Ohlasy na úmrtí emeritního papeže Benedikta XVI.

Ohlasy na úmrtí Benedikta XVI. v Brazílii

Úmrtí papeže Benedikta XVI. (31. 12. 2022) bylo v Brazílii téměř okamžitě zpolitizováno v tamní celkové velmi napjaté situaci více než dva měsíce poté, co levicový kandidát Luiz Inácio Lula da Silva (nar. 1945, byl prezidentem Brazílie ve dvou volebních obdobích v letech 2003-2011) těsně porazil v říjnových prezidentských volbách dosavadního pravicového prezidenta Jaira Bolsonara (nar. 1955, prezidentem Brazílie byl v letech 2019-2022).¹ V neděli 8. ledna 2023 dokonce došlo k násilnostem, když příznivci poraženého Jaira Bolsonara vnikli do sídel parlamentu, prezidentské kanceláře a nejvyššího soudu.² Končící prezident Bolsonaro v poslední den svého působení v úřadu (31. 12. 2022) vyjádřil na sociálních sítích lítost nad smrtí emeritního papeže a uvedl, že „v obraně pravdy evangelia neohroženě kritizoval omyly takzvané 'teologie osvobození', která hodlala zaměnit křesťanství s nejednoznačnými koncepty marxismu“. Mnozí levicoví představitelé v Brazílii připomněli působení tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry, kdy vedl četná řízení proti představitelům teologie osvobození, včetně Brazilce Leonarda Boffa (reakce Boffa viz dále detailněji). Katolíci inspirovaní teologií osvobození byli v roce 1980 hlavní silou při vzniku Lulovy Strany pracujících (Partido dos Trabalhadores). Samotný Boff je Lulovým příznivcem a během posledních čtyř let opakovaně kritizoval Bolsonarovu vládu. Pro mnoho brazilských katolíků tyto souvislosti spojují spor mezi Ratzingerem a teologií osvobození z 80. let minulého století se současnou politickou situací v zemi.

Podle názoru Antônia Luize Catelana Ferreiry (nar. 1970, začátkem roku 2022 se ujal úřadu pomocného biskupa z Ria de Janeira), který patří mezi znalce myšlenek Benedikta XVI. a je sekretářem Ratzingerovy společnosti v Brazílii, je tato politizace politováníhodná vzhledem k tomu, že myšlení zesnulého papeže je komplexní a nezapadá do obvyklých klišé. Ratzingerův intelektuální přínos je podle něj mnohem rozsáhlejší a není možné ho omezit pouze na spor o teologii osvobození, přestože se v tomto sporu objevila zásadní témata jeho teologické reflexe, např. jeho pohled na roli církve ve světě. Na základě své zkušenosti profesora na Papežské katolické univerzitě v Riu de Janeiru uvedl, že mladé generace studentů projevují v posledních několika desetiletích obnovený zájem o Ratzingerovo myšlení, což prozrazuje vitalitu jeho myšlenek.

K velkým příznivcům odkazu zesnulého papeže Benedikta XVI. patří také brazilský sociolog a teolog Rudy Albino de Assunção (nar. 1984), podle kterého Ratzingera v Brazílii nelze vidět bez optiky, kterou poskytla teologie osvobození. Nicméně teologie osvobození není v Ratzingerově díle hlavním tématem: „Ratzingerovy spisy o teologii osvobození se objevují spolu s jinými, které se zabývají eschatologií. Snažil se zabránit pouhému politickému čtení 'Božího království' a 'Božího lidu' a bojoval proti vyprazdňování eschatologie utopií a potlačování křesťanské lásky ve jménu spravedlnosti.“

Reakce na Benediktovu smrt mezi brazilskými duchovními, zejména biskupy, ukázaly, že jeho odkaz je živý i mezi nimi. Důvodem je nejen jeho intelektuální přínos, ale také skutečnost, že vysvětil třetinu aktivních brazilských biskupů. Kromě toho mnoho současných kněží studovalo v semináři za jeho pontifikátu. Během více než tří desetiletí, kdy Ratzinger pracoval po boku Jana Pavla II. nebo po jeho smrti jako papež, měl obrovský vliv na uspořádání církve.

Naopak za velkého kritika působení Josepha Ratzingera je považován Leonardo Boff, jeden ze zakladatelů a výrazných představitelů teologie osvobození.

