Jan Spousta

Ve dnech 19. až 23. srpna se v Praze – kromě povodně, ovšem –odehrával 28. mezinárodní starokatolický kongres. Ačkoli to bylo v Prazepoprvé, neměl kongres na rozdíl od zmíněné živelní pohromy prakticky žádnoupublicitu, a tak mu věnujeme alespoň část tohoto čísla Getseman.

Starokatolická církev patří v české republice co do počtu členůmezi nejmenší denominace. Před válkou byla rozšířena zejména mezi našimi Němciv pohraničí, a tak poválečný odsun tohoto etnika pro domácí starokatolictvíznamenal bezmála konec. Dnes si tato církev u nás hledá své nové místo v ekumeně; jak mi kdysi vysvětlil starokatolický biskup DušanHejbal, snaží se (stejně jako mnohá její sesterskáspolečenství v zahraničí) ono již nesrozumitelné altkatholischpřekládat jako „alternativně katolický“: vytvářet živé společenství, býtotevřený duchovním potřebám všech lidí a být navázán na velkou tradiciminulosti, aniž by tato minulost musela znásilňovat dnešek.

Že tato snaha není bez nebezpečí alternativních slepých uliček, jejisté, a dokládají to ostatně i příspěvky z letošního kongresu. Napříkladzde obchází a straší římský komplex, tedy křečovitá snaha být alternativouřímským katolíkům, neustálé soupeření a srovnávání se s Velkým bratrem, někdyvedoucí až ke směšnosti. Joachim Vobbeto popisuje ve svém „impulsním“ referátu o církvi, kde se NIC NEMUSÍa která SOUHLASÍ SE VŠÍM („Starokatolíci říkají ANO k pohřbívánížehem.“) I my, kteří nejsme zrovna „staro“-katolíky ani neusilujeme býtalternativou k žádné organizaci, musíme však přiznat, že také „průkopnícislepých uliček“ mají svůj význam. Zejména tehdy, když si své chyby uvědomí a dokáží z nich vydat veřejně počet.

Biskup Hans Gerny je autorem pokusu opozitivní program své církve pro 21. století, v mnoha bodechinspirativního nikoli jen pro církve starokatolické. Za korunního svědka si vesvé pointě bere církevního učitele navýsost pražského, totiž samotnéhoMozartova Dona Giovanniho. Tak jako titulní postava„opery oper“ ožívá, když ucítí pouhou vůni ženy, měla by církev chtít býttaková, aby sama její vůně oživovala ty, kdo ji zdálky zacítí. Církev svůdná,voňavá a sexy, lze to opravdu?

Výjimečný kongres se v Praze sešel s výjimečnou povodní.Potopa je v Tóře symbolem božího trestu, ničení toho, co se neosvědčilo,ale i očištění země a nového počátku. Přeji všem starokatoličkám astarokatolíkům, a nejen jim, aby tento mohutný živel dokázali pochopit apřijmout hlouběji než jen jako nahodilou pohromu.

V čísle dále najdete rozhovor TeresieBečkové s brněnským historikem Jiřím Hanušem: téma je tentokrátantisemitismus, také antisemitismus a křesťanství. Evropská antisemitská kašese nevařila jen z méněcenných surovin, z hlouposti a nízké zášti: toby totiž nikdy nebyla dosáhla své strašlivé síly. Byly tam i ušlechtilejší přísady,zejména křesťanství, věda a vlastenectví (či přesněji fanatismus, šarlatánstvía šovinismus, ale to jsme schopni přesně rozlišit až my dnesz časového odstupu; pro naše předky s méně bystrou myslí či méněcitlivým srdcem bylo správné posouzení celé věci nadmíru obtížné).

Věřím, že nikoho z čtenářů Getseman antisemitismus neohrožuje.Není však ještě zcela mrtev, a lidská blbost či zloba navíc stále vyráží dalšía zbrusu nové ratolístky zalité vlasteneckou, vědeckou či nábožnou rosou. Čtětepozorně!

Referát pro Mezinárodní starokatolický kongres 2002v Praze

Když jsem se právě před 25 lety stal starokatolíkem, byl v našem německém biskupství rozšířen jasný starokatolický profil: „Starokatolíci jsou proti neomylnosti papeže, starokatolíci jsou proti zpovědi, starokatolíci jsou proti povinnému celibátu, starokatolíci jsou proti placení za náboženské úřední úkony, starokatolíci jsou proti misii u jinověrců, starokatolíci jsou proti náboženským povinnostem“. Když jsem jednomu příteli, kterému jsem chtěl zdůvodnit svůj krok, zaslal jednu malou brožurku, která tímto způsobem vysvětlovala, co je starokatolické, odpověděl mi: „Můžeš mi říct, pro co vy vlastně jste?“ A skutečně, v každém semináři pro práci s veřejností se učí, že negativní vymezování se těžko prodává. Kromě toho jsem pozoroval, že v mé první obci bylo toto negativní vymezování prodlužováno prakticky o několik dalších složek: Starokatolíci nemusí ani v neděli vlastně chodit do kostela, nemusí se modlit atd. Jeden římský katolík, který to myslel dobře, jednou řekl: „Vy jste tak trochu církev NIC SE NEMUSÍ“.

Takové stanovisko, kromě toho, že je zásadně problematické, má také zcela praktické důsledky. Kdo neklade žádné požadavky, ten už také nemluví. Kostely se po desetiletí ustavičně vyprazdňovaly. Řečeno ekonomicky: Co obsahem nestojí za nic, nedá se prodávat ani jako obal.

Byl tu však ještě jeden klíčový zážitek. O pár let později jsme se už naučili, že negativní vymezování alespoň při práci s veřejnosti „nikdo nebere“ a po velkém krachu našeho Pracovního společenství pro práci s veřejností, tedy někdy po roce 1981, jsme museli revidovat naše plakáty i letáky. Nyní se hlásalo: Starokatolíci říkají „ano“ spolurozhodování, starokatolíci říkají „ano“ kněžskému manželství, starokatolíci říkají „ano“ ordinaci žen, starokatolíci říkají „ano“ odpovědné kontrole porodnosti, starokatolíci říkají „ano“ opětnému sňatku rozvedených atd. Když jsme potom někdy v devadesátých letech tato mnohá „ano“ na jistém církevním sjezdu prezentovali na krásně sestavené plakátové ploše, připsal v nestřeženém okamžiku nějaký vtipálek: Starokatolíci říkají „ano“ ke všemu.

I vyhlašování „ano“ se může stát prázdnou frází. Pokud se tak děje bez vysvětlení, bez duchovních kořenů a plakátovitě, může to vypadat jako nějaký náboženský výprodej, a tím to bude stejně málo schopno lidi oslovit. Jedno porýnské přísloví říká: „Co nic nestojí, nestojí za nic“. Opravdu křesťanské to není v žádném případě.

Obojí postoj je svým způsobem ujetý. Nejsme ani ekumenickým koutem skuhrání, ani ekumenickým vetešnictvím, ve kterém může mít každý cokoliv zadarmo. Chtěl bych se nyní pokusit několik z těch plakátovitých „ano“ a několik našich plakátovitých „ne“ kritickými dotazy procítit duchovně.

Něco z toho má svůj původ v konferenci farářů, na které jsem se již v roce 1979 pokoušel na základě několika zvlášť negativních vymezení o pozitivní formulaci našich postojů a úmyslů, to znamená o vedení ke starokatolické spiritualitě. Tento projev měl tehdy velký úspěch a nakonec se stal brožurkou „Církev zevnitř“. Ta se podílela na duchovním rozvoji v našem biskupství.

Zbytek má svůj původ ve zkušenostech těch našich obcí, které duchovně rostou, tzn. kde v posledních 15 letech nejen několikanásobně narostl počet návštěvníků bohoslužeb, ale kde se také částečně zvětšil i počet členů církve.

Chci začít s dnes spíše komickými záležitostmi.

Mnohé naše obce se kdysi uchylovaly k lokální reklamě:

Starokatolíci říkají „ano“ k pohřbívání žehem

Takový slogan už dnes nemá reklamní působivost, protože totéž nabízejí i jiné církve. (Tak rychle se opotřebovává výjimečná profilace). Z této doby nabízení pohřbů žehem nám však zůstává jedno poučení:

Reklama s nabídkou církevních pohřbů žehem, ať by byly jakkoliv krásné, byla duchovně bezcenná, zvláště pokud se za ní skrýval jenom nějaký specifický, často vlastní, finanční zájem nebo eventuálně zájem o získávání neaktivních členů církve mezi truchlícími pozůstalými. I když to bylo tehdy jasné jenom malé menšině: Mohli jsme a můžeme říci k pohřbívání žehem „ano“, jen když je zatím skryta zvláště intenzivní víra ve vzkříšení zmrtvých. (Vyjádřeno konvenčními vzory představ: Je mnohem těžší povstat z popele, než když jsou zachovány alespoň některé anatomické základní části. ) K takové zvlášť intenzivní víře ve vzkříšení co by duchovní důsledek našich krematorních nabídek chci pozvat na začátku svých úvah.

Živou církev nepoznáme podle kategorického ne nebo kategorického ano k té či oné církevní struktuře a rovněž tak ne podle kategorického ne nebo kategorického ano k té či oné formě života. Starou církev bylo možno poznat podle její víry ve vítězství života nebo lépe řečeno ve vítězství Živého. Starou církví ovšem nemíním u nás tak apostrofovanou církev prvního tisíciletí, ale předkonstantinovskou církev, která ještě byla schopna totálního nadšení a schopna se o věci dělit. Víra v toto vítězství je dnes předpokladem všech dalších úvah a impulzů.

Starokatolíci říkají „ano“ k spolurozhodování všech věřících, k synodnímu principu.

Bylo by základním nedorozuměním pod tím chápat jenom jakýsi způsob církevní demokracie, která se organizuje ve sdružování, která má své lobby a bojuje o početní většiny, a která vystupuje na světlo pouze při volbách farní rady, faráře nebo biskupa… Synodní princip znamená společenství cesty. Mapou i orientační pomůckou pro toto společenství cesty je Písmo sv. Posilou jsou svátosti a cílem je království boží. Písmo, svátosti a cíl nejsou jen nadstranické, ale jsou antistranické. Požadují jednotu a sjednocení. (Proto není starokatolické chápání svátostí – v každém případě pro ty, kteří již byli pokřtěni – také nijak exkluzivní. Všichni pokřtění jsou zváni k eucharistii. ) To ovšem také znamená: Všichni eucharističtí lidé se musí stále znovu pokoušet být společenstvím cesty také ve všedních dnech.

Pro lidi, které svým synodním principem naše církev osloví, je největším zklamáním, že když k nám pak přijdou, musí zjistit: Tady nikdo není.

Starokatolíci říkají „ano“ k ordinaci žen

Bylo by „fundamentálně špatným hodnocením“, kdyby v tom bylo viděno oslabeníchápání úřadu v církvi podle hesla: Úřad se stal tak bezvýznamným, že již není věcí (silných) mužů, to dnes mohou dělat i ženy (tolik jedna poněkud ostrá poznámka Angely Berlisové). Můžeme říci „ano“ k ordinaci žen, když v ní spatřujeme kompletizaci a posílení úřadu. V misijní fázi potřebuje církev takové nositelky a nositele úřadu, kteří jsou silní a schopní dávat impulsy, a nejen správce farních úřadů či budov. V nábožensky stále povrchnější a v mnoha ohledech psychicky zatížené společnosti potřebujeme duchovně, teologicky dobře vzdělané a psychicky co nejstabilnější nositelky a nositele úřadu.

V misijní církvi najde uplatnění mnoho žen a mužů v kněžské službě. To naše církev poznala a podporuje (dálkové kurzy, přijímání kněží z jiných církví). Počet našich kněží se od roku 1977 takřka zdvojnásobil. Skoro polovina z nich koná – většinou vynikající – kněžskou službu spolu s civilním povoláním.

Tento fakt však má i jinou závažnou stránku: Rostoucí počet našich ordinovaných nesmí být na úkor kvality jejich vzdělání a nesmí vést ke klerikalizaci jistých oblastí. Člověk nezačíná být člověkem teprve vysvěcením. Poměr kněží ke věřícím musí být vždy v rozumném souladu. Především musí být zachována jistá psychická stabilita. Jinak budou následky katastrofální nejenom pro obce a biskupství, ale i pro všechny dotyčné.

Starokatolíci říkají „ano“ k plánovanému rodičovství

K plánovanému rodičovství můžeme říci „ano“ jenom když zůstane zodpovědným plánováním porodů. Kdo je člověkem vzkříšení, ten stojí zásadně na straně života. Plánování porodů, které stále více podléhá eugenickým hlediskům a které pramení ze všeobecné skepse o smyslu života příští generace; plánovaní porodů, které by se nakonec stalo zabraňováním porodů a které by mělo za důsledek utajované obavy před vázáním se a rezignaci v pohledu na budoucnost lidstva všeobecně a budoucnost rodičovství a výchovy dětí speciálně, by si své jméno nezasluhovalo. Široce rozšířený trend k hájení majetku a vyhýbání se frustracím nesmí zvítězit nad rizikem plození. Děti jsou důkazem toho, že Bůh ještě neztratil víru v lidi.

Mnohé církve se dnes vyžívají v angažování se za nenarozený život. Mně je však přinejmenším neméně důležité, aby se naše církev angažovala za narozený život. Z toho vyplývá jistý starokatolický profil: Žádná obec nesmí opomíjet péči o děti a mladistvé. Mnozí dospělí dnes – mezi nimi, jak dokazují výsledky průzkumů velkých církví, i mnozí faráři – mají strach z kontaktu s mladistvými. Já mohu jen říci: Žádný strach! Mladí lidé jsou mnohem přístupnější, než se mnohdy zdá.

Takže: Církev,která se zasazuje za zodpovědné plánovaní porodů, se musí vyznačovat o to většíláskou k mladým lidem, aby tato zodpovědnost přinášela viditelnou radost.Starokatolické obce musí být místy, kde lidé, kteří to potřebují, najdou pomocpři výchově a povzbuzení k výchově: kroužky mladých matek, nabídka pomoci proty, kteří zůstali na výchovu svých dětí sami, místa setkávání pro rodiče, kteřímají s dětmi zvláštní problémy.

