(asi 1100 - asi 1155), známý i jako Thierry z Chartres

Theodorik je možná mladší bratr Bernarda z Chartres. Vyučoval svobodným uměním v Chartres, poté v Paříži, od roku 1141 se stává kancléřem školy v Chartres a je jejím největším přírodovědcem. Současně ale pokračuje i v humanistické orientaci svého bratra. Ve středověku nebyly humanismus a přírodověda protikladné, ale byly společnou silou působící jak proti věroučnému fundamentalismu krajních antidialektiků, tak proti formalismu krajních dialektiků.

Theodorik pokračuje ve studiu induktivního původu lidského poznání cestou abstrakce. V jeho myšlení je tato aristotelská metoda ještě spojitelná s celkovým neoplatónským filosofickým názorem, i když tím končí dlouhé období platónského poznávacího apriorismu. To ostatně patří k dobové mentalitě a Theodorik se v tomto kompromisním řešení problému univerzálií (obecných pojmů) shodne jak s mys- tikem Hugonem od Sv. Viktora, tak s krajním dialektikem Abaelardem.

Theodorik značně obohatil chartreskou knihovnu o arabské filosofické, astronomické a lékařské spisy. Studoval Aristotelovy přírodovědné spisy a sestavil podle nich školní učebnici Heptateuchon (Sedm knih svobodných umění). V Chartres se nyní projevuje vliv celého Aristotelova díla, nejen spisů O vyjadřování a Kategorií, které byly dosud běžné. Další spisy Organonu (počínaje Prvními analytikami) jsou od té doby ve středověku nazývány Logica nova. V rámci trivia se více zabýval rétorikou – komentoval anonymní spis Rhetorica ad Herennium a Ciceronovo De inventione. Věnoval se i Boethiovu teologickému spisu De Trinitate (O Trojici).

Theodorik představuje i typicky chartreskou nauku o vztahu člověka a světa jako mikrokosmu a makrokosmu. To je další příklad středověkého propojení humanismu a přírodovědy. Svět je universum, vzájemně propojené a společně řízené logickými principy a matematickými úměrami. Jejich odkrytí se lze pokusit induktivní cestou čili abstrakcí, která vychází ze zkušenosti. Svět směřuje k božskému dobru; byl stvořen jako dynamický soubor pohybujících se částí, z nichž nejmenší jsou jakési částečky (snad atomy), určené svými geometrickými vlastnostmi. Též pohyb patří k vlastnostem látky.

Podrobný výklad vzniku a vývoje světa podává Theodorik v díle De septum diebus et sex operum distinctionibus (O sedmi dnech a šesti různých dílech stvoření, spis byl přeložen do češtiny Lenkou Karfíkovou jako Thierry de Chartres: Tractatus de sex dierum operibus – O stvoření světa. Praha 2000.) Je to alegorický výklad prvních kapitol starozákonní knihy Genesis. Theodorik zde nabízí alegorický výklad hebrejského (ba téměř všelidského) mýtu. Ten představuje zčásti logizací tohoto mýtu samot- ného, ale mnohem podstatněji je určen řeckou filosofickou tradicí (platónskou a pythagorejskou) a pythagorejskou i aristotelskou vědou čerpanou z řeckých i arabských pramenů. Theodorik sází na to, že mytické sdělení, filosofické poznání a vědecké zkoumání nejsou nespojité (a tím méně protikladné), ale že různými způsoby ukazují tentýž obsah - a že tyto způsoby ukazování jsou sice rozdílné, leč ze sebe navzájem vycházející.

Theodorik též svérázně pojímá „čtyři hlavní příčiny“, které starší neoplatónská tradice vypreparovala z Aristotelova díla. „Účinnou příčinou“ všeho (causa efficiens) je bůh, v křesťanském pojetí Bůh Otec jako původce všeho. „Látkovou příčinou“ (causa materialis) světa jsou čtyři živly. „Tvarovou příčinou“ (causa formalis) je logos, křesťansky chápaný jako „Syn boží“. „Účelovou příčinou“ (causa finalis) je obnova všeho v bohu, kterou v křesťanském pojetí působí „Duch svatý“.

Toto přiřazení filosofických pojmů k náboženským výrazům je naivní jen zdánlivě. Je to výraz nového křesťanského hermetismu. Např. působení „tvarové příčiny“ souvisí u Theodorika s vtělením a lidstvím „Syna božího“ a jeho prostřednictvím i s naukou o archetypálním božském člověku, který je tvarující kosmickou silou. Svět je v silném smyslu slova antropomorfní, protože člověk je teomorfní. Člověk je klíčem k výkladu světa. V tomto silném smyslu je však „člověk“ spíše úkolem každého člověka než tím, „co všichni víme“. „Člověk v tomto silném smyslu je tvarujícím principem přírody čili prostředí, ve kterém vše vchází v existenci tím, že nabývá svůj tvar. Člověk má být realizací jednoty.“

Nový patriarcha Bulharské pravoslavné církve

(MV, VaticanNews) V neděli 30. června 2024 zvolili delegáti církevní volební rady novým patriarchou Bulharské pravoslavné církve a metropolitou Sofie metropolitu Daniila z Vidinu (nar. 1972). Stal se nástupcem patriarchy Neofita, který zemřel 13. března 2024 ve věku 78 let po dlouhé nemoci. Z celkového počtu 140 delegátů rady, složené z duchovních i laiků, bylo přítomno 138. Pro volbu patriarchy byla nutná dvoutřetinová většina. Daniila z Vidinu navrhlo církevní volební radě 14 metropolitů. Byl nejmladší ze tří kandidátů předložených církevní volební radě (spolu s Řehořem z Vratsy a Gabrielem z Loveče).

V neděli odpoledne se v patriarchální katedrále svatého Alexandra Něvského konala intronizace. Slavnosti byli přítomni ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I., zástupci místních církví, apoštolský nuncius Mons. Luciano Surianio, představitelé patriarchátů a zástupci dalších náboženských vyznání. Delegaci vatikánského Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů vedl její prefekt kardinál Kurt Koch, doprovázený páterem Jaromírem Zádrapou, úředníkem východní sekce dikasteria. Přítomen byl také bulharský prezident Rumen Radev a král Simeon. Během obřadu obdržel nový patriarcha insignie své nové hodnosti. Na závěr patriarcha v doprovodu metropolitů usedl na trůn a třikrát hlasitě pronesl formuli „hoden“, kterou opakovalo celé shromáždění.

Metropolita Daniil Vidinský se narodil 2. března 1972 ve městě Smoljan s křestním jménem Atanas Nikolov. Po absolvování základní a střední školy v rodném městě vystudoval Univerzitu svatého Klimenta Ochridského v Sofii, kde začal studovat anglickou filologii, ale později se zapsal na teologickou fakultu. Od roku 1997 byl novicem v Hadjidimovském klášteře svatého Jiřího Vítězného. O dva roky později se stal mnichem a byl vysvěcen na jáhna. V roce 2004 byl poslán do Roženského kláštera, kde byl vysvěcen na kněze. O dva roky později se stal archimandritou. V roce 2008 byl z rozhodnutí Svatého synodu jmenován biskupem. Nejprve jako vikář metropolity Nevrokopa Nathanaila a poté metropolity Josefa ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii. Dne 4. února 2018 byl zvolen metropolitou vidinským.

Synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku: Společenství nerespektující eparchiální biskupy jsou rozkolná

(MV, Pravoslavné zprávy) Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (PCČZS) se na svém zasedání ve středu 19. června 2024 mimo jiné zabýval i společenstvími kolem pravoslavných duchovních, která neuznávají místní eparchiální archijereje (v pravoslaví společný titul pro všechny vyšší církevní hodnostáře bez ohledu na jejich administrativní a organizační zařazení, tj. patriarcha, metropolita, arcibiskup, biskup). Rozhodl, že taková společenství se nachází v rozkolu, a tedy mimo Pravoslavnou církev.

„S ohledem na několik případů opakovaného porušování základních kanonických pravidel a norem Posvátný synod konstatoval, že všechna společenství pravoslavných duchovních a věřících, kteří nejsou v liturgické a administrativní jednotě s příslušným místním eparchiálním biskupem, jsou v rozkolu – mimo hranice kanonické pravoslavné Církve,“ uvádí se ve zprávě, kterou publikovalo Tiskové oddělení Úřadu Prešovské pravoslavné eparchie v Prešově.

Nejčastěji se taková uskupení vyskytují v Olomoucko-brněnské eparchii a tvoří se kolem duchovních, kteří neuznávají platnost biskupského svěcení vladyky Izaiáše, případně mezi nimi a vladykou Izaiášem vypukl konflikt, v jehož důsledku mu vypověděli poslušnost. Působí zejména v Brně, Ostravě, Zlíně, Střílkách, Hodoníně či Mutěnicích u Hodonína. Dosud se tyto skupiny odvolávaly na podporu některého z českých či slovenských biskupů. To po aktuálním rozhodnutí synodu už nebudou moci.

Jednotu s Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku nemá ani Řecká pravoslavná starostylní církev, která má své farnosti v Praze, Brně-Modřicích, Jezdovicích u Jihlavy, Olbramovicích, Boskovicích a také v Michaľanech na východním Slovensku. Duchovní této církevní struktury ale nikdy neříkali, že by spojení s PCČZS měli, naopak vždy se vůči místní církvi, stejně jako ostatním světovým pravoslavným církvím, ohrazovali. Odmítají totiž účast na ekumenickém hnutí, které považují za herezi. Jejich kanonickou pozicí se zabývá diplomová práce „Kanonická pozice řeckého starostylního hnutí s důrazem na situaci v českých zemích a na Slovensku“ obhájená v roce 2019 na Pravoslavné bohoslovecké fakultě Prešovské univerzity v Prešově. Její závěry jsou nicméně osobním názorem autora, nikoli fakulty či církve.

Studujte teologii ekumenicky: Teologie křesťanských tradic na ETF UK

Bakalářský program Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy ve spolupráci s Institutem ekumenických studií v Praze zvou ke studiu teologie.

Jedná se o studium různých tradic křesťanské teologie v jejich vzájemném dialogu i střetech, ale současně také o seznámení se s jinými náboženskými a duchovními směry a o jejich vztah ke křesťanství.

Akademické zázemí Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze je příslibem vysoké odborné úrovně studia. Studující se mohou podílet na dalších aktivitách pořádaných fakultou, např. účastnit se archeologických vykopávek v Izraeli.

Studium předpokládá a rozvíjí otevřenost vůči příslušníkům jiných církví a lidem různého duchovního zaměření. Učitelé přicházejí nejen ze všech tří pražských teologických fakult, ale i z dalších institucí.

Někteří studující se připravují na práci duchovních ve svých církvích. Většina studujících se však věnuje „civilní“ profesi nebo současně studují jiný „profánní“ obor. Poznatky využijí pro svůj osobní rozvoj, pro budování církevních společenství zdola a pro službu společnosti.

Studium je dostupné pro pracující i pro lidí, kteří studují jiné obory. Výuka je koncentrována: probíhá jednak na každoročním desetidenním intenzívním studijním soustředění v září (v roce 2024 ve dnech 13. – 22. září ve Strašicích u Rokycan), během roku pak probíhá jedenkrát týdně v odpoledních a večerních hodinách (ve středu) a je doplněna dvěma víkendovými semináři v akademickém roce. Výuka je orientována na práci s texty a rozvoj kritického myšlení.

Studentky a studenti, jak díky studiu, tak doprovodným aktivitám (liturgie, semináře, exercicie) nacházejí přátelské zázemí potřebné pro kritickou reflexi a upevňování vlastní víry, společenství napříč denominacemi a prostor pro sdílení i diskusi různých tradic.

Přihlášky pro akademický rok 2024/25 v papírové (listinné) nebo elektronické podobě je možné podat do 4. srpna 2024, přijímací zkouška proběhne v prvním zářijovém týdnu 2024. Více informací naleznete na stránkách Institutu ekumenických studií v Praze: http://www.iespraha.cz nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: http://web.etf.cuni.cz

Nejsem zapojen do „synodálního procesu“ ačkoli fandím těm, kteří věří, že k něčemu dobrému povede. V posledních měsících jsme v redakci Getseman procházeli desítky stran „výstupů“ synodálních skupin, abychom něco vybrali k otištění. Mnoho se toho vybrat nedalo. Ať již proto, že se to týkalo úzkých specifik daného místa, či banalit či nekompetentních stanovisek. Čeho jsem si ale všiml, byla na jedné straně otevřená kritičnost vůči biskupům, někde i kněžím, na druhé straně naivní víra, že se biskupové či kněží změní, nebo, že přijdou jiní, lepší. Nepřijdou.

Je jistě potěšitelné, že některým biskupům (byť menšině) jde o obnovu církve, ale s biskupskou konferencí jako celkem se příliš počítat nedá. Např. Vatikánské nařízení týkající se pozastavení služby biskupa, který kryje sexuální zneužívání kněžími je v Čechách a na Moravě úspěšně kanalizováno. Pokud by oběti byly ochotny vypovídat, zůstali by v úřadě asi jen dva biskupové…

V posledku ale zas tolik na biskupech při obnově církve nezáleží. Hlavní odpovědnost nesou tzv. „laici“. Ti jsou často rozptýleni, nemají tak dostatečné zázemí. V „živých farnostech“ zázemí mají, ale situace jim z velké části vyhovuje. Nějakou aktivitu vyvíjejí, nechávají se obsluhovat kněžími a myslí si, že je to tak normální.

Vybíral jsem do tohoto čísla nějaké, dosud nepublikované, texty Jana Konzala. Oslovil mne prorocký text Přítomnost a budoucnost církve, který Konzal přednesl na setkání dvou větví ES (kolem Václava Dvořáka a kolem Jana Konzala) v 1995 na Ktiši.

Konzal říká: „Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus, ta duchovní skála, jak říká svatý Pavel, vyžaduje od všech generací božího lidu tak či onak odvahu k exodu z establišmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k po-dobným exodům na boží pokyn ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i ozdobení do role nevěsty.“

Není nyní čas nacházet odvahu k exodu z Tridentských struktur církve? Nemyslím opouštět církev, ale odejít z přežitých forem, abychom mohli v církvi zůstat. Taková cesta není bez rizika a je zdlouhavá (biblický exodus trval 40 let…), ale k cíli nakonec vede. Na tuto cestu se vydávají mnozí aktivní katolíci v Německu, kteří již nemohou současné poměry vydržet, na tuto cestu se vydávají Poláci aktivitami Kongresu katoliček a katolíků. Jde o to nejen diskutovat, jak by církev měla vypadat (jakkoli je to důležité), ale církví být, mnoha biskupům i některým kněžím navzdory.

Je k tomu především potřeba společenství. Křesťan nemůže být křesťanem sám pro sebe (i když je důležité pěstovat spiritualitu jednotlivců, ale církev se tím nevytvoří). Je k tomu potřeba, alespoň u některých, teologické vzdělání, aby dokázali rozlišit důležité od nepodstatného a nevydali na slepou uličkou. Je k tomu potřeba daleko více času a nasazení, než je obvyklé ve farnosti. Je k tomu potřeba kromě vzájemné solidarity a přátelství se věnovat tomu, co církev konstituuje: svědectví, službě a liturgii. Liturgie není doménou ordinovaných, vytváří ji a slaví celé shromáždění. A nějaký ordinovaný služebník pro předsedání se vždy najde. Řada kněží svůj čas dělí mezi oficiální aktivity a službu společenstvím.

Dnes se vydat na tuto cestu exodu vyžaduje větší odvahu, než za totality, kdy řada křesťanů po ní šla. Ale i dnes je to možné. Koneckonců sám Ježíš šel touto cestou, navzdory tehdejšímu církevnímu establišmentu. Z lidského pohledu nedopadl dobře, ale je nám vzorem cesty k Otci.

Stejně jako v minulých letech zveřejnil vatikánský deník L'Osservatore Romano v souvislosti s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů v lednu 2024 sérii článků o ekumenických vztazích, které připravilo Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů. Texty přinesly aktuální informace o ekumenické situaci a o iniciativách uskutečněných v roce 2023. Dne 19. ledna 2024 byl zveřejněn článek polského teologa Andrzeje Choromańského ze západní sekce dikasteria.¹

Obnovení plné viditelné jednoty všech křesťanů, které je konečným cílem ekumenického hnutí, předpokládá podstatnou shodu v pojetí církve, její povahy, poslání a jednoty mezi různými konfesními tradicemi. Z tohoto důvodu je ekleziologie od počátku moderního ekumenického hnutí studována v rámci bilaterálních i multilaterálních dialogů. Zvláště důležitý příspěvek k tomuto výzkumu přinesla Komise pro víru a řád Světové rady církví (SRC). Komise, která byla vytvořena v roce 1948, zkoumá naukové otázky, které jsou i nadále zdrojem rozdělení mezi církvemi.² Její mnohostranné a mezinárodní složení jí dává velký ekumenický význam. Komise, která byla po valném shromáždění v německém Karlsruhe v roce 2022 restrukturalizována, se v současnosti skládá z více než šedesáti členů a poradců, včetně zástupců členských církví SRC a ekumenických partnerů. Katoličtí teologové, kteří do komise vstoupili v roce 1968, od té doby představují deset procent členů.

Komise pro víru a řád se ekleziologií zabývá od svého vzniku. Zvláště významná byla v tomto ohledu pátá světová konference, která se konala v roce 1993 v Santiagu de Compostela na téma „Na cestě k plnějšímu společenství (koinonii)“. Konference zdůraznila potřebu hlubšího pochopení pojmu církve a doporučila, aby komise zintenzivnila studium ekleziologie. Po několika desetiletích intenzivní teologické práce, v jejímž rámci byly vydány různé studijní dokumenty, vydala komise v roce 2013 „konvergenční prohlášení“ o ekleziologii s názvem The Church: Towards a Common Vision (Církev: Na cestě ke společné vizi).³ Dokument zdůrazňuje, že navzdory některým rozdílům existuje konvergentní vize církve, tj. její povahy, poslání a jednoty, v naprosté většině křesťanských tradic, včetně pravoslavné, katolické, protestantské, anglikánské, evangelikální a letniční. Vzhledem ke svému původu a ekumenické povaze nemůže dokument plně odpovídat žádné konfesijní ekleziologii, ale protože čerpá své argumenty především z Písma svatého a společné tradice prvních staletí, ukazuje, že v ekumenickém přístupu mohou být různé konfesní přístupy vzájemně harmonizovány a mohou obohatit společnou vizi církve. Jako „konvergenční prohlášení“ nemá dokument v úmyslu navrhnout novou ekleziologii, která by konkurovala příslušným ekleziologiím jednotlivých církví, ale chce ukázat, jak daleko křesťanská společenství dospěla při společném výkladu církve. Dokument slouží jako referenční bod pro lepší pochopení „církví“ ve vztahu k „církvi“.