Leonardo Boff

Leonardo Boff (civilním jménem Genezio Darci Boff) se narodil 14. prosince 1938 v Concórdii v brazilském státě Santa Catarina.³ Je vnukem italských přistěhovalců z Benátska, kteří přišli do nejjižnějšího brazilského státu Rio Grande do Sul na konci 19. století. Středoškolské vzdělání dokončil ve františkánském semináři sv. Antonína v Agudos v brazilském státě São Paulo, kde pobýval v letech 1953-1958.⁴ V roce 1959 vstoupil do františkánského řádu a po speciálním studiu františkánské spirituality v klášteře sv. Františka z Assisi v São Paulu pokračoval ve studiu filozofie ve vyšším semináři v Curitibě (stát Paraná) v letech 1960-1961 a teologie na františkánském teologickém institutu v Petrópolisu (stát Rio de Janeiro) v letech 1962-1965. V letech 1965-1970 pokračoval doktorandským studiem filozofie a teologie na univerzitě v německém Mnichově, během kterého strávil akademický rok 1968/1969 na univerzitách ve Würzburgu a Oxfordu, kde se věnoval především studiu lingvistiky a antropologie. V roce 1970 obhájil obsáhlou (500 stran) německy psanou disertační práci z eklesiologie (Die Kirche als Sakrament im Horizont der Welterfahrung: Versuch einer Legitimation und einer struktur-funktionalistischen Grundlegung der Kirche im Anschluß an das 2. Vatikanische Konzil, tiskem vyšla v roce 1972) a získal doktorát.⁵ V roce 1970 rovněž získal doktorát z filozofie náboženství na Institutu filozofie a sociálních věd Federální univerzity v Riu de Janeiru. V letech 1970-1991 byl profesorem systematické a ekumenické teologie v Petrópolisu na františkánském teologickém institutu. Působil jako profesor teologie a spirituality v různých studijních centrech a na univerzitách v Brazílii i v zahraničí a jako hostující profesor na různých univerzitách, např. v Lisabonu (Portugalsko, 1976), Salamance (Španělsko, 1980), Basileji (Švýcarsko, 1987/1988, 1997/1998), Harvardu (USA, 1996) a Heidelbergu (Německo, 2001).

Spolu s Gustavo Gutierrezem (nar. 1928) z Peru, brazilským teologem Hugo Assmanem (1933-2008) a Juanem Luis Segundem (1925-1996) z Uruguaye je považován za zakladatele latinskoamerické teologie osvobození.⁶ Podle vlastních slov byl vždy horlivým obhájcem věci lidských práv, podílel se na formulaci nového pohledu na lidská práva s důrazem na "právo na život a prostředky k jeho důstojnému zachování". Je doktorem honoris causa politických věd na univerzitě v Turíně (Itálie, 1991) a teologie na univerzitě v Lundu (Švédsko, 1992) a za svůj boj ve prospěch slabých, utlačovaných a odsunutých na okraj společnosti a za lidská práva získal několik ocenění v Brazílii i v zahraničí (např. jako první obdržel ocenění Nadace Herberta Haaga „Za svobodu v církvi“ v roce 1985). V letech 1970-1985 byl členem redakční rady časopisu Editora Vozes. V tomto období se podílel na koordinaci vydání sborníku "Teologie a osvobození" a na vydání kompletního díla C. G. Junga. Byl redaktorem Revista Eclesiástica Brasileira (1970-1984), Revista de Cultura Vozes (1984-1992) a mezinárodního časopisu Concilium (1970-1995). V roce 1984 byl kvůli své knize "Církev: charisma a moc" (Igreja: Carisma e Poder, 1981) podroben procesu Kongregace pro nauku víry ve Vatikánu. V roce 1985 byl odsouzen k ročnímu "poslušnému mlčení" a zbaven všech redakčních a magisterských funkcí v náboženské oblasti. Vzhledem k celosvětovému tlaku na Vatikán byl rozsudek v roce 1986 odložen a bylo mu umožněno obnovit některé své aktivity. V roce 1992, kdy mu opět hrozil druhý trest od úřadů v Římě, se zřekl kněžské služby, vystoupil z františkánského řádu a byl laicizován.⁷ Pokračoval jako teolog osvobození, spisovatel, profesor a přednášející v nejrůznějších posluchárnách v Brazílii i v zahraničí, dále jako poradce sociálních hnutí lidového osvobození, např. Hnutí bezzemků (Movimento dos Sem Terra, MST) a základních církevních společenství (CEB's). V roce 1993 se zúčastnil konkurzu a byl schválen jako profesor etiky, filozofie náboženství a ekologie na Univerzitě státu Rio de Janeiro (Universidade do Estado do Rio de Janeiro, UERJ). Dne 8. prosince 2001 mu byla ve Stockholmu uděleno ocenění „Right Livelihood Award“, označované jako „alternativní Nobelova cena“,⁸ s odůvodněním: „Za jeho inspirativní postřehy a praktickou práci, která pomáhá lidem uvědomit si souvislosti mezi lidskou spiritualitou, sociální spravedlností a péčí o životní prostředí."⁹

