi různé národy se rozšiřuje, ač v dalekých krajích a místech ode mne vzdáleni jsou. A že toto takovým způsobem v duši své vidím, proto také podle změn oblakových a jiných tvorů to spatřuji. Toho však ani vnějšíma ušima neslyším ani myšlením srdce svého, aniž toho jakým přispěním svých pěti smyslův přijímám; ale jen v duši své, majíc vnější oči otevřeny, takže v nich nikdy jsem nezakusila ochablosti extase, nýbrž ve stavu bdělosti ve dne i v noci to vidím. A stále nemocemi jsem upoutána a krutými bolestmi mnohonásobně tak sevřena, že mně hrozí smrtí, ale Bůh mne až dosud křísil.

Tedy světlo, které vidím, není místní, nýbrž mnohem a mnohem světlejší než oblak, který slunce nese; a nemohu v něm pozorovati ni výšky ni délky ni šířky a jest mi jmenováno stínem živoucího světla. A jako slunce, měsíc a hvězdy ve vodě se ukazují, tak mně se v něm odrážejí písma, řeči, ctnosti a některá díla lidská zobrazena.

Cokoliv pak v tomto vidění uzřím nebo čeho se dovím, to si dlouho pamatuji; takže si vzpomínám, kdy jsem to viděla a slyšela, a spolu to vidím, slyším, vím a jako mžiknutím tomu, co vím, se učím; ale čeho nevidím, toho nevím, ježto jsem neučena; jsemť v sprostnosti vyučena čísti jen písmena. A to, co píši ve vidění, vidím a slyším; a nekladu jiných slov než ta, která slyším, a pronáším to slovy latinskými nepilovanými, jak je ve vidění slyším; neboť nejsem v tomto vidění učena psáti, jako píší filosofové; a slova v tomto vidění nejsou jako slova, která znějí z úst lidských, nýbrž jako plamen blýskavý a jako oblak čistým vzduchem se pohybující.

Také podoby tohoto světla nijakž nemohu poznati, jako ani do koule sluneční dokonale pohlížeti nedovedu. V témže světle vídám někdy, a ne často, jiné světlo, které mi jmenováno jest světlem živoucím: a kdy a jak je vidím, toho pověděti nedovedu; nu a při tom, kdy je vidím, všeho zármutku a vší úzkosti bývám zbavena, takže tehdy mám jako způsoby prostého děvčete a ne staruchy ženy.

Také pro trvalou sesláblost, kterou někdy trpím, stýskává se mi slova a vidění, která mi tam bývají ukazována, povídati; avšak když duše má je chutnajíc vidí, bývám tak obrácena v jiné způsoby, že, jak jsem nahoře pravila, všeliké bolesti a zármutku zapomínám. A co tehdy v takovém vidění vidím a slyším, to duše má jako z pramene čerpá, který však zůstává pln a nevyčerpatelen. Duše má však nepostrádá žádné chvíle zmíněného světla, které se zve stínem živoucího světla, a vidím je, jako spatřuji oblohu bez hvězd v jasném oblaku, a v něm vídám, co často mluvím a co tážícím se z blesku zmíněného živého světla odpovídám.

Nuže ve dvou způsobech, totiž duše a těla, sama sebe neznám a jako za nic se nepovažuji a na živého Boha patřím a všecko toto jemu zůstavuji, aby On, který ni konce ni začátku nemá, v tom všem mne uchoval od zlého. Proto také ty, který na tato slova se tážeš, se všemi těmi, kteří si je věrně slyšeti žádají, za mne se modli, abych ve službě Boží vytrvala.

Ale také ty, synu Boží, kterýž Boha ve víře hledáš, a který od něho žádáš, aby tě spasil, dej pozor na orla, dvěma křídly svými k oblaku letícího, kterýž však, poškodí-li si jedno, sedí na zemi a vznésti se nemůže, ač by se rád k letu povznesl: tak i člověk létá dvěma křídly rozumu, totiž věděním dobrého a zlého, takže pravé křídlo jest vědění dobrého a levé vědění zlého jest, a zlé dobrému slouží a dobré se zlým tříbí a jest řízeno a ve všem se jím stává moudrým. Ó milý synu Boží, Bůh křídla vědění tvého k správným cestám povznes, takže olizuješ-li hřích, ježto ti chutná, an tak jsi narozen, že bez hříchu býti nemůžeš, přece skutkem ho nepojídej, a tehdy dobře poletíš. Neboť nebeská harmonie pro člověka tak si počínajícího Bohu zpívá chválíc ho, že člověk popelný Boha tolik miluje, že pro Boha sám sebou dočista pohrdá. Takovým způsobem, svědomitý vojíne, v tomto zápase buď, abys v nebeské harmonii býti mohl, aby i tobě Bůh řekl: Ty jsi ze synův Israelských, ježto očima mříže a úsilím nebeské tužby patříš na horu vysokou. Ale také všichni, kteří v psaní tvém mně poslaném poznamenáni jsou, skrze Ducha Svatého tak ať se spravují, by psáni byli v knize života.

Přeloženo z nových listů svaté Hildegardy vydaných kardinálem J. Kř. Pitrou.

Výklad Guibertova listu

Guibert uctivě zdraví Hildegardu a vůbec poprvé se jí představuje. Koruna slávy je možná narážka na 1 list Petrův 5,4, kde jeho autor mluví o věnci slávy jako odměně presbyterů při druhém příchodu Ježíše Krista. Guibert děkuje Bohu za nevídané dary, kterými Duch svatý obdaroval Hildegardu, jejíž spisy doputovaly do Guibertova kláštera v Gembloux. Hildegarda je tak zprostředkovatelka vlité milosti, kterou si mniši pro své hříchy nezasluhují. Guibert dále využívá erotický jazyk Písně písní 1,1–3, aby řekl, že Hildegardiny spisy přitahují čtenáře k účasti na vizích, jichž se jí dostává od Ježíše Krista. Řečnicky se ptá a přirovnává její vize k velkému bohatství a plodovými motivy z Písně písní 4,11–13 vyjadřuje nadšení z toho, co Hildegarda přináší. Ztotožňuje Hildegardu s člověkem, který uvěřil v Ježíše, protože z jejího nitra plynou vody živé (srov. J 7,38) k radosti církve, aby se znovu vrátil k Písni písní (4,15) motivem vod plynoucích z libanonských hor, stvořených a přeplněných ctnostmi Bohem Otcem. Prameny vod z těchto hor přitékají skrze Hildegardu, aby ji a ostatní lidi pomáhaly svlažovat Otcovým požehnáním.

Guibert považuje Hildegardu za druhou ženu po panně Marii, obdařenou milostí Ducha svatého k poznání nejvyšších Božích tajemství, které nedosáhly ani starozákonní prorokyně Miriam, Debora nebo Judita. Hildegarda se spolu s pannou Marií jako žena podílí na obnově života lidstva, který pokazila Eva. Přesto však Hildegardu vyzývá k pokoře, aby jí tato milost nebyla odňata, přičemž se odvolává na apoštola Pavla (Ř 11,20; 1K 1,31). Připomíná Hildegardě obrazy Leviatana z knihy Job a draka z Janova zjevení, které v jeho napomínání tvoří starozákonní a novozákonní varování před pýchou. Guibert říká, že Hildegardu napomíná ze zbožné úcty, kterou k ní chová.

Prosí Hildegardu, aby jej považovala za svého přítele a stále na něho vzpomínala jako na někoho, kdo vzpomíná na ni. Žádá ji o zjevení Ducha ohledně své snahy o odpuštění minulých hříchů, jejich napravení v přítomnosti a budoucího vyvarování. Dále žádá vizionářku, aby mu a jeho bratřím odpověděla na několik otázek týkajících se jejích vizí:

1. Je pravda, že si po zaznamenání svých vizí písaři na ně už nevzpomíná, protože jí vypadnou z paměti?

2. Zda diktuje své vize latinsky, nebo německy a písař je překládá do latiny?

3. Zda se naučila číst a psát písmena už v dětství?

4. Zda poznala svatá Písma horlivým čtením, nebo jí byla jejich znalost vnuknuta božskou inspirací?

Guibert zdůrazňuje, že se jako mnich nemůže s Hildegardou setkat osobně, a proto chce mít na ni alespoň písemnou památku. Svěřuje Hildegardu do Boží péče a pozdravuje ji od opata a převora opatství v Gembloux s jejich přáním, aby se i ona za ně u Boha přimlouvala. List uzavírá Guibertova osobní zdravice.

Tolik překlad tohoto listu z Pitrova vydání Hildegardiných dopisů. V druhém svazku anglického překladu Hildegardiných listů⁸ však Guibert v závěru jmenovitě uvádí navíc pozdrav svého spolubratra stejného jména, kterému dopis diktoval, a dále připojuje pozdravy od mužů, které Hildegarda zná osobně: pána Sigera de Waura a Nikolase, mladého rytíře z Niel, kteří ji oba navštívili v postní době, dále poustevníka Franka, bratra Roberta z Hory sv. Guiberta, pána Emma, kněze farního kostela, a jistého mladého muže, jehož jméno jí sdělí doručovatelka tohoto listu, kterou Guibert v dalším listu Hildegardě nazývá sestrou Idou. Druhý, zde nezveřejněný Guibertův list Hildegardě ze srpna roku 1175,⁹ vyjadřuje zklamání nad tím, že Hildegarda odložila zodpovězení Guibertových otázek, a poté klade otázky nové v naději, že je Hildegarda zodpoví všechny. Zde jsou očíslovány průběžně, navazující na předchozí:

5. Zda Hildegarda přijímá své vize ve snu během spánku, nebo k ní přicházejí ve vytržení během bdění?

6. Zda nechává své panenské jeptišky nosit koruny podle božského zjevení, nebo jen pro ozdobu?

7. Jak si má Guibert vykládat rozdíly mezi těmito korunami, neboť slyšel, že tyto koruny nejsou všechny stejné?

8. Jak má být vyložen titul její knihy Scivias? Znamená Znát cesty, nebo existuje lepší překlad?

9. Zda Hildegarda napsala ještě jiné knihy?

V závěru listu se Guibert Hildegardě zpovídá z toho, že ač je knězem oblékajícím řeholní šat, jedná bez kněžské čistoty, poslušnosti a pokory závazných pro mnicha. Zatímco zpívá hymny v chóru nebo slouží u oltáře, jeho mysl se obrací k bláznivinám a nechutnostem. Proto prosí Hildegardu, aby se za něho přimluvila u Boha, stejně jako za jeho nejmenovaného přítele, o kterém se jí zmínil v prvním listě.

Výklad Hildegardina listu¹⁰

Na úvod svého dopisu Hildegarda píše, že říká slova, kterých se jí dostalo ve vizi. Potom se obrací přímo ke Guibertovi, aby mu připomněla, že Boha poznává vírou a skrze stvoření člověka z duše a těla. Lidská duše řídí tělo a skrze víru vidí nebeské věci. Potom Guibertovi sděluje, co jí říká Světlo z vize.

Následuje mravoličné pojednání o vztahu člověka k Bohu s výkladem narážky na 1K 15,47nn a citace Ž 137,8n. Hildegarda v souvislosti s Petrovým zapřením Ježíše nepřímo připomíná augustinovský motiv tzv. šťastné viny, čímž dává Guibertovi útěchu za vyznání jeho nedokonalosti.

Potom Hildegarda začíná mluvit o sobě a povaze svých vizí. „Chuděra podoba ženská“ (paupercula feminea forma) je časté Hildegardino platónsky laděné a pokorné označení jí samotné. Boží pozdvihnutí Hildegardina těla a duše v nynější vizi by neodstranilo z její mysli a srdce bázeň, protože ví, že je pouhý člověk od dětství uzavřený v klášteře. Poukazuje na dynamičnost pokory a marnivosti u lidí inspirovaných Bohem: ti kdo svou moudrost připsali Bohu a své autorství znicotnili, podepřeli nebesa, zatímco ty, kteří si na Boží moudrost připsali „autorská práva“ či „duševní vlastnictví“, čekal pád. Odkazuje na apoštoly Jana (srov. Zj 1,1–2) a Pavla (srov. 2K 12,11; Ef 3,8) jako na příklady těch pokorných.

Následující sebezpytující Hildegardinu otázku Baird a Ehrman překládají: A jak by Bůh mohl konat skrze mne, jestliže bych si nebyla vědomá toho, že jsem jen ubohé malé stvoření?¹¹ (Et unde hoc esset, si ego paupercula me non cognoscerem?) Hildegardino vědomí vlastní maličkosti ji činí prostředníkem Božího konání nikoli pro slávu pozemského člověka, ale pro slávu Božího jména. Hildegarda se stále třese v bázni před Bohem, protože v sobě samé nenachází nic jistého. Vztahuje se k Bohu, aby ji držel jako lehké poletující pírko, což je Hildegardin častý příměr jí samotné. Říká, že nemůže dokonale vědět ani to, co vidí na vlastní oči, protože tělo a duše člověka jsou poškoditelné (defectus est). Tímto sebezápřením Hildegarda reaguje na Guibertovo varování před pýchou.

Následují slavné pasáže citované v mnoha antologiích¹² pojednávajících o mystických zkušenostech člověka, ve kterých Hildegarda nejprve odpovídá na 5. otázku z Guibertova 2. listu. Sedmasedmdesátiletá Hildegarda zde tvrdí, že od raného dětství až do současnosti okouší dar vizí. Podle Boží vůle se její duch rozšiřuje do horizontálního a vertikálního prostoru, takže její vize mají kosmický rozměr, závislý na změnách počasí a proměn jednotlivých stvoření. Hildegarda nazírá věci duchem, tedy duševním zrakem, nikoli pěti smysly či myšlenkami. Přitom však vnímá za plného vědomí, bez žádné výjimečné extáze. Tato duševní námaha je doprovázena tělesnými nemocemi a bolestmi na hranici smrti. Dnes bychom řekli, že se jedná o zátěžovou situaci.