Protože však „konvergence“ (tj. sblížení) neznamená „úplnou shodu“, text také uvádí hlavní body rozporů (divergence) mezi křesťanskými tradicemi a nabízí některé perspektivy, jak by mohly být řešeny v budoucím dialogu. I když dokument tvrdí, že je více než jen „průběžnou prací“, není konečným cílem, ale vyzývá k další teologické reflexi zbývajících rozdílů týkajících se různých aspektů církve.

Dokument rozvíjí vizi církve jako společenství (latinsky: communio; řecky: koinonia). V posledních desetiletích byla v církvích zapojených do ekumenického hnutí uznána „ekleziologie společenství“ jako nejvhodnější teologické paradigma pro rozvoj společné vize církve. V bilaterálním i multilaterálním dialogu je biblický pojem společenství vnímán jako něco víc než jen metafora, neboť je schopen vyjádřit podstatu církve jako božsko-lidského společenství spásy. Dokument popisuje společenství církve jako vícerozměrnou skutečnost, která zahrnuje apoštolskou víru, svátostný život, službu, misijní svědectví a diakonickou službu světu. Zároveň jde o duchovní společenství účasti na Boží milosti a viditelné společenství věřících, které se projevuje v různých formách komunitního života. Dokument zdůrazňuje, že jednota církve, aniž by byla „uniformitou“, by měla zahrnovat všechny aspekty života církve. Uznává, že rozdělení mezi křesťany odporuje základní povaze společenství církve a narušuje její schopnost misie a svědectví. V textu se rovněž uvádí, že konsenzus vyplývající z dokumentu, vyzývá všechny církve, aby znovu prozkoumaly možnost konkrétního prohloubení a posílení svého života ve společenství.

Po zveřejnění dokumentu se církve po celém světě zapojily do procesu studia textu a přípravy odpovědí, které byly zaslány sekretariátu Komise pro víru a řád v Ženevě.⁴ Během šesti let přišlo 78 odpovědí od církví, církevních rad, teologických fakult, různých ekumenických skupin a některých jednotlivých akademiků. V letech 2013-2020 se pravidelně scházela (osobně i online) ekumenická skupina přibližně 12 odborníků zastupujících různé tradice, aby analyzovala jednotlivé odpovědi a zaznamenala konkrétní názory, kritiku a návrhy. V roce 2021 byly odpovědi vydány v edici WCC Editions ve dvou svazcích s názvem Churches Respond To The Church: Towards A Common Vision (Církve reagují na Církev: Na cestě ke společné vizi).⁵ To představuje důležitý krok v recepci dokumentu, neboť tyto odpovědi jsou nejreprezentativnějším dokladem ekumenického myšlení církví o církvi. Shromáždění tohoto materiálu a jeho zpřístupnění umožňuje církvím, aby studiem různých odpovědí lépe pochopily své vize církve. Kniha je také významným zdrojem informací pro budoucí ekumenický dialog o církvi v rámci ekumenického společenství.

Kromě odpovědí vydala skupina v roce 2021 zprávu s názvem What Are the Churches Saying About the Church? Key Findings and Proposals from the Responses to The Church: Towards a Common Vision (Co říkají církve o církvi? Klíčová zjištění a návrhy z odpovědí na téma Církev: Na cestě ke společné vizi).⁶ Zpráva konstatuje, že reakce byly převážně pozitivní: různé křesťanské tradice se více shodují, než by se rozcházely na vizi církve, její povaze a poslání. Zpráva shrnuje hlavní oblasti, v nichž se zdá, že se objevuje společná vize církve. Poskytuje přehled hlavních témat, která vyplynula z odpovědí. Uvádí také oblasti, v nichž shoda není zřejmá a kde je třeba dále pracovat. Mezi tyto oblasti patří: chápání pojmu „viditelná jednota“; chápání pojmu „církev jako společenství“ (pojem, který se ukázal jako otevřený různým a někdy odlišným výkladům); přesný význam pojmu „vzájemné uznání“ jako vznikajícího paradigmatu ekumenického hnutí; úloha různých služeb v církvi, včetně svěcení žen, integrace laiků do struktur a rozhodovacích procesů na místní i univerzální úrovni, možnost užší spolupráce při misii a evangelizaci; pastorační důsledky vzájemného uznávání křtu mezi různými křesťanskými společenstvími žijícími na stejném území.

Cílem zprávy není ukončit proces přijímání dokumentu, ale zhodnotit rostoucí ekleziologické sbližování mezi tradicemi a podnítit další diskusi na základě konkrétních poznatků uvedených v odpovědích. Kromě této zprávy vydala komise pro víru a řád v posledních letech další důležité studie o ekleziologii. Příkladem může být sborník z roku 2021 obsahující šestnáct esejů o opakujících se tématech v odpovědích, nazvaný Common Threads: Key Themes from Responses to The Church: Towards a Common Vision (Společná vlákna: Klíčová témata z odpovědí na Církev: Na cestě ke společné vizi)⁷ a dva svazky Towards a Global Vision of the Church (Ke globální vizi církve), první vydaný v roce 2022⁸ a druhý v roce 2023,⁹ zahrnující studie o moderním křesťanství a eklesiologii v různých regionech světa a z různých konfesních perspektiv.

V uplynulých deseti letech komise pro víru a řád intenzivně pracovala na ekleziologii a vydala mnoho důležitých dokumentů v rámci stále probíhajícího procesu přijímání konvergenčního prohlášení „Církev: Na cestě ke společné vizi“. Nový mandát komise začne za několik týdnů, první plenární zasedání se má konat v indonéském Manadu od 1. do 8. února 2024.¹⁰ Doufáme, že na základě předchozích výsledků bude komise pokračovat ve studiu ekleziologie, čímž se bude stále více přibližovat doba, kdy všichni křesťané budou konečně tvořit jednu viditelně sjednocenou církev.

Přeložil a poznámkami doplnil Martin Vaňáč

Dne 22. ledna 2024 zveřejnil vatikánský deník L'Osservatore Romano v souvislosti s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů článek kolumbijského teologa Juana Usmy Gómeze, vedoucího západní sekce vatikánského Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů.¹

Letniční pastor na synodě

Skutečnost, že letniční pastor byl „bratrským delegátem“ na shromáždění biskupské synody v roce 2023, byla bezprecedentní: stalo se tak poprvé v historii synody. Nevídané bylo také to, že jako jediný z bratrských delegátů pocházel z globálního Jihu. Bezprecedentní bylo, že se jednalo o uznávaného letničního teologa, spisovatele, hudebníka a emeritního předsedu Církve Letnic (The Church of Pentecost) v Ghaně, která je přítomna ve 140 zemích: pastora Opoku Onyinah. Bezprecedentní bylo, že přestože se jako první letniční zúčastnil tiskové konference ve Vatikánu, nebyly mu položeny žádné otázky. Je ovšem možné, že jeho projev, v němž se zmínil o důležité práci na rozlišování a o „pokorném a zralém postoji katolické církve, schopné otevřít se účasti dalších křesťanů na synodálním shromáždění“, byl pro různé noviny vyčerpávající. Je však třeba říci, že jeho úvahy měly značný ohlas mezi letničními vedoucími v různých kontextech.

Přestože si toho většina nevšimla, účast pastora Billyho Wilsona, předsedy Světového letničního společenství, na ekumenické modlitební vigilii na Svatopetrském náměstí (30. září 2023) a přítomnost letničního delegáta v průběhu celého synodního shromáždění 2023 jsou důležitými událostmi. S výjimkou účasti spolupředsedy katolicko-letničního dialogu na několikadenním Velkém jubileu roku 2000 se musíme vrátit do roku 1964, na čtvrté zasedání II. vatikánského koncilu, abychom zaznamenali účast letničního pastora (tehdy to byl David du Plessis) nikoli jako oficiálního pozorovatele, ale jako „hosta Sekretariátu pro jednotu křesťanů“. Na druhou stranu by čtenář mohl namítnout, že „vztahy mezi katolíky a letničními byly vždy problematické a téměř nikdy srdečné“; přesto katolíci a letniční žijí vedle sebe ve všech zeměpisných šířkách.

Mezinárodní dialog: recepce a vývoj

Zdá se, že zůstávat bez povšimnutí je také jednou z charakteristik Mezinárodního katolicko-letničního dialogu. Exponenciální růst počtu letničních a charismatiků – z 0 na 600 milionů během jednoho století – neprospěl šíření výsledků dialogu, který probíhá již pět desetiletí. Zdá se, že ani jeho cíle, jimiž jsou podpora vzájemného respektu a porozumění, vyjasňování nedorozumění a dialog o spiritualitě ve světě, který žízní po Bohu, se u široké veřejnosti příliš neujaly: společná práce katolických a letničních teologů sotva přitahuje pozornost katolických a letničních pastorů; ani akademici a profesionální ekumenici neprojevují zvláštní zájem, protože se zdráhají uznat vývoj jakékoli formální letniční reflexe; a co liturgisté, kteří považují spontánnost, emocionalitu a chaos za základní a jedinečné charakteristiky letničních slavností? A katoličtí věřící: ti, kteří změnili příslušnost, protože se zřekli své víry, ti, kteří jsou v otevřené opozici vůči letniční spiritualitě, ti, kteří mají zraněnou paměť a v reakci na rozšířené protikatolické nálady si vypěstovali protiletniční nálady.

Zasedání probíhajícího dialogu v roce 2023, které se poprvé konalo v Africe, v letničním kongresovém centru (Pentecostal Convention Centre, Gomoa Fetteh poblíž města Kassoa v Ghaně) na globálním jihu, svědčí o probíhající změně. Dialog se nyní nachází v sedmé fázi² své práce na téma „lex orandi, lex credendi“.³ Diskuse v červenci 2023 ukázaly, že toto téma je relevantní pro obě společenství. Existují předsudky, které je třeba vyjasnit, aby se vztahy zlepšily. Dva přednesené příspěvky poskytly cenné podklady pro diskusi.⁴ Použitá metodika předpokládá vypracování odpovědí na věcné otázky. Nejedná se o ignorování rozdílů a obtíží, ale o jejich explicitní řešení. Například na katolické straně byly formulovány otázky týkající se nedůležitosti eucharistie u letničních, kteří si nárokují jako ústřední téma obnovu víry prvních staletí, stejně jako absence odkazu na vztah mezi individuální obětí (Ř 12,1) a jejím vztahem k oběti Ježíše Krista na kříži, která je vyvrcholením všech biblických obětí.

Dialog v kostce

Konstruktivní diskuse o jednotlivých formách slavení je vyvrcholením dlouhého procesu. Kromě prvních dvou fází dialogu, které lze označit za průzkumné,⁵ byly totiž dosud publikovány zprávy o ekleziologii: Perspectives on Koinonia (Perspektivy koinonie/společenství, 1990); o misii: Evangelization, Proselytism and Common Witness (Evangelizace, proselytismus a společné svědectví, 1998); o víře a křesťanském životě: On Becoming a Christian: Insights from Scripture and the Patristic Writings with Some Contemporary Reflections (Jak se stát křesťanem: postřehy z Písma a patristických spisů s některými současnými úvahami, 2006); a o duchovní síle: „Do Not Quench the Spirit”: Charisms in the Life and Mission of the Church („Plamen Ducha nezhášejte“: Charismata v životě a poslání církve, 2016). Současná fáze zahrnuje studium letničních a katolických přístupů k ars celebrandi a hodlá pokrýt následující témata: lex orandi, lex credendi (2018); kerygma/kázání a křesťanský život (2022); slavení/modlitba a křesťanský život (2023); svátosti/svátostnost a křesťanský život (2024). Zpráva bude dokončena během zasedání v roce 2025.

Mezinárodní dialog věnuje stejnou pozornost vývoji vztahů v různých kontextech. V některých případech byl dokonce nápomocen při zahájení nových místních iniciativ, jako je katolicko-letniční pracovní skupina v Brazílii⁶ a iniciativa ve Spojených státech (mezi PCNNA [letničními/charismatickými církvemi Severní Ameriky] a USCCB [Konferencí katolických biskupů Spojených států])⁷; jindy posloužil jako ilustrace probíhajících procesů smíření, jako v případě Polska (Lodžská arcidiecéze).⁸ Přestože byl Mezinárodní katolicko-letniční dialog posílen institucionální podporou Světového letničního společenství (2018), rozhovory se skupinou vedoucích představitelů nových charismatických církví jsou udržovány, ekumenické poslání CHARIS⁹ je znovu potvrzováno a výměna mezi charismatickými a letničními společenstvími v různých kontextech vzkvétá, letniční křesťanství je nadále vnímáno jako zdroj nejistoty nebo dokonce jako „hrozba“. Pouze ti, kdo přijímají letniční charismatickou spiritualitu, ji vnímají jako zdroj obnovy, znovuobjevení nebo „nové duchovní mízy“. Zbývá ještě mnoho práce, aby, jak často opakuje papež František, byla „proudem milosti“ pro všechny.

Duch Letnic

„Církev potřebuje své věčné Letnice; potřebuje oheň v srdci, slova na rtech, proroctví v pohledu. Církev musí být chrámem Ducha svatého (srov. 1 Kor 3, 16-17; 6, 19; 2 Kor 6, 16), to znamená naprosté duchovní čistoty a vnitřního života“ (Pavel VI., generální audience, 29. listopadu 1972). Znovuobjevení společného „ducha Letnic“ je pro katolíky a letniční naléhavé. Obnovení lukášovské tradice, která potvrzuje ústřední roli Ducha svatého v misii, a pavlovského učení o obnovující síle uplatňování charismat pro budování církve poskytne klíč ke vstupu do tohoto „proudu milosti“.

Dialog může katolickým teologům ukázat, že letniční teologická reflexe zdaleka není naivní a že akademicky postupuje v různých kulturních kontextech. Letničním teologům může objasnit, že i katolická teologie obsahuje sílu Ducha pravdy a je schopna se vzájemně ovlivňovat s novými teologickými metodami. Úvahy probíhajícího dialogu mohou být užitečným nástrojem pro liturgisty zabývající se letničními rituály, vyžadují však jejich angažovanost při studiu letniční hymnologie, která tím, že vstoupila do dnešního katolického rituálu, určitým způsobem přispěla k zapojení letničních konstitutivních prvků do katolické tradice. Doufáme také, že tato fáze dialogu může naznačit, jaký je stav a co je možné dělat s „počínající sakramentalitou“, která je charakteristická pro klasické letniční a na kterou se odvolávají známí letniční autoři.

Duch, církev a křesťané

Jsme-li přesvědčeni, že, jak uvádí svatý Augustin ve svém komentáři ke čtvrtému evangeliu, „nikdo nežije z Ducha Kristova, leda Kristovo tělo“ (Augustin, In Ev. Io. 26, 13), pak nám věrné přilnutí k církvi umožní osobně i kolektivně se těšit z životodárného působení Ducha svatého, ať už skrze připomínání, rozlišování a vyučování (J 14, 21-26); nebo skrze misii (J 4, 10; Sk 1, 8) a budování, posvěcování a oživování Kristova těla (1 Kor 14; Gal 5); nebo skrze proroctví (Sk 2, 17-18; 1 Kor 14, 1, 39) a učení (Řím 12); jednak skrze rozmanitost charismat a služeb (1 Kor 12, 4-5).

Pavel se Efezanů ptá, zda přijali Ducha svatého, když se stali křesťany. Záhadnou odpověď nacházíme v knize Skutky apoštolů: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ (Sk 19, 2). V dnešní době bychom těžko hledali někoho, kdo o Duchu svatém nikdy neslyšel, nicméně jeho působení a přijímání je příčinou otevřených sporů mezi křesťanskými společenstvími... Duch svatý je však duší církve, tvůrcem jednoty. Přesto mezi katolíky a letničními pokračuje dialog!

Přeložil a poznámkami doplnil Martin Vaňáč

Jistě, smíme doufat, že brány pekelné církev nepřemohou. Jenže jak na papeži a na episkopátu, tak i na nás leží tíha odpovědnosti za to, jestli tou Kristem zaštítěnou církví zůstane i ta naše, které se říká římskokatolická. Na to totiž žádnou pojistku nemáme. Už Ježíš musel připomenout Židům, že nestačí mít za praotce Abrahama. Vždyť všechny dnešní křesťanské církve byly kdysi založeny na Petrovi-skále, všechny dodnes žijí z Krista, ale ne každá z nich dnes uspokojí naši potřebu následování Krista v Duchu a v pravdě. Někdy i ta naše působí dojmem, že jsme se octli v muzeu plném zajímavých zkamenělin a vzácných nerostů, nicméně muzea, nikoli chrámu živého Boha, kde lze najít ten stín a ochranu, jaký nacházejí ptáci v keři vzrostlém z hořčičného semene víry.

Jaká je tedy naše současná církev? Je ohrožená? Jaká by měla být, aby lépe vyhovovala svému cíli? A jak konkrétní formy by měly mít naše odpovědi na povolání být církví?

Už desítky let se mluví o krizi římskokatolické církve. Se vší vážností, nikoli jen naplano "maluje čerta na zeď". Jan XXIII. určitě nesvolal koncil kvůli jakési neurotické iluzi strašáka.