V současné době žije v Jardim Araras v obci Petrópolis (stát Rio de Janeiro) a sdílí život a sny s vychovatelkou/bojovnicí za lidská práva Marcií Marií Monteiro de Miranda. Stal se "příbuzným otcem" jedné dcery a pěti synů, s nimiž sdílí radosti i strasti zodpovědného mateřství/otcovství. Prožívá, doprovází a znovu vytváří rozkvět života ve svých "vnoučatech" Marině, Eduardovi, Mairovi, Lucovi a Yurim. ¹⁰ Je autorem více než 60 knih z oblasti teologie, spirituality, filozofie, antropologie a mystiky. Většina jeho děl byla přeložena do hlavních moderních jazyků.

Dne 6. ledna 2023 byl publikován rozhovor Leonarda Boffa s novinářkou Claudií Fanti v italském levicovém deníku Il manifesto.¹¹

Boff: Dveře zabouchnuté tváří v tvář modernosti

Na adresu Benedikta XVI. zazněla velká slova chvály. Vy, který jste spolu s mnoha dalšími osobně doplatil na vatikánské pronásledování, jak reagujete na komentáře těchto dnů?

Je normální mluvit o mrtvých dobře, zvláště když jde o papeže. Teologie, která se nemůže vyhnout objektivnímu a kritickému čtení, však musí mít odvahu ukázat i stinné stránky Benedikta XVI. V době, kdy vyučoval v Německu, byl pokrokovým a uznávaným teologem. Pak se však nechal nakazit konzervativním virem tisícileté církevní instituce, a to až do té míry, že v některých aspektech přijal reakční a fundamentalistické postoje. Stačí si vzpomenout na prohlášení Dominus Iesus z roku 2000, v němž oživil starou středověkou tezi, nahrazenou II. vatikánským koncilem, že „mimo církev není spásy“: Kristus je jedinou cestou ke spáse a církev je výhradním mýtem. Nikdo nepůjde po cestě, pokud nejprve nezaplatí mýtné. Pokud jde o nekatolické církve, nebyly by to „církve ve vlastním slova smyslu“, ale pouze „oddělená společenství“. Dveře zabouchnuté před ekumenismem. Jeho snem byla reevangelizace Evropy pod vedením katolické církve. Směšný a neproveditelný projekt, který by musel skoncovat se všemi výdobytky moderny. Ratzinger byl však představitelem starého středověkého křesťanství.

Pak došlo k odsouzení teologie osvobození.

Pro nás latinskoamerické teology bylo velkou ranou, že zakázal desítkám teologů po celém kontinentu vydat 53svazkovou sérii s názvem Teologie osvobození jako dotaci pro studenty, občanská společenství a pastorační pracovníky, kteří se angažují v perspektivě chudých. Bylo jasné, že o teologii rozvíjené z periferie nechce nic vědět. Pro chudé to byl skandál, pro nás teology, podporované stovkami biskupů, ponížení.

Ratzinger vydal dvě Instrukce o teologii osvobození. První byla velmi přísná (vydaná v roce 1984), druhá v mírnějším tónu, napsaná pod tlakem brazilských kardinálů Arnse a Lorscheidera o dva roky později. A právě v roce 1984 jste podstoupil svůj proces před Kongregací pro nauku víry.

Proces skončil uložením "poslušného mlčení", což je eufemismus pro zákaz mluvení, vyučování a jakékoli teologické činnosti. Při vzpomínce na tyto bouřlivé dny však necítím žádnou zášť: skutečnost, že jsem se hlásil k věci chudých, milovaných historickým Ježíšem, mi dávala pocit bezpečí. Navíc mi ten proces, který sledovala média po celém světě, poskytl obrovskou příležitost, jak dát vědět o teologii osvobození. Všichni si uvědomovali, že v sázce není jen teologie, ale postoj církve tváří v tvář dramatu chudých a utlačovaných. Tím, že Ratzinger kritizoval a pronásledoval tolik teologů, od Gustava Gutiérreze po Jona Sobrina, nedal dobrý příklad: nenaslouchal křiku chudých, odsuzoval jejich přátele a spojence a teologii osvobození nepochopil. Běda těm, kdo se nepostaví na stranu chudých, neboť to budou oni, kdo nás budou soudit.

