Madeleine Delbrêlová

Madeleine Delbrêlová se narodila 24. října 1902 v Mussidanu v Dordogne v domě rodičů své matky poblíž malé továrny na svíčky, kterou postavil její dědeček. Její otec, velký vlastenec, skvělý organizátor a milovník literatury, byl zběhlý v politických otázkách, ale pracoval jako železniční dělník a Madeleine tudíž strávila dětství a dospívání na různých místech, podle toho, kam se stěhoval za prací. Kvůli tomu i kvůli chatrnému zdraví nemohla studovat jako ostatní. Její rodina nebyla nábožensky založena, Madeleine se ale setkala s duchovními, kteří jí vysvětlovali pravdy křesťanské víry, a tak mohla ve dvanácti jít k prvnímu svatému přijímání.

V Paříži, kam byl otec přemístěn v roce 1916, poznala několik vzdělaných lidí hlásících se k ateismu, kteří ji v mládí velmi ovlivnili. Sama napsala, že když jí bylo patnáct let, byla naprostou ateistkou a svět se jí ve své každodennosti jevil jako něco zhola absurdního. Bavilo ji po večerech tancovat a navenek vypadala jako bezstarostné děvče. Uvnitř ji ale hlodala otázka smrti a „absurdity“. Díky několika křesťanům začala o svém dosavadním životě pochybovat, líbila se jí jejich angažovanost a soudržnost. Začala číst texty svatého Ignáce a vstoupila ke skautům ve farnosti, kde bydlela. Boží zjevení ji prostě „oslnilo“. Postupně si ujasňovala své povolání: žít podle nároků evangelia v běžném občanském životě v tomto světě. Připojuje se k ní několik přítelkyň a rodí se malé laické společenství. V roce 1933 se přestěhovala do dělnického města Ivry nad Seinou, chudého a odkřesťanštěného místa, kde měli převahu komunisté. V letech 1933-1946 se tu věnovala službě v sociální práci. Dům její komunity byl otevřen každému. V září 1939 byla se svými společnicemi mobilizována. V roce 1941 kardinál Suhard ve spolupráci s francouzskými biskupy založil misijní seminář a přizval Delbrêlovou k přednáškám o její zkušenosti v Ivry.

V roce 1944 Delbrêlová prožila druhé obrácení. Začala hlouběji chápat lásku mezi věřícími a nevěřícími, mezi křesťany a marxisty, a zároveň se utvrdila ve svém plném nasazení pro hlásání křesťanství a misijní dílo. Prohloubila též svůj jedinečný způsob kontemplace Boha na ulicích tohoto světa. Dostala řadu pozvání, aby o své zkušenosti přednášela. Pečlivě připravené přednášky a stovky dopisů dokumentují postupný rozvoj jejího myšlení a duchovního života. V dubnu 1938 se v revue Études Carmelitaines objevil článek s názvem „Nous autres gens des rues“ („My druzí, lidé ulice“). Najdeme v něm jádro její spirituality: niterné propojení modlitby a činnosti, jež má být „plná lásky“. V roce 1957 publikuje knihu shrnující její postoj k marxismu a k misijnímu poslání křesťana a církve: Ville marxiste terre de mission (Marxistické město, misijní území).

Poté, co 13. října 1964 zemřela, její přátelé s využitím rozsáhlé písemné pozůstalosti publikovali tyto knihy: My druzí, lidé ulice (1966), Radost z víry (1968), Společenství podle evangelia (1973), Jednoduchý průvodce pro prosté křesťany (1980), Nerozdělená láska (1991).

Citát z knihy My druzí, lidé ulice: „Každý duchovně otevřený úkon nám umožňuje plně přijímat Boha a také ho darovat ve velkolepé svobodě ducha […] Každý malý úkon je nesmírně velkou událostí, v níž je nám darován ráj, a skrze tento nepatrný úkon můžeme darovat ráj druhým […] Nezáleží na tom, co máme právě vykonat, zdali v ruce držíme koště či plnící pero; zdali mluvíme, nebo mlčíme; zdali nasloucháme, nebo přednášíme; zdali pečujeme o nějakého nemocného, nebo píšeme na psacím stroji. To vše není nic než slupka úchvatné skutečnosti, kterou je setkání duše s Bohem.“

Delbrêlová tak jako další mystici zná dobře radostnou modlitbu, ale i modlitbu jako námahu. „Modlitba je velmi namáhavá a tvrdá věc a žádá si celou naši osobu. Být zcela v přítomnosti Boha, být tím, kdo od něho vše přijímá, není žádný odpočinek“ (Společenství podle evangelia). Často hovoří o kříži, ale zároveň varuje před askezí pro askezi, před cvičením jako potvrzením vlastních sil. Život před Bohem je spíše „tancem“, v němž se člověk zcela oddává jeho rytmu.

Vybráno ze slovníkového hesla M. Tiraboschiové