Mohu svou starost ilustrovat aspoň na třech fenoménech:

- koncentrace a anonymizace faktické moci;

- nezralost průměrné katolické osobnosti;

- vyprázdnění klíčových pojmů křesťanské ortodoxie.

Domnívám se totiž že i my, kteří jsme na šachovnici církve "jen" pěšáci, můžeme příznivě ovlivnit přítomnost i budoucnost své církve.

1. Syndromy a jejich kompenzace

1.1 Osidlo moci

Monarchie a kolegialita

Žijeme právě v době historických zlomů, kdy krize jednotlivých společenských útvarů přerostly v krize celých státních celků. Dosavadní životní styl jedince i společnosti se rozpadl - a nejen u nás, v postkomunistických zemích. Důsledky takové ztráty jsou známé: dalekosáhle destruktivní bytostná nejistota člověka. I církev je viditelnou společností. Podléhá tedy také přirozené sociologické zákonitosti. Není divu, že spolu se společností onemocní. Spíš je s podivem, že se, jak se zdá, nemíní léčit.

Na existenciální nejistotu reaguje člověk různě; v posledním století se však etablovaly dva hlavní postoje jako zřejmě nejefektivnější: buď se do všeho společensky významnějšího rozhodování cílevědomě zapojuje co nejvíce lidí, anebo naopak co nejméně lidí. Obě cesty mají pro to týž argument: Lidé jsou chybující.

Kolegialita zdůrazňuje, že pokud jsou ti chybující ochotni vzájemně si naslouchat, vedou spory, korigují se, a za nesprávná rozhodnutí nesou čitelnou osobní (nikoli kolektivní) odpovědnost, nakonec je to učí moudrosti a vede ke zralosti jedince i jejich společnost.

Katolictví se shlédlo v monarchické a navíc totalitní struktuře. Takovou obrovitou odpovědnost nikdo nedokáže unést, proto se odpovědnosti uniká napřed anonymitou, pak se škrtne vůbec. Taková moc s úspěchem manipuluje se samotnými kořeny humanity: jednotlivce i společnosti, reguluje city, veřejné mínění, vládne pravdě, étosu, idejím, vášním. Rozhodnutí osob se zaštítí takovou nebo onakou neomylností (neomylná je podle některých takových vládců síla pancéřových divizí, podle jiných třída, ekonomický faktor, nebo jiné "mocnosti" včetně těch nadpřirozených). Agresivita roste úměrně nejistotám. Také naše církev katolická je ponořena do všeobecné krize současné lidské společnosti. Také ona sahá po tom ovoci rajského stromu autonomie, také ona vleče dějinami handicap monarchické ideje, sakralizované už hluboko ve středověku. Také ona léčila a léčí své krize totalizací.

1.2 Zrání osobnosti

Je-li člověk natrvalo zbaven svobody, nemůže se jeho personalita rozvinout, dozrát. Svoboda ovšem není žádná prométheovská kořist, jak by se mohlo zdát podle listiny lidských práv. Je spíš obtížným úkolem, ale ta obtíž se dalekosáhle vyplatí.

Krize svobody

Dnešní průměrný katolík nechce být svobodný, protože nechce nést odpovědnost za své činy. Na to prý má ne-li kněze, tedy určitě biskupy a svatého otce, ti prý musí lépe vědět, co má a co nesmí pan Opršálek z Veverské Bítýšky dělat. Tak to nejen funguje v myslích, tak to slyšíme z kazatelen a čteme v oficiálním církevně cenzurovaném tisku.

Jeden z ordinářů dokonce neváhá kázat o poslušnosti církve bojující: jsme prý ve válečném stavu, za neposlušnost ordináři by se prý mělo správně střílet... zavádí se u nás opět povinná cenzura tisku i slovního projevu, pokouší se regulovat reflexi.

Neschopnost ke svobodě je přiměřená jen lidskému mláděti a pokročilému stáří. V dospělosti je taková impotence tragická nejen pro osobu, ale i pro společnost z takových infantilních bytostí utvořenou. Krize svobody nemůže nepůsobit krizi lásky a je to také i vidět; z lásky se vytrácí nejen odpovědnost, ale dokonce i čin. Tak milujeme svatou církev, svatého otce, milujeme nepřátele… a ti všichni zase milují každého z nás. O ekumenismu se hovoří, ale zároveň se praktickými rozhodnutími anebo instrukcemi likviduje mezicírkevní ekumenický dialog.

Není divu, chybějící odborné vzdělání nahrazuje v našich zeměpisných šířkách už desítky let právě fundamentalistická nesnášenlivost. Není divu, že apriorní neúcta k nekatolickým nicméně legitimně křesťanským tradicím jediné Kristovy církve pak nutně ochuzuje všechny křesťany (viz celibát, svěcení žen, pastorace ztroskotaných manželství). "Možná mají tu a tam ti nekatolíci i pravdu", říká jeden ze členů biskupské konference, " ale nikdy ne pravdu, kterou by neměli katolíci. Nepotřebujeme se doprošovat."

1.3 Nouze věrohodnosti

Hans Küng správně kdesi upozorňuje, že je-li hereze polopravdou, může být i každá vědomá polopravda de facto herezí. To jistě platí i o našich oficiálních katolických polopravdách. V polopravdách jsme my katolíci mistry všech mistrů, obávám se. Ani zde se nepokusím o úplnou analýzu. Naznačím aspoň dva z aspektů.

Garance pravdivosti

Když Ježíš získával své prvé posluchače, neoháněl se při tom žádným glejtem, nebylo to třeba, bylo totiž co poslouchat a posluchači přiznávají, že "jim srdce hořelo". Dnešní církev sice ráda trpí, že "lid" ztotožňuje slovo kazatele nebo jiného oficiála s výrokem božím, ráda posiluje představu, že je zvykem každému na potkání předkládat k věření, že autorita biskupa nebo vatikánského úředníka je aspoň v praxi prostě neomylná. Jenže to nejen svazuje jejich akceschopnost domnělou, naprosto nereálnou obrovitou odpovědností. Současný svět už dávno nechápe neomylnost jako přednost, spíš jako důkaz nekritických nároků na apriorní věrohodnost, jako průvodní znak totalitních mocenských tendencí. Všichni si dobře pamatujeme, že strana se nemýlila, jen musela občas popravit nějaké ty diverzanty.

Není pak divu, že ať má či nemá v konkrétním tvrzení autorita pravdu, svět jí nevěří už ze zásady. Jenže krize dávno už přerostla v krizi věrohodnosti všeho trochu ideálního i v obecném povědomí politiků a úředníků. Dnes už trháme ovoce svých předchozích pokusů o rajskou autonomii.

Lex orandi, lex credendi

Když při mši dojde na slavnou chvíli uplatnění královského kněžství všech pokřtěných - při přímluvách uzavírajících bohoslužbu slova. Lid ovšem u nás recituje právě jen "krleš". Prý by modlitbu nezvládl dost důstojně; jeho jménem se metají pod chrámovou klenbu roztodivné krasořečné prosby prefabrikované jednou ranou lisu pro celé diecéze, možná i pro celý stát.

Když jsem při výuce kandidátů jáhenství na pražské fakultě citoval anaforu uvedenou v současném misále, abych upozornil na podíl Parakléta na eucharistii, jeden horlivec na mne žaloval u děkana fakulty, že kazím studenty bludy. Pan děkan se patrně cítil ve své kněžské moci Paraklétem zkrácen, prý je zázrak eucharistie podle učení církve jen a jen věcí kněžského slova. Rozhodl spor pozoruhodně: Anafora je prý jen modlitba, ale pro naší víru je prý rozhodující jedině katechismus.

Modlíme se tedy, ale sami svým modlitbám nevěříme; jak by jim měl věřit svět? Jakou nadějí pro svět může být víra církve, která ani doma nemá věrohodnost?

Chci tím naznačit, že až na výjimky se slova veřejné bohoslužby vyprázdnila podobně, jako se vyprázdnily předlouhé řeči politiků za totality: nikdo tehdy už nečekal, že se v tom projevu dozví cokoli o míru, o pokroku, o smyslu práce, o úspěších nebo neúspěších, ač se to těmi pojmy jen hemžilo. Také my katolíci sklízíme prapodivné ovoce těch svých polopravd.

Právě zde, ve fatální ztrátě věrohodnosti je třeba hledat zdroj permanentní krize církve, která měla být společnosti světa zvoucím znamením, dokonce svátostí, ale je v nejlepším případě na světě strpěna…

1.4 Ozdravné procesy

Ocituji jednu z mešních anafor:

„Děkujeme ti, Otče věrný a milosrdný, za Ježíše, tvého Syna a našeho Pána a bratra. Vždyť jeho láska vždycky patřila chudým a bezmocným, vyvrženým a hříšníkům, a nikoho v nouzi neponechal bez povšimnutí. Jeho život a jeho evangelium nás učí, že jsi Bůh, který se člověka ujímá. Proto tě chválíme a velebíme, proto hlásáme tvou dobrotu a věrnost, proto zástupy andělů..."

Svět zná důvěrně bohy nemilosrdné: úspěch, peníze, drogy všeho druhu např. Od nás zná i bohy, kteří navíc žárlí na lidské potěšení, (zakazují odpovědně regulovat porodnost regulací početí, slídí po nočních stolcích manželských ložnic například), škodolibě mění euforii novomanželů v rozsudek na doživotí. Jiní bohové zase všechno vidí a všechno trestají, pochopitelně jen u těch nejnižších vrstev křesťanské společnosti.

Co tedy dělat, aby svět mohl uvěřit v takového Boha, který se člověka ujímá?

1.5 Rehabilitace klíčových pojmů

Ta rehabilitace se neodbude ani literární činností intelektuálů, ani kázáním. Musí být rehabilitovány na osudech božího lidu, na naší existenci. Musí být znovu učiněny prvkem živoucí tradice, procesu tradování. Tak to bylo v církvi vždy, kdy bylo třeba něco re-formovat. Proces tradice tu vyžaduje jednak očistit pojmy, jednak vtisknout jim i to podstatné ze současné zkušenosti křesťanů.

Pojem pravdy

Nejen ve světě, ale i v církvích je pravda příliš nepohodlná. Přesto je nutno rehabilitovat pravdu jako hlavní nástroj osvobození člověka, faktor jeho humanizace. Pravda se opět musí na světě nejen mluvit, ale i konat, jinak se stane svět beznadějně nelidským. Jako by nedůvěřovala Ježíšovu vyznání osvobodivé moci pravdy, naše církev příliš často kličkuje, ráda si vypomůže takzvanou pia fraus (co je na ní zbožného, netuším, musíte se zeptat odborníků). Naše církev si nedělá svědomí, pokud historickou nebo současnou skutečnost poněkud přihne nebo její část prostě cílevědomě zatají, protože prý si to žádá dobro církve.

Pojem služby

Sekularizovaný svět za doby Nazaretského stejně jako dnes potřebuje něco docela jiného, než rovnocenného protihráče v církvi, jak o to naše církev usiluje. Svět hledí jen a jen na svůj momentální přítomný prospěch a nelze mu to vyčítat. Žije hekticky pro přítomnost, odhání myšlenky na budoucnost znetvořenou a priori právě naší současnou přítomností. Chová se tak mimo jiné i proto, protože už ztratil schopnost budovat domovy. Takový svět ovšem zničí přírodu i životní podmínky lidí, nerozumí smyslu rodiny a plodí zakomplexované a agresivní jedince.

Tenhle svět potřebuje znovu objevit mezilidskou důvěru, anebo se v úzkostné agresivitě navzájem vyvraždí; potřebuje zážitek milosti zadarmo a v hojnosti rozdávané, aby ochutnal skutečnost lásky a nemusel sahat k drogám a surrogátům všeho druhu. Církevní autorita mu k tomu zatím nabídne něco napomenutí, pokárání a něco dalších zákonů prý boží vůle, sem tam i nějakou vizi. Ale do čela ozdravného procesu se nepostaví. Nemělo by to být poslední slovo církve.

Pojem evangelizace

Stalo se pokleslým zvykem překřtít kdejakou aktivitu na evangelizaci, každou skrumáž na společenství. Naši současníci by měli zažít radikálně jinou evangelizaci, než jim dosud servírujeme v rozpačitých vnitrocírkevních dokumentech, anebo na kopiích postupů Armády spásy. Je třeba tyhle pojmy nevymýšlet a také už je lehkomyslně nezneužívat, ztratily by svůj poctivý smysl, jako se stalo s mnohými jinými, které jsme svým dryáčnictvím proměnili v slámu a nakonec v popel. Zdá se mi, že k rehabilitaci můžeme přispět aspoň dvojím:

Hlásáním, které bude vždy i osobním vyznáním

Vyznáním není hlasitě traktovaná výpověď o nějaké ideologii. Vyznání je hluboce personální akt, je to ochota k obdarování druhých i přiznání vlastní nedostačivosti zároveň. Tak vyznává člověk člověku lásku. Tak zahajuje katolík slavnost smíření.

Vždycky mne fascinovalo, s jakým patosem dokáží kázat někteří funkcionáři Pacem in terris. Takový člověk vyrábí slova, stroj jeho inteligence vyrábí bezchybně líbivé kýče - a rád přiznám, že někdy i velmi zdařilé kýče. Takový jistě schopný a nadaný církevní funkcionář ovšem netvoří, protože k tvorbě a plodnosti je nutně třeba víry, personálního nasazení celých svých osobních dějin, víry vyznávané v Duchu a pravdě bez jakýchkoli uvozovek; nejde totiž o žádnou nadsázku. Jeho kýč posluchače dojme, ale neposune jej ke změně smýšlení ani o milimetr. Ani nechce, kýč touží po posluchačích, po jejich potlesku. Herecký výkon bývá formálně skvělý, také finanční odezva bývá příznivější než v průměru. Jen ovoce je po čase prozradí, co vlastně investovali: byli neplodní, proto také Ducha-prázdní. Sami žádnou dobrou zprávu nevyhlížejí, už mají vše zajištěné. Vyznáním by za takové situace mohli jen ztratit, vědí dobře.

Hlásáním zprávy nesporně dobré, žádoucí, chutné

Když kdysi v nazaretské synagoze hlásal Ježíš, že přichází boží království, nebyl vlastně originální, tuhle zvěst kázali i jiní před ním a po něm. Přesto se posluchači shodli, že takto nemluvil nikdo. To specifické pro Ježíše bylo právě euangelion, dobrá zpráva. Dokonce i řeč o soudu nad světem, řeč o hříšnících, řeč o zákonu a o boží spravedlnosti byla v Ježíšově kontextu dobrou zprávou, třebaže tam nenajdeme ani stopu po cukerínu. Ježíš totiž dovolil svým posluchačům ochutnat (a znameními doprovodit) vyznávanou realitu a kdekdo mohl porozumět a rozhodnout sám, zda je to i pro něho dobrá zpráva.

Dnes se hlásáním evangelia rozumí leccos; nejčastěji indoktrinace pokud možno mas, opakování nebo přetlumočení katechismu, reklamní show zvoucí k účasti na folklórních slavnostech, vymývání mozků při davové fascinaci, anebo reklama kněžstva pro vlastní služby poskytované za takovou či onakou úplatu. Kamsi se v těch novodobých procesech zvěstování euangelion vytratila isaiášovská potřeba naděje i pro vyděděné, tím spíš se vytratily mocné prorocké činy dovolující ochutnat realitu spasení, přitažlivost pobytu v takovém "nebeském" království. Ze všeho toho bohatství zbyl jen apel na zbožnost a nabídka rituálních východisek.

Jenže Ježíš rozuměl evangelizaci - poslání "hlásat radostnou zvěst" - takto: hle, hluší slyší, slepí vidí, pro chudé a jakkoli jinak vyděděné nebo marginalizované se našlo řešení.

Jestliže dnešním evangelizátorům ex offo nic z té bídy světa neleží na srdci, ani si nevšimnou, že i slovo Písma se v jejich hlásání stalo reklamním sloganem, frází.

Svébytně sekulární svět ovšem v tomhle nemůže žádnou dobrou zprávu pro sebe zaslechnout; poctivě řečeno, ani věřící, snášející "tíhu dne i horka". Svět se také musí infantilním reklamám náboženství smát, sám dokáže přece dnes manipulovat trhem (i trhem idejí) mnohem úspěšněji než nadšení amatéři.

Svět přitom na evangelizaci čeká. Nemyslím, že nutně nepřátelsky. Nechal by se přesvědčit, kdyby bylo čím. Zažili jsme, že pokud je co očekávat, pak i tenhle pragmatický svět je ochoten jít s námi kus cesty společně. Před několika lety jsme to všichni s údivem viděli. Ale dnes už kdekdo ví, co může a nemůže čekat od těch, kteří už poté vytvořili staronový establišment.

Pojem spásy

Je smutným faktem, že naše současná katolická církev vidí spásu fakticky jinak než ta anafora, kterou jsem citoval. Svou spásu - záchranu před marností bytí - už přestala hledat v kříži a milostivém vzkříšení; hledá ji v sebezáchovných manévrech klerikalismu. Sází se na vliv diplomacie a na vliv ekonomických nástrojů. Pěstuje se tužší a tužší centralizmus, dokonce prý z boží vůle monarchický. Ideologie se podle toho také fundamentalizují. Každý se může přesvědčit, které vlastnosti se považují v církevní službě za žádoucí, kdo z kandidátů nakonec uspěje a kdo má naopak šanci předem podivně podvázanou. Ideál církevního služebníka se opět už vidí a odměňuje na "cyklistech", kteří se směrem vzhůru účelně hrbí, směrem dolů horlivě šlapou. Podporuje a odměňuje se výchova infantilní masy slepě poslouchajících a tabuizuje se moc vůdců. To všechno jistě v každé společnosti s úspěchem funguje, ale církev by neměla být jen jednou ze společností tohoto světa. To, co tu církevní diplomacie velká i malá provozuje, to svět ovšem už zná, tyhle prastaré hry sám hraje, nebude to považovat za spásu.