Děti musí v obci nacházet: dětské skupiny, dětské bohoslužby (a ne pouze bohoslužby pro dospělé s dětmi nebo bohoslužby pro dospělé v jazyce dětí), mládežnické skupiny, mládežnické víkendy (zvláště důležité, protože kvůli naší situaci diaspory je jenom tak možná zkušenost zažít společenství!). Musíme znovu promýšlet zapojení mladistvých do liturgie, vyměňovat si zkušenosti z přípravy biřmovanců spojené s víkendy nebo rekreačními akcemi a „kurzy víry“. Znovu promýšlet věk biřmovanců jako věk křesťanské dospělosti a spoluodpovědnosti.

Důležité je, aby náš kritický a láskyplný doprovod mladistvých jim poskytoval dostatek svobodného prostoru a abychom jim nedávali neustále najevo, jak jsme „namíchnutí“, když nepřijdou. Mohu z vlastní zkušenosti říct: Mnozí přijdou po dlouhých fázích církevní abstinence znovu!

Starokatolíci říkají „ano“ k opětnému sňatku rozvedených

Každé životní zranění a každý hřích může být vyléčen, může být usmířen. A když dojde ke zranění v nejintimnější oblasti lidského života, v manželství, nebo, což je horší, v rodině a tato rána je nezvratná, musí být možný nový počátek i zde. Nový počátek v duchu smíření – to je jádrem poselství živoucího Krista.

Řekneme-li své „ano“ k takovému novému počátku, neznamená to, že dnes již beztak poničený obraz manželské lásky, věrnosti a solidarity pohřbíme spolu se zapáchajícím maloměšťáctvím, že budeme lidi nabádat, aby okamžitě opustili ne zcela příjemný model věrnosti, a nepokusíme se vůbec o nápravu tohoto stavu.

Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je obrazem neroztříštitelné solidarity. S tím opravdu souvisí manželská solidarita a vzájemné uznání hodnoty člověka jako muže a ženy a uznání hodnoty dítěte jako samostatného individua s právem na rodičovskou náklonnost. I tyto hodnoty je třeba z pozice církve chránit a podporovat. Jenom tomu může sloužit druhý pokus o uzavření manželství, pokud jepo ztroskotání prvního manželství potřebný, a to, aby tentokrát vydržel a aby byly nastoleny stabilní poměry – v neposlední řadě k požehnání příštích generací.

Starokatoličtí teologové se už zabývali mnohými věcmi. Bylo napsáno mnoho pojednání o úřadu, o podstatě a nepodstatě církve a o různých formách lidského soužití. Jenom o manželství tu nic není. A to v době, kdy dokonce zcela necírkevní politici si stěžují, že mladým lidem chybí odvaha k manželství a rodině, že generační zabezpečovací smlouva se hroutí a kdy i liberální noviny (např. Der Spiegel) konstatují, že terapeuti a vychovatelé jsou až na pokraj svých možností zavaleni nesmírným počtem dětí poškozených rozvodem.

Starokatolickým profilem pro dotyčné by tedy mělo být, že budeme reflektovat pozitivní šance manželství a rodiny, že budeme podporovat rodiny v obci jako jeden z největších a Bohem milovaných odvážných činů na světě.

K tomu patří: Přípravné semináře, které mladým lidem dodají odvahu k manželství, slavnosti ducha-plných a nejenom květin-plných svateb, diskuzní fóra v obci, v nichž manželé, matky, otcové – možná dokonce se specifiky v jednom pohlaví (v kroužcích mužů a v kroužcích žen) mohou mluvit o radostech a bolestech v manželství a rodině, terapeutické nabídky pro manžele a rodiny. A když už opravdu žádné uzdravení není možné a oba rozvedení patří do téže obce, pak se snažit dojít k nějakému modu vivendi a dobrému právu dětí na kontakt s druhým rodičem.

Starokatolíci říkají „ano“ k etablované církevní existenci

Rádi říkáme ano tomu, že jsme katolickou církví – jako každá jiná. Podpíráme to významem státního a ekumenického uznání, právem na univerzitní vzdělání duchovních,na školní vyučování náboženství a snad dokonce i právem na církevní daň. To nás však neopravňuje šilhat pouze po sebeprosazování a velkocírkevní prestiži. Musíme sami vůči sobě i vůči jiným vždy přiznávat: Jsme malá církev.

Tím nemá být vyslovováno nějaké vyznání, že by církev nemohla být velká. Máme tím alevyznat, že církev malá být může, ano, že právě v malém stádě (Neboj se, maličký hloučku…Lk 12, 32) mizí strach. Při stavběmalého domu má každý kámen větší význam, stejně jako láska může býtkonkrétnější, čitelnější a cennější v přehledném společenství nežv davu.

Mohu připomenout: Napočátku vynucené samostatnosti našich biskupství nestály pouze teologické kontraverze o papežství. Nejsme také pouze důsledkem politického liberalismu. Před vším ostatním stály spirituální buňky, malé skupiny bohaté duchem: Port Royal a jeho kruh přátel, buňky güntheriánů ve Vratislavi a Bonnu, kroužky okolo kříže, posluchači katedrálního kazatele Veitha ve Vídni, lidé okolo Wessenbergova liturgického obnovného hnutí a jeho pastorální konference v jihozápadním Německu a v severním Švýcarsku.

Mírně nadneseně lze říci: Nám udělený život v malých přehledných skupinách bychom nemohli zrušit, ani kdyby nás bylo zcela mnoho. V každém případě je proto vhodné, aby se každá starokatolická obec stále znovu snažila si vytvářet subkultury, skupiny a kroužky, ve kterých se každý jednotlivec může dostat ke slovu. Nejdelší a nejúspěšnější zkušenosti v tom mají naše kroužky žen, které zažívají leckde značné omlazení. Zajímavé nové zkušenosti mají v některých obcích ve znamení emancipace také s kroužky mužů. Jinde vznikají kroužky okolo jistého domu nebo jistých rodin, skupiny seniorů a pochopitelně též mládežnické nebo dětské skupiny, jakož i další kategoriální skupiny: např. kruh diakonie. Trhákem jsou v našem biskupství již asi dvacet let nabízené tématické víkendy, které se ponejvíce konají na úrovni děkanství.

Malá skupina se může soustředit na nějakou úlohu, může se otevřít jednotlivému člověku, v masách osamělému člověku, a to pro jeho osobní otázky a problémy. Kromě toho i v synodální církvi zůstává první kontakt s nositelem či nositelkou úřadu často klíčovým zážitkem, přičemž ti, kteří se o nás zajímají, si nezřídka přinášejí z velkých církví trauma „nebýt brán vůbec na vědomí“. Při nekomplikovaném prvním kontaktu se starokatolickým farářem může zájemce pociťovat: Zde není člověk přenechán sám sobě, není pouze „obsloužen“, není pouze „platícím členem“, není odkázán pouze na sebe a na Boha. V malém společenství může jednotlivec v dialogu pokračovat ve svém procesu víry.

Může zažít lásku, péči, nárok a nepochopitelnost Boha v kruhu obce:

jsem Bohem milován (Ř 8, 38 nn)

Kristus jde za mnou (L 15, 3 nn)

Jako hříšník nejsem ztracen a sám. Jsem sám spoluzodpovědný za to, abych podporovalslabé (G 6, 2 nn)

Všichni jednotlivci jsou božským Otcem (a ne nějakým na místo a dobu vázaným „Svatým“ otcem) ne sebe odkázaným, novou smlouvou v Kristu zpečetěným, společenstvím.

Proto také nacházíme v mnohých novozákonníchtextech obraz rodiny jako přehledné, pro jednotlivce vnímatelné jednotky,jejímž otcem je Bůh (viz Mt 12,46 n. n.; 23,8n. n. a mnoho dalších míst).

Početní malost se v nejhorším případě může stát problematickou tehdy, když se nějaká zvláště malá obec izoluje do hřejivého pocitu MY, takže lidé s jinými názory, jiného původu, s jinými přednostmi nebo defekty vůbec nenaleznou napojení. Přirozeně, že se zde opět setkáváme s tím, že personální otázky jsou otázkami klíčovými. Je podstatným úkolem „ordinovaného personálu“, aby i tu nejmenší obec udržoval psychologicky i prostorově přístupnou. Je třeba také s veškerou láskou dbát o to, aby v malých skupinách či skupinkách nenabyly převahu problematické osobnosti, které by potom určovaly obraz a cestu obce.

 

Starokatolíci jsou proti neomylnosti

 

Starokatolická církev musela začít svou vlastní církevní existenci z protestu proti dogmatu neomylnosti.

Nemůžeme však duchovně žít z protestu proti neomylnosti, nýbrž maximálně z přiznání vlastní omylnosti.

Nikoliv, že každý je sám sobě papežem, ale: My všichni jsme slabí, omylní lidé^.[2] Z plnosti Ducha svatého může žít jen ten, kdo nejprve pozná, svou vlastní prázdnotu, potřebnost pomoci a slabost. To má – řečeno mimochodem – důsledky na náš přístup k pokání. Naše starokatolictví se nemůže vyčerpávat ve vystupování proti privátní ušní zpovědi; může se utvářet jenom ve vyznávání pravého, tzn. promyšleného a ne pouze schematického zkoumání svědomí, lítosti a polepšení se. Ke starokatolické spiritualitě v oblasti „revision devie“ (revize života) proto nestačí jen vyměnit individuálně juristickou formu, která se používá při mnohých zpovědích, za hromadné a kolektivní vyznání viny.

Naše vyznání hříchů by mohlo být podpořeno spíše v podmínkách přehledné obce skupinovým hovorem o mém nebo našem selhání, o mé nebo naši cestě k polepšení. Zde bych mohl svou vinu nebo alespoň svou nespokojenost se svou distancí k bližnímu a k Bohu pociťovat a formulovat nejlehčeji. Jen tak bude zřejmé, že vina v křesťanském smyslu znamená vždy osobní přestoupení a ne pouze přestoupení zákona. Tato osobní distance potom vyžaduje bezprostřední smíření a ne pouze vyznání se před někým třetím, „představitelem práva“. Kde bezprostřední smíření není možné, buď protože je vina nejasná nebo žez druhé strany nelze očekávat žádnou vstřícnost nebo také že moji chybu jak se zdá nelze napravit, je možno namísto společného vyznání viny i v liturgii se vrátit opět ke starokřesťanské praxi: V obci, která skutečně žije z Ježíšova ducha, může veřejné vyznání osobní viny jednotlivce mít smysl. To je myslitelné třeba v malé skupině, která se schází k bohoslužbě (pokání?) ve všední den a která je na verbální projevy jednotlivců před ostatními již zvyklá. Pro mnohého jednotlivce bude mít schopnost takto mluvit s vědomím, že mu naslouchá Bůh a obec, ohromně osvobozující dopad, protože bude moci vědět: Nejsem sám a všichni se zapojují do svého úkolu spolupůsobit na mé spáse. (Takové vyznání viny nemusí obsahovat výroky slovně bohaté, může to být jediná jednoduchá věta. Nejde o to Boha a obec o svých vykolejeních podrobně informovat; mohu vyslovit jednoduché upozornění na svou zvláštní chybu a tím říci: Ty, Pane, a vy, sestry a bratři, slyšte, cítím se vinen. Doufám v rozhřešení, odpuštění a pomoc.)

Pokud jde o pokání, velmi dobrou zkušenost máme mimochodem s něčím, co bylo kdysi z církevně historických důvodů považováno za víceméně nestarokatolické: s poutěmi. Být společně na cestě, doprovázet jeden druhého, poskytuje výtečnou šanci k výměně informací opotížích (životní) cesty každého.

 

Starokatolíci jsou proti každému nátlaku – např. „muset“ chodit na bohoslužby

 

Je možné být proti nátlakům, ale nelze být křesťanem bez bohoslužby. Můžeme duchovně žít pouze ve vědomí, že jako starokatolíci nemáme zapotřebí celou širokou nabídku bohoslužeb, protože nedělní eucharistická slavnost je zcela normální součástí starocírkevního a ranně křesťanského života obce. Sk 2,46 popisují samozřejmou radost, se kterou se první obec pravidelně shromažďuje k hostině Páně a k boží chvále.

„Ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života! (J 6,68). To může být jediná „starokatolická“ protiotázka vůči různým bohatým nabídkám, které sice vyčerpávají náš čas a naši pozornost ale s obrovským úsilím se pokoušejí vnutit jako terapii proti naší chronické nudě jen pozemskou existenci beze smyslu.

Eucharistie je slavnost, která vysvětluje sama sebe: V lámání chleba a sdílení kalicha zpřítomňujeme smrt a vzkříšení Páně. To v důsledku znamená: Život, skutečnýživot spočívá v odevzdanosti, dělení se, jednotě a slavení.

Kdo se svážností odvolává na starou církev, nemůže tvrdit, že by náboženská část života byla soukromou věcí. Mně se zdá, že máme nepohodlný úkol tuto část starokatolického sebechápání stále znovu diskutovat, protože na základě naší diasporní situace hrozí veliké nebezpečí náboženské privatizace a nakonec úplného rozkladu.

Protože naše oslava Boha má být stejným způsobem pro společenství i jedince možná jako celek, vyplývají z toho důsledky pro způsob našeho liturgického slavení. Starokatolické chválení Boha a také starokatolická eucharistická slavnost neznamenají, že musíme pěstovat ve vzduchoprázdném a liduprázdném prostoru nějaké fosilní bohoslužebné formy, jejichž jediný „pokrok“ spočívá v používání místního jazyka. I když lze zastávat mínění, že naše pozemská liturgie je obrazem nebeské liturgie, to ještě neznamená, že musí být sterilní. Liturgie musí být pro lidi, kteří ji chtějí a mají spolu slavit, transparentní. Pro všechny atraktivní liturgické pokusy – o tom existují vědecké výzkumy – je společné, že opět silněji oslovují emocionální stránku člověka. Není třeba dělat z kostela prostor pro společenské hry. Ale existuje velice jednoduchý slavnostní ráz, který si vystačí s mála prostředky i důrazy akterý užívá srozumitelné formulace a zpívatelné melodie. Každý by měl mít možnost společně slavit, nejenom historici liturgie a také nejenom fandové hudby stylu techno. Velice starokatolickou, tak jako dříve do budoucnosti orientovanou cestu, jak se mizdá, ukazují ve svém liturgickém slavení mniši z Taizé. Bohoslužby z Taizé vyzařují strhující slavnostní ráz,a to právě proto, protože jim chybí jakákoliv liturgická křeč a každé přebytečné slovo, protože každý, mladý či starý, může spoluslavit, protože na jedné straně nechybí nic podstatného, protože nakonec i nejjednodušší zpěvy, které se často skládají jenom z jediné biblické věty, s jednoduchým vedením melodie zpívané kánonem, pak zní tak plně slavnostně, že se dokonce instrumentální doprovod stává zbytečným. To protožezní modlitby, které nejsou nějakou tiskovou konferencí pro Boha a ani ne směsice slov srozumitelná jenom teologům a filologům, ale lidská slova, básnicky jednoduchá, protestantsky střídmá a liturgicky katolicky zabarvená. Takový a podobný příklon k teologické jasnosti a koncepční i textové přehlednosti jsme sledovali při vypracovávání našeho misálu, který se stal skrytě bestselerem. Již jsme ho prodali 2000 kusů, a to bez jakékoliv reklamy, při vlastní potřebě maximálně 200 kusů.