Hildegarda přechází k motivu světla (lumen), které osvětluje její vize. Ačkoliv je toto světlo jasnější než oblak, skrze nějž svítí slunce, pojmenovala jej „stínem živoucího světla“ (umbra viventis luminis), v němž se jí zobrazují záležitosti týkající se konkrétních lidí. Toto světlo nelze postihnout fyzikálními rozměry.

Hildegarda přechází k zodpovězení otázek z Guibertova 1. listu. Dlouho si pamatuje, co ve vizi viděla, slyšela a poznala, protože se tomu okamžitě naučila. Bez vizí neví nic, protože nechodila do školy. Přesto se naučila alespoň číst a psát, takže dokáže latinsky zapsat, co vidí a slyší latinsky ve vizi. K tomu dodává, že to, co slyší, nejsou slova od člověka, ale slova, která znějí jako řeč přírodních živlů.¹³

Hildegarda opakuje, že nemůže poznat podobu „stínu živoucího světla“, protože je oslňující jako slunce. Přesto v tomto světle občas vidí samotné „živoucí světlo“ (lux vivens), jehož povaha se vymyká jejím vyjadřovacím schopnostem.¹⁴ Vzácné vidění tohoto světla má regenerativní účinky na její mysl a zdraví, dává jí nový život a zbavuje ji psychické zátěže.

Hildegarda pak říká, že samotné sdělování obsahu vizí ji v její slabosti vysiluje, přesto ve chvílích, kdy její duše vidí vize, je tak transformována do výše zmíněného změněného stavu, že zapomíná na všechny svoje bolesti a trápení. Přijímání svých „audiovizuálních“ vizí přirovnává k čerpání či pití vody z nevyčerpatelného pramene (anima mea quasi ex fonte haurit). Její duše stále vidí stín živoucího světla jako její oči vidí denní oblohu v jasném oblaku. To, co v něm vidí a slyší z živoucího světla, sděluje lidem, kteří se jí na to ptají. Hildegardiny vize tak mají sociální rozměr, protože se týkají potřeb druhých lidí.

Tím Hildegarda končí zprávu o povaze svých vizí a přechází k zodpovězení dalších Guibertových otázek z jeho 2. listu, což v českém překladu chybí, protože Pitrovo vydání čerpá z wiesbadenského Riesecodexu, který tuto část vynechává. Kritická edice Hildegardina listu však pokračuje v textu, který nyní přiblížím.

Hildegarda zodpovídá 8. otázku z Guibertova 2. listu, když píše, že její první vizionářská kniha musela být pojmenována Scivias (Cestyvěz v překladu Jakuba Demla),¹⁵ protože byla zrozena cestou živoucího světla, nikoli podle lidské nauky. Pokud jde o koruny panenských jeptišek, na které se Guibert ptá v 6. a 7. otázce, Hildegarda odpovídá, že všechny církevní řády mají své odznaky podle nebeského jasu, panenství však svůj odznak – kromě černého závoje a znamení kříže – nemá. Proto ve vizi viděla, že patřičným odznakem panenství má být bílá rouška k pokrytí hlavy panny. Neboť tato rouška znamená bílý oděv, který v ráji měl a následně ztratil člověk. Na hlavě panny má být navíc čelenka složená ze tří barev, která symbolizuje svatou Trojici. K této čelence mají být připojeny další čtyři, z nichž přední nese Beránka Božího, pravá cheruba, levá anděla a zadní člověka, neboť ti všichni náležejí k Trojici. Hildegarda pokračuje, že tento odznak bude chválit Boha, protože On prvního člověka oblékl jasnou bělostí. O tom všem Hildegarda píše v knize Cestyvěz, kterou napsala podle pravdivé vize, stejně jako jiné knihy, na kterých doposud pracuje, čímž odpovídá na 9. Guibertovu otázku.

V závěru dopisu, který už opět sleduje český překladatel, Hildegarda opakuje, že před živým Bohem znicotňuje sebe sama jakožto jeho stvoření, aby ji uchránil před zlem. Obrací se na Guiberta z Gembloux a na všechny, které on jmenovitě zmiňuje ve svém 1. listu, aby se za ni modlili.

V dalším odstavci se Hildegarda zřejmě obrací k nejmenovanému Guibertovu mladému příteli, nazývajíc jej synem Božím. Přirovnává člověka k orlovi a jeho křídla k vědění dobrého a zlého, které obě mají smysluplnou funkci sloužící správným cestám. Přimlouvá se za něho u Boha, aby nehřešil skutkem a dobře žil, což znamená být pokorný a milovat svého Stvořitele víc než sebe, i když to má podobu zápasu. Potom nabádá všechny ostatní, které Guibert zmiňuje, aby jednali tak, že budou zapsáni v knize života (srov. Zj 20,12). Tím končí český překlad Hildegardina listu.

V textu, který není vynechán v Riesencodexu, Hildegarda dále píše, aby Guibert varoval pána Sigera de Waura, že má poslouchat spíše Boha než svou manželku, a tak bude šťastný on i jeho žena. Tímto doporučením celistvý Hildegardin list končí.

Od září loňského roku jsme ve Společné cestě začali jednou měsíčně slavit liturgie určené pro děti. Návrh tyto liturgie zařadit podal Jan Konzal v situaci, kdy jsme řešili, jak dál postupovat při katechezi dětí. Po půl roce (celkem šest slavení) je možné se podělit o první zkušenosti.

Účastníci

Liturgie je koncipována tak, aby se jí aktivně účastnili mladší děti (ve věku přibližně 4 – 9 let). Jistou roli dostávají i starší do věku 16 let. Účastní se i rodiče těchto dětí a dorostu. Oproti „běžné“ neděli se účast ostatních dospělých nepředpokládá. V „covidové době“ se někteří lidé internetem připojovali na dálku (je to možné na blok slova, nikoli na eucharistii). Tuto liturgii pro děti na dálku nepřenášíme.

Služebníci

Obvyklou nedělní liturgii připravuje a „realizuje“ tým několika služebníků s cílem aktivně zapojit všechny účastníky. Vedení liturgie pro děti je svěřeno pouze jedné osobě (zpravidla matce některého dítěte – střídají se tři). Pomáhá kytaristka doprovázející zpěvy a ordinovaný služebník, který přednáší předsednické modlitby. Ostatní dospělí s dětmi nekomunikují.

Liturgický prostor

Uprostřed je nízký stolek - „oltář“ - a kolem vhodná místa k sezení pro děti a dva služebníky; rodiče tvoří kruh po obvodu místnosti. Je pamatováno i na dostatek volného prostoru.

Pohyb

Oproti obvyklé liturgii obsahuje liturgie pro děti méně slov a více rituálu. Je zařazeno několik průvodů dětí. Na začátku přinesou nádobu s vodou, kde si děti namočí ruce či udělají kříž. Úkon je koncipován jako připomínka křtu a zároveň, protože dvě děti nejsou pokřtěné, jako očekávání křtu. Současně s vodou někdy přinášely květiny.

Před blokem slova děti přinesou bibli a svíci (např. menoru, kterou v létě vyřezávaly) a podělí se o zapalování. Před eucharistickým blokem přinesou chléb, vína a další potřeby pro eucharistii jako vodu, korporál (nejdříve), purifikatorium, křížek atd. Na tento průvod jsou děti zvyklé z liturgie pro dospělé. Při pozdravu pokoje děti předávají pozdrav rodičům. Na závěr vše ze stolu Páně odnášejí.

Zpěv

Písně vhodné pro děti vybírá kytaristka. Zpěv je zařazen na 3-4 místech. Je to vždy samostatný úkon a nikoli doprovod k něčemu dalšímu, aby se na něj děti mohly soustředit. Oblíbené jsou písně s ukazováním. Několik jsme jich použili. Žádaná je rovněž píseň díků, při které děti sdělují úmysly děkování, které se pak zpívají.

Předsednické modlitby

Vstupní modlitba (orace) a modlitba po přijímání (postcommunio) jsou improvizované velmi jednoduché (jedna věta anamnetická, jedna epikletická) s tématem odpovídajícím tématu liturgie. Děti (i dospělí) stojí a rozevírají prázdné ruce. Dětem tento modlitební postoj potíže nečiní, na rozdíl od některých rodičů...

Slovo

Blok slova obsahuje pouze jedno kratší čtení, nejlépe s dějem – obvykle část evangelijní perikopy ekumenického lekcionáře. Do čtení je zapojen dorost. Čte se z normální bible, nebo z bible pro děti či mládež. Někdy je vhodné čtení dramatizované, uplatní se tak více čtenářů (jako v pašijích). Následuje dialogický výklad, aktualizace na dnešní situaci a scénka přehrávající příběh.

Modlitby dětí

Při přímluvách na konci bloku slova a díkůčinění mají děti přednost před ostatními. Při prvním slavení se však do přímluv nezapojily a musel je nahradit dorost. Od dalšího slavení jsme přímluvy propojili s rituálem. Dítě (a nakonec i dorost či dospělí) zapálí malou svíci, položí ji na stůl Páně a přednese improvizovanou přímluvu. To se osvědčilo, děti přednáší přímluvy, dokud zásoba svící stačí... Jako aklamaci volíme jednoduché Amen, které zvládne i velmi malé dítě.

Otče náš

Stojíme a držíme se za ruce. Někdy děti a dorost vytvoří vnitřní kruh a rodiče vnější, někdy se vytvoří jeden kruh pro všechny.

Eucharistická modlitba

Je improvizovaná se snahou zohlednit téma liturgie. V anamnetické části děti spontánně přednáší dílčí motivy, předsedající je pronese a všichni odpovídají aklamací Amen. Nečiní problémy, když děti např. při díkůčinění za stvoření přednáší různé druhy zvířat, různé druhy rostlin, různé příběhy Ježíšova života atd. Je zařazena pouze jedna řada takovýchto motivů (pokud některé dítě nenastolí i jiný motiv).

Struktura

Liturgie, která trvá asi 45 min., má přibližně tuto strukturu:

1. úvodní zpěv

2. úvodní slovo + označení vodou

3. vstupní modlitba

4. přinesení bible a svíce

5. blok slova

a. úvod

b. čtení

c. povídání k textu

d. scénka

6. přímluvy s aklamací Amen (každé dítě zapálí svíčku a řekne přímluvu)

7. přinesení chleba a vína

8. zpěv

9. anafora s aklamacemi Amen

10. Otče náš a pozdrav pokoje

11. děti nesou pozdrav pokoje rodičům

12. přijímání

13. děkování

14. postcommunio

15. závěrečný zpěv

Příprava

Rodina, která setkání připravuje, zajistí:

- místo setkání, zaslání pozvánky potenciálním účastníkům

- nízký stolek a vhodné sezení pro děti

- pomůcky pro scénku

- nádobu s vodou, (případně květinu), bibli, svíci, malé svíčky (kalíšky), chléb, víno, liturgické nádoby a další pomůcky

- text pro účastníky s pořadem liturgie a texty zpěvů,

- oběd

Pokud je něco nad její síly či možnosti, požádá o pomoc. Na liturgii navazuje katecheze dětí. Tu vede stálý katecheta a zpravidla rozvíjí myšlenky liturgie. Navazuje rovněž úvod do bible pro dorost, vedený odborníkem, biblistou. (Tyto programy jsou součástí i „normální“, „velké“ neděle pro dospělé.)

 

1 Pt 5, 5-14; Mk 16, 15-20

Ovoce víry v evangelium, petrovská služba (1994)

Když vyznával svou víru Marek, vzniklo tak svědectví, kterému poprávu říkáme evangelium; je totiž nepochybně dobrou zprávou. A ta víra je natolik ryzí, že se stává božím slovem o víře, naději a lásce.

Také o dnešním svátečním úryvku platí, že kvalita víry se pozná podle ovoce. Ta Markova se osvědčila, nebál se zapsat takové přísliby.

Naše katolická víra by totiž měla být pro druhé evangeliem, zvoucí dobrou zprávou. Jsme ovšem svědky něčeho jiného: Naši současníci čtou naše stopy a nic je nepudí následovat nás. Spíš naše víra často působí tak, že si ti lidé kolem nás řeknou: „Zaplaťpámbu, že s tím náboženstvím nemám nic společného; naštěstí mně doma vychovali jinak, naštěstí jsem těm kněžím nenaletěl..." Je vůbec vírou to, co my žijeme, nese--li to ovoce tak odlišné od toho, které slibuje Markovo evangelium?

Bylo by bláhové vymlouvat se, že pravda je nepohodlná, pravda má vždy odpůrce. To platilo i o pravdě Ježíšově, a přesto se stala mnohým evangeliem. Nenese-li naše víra to pravé ovoce, které podle božího slova správná víra nést má, bude cosi v nepořádku. „Jed hadů vám neuškodí. Budete uzdravovat nemocné" - to přece jen příliš kontrastuje s naší církevní praxí, která už po staletí spíš upozorňuje, co uškodí, co je nebezpečné, co se nesmí.

Ježíš ovšem netvrdí, že každý musí vzbudit svou vírou právě jen taková sympatická znamení. Přesto však - zdá se mi - těch posilujících znamení máme kolem sebe nějak podezřele málo. Myslím znamení pravé víry.