Nijak nepopírám, že církev zavedená na obvyklý způsob zápasu o společenský vliv, o moc, o ekonomické páky, je pak institucí přece jen respektovanou i nevěřícím světem; je dokonce podobně jako svět jakoby nesmrtelnou. Opus Dei nebo kardinál Casaroli jsou přece dostatečným důkazem, že taková církev si místo na slunci dokáže vydupat i v režimech pravičáckých, i u levičáků, v Americe i v Rusku. Jenže nemohu uvěřit, že právě pro tohle byl ochoten Kristus Ježíš žít a riskovat kříž, právě pro tohle že by byl láskou Otcovou vzkříšen a zůstal mezi námi. Moje církev jako by nevěřila, že ukřižována dojde vzkříšení, proto se opět už opevňuje majetkem i kázní proti pomyslným nepřátelům vně i uvnitř, proto trestá a vylučuje nonkonformní. Ale zvěst o spáse se tím dostala mezi pohádky: pohádky jsou uznávány jako moudré, ale jen pod podmínkou, že zůstanou pohádkami.

Moje dosavadní víra v evangelium mne nabádá nalézat znamení spásy jinde než v moci, v ekonomické úrovni podnikání, ve lstivých zákulisních taktikách instituce. A musím dosvědčit, že svět se po spáse pídí, ovšem po spáse reálné, po záchraně smyslu pro jeho existenci. Pídí se po tom, co sám dát nedokáže.

Myslím, že by naši současníci měli na našich miniosudech, na našem soukromém snažení, na našich investicích i na prohrách zhlédnout nebo aspoň vytušit jinou spásu, tu, kterou Ježíš našich evangelií opravdu zvěstoval, nabízel a skutečně také poskytoval. Nikoli záchranu vznešených idejí, ale záchranu smyslu lidské existence, i té marginální existence.

Pojem smíření

Všichni jsme zděšenými svědky toho, že se svět naučit diplomaticky jednat, ale umění smíření jako by se ze světa docela vytratilo. Zdá se mi, že se na tom podílejí dva kořeny a jedna nesprávná definice:

Nezvládnutá realita viny

Tento svět moc dobře ví, že je mnohonásobně vinen: je vinen stěhováním národů v Africe, Jižní Americe, ve východní Evropě. Ví, že je vinen mnichovanstvím nejen kdysi, ale dodnes provozovaným místo odpovědnosti za budoucnost. Ví, že je vinen mrzačením přírody, postupem pouští na zemi i v duších. Je vinen, a ta vina je obludná. Proto i ti otrlí čas od času zatouží po odpuštění, po přijetí marnotratných, po realitě smíření.

Absence pokání a odpuštění

Křesťané sice o smíření hovoří často, ale jejich řeč ty ostatní k spoluúčasti neláká. Z odpuštění, z umění převzácného se stal napřed rituál, pak mimikry pro zbabělce neochotné přiznat svou odpovědnost neméně veřejně, jak ji veřejně pošlapali. Nakonec zbyl už jen rachot slov. Pokud totiž odpuštění nepředchází skutečné vyznání a skutečné přiznání, je mrtvým rituálem, tragikomickou fraškou bez jakýchkoli personálních důsledků.

Svět nemůže nevidět, že v našem veřejném náboženském životě chybí vyznání skutečné osobní víry v tyhle zázraky odpuštění a smíření. Ten provinilý svět přece neméně dobře ví, že i církev je mnohonásobně za leccos vinna, bývá ohavně loajální s neřestnými diktaturami, anebo zotročena horlivě kolaboruje. Bývá už po staletí neuvěřitelně tolerantní k mocným provinilcům a bezohledná ke svým vlastním nekonformním, jakmile se nemohou zaštítit konexemi. Svět také ví, že církev se někdy celá staletí, někdy i tisíciletí sama úspěšně vyhýbá tomu, co tak ráda ukládá jiným: pokání se církev pod různými záminkami vyhýbá - právě tak vyhýbá, jako kdyby sama v moc pokorného přiznání a lítosti vedoucí k odpuštění nevěřila. A tak se světu právem zdá, že žádnou dobrou zprávu o smíření u zbožných mužů v sukních ani zaslechnout nemůže.

Nemohu usilovat o smíření, jestliže jsem nedokázal odpustit; nemohu usilovat o odpuštění, pokud si vinu ani sám nechci přiznat. Odpouští-li Bůh na naši vlastní žádost právě tak, jak odpouštíme my sami, pak hříchy z tohoto světa nemizí, docela úspěšně je zde zadržujeme. Nejen své, ale i cizí. A tedy hřích nadále intoxikuje nitro člověka, vesmír vzdychá pod tíhou těch neošetřených odpadků.

Byla by to dobrá zpráva pro mnohé, pokud by odpuštění a smíření fungovalo, pokud by osvědčilo svou účinnost i ve světě tak ohavném, jak je dnešní. Jenže naše církev o pokání sice ráda káže, ale sama je nemiluje, vždyť se mu vyhýbá pod jakoukoli záminkou. Jako kdyby v jeho moc sama nevěřila, jako by poctivé vyznání vyžadované od kajícníka bylo jen jedním z triků vhodných pro hloupý lid, ale bezcenných pro monsignory.

 

Smíření je uměním

Možnost smířit se, mířit sjednoceni do společného cíle, vůbec i jen schopnost jít s někým odlišným kus cesty společně, to by mohlo být velmi dobrou zprávou pro dnešního ne-zbožného člověka. Smíření je uměleckým dílem, zdá se pro amatéry nedostižným. Má tedy šanci jedna ku tisíci, že se podaří jen tak náhodou, samospádem dějin, bez toho, že by předcházelo odpuštění, které pak provází vděčná změna smýšlení, pravé a poctivé vyčištění všeho toho starého kvasu nespravedlností, křivd, opomenutí i zlomyslností.

Bylo by ohromnou službou světu - tomu světu, který náš nebeský Otec miluje - kdyby ten svět opět směl zakusit něco z naší poctivé zkušenosti smíření. To smíření je jen tehdy poctivé, je-li lidsky pravdivé, je-li zvoucí svou vlastní přirozenou vůní (ta nadpřirozená následuje tu přirozenou, učí svatý Tomáš).

2. Máme nějaký program?

Máme nejen obecné myšlenky, máme přece i program, jak být právi intencím zakladatele. Jaký je to program? Stačí si poslechnout pokračování oné již citované anafory:

"Slavíme tedy, Otče přelaskavý, památku našeho smíření a zvěstujeme dílo tvé lásky: tvůj Syn přešel do nového života svým utrpením a smrtí a vstal z mrtvých do tvé slávy... Otevři nám oči pro každou potřebu a nouzi; a když vidíme, že druzí jsou osamělí a ztracení, vlož do našich úst to pravé slovo; dej nám odvahu k účinné pomoci tam, kde jsou chudí a utlačení. Učiň církev studnicí pravdy a svobody, spravedlnosti a pokoje, ať lidé mohou načerpat novou naději..."

Nepředstírám, že uvedená formulace programu je jedna jediná. Mnohými způsoby vzájemně odlišnými lze následovat téhož Pána doopravdy věrně. Tvrdím však, že žádný z legitimních programů nesmí postrádat kompatibilitu s autentickou redukcí veškerého zákona na zákon lásky.

Je třeba tu pravdu nejen uznávat, ale i vyznávat; nejen vyznávat, ale i konat.

Máme velké pole služby v rovinách přirozených, protože přítomnost Ducha při takové službě učiní i z umývání nohou bohoslužbu.

Máme další možnosti i v rovině víry a činu víry, jsme pozváni být svátostí světu. K této svátostné službě naštěstí nepověřuje ani ordinář, ani papež, ale Kristus, a to křtem.

Máme možnosti pomáhat při teologické formaci laiků vyznáváním své živoucí víry; jde o vyznávání především postojem, a teprve je-li to nezbytné, také slovem. Ani zde nenastanou žádné právní komplikace, Kristovu kanonickou missi má každý pokřtěný vtištěnu do srdce; katolík dokonce věří, že nesmazatelně.

Máme možnost spolupracovat při výchově k ekumenickému křesťanství, protože dosud je u nás ekumenismus jen trpěnou anebo dokonce odháněnou popelkou, vhodnou do rozhovorů v magazínech, ale nikoli do našich svátostných slavností.

Za jakých předpokladů a čím toho lze v naší situaci dosáhnout?

Myslím, že důležitým východiskem spolurozhodujícím o budoucnosti našeho díla je víra v toho Krista, který nás do těchto závazků povolal. Víra v jeho "boží království", v jeho věc. Víra, že to všechno stojí za nějaké úsilí, za zklamání, kterými se musíme prokousávat ve své vlastní církvi. Rozhodne víra v eklesiální smysl našeho mravenčího hemžení pod kopyty panských koní.

Často se tváří v tvář konkrétním aktům a postupům hierarchie pochybuje o tom, zda si i dnes ještě uchovala církev vůbec nějaký smysl. O potřebných znameních spolurozhodne i naše osobní víra v církev, schopnost vyznat, že nám se církev osvědčila přesto, že se k nám chová její mocenská struktura nikoli jako matka milostivě, ale macešsky a nespravedlivě. I tady ovšem hraje roli čistota pravdy takového postoje a činu. Pravdivě vyzná ten, kdo už pochopil, že církví jsou naštěstí nejen ti mocní hier-archonti, ale také naši bližní, ti a ty, kteří a které nás ve všedních dnech našich depresí, strachu a návalech beznaděje podepírají. I díky jim naše věrnost zasetá kdysi jako pouhé semeno užuž umírající přece jen roste a sílí.

Vyznáváme tedy o sobě i o druhých zde: Tyto bezbranné, chybující a selhávající bytosti, jistě mnohonásobně doufající v mezilidskou trpělivost i solidaritu, přesto však často v posledku odkázané právě jen na pomoc boží, jsou dobrým znamením pro každého, kdo potřebuje zahlédnout boží zájem o člověka, kdo potřebuje oporu a vyhlíží svého zachránce a potřebuje tak říkajíc vložit prst do hmatatelné jistoty boží přítomnosti ve svém vlastním životě. Doba Ježíšova vyžadovala vyhánět zlé duchy, a mohla tedy zakusit, že Hospodin se stará. Dnešní doba vyžaduje jiná znamení; bude je mít na našich osudech, aby se je naučila vnímat i na svých vlastních.

Podobně nesporné konečně zůstává, že Kristus, ta duchovní skála, jak říká svatý Pavel, vyžaduje od všech generací božího lidu tak či onak odvahu k exodu z establišmentu. Takovým exodem se kdysi boží lid konstituoval. Odvaha k podobným exodům na boží pokyn ručí dodnes za identitu božího lidu, za jeho povolání a vyvolení, za jeho očištění i ozdobení do role nevěsty.

Existuje ovšem i církevní establišment. Také církevní establišment podobně jako kdysi ten v Egyptě obhospodařuje veškeré hrnce masa. I toho masa, které patří do zdravé výživy a které nám koneckonců podle práva patří. Ale duchovní význam exodu je víc než zdravá výživa a právo.

Díky milostivé plodnosti Ducha jsou i dnes v té poušti jedné svaté všeobecné církve vedle přerůzných spolků a úředně cejchovaných územních království fokolare, charismatiků, novokatechumenů či Opus Dei činná také docela obyčejná společenství. Často bezejmenná, bez praporu, bez stejnokroje, zato nikoli neplodná, fungující jako ten petrovský živý chrám, ve kterém mohou utrmácení s jistotou potkat živého Krista, aniž předtím odříkali bezchybně kredo, neřkuli antimodernistickou přísahu. Myslím, že takovou vzájemnou podporu potřebujeme všichni a trvale, protože doba není pro pravé mezilidsky resp. interpersonálně pravdivé vztahy nejpříhodnější. Ale tou podporou se právě děje společenství církve, právě tak funguje ten chrám Ducha svatého vystavěný z živých kamenů. V tom chrámu pak potkáváme živého Boha neméně spolehlivě, jako v katolických chrámech.

Opravdové společenství je chrámem, kde každý a každá z nás nalézá potřebná znamení milosti: znamení odpuštění, smíření, ovšem znamení milosti vtělené. Inkarnace boží skvělosti je naše sláva i naše bída; nejsme totiž lepší než naši otcové. Skutečně – v dobrých společenstvích je přítomen živý Pán. Proto v takovém společenství nacházejí zranění opět to potřebné minimum sebeúcty, najdou tam impulsy k odvaze doufat, najdou tu podporu v odvaze milovat ve svobodě Ducha svatého.

Shrnu tedy závěrem, čemu jsem v této souvislosti sám uvěřil a co chci vyznat.

3. Praktické šance angažmá

Myslím, že každému z nás, mladším i starším, ženám i mužům je i v současné nepříznivé situaci dalekosáhlé církevní krize dostupné aspoň toto:

(1) Služba těm, které současná klerikalizace církve vytěsňuje z plného společenství života s církví. Tento neblahý trend klerikalizace postihuje kleriky i laiky a mrzačí všechny, včetně dirigentů těchto ideologií. Klerikalizace oklešťuje nejen práva ženy, práva hlavy rodin, práva laika účastnit se tvůrčím způsobem existence církve, budovat její víru zde a teď, formovat její tradici. Klerikalizace bohužel deformuje i přirozené proporce dozrávání osobnosti samotných kleriků, těch, kteří mají sloužit jako presbyterium církve v rolích biskupské, jáhenské a kněžské: v klericích živí věcně a personálně neodůvodněnou sebeúctu a pokouší je tomu odpovídajícími iluzivními nároky, v ostatních vede k frustraci z křestních rolí, kterým nezbývá na poli vlastní církve dostatečný prostor. Je třeba uzdravovat svou vlastní existencí tyto deformované představy o významu rolí, charismat i úřadu v božím lidu;

(2) Boží lid byl křtem pozván a slavnostně povolán ke "královskému" kněžství, ale podobně i "královskému" proroctví a pastýřství. Takové povolání sice nezakládá práva úřadu ( a úřad má v katolictví už dávno větší váhu než charisma). Zato zakládá pozoruhodnou podobnost s Kristem Ježíšem, podobnost bez ohledu na pohlaví a společenskou funkci, podobnost nejen zde, ale i na nebi uznávanou, podobnost v díle, podobnost v moci i bezmoci, podobnost ve slávě i v pohaně Krista Ježíše. Současní mocní úředníci tenhle slavný lid degradovali na kojence, vykrmují je lžičkou a baví jej hračkami. Je třeba v sobě vzbudit potřebnou odvahu k dospělosti, aby ji mohli pak vzbudit i ti ostatní povolaní; takové dílo je pak i od nás autentickou prorockou, kněžskou i pastýřskou službou těm, které Pán miluje jako maličké a chce pro ně probudit nějaké Boaze, Rut, Davidy nebo Jeremiáše.

(3) Naši bližní musí zakusit, že církev nemusí být kojeneckým ústavem, ba ani jen matkou macechou, ale je domovem. Domovem rozumím místo, kde každý smí a může být, čím vskutku je, kde netřeba masek ani kostýmů; kde každý smí a může oslavit s blízkými změnu svého smýšlení, nalezení pokladu v poli, dobré zprávy pod tím nebo oním citátem mnohokrát předtím slyšeným, ale hluchým. Právě domov je místo, kde i kámen, dokonce právem staviteli už ocejchovaný jako kamen k ničemu, dostane královskou roli kamene završujícího klenbu k radosti i užitku všech.

(4) Není naší starostí, zda a kdy bude užitečná naše ochota sloužit. Ten, kdo nám posílá konkrétní bližní, ten tím dává také konkrétní požadavky na obrysy naší diakonie. Jak učí koncil, je taková služba bližnímu jakoby svátostí. Všichni jsme byli křtěni do kněží, proroků a pastýřů a sám Hospodin se ujal našeho přetváření v to, čemu jednou nebe i země řekne "nové stvoření". I tehdy, kdy sice nesloužíme mše, ale třeba umýváme nohy nebo stíráme slzy. V této svátostné diakonii opravdu není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi křtěncem ordinovaným a neordinovaným. Tahle bohoslužba totiž slaví inkarnaci boží lásky do nás, služebníků a služebnic neužitečných.

Právě proto musíme sebe navzájem i své bližní znovu ujistit, že ani jejich ani naše věrnost není bláznovstvím, donkichotstvím, nebo dětinskou hrou. Ta věrnost už se osvědčila; nejen kdysi rozkvetla, ale nese i plody a chceme, aby je v Duchu svatém nesla i nadále.

Spiritualita je soubor pravidel, jak efektivně duchovně žít. Něco jako nepsaná pravidla hry, uložená „v krvi“, a zároveň know how duchovního života.

Duchovní život ovšem není návod k takové nebo onaké zbožnosti, ale je to jedna z přirozených dimenzí lidského života. Dokonce patří k těm rozměrům, které člověka dělají člověkem:

Mnoho lidí žije lidsky a o duchovním životě nemá ani zdání. To ovšem neznamená, že je docela jedno, jestli se jejich duchovní život kultivuje nebo ne:

Trvalo mnohé generace, než si lidé uvědomili, že zuby je výhodné občas čistit. I bez čištění zubů mohli lidé kousat, ale neopečované zuby nebyly vždycky funkční.

Bez uvědomělé spirituality lze žít i věřit. V komplikované době kulturního zlomu je to však otázka přežití lidskosti. Zůstat člověkem je objektivně stále těžší a těžší.

Duchovní život je především život člověka

Akademik Charvát, významný lékař minulých desetiletí, napsal, že život je v takovém systému, který se dokáže učit, adaptovat se na vnucené existenční podmínky a postarat se o přetrvání vlastního druhu.¹

Dnes po zkušenostech s obtížemi kolem imunity v souvislosti s transplantací orgánů a také s AIDS bychom přidali k Charvátově definici další podmínku pro živý systém: jeho adaptabilita je schopna  dynamické rovnováhy s imunitou.

V pojetí křesťanů představuje boží Duch přímo princip každého života.² Živým se stane to, na čem spočine stvořitelský duch, anebo co je ze smrti spaseno do stavu života a plodnosti.³

Kde odejme (stvořitel) svého ducha, nastane smrt, kde duch spočine, obnovuje tvář země, říká Žalm i Petrovo kázání.⁴

Teolog Moltmann⁵ považuje za živé to, co nějak komunikuje s okolím silou Ducha božího, silou investovanou do stvoření. Komunikací Moltmann rozumí nejen pouhý přenos informace, ale také vzájemné sdílení.