Takovými koncepty se stává liturgické slavení „otevřeným“, tzn. schopným osobní identifikace, aniž by farář musel jako komentátor zasahovat svým „průjmem slov“. Jednoduchá modlitba také znamená: ticho. „Odpověď na Slovo“ vyžaduje ticho. Přirozeně, že se budeme muset opět učit jak zacházet s tichem, budeme potřebovat si uvědomit dané ticho „s impulzy“ dokud sami nebudeme moci cítit prostory ticha a dávat se jimi naplnit.

Stále rozšířené je ještě bědování, že starokatolické bohoslužby jsou tak špatně navštěvovány. Ve svém biskupství to tak všeobecně potvrdit nemohu. Vedle právě zmíněných kreativních rad zde existuje jednoduchý recept, který je připisován Otto Steinwachsovi^[3]: Kdo si stěžuje, že do kostela chodí příliš málo lidí, ten musí nabízet více bohoslužeb. Většina starokatolických obcí postupovala dlouhoudobu opačným způsobem – a lidí bylo stále méně. Zkusme se však podívat na svou novou „cílovou skupinu“, na zájemce s jistým úmyslem: Co může pro takového křesťana být přitažlivé na nějaké církevní obci, kde se bohoslužba koná jenom každý druhý, čtvrtý nebo osmý týden, a to ve druhou neděli v 11.15 hod. v kapli domova důchodců sv. Josefa v X. a v pátou sobotu v 17.30 hod. v Melanchtonově kostele v Y. Kdo pak si to může zapamatovat? V posledních 20 letech se počet bohoslužeb v našem biskupství nejméně ztrojnásobil. Mnoho obcí nabízí bohoslužby ve všední dny: „ranní směny“, nešpory, modlitby podle Taizé, světelné nešpory, mše okolo stolu – a to s dobrou návštěvností. Ostatně tlačíme na to, aby se v každém větším kostele slavila každou neděli v pevně stanovenou dobu eucharistie – přičemž se na pozadí kulturního stylu mládeže musíme stále ptát, jak dalece jsme čas svých bohoslužeb stanovili správně.

 

Všichni starokatolíci jsou proti povinnému celibátu

 

Strukturálně je třeba být proti povinnému celibátu. Avšak duchovně můžeme žít jenom ve vědomí, že každý věřící v Krista musí být svým způsobem celibátník.

Při tématu celibát nejde o sňatek či nesňatek, ale jde o navázanost na blízké království boží (Mt 19,3-12), o člověka vzkříšení (Mt 22,23-33). Pavel (1K 7,25 n. n.) vyslovuje zcela jasně důvod a pozadí podtématu „celibát“.

Jde o „krátkou dobu“, brzké očekávání. „V budoucnosti ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli…“ Kdo žije v blízkosti království božího (a to ne chápáno jenom časově), pro toho neexistuje žádná centrálnější vazba nežli toto království.

První vazbou, kterou teprve mohou být interpretovány všechny ostatní vazby včetně manželství (Ef 5,25), je následování Krista. Na pozadí této nosné síly Nové smlouvy se mnohé zdánlivé jistoty stávají jak pro jednotlivce tak ipro církev druhořadými nebo dokonce i přebytečnými. Jednoduchost naší církve, která je jí v mnoha oblastech kvůli její finanční situaci vnucena, by měla být vlastně něčím samozřejmě snesitelným. Kultura pohostinnosti i znalosti jak se dělit o čas a majetek by měla být pro dům žijící ze starocírkevní spirituality samozřejmou.

Mám staromódní mínění, že jako návod má fungovat každá fara. (Perzonální otázky jsou klíčovými otázkami i zde.) Považuji za důležité, abychom i my kněží, přestože máme rodinu, spolu s ní udržovali svůj domácí i rodinný život otevřený. Evangeličtí personální referenti konstatují již po létas politováním, že u mnohých farářů stoupající mírou převládá „chápání úřadu v rámci služebních hodin“ a také z římskokatolických kruhů jemožno slyšet podobné. Náš úřad a náš rodinný život by oproti tomu měl být nedělitelný. Když mě má rodina někdy výlučně potřebuje, musím to umět obci říct. Když mne nebo dokonce mou rodinu potřebují jednotliví členové obce nebo icelá obec, nesmí to vůbec připadat jako „nevhodné“ nebo „ve špatnou dobu“ anelze to vzájemně počítat a porovnávat. Schopnost oddanosti znamená nevymezovatse. Je samozřejmě možné, že tato otevřenost bude zneužívána. Naším úkolem všakje být bratry a sestrami a ne aby někteří byli víc bratry a sestrami než jiní.Žít jako Ježíš, žít nebesky znamená: vazby na „můj“ majetek, na „můj“ čas, na„mou“ rodinu a na „mé“ vztahy umět postavit stranou, případně je podřídit, kdyžjde o království boží. „Paragei garto schema tou kosmoutoutou“ (1K 7,331), tzn. volně přeloženo: Schéma tohoto zdánlivého občanského pořádku pomine. Tak končí Pavel svou úvahu o pozemských vztazích na pozadípřicházejícího božího království.^[4]

Mnozí starokatolíci rádi říkají:

Starokatolíci jsou proti veřejné reklamě

a sice podle hesla: Dělat reklamu je sektářské.

Samozřejmě,že je možno být proti primitivnímu náboženskému lapání sedláků. Lze být i protistavění sebe sama dobrým, tím že jsou druzí stavěni do špatného světla. Nelzevšak duchovně žít s tím, že se stydím zanaši křesťanskou existenci a za svébytnou vlastní církevnost. K našemuduchovnímu životu patří i misie. Raná církev byla opravdu církví misionářskou!Misie neznamená jiným církvím uzmout a zlanařit jejich angažované členy: Šedázóna nevěřících, zklamaných, roztrpčených, lhostejných a nerozhodných „mezi“ konfesemije tak veliká, že tam máme dost. co dělat.

Pravdou je ale také: Téměř nepominutelná vazba velkých církví na jejich obrovský byrokratický aparát a na samovyrobené zákony a na mnohá jiná „schemata touto ukosmou“ odrazuje mnohé potenciální křesťany od víry a od spolužití v církevních obcích. Mezi zklamanými, kteří potom někdy klepou na naše dveře, však existuje jistý nový typ. Těch lidí, kteří se o nás zajímají jenom proto, protože potřebují za nižší cenu (v finančně i jinak) církevní sňatek, pohřeb, požehnání nebo potvrzení, ubývá. Pro takové zájemce již dnes existují vkaždém velkém městě nespočetné nabídky z vagantské církevní oblasti, odinstitucí doprovázejících truchlící nebo od „svobodných skupin teologů“.

Při vstupech k nám v posledních 20 letech máme co dělat s novým typem, s lidmi, kteří od nás očekávají něco pro svůj život, ne jen pro nějakou určitou situaci nebo určitý segment: Náboženské odpovědi na otázky po smyslu, smysluplný prostor pro působení, pocit být přijat a být doma, kreativitu, možnost k diakonickému angažování se atd. Co se týče této cílové skupiny záleží mnoho na tom jak dalece svou starokatolickou spiritualitu žijeme a otevřeně k spoluprožívání zveme, i na tom, zda rosteme nejprve duchovně a později snad i počtem. Mnozí lidé sice naléhají, aby církve zaujímaly stanoviska k nejaktuálnějším politickým a etickým otázkáma slibují si od toho zájem a vstupy nových věřících. Odhlédneme-li od toho, že pro nás jako malou církev by něco takového bylo zcela nedosažitelné a interněby nás to vystavovalo neúnosným napětím – pouhé deklarace a slovní opatření - při všem závalu papíru - již dnes na nikoho nečiní žádný valný dojem. Františkův dvůr v Zehdenicku, který nevydal ani jediné veřejné stanovisko k politickým, společenským nebo etickým otázkám,vyvolává svou autentickou prací na bázi větší pozornost nežli jakkoliv rozšiřované prohlášení IBK nebo německé synodní rady. Kde je středem Kristus, nezní naše NE jako loňský sníh a naše ANO nezní jako výprodej. Naše slova nezůstanou hlučícím kovem a dunícím zvonem, protože bude vidět: Ti dělají to,co říkají a říkají to, co dělají. Zde žije Ježíš a oni to věří. A to s pohřbem žehem nebo bez něho.

Přeložil Josef König/Dušan Hejbal

---

^[1]Srv. Karl Rahner, Strukturwandelder Kirche als Aufgabe und Chance,  Freiburg 1972; z evangelického pohledu se toutotematikou velice podrobně a na základě vyhodnocení poznatků z USA zabývá: Arnd Hollweg, Theologhieund Empirie, 2. vyd., Stuttgart 1971

^[2]srv. k tomu dílo Eduarda Herzoga: Hirtenbriefeauf die Fastenzeit– Neue Folge, Aarau 1901,str. 251

^[3]PhDr. Otto Steinwachs (1882-1977), od 23.4. do8.5.1910 pastoroval přechodně starokatolickou obec Brno a v letech 1911-1950 byl farářem v Mannheimu. V roce 1947 byl v Utrechtu vysvěcen na biskupa a poté se stal pomocným biskupem Starokatolické církve v Německu. V letech 1950-1953 byl generálním vikářem. – pozn. překl.

^[4]O spiritualitě fary jsem se pokusil říci více ve svém pastýřském listu „von Amts-Wegen“.

Hans Gerny

 

Referát pro 28. Mezinárodní kongres starokatolíků 2002 v Praze

 

Přípravný kongresový výbor stanovil s velmi dobrým citem za základ naší práce biblický text, který může značně ulehčit názorné uvažování nad současnou situací starokatolíků. Situace Abrahama a naše situace se dají totiž docela dobře porovnat. Abraham byl malým sedlákem – tak jako jsou starokatolické církve malými sedláky… Je tu však jeden důležitý rozdíl: Abraham byl typickým nomádem, který byl na rozdíl od nás stále na cestách. My se oproti tomu vyznačujeme pevným církevním zavedením a spirituální usazeností. Přes tento rozdíl nás s Abrahamem spojuje něco důležitého: Byl tak jako my v nouzové situaci. Vědci specializovaní na Starý zákon předpokládají, že nomád Abraham byl v prekérní situaci, když opouštěl svou zemi.

Možná byly jeho louky již úplně „vypaseny“ nebo byl ohrožován nepřáteli. V této obtížné situaci řekl Bůh Abrahamovi: „Tak to dál již nejde. Musíš si najít jinou zemi, jinak se dostaneš do problémů. A neboj se – já jsem s tebou. Já ti žehnám“. Svým žehnáním slibuje Bůh Abrahamovi sílu plodnosti i příslib růstu a úspěchu. Něco podobného se přihodilo o několik století později při odchodu izraelského lidu z Egypta: Když se těžkosti v nilské deltě stávaly příliš velkými, řekl Bůh Mojžíšovi: „Nyní musíte vyrazit – a sice okamžitě“. Jak nomád Abraham, tak i vůdce lidu Mojžíš vyrazili. Ne že by byli nějak zvlášť poslušní nebo pokorní, ale pouze proto, že v nouzové situaci pomůže jenom odchod a nový začátek. A kdyžk takovému odchodu dá podnět sám Bůh, pak je to jistě dobrý nápad.

 

Starosti Abrahama a starokatolíků

 

Nouzová situace Abrahama se dá docela dobře porovnávat se situací církví na Západě všeobecně a specificky se situací starokatolíků. Nejsme však jako Abraham ve stavu vnější, materiální nouze. Musíme si stále stěžovat na nedostatek peněz, ale můžeme zde také slavit fantastický kongres. Dovolujeme si nespočetná zasedání, cesty a konference. Provoz církve běží, běží normálně a rutinovaně.

Přesto, cítíme všichni: Nejde to tak, jak by to jít mělo. Nenacházíme se v příznivém větru. Jsme – když se na to pořádně podíváme – v prekérní situaci. Při všech početných aktivitách, které se v obcích a biskupstvích konají, církve nevzkvétají. Mnoho duchovních pastvin je již „vypaseno“. Mnohdy panuje teologický nedostatek vody. Stáda jsou duchovně krmena špatně a proto jim mnohdy chybí docela normální vitalita. To, že něco nesouhlasí, se ukazuje i na vnějškovostech. Ukazuje se to na ubývání členů všech západních církví. Následkem toho se zúžily naše personální zdroje. Začínají chybět spolehliví návštěvníci bohoslužeb a rovněž lidé, kteří jsou ochotni nést v církvi zodpovědnost. Některé z našich církví nejsou schopné zabezpečit kněžský dorost z vlastních řad, protože nemáme takřka žádné studenty a studentky teologie ze starokatolických rodin.

Ale i pro lidi, kteří stojí mimo církev, je naše těžká situace viditelná. Slovo církví silně ztratilo význam na veřejnosti. Církve ztratily pro lidi tohoto světa mnoho na své atraktivitě. Bohoslužby a život obcí již lidi nepřitahují jako kdysi.