Co toto nepochopení přineslo?

Ratzingerovo odepření podpory teologii osvobození způsobilo, že mnozí křesťané váhali. Tím spíše, že teologové osvobození měli zakázáno poskytovat pastorační rady biskupům a doprovázet řadové komunity. Byla jim odepřena radost z pastorační práce a výuky teologie. Ratzinger byl v naší latinskoamerické církvi rozdělujícím faktorem.

Jak hodnotíte jeho pontifikát?

Benedikt XVI. zajistil kontinuitu církevní zimě, kterou zahájil Jan Pavel II., když opustil reformy koncilu. Svým „návratem k velké kázni“, který prosazoval, tento trend ještě zvýraznil. Stačí si vzpomenout na znovuzavedení latinské mše. Církev pojal jako opevněný hrad proti omylům moderny, od relativismu přes marxismus. Do středu postavil Pravdu a obranu pravověří. Protože mu chyběla schopnost vládnout, zasel do církve více strachu než radosti, více kontroly než svobody. Byl to sympatický a mírný člověk, ale bez charismatu svého předchůdce. Jsem si však jist, že pro své osobní ctnosti a utrpení, které snášel, bude přijat mezi blahoslavené.

Jak si vykládáte jeho odstoupení?

Uvědomil si sexuální a finanční skandály v církvi, ale cítil, že nemá sílu situaci změnit. Vnímal potřebu nového papeže, který by měl více energie. Nešlo o zdravotní problémy, ale o to, že se cítil psychicky, mentálně a duchovně bezmocný.

Leonardo Boff zesnulému Benediktovi XVI. věnoval také svůj komentář, publikovaný začátkem ledna 2023 v několika jazykových mutacích.¹²

Boff: Benedikt XVI. – papež starého křesťanství

Kdykoli zemře papež, je celé církevní a světové společenství dojato, protože v něm vidí garanta křesťanské víry a princip jednoty mezi různými místními církvemi. Život a činy papeže lze vykládat mnoha způsoby. Udělám jeden z Brazílie (z Latinské Ameriky), který je jistě jen částečný a neúplný.

Je důležité si uvědomit, že v Evropě žije pouze 23,18 % katolíků, v Latinské Americe 62 % a zbytek v Africe a Asii. Katolická církev je církví druhého a třetího světa. Budoucí papežové budou pravděpodobně pocházet z mimoevropských místních církví, které jsou plné vitality a realizují nové formy vtělení křesťanského poselství do nezápadních kultur.

Pokud jde o Benedikta XVI., je třeba rozlišovat mezi teologem Josephem Ratzingerem a papežem Benediktem XVI. Teolog Joseph Alois Ratzinger byl typický středoevropský intelektuál a myslitel, brilantní a erudovaný. Nebyl tvůrčím teologem, který by otevíral nové perspektivy, ale byl velmi dobrým představitelem oficiální římské teologie. To bylo zřejmé z různých veřejných přednášek a dialogů, které vedl s evropskými ateisty a agnostiky.

Ratzingerova síla spočívala v tom, že formuloval tradiční teologické názory, pocházející zejména od Augustina a Bonaventury, novým jazykem. Neevropské perspektivy mu však zůstávaly cizí a podezřelé. Určitou novinkou byl jeho návrh, aby církev byla chápána jako malá skupina věrných věřících, která by reprezentovala celek. Počet věřících pro něj nebyl důležitý. Ukázalo se však, že v této skupině „čistých a svatých“ jsou i pedofilové a lidé zapletení do finančních skandálů, což jeho tezi o reprezentaci učinilo nedůvěryhodnou.

Papež Benedikt XVI. měl jedinečný, řekl bych zvláštní sen: chtěl znovu pokřesťanštit Evropu pod vedením katolické církve. Hledal ztracenou jednotu, velkou středověkou syntézu. Ve skutečnosti je však Evropa sekularizovaná, prošla několika revolucemi, které následně nastartovaly moderní éru založenou na nových hodnotách, demokracii, lidských právech a sekulárním státě. Ratzingerův projekt byl tedy od počátku snem bez šance na realizaci. Ukázal svou obnovující a konzervativní touhu po smířeném světě pod ochranným deštníkem křesťanství. To se však již rozpadlo na různé církve, protichůdné filozofie a nové výklady dějin.