Pokud k tomu potřebuje boží stvoření specifickou sílu Ducha božího, takové stvoření žije duchovně. ⁶

Přenos informace patří svou podstatou mezi fyzikální procesy, stejně jako informace sama je měřitelný a fyzikálně ovladatelný jev. Až právě charakteristické sdílení, jakási mimoslovní forma dialogu, dělá z  toho informačního procesu faktor života.

Tak navazuje Moltmann na mnohem starší učení židovského teologa Bubera. ⁷ Buber se na základě biblických textů domnívá, že duch (ruach) je ono životodárné „mateřské“ prostředí, kde se i dosud jen věc oslovením stane živou, dialogu schopnou. Kde takové prostředí není, věci (a dokonce i lidé) zůstávají „jen“ objekty (předměty), kde pokus o komunikaci končí jako manipulace.

Před každým z nás stojí úkol pečovat o dynamickou rovnováhu mezi imunitou (nezávislostí, nedotknutelností) a adaptabilitou (přizpůsobivostí se novým podmínkám) a také o to, abychom svoji tvořivost a chuť žít, radovat se, uzdravovat, smiřovat se sdíleli se svým okolím – nejen lidským, ale především s tím lidským a také s božským. Tohle úsilí je třeba nějak sofistikovaně organizovat a maximálně zautomatizovat.

Životní styl

Na každého z nás klade povinnost sloužit rozvoji svého vlastního života trochu odlišné požadavky. Každá a každý jde na život trochu jinak. Něco z toho umění lze odkoukat, něco zůstane jen originálem.

Jednak máme každý jiné genetické předpoklady, jinou životní zkušenost a jiné zásoby energie, jednak máme před sebou trochu odlišné povinnosti i nároky, které na kvalitu života klademe.

Úspěšně sladit všechny ty vstupy do akceschopných postojů je hodně pracné. Proto co možná nejvíce přípravných rozhodnutí pro všechny typické situace jakoby „automatizujeme“, svěřujeme jejich optimalizaci našemu nevědomí.

Pokud se takové životní zkušenosti ukládají spořádaně, vznikne z nich postupně životní styl, soubor z největší části už nevědomých postupů, které dovolí odlehčit závěrečná nebo netypická rozhodnutí v našem vědomí.

Díky osvědčenému životnímu stylu každý z nás jakoby instinktem rozumí, jak se v různých situacích chovat. Naše vědomí se potom může věnovat případům sporným nebo složitějším.

Člověk se chová podle instrukcí nevědomí, jedná podle vědomých instrukcí.

Životní styl je podmíněn vlastnostmi osobnosti i kulturním prostředím.

Dnešní kultura se rozpadá a také životní styl je stále vzácnější, protože naše zkušenosti z velké části nejsou jednoznačné, nebo dokonce zmatené.

Souvisí to především s úpadkem dosavadní kultury (moderny) a se zrodem postmoderny.

Čemu musí čelit současník v postmoderně

Ještě nedávno mohla většina křesťanů žít dobře i bez nějaké spirituality, postačilo jim přizpůsobit se většině a řídit se víceméně děděným životním stylem. Dnes už není křesťanskou ani naše česká společnost, ani evropská.

A také ve sboru už naprosto nestačí mladým přizpůsobit se starým. Cestu musíme hledat sice s ostatními, ale také každý sám.

Jinak musí reagovat muž, jinak žena, jinak vzdělanec, jinak prostý člověk.

Současnému člověku se žije zřetelně obtížněji než lidem před sedmdesáti či padesáti lety:

V některých směrech má mnohem víc možností, proto výkon svobody a odpovědnosti je komplikovanější. Jinde je svazován na mnoho způsobů dříve neznámých.

Současnému člověku to myslí jinak než lidem před sedmdesáti nebo padesáti lety:

setkává se s mnoha událostmi a s mnoha zajímavými kulturami i náboženstvími;

pluralita veřejného mínění hodnotícího události všedních dní budí dojem, jako by bylo vlastně jedno, co si kdo vybere nebo zda si nevybere nic;

předstírá, že na každém tvrzení je něco pravdy;

nesmí se brát tak moc vážně pravda a správnost, nebo rozdíly mezi dobrem a zlem.

Přibývá pocitu existenciální (ne existenční) nejistoty;

Upadla důvěra v instituce a formální autority (tj. někým shora jmenované), protože autority ani instituce nedokázaly čelit společenským katastrofám.

Devalvovaly ideologie, argumentovat nutno spíš metodou Mythos než Logos.

Přišly by vhod existenciální vzory, vzory však chybí.

Upadla role domova - mnoho dětí postrádá citové zázemí, kde se může experimentovat, chybovat a napravovat se.

Pocit zranitelnosti osamělých žene ohrožené do stáda: gangy a nacionální sdružení dají klamný pocit síly.

Obecný nedostatek pocitu jistoty nutí přelstít pocit strachu ze společnosti

předstíráním agresivity, anebo stále silnějšími afektivními prožitky (drogy, sex bez ohledů, egoismus jako právo).

Dřív k životu stačilo pro zdraví udržovat rovnováhu mezi imunitním systémem a adaptabilitou jednotlivce a s někým ze společnosti se sexuálně sdružit a zajistit tak plodnost své individuální i sociální existence.⁸ Dnes to nestačí ani k přežití – viz Afrika. Dnes je k tomu nezbytně nutné zlepšovat komunikaci jednotlivce s ostatními i se světem.⁹

Komunikace může sloužit také jen jako prostředek výměny informací. Pak slouží pouze fyzikálně technickému prostředí člověka, nikoli duchovnímu rozměru jeho existence. Pro duchovní život je nutné, aby komunikací docházelo mezi bytostmi ke sdílení, anebo k dialogu.

Těmi důležitějšími odlehčujícími faktory jsou pro každou osobnost spiritualita a společenství. Pokud takové odlehčující procesy osobnosti nefungují, životní nároky takovou bytost přetíží.

Trvale přetěžovaná osobnost zkolabuje, nebo nasadí obranné mechanismy (cynismus, agresivitu, radikální zjednodušování například agnosticismem).

Výstavba aktuální spirituality

Stavební kameny

Zvyk je železná košile. Toho lze využít nejen k výmluvám, ale také k obraně proti společenské nebo ideové přesile. Takový zvyk nadiktuje prvou reakci jaksi automaticky, další kroky už si stihneme lépe uvážit.

Archaický člověk řešil stres rychlým útěkem. Dodnes při stresu krevní oběh dopuje adrenalinem, třebaže se už utíká jen výjimečně.

Staří Římané vyznávající filosofii stoa považovali ctnost za ctihodný návyk, který zvládne emoce v prvých okamžicích diktované nevědomím.

Odvaha a umění vybírat si sestavu a ráz étosu. Ježíš nepřinesl žádný světový názor, žádný systém nebo nauku. Nový zákon i stará církev v té souvislosti mluvili o cestě. Ježíš vybízí k následování, nikoli ke kopiím jeho činů.

Jak známo, pochválil Ježíš jak toho služebníka, který získal deset hřiven, tak toho, který vytěžil méně, ale těžil.

Každý si má svůj étos vybudovat do spolehlivé nosnosti sám, resp. ve spolupráci s blízkými. Kdo uvěřil evangeliu, ten se zřetelem k evangeliu. Kdo uvěřil ve význam církve, ten se zřetelem k církevní kázni.

Ježíš nabídl uvážit celý vějíř postojů, někdy jsou tam i nabídky protichůdné. Proto nepřednášel Tóru (Zákon) jako v ješivě, ale předkládal podobenství o tom, jak se zachovat v té či oné situaci.

Odvaha k odpovědné svobodě.

Svoboda bez odpovědnosti končí ve svévoli a lidi dělá osamělé.

Odpovědnost bez svobody člověka přetíží a zotročuje.

Jen odpovědná svoboda je prostředím, kde se doopravdy daří objevit umění skutečně lidské lásky (k lidem i k stvořeným věcem).

Láska je nejen krásná a příjemná, ale je jedním z mála prostředků proti strachu, který člověka zotročuje.

Odpovědná svoboda vypadá případ od případu jinak.

Ochota k pravdivé komunikaci s druhými.

Porozumět jinakosti mezi bližními.

Čelit tendenci k nadhodnocování úspěchu a pohrdání bezmocnými, maličkými, zestárlými.

Čelit dočasným ztrátám důvěry, odvahy, ochoty začít znovu dobrou zkušeností se svým společenstvím.

Obnovovat zraněnou komunikaci smířením.

Dovolit působení charismat, darovaných pro rozvoj společenství.

Vážný deficit pokory deklaruje nedostatek umění popravdě ocenit svoje charismata určená ve prospěch druhých i charismata druhých sloužící zase mně.

Odpovědný respekt ke znamením doby (slabiny, pokušení):

Relativizace a zdánlivé zrovnoprávnění všeho – hodnot, zásad, umění a kýče, odpovědnosti, lásky a žádostivosti, víry a lhostejnosti.

Vychvalování průměrnosti - průměrný člověk má statisticky vzato nejméně problémů, ale povážlivě málo ze života.

Sofistikovaná (pasivní nebo aktivní) manipulace s jednotlivci i se stádovitou společností.

Materialismus ne už ideový, ale praktický, konzum, který zotročuje: nutí vydělat prostředky, aby mohl konzumovat a chce-li vydělat, musí chytře zvyšovat motivaci ke konzumu.

Všechny uvedené tendence poškozují a degradují personalitu člověka a tím i lidskost samu.

Závěrečné shrnutí

Člověku málo pomůže zbožnost, pokud nebere vážně svoji přirozenost.

Milost podepírá přirozenost, to věděli už středověcí mistři teologie.

Nejen spiritualita, ale i zbožnost křesťanů změnila v postmoderně svoje těžiště:

Dřívější ideál personální dokonalosti v ctnostech (zděděný z antické ne-křesťanské stoa) střídá umění pokorná ochota „měnit smýšlení a věřit evangeliu“.¹⁰

Zdraví a štěstí patří jako jeden z parametrů k integritě eschatologické spásy.

Dřívější zbožnost jako vztah mezi majestátem a poddanými střídá důvěřující partnerství. To vyžaduje pravdivost a vzájemné porozumění (zvnitřnění positivních vztahů, sjednocení horizontů).

Člověk nemůže zavírat oči nad holokaustem, válkami na Balkáně i v Africe, nad ničením přírody, ale porozumět je obtížné.

Fanatickou oddanost idejím (např. „padni komu padni“) střídá dospělé umění hledat kompromisy a smiřovat se.

Dosavadní „slušné vychování“ střídá dospělá poslušnost, která chce vyhovět nikoli liteře, ale smyslu pravidla zákonodárce i za cenu obtížných konfliktů.

Dodatky: Spiritualita v konkurenci jiných organizačních forem

Jak náboženství, tak spiritualita ve skutečnosti aspirují na formulaci své etiky.

Obě etiky se mohou metodami rozvoje humanity dost rozcházet a dokonce konkurovat.

Vedle náboženské etiky může existovat svébytná etika zbožnosti.

Ježíšova spirituální etika ku příkladu:

- měl rád společenství, neodmítal pozvání na světské společenské události (hostiny, svatby, pohřby),

- nebál se žen ve svojí družině,

- nepovažoval za nepřístojné opravit svůj prvotní úsudek,

- dovedl hájit své přátele proti agresi a sám se místo nich nabízel.

Ježíšova etika zbožnosti ku příkladu:

- odmítala ozvláštňující a okázalé prvky ve zbožnosti (nebyl bigotní ani asketa),

- uznával, ale nepřeceňoval význam rituálů,

1. - uznával, ale nepřeceňoval autoritu svých legitimních náboženských představených,

- uznával význam role poslušnosti ve zbožnosti, ale trval na poslušnosti dospělé a odpovědné.

Biblická výchova člověka naučí zacházet s některými příhodnými nástroji kultivace umění žít. Bible nabízí řadu vzorů různých životních postojů, mezi jinými i postoj proroka, kněze a vůdce Ježíše.

Spiritualita a svědomí

Čím méně se můžeme dnes spolehnout na neviditelnou tvorbu životního stylu pod prahem našeho vědomí, tím větší význam má pro osobnost její jedinečné zralé svědomí.

Svědomí se nezabývá pouze vztahem k Bohu, hledá správnou rovnováhu bytosti v daných objektivních i subjektivních podmínkách ve všech směrech.

Svědomí při tom respektuje jak skutečnou potenci bytosti (na co momentálně má a na co nemá dost energie), tak jeho odpovědnost za budoucnost včetně pozvání k sebepřekročení.

Kriticky ošetřené výsledky učení se žít formují svědomí.

Tím spoluvytváří spiritualitu a zároveň autenticky kontroluje její praxi a koriguje obecné vzorce chování v reálných podmínkách personálních, sociálních, kosmických i náboženských.

K takovému učení se žít přispívá:

- osobní zkušenost dobrá i zlá,

- vědomá reflexe denních zkušeností,

- komunikace všeho druhu - od komunia s božským po vitálně biologické souznění člověka se stvořeným světem.

Ani člověk, ani jiné stvoření se nerozvíjí, pokud s ním nikdo trpělivě nekomunikuje.

Spiritualita a duchovní vedení

Duchovním vedením se rozumí takový subjekt, který je ochoten a schopen ve vzájemně svobodném vztahu kriticky hodnotit mnohoznačné výstupy personálních sebeřídících procesů a zůstat solidární s tím, koho vede.

S duchovním vedením vedeme trvalý a otevřený dialog, který na otázky výše hledá odpovědi případ od případu.

Duchovní vedení nepotřebujeme k tomu, aby nás poučovalo, ale aby s námi kriticky hledalo optimální nebo aspoň suboptimální cestu k našemu osobně přijatému cíli.

Duchovní vedení se děje dialogem a solidaritou. Proto

nemusí být neomylné, ale mělo by být moudré (nebo aspoň zkušenější než klient).

Nemusí všemu rozumět, ale musí být důvěryhodné.

Má mít autoritu, ale nesmí bližního pod žádnou záminkou omezovat v jeho svobodě.

Ta autorita je třeba k podpoře momentálně nejistého klienta, např. povzbuzováním jeho odvahy, paralyzováním jeho strachu nebo závislosti.

Kvalita duchovního vedení nezáleží na pohlaví, ani na ordinaci, ale na nadhledu a umění komunikovat i za obtížných podmínek.

Sen se stává za jistých okolností charakteristickou literární formou: Vkládáme do něj své naděje tehdy, kdy skutečnost je, zdá se, ještě příliš vzdálená tomu, co již nazrálo a co musí přijít - kéž ne příliš pozdě.

O čem tedy sním já:

- církev zase uvěří, že je Pánova. Ne ona je spasitelem. Ne ona sama se musí zachránit, nasytí i ošatí ji její Pán. Zatím jsme svědky, že:

- papežský stát si vydržuje legie diplomatů, aby hájili vliv státu Vatikán na světské dějiny.

- i papež považuje za nutné intervenovat u státní reprezentace, aby se klérus dočkal restituce majetku;

Církev se znovu naučí důvěřovat pravdivosti blahoslavenství a v eschatologické slávě kenosis po Ježíšově vzoru:

- představení všech stupňů se navždy odřeknou opia triumfalismu, kterým dnes překřikují své postfeudální komplexy méněcennosti

- magisterium se vrátí do služebné role, která víru všech podepírá, nikoli diktuje; proto nebude zastrašovat inkvizicí charisma „citu víry“ božího lidu, ale pokorně vyznávat svoji osobně osvědčenou víru

dojde na novou polohu autority, která není a nemusí být neomylná, ale podepírá tím, že už sama prožila obrácení a věří evangeliu jako evangeliu

- bude svou praxí deklarovat, že opravdová změna smýšlení není požadována jen od lidu dole, ale ode všech včetně pastýřů. Nejen se omluví za antisemitismus, za procesy s čarodějnicemi a heretiky, ale také zabrání dosavadním ostudným reliktům minulých kulturních epoch jako je nerovnost žen, obcházení a zneužívání církevního práva kurií i jinými mocnými, umlčování a šikanování kritiků, badatelů, učitelů, nepohodlných proroků, žen;

Přestane pohrdat osvědčenými společenskými zkušenostmi sekulárních institucí:

- opustí antický cézaropapismus i ranně středověký feudálně třídní klerikalismus

- přestane sakralizovat mocenské nástroje (postfeudální monarchický absolutismus):

- rozejde se s pokušením suverénně vládnout (vydržujeme katolický stát Vatikán s vládními dikasterii, se speciálním vojskem, bankovnictvím, kapitálovým trhem, vyslanci, špionáží ).

- opustí taktiky totalitárních diktátorů, kteří úspěšně manipulují houfci věrných ideologů a fascinují dav, středověkým ozvláštněním (povinný celibát nebo speciální stavovský kroj, speciální církevní právo) nebo

- nebude autoritativně předkládat závazná stanoviska v oborech, ve kterých církevnímu magisteriu chybí odborná kompetence

Znovu přijme komuniální smýšlení a tak oplodní hierarchické dědictví minulých staletí důslednými principy kolegiality a subsidiarity:

- opustí se všechny formy sexuálně podmíněně nerovnosti práv, šancí a vážnosti charismat

- bude se respektovat práce a pověření druhých; uzná se positivní význam světského zaměstnávání pro všechny stupně církevní služby a „vyšší“ církevní pověření nebude zakládat oproti formálně „nižším“ společenská práva a privilegia, ale právě jen větší odpovědnost a povinnost.