 

Bůh se nedá vázat

 

Právě to vše správně cítil přípravný kongresový výbor. Když témakongresu zní „Být starokatolíkem v 21. století“, pak to může znamenat jen„Odejdi z této země do země, kterou ti ukážu“. Nebo, když poněkud upravímeJežíšova slova k ochrnutému: „Vstaň starokatolictví, vezmi si svou postel a pohni se“ (srv. Mk 2, 9). Pochopitelně, že vím, jak lehké je to říct a jak těžké je to uskutečnit. To totiž neznamená nic jiného, než postavit otazník nad zvyklosti, které se nám staly drahými, a riskovat s pocitem mít útulný domov. Znamená to: Jak usedlý život, tak i usedlé bohoslužby nám nemohou být cílem nebo něčím nezbytným. Všechno by mohlo být i jinak. Bůh se nedá, jak je známo, vázat; ani na jistou formu bohoslužby nebo jistou teologii (srv. k tomu Westermannovu knihu Gensis I/2, str. 163-184). Jsem kongresovému výboru vděčný, že měl prorockou žílu a nad naši usedlost postavil otazník a též nás vystavil této grandiózní větě Boha Abrahamovi. A doufám, že na tomto kongresu (a především po něm!) budeme mít sílu se tomuto příkazu Boha skutečně podřídit.

 

Studení ze shovívavosti a trpělivosti

 

Co to znamená konkrétně? Chtěl bych se pokusit, abychom si pomohli slovy rakouského literáta jménem Anton Kuh, který před sto lety řekl o duchovním klimatu Rakouska: „Tam, kde dříve vřela pára mezi uznávaným iintelektuály, je nyní chladno kvůli shovívavosti a trpělivosti“. “Studení zeshovívavosti a trpělivosti“ – vezměte pečlivě na vědomí tuto formulaci. Žijeme v době, ve které nastal chlad kvůli shovívavosti a trpělivosti. Jsem pevně přesvědčen, že naše bezbřehá shovívavost a trpělivost nám dávají možnost „zamrzat“. Kde každý dovoluje všechno každému, kde všichni smějí všechno, kde již neexistují žádné tabu nebo hranice – tam nemůže být žádné teplo a pocit být přijímán. Tolerance, která potkává jiné lidi s lhostejností věčného a nudného přitakávání, učinila náš svět studeným.

 

Ano a amen

 

Církev žije v tomto světě a nemůže se jeho vlivů zříct. Situace okolního světa a duchovní klima doby nás ovlivňují všechny. Souvisí to snad s tím, že v našich církvích již nemáme živé a v důsledku toho žhavé výměny názorů o otázkách víry? Namísto sporů máme raději harmonii. Je však možné takovým nebýt. Lze mít skutečně různé názory. Víra je přece, když se někomu vede dobře. Ochranná známka naší společnosti „Každý má pravdu a každý smí“ poznamenává i církev. I my, křesťané a křesťanky – ti starokatoličtí možná zvláště – máme tendenci na všechno říkat ano a amen. Zda ale taková teologie nekonfliktnosti věci evangelia pomůže dále?

Avšak odkud přichází taková teologie nekonfliktnosti? Jsem přesvědčen, že má své kořeny jistém obrazu Boha, obrazu milého Boha, který je vždy mírný a dobromyslný. Tato představa se však velice liší od biblické zkušenosti s Bohem. Starý i Nový zákon líčí Boha velmi komplexně, komplikovaně a kontradikčně: Bůh je plný lásky, ale požaduje od nás vydání počtu a on též trestá! Bůh se slitovává nad lidmi, ale dává jim v životě také zabrat a pořádně „kmitat“. On je světlo, ale má současně stinné stránky. On je Bůh, který se sice lidem ukazuje, kterého však nemohou poznat. On je blízko a současně je skrytým Bohem. Je jeden Bůh a současně je tři. Krátce a dobře: Bůh přesahuje každé myšlenkové schéma. Každá veličina pocitů a předsta v naněm ztroskotává. On je – jak říká jistá známá formulace – „ten zcela jiný“. A právě s tím máme těžkosti. Chtěli bychom jednoduše jenom svého „milého“Boha. Bůh, který uspořádá poslední soud a bude tam oddělovat ovce od beranů, nám sympatický není. Nepasuje jaksi do našich představ o lásce a do našich potřeb harmonie. Ale Bůh ještě nikdy nepasoval do nějaké společenské formy – nyní i v jiných stoletích. On je tím „zcela jiným“. Proto se příčí každé duchovní krajině. Právě z tohoto důvodu si lidé již vždy vytvářeli rádi „milého“ Boha, se kterým je možné se dohodnout.

 

Nový obraz Boha

 

Jsem přesvědčen, že první krok k obnově naší církve předpokládá obnovu našeho obrazu Boha. A tento obnovený obraz Boha lze nalézt jenom na jediném místě: V Písmu svatém Starého a Nového zákona. Chrání církev před tím, aby pod tlakem pokusů světa a moudrosti lidí hlásala Boha zformovaného v souladu s všeobecným trendem do jistých linií. Chrání ji před teologií trendu smíchané z ducha doby a módních proudů. Chrání ji před naší tvrdošíjností a naší neobezřetelností. Chrání ji před – po harmonii posedlou zbabělostí těla. Písmo svaté je měřítkem všech věcí, normou veškeré mluvy a jednání. Pomáhá přes všechna našeptávání a pokušení, přes pochybnosti a otázky přiblížit se trojjedinému Bohu a dostat o něm obraz, který nás ponese a který církvi pomůže nalézt cestu do neznámé země.

Když se tato cesta do nového století musí vyznačovat vážným zabývánímse naším obrazem Boha, pak je to není, jak se domnívám, v žádném případě jenom teoretické. – Pochopitelně, že ke každé obnově musí náležet vážná teologická práce. K cestě kupředu patří i spory o otázky víry. Církev, které se nepře o to své nejvnitřnější – o víru v trojjediného Boha – není žádnou církví. Tyto spory musí mít však svůj cíl v konkrétním životě a musí mít především viditelné a praktické důsledky. Chci se konkrétněji pokusit o vyjádření tří bodů, které se mi zdají být důležitými i pro hovory ve skupinách.

 

Bůh od nás něco očekává

 

První bod: Bůh miluje lidi – jak se říká. To neznamená nic jiného, nežže Bůh bere člověka vážně. Protože, když někoho miluji, tak ho beru také vážně. A když někoho beru vážně, pak od něho něco očekávám. To nejvíce znevažující, comůžeme o nějakém člověku říct, je „od toho již nic nečekám“. Když to o někom řeknu, tak je dotyčný odepsán. Bůh nás lidi bere tedy vážně. Proto od násněco očekává. Očekává něco od nás, protože důvěřuje, že jsme něčeho schopni. Ale co od nás očekává? Očekávání kladená Bohem na člověka jsou precizně popsána v příhodě o stvoření na začátku Bible: „Hospodin postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15). Obdělávat a střežit zahradu Eden znamená zcela jednoduše, že my lidé jsme zodpovědní za stvoření. Ke stvoření náleží příroda a všechno co v ní žije. Centrální roli zde hraje zcela přirozeně člověk, kterého Bůh stvořil jako svůj obraz (Gn 1, 26 nn. ). Proto znamená také pro lidi starat se o Boha. Starat se o člověka může ale jen ten, kdo se stará také o přírodu, která je základem jeho života. Věta z příběhu o stvoření „Hospodin postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ znamená moderně vyjádřeno zcela jednoduše: konat sociální práci. Přičemž sociální práci může konat jenom ten, kdo se stará o stvoření, ve kterém žijeme nejenom my, ale i naši bližní.

A tady jsou starokatolíci, jak je známo, u konce s dechem. Zde máme ještě hodně dohánět. Chtěl bych předložit k diskuzi jenom pár bodů, které se zabývají nouzí člověka. Nárok na kompletnost nevznáším. Doplnění jsou vždy možná a potřebná.

 

Nekonvenční sociální práce

 

Zvykli jsme si na to, že moderní, na blahobyt orientovaný západní stát podstatné části nouze odchytává a zajišťuje docela pevnou sociální síť. Sociální nouze nemá však jenom materiální tvář. Má i mnohé jiné tváře. Jednou znich je osamocenost, která je zvláštním bičem naší doby. Staráme se sice o seniory a pokoušíme se je integrovat do společnosti. Ale co je s osamělostí mladistvých, která v industriální společnosti nabývá na nebezpečných rozměrech? Co je s osamoceností mladých dospělých, kteří stojí v pracovně činné fázi života a které jsme schopni vnímat jenom jako společnost orientovanou na zábavu. Co je s péčí o mladá manželství, jak ta intaktní, tak i ta, která se rozpadají? Počty rozvodů nabývají ve Švýcarsku (a jistě i jinde) povážlivé rozměry – fakt, který bude stoupající mírou ohrožovat sociální základnu naší společnosti. Co proti tomu činíme v našich církvích, kromě toho, že se holedbáme tím, že umožňujeme rozvedeným nový sňatek. Co je s dětmi, které ve svém prostředí emocionálně chátrají? Co jes rodičovskými páry a v osamocené individualitě vychovávajícími rodiči, kteří jsou úkolem zprostředkovávat teplo a budoucnost, očividně nad své schopnosti přetíženi? Co činíme pro to, aby možnost interrupce ve vymezeném raném období těhotenství vůbec nemusela být využívána?

Myslím si, že jako církev musíme konat novou, nekonvenční, nouzi doby beroucí na vědomí sociální práci. Církevní práce pro ty nejmenší tohoto světa musí hledat neobvyklé cesty. Začali jsme vůbec někdy s hledáním? Mohlo by to začít se zcela nespektakulárními a dostupnými věcmi. Mohli bychom přemýšlet o tom, zda naše obce svou pastoraci dobře koncipují a mají vskutku v pohledu lidi, kteří nás potřebují, nebo jen ty, o které se starat je lehké. Mohli bychom např. někdy zvažovat používání a fungování svých budov. Jak je to vlastně s našimi kostely, farami a místnostmi obce? Přirozeně slouží v prvé řadě legitimně potřebám našich obcí. Ale jsou naše církevní budovy otevřeny i navenek – pro ty, kteří jako v podobenství o hostech venku na ulici mrznou (srv. L 14, 15-24)?

 

Centrální bod rozpočtu

 

A jak to vypadá vlastně s církevním finančním hospodařením? Jak to máme s poměrem nákladů na stavební opatření a administraci na jedné straně vůči nákladům na sociální činnost, liturgii a vyučování náboženství na straně druhé? Nikoli my jsme centrálním bodem existence církve, nýbrž pouze to, co Bůh stvořil a co miluje. Je tento centrální bod také centrálním bodem církevních rozpočtů a účetnictví?

Druhý bod: Na pozadí ohromné nouze tohoto světa se sama klade otázka – Co můžeme, my, slabí starokatolíci již vykonat, abychom ošetřovali boží stvoření? Nezměníme nic. Když se ptáme takto, pak je možno samozřejmě jenom reagovat zoufalstvím a rezignací. A rezignace vede nutně k depresivní pasivitě a všechno pak k vidící nečinnosti. Tady bych chtěl připomenout něco, co mi jednou řekl Karl Barth: My křesťané nebojujeme proti zlu na tomto světě, přestože ho nemůžeme porazit. Bojujeme proti zlu, protože proti němu nemůžeme nic udělat. Vezměte si prosím tuto větu a vložte si ji velice dobře domysli: Bojujeme proti zlu, protože proti němu nemůžeme nic udělat.

 

„We shall over come!“

 

Tento výrok potvrzuje dvě věci: na jedné straně zdůrazňuje skutečnost, že křesťané a křesťanky, kteří si toto jméno zaslouží, se nikdy, vskutku nikdy, nevzdají. To je jeden z nejdůležitějších poznatků, které si je možnoz církevních dějin osvojit. Křesťanky a křesťané se nevzdávají, protože vědí, že nepodlehnou. To je srdcem všech zkušeností milosti: Já již nějakprojdu a nezajdu. Tak jako otroci v Americe kdysi zpívali o své nouzi: „We shall over come“ (Překonáme to). Trvalo to potom staletí. Mnoho z nich předtím zahynulo. Ale nakonec to skutečně překonali: Dnes je ministrem zahraničív USA černoch.

Barthův výrok však říká ještě druhou věc, a sice: Věřící budou muset při všech svých snahách zjišťovat, že lidské konání je vždy spojeno se selháním. Všechny snahy pro Boha a pro lidi budou vždy doprovázeny neúspěchem a nedařením se. Zlo v tomto světě zůstane přes všechny snahy a přes všechnu pevnost ve víře vždy silnější. Nedá se přemoci. Na této nezměnitelné  skutečnosti by vlastně museli křesťané troskotat a rezignovaně se vzdávat. Proto jsou dějiny církve v mnoha věcech dějinami neúspěchu a lidského selhání. Viděno logicky a realisticky by církev na tomto stále opakovaném selhání musela zkrachovat. Ale nezkrachovala. Přes nepřekonatelnost zla (Luther by řekl ďábla) stále ještě existuje. To musí mít důvod. Pavel tento důvod jmenoval: „Jsem sijist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našemPánu“ (Ř 8, 38 n.). V tomto přesvědčení se křesťané po staletí modlili, žili a pracovali. Proto, a jenom proto, žije církev i dodnes.

 

Proč slavit eucharistii?

