Vilém ze Saint-Thierry

Guillelmus a Sancto Theodorico se narodil mezi léty 1075 a 1080 ve šlechtické rodině v Liege (známé jako „Athény Severu“¨). Navštěvoval velmi dobré školy, nejprve ve svém rodišti a poté v Remeši a Laonu: na tamní škole, spjaté se svatým Anselmem, studoval i Abélard. Po skončení studií oblékl spolu se svým bratrem Šimonem benediktinský hábit v klášteře sv. Nikasia (Saint-Nicaise), o šest let později byl zvolen opatem v Saint-Thierry.

Vilém velmi toužil po kontemplaci, a proto těžce snášel břemeno pastýřské péče. Roku 1118 se setkal se svatým Bernardem a podpořil jeho snahy o mnišskou reformu i obhajobu pravověří. Některá pojednání opata z Clairvaux vznikla na Vilémův popud (mj. proti Abélardovým tezím). Roku 1135 opustil benediktinské opatství a stal se cisterciáckým mnichem v Signy, aby se mohl plně věnovat kontemplaci. Zemřel 8. září 1148, v době, kdy začal sepisovat první životopis svatého Bernarda (Vita prima Bernardi, 1147). Hluboké přátelství s „Medotekoucím učitelem“ (Doctor mellifluus) způsobilo, že po dlouhou dobu zůstal ve stínu tohoto velkého světce. Až současní badatelé dokládají, že řada děl připsaných původně Bernardovi pochází od Viléma. Vrchol jeho díla představuje Epistola aurea (Zlatá epištola; název pochází od učeného benediktina Jeana Mabillona z roku 1690, původně Epistola ad fratres de Monte Dei, 1144-1145), působivá syntéza jeho učení o duchovním životě.) Kromě tohoto listu napsal komentáře k Písni písní a výpisky z komentářů papeže Řehoře Velikého k této knize, dále spisy proti Abélardovi, knihy o duchovní formaci mnichů a výklad Listu Římanům.

Jako benediktinský opat i cisterciácký mnich působil hlavně jako duchovní vůdce a mystik. K dogmatům přistupoval spíše cestou kontemplace než spekulace. Biblické texty četl v důvěře, že se v nich setká s Božím zjevením, čímž překonal strohost tehdy převládajícího augustinismu a otevíral se myšlenkám řeckých církevních otců. Vycházel z Órigena, Kappadočanů i Řehoře z Nyssy a dospěl k originální syntéze východního i západního křesťanského myšlení. Člověk podle něj může na své duchovní cestě po pádu do hříchu opět dospět k podobnosti s Bohem, ke stále plnějšímu ztotožnění své a božské vůle. Boží obraz v sobě člověk nemůže ztratit: skrze duši přebývá v každé části těla, tak jako je Bůh všudypřítomný ve světě. Podobnost – dokonalost tohoto obrazu – však člověk pozbýt může, spočívá totiž v tom, že duše vládne nad tělem a zachovává si ve vztahu k němu svobodu. Hřích toto panování duše nad tělem i její svobodu vůči tělu může zničit, ale Bůh nepřestává být Králem světa a stále se těší transcendentní svobodě vůči světu. Duše ctnostmi ovládá tělo (není tedy pod jeho mocí), povznáší se od živočišného člověka k člověku rozumovému, a tak přechází od prosté všudypřítomnosti v těle k panování nad ním. Uskutečňuje se to přijetím víry a úsilím celé lidské osoby nadané intelektem, jež je podporováno milostí. Svobodu člověk nachází až v přilnutí k Bohu a ve výstupu k vrcholným stupňům kontemplace. Tehdy duše okouší „jednotu ducha, kdy se člověk stává jedno s Bohem“ (Epistola aurea, 262n). Duše pak nemá svůj střed „pod sebou“ v těle, ale „nad sebou“ v Bohu, a má podíl na svrchované svobodě, jež ji staví nade všechno stvořené.

Vilém ještě předtím, než takto o duchovním životě mluvil, sám touto cestou prošel a povznesl se přitom k vrcholům svobody a královské důstojnosti duše. Z těchto výstupů pocházejí jeho nádherné texty o tajemství eucharistie a Trojice, které se naprosto odlišují od děl středověkých i moderních autorů. Vilémovy texty jsou prodchnuté biblickým jazykem a věrné stylu tradičních liturgických modliteb: zůstává v nich smysl pro tajemství a zároveň nám ukazují, jak vtělení Božího Syna zjevuje Trojici a jak do ní uvádí, aniž by se tím jakkoli umenšovala Boží transcendence. Teologie může takových výsledků dosahovat jen tehdy, když nebude vycházet z předem daných filozofických konceptů, ale z údajů Písma svatého. V Zrcadle víry (Speculum fidei, 1142-1144) najdeme shrnut celý duchovní výstup: „Chceme-li pochopit, v co věříme, je třeba, abychom se celým svým duchem a inteligencí odevzdali Duchu Svatému, ne však silou ctižádostivého rozumu, ale přilnutím (affectu) o to větší, prosté lásky“. Člověk naplněný láskou Boží získává prostřednictvím kontemplace smysl pro Boží přítomnost, jež znamená mystické a zároveň teologické poznání. (Nezkorigovaný překlad Zlaté epištoly z němčiny je dostupný na www.klastervyssibrod.cz/_d/Zlata-epistola.pdf.

Vybráno z hesla G. Gaffurini