Církev sama bude znamením spásy, ne už vrchním soudcem nad zbožností nebo mravností božího lidu:

- přizná si odpovědnost za srozumitelnost takového znamení i v sekulárním světě

- moci rozvazovat a svazovat použije především k rozvíjení svobody a odpovědnosti lidského rodu za osobu i společnost, za člověka i svět

Překlad Václav Ondráček, úvod a redakční úprava překladu Miroslav Zvelebil

Mechtilda z Magdeburgu se narodila kolem rolu 1207 a zemřela asi v roce 1282 v ženském konventu v Helftě u Eisleben v saském Anhaltsku. Po čtyřicet let žila a působila jako bekyně v Magdeburgu. Ačkoliv se narodila se na hradě v blízkosti města, ve dvaceti letech se připojila k chudinskému hnutí a zvolila „sestup“ z hradu do města. Proslula jako autorka knihy Tekoucí světlo božství, kterou napsala v němčině, mateřském jazyce chudiny. Její spis spojuje svatební mystiku Písně písní ze Starého zákona s lyrikou dvorské lásky (Minnesang), který tak vytváří novou poezii, jež zjevuje Mechtildino bezprostřední zakoušení Boha. Tekoucí světlo božství je považováno za nejdůležitější knihu německého mysticismu před Mistrem Eckhartem (1260-1327). Mechthilda začala zapisovat své mystické vize povzbuzena svým zpovědníkem, dominikánem Jindřichem z Halle. V tom se podobá své předchůdkyni, vizionářce Hildegardě z Bingenu (1098-1179) a jejímu zpovědníku Volmarovi. S Hildegardiným dílem ji však spojuje i slovník, který užívala: Tekoucí světlo božství vyvolává aluzi na Hildegardino Živoucí světlo. Stejná je i personifikace ženské ctnosti Lásky, která rozpráví s lidskou duší. Není doloženo, že by Mechtilda znala Hildegardiny latinské spisy, můžeme proto jen spekulovat o zjevení podobných archetypů z kolektivního nevědomí.

Tekoucí světlo božství

Toto je první část knihy

S radostí ji přijměte, neboť Bůh sám praví tato slova.

Posílám tuto knížku jako posla ke všem duchovním lidem, k dobrým i zlým, neboť když padají sloupy, dílo neobstojí; to se týká jenom mne a mé skrytosti. A všichni, kdo si tuto knížku vezmou za své, by ji měli přečíst devětkrát.

Tato kniha se nazývá Tekoucí světlo božství

Aj, Pane Bože, kdo ji vytvořil? Já ji vytvořila ve své nemohoucnosti, neboť si nemohu ponechat pro sebe svůj dar. A jak se má, Pane, tato knížka ke tvé cti jmenovat? Bude se jmenovat: Tekoucí světlo mého božství, prýštící do všech srdcí, jež žijí bez falše.

Jak spolu rozmlouvají paní Láska a paní Královna

I přišla duše k Lásce,
pozdravila ji ze srdce a pravila:
Bůh pozdrav, paní Lásko.
Bůh vám odplať, paní Královno.
Paní Lásko, jste velmi dokonalá.
Paní Královno, toť věru jsem a nadevše.
Paní Lásko, po léta jste zápasila,
než jste se nejvyšší Trojice zmocnila,
aby se hned vtělila
do pokorné Panny Marie.
Paní královno, to je pro vaši čest a ctnost.
Paní Lásko, vy jste mi vzala vše,
co měla na zemi má duše.
Paní Královno, šťastně jste směnila.
Paní Lásko, vždyť vy jste mi vzala mou dětskost.
Ale místo toho, jsem vám, paní Královno, dala nebeskou volnost.
Paní Lásko, vy jste mi vzala vše mládí.
Ale paní Královno, za to máte ode mne vše dobré dání.
Paní Lásko, vzala jste mi přátele i družky.
Aj paní Královno, to by byl hřích těžký.
Paní Lásko, svět jste mi vzala, a čest a blaho na něm.
Paní Královno, to vám dle vaší vůle splatím za hodinu spolu se Svatým Duchem.
Paní Lásko, tam mocně mě svíráte, že mé tělo z toho mdlí.
Paní Královno, za to jsem vám dala vysoké poznání.
Paní Lásko, tělo i krev mou jste strávila.
Paní Královno, tím jste se stala Bohu milá.
Paní Lásko, vím, že jste lupič, a zaplatíte mi to.
To si pak, má paní Královno, vyměňte se mnou místo.
Tím jste se mi, paní Lásko, odvděčila nastokrát.
Paní Královno, teď smíte žádat Boha o všechen jeho poklad.

2. Tři osoby a tři dary

Pravý pozdrav od Boha, jenž proudí z nebeského pramene prýštivé a plynulé Trojice, má tak velikou sílu, že bere tělu veškerou jeho moc a sám se zjevuje duši, že se zří jako svatá mezi svatými a přijímá odlesk božské záře; a duše se pak oddělí od těla a vší jeho moci, moudrosti, lásky i touhy. V těle zůstane jen krapítek života jakoby ve sladkém spánku. A vidí Boha celého ve třech osobách a rozeznává je, jak jsou v Bohu nerozdílné. A On ji pozdraví přívětivě a dvorně, což člověk v tomto opojení ani nevnímá, a oděje ji šaty, jaké se nosí v paláci a propůjčí jí svoji moc, takže může prosit a žádat, cokoli jen chce, a bude jí to dáno. A dále postoupí až do nebe a tam už nemusí za nikoho prosit ani se dožadovat, neboť On sám s ní hraje hru, o níž nic neví tělo, ani vesničan u pluhu, ani rytíř na turnaji, ani líbezná máti Maria. Tak se přenesou na líbezné místo, o němž nemohu, ani nechci příliš mluvit. Je to příliš nebezpečné a neodvážím se toho, neboť jsem velice hříšný člověk. Když však nekonečný Bůh vyvýší bezednou duši, samým údivem opustí zemi a vůbec si neuvědomuje, že kdy přišla na svět. Ale když je hra v nejlepším, musí přestat. A tu promluví rozjařený Bůh: „Děvče, musíš dolů.“ A ona se zděsí: „Ty jsi mě tolik až sem vyvýšil, ne abych tě ve svém těle nadevše vychvalovala, ale abych trpěla nouzi s tělem bojovala. A on dí: „Aj, holuběnko milá, tvůj hlas zní jak struny v mých uších, tvá slova jsou jako koření v mých ústech a tvá touha mě naklání k darům. A ona řekne: „Milý Pane, musí tomu být tak, jak hospodář nakáže. A vší mocí vzdechne a tělo se pohne. A tělo říká: „Ale paní, kde jste to byla? Že přicházíte zpět tak líbezná, krásná a silná, volná a oduševnělá? Tvá proměna mi vzala všechnu chuť, klid, barvu i veškerou moji moc.“ A ona řekne: „Mlč, vrahu a nech si svoje stesky. Navždy se tě budu stříci. Potřebujeme, aby náš nepřítel pocítil bolest a oslábl. A já se z toho těším.

Toto je pozdrav, který má mnoho žil a po všechen čas s novým poznáním proniká z plynoucího božství do nebohých vyprahlých duší a přivádí je k novému zření a zvláštní přítomnosti. Nuž, milý Bože, jenž rozněcuješ uvnitř a záříš navenek; když toto dáváš svým nejmenším, chtěla bych prožít i život, který jsi dal svým největším a budu se pro to soužit. Tento pozdrav nemůže a nesmí přijmout nikdo, není-li vyvýšený a zároveň ničím.

Za živa tímto pozdravením přijmu již smrt svou.
a slepí svatí mi to nikdy nevezmou
- to jsou ti, kteří milují a nepoznávají.

3. O služkách duše a o zranění láskou

Všechny svaté ctnosti jsou služkami duše. Sladká potíž duše si stěžuje lásce.

Duše: Nuž nejmilejší panno,
dlouho jsi již mojí komornicí
Řekni mi, jak si stojím.
Honilas mě, lapala a poutala,
a hluboce mě ranila,
že se nikdy nevyléčím.
Kyjem jsi mě bila,
pověz, vyzdravím se z toho?
Nebo smrt z tvé ruky mi bude údělem?
Pak lépe by bylo, kdybych tě nepoznala v žití celém.

Láska: Honit tě – byla má žádost
a lapit tě, to měla jsem za ctnost,
spoutat tě byla má radost;
avšak zranivši tě, jedno jsem se stala s tebou.
Bijíc tě jsem sílila,
až jsem i všemocného Boha z nebe dostala
a přijala Ho ve svém lidském životě
a opět ho vrátila otcovské dobrotě.
A ty, mizerný červe, myslíš, že tvé nemoci zbavím tě?

Duše: Pověz , má císařovno, o kořeníčko z nebe se strachuji,
Bůh mi je častěji dával,
abych přemohla jeho samého nával.

Láska: Zajatce nechtíce usmrtit,
chléb jim dáváme a vodu pít;
lékařství, jež Bůh ti dával zhusta,
není než lidského života lhůta jistá.
Když však ti slavný den Vzkříšení nastane,
tvé tělo smrtelnou ránu dostane,
a pak tě zcela pohltím
a zcela sebou nasytím;
tělu tě mocí odejmu
a dám ti lásky odměnu.

Duše: Ó Lásko, jakou jsem to z tvých úst zprávu dostala; jen mi k ní dej, paní, svou pečeť.

Láska: Kdo si Boha nad sebe vyvolil, ví přece, odkud má tu pečeť vzít. – Je mezi námi dvěma.

Duše: Mlč již, Lásko, a nemluv víc.
Ať se ti klaní, z panen mi nejmilejší,
tvorstvo všechno spolu se mnou.
Milému řekni, že jeho lůžko čeká
a v lásce po něm toužím.
A je-li předlouhý tento list,
za to vínek může, jenž jsem na louce uvila,
a sladkou stížnost nese: Kdo umře láskou, nechť je pohřben v Bohu.

4. O cestě duše ke dvoru, kde se zjeví Bůh

Když nebohá duše přichází ke dvoru, je čistě oděna v bílém, a radostně pohlédne na Boha. Aj, jak radostně ji tam přijímají! A ona mlčí a nezměrně touží po jeho chvále. A on jí ukáže s velkou dychtivostí své božské srdce. To je jako rudé zlato, neboť v něm plane veliký oheň a on ji uloží do svého srdce a v něm se veliký kníže a malá služtička obejmou a sjednotí jako voda a víno, až se ona stane zcela ničím a octne se mimo sebe, nemohouc již ničeho. A on ji miluje a touží po ní jako předem, neboť jeho lásky neubývá ani nepřibývá. Tu ona promluví: Ty jsi, Pane, má útěcha, má touha, prýštivý pramen, mé slunce a já tvé zrcadlo. Takové je přijetí milující duše u dvora a bez Boha k němu nedojde.

5. O trýzni a pekelné odměně

Mé tělo je pomalu trýzněno, ale má duše se těší; uzřela a svýma rukama objala celého svého milého. Ten stesk má, nebohá od něho. Čím více ji přitahuje, tím více ona uniká. Nedokáže se udržet, až se vrátí v samu sebe. Ráda by promluvila, ale nemůže. Je ještě zcela v údivu z divuplné Trojice a onoho vznešeného sjednocení. A on jí ponechá nějakou tretku, po které touží. A ona touží po jeho chvále a té se jí podle její vůle nedostává. Chtěla by, aby ji vyslal do pekla, zač by byla ode všech tvorů chválena. Tak na něj pohlédne a řekne mu: Požehnej mi Pane, pohlédne ještě na něj a pak se stáhne s pozdravem zpět.

S tělem nemusí hovořit, a tak ji tělo samo řekne:

Kde jsi byla; mně se to nelíbí
a duše praví. „Mlč cháme blbý.
I kdybys ty nemělo nikdy zdraví nabýt,
já přesto chci se svým milým pobýt;
patří ti to trýznění,
a nic se na tom nezmění.

6. O devíti chórech a jejich zpěvu

Však milý poslyš svým duchovním sluchem, co zpívá devatero chórů:

Chválíme tě, Pane, že jsi nás navštívil ve své poníženosti;

Chválíme tě, Pane, že nás udržuješ naživu svou laskavostí;

Chválíme tě, Pane, že se nám dostalo cti z tvé poníženosti

Chválíme tě, Pane, že nás vedeš svou mírností.

Chválíme tě, Pane, že nás spravuješ svou moudrostí.

Chválíme tě, Pane, že nás chráníš svou mocí

Chválíme tě, Pane, že jsi nás posvětil svou vznešeností

Chválíme tě, Pane, že jsi nás osvítil svou skrytostí

Chválíme tě, Pane, že jsi nás vyvýšil svou láskou.

7. O boží osmeré kletbě

Proklínám tě – tvé tělo nechť zemře,

tvé slovo nechť zajde,

nechť se zavřou tvé oči

a rozpustí se tvé srdce,

tvá duše nechť vystoupí,

zatímco tělo zůstane.

Nechť pominou tvé tělesné smysly

a tvůj duch stane tváří v tvář svaté Trojici.

8. Ten nejmenší chválí sedmerým způsobem Boha

Planoucí horo, vznešené slunce!

Luno v úplňku, prameni beze dna!

Nedostižná výšino, nezměrná jasnosti!

Propastná moudrosti!

Milosrdenství, jenž nezná překážky!

Sílo, jež nezná odporu!

Koruno vší slávy!

tebe chválí ten nejmenší, kterého jsi stvořil.

9. Trojím způsobem přebýváš ve výši

Ti, co planou pravou láskou a stavějí na pevném základě pravdy a plnými hrstmi nesou užitek, přebývají na výšinách, to jest nad serafy.

10. Kdo miluje Boha, trojím způsobem vítězí

Člověk, který nad svět vystoupil
a nedává volnost svému tělu
a ďáblu odňal jeho díl
taková duše miluje Boha.

Svět když jí štulec dá,
ona to za málo má.
Když se jí tělo hroutí,
ducha to vůbec nezarmoutí.
Když po ní ďábel pokukuje
ani to nepozoruje.
Jen miluje a miluje,
jinak to býti nemůže.

11. Čtyři boží bojovníci

Ó hrdličko bez žluči! Ó panno neporušená!
Ó rytíři bez vady! Ó sluho neochvějný!

Tyto čtyři si se zalíbením Bůh vyvolil pro svůj boj.

12. Duše paterým způsobem chválí Boha

Císaři přeslavný! Koruno knížat!
Moudrosti nad mistry! Dárce všech darů!
Ze všech žalářů vysvoboditeli!

13. Jak Bůh vchází v duši

Přicházím k mé milé,
jako rosa na květ.

14. Jak duše přijímá a chválí Boha

Aj, radostné nazírání! Aj milé pozdravení! Aj ,milostné objetí! Jsem zraněna, Pane, tvými zázraky, tvá milost mě tíží. Ach skálo vysoká! Jsi tak provrtána, že v tobě nesídlí, než slavík a holubice.

15. Jak Bůh přijímá duši.

Vítej, milá holubičko, tolik jsi toho na zemi zlétala, že ti narostla péra pro nebe.

16. Bůh přirovnává duši k čtyřem věcem

Chutnáš jako vinný hrozen, voníš jako balzám, záříš jako slunce a zmnožuješ mou lásku.

17. Duše na paterý způsob chválí Boha

Bože, jenž dary oplýváš!
Bože, jenž lásku vyléváš!
Bože, jenž touhou planeš!
Bože, jenž v sjednocení roztavuješ!
Bože, jenž na mých ňadrech spočíváš,
bez nichž bych nebyla a neměla tvář.

18. Bůh přirovnává duši k pětici věcí

Růžičko krásná bez trní!
Včeličko hbitá ve strdí!
Holubice čistá v své podstatě!
Svým vzhledem Slunce zářící!
Svým stavem Luno skvoucí!
Nechci se od tebe odvrátit.

19. Bůh se těší s duší šesterým způsobem

Poduštičko má, mé milované lože, mé skryté spočinutí, má nejhlubší touho, má nejvyšší cti. Jsi touhou mého božství, útěchou mého lidství, potůčkem pro mou horoucnost.

20. Duše za to Boha chválí šesterým způsobem.

Jsi hora z křišťálu a pastvino pro oči; v tobě se ztrácím, v tobě přebývá mé srdce; ty otřásáš mou mocí, dáváš však bezpečí.

21. Poznání a zakoušení.

Láska bez poznání
je moudré duši tápavé zdání.
Poznání bez zakoušení,
je pekelné trýznění.

22. O Poslání svaté Panny Marie; též o tom, jak jedna cnost vyplývá z druhé, a že duše je stvořena k jásavé chvále svaté trojice, a jak Maria odkojila a stále kojí všechny svaté.

Sladká rosa odvěčné Trojice vyprýštila z pramene věčného božství a rozvila se v květ vyvolené Panny, jejímž plodem je nesmrtelný Bůh jakož i smrtelný člověk a útěcha věčné lásky.

Tento osvoboditel se stal naším ženichem. A nevěsta je zpita hleděním na jeho vznešenou tvář. Mocně je vytržena ze sebe a oslepena světlem, slepá vůči sobě, zří nejjasněji. Ve velikém jasu je současně žijící i mrtvá.
Čím déle je mrtva, tím radostněji žije.
A čím je více rozradostněna, tím více toho zakouší.
A čím více miluje, tím více dostává.
Tím větší má bázeň,...
Čím je bohatší, tím je chudší.
Čím hlouběji bydlí, tím více obsahuje, tím je mocnější,
čím jsou hlubší její rány, tím více na něj doráží, tím ji Bůh více miluje.
Čím výše se vzpíná, tím nádherněji září před tváří boží a tím je mu také blíže.
Čím více se namáhá, tím sladčeji spočívá.
Čím více chápe, tím více mlčí.
Čím hlasitěji volá, tím větší divy působí svojí silou a mocí.
Čím více vzrůstá jeho touha, tím větší je svatební původ a tím užší je lože lásky, tím těsnější je objetí, tím sladší polibky.
S čím větší láskou na sebe pohlížejí, tím je těžší rozloučení.
Čím více jí on dává, tím více ona pojímá a tím více má.
Čím pokorněji se loučí, tím přicházívá častěji.
Čím se uchovává horoucnější, tím snáze vzplane.
Čím více plane, tím krásněji září.
A čím více se šíří boží chvála, tím více vzrůstá její touha po něm.

