Kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar je jediným členem Katolické moderny, který svým dílem přežil nejen ji samu, ale i svou dobu, a stal se trvalou součástí českého krásného písemnictví. Narodil se 7. února 1869 v Klenčí pod Čerchovem. Jako dítě Baar velmi rád naslouchal vyprávění různých příhod a příběhů ze života na chodské vesnici, byl také zbožným chlapcem, což byl výsledek výchovy jeho zbožné a šetrné matky. Od roku 1880 Baar navštěvoval domažlické gymnázium, kde přispíval do studentského časopisu První vzlety. Každý rok jezdíval na faru do Putimi, kde potkal mimo jiné i básníka Adolfa Heyduka a statného sedláka Jana Cimburu, jehož hřmotná postava, rozšafnost a ušlechtilost, láska k polím a ke koním literárně citlivého chlapce velmi zaujala. V roce 1888 Baar maturoval na gymnáziu s vyznamenáním a v témže roce byl přijat do kněžského semináře v Praze. Publikoval své články pod pseudonymem Jan Psohlavý, jelikož seminární řád zakazoval bohoslovcům veřejné působení. Na kněze byl vysvěcen 17. července 1892 v chrámu sv. Víta v Praze. Primiční mši svatou měl v Putimi. 3. září 1892 nastoupil kaplan Baar na své první kněžské místo v Přimdě u faráře Schneidera. V říjnu 1897 se přestěhoval do Unětic, kde měl možnost a podmínky literárně tvořit. O rok později se přestěhoval na faru v Klobukách, které jej obohatily o mnohé literární náměty – podle skutečného příběhu napsal román Poslední rodu Sedmerova, sesbíral látku k devíti pracím, ale hlavně zde dokončil jihočeský román Jan Cimbura. Baar byl výborným kazatelem, některé jeho promluvy vyšly tiskem, a zájem o jeho literární dílo se zvětšoval. Roku 1909 se Baar stal knězem v Ořechu, kde se seznámil s chodským bardem, profesorem Janem Františkem Hruškou, o kterém Baar mluvil jako o nepostradatelném spolupracovníkovi, velkou měrou se podílel zejména na jeho Osmačtyřicátnících. Baar měl také velmi rád akademického malíře Jaroslava Špillara, který Chodsko tak mistrně ztvárnil na svých obrazech. Spisovatel jej vylíčil v knize Skřivánek jako malíře Trávníčka. Inspiraci pro své dílo hledal také na cestách. Navštívil Itálii, Holandsko, Švýcarsko. Slovensko, Polsko. První světovou válku nesl Baar těžce. Mnoho jeho příbuzných bylo odvedeno na vojnu. Baar byl členem Červeného kříže, v roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, kteří požadovali samostatnost českého národa. Vždy se staral o ty, kteří válkou trpěli, například o polské uprchlíky, kteří přijeli do Řeporyjí roku 1915. Na konci války, 15. října 1918, v Klenčí Baar přednesl slavnostní řeč, ve které pochoval Rakousko-Uhersko již čtrnáct dní dříve, stejně jak se dělo 14. října pod vlivem generální stávky dělnictva v jiných místech naší vlasti. Po smrti své matky v roce 1915 se ponořil do práce na trilogii Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy, neboť matčino vyprávění ho inspirovalo k jejímu napsání. Chtěl napsat i čtvrtý díl, Svatbu, což už ale nestihl. Matce se nikdy nezmínil o tom, že ona bude hlavní hrdinkou trilogie. Baar byl často zván jako řečník na různé slavnosti. Na pohřbech mluvil pouze, znal-li zesnulého osobně či alespoň z jeho díla, aby mohl promluvit osobně a neformálně. Tak například pronesl řeč na pohřbu básníka Adolfa Heyduka, jelikož ho miloval a ve svých promluvách často citoval jeho verše, nebo na pohřbu spisovatele Karla Klostermanna, jehož díla si nesmírně vážil. Když domažlické gymnázium slavilo padesát let svého trvání, byl Baar opět určen za slavnostního řečníka. Za Baarova působení v Ořechu vyšly jeho knihy: Kohouti (1912), Skřivánek (1913), Poslední soud (1913), Hanče (1913), K Bohu (1914), Na děkanství (1919), Holoubek a Kanovník, napsané v Ořechu, vyšly roku 1920, když spisovatel působil v Klenčí. Z ořešského období je také mnoho povídek v jeho Mžikových obrázcích. Ve válečných letech zde napsal povídky Omyl, Zvon, Nedojedl, Bestie. Zpracoval tu první náčrtky k pestrému obrazu Chodské trilogie. Roku 1919 šel Baar do penze. Přestěhoval se z Ořechu na své milované Chodsko, kde nastalo jeho literárně nejplodnější období. V Klenčí dotvářel nerušeně v kruhu přátel své celoživotní dílo. Chtěl zachránit nejvíce z pokladů lidové poezie. Pozornost obrátil k pohádkám. S Františkem Teplým a profesorem Janem Františkem Hruškou sestavili Chodskou čítanku, která obsahuje stati z historie, dialektiky, přírody, lidového umění, ukázky hudby, poezie a beletrie s chodskými náměty. Vyšla však až dva roky po Baarově smrti. Roku 1925 Baar prodělal mozkovou mrtvici. Náhlá smrt Baara navštívila 24. října 1925. Pochován byl 27. října na klenečském hřbitově jako nekorunovaný chodský král, ke svému otci, sestře a matce.
Podle diplomové práce Marie Johánkové