To, co dělá naši církev viditelnou, je trochu jiného druhu. Naše církev dbá na mravnost, naše církev dbá na spravedlnost a právo, ale kupodivu je to v podivném rozporu s tím, co říká Petr v dnešním úryvku svého dopisu.

Je to tím divnější, že Petr má být tou skálou, na které má být vzdělána církev. Týž Petr v dnešním úryvku říká, že člověk má spoléhat na svoji víru - víru v Ukřižovaného. A z té má čerpat svou naději, z té se má radovat. A nebude třeba pak obhajob ani soudů o lesy a obrazy, o luxusní hospody a historické poklady. Rozhodně by se neměla Kristova církev hájit "líp", než se hájil náš Pán; ten na ránu do obličeje řekl: Proč mne biješ? Týž člověk souzený na hrdelním soudě velerady mlčí, mlčí i před nepřítelem. Docela jiná taktika odpovídá zřejmě docela jinému stylu víry, bohužel. Ten Nazaretský nepochybně své pře prohrál, ale jeho věc tím zvítězila. My své soudní pře možná vyhrajeme, ale věc evangelia utrpí nenahraditelné škody.

Opravdu, i Petr míval jinou představu o úspěchu a jinak snil o soudcovské stolici v božím království. Nicméně Ježíšovi uvěřil, že takové smýšlení je třeba změnit a začít věřit v evangelium. Stal se jiným Petrem a opravdu radikálně změnil smýšlení, dokázal-li napsat tak mírumilovný úryvek. Právě proto také mohl být tou skálou, kterou dřív nebýval.

Dvacet století už má církev jako dar petrovskou službu. (Petrovskou službu si dokáží katolíci hájit víc než horské kázání.) Ne vždy za ta století ovšem sloužil nástupce Petra božímu lidu; častěji vyžadovali hierarchové právě opačné směrování moci a pomoci a hledali si zastání jinde než v názorech svého apoštolského předchůdce.

I naše doba má svého Petra, povolaného být oporou slabým. Lidé však od nás odcházejí ne uzdraveni, ale se srdcem plným podivného smutku z toho, čemu se u nás dává přednost. Tak je poučujeme, že hříchu světa se prý čelí tak, že k břemenům existence se přidají další a další ustanovení, další osidla nebo smyčky, jak by řekl svatý Pavel. Obtěžkáni dalšími a dalšími povinnostmi mají prý klopýtající doběhnout vstříc Kristu bezpečněji a rychleji... Všichni trpíme, ale pro jistotu se také "zdokonalujeme" a necháme zdokonalovat svou vrchností, svou péčí, svým snažením, dalšími a dalšími závazky a zásluhami, které si dobrovolně i nedobrovolně dáváme. A ovšem i závazky, které navalujeme na své bližní.

Díky Bohu za každoroční připomínky lidí tak nesporně Kristu oddaných, jakým byl Marek. Vystačil s pozoruhodně jednodušší naukou, zato jí dokázal o to víc důvěřovat. Zdá se totiž, že boží lid má už od samého počátku tendence svoje putování za Ohnivým sloupem komplikovat. Sobě i druhým. Nejde o to, zda se vyjadřujeme složitě či přesně; jde o to, že evangeliu jako evangeliu neomylně rozuměla jak srdce Nikodémů, tak těch výdělečných žen, které šlapaly ulice galilejských a samařských měst. Rozuměla víře na Ježíšův způsob jako pozvání, které i jim vonělo. Ti všichni shledali tenkrát, že je to euangelion. My máme nauku od té doby mnohem vytříbenější. Daleko jsme v dokonalosti přesáhli svého Mistra. Jen se jaksi nedostává těch znamení, která nechyběla ani těm nejobyčejnějším křesťanům tehdy. A nejen tehdy, také v dalších generacích, v dalších stoletích. Máme dokonalejší náboženství. Evangelium jsme kdesi zapomněli.

Smysl vyznání víry; apoštolské vyznání

(1977)

Co vlastně vyznáváme v Krédu? Vyznáváme svoji důvěru v určité, pro nás neviditelné, ale důležité skutečnosti. Už víme, že k osobní víře potřebuje křesťan také bližní - věřící i nevěřící bližní. Pokud totiž kdokoli z nás vyznává svou víru, vyznává při tom i sám sebe, svá specifika. Nemůže to být jinak. A je to dobře: odpovědně věřící to nutí k vytrvalému sjednocování reflexe svých osobních zážitků setkání se s pravdou.

Proto je požehnáním, že svoji víru v Krista Ježíše formulovali novozákonní autoři hned v několika variantách; máme tak k dispozici reflexi víry tří synoptiků, Jana, Pavla a dalších. Ty výpovědi se vzájemně liší. Tak u synoptiků čteme, že Ježíš byl učitelem, zázračným lékařem, prorokem, Synem člověka, Mesiášem, u Jana je Pánem, Logem, u Pavla Hlavou mystického těla, v listu Židům veleknězem atd. Ježíš není žádnou z těch výpovědí popsán exaktně, všechny - ač pravé - vyžadují souznění s dalšími.

Ježíš z Nazareta a jeho víra

Jaký tedy byl Ježíš z Nazareta? Nemáme moc šancí poznat historická data; nám je dnes dostupný jen obraz, který o něm vymalovala víra tehdejších lidí. Není to málo. Chceme-li porozumět Kristu apoštolské víry, je tu šance veliká, ovšem musíme k porozumění využít celého Písma, včetně Starého Zákona, samozřejmě. Porozumět výpovědím těch novozákonních svědků správně totiž nelze jinak než skrze porozumění jejich myšlenkovému zázemí, tedy společenským tlakům, přesvědčením a náladám. A svědky formoval právě Starý Zákon.

Jestliže však ve víře hraje tak důležitou roli osobní postoj, osobní zážitek, dějiny společenství i společnosti, právem se budeme ptát: „A jak se potom dopátráme ve zděděných výpovědích objektivní pravdy? Jak se dokáže oddělit zrno od plev?" Odpověď není jednoduchá: dnes už existuje dost složitý kritický aparát, umožňující objektivizaci zpráv pocházejících ze vzdálených kulturních epoch i kritické posouzení procesu tradice takové zprávy až po naši současnost. To všechno potřebuje znát a přiměřeně ovládat ten, kdo je v církvi pověřen službou učit, vést katecheze. My obyčejní lidé si naopak musíme stále připomínat, že víra není totéž co znalost, víra je darem Ducha svatého. Ten dar ovšem znalosti předpokládá, nicméně nejsou tím nejdůležitějším. Abrahamova víra se v Písmu vždy chválí - a vědomosti tohoto šejka z Mesopotamie zcela jistě nezahrnovaly nic z toho, co my dnes v krédu vyznáváme. Víra se musí především žít; víra je postoj, který se realizuje na všedním životě světa. Nicméně je to postoj k něčemu a postoj zcela specificky tvarovaný. Poznání víry se ovšem také vzájemně sdílí, zahrnuje tedy nutně i objektivizované výpovědi. Ty výpovědi dokáží sjednocovat, ale také jednotu ničit. Proto je jistě důležité, rozumět jim co nejsprávněji.

Není tak snadné prokázat, zda tento objektivizovaný, zpředmětněný základ je či není úplný. Ani katolíci nemají žádný oficiální seznam dogmat, natož seznam pravd. Ne tedy počet a přesné znění formulací, ale ovoce víry nejlépe osvědčí, jaká je před boží tváří víra věřícího, zda vůbec je křesťanskou vírou, anebo jen jakousi křesťanskou ideologií.

Věnujme se tedy nejprve těm zcela základním slovním formulacím obsahu křesťanské víry, které nabízí takzvané Symbolum, nebo také Krédo. Autentizováno je hned několik sestav. Všimneme si té nejjednodušší sestavy klíčových výpovědí, tzv. apoštolského vyznání.

Věřím v jednoho Boha, a to Otce

Jedinost boží není nic samozřejmého. Kdo to potřebuje vyznat, ten tím odmítá nejen vypočítávat pantheony, ale odmítáme i onu bezbřehost jediného božství, kterou hlásají vzdělaní deisté moderní vědy, vědci spekulující na jakousi centrální moc, abstraktní ohnisko života či myšlení; anebo panteisté, identifikující božství s přírodou; anebo různá východní náboženství, kde božství člověka mlčenlivě objímá. Náš Bůh není Moc nebo Princip, není něco, ale je někým. Je to bytost osobní, např. s meziosobními vztahy k lidem a spoustou vztahů k věcem, jak ji známe v souvislosti s lidskou personalitou. Je-li pro naši víru Bůh právě Otcem, chceme tím naznačit, že tento boží vztah k nám je specifický a jedinečný podobně, jako je stejnojmenný vztah v rodině: každý zralý otec totiž cítí odpovědnost za své děti, ať už je přímo zplodil, anebo se otcem stal jinak; ta odpovědnost míří k postupné autonomii dítěte, otec jej cílevědomě vede k samostatnosti relativní soběstačnosti. Takový vztah otec-dítě nezačíná dítě, ale otec, je především jeho právem a v jeho moci.

Věřím ve všemohoucího stvořitele nebe i země:

Chceme tím vyjádřit, že boží schopnost transcendovat přesahuje jakoukoli naši představu vesmíru. To ovšem zároveň varuje, abychom si nekonstruovali iluze, které nelze nijak verifikovat právě pro tu absolutní transcendenci. Naše výpovědi o přesažném nemohou být jiné než analogické. Nebudeme se proto bouřit, když Bůh naší bible sám svou přesažnost někdy nerespektuje, jako by tuto transcendenci odkládal, přichází dokonce k nám jako lidsky imanentní. To je jeho věc, jeho právo, jeho tajemství. Na druhé straně není díky tomu také chybou, že tomuto dalekosáhle přesažnému důvěřujeme jako svému, jako tomu, kdo se zajímá a kdo se mnou chce překonávat moje nezralá stádia, moji slabost nebo neschopnost tam, kde by mohla být tragická. Vyznáváme tím také, že vše, co skutečně existuje, pochází nějak od toho Boha, který o tom všem sám prohlásil, že dílo je to dobré. To se týká věcí i vztahů; má smysl tedy pokoušet se odkrýt to dobré i tam, kde se to zdá zakleto nebo prokleto.

Obecná výpověď křesťana o Bohu tedy zní: Bůh je, je osobní, ke mně má velice úzký vztah. Vše, co existuje, má počátek v Bohu, vše je tedy z principu opravitelné (spásou napravitelné) i tehdy, kdy se zdá, že je to jen zlé.

 

Druhá část našeho vyznání se týká centrální postavy naší víry, Ježíše z Nazareta:

Věřím v Ježíše Krista

Kristus znamená totéž co Pomazaný, Bohem viditelně pověřený. U historického Ježíše, jak víme, k fyzickému pomazání nedošlo; evangelisté tedy dosvědčují jistou mystickou událost, a věřící se k jejich víře připojuje svou vírou. To už je pak výpověď vyjadřující zážitek, reflektovanou zkušenost. Ta zkušenost rozpoznává v Ježíšovi evangelií vůdčí osobnost vlastních osobních dějin spásy, zachránce smyslu mojí konkrétní existence.

Věřím v jediného Syna (božího)

Samotná víra v boží otcovství není specifická jen pro křesťanství, ba ani jen pro židokřesťanství. Jenže Kristus křesťanů má proti jiným synům božím jiné poslání, jiný smysl. Kristus evangelií není nějakým zplnomocněným vyslancem všemohoucího, není zosobněním božské moci, je zjevením vztahu Boha k nám (a vztahu člověka k Bohu). Má deklarovat spíš jiné boží umění než třeba všemohoucnost nebo vševědoucnost; jde o umění milovat lidi a svět.

Ježíš je božím Synem na dvojí způsob: tak, jako každý z nás, ale také ještě jinak, skrze vztah ryzejší než náš; Ježíš - jak věříme - nebyl nikdy jiný, než se sluší na dítě Boží, je to vztah jedinečný a Ježíšovi vlastní. Tou větou symbola vyznáváme víru i důvěru, že také náš vztah boží dítě - Bůh se děje na způsob, který vidíme vtělen v příběhu Ježíše z Nazareta. Už se to neodvolatelně děje, třebaže ještě ne ve všech dimenzích našeho bytí. Ježíš je ovšem jedinečně milovaným Synem, nicméně nezapomínejme: tenhle Otec miluje své děti hodně zvláštně, včetně Getseman, Golgoty, vzkříšení.

Věřím v našeho Pána

Ježíše prohlašujeme za zdroj našich personálních práv a svrchovaného vládce i soudce našich vztahů. Právě to je podmínkou vykoupení. Podle starověkého práva vykupuje z otroctví jen ten, kdo sám bude nadále pánem těch, které dosud vlastnil a využíval jiný pán. Pán je nositelem odpovědnosti za své otroky, to on jedná a vyjednává jejich jménem třeba u soudu. Pán - Kyrios byl v helénskožidovském myšlení skutečný vrchol osobní i právní moci. Příběh Ježíše jako Pána je pak zvěstí, že ani naše nemohoucnost, bezmocnost a nespolehlivost není na božím soudu posledním slovem.

Počat z Ducha svatého

Touto větou nepředstíráme, že by někdo z nás věděl, jak se stalo, že nazaretské dívce Marii se narodil syn. Nevíme o tom nic a ani nepotřebujeme znát o tom víc. Cosi důležitějšího je tu ve hře. Vyjadřujeme tak spolu s autorem čtvrtého evangelia¹ svoji víru, že Ježíšův (a díky jemu ani náš) život nezávisí ani na souhře anonymních náhod, ani na prosazení lidské vůle kohosi v pozadí, tím méně jde o nějaké selhání otce či matky. Duch je pravda, pán a dárce každého života, vyznáváme jinde.² Zde se tedy nahlas přiznáváme k důvěře, že zde od samých počátků Ježíšovy existence byl Duch svatý, a nejen jaksi ex offo, ale v plnosti milostivosti a moci. Kde však je Duch svatý, tam se děje pravda, milování, život ve své prapůvodní ryzosti a stvořitelské moci. Od samého počátku je podle přesvědčení našeho srdce plná milostivé boží přítomnosti i událost zvaná Ježíš, je jako celek, počátek i konec vyslovením nikoli jen nějaké ideologie, ale plodné lásky a živoucí pravdy.