Aj, kde byl náš ženich a vykupitel? Ve slávě Svaté Trojice. Když Bůh nechtěl již býti v sobě sám, učinil duši a dal se jí do vínku u veliké lásce.

Z čeho jsi stvořena, ó milá duše, že se tak velice povznášíš nade všechny tvory a družíš se ke Svaté Trojici, zůstávajíc přesto sama sebou? Hovořilas o mém počátku. A já ti nyní říkám: Byla jsem stvořena z lásky tamtéž. Proto mi v mé vznešené přirozenosti nemůže být útěchou ani mi nepostačí žádný tvor, ale jen láska.

Paní naše svatá, Maria Panno, ty jsi těch všech divů matka. Jak se ti to stalo?

Když byl náš Radostný Otec zkroušen pádem Adamovým, že se musel rozhněvat, tehdy počal ve svém hněvu z věčného božství věčnou Moudrost. A tu mě Otec vyvolil za nevěstu, aby měl co milovat, neboť jeho milá nevěsta, vznešená duše byla mrtva. A tu si mne také vyvolil Syn za svou matku a Svatý Duch mě přijal za družku. A tak jsem já jediná byla nevěstou Svaté trojice a matkou osiřelých a uváděla je před boží tvář, aby znovu neklesli, což i tak někteří učinili. A jsouc takto matkou četného nuzného pokolení, naplnila se má ňadra čirým neposkvrněným mlékem pravého milosrdenství; a jím jsem kojila proroky a věštce, ještě než jsem se zrodila. A pak jsem ve svém (sic!) dětství kojila Ježíše. A v svém mládí jsem tak kojila boží nevěstu, svaté křesťanstvo pod křížem, až jsem zcela ubohá vyschla, když meč tělesných muk Ježíšových duchovně proťal mou duši. - Tu se otevřely jeho rány i hruď. Jejich proudem obživla a uzdravila se duše. Když jí vlil čiré rudé víno do úst, i ona se znovuzrodila z otevřených ran a ožila, a omládla až k dětství. A má-li se po její smrti a zrodu úplně uzdravit, musí se stát bohorodička i její matkou a kojnou. Ano, Bože, tak by se slušelo a sluší. Jejím pravým otcem je Bůh a ona je jeho pravou nevěstou a je mu rovná ve všech údech.

Ty jsi, Paní, ve své době odkojila svaté apoštoly svým mateřským naučením a mocnou přímluvou, že na nich Bůh předvedl svoji slávu a svou vůli s nimi učinil. A ty, Paní, jsi sytila a stále sytíš i mučedníky v jejich srdcích silnou vírou, zpovědníkům zastíráš sluch, Panny sytíš čistotou, vdovy stálostí, pronásledované mírností, hříšníky modlitbou.

Ty nás, Paní, ještě musíš kojit, neboť tvá ňadra jsou tak plná, že je nemůžeš stlačit. A kdybys nás již nechtěla kojit, zle by tě mléko tísnilo. Já jsem vpravdě viděla tvá ňadra tak plná, že z tvých ňader vytrysklo do mého těla a do mé duše sedm paprsků. A v tu hodinu jsi ze mne sňala námahu, kterou žádný boží přítel nesnáší bez trýzně. A tak nás budeš kojit až do posledního dne. A pak teprve tvůj zdroj vyschne. Pak už, ve věčném těle, tvé i boží děti odrostou a odvyknou si mléku. A hle, podle toho poznáme a uzříme nesčíslné rozkoše onoho mléka a ňader, které tak často sál Ježíš.

23. Budeš se modlit, aby tě Bůh dlouho a často miloval, a tím se staneš čistou, krásnou a svatou

Aj, Pane, miluj mne, velice, často a dlouho mne miluj. Čím častěji mne budeš milovat, tím budu čistší, a čím mocněji mne budeš milovat, tím budu krásnější, čím déle mne budeš milovat, tím budu zde na zemi světější.

24. Jak Bůh duši odpovídá

Často tě milovat, je má přirozenost, neboť jsem sám láska. Velice tě milovat mi velí má touha; neboť já chci, abych byl velice milován. Dlouho tě milovat pochází z mé věčnosti, neboť jsem bez konce.

25. O cestě radostného utrpení pro Boha

Bůh vede své děti, které si vyvolil, podivuhodnými cestami. A podivuhodnou a vznešenou a svatou cestou, je ta, jíž šel sám Bůh, totiž když člověk trpí bez hříchu a viny. Tato cesta potěší duši, která si stýská po Bohu. Přirozeně se totiž těší ke svému Pánu, jenž pro její blaženost strpěl mnoho zlého. A nebeský Otec, milý Pán, dal svému poslednímu synu, aby byl bez viny mrskán pohany a umučen od Židů. A nastal čas, kdy někteří lidé, kteří se zdají být duchovní, trestají boží děti na těle a mučí jejich ducha, neboť je chce připodobnit svému milému Synu, jenž byl trestán na těle i na duchu.

26. Takto duše stahuje své smysly a je volná bez starosti

Vznešená a nebývalá je cesta, když se duše obrátí do sebe a za sebou povolá i smysly, a tak, ač zřící, dělá se slepou. A na této cestě je duše volná a žije bez starosti, neboť nechce nic než svého Pána, který činí vše a nejlépe.

27. Jak budeš hoden této cesty, jak ji obdržíš a budeš dokonalý

Aby tuto cestu člověk rozpoznal a vešel na ni, k tomu slouží tři věci. První, aby se člověk očistil v Bohu bez učenosti (vedení), svatě uchovával božskou milost a odřekl se všeho, co je z lidské vůle. Druhé, co člověka na této cestě udržuje, je, že je za všechno kromě hříchu vděčen. A třetí, co člověka na této cestě udržuje, je, že vše koná stejným způsobem ke slávě boží. A zasvětím tedy Bohu i svou nejbídnější potřebu, jako by to byla ta nejvznešenější kontemplace. Proč? Jestliže ji konám v lásce ku chvále boží, je vše jedno. Nejsem však na této cestě, když hřeším.

28. Milujme až k smrti, bez přestání a bez míry. Takové je bláznovství bláznů

Plesám, že musím milovat toho, jenž mě miluje, a toužit po tom, jehož až k smrti miluji, bez ustání a bez míry. Raduj se má duše, že tvé žití zmírá láskou. A miluj ho tak, že bys pro něj umřela; pak planeš stále víc a neuhasitelně jako živá jiskřička ve velikém ohni živoucího majestátu.

A naplní tě lásky oheň,
jímž zde býváš tolik blažen.
Nesmíš mě k tomu ponoukat,
nedám se od lásky odlákat.

Ať mě úplně pohltí,
není jinak pro mne žití.
Tam, kde bydlí, budu i já,
jak mi smrt neb můj život dá.
To je bláznů bláznivostí,
těch, kdo žijí beze strasti.

 

29. O ženichově kráse a jak jde nevěsta za ním

Vide mea sponsa! Pohleď, jak krásné jsou mé oči, jak rovná jsou má ústa, jak ohnivé je mé srdce, jak malé mám ruce, a pojď za mnou. Budeš se mnou trýzněna, zrazována a v opovržení, na poušti pokoušena, v záští zajata, pletena pomluvami; tvé oči budou lapeny, a nikdo ti neřekne pravdu, zpolíčkuje tě hněv světa, před soud budeš vláčena ve zpovědi, políčkována pokáním, k Herodovi poslána s posměchem, obnažena bídou, zbičována chudobou, korunována pokušením, s pohrdáním poplivána; svůj kříž poneseš v zloby hříchu, a podle své vůle budeš ukřižována odpíráním všeho, na kříž tě přibijí svaté ctnosti, zraněna budeš láskou a umřeš na kříži ve svaté stálosti, tvé srdce bude probodeno neustálým sjednocením a z kříže budeš sňata, až zvítězíš nade všemi nepřáteli, budeš pohřbena v neúctě, vstaneš z mrtvých na svatý konec a do nebes se odebereš v závanu božího dechu.

30. O sedmi hodinkách

Jitřní: V lásce vnořen, sladce opatřen.
Prima: Lásky žízní, sladkost tíží.
Tercie: Lásky žádost, sladkosti ne dost.
Sexta: Lásku cítit, sladkost mírnit.
Nona: Zmírat láskou, bědou sladkou.
Nešpor: Láskou se dmout, sladký to proud.
Kompletář: Usni lásce, těš se sladce.

31. Na posměch nedbej

Velmi jsem byla vysmívána a tu náš Pán pravil: Nediv se příliš, že nádoba plná vznešeného balzámového oleje je tak v opovržení a poplivána; co pak bude s nádobou octa, jež v sobě nemá sama od sebe nic dobrého?

32. Nedbej na čest ani bolest; trap se pro hříchy

Když ti nabízejí pocty, styď se; když tě trestají, raduj se. Když ti činí dobře, obávej se. Ale ať tě v srdci trápí, cos učinila proti mně. Jestliže se nechceš soužit, pohleď, kolik a jak dlouho jsem byl soužen pro tebe.

33. O mzdě lásky a důvěry

Má duše promluvila takto k milému: Pane, tvá mírnost je podivuhodnou zkouškou mého utrpení, a tvé milosrdenství je zvláště útěchou mé duše. A v lásce spočívá navěky můj život.

34. V bolesti buď beránkem, hrdličkou, nevěstou

Podle své bolesti jsi mi beránkem.
Podle svých vzdechů jsi mi hrdličkou.
Podle své trpělivosti jsi mou nevěstou.

35. Dvanáctero pouště

Nicotu oblib si,
a unikej čemusi,
sama budeš stát
a o žádného dbát.
Bez míry musíš být,
od všeho volna být.
Spoutané rozvážeš,
a zpupné svážeš.
Churavé uzdravuj
a nic neměj za úděl svůj.
Budeš pít vodu bolesti,
a oheň lásky pokládat na dřevo ctnosti.
A tak přebýváš v pravé poušti.

36. O zlobě, dobru a divu

Zlobou nepřátel budeš ozdobena.
Ctnostmi srdce budeš poctěna.
Dobrými skutky budeš korunována.
Naší společnou láskou budeš vyvýšena.
Mým vytouženým divem budeš posvěcena.

37. Duše praví Bohu, že je nehodna jeho darů

Ó milovaný! Mám rozkoš z nespravedlivého pohanění.
A toužím po ctnostech srdce,
dobrých skutků však nemám,
naši vzájemnou lásku pořád kazím.
Nejsem hodna tvého krásného divu.

38. Bůh se těší, že duše překonala mnoho hříchů

Náš Pán se v nebi chlubí pozemskou duší, co ho miluje a říká: Pohleďte jak se povznesla ta, co mě zranila.
Odvrhla opici světa,
přemohla nečistého medvěda,
zašlápla nohou pyšného lva,
roztrhla chřtán lačnému vlku,
a běží sem jako štvaný jelen k prameni, jímž jsem já.

Vznosně letí jako orel z hloubi do výšin.

39. Bůh se duše táže, co mu nese

V lásce jsi velmi přislíbila, pověz mi, cos donesla, královno má milá.

40. A na to mu ona odpovídá, že nejlepší je čtveré

Pane přináším ti svůj skvost:
Převyšuje hory, objímá svět, skryje v sobě moře, pne se nad oblaka, krásnější než slunce, rozmanitější než hvězdy, a těžší než celá země.

41. Bůh se přívětivě ptá, jak se ten skvost nazývá

Obraze mého božství, a ozdobo mého lidství: jak se ten skvost nazývá?

42. Klenotem je touha srdce

Pane, jeho jméno je touha srdce. Tu jsem upřela světu, podržela pro sebe a všechny tvory o ni připravila. Ale teď již ji nesnesu. Pan, kam ti ji mám dát?

43. Vlož svou touhu do Trojice

Nepokládej touhu svého srdce jinam, než do mého božského srdce a na má lidská ňadra. Tam jen nalezneš útěchu a polibek mého ducha.

44. Cesta od lásky k sedmeru věcí; o trojím šatě nevěsty a o tanci

Bůh mluví: Aj duše milující, chceš vědět, jaká je tvá cesta?

Duše: Ano, milý Duše Svatý, vyuč mě v ní.

Bůh: Musíš projít úzkostí kajícnosti a bolestným vyznáním, namáhavým pokáním, láskou ke světu a pokušením ďábla, zpupností těla a vlastní rozbujelou vůlí, která leckterou duši tak spoutá, že nikdy nedospěje k pravé lásce; a až všechny tyto své nepřátele přemůžeš, budeš tak znavená, že řekneš: Krásný jinochu, toužím po tobě, kde tě naleznu? A mladík praví:

Hlas ke mně, tuším, zní,
jenž nese lásky poselství.
Už dlouho se o ni ucházím,
ale jaký je její hlas, nevím.
Nyní mnou pohnula
a já jí jdu vstříc.
Je to ta, jež starost s láskou mísí.
Když mi ranní rosou kráčí vstříc,
v usebrané niternosti,
jež se nejprve duše týká,
tu promluví její služky, to je pět smyslů.

Smysly: Paní, měla byste se obléci.

Duše: Lásko, kam to mám jít?

Smysly: Už slyšíme jeho dechu hlas
kníže vyjde nám vstříc včas
za ptačího zpěvu v rose ranní
neomeškejte se příliš, paní.

Oblékne si tedy košili mírné pokory, v takové pokoře, že nestrpí nic pod sebou. Na ni obleče bílý oděv čisté cudnosti, tak čistý, že na něm nestrpí dotyk žádné myšlenky, slova ani dotyku, jenž by ho mohl poskvrnit. Přes něj vezme plášť svaté pověsti, který sama ctnostmi posvětila.

A vyjde do lesa, to jest do společnosti svatých lidí, kde slavíci ve dne v noci zpívají chválu čistého sjednocení s Bohem, a uslyší nejeden sladký hlásek oněch moudrých ptáků. Ale mladík ještě nepřišel. Vyšle tedy posly, neboť chce tančit. A pošle si pro Abrahámovu víru, a pro touhu všech proroků a cudnou pokoru svaté Máří a pro všechny svaté ctnosti Ježíše Krista i pro zbožnost všech vyvolených. A pak začne nádherný svatý rej.

A tu přijde mladík a řekne jí: Panno, tančete tak zbožně, jako dříve moji vyvolení tančívali. A ona řekne:

Nebudu tančit, Pane, nepovedeš-li mne.
Mám-li si před tebou poskočit,
písničku od tebe musím mít.
A tak budu láskou skákat,
až mi láska dá poznat,
a poznání dá zakoušet,
nad všechny smysly v lidském těle.
tak spočinu, ale přesto se posunu dále.

A mladík řekne: Panno, ten tanec se ti povedl, můžeš si dělat, co chceš se synem služky; jsi totiž uvnitř vyčerpaná. Přijď však o polednách k studánce v loubí do lůžka lásky, tam se společně s ním schladíš. A panna řekne:

To je, Pane, přemnoho,
co zkusí nyní dobrého,
jež sama lásky neměla,
co s ní tvá láska udělá.

Tak hovoří láska ke smyslům, kteří jsou jejími sloužícími: Již mě tanec znavil. Odstupte, musím jít tam, kde se schladím. A smysly řeknou duši: Paní, hodláte se schladit v prameni slz svaté Máří Magdalény? To by vám asi prospělo.

Duše: Mlčte, páni,
nevíte, co mé nitro cítí,
nechtějte mi zábranou býti,
abych se mohla čistého vína napíti.
Smysly:
Paní, v panenské cudnosti,
se skrývá lásky dosti.

Duše: Tomu tak může být, není to však pro mne nejvyšší cit.

Smysly: Račte se schladit v krvi mučedníků.

Duše:
Každý den mám tolik strázně,
že mi netřeba té lázně.

Smysly:
Kdo jsou čistí,
rádi se radou zpovědníků jistí.

Duše:
Radou budu se v skutku i mysli řídit,
ale teď se po ní nechci pídit.

Smysly:
V apoštolské moudrosti
je pro vás bezpečí dosti.

Duše:
Moudrost mám zde při sobě,
a tak vždy nejlépe zvolím sobě.

Smysly:
Paní, andělé jsou jasní, třpytí se barvou lásky,
chcete-li se schladit, povzneste se k nim.

Duše:
Jen strastí mi bude rozkoš andělská,
Pána a ženicha svého, když můj zrak nelaská.

Smysly:
svaté odříkání nechť vám přinese ten chlad,
jaké Bůh Janu Křtiteli ráčil dát.

Duše:
Bolesti se nezříkám ani na chvíli,
láska však je nade vše úsilí.

Smysly:
Chcete-li se Paní v lásce schladit,
račte se k panenskému klínu sklonit,
k jejímu dítěti – vizte a okuste,
jaká z věčného panenství plyne radost
a andělům nebeského mléka sytost.

Duše:
Ale je láskou jen pro děti,
kolébat je a kojit a těšiti;
já jsem k panenskému věku dospěla
vyhledám tedy svého manžela.

Smysly:
Jestliže, Paní, tak daleko spějete,
spolu s námi navždy oslepnete.
Božství stále ohněm září,
jenž se zračí v nebes tváři;
o tom ohni sama dobře víte,
svatým též svítí nepřetržitě.
Z božského dechu to vše povstalo,
a z lidských jeho úst počátek vzalo,
z úradku svatého Ducha;
jak bys tam sama přetrvala,
v tekoucím světle neshořela?

Duše:

Rybu voda nepohltí,
nesmete nebe ptáka,
oheň zlatu neuškodí,
jen barvu a jasnost v něm získá.
Bůh ke všem tvorům příkaz děl,
aby se každý podle sebe rozvíjel.
nač bych se vzpírala svému přirození
jež mi nad ostatní velí najít v Bohu završení.
Je mým Otcem přirozeným,
bratrem mi pak v lidství daným,
snoubencem mým vyvoleným;
já jsem od počátku jeho,
což nemám zakusit ho?
On umí obojí – mocně planout i něžně chladit.
Jen si starost nedělejte,
vždyť mě ještě poučíte,
až budu zpět na světě.
To pak vás požádám o radu,
vždyť země je plna úkladů.