 

Protože pouhé mluvení o Kristově lásce, jak je známo, nepřináší mnoho užitku, musela a musí existovat pro věřící zkušenost s Kristovo láskou. Atuto zkušenost činili věřící v Krista po tisíciletí při nedělní oslavě smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Ze slavnosti chleba a vína čerpali věřící svou sílu pro život – sílu, která pomáhala i v největších poníženích a dezolátní neúspěšnosti k pevné vytrvalosti a důsledné jistotě. To je možno vyčíst nejenom z mnohých životopisů. Samo evangelium nám to činí zřejmým. Po katastrofě Velkého pátku teprve společné lámání chleba na cestě do Emauz umožnilo učedníkům Vzkříšeného poznat (L 24, 30 n. ). Abychom ho mohli poznat a cítit, slavíme eucharistii. K tomu potřebujeme eucharistii. Jsem přesvědčen, že těžkost naší doby cítit Krista, zde má svůj podstatný důvod. Když eucharistie není centrálním bodem naší církevní existence, pak je to na škodu naší znalosti Krista. To platí jak pro jednotlivého věřícího, tak i pro obce. Jsem proto přesvědčen, že cesta do 21. století musí vést přes prohloubení zbožnosti eucharistie. Prácena nové, prohloubené teologii eucharistie je conditio sine qua non (podmínkou, bez které to nejde) pro opětné posílení křesťanství. Bylo by to asi příliš jednoduché, kdyby oslovovací schopnost a životnost nedělních eucharistických slavností byly jednoduše dosažitelné liturgickými reformami. Samozřejmě, že jsou liturgické reformy potřebné. Tak jako pro církev, tak i pro liturgii platí věta, že je třeba stále znovu obnovovat a přizpůsobovat době (semper reformanda est). Mladí a mnozí jiní lidé v naši církvi mají proto pravdu, když stále znovu poukazují na slabiny, délku nebo nudnost mnohých bohoslužeb. Mají pravdu, když poukazují na to, že není možno slavit nedělní bohoslužbu vždy jedním způsobem,protože se to tak dělá odedávna. Každá rutinovaně prováděná liturgie je ubíjející – jakkoliv je sloužena správně a korektně. Nebo možná právě tehdy!

Současně je třeba též zdůraznit, že liturgická obnova musí znamenat více nežli několik vstříc vycházejících textů. Musí být více než pseudomodernizace s trochou kytarové hudby a popového zvuku, které „byly in“ ve světě před třiceti lety. Musí být více než při vyučování nebo ve zbožných skupinách zformované přímluvy a eucharistické modlitby. Musí být více než pármódních přes oltář přehozených vlastnoručně pomalovaných lněných prostěradel. Nežádá se líbivost a móda. Nejsou žádány do ucha libě lezoucí šlágry padesátých let. Žádány jsou – zkušenosti dnešní doby, otázky, nouze a prožívání moderny, a proto potom řeč současnosti, soudobé hudby, vyjadřovacích schopností dnešního umění. Nemusí starou, přes epochy narostlou eucharistickou slavnost zrušit, ale obnovit ji, aby mohla oslovovat i dnešní lidi. Nemají starobylou hodnotu liturgických forem, slov a zpěvů odstranit, ale obohatit.

Jednu další věc nelze přehlížet. Slavnost smrti a vzkříšení Ježíše Krista je cenným darem, kterým je církev obdarovávána na své cestě. V liturgii působí všechno amatérské a diletantské velice nudně. Kvůli její hodnotě musíme zacházet s eucharistickou slavností s velikou láskou, nejvyšší starostlivostí a největším respektem, jakož i s hlubokými věcnými znalostmi. Musí – protože je svatým divadlem – odpovídat liturgicky, jazykově, hudebně a dramaturgicky nejvyšším, tedy svatým, nárokům. Současně musí odpovídat nárokům moderní komunikace a dnešních lidí. Proto musí znamenat obnova eucharistie více než reforma liturgie. Musí vycházet z nejvyššího respektu vůči Bohu a i vůči lidem.

Obnova eucharistie znamená uvědomění si její nejvnitřnější a nejhlubší funkce. Tato nejvnitřnější a nejhlubší funkce liturgie není ničím jiným než slavením Velikonoc. Nemá žádný jiný úkol než zpřítomňovat věřícím smrt a vzkříšení Krista. Nechce nic jiného než nás zavést na místo, kde můžeme být nejenom pohnuti, ale s existenciálním podílem můžeme zpívat: We shall over come – překonáme to – protože to překonal Kristus.

 

Kdy jsme vyrazili?

 

Třetí bod: Zaobírali jsme se otázkou péče o bližního a otázkou bohoslužby. Nyní přijde na přetřes věc třetí, a sice – můžeme zjistit, zda jsme vskutku vyrazili do nové země? A na čem poznáme, zda jsme našli nové přístupy k bližnímu a k eucharistii? Nebo, abychom přešli na kongresové téma: Jak poznáme, že jsme se dostali do nové země, a tím se stali lepšími obdělávateli a strážci božího stvoření? Myslím si, že na to jsou dvě kritéria.

 

Nic nás nemůže odloučit od lásky Boha – skutečně?

 

První kritérium: kdo emociálně a racionálně došel k názoru, že „nás nic nemůže odloučit od lásky Boha, která spočívá v Ježíši Kristu, „bude moci mluvit o Bohu zcela jinak. Bude moci mluvit o Bohu, o své vlastní svobodě, a to aniž by mluvil. Bude zcela jednoduše působit věrohodně. Zda jsme již vyrazili na cestu do 21. století, zda jsme již vyrazili do země, kterou nám chce ukázat – to se v podstatě pozná na našem způsobu žití a schopnosti mluvit o Bohu.

 

Mnoho chválený biskupsko-synodální systém

 

Druhým kritériem je způsob života našich obcí. Když se naše obce vesvém životě a ve svém hledání pravdy podstatně liší od světských spolků, skupin nebo institucí, pak již vyrazily. V křesťanské obci by neměly být mocenské boje, jaké stále znovu nalézáme v radách církevních obcí, na synodách i biskupských konferencích. Tak vychvalovaný biskupsko-synodální systém by měl proto uskutečňovat jistou kulturu sporů (ano, kulturu sporů!), která by se hodila k evangeliu. Vyjádřeno s nadsázkou museli bychom se stát opět natolik správně starokatolickými jak to starokatoličtí teologové při zakládání našich církevních struktur předznamenali. Nikoliv monarchie a nikoliv demokracie, ale společná diverzifikovaná odpovědnost je katolická. Pak by mohli lidé stojící mimo církev najednou cítit, že u nás je to jiné než jinde vesvětě. Zjistili by, že u nás neplatí jednoduchá pravidla demokracie, podle nichž má jednoduše většina pravdu. Museli by moci poznávat, že se u nás neprosazují tak jako v demokracii jednoduše ti silnější. Zjistili by, že jsme na cestě.

Samy od sebe se na tomto místě vytyčují dvě Ježíšovy věty jako směrnice: „Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“ (Mk 10, 43) a „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48). Pochopitelně, že vím, že jsou to pro náš obvyklý život církví a obcí provokující slova. Ale dobrá provokace – a v té se, jak je známo Ježíš vyznal – může pomoci dál a otevřít neznámé cesty. Tato provokující Ježíšova slova stále kladoucí otázky na náš osobní život jako křesťané a křesťanky – nebylo by to kouskem vyražení do nové země?

 

Sentire Ecclesiam

 

Nakonec ještě něco, co mnou odedávna hýbe. Existuje jeden velice obrazný výraz, kterým se označuje církev za „tělo Kristovo“. Naše tělo cítíme. Cítíme, když se mu vede dobře a když trpí. Trpí, když na něj není brán ohled. A oživuje, když je pěstěno. U Ignáce z Loyoly – což není bezpodmínečně nějaký starokatolický světec na sloupu, ale přesto velký muž – najdeme výraz „sentire Ecclesiam“, což znamená cítit, pociťovat církev. Slovem „pociťovat“ se míní více nežli čistá emocionalita. Pociťovat má mnoho společného s poznáním, sebe do něčeho vložit, s chápáním, s překonáním ega. To je něco, o čem sním – církev, ve které lidé nemají zájem jenom na osobním náboženském vyžití a na své individuální spirituální zkušenosti. Sním spíše o věřících, kteří primárně cítí, prožívají, zakoušejí, protrpějí, čichají a okoušejí dobro a bolesti těla Kristova. Sním o věřících, kterými hýbe toto „pociťovat církev“. Být zde – pro Krista a jeho církev na prvním místě, a z toho čerpat sílu zde být i pro sebe.

V této souvislosti mi na mysli vyvstává jiná významná postava. Tento muž je ještě méně starokatolíkem a nějakým světcem už není vůbec. Ale spatřil světlo světa v Praze. Don Giovanni! Mozart jej uvedl dne 29.10. 1788 v pražském Stavovském divadle. Všechno se mu kazí. Je zapleten do vraždy a je proto hledán. I jeho známé milostné příběhy již nejsou to, co kdysi bývalo. Jeden je neúspěšnější než druhý. Kromě toho ho chce opustit jeho moudrý starý sluha. Don Giovanni působí bezmocně a demotivovaně. A tu se přihodí něco zcela nepředvídatelného. Jakoby uhozen hromem říká najednou „mi pare sentireodor di femmina“ (zdá se mi, že cítím vůni ženi). Opět toto „sentire“ od Ignáce. Don Giovanni je jakoby elektrizovaný. Zapomíná všechny svoje těžkosti. Jeho vitalita se vrací. Opět pocítil to, bez čeho nemůže být. Proto se již více neptá po úspěchu a neúspěchu. Vrhá se jednoduše s překotnou horlivostí zpět do života, ve který již nevěřil.

 

Můj sen

 

My lidé z církve působíme mnohdy stejně demotivovaně jako Mozartova grandiózní postava. Zdá se, že se nám nic nedaří. Nic nejde kupředu. Tak jako Don Giovanni cítíme se být ve slepé uličce. A mnohdy již nevěříme v životnost církve. Přeji nám všem, aby se nám jednou událo podobně jakoDon Giovannimu: „mi pare sentire odor di chiesa“ (zdá se mi, že cítím vůni církve). Přeji si, abychom našli svou církevní vitalitu zrovna tak elektrizovaně a s nevázanou nadějí a s odvážností se vrhli do života církve: protože církev cítíme, chápeme, vychutnáváme a poznáváme – krátce, protože bez ní nemůžeme být.

Autor je emeritním biskupem Kristokatolické církve Švýcarska

Rozhovor s Jiřím Hanušem

Když se mluví oantisemitismu nebo přesněji o antijudaismu v křesťanském prostředí, nemůžese začít asi v 19. století, ale je zapotřebí jít mnohem hlouběji do dějin…

Řekl bych, že musíme jít až k samému počátku křesťanství. Nev tom smyslu, že by křesťanství bylo samou podstatou antižidovské, to seříci nedá. Ale rozhodně je významné zmínit, že křesťanství vzniklo a bylonejprve formováno v rámci židovské tradice a kolem roku 70 bylo přenesenoi do jiných tradic, zejména helénistických. Křesťanství se tak postupně odžidovství emancipovalo a vytvořilo si svou vlastní tradici, přičemž se změniloi židovství, totiž v rabínský judaismus. Došlo k polemikám, kesporům, to by ale ještě nebylo to podstatné. Významnější je, že podleemancipovaných křesťanů získávalo na váze přesvědčení, že Izrael, který neuvěřilv Krista, přestal být nositelem Božího zaslíbení a že na jeho místonastoupila církev. Tento model nazývají teologové substituční: církvi se zdálo,že přebrala Izraeli jeho místo. Nemám důvod nevěřit příteli teologovi MartinoviPrudkému, který tvrdí, že prosazení tohoto substitučního modelu způsobilo, žesynagogální židovství bylo chápáno negativně. Bylo užíváno jako příklad nevěry,ztroskotání, jako doklad Božích trestů za tvrdošíjnost a nevěru. Myslím, žetento model fungoval neuvěřitelných dva tisíce let a dodnes v některýchkřesťanských prostředích ještě přežívá.

V antisemitismunejde však pouze o teologické problémy…

Nenávist k Židům je prastarého data a měla v dějináchrozličné podoby. Nejčastěji se udávají motivy teologické (při vystiženínenávisti křesťanů), ale občas se mluví o sociologických důvodech.Nezačleněnost a jistá „viditelnost“ Židů ve společnosti byla pro ostatní lidiznačně provokativní a na Židy se svalovaly mnohé problémy. Byli to obětníberánci, na něž byly svalovány například ekonomické problémy ve společnosti.Moderní psychologové někdy mluví také o mentální, patologické nenávisti,především v souvislosti s holokaustem, se šoa. To se ale dostáváme naponěkud iracionální rovinu, která může být pro kritické zhodnoceníprotižidovské problematiky občas zavádějící.

Nedá mi to, abych při této odpovědi ironicky nepodotkl, že by mneopravdu velmi zajímalo, jaké příčiny a důvody má současný antisemitismusOrganizace spojených národů…

O tom se můžeme pobavit,až splníme úkol a probereme 19. století. Začněme tedy. Čím vlastně začítmoderní dějiny židovství a moderního antižidovství?

V Evropě rozhodně osvícenstvím: císařskými dekrety Josefa II. neboi takového Ludvíka VI. A pak samozřejmě Francouzskou revolucí, která překonáváprovizoria předchozích právních aktů a židé jsou uznáni za občany a je jimpřiznána rovnoprávnost před zákonem. Osvícenství znamená skutečný převrat.Ještě na počátku žilo židovské obyvatelstvo v Evropě jako ve středověku,buď bylo zavřeno v ghettech, nebo putovalo za obchodem po různých zemích.Při vší nenávisti a averzi byli Židé v Evropě nezbytní, předevšímv oblastech finančnictví a armádních dodávek. Podléhali zvláštním clům,museli platit vysoké poplatky, povinně nosili zvláštní oděv, při křesťanskýchsvátcích museli zůstávat doma a podobně. Židé v západní Evropě se sicemohli pohybovat poněkud svobodněji, ale o moc lépe na tom nebyli. Určité výjimkypředstavovaly země jako Nizozemí a Anglie – zde se dokonce vytvořila židovskávelkoburžoazie.

Osvícenství tedy znamenápřerušení tohoto tradičního stavu…

Ano, a to hned ve dvojím smyslu. Na jedné straně některé židovskékruhy, především z řad buržoazie a inteligence, přejímají osvícenskémyšlenky. Na straně druhé otevřené a kosmopolitní prostředív západoevropských centrem vede k další emancipaci, totižk židovské emancipaci od ortodoxní, tradiční židovské komunity. NěkteříŽidé začínají zkrátka opouštět své společenství, především díky vlivu racionalismuosvícenského prostředí. Někteří představitelé židovství se však nechtějí zakaždou cenu se všemi židovskými tradicemi rozejít, touží však po určitémzjednodušení a očištění tradic, podobně jako je tomu u některých křesťanskýchintelektuálů osvícenství. Velmi dobrým příkladem může být židovský filozof aintelektuál Moses Mendelssohn, který žil v Berlíně a patřil k okruhuLessingových přátel. Jakkoli se emancipační trend zastavil či pozdrželv rámci porevoluční doby a období restaurace, zůstal už na povrchu či podpovrchem evropských duchovních dějin stále přítomen.