Taková víra má ovšem i své další důsledky: K této manifestaci Boha v dějinách, k tomuto vtělení pravdy až na hmatatelný, ba křižovatelný jev, lze použít i člověka běžně stvořeného, tedy prostého, obyčejného člověka. Člověk tedy v zásadě může při věrné spolupráci s Duchem svatým překročit i meze na prvý pohled neuvěřitelné. Bude-li člověk otevřen právě Duchu (pravdě, lásce, životu) ne méně a bezpodmínečně jako nazaretská dívka Marie, je možné i to zdánlivě neuvěřitelné.

Zrozený z Marie, panny

Právě pro mystický charakter předchozího vyznání je velmi užitečné vyznat také výslovně, že Ježíš naší víry není nějakou bájnou bytostí, která přišla kdovíjak a kdoví odkud, nějak získala lidské tělo a chodila určitý čas mezi lidmi, aby se pak ztratila jako jiné pohádkové nebo mýtické bytosti starověkých pantheonů. Člověk v obvyklém smyslu slova přichází na svět zrozením a odchází smrtí. Obě tyto charakteristiky o Nazaretském Ježíši vyznáváme v obvyklém, nepřeneseném smyslu slova. Ježíš naší víry je bytost lidská, nikoli jen čímsi naoko.

Vyznáváme ovšem také zrození z panny. Je třeba připomenout, že podle mínění mnoha teologů je Mariina panenskost kategorií teologickou; ta může a nemusí mít také význam a reálnou formu i ve světě biologie člověka. Co se rozumí biologickým panenstvím, je zřejmé; co se míní teologickým panenstvím? Je nepopiratelnou skutečností, že interpretace Mariina mateřství se během dob křesťanského vyznávání měnila podle toho, co ta která doba považovala za vrchol uznání jedinečnosti takové události, jakým je role ženy a později i bohorodičky. Byly doby, kdy se biologická panenskost přičítala ke kvalitám vyžadovaným pro událost nějak mimořádnou (například když se ženil židovský velekněz, musela být jeho nastávající pannou, zatímco běžný muž mohl uzavřít manželskou smlouvu bez podmínky panenství). V takovém myšlenkovém klimatu by bylo neúnosné, kdyby právě bohorodička pannou nebyla. Ostatně význam panenství díky gnózi v antických stoletích křesťanství spíš ještě stoupal, a tak patristika už rozpřádá k tématu další „podrobnosti“ (uvažuje např., zda běžný porod je či není dost důstojnou událostí, a tak se postuluje i panenství po porodu, ono „vždy panna“). Tomu odpovídá, že třeba reformační teologie už nijak netrvá na panenskosti bohorodičky a běžně interpretuje známá sporná místa v novozákonních textech ve všeobecně obvyklém smyslu slova - bratři Páně jsou pro ně dalšími dětmi Marie matky Ježíšovy prostě proto, že pro ně není žádnou hanbou mít dítě, naopak. Proto by nikdo z křesťanů neměl tuto výpověď víry ve vztah Marie a Ježíše jakkoli fundamentalizovat, je moudřejší nechat věc otevřenou; těžko patří k těm principům, které by radikálně měnily dějiny spásy, a právě jen o to jde v naší víře.

Trpěl pod Ponciem Pilátem; ukřižován umřel

Toto vyznání připravuje pevnou půdu pod nohy výpovědi o vzkříšení a udělá z toho událost s významem spásným i pro nás. Teprve paradox spojení výpovědi „Ježíš je Pán“ a „Ježíš trpěl a umřel“ může být radostnou zvěstí i pro nás, kteří zcela jistě umřeme a mnohokrát musíme i trpět, někdy i tolik nesmyslně, že už je na místě pochybnost, zda to všechno má ještě nějakou spásu. Paradox ještě stupňuje připomínka kletby: každý, kdo byl ukřižován, musel být tím také veřejně proklet Bohem i lidmi, učilo všechny Židy Deuteronomium. A tak je zde vlastně nadhozeno i vyznání důvěry, že dokonce i řádně prokletého je Bůh ochoten se zastat.

Sestoupil do pekel

Šeol, místo mrtvých, bylo podle všeobecné víry Izraele nejen poslední a neodvolatelnou štací všeho lidského, bylo i místem zapomnění, smetištěm dějin. Místo radikálně Boha-prázdné. Staří tak konstatovali totální Ježíšovu prohru: Ježíš naší víry nebyl a není jakýmsi bohem za člověka jen převlečeným, člověkem naoko, bohočlověkem, jehož lidská rizika jistí kdesi dobře a bezpečně ukryté božství. Ježíšova smrt byla prostě definitivním a neopravitelným koncem historie Ježíše z Nazareta.

Třetího dne vstal z mrtvých

Především je třeba pečlivě se vyhnout pokušení být zde příliš chytrý. Jsou lidé, kteří předstírají, že porozuměli, co se tam tehdy stalo a co nikoli, a mají odvahu učit to závazně i další generace. (Těžko říci, odkud takovou odvahu berou - svědectví Písma je v tom sympaticky střídmé.) Už staří dodali pro jistotu do kréda „podle Písma“, protože nechtěli svou fantazii povyšovat na zjevení reality.

V Novém zákoně totiž máme na toto téma svědectví významně rozporná. Jediné, v čem se bibličtí zpravodajové do detailu shodují, je toto: ten, který byl nesporně mrtev, je teď živ, jednal s různými lidmi; jeho jednání nebylo iluzí, jednal právě tak, jako jednají jiní živí lidé, ovšem vedle toho také trochu jinak. Vyznáváme-li tedy: „Vstal z mrtvých“, říkáme tím: „Věříme, že je živ, tedy schopen lidského činu“.

Všechny další detaily či dedukce natolik přesahují naši nitrosvětskou zkušenost, že by musely být výpovědí po věcné stránce nespolehlivou, jen obraznou nebo mýtickou. Naše pojmová řeč se tu snaží vyjádřit nevyslovitelné, to si musí každý z nás uvědomovat. Mystérium můžeme s druhými komunikovat jen mimoslovně, anebo pomocí obrazů nebo vůbec mýtu. Ale podle obrazu nebo shody či neshody s mýtickou formulací nemá nikdo právo peskovat víru svého bližního.

Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce

Formulace „vystoupil“ vyvolává v mnohých představu nebe jako místa kdesi nahoře, kam se odebere tělo dosud mrtvé, ale náhle znovu mocí boží oživené. Ve skutečnosti nemáme k dispozici žádné nesporné informace o „nebi“; proto se v té souvislosti už odedávna používalo také jiných opisů takového stavu bytí, jako např. „vstoupit do slávy“.

Naše výpověď víry jmenuje konkrétně Ježíše z Nazareta. Nás se ovšem týká také; věříme, že se týká nás do té míry, do jaké se nás týká Ježíšova smrt a vzkříšení. Jinými slovy: do jaké míry se náš křest celoživotně stává „ponořením do smrti Kristovy“³ a např. eucharistie se celoživotně stává sjednocováním s bližními do „společenství těla Kristova“.⁴

Co tedy vyznáváme? Vyznáváme tak především to, že Ježíšovi se dostalo perfektní satisfakce: prokletý z Golgoty není Bohem zapomenut, jak to Bohu ukládal Zákon,⁵ ale je právě týmž Bohem přijat se všemi poctami, jaké si lze myslet. Ježíšovo „být tu pro druhé“ tedy neskončí krachem, ale božím potleskem.

Ale nejen to: Vyznáváme, že právě tak i Bůh se dočkal satisfakce! Stvořitel koncipoval svět tak, aby v něm Člověk („Adam“) měl odpovědné slovo. Člověk měl přece „dát jména“ tvorům, což tehdy znamenalo „vymezit jim smysl“. Projekt musel počkat mnoho generací - až na toho „druhého Adama“,⁶ jak jej nazývá sv. Pavel. Ježíš opravdu dokázal dát mnohému v tomto kosmu smysl a mnohému nový smysl.

Vyjadřujeme tak konečně i víru, že Bůh sám si váží toho, co Syn člověka dokázal. Ježíš je někdo, kdo je Bohem akceptován se vším všudy - i s tou tragédií v závěru pozemské fáze bytí. Jak je taková víra důležitá, vidíme často. Lidé nadaní větší duchovní autoritou než přiznali současníci Nazaretskému, ale zároveň lidé malodušní a tím i malé víry mnohokrát couvnou před břemenem své odpovědnosti a zaklínají se právě tím, že prý musí svou špinavostí „zabránit tragedii“; volí pak i řešení, které není křesťanské, obětují druhé místo sebe sama, místo své pověsti, kariéry. Bůh si vážil Ježíšova životního postoje a nenechává nás o tom na pochybách.

Znovu přijde soudit živé i mrtvé

Rozumím tomu tak: Má-li pravdu Janovo evangelium,⁷ netřeba už žádného všesvětového přelíčení, svůj rozsudek si už totiž každý z nás průběžně píše sám  celý život. Přesto Ježíš jako ten, kterému náleží místo po boží pravici, soudcem je a zůstává. Ježíš je totiž absolutní mírou poslušnosti člověka boží vůli. Soudem všeho lidského je právě kompatibilita našeho realizovaného lidství s lidstvím Syna člověka. Kritériem jsou v tomhle procesu jen známé Ježíšovy postoje, Ježíš se s kritérii nikdy netajil, naopak. Jde o Ježíšův přístup k pestrým životním formám a okolnostem, ke světu, jeho způsob milování, jeho způsob hněvu, jeho deprese a jeho smířlivost. Tohle vše je a zůstane mírou kvality, mírou zralosti humanity dnes a na věky. V tom smyslu On je soudcem všeho; jak toho „živého“, plodného, radost budícího, tak i toho „mrtvého“ v nás, ve společnosti.

 

Třetí samostatný oddíl našeho vyznání vyjadřuje postoje k tajemství života vzkříšeného Krista. Má ten život tři hlavní projevy: Ducha, církev, osobní záchranu věřících v Krista:

Věřím v Ducha svatého

Janův Ježíš mluvil v posledních dnech před velikonočními událostmi o Duchu často. Duch boží byl ortodoxnímu židovství oním životodárným prostředím, které svou specifickou podporou katalyzuje zrání života a pravdy, dává plodnost kráse a lásce, ruší lidskou svázanost darem moudrosti. Duch je ten, kdo má Ježíšovým bližním vyjasnit smysl všech těch dramatických událostí života a smrti; Duch je ten, kdo vytvoří z lidských srdcí chrámy nikoli rukama vystavěné; ten, kdo převezme po Nazaretském úlohu svědčit o božím království již přítomném, již klíčícím, již uzdravujícím a osvobozujícím. Vyznáváme tedy to všechno jako osobně důvěryhodné.

Věřím v obecnou církev

Kdo je ta obecná církev? Musíme bohužel přiznat, že církví se pohrdá velice často právem: jednáme často infantilně, neodpovědně, nepravdivě, zpupně - jako bychom nebrali vážně, že Kristus se identifikoval se svou církví. Je proto vlastně milosrdné, vyznáváme-li i tento artikul víry nahlas; je napomenutím pyšným, je ochranným křídlem těch, které jejich vlastní souvěrci nepřijímají a ponižují, pod různými záminkami ze společenství vyhánějí. To jsme my; církev je právě tak dobrá, svatá, Krista následující, jak to dokážeme my sami. Chce taková víra a důvěra hodně odvahy, ale také mnoho přináší. To nám říká Ježíš: „kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá“. To nás se bude jednou ptát, proč jsme působili na své okolí tak odpudivě, že muselo kvůli nám pohrdat „tím Kristem, kterého tihle uctívají".

Církev obecná je cosi jiného než židovská či muslimská škola náboženské dokonalosti. Ta církev obecná se děje nejen učením, ale především obcováním: ti lidé k sobě patří, nemohou šplhat do nebe každý po svém provaze. A patří k sobě nejen tím zbožným, ale i svými osudy všedních lidí. Kdo „myslí s církví“ jen na způsob liturgický, tedy kdo světí s ostatními svátky a respektuje předepsané postní dny a doporučené novény, ten ještě není obecnosti své církve práv.

Věřím ve společenství svatých

Bible chápe svatost nikoli eticky, ale právně; svatým se něco nebo někdo stal nikoli svou mravní úrovní nebo snad charismatickou mocí, ale tím, že byl nějak vyňat z obvyklých souvislostí. Je velkou milostí, že svatost církve se neodvozuje od kvality jednotlivců, ale od jejich obecné vyňatosti z ne-lidu, z ohromného hemžení nespecifikovaných lidských bytostí do lidu božího. Svatý byl ten, kdo je určen Bohu; byl to Kain, ale také Mojžíš či David. Jestliže my křesťané neseme odpovědnost za image Krista uprostřed nevěřícího světa, za image svatosti svého vyvoleného lidu odpovídá Hospodin.

A dějiny ukazují, že Hospodin se činí: Do této církve se musí do řady s námi vejít nejen mučedníci a lidé významní, ale musí se tam vejít i lidé, kteří jsou dokonce ještě problematičtější než my sami, lidé, kteří nás svou slabostí a svými zradami pohoršují.