A odebere se tedy přemilená k překrásnému do skrytých komnat nevinného božství. A tam nalezne pro svou lásku lůžko a líbezné spočinutí připravené od Boha a člověka.

A náš Pán mluví:
Sečkejte, paní duše. –
Co mi můj Pán káže? -
Musíte se svléci. –
A jak se to stane věci? –
Paní duše, jste mi tak od přirozenosti podobná, že mezi námi nemůže nic stát. Nebylo tak pyšného anděla, aby mu bylo na hodinu dáno, co bude Vám navěky přáno. Musíte tedy odložit strach a stud, i všechnu vnější ctnost. Jen tu si podržet smíte, kterou od přirozenosti máte. Tou je vaše vznosná touha a bezedný žár, které na věčnost naplním svou nekonečnou laskavostí.

Hle, Pane, nyní jsem obnažena,
ty však jsi nádherný Bůh,
a naším spojením je
věčná láska, ne smrti dluh.
Nechť tedy nastane ta blahá chvíle
dle naší společné vůle.
Dává se mu a on zase jí,
A ona jen ví, co se jí děje
a pro mne to útěšné je.
Nemůže se tak však dlouho těšit:
Kde spolu dva v tajnosti dlí,
často musí se bez slova rozejít.
Příteli boží, popsala jsem ti lásky cesty,
Bůh sám musí tě po nich v srdci vésti. Amen.

45. O osmi věcech, jimiž se uskutečňuje touha proroků

Toto je den touhy a radosti v Zvěstování Krista.

Toto je den spočinutí a laskavé něžnosti v Narození Krista.

Toto je den věrnosti a blaženého sjednocení – Veliký čtvrtek.

Toto je den slitování a srdečné lásky – Tichý Pátek.

Toto je den síly a radostného jásotu – Zmrtvýchvstání.

Toto je den víry a žalostného nářku – Nanebevstoupení.

Toto je den pravdy a planoucí útěchy – den svatodušní.

Toto je den spravedlnosti a správná chvíle – Poslední soud.

Toto je týden, jehož sedm dnů je nám přestát v stálosti,
na konci věků ho náš Pán prožije s námi.

46. O podivuhodné okrase nevěsty, o tom, jak přichází k ženichovi a jaký je její devaterý průvod

Nevěsta je oděna Sluncem a má pod svýma nohama Měsíc a její korunou je sjednocenost. Má kaplana, jímž je Bázeň; ten má v ruce zlatou berlu, a tou je moudrost. Kaplan je oděn krví Beránkovou a korunován ctí. Moudrost je oděna počestností a za korunu má věčnost. Nevěsta má čtyři družičky. Láska nevěstu vede. Je oděna cudností a korunována důstojností. Druhou je pokora, ta nevěstu přidržuje; je oděna nepatrností a za korunu má vysokost. Třetí pannou je lítost; ta je oděna ve vinné hrozny a korunuje ji radost. Čtvrtou pannou je milosrdenství a ta je oděna rouchem pomazání a korunována líbezností. Ony dvě nesou nevěstě vlečku, jí je svatá pověst. Má také biskupa a tím je Víra, a ten přivádí Nevěstu k Ženichovi. Je oděn do vzácného kamení a korunován svatým Duchem. Biskup má u sebe dva rytíře, jedním je Síla a ten je oděn hněvem a korunován vítězstvím; druhým je Smělost a ten je oděn milostivostí a korunován blažeností. Má též komorníka, a tím je Ostražitost; je oděn stálostí a korunován úspěchem. Nese před nevěstou svíci a přehazuje přes ní přehoz. Světlem je Rozumnost, a ta je oděna skromností a korunována mírností. Přehozem je svaté Svědomí, jež je oděno dobrou vůlí a korunováno božím zalíbením. Má také číšníka, jímž je Touha, jež je oděna žádostí a korunována mírem. Má též Pištce, jímž je Roztouženost. Jeho harfou je niternost a je oděn uměním a korunován pomocí.

Nevěstě též náleží patero království: Prvním jsou oči, jež jsou vzdělány slzami a ozdobeny přemáháním. Druhým jsou myšlenky, jež jsou vzdělány bojem a ozdobeny radou. Třetím je mluva, jež je vzdělána nouzí a ozdobena pravostí. Čtvrtým je sluch, jenž je vzdělán Slovem božím a ozdoben útěchou. Pátým je hmat, jež je vzdělán silou a ozdoben návykem.

Těchto pět království má fojta, jímž je Povinnost; a ten je oděn vyznáním a korunován pokáním. A také mají Soudce, jenž je oděn cvikem (disciplínou) a korunován trpělivostí. Nevěsta má též soumara a tím je tělo, jež je v ohradě nehodnosti, jeho potravou je opovržení a stájí zpověď. Sedlem, které nese je nevinnost. Nevěsta má i hedvábný závoj, to jest Naději; a ta je oděna v pravdu a korunována zpěvem. Má v ruce palmu, to jest vítězství nad hříchem a v druhé schránku, jež je plna úcty a lásky, kterou chce přinést darem svému milému. Má též klobouk z pavích per, jímž je dobrá pověst na zemi a váženost v nebesích.

A tak se vydá cestou, jíž je mírnost; a ta je oděna tekoucím medem a korunována jistotou. A pak zazpívá: Vyvolený Milý, toužím po tobě. Odnímáš mi a zase přidáváš rozličné starosti, jež souží mé srdce. A mám od tebe též nesčetnou bídu. Ale když poručíš, pane, budu vykoupena od sebe sama. A on mluví:

Lásko milovaná, pomni na ten čas,
kdy tvé ruce poklad uchopily.
Nenech se soužit starostí,
vždyť já v každou chvíli
objímám tě s milostí

Tak mluví náš Pán ke své vyvolené nevěstě: Veni dilecta mea, veni coronaberis (Pojď, milovaná, pojď a přijmi korunu) Tedy jí dá korunu pravdy, kterou nemohou nosit než lidé duchovní. A na koruně se zračí ctnosti: moudrost a starost, touha a zdrženlivost. Bůh nám všem dej onu korunu! Amen.

(2018)

2 Sa 7, 1-14a; Ž 89, 20-37; Ef 2, 19-22; Mk 6, 30-34.53-56

Připomenu, co jistě všichni dávno víte: V českém překladu modlitby Otčenáš je oproti originálu chyba. Prosíme tam Otce na nebesích, aby nám odpustil naše viny. Novozákonní texty prosí o odpuštění našich dluhů. Máme vždy nějaký menší či větší dluh vůči našim bližním i vůči Otci nás všech. Díky našemu Bohu jsme povstali z prachu země a také z osudů přiměřených našemu původu otroků. Neprovokuji tím lidskou hrdost, ale připomínám nám i nezevšednělou valnou většinou zapomínané dluhy. Například dluh lidsky pravdivého úžasu nad takovou velkorysostí našeho Stvořitele. A také dlužíme stále ještě vděčnost tomu, kdo konkrétně právě nás kdysi pro sebe koupil na trhu otroků a do služby povolal.

Jsou to dluhy, ale náš Hospodin je nejen spravedlivý, ale naštěstí milosrdný. Netřeba uhýbat trestu, pravděpodobně nepřijde. Ale něco je ještě významnějšího než naše dluhy úžasu a vděčnosti. Ve hře je boží království.

Křesťan vykoupený a vyslaný už nejen není otrokem, ale patří nadále už do boží rodiny, potvrzuje dnešní čtení z listu Efezským. Tak se aktivuje další potenciál pro dluhy, ba celé dluhové pasti našeho já, a to k Bohu i k bližním. Věříme přece, že náš Pán je reálně přítomný nejen skrze eucharistii, ale také uprostřed společenství tvořícího jeho obec. Pán se totiž se svou obcí do jisté míry identifikuje. Pak ovšem nejen naše svědomí, ale i naše obec nám cosi významného připomíná: ne jakékoli společenství, ale společenství živých kamenů.

Sestava úryvků v dnešních čteních k tomu má rady, které slibují pokoj i nám zadluženým. Dnešní úryvek žalmu nás třeba ujišťuje, že náš Bůh zůstává věrný i jako poslední soudce, jako ten, kdo rozhodne, do jaké míry se vejdeme do božího království i my. A slyšíme tam cosi velmi významného: zaslíbení našeho soudce jej zavazují v krvi Krista Ježíše, také povolaného syna. Jinak řečeno: jsme přijati do boží rodiny. Máme teď i my dlužníci za co děkovat právě tak denně, jako prosíme v modlitbě Otče náš.

(1978)

Náboženství a víra evangeliu; v čem je pokrytectví farizeje

Mk 7, 1-8.14-15.21-23;

Nezdá se vám to dnešní evangelium - při vší úctě - trochu za vlasy přitažené? Pokud by Bible měla být učebnicí morálky, zdá se, že evangelista by měl nechat Ježíše lépe docenit upřímnou snahu farizejů o mravní dokonalost. Prý pokrytci, vyčítá jim Nazaretský.

Má-li ten Nazaretský pravdu, mnoho našeho úsilí o ctnost a kázeň je vlastně pro kočku. Ale kdyby neměl pravdu, přišli jsme ještě o víc: o důvěru v něho jako svého zachránce, toho, s kým do království nebeského mohou dojít i takoví nepovedenci, jací jsme my.

Není divu, že se ta morální elita tenkrát v době Ježíšově nad takovým učením pohoršila: kolik stálo námahy vycepovat v sobě kázeň farizeje! Právě tak se cítí uraženi ti, kdo se počítají k elitě dnes: řádně plníme své náboženské povinnosti, dobrovolně přispíváme k lesku své církve o shromážděních a poutích, stojí to peníze, čas, všechen volný čas a máme nakonec poslouchat, že o to vposledku Bohu prý nejde?!

Aby bylo jasno: Farizejství byl nejen směr zbožnosti z jistých hledisek problematické. Byl to zároveň životní styl, vyšlechtěný zkušenostmi a pílí mnohých generací po generace tak, aby skutečně minimalizoval počet pochybení a nedokonalostí; farizej statisticky vzato nechyboval zdaleka tolik, jako rybář z Ježíšovy družiny. Zato ten farizej dokázal i to, co by rybář nesvedl: hřešit proti Bohu právě tou vyšlechtěností, hřešit svým úsilím o dokonalost. To není ani slovní hříčka, ani paradox, ale fakt dávno známý: Ti zbožní znali důvěrně své náboženství, a proto opravdu dělali méně chyb než venkované, zato ti méně dokonalí rybáři a jiní vesničané nalézali víru evangeliu kupodivu relativně snadno, kdežto ti poctiví farizeové mívali s vírou v evangelium ohromné potíže.

Není divu: každé náboženství má vždy také svoji spolehlivou morálku a rituály, na všechno už jsou postupy a grify, na vše existuje příslušný funkcionář, kněz, světec, záslužný úkon. To všechno ve skutečnosti může člověku pomáhat. Ale také to dřív nebo později zakládá bohorovnou spokojenost člověka: zbožný člověk přece ví, jak na to. A také moc dobře ví, co za to.

Ježíš vytýká pokrytectví ne proto, že by se farizej na potkání přetvařoval, že by zbožnost předstíral, že by sám potajmu víno pil a jiným kázal vodu. Tak naivní nebo pyšní nebyli, rozhodně ne všichni. Farizej dokonce sám věřil, že svou soustředěnou a pečlivou zbožností plní boží vůli. Jenže cílem veškeré jeho disciplíny není ta boží vůle, ale chytrá potřeba uniknout případnému trestu za neposlušnost. To viděl nejen Ježíš, vytýká to současné elitě i Křtitel: elitě nejde o milost boží náruče, jde o právo na ni a přinejhorším o pojistku proti následkům selhání: fíkový list Adamův, aby se včas zakryla nahota a člověk nebyl trestán. Motorem takového snaživce není boží radost, spokojenost s dílem stvoření, všechna ta disciplína vlastně vylepšuje vlastní JÁ, slouží jako alibi nebo jako úplatek přísného soudce. Je sice řeč o boží vůli, ale takt udává jiná vůle než ta boží. Farizej potřebuje vyhovět boží vůli právě a jen do té míry, do jaké by opak mohl ohrozit jeho spásu. Farizej potřebuje především a v posledku zachránit svoje srdce, svoji duši, svůj život. Motivuje jej péče o vlastní já, nikoli potřeba udělat radost milovanému Stvořiteli či bližnímu. Zájem konkrétního lidského já se často rozchází se zájmem milované bytosti, také Ježíš to znal a jistě ne až z Getseman. Farizejská péče o vlastní spasení je samozřejmě rozumná a odpovídá archetypické potřebě člověka. Jenže do Nového zákona nepasuje, ruší tam, Nový zákon podtrhává místo JÁ raději TY, místo JÁ raději MY. Láska na způsob Ježíšův vynáší těžiště bytosti mimo vlastní já.

Tyhle rozpory patří k lidskému nitru obecně; láska se děje mimo jiné právě tím, že se daří překonat je ve prospěch onoho TY, MY. I Ježíš to zakoušel a evangelista neváhá to všechno publikovat, protože to všechno souvisí se spásou a smilováním Boha velmi bezprostředně. Jde o to jmenovat věci pravým jménem, nepodávat důvěřivcům místo ryby hada. Kdo miluje především svou spásu, nemá tomu říkat bohopocta. A nemá říkat, že věří evangeliu. Je jen logické, že sebestředná zbožnost křičí pod Pilátovými okny "Ukřižuj Ježíše, propusť Barabáše", protože nejde vůbec o záchranu nějakého rabiho, ale o to, aby se soud neprotáhl až do sabatu, to by měl zbožný lid na svědomí hřích znesvěcení sabatu.

Víře v evangelium konkuruje víra v osvědčené cesty náboženství. Nejen ve starověku, ale v celých dějinách spásy to tak bylo, je a bude. Není náhodou, že společenství stolu a společné děkování běžné v prvotní církvi a ještě dlouho poté vytlačila nábožensky mnohem dokonaleji formovaná bohoslužba s překrásnými rity. Příležitost smiřovat se do společenství, žít společenství, dát mu vrchol setkáním s živým božím slovem a stolováním s Ježíšem uprostřed, to se už kdysi dávno stalo přebytečným, když se podařilo vyvinout náboženský obřad dnes nazývaný mše. Ten vývoj má i rub: věřící přicházejí do chrámu ne už žít, ale splnit svou náboženskou povinnost. Jejich farář uvažuje podobně, je štvancem tří, čtyř, pěti mší v jednom dni, štvancem předvelikonočních a prvopátečních zpovědnic. To všechno kdysi opravdu nějak souviselo s boží vůlí, ale to už je dávno, dnes to má svůj vlastní propracovaný řád, dnes účastí na papežově mši dokonce i ateistický premiér vyjadřuje úctu hlavě státu.

Výhody dobrého náboženství jsou zřejmé, nevýhody bývají už méně zřejmé. Jednou z nevýhod je právě to pokrytectví, o kterém je dnes u Marka řeč. Zbožností se nazývá lichocení vlastnímu pudu sebezáchovy. Tahle zbožnost pak snadno svádí celek božího lidu v kritické chvíli podobně jako kdysi lid čekající pod Sinajem; lid chtěl nějakou solidní pojistku své záchrany a Aron se nevzpouzí. Charakteristicky však nazve rej kolem egyptského býčka slavností Hospodinovou.

Nejen jeden či několik výroků, ale celý Ježíšův osud svědčí o radikálně jiném přístupu k věci. Ježíš přece chce výslovně, abychom na jeho památku nikoli zachránili svoje já, ale právě naopak "vydali svou krev a rozlámali své tělo" za druhé. Tak, a ne jinak se děje spása lidu, jeho záchrana před marností všech těch lásek i utrpení dějin. Proto také střed křesťanské liturgie, zpřítomňující připomínka obcování se Vzkříšeným v kruhu bratří a sester zvěstuje totéž: ke vzkříšení vede cesta přes sebevydanost kříže. Děje se to faktickými činy i výslovným vyznáváním, že naším Pánem je sebevydávající se Ježíš, nikoli lidský pud sebezáchovy, nikoli hlad po cti nebo moci v božím království. To je poselství Ježíšova života, jeho kázání, jeho poslední večeře, jeho kříže, jeho horského kázání.

Farizejství dokázalo, že i tou nejpoctivěji míněnou zbožností lze úspěšně stavět hráze mezi člověkem a Bohem; když viděli Ježíše farizejští nebo zákoníci, viděli Nazaretského, ale neviděli Otce ani jeho Krista. A nebyli to lidé ani hloupí, ani povrchní, právě naopak: opravdová elita mezi zbožnými. Dějiny křesťanských církví pak názorně ukazují, jak snadno se vždy znovu stává i obnovená víra v evangelium zase jen náboženstvím.

Chrámy a rituální vyjádření naší víry potřebujeme, je v tom mnoho opory pro věrnost tvorů tak křehkých a nestálých, jako jsou lidé. Ale stane-li se chrám či Zákon sám o sobě posvátným, nijak se pak už neliší od posvátných výšin, které proroci Staré smlouvy pronásledovali. Podobně dvojlomně fungují i další církevní instituce. Jakmile začnou instituce fungovat svébytně, je to bujení rakovinné, stane se pro člověka kamenem úrazu i to posvátné.

Nechci končit tak, aby někdo měl dojem, že všechno je podezřelé; chci povzbudit naději těch, které už faktické projevy náboženských elit zklamaly v některé z osobních krizí. Spása nepřišla, ač byla řádně předplacena horlivostí i dobrými skutky. Ta chyba netkví v církvi, netkví ve svátostech, není ve věrouce nebo v mravouce. Je v tom, že všechny ty nástroje mohou začít svébytně bujet a veškerou sílu lidského srdce pak zaměstnají samy. Jenže lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu, zjistil leckdo jistě už i před Augustinem. "Poslouchej nařízení, která vás učím zachovávat, abyste žili a obsadili zemi, kterou jsem vám dal", volá za námi na naše cesty Deuteronomista jako předznamenání našeho lepšího porozumění boží vůli a tedy i Zákonu.