Stejně však zůstalypřítomny nejen emancipační tendence, ale i antižidovské trendy, popřípaděpogromy na jedince i na židovské kolektivy. Než se dostaneme ke konkrétnímpřípadům, ráda bych se zastavila u příčin antisemitismu v 19. století. Je možnési všimnout nějakých zvláštností?

V západní Evropě přichází s osvícenstvím myšlenka modernizacea myšlenka na akceptování a osvojení evropské kultury. Tyto ideje vyústilyv ochotu značné části židovského obyvatelstva na západě, ale zčásti takéna východě Evropy zmírnit přísné dodržování náboženských předpisů a napříkladposílat děti do nežidovských škol. Znovu bych ale připomněl, že jinak se žilov Berlíně či Vídni, a jinak ve východních štetlech, v nichž žilavětšina evropského židovstva. Krize tohoto asimilačního trendu nastáváv sedmdesátých, osmdesátých letech 19. století. Radikalizují separtikulární, nacionalisticky orientované ideologie, které hledají národnízakořenění v „půdě“ nebo v „rase“. Ožívá starý křesťanský antijudaismus, jeovšem doplněný a obohacený o nové ideje a často o pseudovědecké teorie.K tomuto vývoji došlo v Německu, Francii, Polsku, ale iv dalších zemích. Vývoj vede k tomu, že si Židé, tedy mnohoz nich, uvědomí neúspěch asimilačních pokusů. Z tohoto pocitu az konstatování neúspěchu vzniká sionistické hnutí, které máv programu návrat Židů do Palestiny a vytvoření vlastního státu.Mimochodem, sionismus je již židovským národním programem moderního typu, kterýje zčásti odpoután od náboženství.

Příčinou novéantižidovské vlny 19. století se tedy staly nové evropské ideologie?

Myslím, že v podstatě ano, ale nešlo pouze o ideologie, ale ocelkový trend politického, sociálního a společenského života. Tento komplexmusíme vzít v úvahu, pokud chceme rozumět tomu, proč se v moderníchspolečnostech znovu objevil antisemitismus. Pokud bychom však chtěli jít dovětších hloubek, museli bychom se zastavit u rozborů některých významnýchmyslitelů, kteří studovali antisemitismus detailně. Stálo by za to připomenoutHannah Arendtovou, která se pokusila vystihnout antisemitismus 19. století vesvé proslulé knize Původ totalitarismu. Četba Arendtové není jednoduchá, aleporozumět tomu, kde se vzal moderní antijudaismus, je zkrátka obtížné. Jezapotřebí připustit některé paradoxy. Například ten, že moderní procesemancipace, popřípadě procesy průmyslové revoluce, rozvoj liberalismu akapitalismu, to všechno nepůsobilo jednoznačně, ale víceznačně, a toi v evropské židovské komunitě. Nejdříve se vyvíjí antisemitismusaristokratický, pak levicový, postupně se vytváří politické stranys antižidovským programem. A aby to nebylo tak snadné, jiná jesituace v Prusku a pozdějším Německu, Rakousku-Uhersku, Francii. Ve dvacátémstoletí se pak všechny důvody antižidovství slily dohromady v nacistickéideologii a praxi a nabyly zcela obludných podob, jimž se skoro nedá uvěřit, žese skutečně staly.

Zůstaňme ještě chvíli upůvodní otázky. Co třeba vztah židovství a socialismu?

To je opravduproblematická otázka. Vyčerpávající výklad bych na malé ploše nezvládl. Snadalespoň dva příklady, které vyjádří problematičnost tohoto vztahu. Nejdřívebych zmínil polemiku Karla Marxe s Bruno Bauerem, který se mimo jinézabýval i Novým zákonem a vývojem raného křesťanství. Marx tam vyslovuje teze,které můžeme považovat za základ socialistického antisemitismu. Pomíjí náboženskýzáklad židovství a říká, že základem praktického judaismu je zištnost, peníze,čachr. Vychází tedy z vedlejšího významu slova „Jude“, což znamenálichvář, kupčík nebo čachrář. Svou klasickou dialektickou mluvou Marx docházík závěru, že židovství je výrazem tehdejšího protisociálního smýšlení a žese v tomto smyslu stali židy také křesťané. Je to možná zajímavý postřeh,na němž bylo něco pravdy. Nicméně Marxova věta, že emancipace Židů je ve svémkonečném důsledku emancipace od židovství musela zapůsobit na celé generacemarxistů, a později i na marxistické režimy, které zacházely s Marxovýmdědictvím zjednodušujícím a v podstatě dogmatickým způsobem. Korunu tomuještě nasadil Engels, který někdy na začátku 90. let 19. století napsal, žeantisemitismus je pouze reakcí středověkých, feudálních, zanikajících vrstevproti moderní společnosti, a že se tudíž může vyskytovat pouzev zaostalých zemích, kde není vyhrocen základní rozpor mezi kapitalisty anámezdními dělníky. Je sice pravda, že se Engels také zastal některýchŽidů-dělníků a Židů-svých přátel, to ale nic nemění na tom, že společněs Marxem projevil značnou tupost vzhledem k náboženství, tedy ik judaismu, a že špatně analyzovali tehdejší situaci.

Aby to ale nebylotak jednoduché: Druhým příkladem by mohl být židovský socialista Moses Hess,který se pokusil spojit socialismus a rodící se židovský nacionalismus. Patřildo okruhu mladohegeliánů a zřejmě ovlivnil Marxe v psaní spisu O židovskéotázce, který vyšel v polovině čtyřicátých let. Hess například tvrdil, žežidé v průběhu dějin přešli od krvavých obětí k obětem peněžním, cožbyl začátek kultu peněz. Peníze tedy nahradily Molocha! Hess dokoncev jedné své knize nazývá Boha Izraele „Moloch-Jehova“. Jak jsem kdesičetl, je obtížné najít obdobu takové kolektivní krvavé pomluvy i v ténejjedovatější antisemitské literatuře! To jsou paradoxy!

Odtud tedy motiv židovskéschopnosti zacházet s penězi, motiv židovského bankéře, který jev pozadí mezinárodního spiknutí…

Jistě. Tento motivmá v 19. století velmi konkrétní portrét v židovských bankéřských domech,například u Rothschildů. Vlastně bychom mohli jít zpět do 18. století,k počátkům liberalismu. Jedním z nejvýznamnějších anglických liberálůbyl židovský bankéř David Ricardo, který se přes bankovnictví dostal přesstudium národního hospodářství. Stal se známým svou teorií o pozemkové rentě,podle níž jsou renta i výnos statkářské půdy národnímu hospodářství škodlivé,protože s jejich růstem se zmenšuje obecný blahobyt. Vlivem pozemkovérenty se v podstatě podle něj zmenšuje průmyslová výroba. Je paradoxní, žetato liberální doktrína sice zvrátila dříve platné fyziokratické teorie, aleponěkud kompromitovala právo soukromého vlastnictví, protože ukazovala, žedůchody vlastníka půdy jsou – tvrdě řečeno – protisociální. Ale zpětk Rothschildům. Začali svou kariéru u hesenského kurfiřta a pakoperovali ve Frankfurtu, což bylo město, odkud nebyli Židé nikdy vyhnáni. Nashromáždiliobrovské bohatství a říká se, že po Vídeňském kongresu měli téměř monopol nastátní půjčky. Byli „hlavním pokladníkem Svaté aliance“. Je pravda, žepodnikání tohoto druhu přispělo k vytváření nové soudržnosti židovstvastřední a západní Evropy. Jak tvrdí Arendtová, postavení domu Rothschildůnahradilo do značné míry i tradiční náboženské a duchovní tradice. A je téžfakt, že pro vnější svět se právě tato rodina stala symbolem fungování židovskéhointernacionalismu ve světě národních států a národů organizovaných na etnickémzákladě. I to přispělo k politickému využití a zneužití reálnýchskutečností – totiž faktu, že ani osvícenská emancipace nezpůsobila, že by Židépřestali být vnímání jako něco neobyčejného, cizího, eventuálně nebezpečného.

Nyní tedy ke konkrétnímprojevům antižidovství 19. století, k pogromům a pronásledování…

Myslím, žev našem prostředí je nejlépe známá tzv. hilsneriáda, tedy process Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z rituální vraždy devatenáctiletéAnežky Hrůzové. V této kauze se aktivně účastnil profesor Tomáš G.Masaryk, který – jak sám popsal v rozhovorech s Karlem Čapkem – semusel poprat s pověrou o rituální vraždě. Musel přitom polemizovat s vídeňskými českým tiskem. Mimochodem, právě v Hovorech s TGMMasaryk připomněl, že tisk v mnoha zemích byl v židovských rukou, cožmu velmi prospělo za války v emigraci.

Předtím však jemožné vypočítat mnoho případů pogromů a pronásledování. Nejhorší situace bylaasi ve východní Evropě, v Rumunsku a především v Rusku, kde došlo nazačátku 80. let k vraždění židovského obyvatelstva asi ve 150 městech.Mimochodem, slovo pogrom pochází z ruštiny.

Poměrně známý jetaké francouzský případ, aféra s kapitánem Dreyfusem, ale hisneriádě předcházeltaké případ uherských obvinění z poloviny osmdesátých let. Bohužel, šlo ojakousi epidemii, který se šířila po celé Evropě, i po Evropě takzvaněcivilizované. Tyto případy byly však vždy něčím specifické.

Ten výčet mimo jinédokazuje, že antijudaismus byl v tehdejší době živý na Východě i naZápadě. Na Západě však vyvolal reakci v podobě sionistického hnutí.

Tak se to řícinedá. To vypadá tak, jakoby pouze na západě byli Židé, kteří byli schopninějaké intelektuální reakce, ale to tak nebylo. Například v Rusku byliautoři, kteří po roce 1881, po době rozsáhlých pogromů v jižní části zeměreagovali svými texty na dramatickou situaci. Byl to například hebrejskýspisovatel a učenec Perec Smolenskin z Oděsy, který se musel intelektuálněvypořádat nejen s pogromy, ale s hromadným židovským vystěhovalectvím– do Severní i Jižní Ameriky, do Argentiny. Smolenskin přicházís myšlenkou o nutnosti kolektivní emigrace a začal dokonce pohlížet naPalestinu jako jednu z možností, kam by mohl směřovat hlavní proud tétoemigrace. Palestina se mu začala jevit jako vhodná země pro usídlení: pronáboženské, geografické a průmyslové přednosti.

S počínajícímsionismem je však přece jen více spjat vídeňský novinář Theodor Herzl. Než sevšak k němu dostaneme, přesuňme se ještě více na západ a řekněme si něco oDreyfusově aféře. Mohl byste ji stručně popsat?

Pokusím se. Byloto ve Francii roku 1894. Alfred Dreyfus, židovský důstojník francouzskéhogenerálního štábu, byl na základě obvinění odsouzen za špionáž pro Německo. Bylodsouzen k doživotnímu vyhnanství na Ďábelských ostrovech. O jeho viněvšak nebyli přesvědčeni všichni, například vedoucí informačního odboru generálníhoštábu plukovník Picquart a Dreyfusovi bratři. V roce 1898, poté, co se dopřípadu zapletli lidé jako Clemenceau a Zola, přiznal major Esterhazy, ženapsal dopis, na jehož základě byl Dreyfus odsouzen. Dreyfus byl propuštěn.Případ se právně táhl až do roku 1906, kdy se stal ministerským předsedouClemenceau a kdy byl Dreyfus zproštěn všech obvinění.

Takto podáno to ovšemvypadá jako docela prostý případ…

Ve skutečnosti tonebylo vůbec prosté, a to nikoli z právních důvodů. Proces se stalobrovskou aférou, která zachvátila doslova na desetiletí celou francouzskou společnost.Vzedmuly se obrovské vlny vášně, kterou nezlomila ani první světová válka.Ještě po válce, ve dvacátých letech vydala Action Francaise spisek o aféře,který se stal na dlouhou dobu jakousi příručkou antidreyfusiánů. Již uvedenáfilozofka Hannah Arendtová líčí atmosféru divadelní hry Aféra Dreyfusz počátku třicátých let, provázenou hádkami v obecenstvu, bombamiv lóžích, údernými jednotkami Action Francaise, které chtěly hercům idivákům nahnat strach. Tento obrázek snad alespoň poněkud vypovídá o vlivu,jakou měl tento proces na společenskou aféru v Evropě na přelomu 19. a 20.století. Aféra přežila tak dlouho právě z důvodu existence nenávistik židům a nedůvěry k republice a parlamentu.

Možná, že Francie bylapřece jen poněkud zvláštní případ. Jak to vypadalo například v Německu?

Právěna německém prostoru se dá dobře ukázat spojení antisemitismus katolicismem, a též spojení tradičních antižidovských stereotypůs antisemitismem moderního typu. Jak ukazují moderní bádání, katolickýantisemitismus v Německu byl spojen s růstem ultramontanismu, tedykonzervativního katolictví zaměřeného na papeže a obranu papežského státu. Napočátku 19. století se již neobjevují pověry o rituálních vraždách, alevynořují se znovu ve 20. letech. Místa, kde došlo k nějaké nešťastnéudálosti, z níž byli Židé nespravedlivě obviněni, se brzy stávají poutnímimísty, v nichž se pověry šíří ještě rychleji. Pogromy nebo náběhyk nim jsou většinou organizovány zbožnými laiky, kteří neberou přílišvážně biskupská nařízení. Antisemitismus je zde včleněn do celku lidovézbožnosti. Na druhé straně bychom ovšem neměli zapomínat na některé pokusy otoleranci, například na aktivitu z konce třicátých let, kdy se katolickýpublicista Julius V. Höninghaus pokoušel o smíření mezi katolíky,protestanty a židy. Tento pokus ale skončil fiaskem, v podstatě rovněžpadl za oběť ultramontanismu a rekonfesionalizaci. Katolické novinya časopisy se začínají zabývat od 40. let tzv. židovskou otázkou,nebezpečím židovství a „mohamedánství“. Význační němečtí katolíci, např. KarlErnst von Moy de Sons, se sice distancují od nenávisti, odsuzují ale emancipaciŽidů a jsou proti jejich rovnoprávnosti. Dalo by se říci, že v rámciultramontanismu prováděli katolíci v Německu zcela cílenou protižidovskouantiemancipační kampaň, jejímž hlavním cílem byl původní „neporušený svět bezžidů“. V roce 1840 rozpálila mysli proslulá damašská aféra. Byl zatčen značnýpočet Židů, kteří údajně zavraždili jednoho kapucína. O této události, kterábudila všeobecnou pozornost, se diskutovalo v celé Evropě. Zatímco Molitor vroce 1841 vydal dobrozdání, že událost je s legendou o rituální vraždě vrozporu, Görres naproti tomu v roce 1842 publikoval dějiny rituálních vražd. Ktěm se ultramontanismus stále vracel ještě o řadu desetiletí později. Zájem odějiny, které se stavěly vůči Židům nepřátelsky, mezi příslušníky kléru i mezilaiky neustále rostl. Měl bych ale vždy připomínat i pozitivní jevy. Napříkladcírkevní historik Ignác von Döllinger usiloval ve frankfurtském národnímshromáždění o všeobecnou svobodu svědomí a o zrovnoprávnění všech konfesí.Usiloval o ně proti prudkému odporu mnohých katolíků, i proti katolické frakcipruského zemského sněmu, která ale byla proti pouze proto, že se obávala, žeopačné rozhodnutí by mohlo znamenat negativní důsledky pro katolickou menšinu.To byly však jen malé pozitivní kapky proti antižidovské řece.