Věřit v obcování zavazuje k práci pro jednotu všech těch pestře různých názorových proudů a osobností velice různých kvalit. Neděláme si iluze, že překleneme ty rozdíly. My nepředěláme lidi, ale musíme vytvářet mezi nimi mosty, anebo aspoň mosty jinými zbudované nebourat.

Věřím v odpuštění hříchů a vzkříšení těl

Ty výpovědi patří k sobě. Jsou smrti, které likvidují lidskou bytost skrze tělo. Jsou ovšem i jiné formy smrti, které ničí lidskou osobnost neméně úspěšně. Kde je zardoušeno lidské srdce, je mrtev celý člověk. Tak působí hřích: odcizí člověka všem životodárným vztahům natolik, že v osamělosti zahyne, třebaže biologické procesy fungují dál.

Ježíšovi daroval nový život sám Hospodin. Vyznáváme tak důvěru, že to, co se stalo Ježíšovi, nebyla jenom jeho osobní záležitost, ale nové stvoření je v zásadě možné i na nás. Opět se vzdáme jakýchkoli spekulací o tom, jak takové nové stvoření pak funguje. Nevíme to. Ale jsme přesvědčeni, že smysl lidského života není konečný, nemá meze, člověk má budoucnost, za určitých podmínek i absolutní budoucnost.

V současnosti, s rozvojem fyziky a astronomie máme pocit, že výpočet data velikonočních svátků může být sice trochu komplikovaný, ale že je jasný a nepochybný. Věřící raného středověku to tak nekomplikované neměli. Potíž určení data Velikonoc nespočívala jenom v tom, že je třeba použít lunisolární kalendář. Důvodů bylo více.

Poučka, kterou známe všichni, říká, že neděle Vzkříšení dle křesťanského kalendáře se určí jako první neděle po prvním jarním úplňku. A první jarní úplněk souvisí s jarní rovnodenností.

Prvním problémem starověku a raného středověku byla vůbec otázka, kdy nastává jarní rovnodennost. Letos, tedy v r. 2022 to bylo 20. března v 16:33 h středoevropského času. V prvním století ovšem datum rovnodennosti driftovalo mezi 22. a 23. březnem (podle současného kalendáře).

Nemalým problémem pak bylo, že se v prvních stoletích určovala jarní rovnodennost nikoli astronomicky, ale teologicky. A jestliže se začaly slavit Vánoce 25. prosince, církev mechanicky odpočítala 9 měsíců zpět. A ejhle, datum rovnodennosti tak určila na 25. března jako datum Ježíšovy inkarnace¹. Tento koncept byl jasný a průzračný. Jenže byl, mírně řečeno, neudržitelný. Nicejský koncil (r. 325) se pokusil vzít ohledy na astronomická fakta a vrátit teologické spekulace blíže realitě. Mimo to, že definoval výše uvedenou a notoricky známou poučku, stanovil také, že jarní rovnodennost nastává 21. března. Teologická a skutečná rovnodennost se tedy už někdy ve 4. století rozcházely. Alexandrie a křesťanský Východ změnu data rovnodennosti přijaly ihned, Řím o něco později.

Dalším nemalým problémem bylo, že juliánský kalendář zaokrouhloval. Dnes víme, že délka jednoho oběhu Země kolem Slunce je ošklivé necelé číslo 365,2422 dne, délka jednoho lunárního cyklu je podobně necelé číslo 29,530588 dne. Matematicky jde o to najít společný celočíselný násobek těchto necelých čísel čili délku cyklu v letech. Při juliánském zaokrouhlení (0,2422 není jedna celá čtvrtina) se datum rovnodennosti posunulo např. v 8. století na 17. březen.

Nicejský koncil přidal ještě další pravidlo, totiž, že Velikonoce nesmí být slaveny ve stejném termínu jako židovská pascha (pascha nemusela připadnout na neděli, ale pokud by se tak stalo, posouval se datum Velikonoc na nejbližší následující neděli).

Z teologického i praktického hlediska bylo žádoucí, aby celý křesťanský svět slavil Velikonoce ve stejnou neděli. Záhy se do řešení této problematiky promítly také cíle politické, které spočívaly v soupeření jednotlivých patriarchátů. Otázkou se stalo, který z patriarchů má určovat datum Velikonoc (šlo přirozeně o to, aby se ostatní neurazili). Nakonec bylo kompromisně stanoveno, že výpočet data Velikonoc bude provádět patriarcha alexandrijský a církvi je bude oznamovat římský papež. Teorie to byla pěkná, praxe za ní od počátku, jak se často stává, pokulhávala.

Šlo totiž o to, že v Římě se k výpočtu data Velikonoc nejprve (cca od r. 222) používaly tabulky Hippolyta Římského, které počítaly s osmiletým cyklem (tj. že 8 x 365 dní je s dostatečnou přesností nejmenším celočíselným násobkem oněch výše uvedených necelých čísel). V 5. století se již počítalo s 84letým cyklem Augustaliovým, který platil v Římě do r. 457. V tomto roce je představen výpočet Victoria z Aquitánie v díle Cursus Paschalis. Ten používal cyklus 532 let a datum Velikonoc se podle něj určoval v Galii minimálně do r. 743.

Alexandrijské metody výpočtu se pak staly základem pro práci Dionysia Exigua (470-544), který mimo toho, že se zasloužil o překlady mnoha prací z řečtiny do latiny, sepsal také pojednání o elementární matematice. Pro nás je znám jako tvůrce křesťanského letopočtu. Roku 525 sestavil vlastní tabulky pro výpočet Velikonoc, přičemž používá 19letý cyklus. V jak širokém rozsahu byly tyto tabulky přijaty dříve, než v 10. století, je sporné. Nicméně např. Keltové, pro něž bylo určení data Velikonoc jedním ze sporných bodů, které řešila synoda ve Whitby r. 664, spolu s křesťanským Východem, používali k výpočtu data Velikonoc stále 84letý cyklus. Jablko sváru tedy leželo mezi systémem Victoriovým a Augustaliovým.

Z dnešního úhlu pohledu je tento spor bezpředmětný. R. 1816 totiž zveřejnil C. F. Gauss nový algoritmus pro výpočet Neděle velikonoční². V současné době pak existuje celá plejáda dalších, více či méně složitých algoritmů, často s omezenou platností pro určité rozmezí let.

Nejnovější je algoritmus Kershawův z r. 2004. Pro nás je zajímavé, že je odvozený z tabulek publikovaných v anglikánské Book of Common Prayer. Pro matematiky je zajímavé, že používá modulo aritmetiku³.

U všech algoritmů je nutno vzít v potaz, že astronomický a církevní výpočet Velikonoc se nemusí shodovat ani dnes, protože církevní pravidla striktně považují za počátek jara vždy 21. březen⁴. Navíc vzhledem k tomu, že ani dnes nepoužívá veškeré křesťanstvo jednotný kalendář, je stále společné slavení Velikonoc napříč konfesemi nedosažitelným ideálem.

Ex 12, 1-10; 1 K 11, 23-26; J 13, 1-17.31b-35

Večer před svým utrpením (2008)

Je užitečné nemísit tajemství eucharistie s tajemstvím vykoupení. Veliká noc deklaruje, jak se děje spása a na co všechno spása dosáhne a nabízí člověku přímou účast znovuprožíváním křtu. Eucharistie kultivuje ty nejdůležitější vztahy; posiluje víru a plodí naději v životodárné vztahy.

Jak běží věky, tradice re-formuje svátost eucharistie. Někdy ku prospěchu, častěji ovšem na škodu. Vyplatí se vždy znovu a znovu se vracet ke kořenům aspoň pro poučení, ne-li k očiět+ní forem. Tajemství poslední večeře nabízí hned několik prazvláštních poukazů, připomínají dnes čtené biblické texty.

I jinde než v Izraeli a jiní než vyvolený lid jedli beránky a slavili tak příchod lepších časů, třeba jara. Jistě i mnozí z těch, kdo Hospodinovu vůli poctivě plnili, věřili spíš v magickou moc znamení krve. Dodnes tak mnozí z lidových církví svátostem rozumějí : Ale Bible zvěstuje něco důležitějšího „Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka.“ Bůh bude řádně ctěn až tím, že získá přizvaný člověk. V exodu je podrobný kultovní popis rituálu, ale uvedené detaily vyjadřují vesměs právě jen zájem lidí, ne Boha. Pro Hospodina bude dost Beránka, když se nají celá rodina, případně s přizvaným osamělým sousedem.

„trochou krve potřete veřeje i nadpraží domu“. Jistě gesto prastaré, starší než byla smlouva Hospodina d Izraelem. Ale jak mystérium velikonoc, tak mystérium eucharistie nabízí mnohem víc než šanci přelstít démony. A smysl tomu, co je staré a není přestárlé, ten smysl drží v  rukách Pán našich dějin, ne my.

Ježíš ten smysl netají, naopak; podle jeho mínění euangelion Je to znamení viditelné zúčastněným na obou stranách barikády, že existuje hranice mezi lidem božím a pronárody; je to hranice volně průchozí, žádné berlínské zdi, ale je to závažné dělítko. Novozákonní boží lid bydlí v diaspoře, je dnes už vyvolený vyjít z otroctví, už čeká na závratnou událost exodu, kdy projde kolem všech našich veřejí Hospodinova moc a postaví se do čela dějin naší spásy.

Je věcí Zachránce, jaké podmínky stanoví pro efektivitu takového převratného procesu. Gideonův lid se dělil podle toho, zda ten který muž pije z řeky vestoje či v kleku. Dík znamení rozlišení, znamení nikoli svévolného, ale v poslušnosti přijatého nacházel boží lid svoji identitu. Nachází ji díky znamením dodnes.

Od události Ježíšova sebevydání je kalich požehnání – beráká víc než jen pečetí identity člena božího lidu. Je rozlišujícím znamením mezi lidem do Krista pozvaným a těmi, se kterými se Ježíš identifikoval (budou ve mně a jí v nich, říká). Sdílí s námi společnou krev. Ten kalich požehnání je společenstvím krve Kristovy, zpíváme. A tak je euchadíkučiněním za záchranu smyslu naší existence poté, co se pod tlaky okolností dusí nebo zhroutí. Nad krví Páně už smrt nepanuje, uvěřili jsme Pavlovi.

Rabína Ježíše z Nazareta jistě nenapadlo, že stačí pár století a jeho jedinečná deklarace sebevydanosti pro druhé bude úspěšně kanalizována do posvátného obsahu zlacených svatostánků a do procesí se zlatými monstrancemi a kobercem z kvítí. Že ohromující odvaha umývající přátelům nohy přijde o svůj apel a stane se zbožnou rekvizitou, jednou z tisíce rekvizit zbožnosti.

Událost vytržená z dějin a přenesená do dílny náboženských odborníků nebo kutilů snadno ztratí příliš mnoho. Stačí porovnat podmínky, jaké to které pojetí svátosti klade na příjemce ta která doba. Dar je boží, ale Bůh do toho smí mluvit pořád méně a méně. Beránek tu byl pro shromáždění, nikoli shromáždění pro slavnost podmíněnou apoštolskou posloupností vkládání rukou. Bůh se opravdu vydává, opravdu volí kenozis, zatímco zbožný člověk pomocí svátosti deklaruje, jak mimořádnou roli má on sám. Má klíče od svatostánku. A má prý nárok na odpustky, kterými lze vykoupit duše z očistce.

Nepřipomínám to, abych si stěžoval To, co se děje, děje se v mojí rodní církvi, které jsem se zaslíbil ne méně vážně než mojí manželce. Ale zdá se mi žalostně málo, když se interpretace aktu vrcholné věrnosti člověku scvrkne na příležitost k těžbě nějakého bohatství.

Ježíš slaví s ostatními ne tak, že se odevzdává jako vzácný dar jednotlivcům, není to vrchol setkávání mojí duše s Bohem, Bůh se vydává, abychom my získali odvahu vydávat se podobně za mnohé. Ježíšovi šlo o vzájemnost, o vydávání se všem. Dokonce i když umývá nohy jednomu po druhém a vede dialog s Petrem, je ten dialog určen pro všechny. Ježíšův vrcholný akt dostává svůj požehnaný rozměr až oslovením všech.

Je to řeč o vzájemné výměně vydání se i přijímání.. Přijímáme nejen Boha, ale i ty spolustolovníky, mezi kterými je Bůh. Náš Bůh je Bohem, který se v Ježíši identifikoval s lidem, nejen lid zastupuje, ale má jej jako jediný autentický novozákonní chrám – ten z živých kamenů. Neprospějí eucharistii, kdo z ní dělají jakýsi soukromý šperhák překonávající nebeskou bránu. Anebo nekonečně cennou valutu, která dokáže uplatit posledního soudce, aby otevřel bránu věčnosti dobrovolně.

Už ta krev smlouvy na veřejích znamenala nejen sounáležitost, ale i to, že všichni uvnitř se rozhodli z otroctví vykročit, i když tu byly hrnce masa. Dnes už mají bedra přepásána, sandály už obuté, pastýřskou hůl už v ruce.

Dnes ta krev Beránkova neoznačuje veřeje naší osobností, ale označuje, kdo „zůstává v Kristu a v kom i Kristus přísežně zůstává. Už apoštol Pavel si všiml, že je proto moc důležité rozlišovat v tom dění, co je a co není významné. Jsou lidé, kteří rozlišují tak, že předepíšou kalich výhradně zlatý, víno výhradně od výrobce pod přísahou. Pavel měl určitě na mysli jiný typ rozlišení než náš kodex a stránky rubrik v Misálu, o Ježíši nemluvě. Už Ježíš přece prorokoval, že nejenže přichází, ale dokonce už je tu doba, kdy chrámy kamenné nahradí chrámy z živých kamenů. Dlužíme tedy Ježíšovi naplnění jeho proroctví.