Dalším postojem, stejně neobvyklým jako neudržitelným, který byl zároveň předmětem nekonečných sporů se mnou, které rezonovaly v celé církvi, byl Benediktův názor, že „katolická církev je jedinou církví Kristovou“. Je pravdou, že II. vatikánský koncil ve svém ekumenickém duchu změnil ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium jednoznačné "je", které křesťanskou církev špatně ztotožňovalo s katolickou, na "existuje v" (subsistit in). Koncil tak připravil půdu pro pochopení, že Kristova církev "existuje" i v jiných církvích. Ratzinger však vždy tvrdil, že tato zásadní změna je pouze jazykovou obměnou výrazu "je". K žádnému obsahovému posunu tedy nedošlo, což však pečlivý průzkum akt koncilu nepotvrdil. Přesto se i nadále držel své teze. Dále uvedl, že ostatní církve nejsou církvemi, ale pouze realizují církevní prvky. To přirozeně vyvolalo velké zklamání u luteránů, baptistů, presbyteriánů a dalších církví, protože tím zavřel dveře ekumenickému dialogu.

Církev chápal jako jakýsi opevněný hrad proti omylům modernity, přičemž za hlavní referenční bod považoval pravověrnost (ortodoxii), která je vždy spojena s pravdou. Navzdory své střízlivé a zdvořilé osobní povaze se jako prefekt Kongregace pro nauku víry projevoval nesmírně tvrdě a nesmiřitelně. Asi stovka nejvýznamnějších teologů byla odsouzena buď ztrátou profesury, zákazem vyučovat a psát o teologii, nebo, jako v mém případě, "poslušným mlčením". Zmíním jen Hanse Künga, Edwarda Schillebeeckxe, Jacquese Dupuise nebo Bernharda Häringa. V Latinské Americe byli cenzuře vystaveni zakladatel teologie osvobození Gustavo Gutiérrez, Jon Sobrino, teoložka Ivone Gebara a autor těchto řádků. V USA byli mezi postiženými Charles Curran a R. Haight. Zakázány byly dokonce i knihy již zesnulého indického teologa otce Anthonyho de Mella. Totéž se stalo exkomunikovanému Indovi Tissovi Balasuriyovi.

Zklamaní latinskoameričtí teologové nikdy nepochopili, proč Řím zastavil projekt „Teologie osvobození“, který byl plánován na 53 svazků a měl podpořit semináře, církevní společenství a křesťanské skupiny v jejich angažovanosti za lidská práva. Mohlo být vydáno pouze 26 svazků. Bylo to poprvé, kdy mimo Evropu vzniklo významné teologické dílo s celosvětovým ohlasem. Podílely se na něm desítky teologů. Teolog Joseph Ratzinger se ukázal jako nepřítel přátel chudých. To se negativně zapíše do dějin teologie.

Mnozí teologové tvrdí, že byl posedlý marxismem, i když v Sovětském svazu selhal. Vydal dokument o teologii osvobození Libertatis nuntius (1984), plný varování, ale bez výslovného odsouzení. Pozdější dokument Libertatis conscientia (1986) zdůraznil pozitivní prvky, ale s celou řadou omezení. Troufám si říct, že nikdy nepochopil hlavní důraz této teologie: „volba chudých proti chudobě a za osvobození chudých“. Podle této teologie jsou chudí protagonisty svého osvobození, a nikoli pouhými příjemci almužen a paternalismu. To byla tradiční pozice a postoj Benedikta XVI. Ten tušil, že pozice historické moci chudých je prolezlá marxismem.

Při vší své bystrosti vyvolal spory s muslimy, s evangelickými křesťany, se ženami a spolu se skupinou integralistů bojoval proti II. vatikánskému koncilu. Jeho způsob vedení církve nebyl charismatický jako u Jana Pavla II. Byl veden spíše ortodoxií a bdělým zápalem pro pravdy víry než otevřeností vůči světu a něhou vůči křesťanskému lidu jako papež František.

Byl autentickým zastáncem starého evropského křesťanství s jeho pompou a politicko-náboženskou mocí. V dnešní perspektivě globalizace se evropská kultura, bohatá ve všech oblastech, uzavřela do sebe. Jen zřídkakdy se otevřela jiným starým kulturám, jako jsou staré kultury Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Nikdy se nezbavila určitého postoje nadřazenosti, který ji vedl ke kolonizaci celého světa, což je tendence, kterou se dosud nepodařilo zcela překonat.

Navzdory těmto výhradám bude Benedikt XVI. jistě počítán mezi blahoslavené pro své osobní ctnosti a pokoru, kterou projevil, když se kvůli ubývajícím silám vzdal papežského úřadu.