Jaké byly hlavníkatolické argumenty proti emancipaci?

Židé údajněnesměli být emancipování kvůli svému asociálnímu smýšlení, nenávisti kekřesťanům a pro svůj barbarský talmud. Všechny křesťany by prý potkal strašlivýosud, kdyby měli být jednou tak nešťastní, že by se ocitli pod vládou židů,zvláště kdyby židé směli křesťany usmrcovat. V roce 1859 sepsal katolíkhaličského původu Konstantin rytíř Cholewa von Pawlikowski antitalmudistickýkompilát, který sestavil z pěti set protižidovských spisů. Vyhlašovanýmúčelem bylo vytvořit protiváhu k veřejnému mínění, které údajně již dávnospočívalo v rukou židovské vládnoucí vrstvy. Svazek zahrnuje všechnyprotižidovské stereotypy, které se do roku 1859 vyskytovaly. Tak zvané modernížidovství je podle autora to nejodpornější a zároveň nejzkaženější ovoce zjedovatého stromu osvícenství. Konec padesátých let představuje ovšem významnýpřelom, a to nejen v Německu.

K čemu došlo?

Definitivnípropojení ultramontanismu s antisemitismem přinesla událost z roku 1858. Evropuzachvátila hrůza z násilného únosu sedmiletého žida Edgara Mortara papežskoupolicií. Mortara byl v Bologni tajně pokřtěn křesťanskou služebnou, která sedomnívala, že trpí smrtelnou chorobou. Evropský liberalismus viděl v aféře aktvysmívající se jakékoli humanitě a využil ji jak k útokům na papeže, který sechlapce ujal, tak na církevní stát. Opačnou reakci událost vyvolala u katolickéveřejnosti. Ta ji využila k obhajobě papežova jednání a zároveň k polemiceproti liberalismu, proti modernímu státu a proti „židy ovlivněné veřejnosti“.Situace se značně vyhrotila. I do té doby neutrální časopisy se začínajízabývat židovskou otázkou a stávají se antisemitskými. Veškerá argumentace setak přenesla do oblasti politické. Začínají se šířit zcela moderní pověry: Židéprý všude působí jako jed koroze a vzbouřili údajně půlku světa. Musím dodat,že tato událost rovněž vedla k upevňování židovské identity ak propojení různých židovských iniciativ. Celou situaci ještě vyostřilanapjatá situace v Itálii, papežské encykliky a později tzv. kulturní boj.

Na katolickémantisemitismu je tedy zajímavé, že v něm došlo k výraznému propojenístarých averzí s novou antimoderní mentalitou?

Přesně tak. Ještěbych zdůraznil, že katolický antisemitismus měl z velké částivnitrokatolické příčiny. Asymetrie mezi úspěšnými židy a inferiorními katolíkyv 19. století sice vzrůstala. Někde bylo mnoho podnikatelů, někde málo,někde bylo mnoho studentů, jinde málo, a židovští akademici byli pilnější ahbitější než katolíci. Ale za antisemitismus nebyl zodpovědný vzestup židů, nýbržspíše sociální a kulturní sestup katolíků. Židé nesli „břemeno úspěchu“, aleten byl pouze podnětem k tomu, aby ho antisemitismus zkresloval. Stížnosti, že„vládu v tisku“ mají v rukou židovské vrstvy, se šířily již v polovině století,ačkoli ji ve skutečnosti v tom rozsahu neměly nikdy. Příčinouantisemitismu mezi katolíky bylo tedy spíše břemeno jejich vlastního neúspěchu.Jejich socioekonomická zaostalost je učinila nedůvěřivými vůči úspěšnějším.Druhým, již moderním, důvodem byla katolická frontová mentalita, jež bylaživnou půdou pro obrazy nepřítele a pro chimérické konstrukce moci „cizíhospolečenského prvku“.

Aktivity již zmíněnéhožidovského publicisty Theodora Herzla a počátek sionistického hnutí se dajítedy považovat za reakci na Dreyfusovu aféru a podobné případy v západníEvropě?

Určitě. Herzlnejdříve pracoval ve Vídni, od roku 1891 jako dopisovatel Neue Freie Pressev Paříži. Byl tedy konfrontován nejen s vídeňským lidovým antisemitismem,ale také s moderním nacionalistickým antisemitismem ve značně sekularizovanézemi. Herzlův význam spočívá především v tom, že dokázal formulovatžidovský problém jako problém světové politiky. Je fantastické, jak se vnutildo společnosti významných evropských státníků, kteří mu byli ochotni naslouchat.Je paradoxní, že se snažil přesvědčit například i papeže. Přitom neměl mnohopeněz ani politickou moc, ale síla jeho myšlenek byla fascinující. Říkám spíšesíla, protože to nebyla ani tak originalita, jako spíše vycítění něčeho, coviselo ve vzduchu.

Co viselo ve vzduchu?Sionismus? Nemožnost programu židovské asimilace?

Herzl výstižněcharakterizoval pronásledování Židů v moderní průmyslové společnosti. Jehoanalýza měla jasný závěr. Židovská emancipace problémům nepomůže, je třebahledat jiné řešení. Toto řešení viděl Herzl ve vytvoření židovské společnostiv nové zemi, přičemž dokázal tuto zemi popsat s fascinujícímidetaily. Učinil to ve svých knihách Židovský stát a Staronová země. ČetbaŽidovského státu je nesmírně zajímavá a plná zvláštností. Herzl jakov podstatě liberální myslitel navrhuje množství socialistickýchvymožeností, na nichž bude spočívat nová židovská společnost. Předpokládáveřejné vlastnictví půdy, síť sociálního zabezpečení, dokonce se vášnivězaměřil na otázku pracovního dne v nové zemi, který měl být podle nějsedmihodinový. Současně třeba uvažoval o tom, že v nové židovské zemi budevšeobecné volební právo a určitá povinná národní služba.

Herzl v sobě tedyspojoval politického realistu, který vystihl přesně potřebu doby, se sociálnímutopickým reformátorem?

Možná by se to takdalo říci. Rozhodně je to pravda v tom smyslu, že jeho návrhy na novýžidovský stát byly ovlivněny sociálním utopismem, k němuž se výslovněpřihlásil. A konečně, je také typické, že napsal utopický román, právěStaronovou zemi, která líčí život v nové zemi v budoucnosti.

Řešil Herzl ve svýchspisech otázku židovsko-arabského soužití?

Ano, uvědomoval sitento problém, i když ve svém díle jej řešil zcela romanticky. Pracoval totižspíše s představou Orientálce, který vtiskla evropské společnosti romantickázápadní literatura 19. století. V podstatě si představoval, že arabštíobyvatelé budou moci být rovnoprávnými obyvateli v novém státě a že budoumít z židovského přistěhovalectví velký prospěch. Ve Staronové zemi všakpředvídá určité napětí mezi různými skupinami uvnitř židovské komunity – právěve vztahu k Arabům. V tom byl jeho pohled prorocký.

Nacistický režim znamenalrozvití ještě jedné ideje, o níž jsme zatím nemluvili, ale která svým původemkoření také v 19. století, a sice myšlenka rasistická.

Rasistickémyšlenky se objevily v padesátých letech 19. století, a to v Britániia ve Francii. Velmi zajímavé je například učení Arthura de Gobineaua.Tento autor neměl rád demokracii a chtěl dokázat, že za její vznik odpovídají méněcennérasy. Ty jsou podle něj schopné rozmetat vše krásné a vznešené. V té doběsoustřeďovali tehdejší svůj pohled mimo Evropu – Gobineau byl například posedlý„žlutým nebezpečím“. Proti černochům nebo orientálcům byli Semité stále výše,přesto se však stali symbolem ošklivosti a destruktivity. Pro vývoj a rozvojtěchto teorií měl velký význam sociální darwinismus, který jejich myšlenkám dalplášť utkaný z vědeckých pojmů jako přirozený výběr a podobně. Ke konci19. století se rozšířily pokusy roztřídit lidský rod podle jednotlivých ras –byly to celé generace antropologů, které se věnovaly tomuto „vznešenému“ úkolu.Jejich bádání dalo za pravdu Paulu Tillichovi, že mýtus musí býtv moderním světě předkládán ve vědecké podobě, jinak by nebyl věrohodný.

Na závěr si můžemedovolit překročit celé staletí a zmínit se o současných podobách antisemitismu.

Dnešní situacevychází ze dvou určujících skutečností. Tou první je samozřejmě likvidace Židůza druhé světové války, šoa. Tou druhou je poválečné vytvoření židovskéhostátu. Současný antisemitismus tvoří buď pozůstatky starého antisemitismu sevšemi pověrami, ovšem bez politického vlivu. S touto podobou se občas můžemesetkat i v našich zeměpisných souřadnicích, třeba v některýchkatolizujících moravských plátcích, které kombinují primitivní a zastaraléantisemitské pověry se superpravicovým nacionalismem. Druhou podobumoderního antijudaismu, mnohem závažnější, vyvolaly konflikty spojenés udržením nového židovského státu v arabském prostředí. Je zásadnídodat, že toto antižidovství je často propojeno s antiamerikanismem, kterýse nevyskytuje bohužel pouze na Blízkém východě, ale například v západníEvropě. Je jisté, že situace v Izraeli a jeho okolí není černobíláa nemůžeme izraelský stát pouze zasněně a nekriticky glorifikovat. Nadruhé straně by Evropané měli být přece dostatečně citliví na arabskýantisemitismus, který někdy má, jak známo, velice nebezpečné praktické důsledkyv podobě akcí teroristických skupin. Evropané by též neměli upřednostňovatjistě dobře míněný a do určité míry správný pacifismus na úkor reálného zváženípolitických možností (svých i izraelských) a na úkor spravedlivého oceněníizraelských a amerických iniciativ. Zdá se mi, že dnes existuje jakýsi paradox:Evropané na jedné straně detailně analyzují historický antisemitismus ve svémvlastním těle, nedovedou však správně posoudit, co se děje v tomto směrumimo hranice Evropy. Je to jakési zatmění rozumu, jinak si to nedoveduvysvětlit.

Rozhovorpřipravila Teresie Bečková, redaktorka náboženského vysílání Českého rozhlasu vPraze.

Jan Konzal

„Jedno srdceptačí“ vyžaduje kouzelný nápoj čarodějnice v pohádce o Rusalce. Pohádkybývají moudré. Když Rusalka toužila stát se lidskou bytostí, čarodějnicevěděla, že takové „začlenění“ vyžaduje angažovat srdce. Použila ptačí, ale takéupozornila, že ve hře je naplno i srdce rusalky. Někdo takovému apelu věří,někdo nikoli. Škoda, že ti, kdo píší naše dějiny mocí, málokdy hledají poučenív pohádkách. Mnozí třeba dodnes netuší, že svými rozhodnutími popisujítaké to, jak je to s jejich vírou. A právě víra, ne naše náboženství, alenaše umění víry rozhoduje o tom, zda má smysl, abychom následovali Krista nejenv jeho smrti, ale také v jeho vzkříšení.

Mohu uvéstpříklady: Sovětský kosmonaut Gagarin hrdý na svédomnělé nevěření kdysi prý prohlásil, že – ač v kosmu strávil mnoho hodin– na žádného Boha nenarazil. Věřím panu Gagarinovi,třebaže mi z toho nijak nevyplývá, proč nevěřit někomu, koho Gagarin nezahlédl. Bibli zase věřím, že Stvořitel světa nejenexistuje, ale že je s ním možno komunikovat. Věřím to bibli přesto, že mito nemůže nijak dokázat, pouze nabízí indicie. Jestli je nebo není naše –typicky česky – postkomunistická kultura kulturou Boha-prázdnou, to také nelzeexaktně bilancovat. Můžeme tomu věřit nebo nevěřit podle toho, jakou vírou afakty disponujeme. A skutečně, nad tímhle problémem se před časem zkřížily mečelídrů politiky a zástupců církví. Mohli jsme takzahlédnout i něco z jejich víry.

Optika vědeckostia popularita kosmonauta Gagarina některým tenkrátposloužily jako šance opustit náboženské (myslí se tím obvykle: etické)tmářství a začlenit se mezi moderní mladé a kariéry schopné – mládežníky.Dětinskost představy byla naopak pro věřící křesťany natolik absurdní, že mohlavyvolat pouze úsměv. Ale i to byla událost nějaké víry na obou stranách.

Víra spolukonstituuje lidskou přirozenost a bývá přítomnapřinejmenším v podvědomí mnoha našich rozhodnutí. Proto je víra skvělýmindikátorem stavu člověka, jeho momentální zralosti. Přesto se Syn člověkastarostlivě ptá, jestli ještě najde nějakou víru mezi lidmi, až přijde soudit.Ne každá víra totiž poslouží ke spáse, k záchraně smyslu stvoření.Víra je mostem k realitě, ale je to most, který si uchová smysl jen podlemateriálu, z kterého je vybudován. Kdo žije z iluzí, vystaví svoji víruz iluzí a pomocí iluzí chce překonat propasti. Iluze je materiál ďáblův,vysvětluje přesvědčivě Bulgakov v románu Mistr aMarkétka. A není v té souvislosti rozdíl mezi iluzí náboženskou anenáboženskou. Víra člověka buď unese nebo neunese.