Zadlužujeme se nejen obcházením sebevydanosti druhým. Dlužíme když už svou mší nezvěstujeme sobě a bližním smrt Páně, ale místo toho hlásíme do nebes, že jsme splnili nedělní povinnost, anebo podmínku plnomocných odpustků. Z Ježíšova intimního sebezdílení se stala tvrdá měna, kterou lze prý platit i ve Vatikánu, i u nebeského klíčníka svatého Petra..

Dlužíme navzdory varování, které slyšíme v zápětí: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, Amen vám pravím: sluha NENÍ VĚTŠÍ než jeho Pán“. Dnes se Ježíš krčí u našich nohou a služebník služebníků božích přijímá na papežském trůně hold; pochopitelně ne pro sebe, ale pro Boží slávu, je přesvědčen a přesvědčuje ostatní. Jako kdyby nebyl Bůh oslaven právě tím, že jej člověk bere vážně, vážněji než sny o poctách a moci.

Stejně jako Židům, i nám musí Ježíš připomínat: To sevebydání je sice úplné, ale nikdy není symetrické. „Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete“, Když já myju nohy vám, je to jiné, než když myjete vy své bližní. Na druhé straně jsme to my, které Ježíš posílá osvobodit Lazara: Rozvažte ho a nechte odejít, říká svědkům Lazarova vzkříšení. Ano, na některé osvobození Bůh vysílá právě jen přátele postiženého, sám se jen z dálky dívá.

A tak se stává dodnes, že navzdory všem milostným zkušenostem Kristovy církve s jejím pastýřem a Pánem stále ještě platí na mnoha místech další varování Bible, které dnes zaznělo: Budete také ohavně sami. Nenajde se, kdo by vám utřel tvář a kdo by vás jinak rozvázal. Pak zakusíte, co znamená, když Bůh naší smlouvy je NEVIDITELNÝ a nepolapitelný, kdy je málo platný zlatý klíček od svatostánku, kdy znamení budou nečitelná podobně jako v Getsemanech.

Iz 52,13 - 53,12; J 18,1 - 19,42

(2011)

O velikonocích se v našich pohádkách zpřístupňovaly poklady. Něco na tom bude, i pro nás. Ten prazvláštní Izajášův služebník nám všem totiž nabízí zahlédnout náš vlastní přemožený hřích. Nikde jinde nelze vidět hřích lépe než v té tajemné situaci, kdy je náš Kristus pokrytý naším hříchem přibit na dřevo prokletí, jakým krucifix byl, je a bude, a kdy tam umírá. Náš hřích tam umírá s ním, pokud ovšem nám na to naše víra stačí. Těm, kdo kvůli usmíření s Kristem chtějí zahlédnout svůj hřích, Hospodin velkomyslně vyhoví. Vyzval Mojžíše vyzdvihnout na kůl v pouštním táboře hada ohnivce; kdo z Izraele stál o to uzdravit se, zahlédl v bezmocnosti přibitého ohnivce přemoženo i své vlastní ohrožení a porozuměl, že i on je díky té spásné přesile uzdraven a může osvobozeně vydechnout, pokud ovšem dokáže takovým symbolům Bohem nabídnutým důvěřovat. Nám dnešním čtenářům staví něco podobného před oči prorocký hlas Izajáše, umocněný Janovou vizí Ježíšových pašijí.

Kombinace dnešních liturgických textů z proroka Izajáše a Janových pašijí k tomu zjevuje další momenty. Janovy pašije jsou hymnem o Ježíšově svrchované převaze nad současnou nejvyšší politickou i náboženskou mocí. Toho nedávno velmi úspěšného proroka se podařilo pověsit na kříž, jako takový je tedy proklet Bohem i lidmi, potvrzuje Deuteronomista. Naše vlastní situace nikdy nemůže být horší. A Evangelium je svědectvím, že slovo prokletí, zjevené Deuteronomistou, je mocí boží slovem nikoli posledním, ale předposledním. Poslední slovo našeho Boha k příběhu Nazaretského zjevuje Janovo evangelium: Ježíš nepřestává jednat s nejvyššími autoritami světskými i náboženskými jako suverén. Musí tedy existovat i v takovém maléru ještě nějaké boží slovo POSLEDNÍ. Jinými slovy: I kdybychom už cítili působit smrtelný jed našeho hříchu v celém těle, i pro nás existuje nějaké Boží slovo poslední. Tohle nám dává veledůležitý prostor pro naději.

Služebníkovu kariéru načrtnou už prvé dvě věty dnešního úryvku: "Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! (Jeho vzezření bylo tak znetvořené…)“

Také si od kříže, který budeme dnes v tichu srdce reflektovat, odnesme ve vlastním zájmu důležité upozornění: Člověk dokáže s Bohem komunikovat jen do té míry, do jaké funguje jeho důvěra tomuhle neprůhlednému Neznámému. Právě proto je tajemstvím i naše záchrana. Do náboženských schémat a úspěšných algoritmů prostě nezapadá, našeho Hospodina nelze předvídat. Směšný by byl každý, kdo by se u soudu s Hospodinem přel o validitu svých zásluh, své morální výše či čehokoli, nač dovedou být lidé hrdí. Pro nás lidi pak vypadá Boží láska k nejbližším, tedy k svému jednorozenému i ke svým dětem povolaným v jeho vlastní lid, aspoň někdy na náš vkus nečekaně drsně.

Bůh Izajášův i Bůh evangelisty Jana hodnotí naše počiny z nadhledu, a tedy v kontextu s okolím. A v tom snadno nalézáme další princip našeho vztahu k Bohu našeho Pána Ježíše: Tenhle vztah se bude každopádně vyvíjet a rozvíjet cestami dramatickými. Kdo má uši k slyšení, možná zase trochu lépe v meditaci nad Kristovým křížem pochopí, proč tou jedinou relativně schůdnou cestou do smysluplnosti lidské existence zvané boží království je pro každého z nás právě následování tohoto Ježíše. Prostě proto, že cesta sama o sobě vůbec není zřetelná, a proto je moc důležité následovat po té cestě-necestě právě toho, který obstál v roli povolaného a vyvoleného ať jako Izajášův Služebník nebo jako Janův suverén na kříži.

Při velikonočním Triduu jako kdybych znovu prožíval tu neuvěřitelnou proměnu mého vnímání světa, kterou jsem zakusil kdysi před desítkami let; tenkrát mi kvůli šedému zákalu operovali obě oči. Samozřejmě jsem už roky před tím vnímal, že vidím nějak nedostatečně, ale postupně jsem si jsem zvykl; chodbami jsem procházel raději odkázán na hmat než na zrak například, můj svět tak bez varování postupně přišel o barevnost a hloubku, ztratil motivační sílu, ale to už já neuměl zaregistrovat, dokonce jsem stále ještě sedával za volant… Když mi poprvé po operaci dovolili na chvíli sejmout z očí obvaz, úplně jsem oněměl úžasem, jak stvořený svět je krásně barevný, přímo zářil. Byl ovšem veselý, přejný i v dobách, kdy můj svět stále víc a více pustnul, ale já ten rozdíl roky už ani nevnímal, nenapadlo mne, že i já patřím mezi ty, kteří se dívají, ale nevidí.

Také my jsme patřili k pronárodům, řečeno náboženským žargonem starověku. I dnes povolává Hospodin na všelicos nové a nové služebníky. Povolává je z lidu otrockého, jak jinak. Máme tedy v genech znaky otroctví, nejsme – li už vůbec spíš odumřelými pařezy. Už Adam a jeho Eva, člověk a člověčice, dvě strany téže mince zvané „člověk“ kdysi uměli žasnout nad krásou takového daru, jakým je bližní. Byli šťastni jeden z druhého a byli vděčni Stvořiteli toho společného štěstí. Ale pak najednou s hříchem se vše měnilo a každý z nich už hájí svou kůži a svádí vinu na druhého. Tak nějak je to s nemocí zvanou hřích: Díky hříchu chřadnou naše schopnosti komunikovat se světem kolem nás, chřadnou, až zakrní. Až pak díky kříži Kristovu se nám zakrnělým zjevuje šance zvítězit nad nemocí a bezmocí, kterou hřích v sobě nese, zvládnout to tím, že se přimknem ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. On už obstál. Plavba bude bouřlivá, hodně dynamická, na kapitánovi i na kormidelníkovi pak velmi záleží.

Možná, že po každé velikonoční slavnosti porozumíme trochu lépe, co znamená, když rituálně vyznáváme, že „věříme v Boha, Otce všemohoucího, ...“ a také: „ v Ježíše Krista, syna jeho jediného a Pána našeho.“

Ř 6, 3-11; J 20, 1-18

Homilie (2014)

Nikdo z Ježíšových přátel nečekal podobné rozuzlení drsného dramatu posledního týdne Ježíšova života. Tím spíš tedy chápali Ježíšův hrob jako poslední slovo dějin k jeho existenci. Svědky byli všichni, kdo Ježíše viděli a slyšeli umírat: Přátelé i nepřátelé, skeptici i ti, které o poslední špetky naděje připravil rychlý spád dějin. Nad vším se zavřel hrob jako v našich všem přístupných dějinách slovo poslední.

Evangelistův popis chvil nedělního rána tam u Ježíšova hrobu mi připomíná, že i lidé v zásadě shodně smýšlející účastní v jedné a téže události prožívají tu evidentní realitu dost odlišně. Petr viděl prázdnotu hrobu. Jan viděl prázdnotu, ale ta znovu vzbudila plamének jeho hluboce otřesené víry. A Magdalská Marie nejen viděla prázdný hrob, ale slyší se oslovena jménem, neopakovatelně oslovena. Každý z těch blízkých přátel Ježíše vnímal něco jiného, ale to, co vnímali, to bylo pro ně v dané chvíli osobního rozpoložení právě to nejdůležitější. Ten zážitek pak v každém zakořenil, vykvetl, přinesl ve svůj čas plody dost rozlišené, ale vesměs pozoruhodné.

Většina z nás přijímala křest jako nemluvně, tedy aniž mu za mák rozuměla, nebrali jsme to ani na vědomí. Ale ta událost už tenkrát zapustila kořeny, a od té chvíle nějak roste – možná živoří, možná pospíchá vyrazit na povrch. Jsme od té chvíle každý aktérem dvojích dějin, dějin světských a dějin spásy. Každé z těch dějin mají svoji časomíru zrání. A vzájemně do sebe pronikají svým objektivním ovocem.

Všimněme si také, že evangelista zdůraznit významný rozdíl, jestli člověka osloví někdo byť úctyhodný (jako „anděl“), anebo Ježíš jako účastník živé meziosobní vztahové sítě. Ježíšovo oslovení Marie dokáže změnit Marii hořce plačící v Marii zvěstující euangelion s autoritou boží vyslankyně.

Našeho evangelistu zasáhlo jistě hluboce, co zakoušeli Ježíšovi učedníci v přímém styku s ním. Jedno a totéž osivo vynese užitek tu běžný, tu stonásobný. Jinde píše o takovém důvěrném společenství jako o kmenu a ratolestech na kmen naroubovaných o kmeni, na který je každý naroubován. Věříme, že každý pokřtěný se nějak stává účastníkem společného mízního okruhu, každý je nějak dotčen tou mízou společnou pro kmen Krista Ježíše a také pro všechny ratolesti, včetně velikánů i lotrů v dějinách naší církve. A podobně i ve směru opačném: Všechny naroubované víc nebo méně ovlivňuje i to, co je ušlechtilé či morbidní právě v jednom každém z nás.

Slavíme–li dnes historický fakt našeho křtu, našeho naroubování na osvědčený živoucí systém vedený Kristem, je zač probouzet vděčnost; proto slavíme tuto liturgii. Kéž v nás dokáže dnešní rituální obnova křestního závazku kontaktovat se špetkami živé víry, Pak můžeme vstoupit do dalších komnat dnešní liturgie konkrétně do eucharistické slavnosti s obnovenou nadějí, že jsme přece jen na správném místě světa a ve správné chvíli dějin navzdory všem karambolům a dílčím slepým uličkám. Kdo má uši k slyšení, tomu velikonoce připomínají, že nejen náš Ježíš, ale i my máme díky Ježíšovi svého Zastánce, který dokáže v doutnajících troskách života znovu probudit oheň. Podobně můžeme uvěřit, že platí i pro nás, co sliboval v dnešním čtení apoštol pokřtěným ve starověkém Římě: Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Zní to jako opiová pohádka, ale Ježíše náš Zastánce Duch vzkřísil. Kdo o to stojí, může s takovou pomocí Zastánce počítat. Zastane se nás, až se naplní ten správný čas. Bude to rozhodně včas

Úvod k obnově křestního vyznání

Augustin učil, že člověk Boha hledat nemá ani na zemi ani nad nebeskou klenbou, s Bohem se může a má setkávat především v sobě samém. Augustinův Bůh byla hlubina jeho vlastního já. Takový model nečiní z Augustina Boha, spíš ho činí stále pokornějším vůči daru stvoření člověka. Když tedy slavíme památku svého křtu, slavíme jakoby nové narození, které se událo ponořením našeho já do Boží hlubiny. Význam takového mysteria se nám zjevuje každému a každé jen postupně, protože křest není jednorázovou událostí, křest se nadále v naší existenci děje. Kéž si tedy teď skutečně prožijeme, co rituál slavnosti prastarými symboly naznačuje a nabízí.

V bloku následující „obnovy křestních závazků“ nás čeká nás eulogie nad vodou; je to blahořeč za dar stvoření, jakým je voda. Upřímná vděčnost za takový dar vrcholící ve vodě křestní kéž nás vyprovokuje k připomenutí našeho vlastního křestního vyznání a k symbolickému obmytí připomínajícímu náš křest kdysi.

1 K 5, 6b-8; J 20, 1-9

Zmrtvýchvstání Páně:  starý kvas, Petr a Jan u hrobu

Známý úryvek, který dodává Korinťanům odvahu k sebepřekročení směrem k radikálnější poctivosti. Domnívám se, že smíme v té větě sv. Pavla slyšet potvrzení reálné možnosti začít s poctivostí a životem podle pravdy i my přesto, že jsme, jací jsme. Zdá se to fantastické, zdá se to nemožné, vždyť se známe - a ta postní příprava právě má konec konců přesvědčit každého křesťana, že i on má v sobě tolik toho starého kvasu, který nakonec raději kamuflujme než čistíme, raději zakážeme všem o něm mluvit, než bychom se káli. Tak to bylo a je v církvi svaté odjakživa.

Jde o to, aby také vždy byli i ti, kteří si tu pravdu aspoň přiznávají. A také aspoň někteří z nich uvěřili v moc nového kvasu. To opravdu není tak samozřejmé: většina je přece vychovávána k magickým formulím, které zajistí beztrestnost; tady Pavel míří výš, k novému stvoření. Pro toho, kdo postní dobu neprospal nebo nezasul samými záslužnými dobrými skutky o chlebě a vodě, pro toho, kdo božímu slovu naslouchal aspoň o nedělích, pro toho je takové Pavlovo napůl ujištění úplným pohlazením: půjde to!

Když Petr popisuje Ježíšovo působení, tak to vypadá moc snadné. Ježíš jakoby bez zádrhelů dobře činí kudy chodí; Bůh je s ním, všechno klape, všichni odcházejí uzdraveni. Ve skutečnosti je to výpověď jen o tom důležitém, nikoli o všem, co bylo těžké, někdy i přetěžké. Vždyť i Petr sám je podroben velice bolestné a náročné změně, kterou musí sám napřed poctivě strávit, než může vydat takové svědectví silné pokojem srdce.

Scéna vylíčená čtvrtým evangeliem nechá konfrontovat dva učedníky - řekli bychom nejvíce zainteresované učedníky ze všech - se skutečností Ježíšova hrobu. Přicházejí tak, jak před tím přišla Magdalena. Nikdo z nich té události zatím nerozumí, protože tam přicházejí nezměnění. A tak je jen přirozené, že na ně padá hrůza. Docela obyčejná hrůza, jakou známe, když jsme našli před lety třeba doma nebo v zaměstnání jasné stopy, že tam v našich věcech asistovala tajná policie: strach, že nepřátelé jsou mocní. Jan dokonce, jak je vidět, pro jistotu respektuje Zákon a ani nevstupuje do toho hrobu, aby se snad neznečistil. Tak hluboce je ještě (nebo už zase) ponořen svými instinkty do náboženství: Ježíšova éra svobody přece skončila...

Proč je tam ten popis konfrontace učedníků s prázdnotou hrobu tak složitý? Aby se na konci konstatovalo, že nad celou tou událostí byli bezradní. Když text říká, že Jan uvěřil, stěží tím chce naznačit víru ve zmrtvýchvstání. Spíš uvěřil, že kdosi opravdu Ježíše sebral i z hrobu, celá věc se tedy ještě neskončila, nenávist jde až za hrob. Těžko mohl uvěřit něco jiného. Další věta mne v tom jenom utvrzuje: vždyť ještě nechápali a nemohli chápat, co to znamená být vzkříšen. Pro ně ještě Ježíš z hrobu nevystoupil, pro ně byl Ježíš jenom vzat.

Všimněte si, že ty Velikonoce Ježíšových nejbližších jsou plny napětí mezi strachem a mezi nadějí, pro kterou ještě nemají jméno. Ta dosud bezejmenná neurčitá naděje je poháněla, aby vůbec něco dělali, aby se vůbec nechali vyprovokovat a šli k tomu hrobu. Ale jevišti stále ještě panuje hrůza; to staré, co si tam sebou nesli, to zákonitě končí ve strachu celé bytosti. Nepřehlédněme, že tím "starým kvasem" je celý komplex starozákonní zbožnosti, který si nesli životem až dodnes. (Pavel později řekne, že nebýt zákona, nebyl by hřích!)

Všechna ta naše náboženství zápasí tak nebo onak s elementárním strachem člověka příliš zranitelného, příliš málo-mocného. Také z křesťanství lze udělat takové náboženství. Víra v Krista Ježíše umučeného a vzkříšeného však míří někam zcela jinam než jakákoli náboženství. Ten Ježíš, který podle druhého evangelisty jim přichází vstříc, který je oslovuje, ten je zcela radikálně osvobozuje. To je oním novým kvasem, který vše prokvasí ne už strachem, ale čímsi zcela jiným.

Tím je také pro zúčastněné - tehdy jako dnes - vyřešen problém, jak odstranit ten starý kvas a dát kvas nový. Všichni toužíme po novém kvasu, ale všichni moc dobře víme, že není v naší moci. Ten starý kvas z  nás odstraňuje Pán, který přichází. Jedině On dokáže přemoci v nás strach, když jsou na nás mocní tohoto světa nevrlí. Jedině ten přicházející může nás změnit natolik, abychom se nebáli jít vstříc Synu pověřenému soudit tento svět, jak jsme četli v tom prvním čteni.

Každý rok se znovu prodíráme k té prazvláštní realitě, prodíráme se samozřejmě vědomím své vlastní skutečnosti, své zásadní nezměnitelnosti, prodíráme se dalšími vrstvami toho, co konstituuje naše já a naše my. Někteří tohle nazývají soudem. Poznáváme prostě, že jsme pořád stejní a přesto jsme jiní, přesto všechna naše setkání s tím živým vzkříšeným už na nás nechala svou stopu; všechna ta setkání také ukazují, že není marné znovu a znovu slavit velikonoce , slaví-li se ovšem v Duchu a pravdě. Všechna ta setkání znamenají setkání s tím, který přemáhá náš strach už tím, že nám trpělivě znovu a znovu přichází vstříc.

Žijeme v prapodivné době, v době, která plodí mnoho bohužel oprávněných starostí. Jsou tu problémy, které jsou zřetelně nad naše síly. Přesto je tu šance, je tu naděje v záchranu. Pán přichází; setkání s ním je jako záblesk nové budoucnosti, která, jak věříme, prokvasí opravdu všechno to naše těsto. Že přece jednou budeme tváří v tvář Jemu, už úplně proměněni, už s novým a jen čistým kvasem. To je problém našich hříchů: Potkat milosrdného Vzkříšeného.

Sk 2, 36-41; J 20, 11-18

Lidová zbožnost a smysl pro budoucnost

Není nic divného, že nerozumíme velikonocům ani my dnes; i proto má smysl je slavit každoročně znovu a znovu.

Boží slovo nám přivádí na scénu dva typy věřících: jeden typ je běžný poctivý farník, příslušník takzvané lidové církve, zbožného stáda, odjakživa potěšení paternalisticky laděných duchovních správců; takoví nerozeznají ideologii a víru, pro obojí položí život a obojí vymění za misku včas nabídnuté dobře ochucené čočky. Druhý typ je typ individualisty, reflektujícího skutečnost celou bytostí, tedy do hlubin, ale právě proto mířícího tu a tam ve vší upřímnosti docela vedle. Oba vzorky takových typů - ti nově zapálení ve Skutcích i Marie Magdalská v evangeliu - mají za sebou velikonoce. A boží slovo nám naznačuje, že velikonocům ještě neporozuměli.

Všimněme si, proč neporozuměli ti první. Řídili se pochopitelně svým rozšafným rozumem; někdy bychom řekli, že rozumem příliš selským, nicméně mělo to logiku. Možná takovouto: Naši velekněží jsou odborníci, navíc si s Hospodinem tykají. Ti přece musí rozumět situaci, vždyť je k tomu určil Bůh, jsou autoritou. Jestliže tito pověření, vyškolení a moudří lidé Ježíše odsoudili, pak to zřejmě bylo potřeba, jak jinak? Tenhle zbožný a věřící lid se řídil rozumem a navíc poslechl bez reptu, co autorita tvrdí; o posledních velikonocích se tak sice dostali do slepé uličky, ale příště to udělají zas: budou křičet "ukřižuj" stejně přesvědčeně jako "hosana", naznačí -li autorita, co třeba křičet. A máme naštěstí zpovědnici.

Jak výslovně píše Lukáš, až teprve vysvětlení Petrovo (ovšem v atmosféře svatodušní, to nesmíme přehlédnout!) se dotklo i jejich solidně zbožných srdcí. To srdce až dosud mlčelo, protože mělo statut nedospělého dítěte. Dospělý byl uznán jen praktický rozum a jeho smysl pro užitečné a vhodné. Dítěti-srdci se občas popřeje nějaký pamlsek, (dnes třeba pouť nebo návštěva hodně vysoké dignity, tenkrát návštěva překrásného chrámu) ale do života dospělých nemá co mluvit. Takový životní styl vystačí v době celosvětové pohody. Při prvním nárazu bouře války nebo jiné pohromy je už jen zavádějící. Petr jak známo musel docela zklamat na dvoře velekněze, aby se z téhle slepoty dostal. A to Petr není zrovna čistý typ selské či lidové zbožnosti.

Maria z dnešního úryvku evangelia byla celý život zvyklá řídit se srdcem. A to srdce se před hrobem Páně ukazuje také zavádějící; zavádělo jí do minulosti. Díky intensivnímu prožitku katastrofy velikonoc uvažuje Marie i po velikonocích jen v parametrech své minulosti: tam v minulosti bylo domněle celé její bohatství. Život v budoucnu jako by pro ni neměl cenu, shání památku po mrtvém. Ani hlas samotného srdce tedy není zárukou, že porozumíme a budeme právi skutečnosti velikonoc.

Přesto vám snad neuniklo, že Maria je skutečnosti velikonočního drama přes svůj omyl přece jen blíž než onen zbožný sedlák. Stačí, aby byla oslovena jménem a svazující kouzlo minulosti je zlomeno; Ježíšovi přítomnému rozumí, třebaže Vzkříšeného potkává vůbec poprvé, třebaže s takovým setkáním neměla zkušenost. Stačilo, aby láska sice formovaná minulostí byla tímto novým Ježíšem oslovena a už jakoby vzkříšena k novému životu rozumí všemu a jedná zase plně pravdivě. Bylo zcela pochopitelné, že toužila se mu vrhnout do náruče, měl by takovou chuť každý, kdo by o něm několik posledních dní i nocí musel tak bolavě přemýšlet jako Maria; ona s ním umírala, ona se s ním musela rozloučit navždy, jak věděla. Ta láska, ač v minulosti různě formovaná a deformovaná dokonce správně porozuměla, když Ježíš její emoce vzápětí usměrňuje. Přijme jeho vůli, je to totiž vůle milovaná; přijímá ji s otevřeným srdcem, přestože její city by ji vedly jinam. Právě takový květ prozrazuje čistou ratolest; v tomto případě čistotu mezilidské lásky. Jedná tu nikoli nějaká "netělesná" čistota, vyslovuje se tu pravdivě celá bytost. Láska se totiž čistí tehdy, když moje milované Ty začíná mít konečně váhu větší než moje vlastní Já.

Jsme tedy užaslými svědky: tato Maria, která byla jistě zvyklá v životě na leccos, ta dokáže přijmout jeho vůli, umí si ji vyložit v dobrém; proto za svým posláním neodchází smutná, ona jde s radostí v srdci a udělá to, co jí Ježíš řekl. Její láska nebyla nijak zkrácena, naopak: dostala další náplň, stala se nesmrtelnou, smrti nepodrobenou.

Takhle mají vypadat křesťanské velikonoce: mají ústit do dynamické budoucnosti, ne do stereotypu. Ježíš tímto setkáním Magdaleně skutečně budoucnost otevřel. Nebýt toho jedinečného setkání v zahradě u hrobu, Maria by celý zbytek života žila v minulosti fantazií malované; trýznila by se úvahami, jak to bylo kdysi krásné a jak potom Ježíše ubili. Setkání se Vzkříšeným jí navádí docela jinam. Ježíš jako by jí ujišťoval, že minulé je už nadále nevýznamné, je třeba žít budoucnosti. "Ještě jsem nevstoupil k otci", říká; jako kdyby chtěl zdůraznit, že cesta do náruče boží je ještě dlouhá, že by bylo škoda se zdržovat. On už na tu cestu vstoupil, Marii teprve čeká, ale tam v náruči Otcově se jednou setkají způsobem, po kterém dnes touží... Připadá mi jako zázrak, že Mariino ženské srdce to pochopilo bez zklamání; jako by i cosi z Marie prožilo vzkříšení, tedy uvedení do nového typu existence.

Velikonoce mohou vyústit do mnoha událostí, do prazvláštních prožitků i zkušeností s životem i se smrtí. Ne vše bude také pravdou, ne vše ponese plody. Má - li mystérium velikonoc být mystériem v Kristu a s Kristem, měly by velikonoce křesťanovi "probudit srdce", tedy obrátit se od svých pouze rozumných kalkulací, od infantilního alibismu přenášejícího svou osobní odpovědnost na autority, od své stádovité zbožnosti do skutečného, nosného a plodného osobního vztahu k tomu, kdo byl ukřižován a vzkříšen. Anebo by měly správně prožité velikonoce lidské srdce i jeho už fungující vztahy pročistit tak, aby zakusilo skutečné milování, nikoli dobývání, nikoli zotročování, nikoli fascinací manipulující a chtivost budící, zato milování silné a přesto pokojné, jak vidíme u Magdaleny odcházející od prázdného hrobu: ještě chvíli předtím nechtěla odejít bez jeho mrtvého těla, teď si odnáší v srdci živé slovo...

Kde se něco z toho podaří, tam je při díle Vzkříšený. Anebo jinak: kdo něco takového prožil, směl prožít s Nazaretským jeho velikonoce. Zatím ne v plnosti, nicméně pravdivě.

Sk 3, 1-10; L 24, 13-35;

Majetek, nebo čisté srdce; role církve (1993)

My křesťané čteme už dva tisíce let tyto texty a dodnes si leckterý představený ještě nevšiml, že Petr, ta skála církve, nemá ani zlato, ani stříbro, zato je plný milosti a moci boží. Dokonce nemá ani ten šesták, který by ubožákovi dal jako almužnu. Petr říká: Co mám, to ti dám. Neměl ani vindru, přesto obdarovaný věru nepřišel zkrátka.

Asi jsme nepoučitelní. Také já i vy, my všichni jsme ta církev. Prý potřebujeme statky, hodně statků na to, abychom byli dobří, aby mohla fungovat naše charis. Nahoře i dole se opíráme o docela jiné jistoty než tehdy apoštolové. Máme na všechno ovšem ideologicky seriózní vysvětlení. Jen těch zázraků jaksi ubylo.

Nepřekvapuje mne, že Petr má zázračnou schopnost uzdravování. Překvapuje a zahanbuje mne, co Petr nemá: nemá ani vindru - a nepostrádá ji. Ani pro dobré účely ji nepostrádá. Ten nemocný byl zvyklý den co den žebrat, peníze byly tou nejvšednější realitou, měli je mnozí, víc nebo méně dokonce téměř všichni. A najednou se tomu žebrákovi přihodí cosi pro něj docela neznámého: je osvobozen od své chromé existence, poskakuje jako kozlík. Dosud znal jen radost nad tím, co se mu podařilo vyžebrat. Ale tentokrát se ho dotkla milost boží a celý žebrákův svět tím byl proměněn.

Je málo věcí, které svět opravdu chce od církve - tehdy jako dnes; toto je pomoc, kterou svět sám sobě dát nedokáže; to je dar, o který svět nežebrá, ale který přece jen neodmítne. Tak tomu porozuměl Petr: sláva boží se ve světě neděje tak, že si zajistíme majetky, abychom mohli dávat almužny nemocniční nebo jiné charitativní péče. Boží slovo církvi na tohle téma jasně zní už dva tisíce let; my ovšem předstíráme, že dokážeme být věrni milosrdnému Bohu líp než tenkrát Petr. Přece jen máme rádi určité pohodlí, určitý komfort, sem tam nějaký palác a mercedes nebo bavoráka aspoň pro reprezentaci - prý pro slávu boží. A tak obcházíme horské kázání prý jen proto, že chceme těm lidem sloužit účelněji a dokonaleji, než sloužili s prázdnýma rukama Petr s Janem chromému a Ježíš Emauzským. Od nich odcházeli lidé s holýma rukama, zato s jásotem. A díky tomu věděli potom o Bohu milostivém a milosrdném mnohem a mnohem víc, než jim my především technicky a ekonomicky zabezpečení dovedeme sdělit i po létech studií v seminářích.

Není vůbec náhoda, že Petr s Janem reagovali tak, jak se popisuje. Byli jen věrni tomu evangeliu, kterému uvěřili. Něco podobného jako úryvek ze Skutků totiž hlásá i dnešní úryvek evangelia. Nastavuje další zrcadlo naší věrnosti vlastním kořenům církve.

Všimněte si: Učedníci očekávali - ovšemže mylně, ale to tu dnes není důležité - že Ježíš vyrve moc z rukou nehodných a tím zachrání vyvolený lid. Mýlili se. Přesto jim Ježíš nedělá přednášku o vykupování, ale vysvětluje jim Písma o tom, jak skutečný mesiáš putuje za slávou; pochopitelně za slávou boží, tedy za tím, oč prý usilujeme i my jako církev. Jenže co pro tenhle cíl Ježíš dělá? Ježíš vysvětluje Písma; to už tehdy dovedl leckdo a kompetentně. Jenže Ježíš dokázal cosi ještě důležitějšího než dobrý výklad, aspoň Emauzským se to tak jevilo: "což nehořelo naše srdce...?"

Čím se stalo, že se dotkl srdcí? Také Ježíš vyvolal napřed zklamání: My jsme očekávali, že on vykoupí svůj lid, říkají zklamaně Ježíšovi učedníci. Ale to zklamání se velice rychle roztaje. Ježíš je přesvědčí, aniž je přesvědčuje: hlad po božím slově je totiž ve skutečnosti mnohem větší, než hlad po všech ostatních strašně potřebných věcech. A emauzští se dočkali nikoli osvěty, ale pravého, živého božího slova. Když my vyprávíme Písmo, nebývá zvykem, aby hořela srdce. Ježíš ač nepoznán, rozdával zážitek vlastního srdce a nešetřil, byl totiž opravdu plný Boha. Proč tu potom vlastně taková církev je, nedovedeme -li zprostředkovat tu potřebnou blízkost boží, aby srdce opravdu hořela radostí z doteku s pravdou? Hekticky posluhujeme na všechny možné způsoby: amatérsky suplujeme školy, vědu, sociální zařízení. Soutěžíme se státem a se soukromými podnikavci. Ovšem to, co lidé nutně potřebují a co nemohou dostat od nikoho jiného, od žádného liberálního ani sociálního státu, totiž srdce zapalující blízkost boží, to nenaleznou ani u nás. Ježíšova ani Petrova služba dnes v církvi jaksi nefunguje.

Církev dnes dělá mnoho pro to, aby se pojistila proti nedostatku a nepřízni všeho druhu: politice čelí svými církevními diplomaty, nouzi svých věřících hodlá léčit církevní daní a rentou z církevních nemovitostí. Jenže církev se děsí jen chudoby hmotné, nikoli duchovní; ta ji zřejmě tolik netlačí (aspoň na místech vyšších chudoba mysli patrně nevadí). Dnešní církev se prostě usiluje pojistit jako každá jiná světská společnost proti hmotným a mocenským obtížím, protože je to prý spravedlivé. Jenže i sám Mesiáš musí do slávy vejít tak, že v poslušnosti trpěl. Tak to zvěstuje evangelium: ne jako jakousi morbidní masochistickou manýru, ale jako radikální krizi veškerého umění milovat.

Chceme bohužel být stále na mnoho způsobů chytřejší, než náš Pán.

Můžeme být chytřejší, nikoli však moudřejší než on. On je ta moudrost a on je ta cesta. Každá jiná cesta je ve skutečnosti pro církev cestou bludnou. To ostatně rádi hlásáme. Jenže jakým způsobem to říci lidem jinak, než že tuhle víru vyzkoušíme sami na vlastní kůži?

A tak si myslím: Ne zlý parlament, mocná partaj nebo mafie, ale milosrdná boží vůle chce, aby se i na nás - na mně, tobě i na onom - nejen stala zjevnou moc a sláva boží, ale také sláva křehké lidské víry. To se stává tak, že člověk unese i utrpení. Jenže právě v hrůze před utrpením těch na společenském žebříčku posledních raději neslyšíme osvobozující boží slovo.

Mezi Petrem, kapitulujícím zradou Ježíše před služebnictvem nepřítele na nádvoří velekněžského paláce, a Petrem uzdravujícím hlasitým vyznáním víry v Ježíšovo jméno přímo ve chrámovém nádvoří uteklo jen pár týdnů. Čím se stal ten trapně zrazující Petr tak mocným, aby řekl "Vstaň a choď"? Jen tak, že mu to bylo od A do Z darováno. Jemu bylo odpuštěno vylitím Ducha svatého, letnicemi se stal takto silným. Musíme se ptát, proč nám nefungují naše biřmování takto obrodně. Musíme se ptát, proč nemůže Bůh darovat i nám schopnost slova, které učedníky - zdaleka ne nováčky - naučí vidět i neviditelného Vzkříšeného, vidět skutečnosti z jiného než zdejšího věku, slova schopného srdce rozhořet.

Aspoň něco je už teď zřejmé: Petrovi nechyběla ochota změnit smýšlení, ochota k pokoře pokání, k uznání vlastní hříšnosti i zcela konkrétní viny. To nejsou ty stydlivé rituální náznaky, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jakých jsme tu a tam svědky u těch, kteří se tak dlouho rádi pohybovali po nádvořích velerad a císařů. Petr pravdu obrácení nejen přiznává, ale i činí. Pak to všechno šlo ráz na ráz: Petr hořce plakal, Petr přijal Ducha sv. a Petr mocně zasáhl.

Jako vždy, i v naší době máme mnoho Petrů, kteří si před léty vykoupili klid zapřením církve i bližních; dnes se vyhnuli petrovské změně smýšlení, prý by to vrhlo na církev špatné světlo, vysvětlili mi ti kompetentní. I kdyby měli tucet dekretů, glejt neudělá z nájemníka pastýře. Pastýř totiž dává - jak říká Petr - to, co sám v srdci nosí. Mnohá srdce jsou plná jen skrývaných selhání; z takových není co rozdávat. A tak chromých na světě přibývá.

Sk 4, 1-12; J 21, 1-14

Naděje chronicky neúspěšných (1989)

Jak zapadne dnešní čtení do našich osobních letošních velikonoc? Má pravdu Písmo, když tvrdí, že všechno, co bylo napsáno, může posloužit našemu poučení?

Pokud se nám skutečně podařil letošní půst, zjistili jsme v sobě lecjakou chromost volající po uzdravení. A zjistili jsme také lecjakou nevhodnost, nepoužitelnost. Vzkříšení nemusí být jen záchranou Nazaretského. Jeho vzkříšení může být zároveň vzkříšením našeho já: z nemohoucnosti, z bezmocnosti, ze slepoty či nelidskosti jiného druhu. O tom mluví dnešní čtení.

Nenechme se mýlit zázračným koloritem příběhů. Stala se tam mimořádná událost; jenže tak vzácná zase není, podobných mimořádnýcb událostí máme kolem sebe tisíce. Máme je i v sobě. Což není zázrakem, že pořád ještě s námi má Pán trpělivost? Ač jsme se sami - a to jsme velice opatrní v posuzování sebe sama - mnohokrát přichytili při něčem, co nás právem vyhání žít "mimo tábor" božího lidu, jak bylo zvykem u nomádského Izraele?

Obě čtení mají cosi společného: v jednom případě chromý, v druhém případě neúspěšný lov. Obojí bylo a je čímsi všedním. Také my to známe: pracovat celou noc a nic z toho nakonec není. Angažujeme se třeba, ale bezvýsledně. Jistě by se dalo najít, která z našich chyb se na takovém neúspěchu také spolupodepsala. Ale bez chyb člověk prostě není a nebude, dokud nebude s konečnou platností povýšen na boží pravici, dokus nebude naposledy a definitivně vzkříšen.

Jsme neúspěšní, a to nás svazuje. Někdy máme pak chuť zlomit nad sebou hůl. A právě proto je moc dobré slyšet toto čtení po velikonocích, právě v týdnu programově radostném. Připomíná nám, že není na tomto světě žádná vada, žádný neúspěch takového rázu, že by s tím náš Pán nechtěl mít nic společného. Má to svou logiku: Co je důležité pro jednoho, je důležité i pro druhého, pokud ovšem se ti dva milují. Co je důležité pro nás, je důležité i pro Boha, pokud se milujeme. Na to upozorňuje Petr: ten, který byl ve světle práva odepsán kompetentní autoritou, protože se vůbec do tohoto světa nehodil - tak to tehdy přece konstatovala vrcholná náboženská autorita ex catedra, dokonce s doložkou, že prý bude pro něho i pro vyvolený národ lepší, když bude předhozen okupantské moci, řekl tenkrát velekněz a prorok - i tenhle oficiálně prokletý může být boží mocí proměněn v požehnání. A nejenže to nastat může, ono se to už děje: Ve jménu tohoto zapuzeného Ježíše se pak vrací zdraví chromému. Petr přitom vyznává nahlas, že on sám nemá nic, jen svou víru v ukřižovaného. Tímhle "skoro nic" pak někdo chromý chodí.

To je naše velikonoční naděje: Bude-li v našich marných rybolovech i v našem pokulhávání přítomen Ježíš, bude opravitelná i naše neopravitelnost, je překonatelná i naše zbytečnost namáhající se marně celou noc. Bude-li Ježíš přítomen; i ten kámen stavebně zdánlivě nepoužitelný, kámen bez užitečných anebo aspoň hezkých hran se může v rukou takového stavitele stát kamenem uzavírajícím celou klenbu, kamenem klenákem, za kterého berou ostatní svou dynamickou stabilitu.

Pavel jednou napíše, že právě na naší slabosti vyniká Boží sláva; má pravdu, dnes o tom shodně svědčí Jan i Skutky. Je to zřejmě myšlenka, která patří k jádru euangelion - dobré zvěsti. Dobré zvěsti dvojnásob pro nás, kteří bychom bez tohoto Božího dotyku zůstali navždy jenom těmi kameny nevhodnými, těmi, o které kdekdo právě jen zakopává a které se nehodí už nikam, kteří klopýtají i tam, kde jiní tančí.