Jistě pamatujeme,když se jednou pomocí televizní techniky rozhlédl po české veřejnosti předsedanejvětší strany a informoval nás, s jistotou nejvyšší autority, že církvepatří někam mezi spolky zahrádkářů. Mnohým se to vůbec nelíbilo, ani mně ne.Ale nenechte se mýlit, i pan předseda opravdu věří. Nevěří v užitečnostcírkví. Nevěří ani v jakoukoli etiku člověka, ale zato věřív neviditelnou ruku trhu, která prý konec konců neomylně vynese na vrcholyprávě ty nejschopnější, ty „pro národní zájem“ nejdůležitější. Jinými slovy:pan předseda věřit dovede, ale podobně jako ve všech ostatních oborech lidskéhosnažení, i s uměním věřit zachází jen tak, jak to sebestřednýčlověk dokáže: právě jen svévolně. Takový člověk natolik zbožňuje všechno své,že miluje a uctívá i své iluze.

Osobní víraangažuje člověka v mnoha dimensích. V jejím amalgámu se uplatní vedlevýsledků racionálních analýz i neartikulovaná osobní a společenská zkušenost,také extrakt světa pocitů sympatie a antipatie, dokonce i jakýsi kondenzátexistenciální zkušenosti našich předků. (Proto také způsob věření formujeosobnost a zároveň o člověku mnoho prozradí jiným. ) Používám pro tentosyntetický komplex všech informačních vstupů a jejich vzájemnou kontaminaci v lidskémvědomí starý biblický pojem „srdce“. Tvoří jej průsečíky všech humanitníchfaktorů lidského já, tedy opakováno znovu: cit, zkušenost, vůle, rozumovéanalýzy, dokonce i to, co jsme zametli takzvaně pod koberec – do nevědomí. Víravždy angažuje celé srdce, tedy i s těmi třináctými komnatami našichjá. Ovšem srdce osobnosti je případ od případu možná velké, možná menší nežslepičí.

Chci-lireflektovat, co napověděly různé výroky o víře veřejných osobností, jsem sivědom, že jsem při tom odkázán jen na zprostředkující média. Nicméně:

Někteříreprezentanti hájili význam současné církve historickou zkušeností. Církev seprý kdysi velmi zasloužila o kulturní, hospodářské, mocenské i charitativnífunkce státních celků Evropy, je kolébkou evropské mravnosti. (Je na tom hodněpravdy, ovšem jiní velmi dobře vědí, že je to minulost a to nikoli jenjednobarevná. Zápas o místo na slunci je i žhavou přítomností. ) Jiní hájilivýznam církve naopak její budoucností: vraťte nám ukradené majetky a budemepracovat v charitě, ve školství, ve zdravotnictví. (Jenže budoucnost sevždy v předvolebních kampaních lakovala na růžovo jentak pro oko, víc od takových projevů nikdo nečeká. )

Zdá se mi proto,že tyhle odpovědi nediktovala víra v církev, ve skutečnosti srdci drahou,ale řečeno hodně zjednodušeně: hovoří tu dotčená hrdost správců, kteří byneradi klesli na úroveň předsedy spolku zahrádkářů. Nic je přece nenutí vůbecnějak reagovat na bohorovnost politických proslovů, určitě je k tomunezavazuje čest církve Ukřižovaného. Tajemství církve žádný politik neohrožuje,ale cti representantů se dotkne snadno.

Dnešníkultura, mocenské struktury a sociální péče prostě už nejsou automatickykřesťanské, o etice ve všech oborech společnosti raději nemluvě. Jsmepragmatická společnost, ovládaná oportunismem. Patříme jako křesťané mezináboženské minority společnosti, veřejné věci můžeme přímo ovlivňovat jen málonebo vůbec ne, ale nechceme si tuhle roli přiznat. Nezdá se proto, že bychommohli realisticky očekávat změnu. A existuje množství důkazů, že tato mentalitazdomácněla i v samotných církvích.

Církev ovšem neníjen institucí, jejíž hrany a stopy tak či onak můžeme měřit. Jei tajemstvím, komunikovatelným jen vírou. Ne každá víra je však adekvátnítajemství církve. Dokáže to jen víra jako dar svatodušní. Zdá se však, že věřitcírkvi jako znamení přátelské přítomnosti boží ve světě (právě to si přejeposlední koncil římských katolíků), to je stále obtížnějším problémem i prosamotné pokřtěné. Tento svět je světem globálním v akci iv informovanosti, v hříchu i v pomoci potřebným, prostě ve všemvelkém i nízkém.

A tak býváme někdyzděšenými svědky toho, že naše matka církev je doopravdy a většinou poprávu trestána nahotou na pranýřích světových válčišť i vědeckých pracovišť. Jena pranýři, protože si bohužel zadala. Jen tu a tam si to přiznává, většinou sito přiznat odmítá. Je také politickou figurou a ne vždy dokázala odhadnoutsprávně nepřátele a spojence, tím si zadala. Třeba když při úsilí o kořistsvětskou nebo zdánlivě duchovní nechtěla přijít zkrátka ani vedle diktátorů atotalitních režimů. A znovu si zadává, když místo pokorného přiznání a změnysmýšlení zametá nepříznivé informace pod koberec pod směšnou záminkou všechministrů totalitní propagandy, že určité informace je třeba zatajit, aby„nezkreslovaly“ image církve.

Díky globalizacidoléhají na přemýšlivé lidi i další obtížná tajemství, třeba: Bůh náboženstvížidovského, křesťanského i muslimského a zároveň Otec všech Ábelů i Kainůsvěta usvědčuje věřící křesťany, věřící muslimy, věřící židy – všechny kupodivustejnými příběhy lidské zpupnosti.Funguje to po staletí a tisíciletí a po staletí se táhnou i jejich vzájemnéboje na život a na smrt…

Reálný přínosprávě té naší osobní víry k ozdravění dnešní humanity zde a teď rozpozná Soudcevšech srdcí. Na to si musíme počkat až do žní. Jen Soudce také ozřejmí, kdoz nás lidí vsadil do úsilí o humanizaci globalizujícíhose světa také srdce a jaké vlastně: vystřižené z papíru, jak to dělávajíděti o svátku matek, nebo zcizené srdce ptačí, nebo své vlastní. Právě tuhlevíru ve smysluplnost sebevydání nám Ježíš připoslední večeři odevzdal. Najde takovou víru v kdysi křesťanské Evropěještě po našich časech?

Ti, kteří jsou upoutáni na lůžko by neměli být trvale zbaveni možnostikomunikace s ostatními křesťany, včetně komunikace svátostné. Liturgickéknihy na to pamatují. Sounáležitost křesťanské obce s nemocným jeliturgicky vyjádřena několikerým způsobem:

1. Účastnemocného na eucharistii – večeři Páně je slavnostním okamžikem, kterémupředchází návštěvy příbuzných, členů obce i služebníků spojenés povzbudivým rozhovorem, někdy s modlitbou, někdy se čtením Písma a pod.

2.Eucharistické kommunio je věrněji vyjádřeno, jestližese u nemocného shromáždí (je-li to možné) větší skupinka lidí – příbuzní,zástupci obce.

3. Užitíeucharistického chleba (případně vína) z eucharistické slavnosti celé obcepro nemocné je jediným důvodem uchovávání eucharistickým způsob, pro který bylpraktikován v prvotní církvi. Služba nemocným je tak navázána naslavení celého shromáždění i skrze toto znamení. Posloužit eucharistickýmizpůsoby pak mohou i neordinovaní služebníci.

Liturgickéformy pamatují na různé stavy pacienta. Tam, kde je to možné, nebudev žádné liturgii u nemocného chybět čtení božího slova (ať již jedné čivíce perikop, či krátkého čtení např. jej jednoho verše) a jeho přiměřeněobsažný výklad. Tam kde již smysly či hlava neslouží je možná komunikace skrzesvátostný pokrm. Kde nemocný nemůže přijímat pevnou stravu, můžeme posloužiteucharistickým vínem. Kde není ani toto možné, se liturgická komunikace dějepomocí hmatu – skrze pomazání nemocných.

Je vhodné,aby liturgie u nemocného nebyla pouze dílem služebníka církve ale i ostatníchpřítomných včetně samotného nemocného. Mohou se aktivně účastnit (podle svéhostavu) např. čtením biblických textů, rozhovoru nad božím slovem, pozdravupokoje, přímluvnými modlitbami, díkůčiněním, případnězpěvy. Zvlášť důležité jsou pevné modlitební formy jako např. modlitba Páně,zpěv (recitace) při lámání chleba „Beránku boží…“ či aklamace před přijímáním„Pane nezasloužím si abys ke mě přišel…“. Nemocný, který je zná, se snázepřipojí a obřad bude mít pro něj větší užitek.

Praxe jednotlivých církví

Římskokatolická církevse řídí rituálem „Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné“ Obsahuje širokouškálu různých možností: pokyny k návštěvám nemocných, popis obřadu svatéhopřijímání jak v obvyklé, tak zkrácené formě, obřady svátosti nemocných,udílení viatika (sv. přijímání pře smrtí – „na cestu“), tzv. „souvislý obřad“(dříve zvaný „zaopatřování“ zahrnující svátost smíření, pomazání nemocných aeucharistie) a další méně obvyklé obřady. Sbírka je doplněna lekcionářems výběrem biblických textů.

Obvyklý obřad sv. přijímání má tuto skladbu:

1.Liturgický pozdrav (obdobně jako v eucharistické liturgii)

2. Úkonkajícnosti (jedna ze tří variant eucharistické liturgie)

3. ČteníPísma (je navržena řada krátkých textů – J 6, 54-55; J 6, 54-59; J 14,6; J14,23; J 14,27; J 15,4; J 15,5; 1 K 11,26; 1 J 4,16) s krátkýmvysvětlením

4.  Otče náš

5. Hle,Beránek Boží… a Pane, nejsem hoden…

6.Přijímání

7. Chvíleticha

8.Závěrečná modlitba (navrženy 4 možnosti) např.:

Modleme se.

Podle tvé vůle, Bože,

jsme jedli z jednoho chleba

(pili z jednoho kalicha).

Prosíme tě, popřej nám,

ať radostně pomáháme k spáse světa.

Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

9.Požehnání

Agenda Českobratrské církveevangelické pamatuje na nemocné a staré „Večeří Páně mimoshromáždění sboru“, pokud není možné je dopravit do shromáždění. Takový obřadpamatuje na stav nemocného a vnější okolnosti. Agenda uvádí tento příklad:

Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná? Kalichspasení mnohého vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu. (Ž 116)

Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, vyznáváme, že jsme proti tobězhřešili a že nejsme hodni, abychom se nazývali tvými dětmi. Smiluj se nadnámi. Očisti naše srdce, abychom v tobě měli neskonalou radost. Pro JežíšeKrista tě prosíme. Amen.

Čtení Písma: 1 K 11, 23-26 (slova ustanovení); J 6, 47-51.53-58(chléb života)

Vysluhování s přijímáním

VšemohoucíBože, náš nebeský Otče, chválíme tě za tvé milosrdenství, které jsi námprokázal v této svátosti. Zjevil jsi nám svoji laskavost a milostk nám. Ujistil jsi nás, že jsme v naději dědici tvého království.

Modlíme se za tvou církev, zvláště za ty, kdojsou v tísni pro chudobu, nemoc nebo jiné těžkosti těla a duše.

Věčný Bože, chválíme tě pro tvé služebníky, kteří skončili svůj běhživota a jsou nyní v pokoji u tebe. zachovávej nás v obcovánísvatých, až bychom přišli do tvého království, kde je plnost radosti. Prosímepro Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje navěky. Amen.

Pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude smyslů vašichv Kristu Ježíši, Pánu našem. Požehnání Boha všemohoucího, Otce, Syna iDucha svatého, budiž a zůstávej s vámi. Amen.

 

Agenda Církve československé husitské obsahujev rámci slavení „Svátosti útěchy nemocných“ možnost připojit též zpověď avečeři Páně (obdoba římského „souvislého obřadu“. Bylo by možné využít též jinýpořad zvaný „Svátost večeře Páně mimo liturgii“, uvažovaný pro slavení v maléskupince kolem stolu:

1. VÝZVA – Uvedeno 8 možností např.: Vaše srdce buď cele přiHospodinu, našem Bohu, abyste se řídili jeho nařízeními a dodržovali jehopřikázání (1 Kr 8,61) 

2. PÍSEŇ

3. POZDRAV  Duchovní: Tuto službu konáme ve jménu Boha, Otce + Syna a Ducha svatého.  Obec:Tak staň se. 

4. POKÁNÍ

a) Úvodní verš (čte někdo zpřítomných) např.:

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něhověří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16)

b) Společná modlitba

Duchovní: Svatý Bože, dovoláváme se tvých zaslíbení a takto se k toběmodlíme:

Obec: Bože, náš milosrdný Otče, který jsi k nám vyslal své slovosmíření, prosíme tě: vzbuď v nás Duchem svatým poctivou (upřímnou, pravdivou)kajícnost. Zbav nás samospravedlnosti, pýchy afalešné jistoty a dej, abychom ze srdce toužili po tvé spravedlnosti a taknalezli milost před tvou tváří. Proto jsme se shromáždili ve jménu JežíšeKrista, který je naším Pánem.

c) Zpytování svědomí (podlevhodného zpovědního zrcadla)

Duchovní:: Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu.Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích. (Pl3,40n)

Zpovědní zrcadlo a po něm:

Obec: Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně. Beru si všakk srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí; jehoslitování, jež nekončí. (P1 3,20-22)

Chvíle ticha.

První část prosby za odpuštění vyslovují jednotliví přítomní. Úvodnívysloví duchovní.

Pane Ježíši, Synu živého Boha -Odpověď: SMILUJ SE NAD NÁMI!

Ty, prostředníku nové smlouvy -

Kriste, který jsi pro nás snášel utrpení a ukřižování -

Ty, který jsi pro nás vstal z mrtvých -

Ježíši Kriste, Pane své církve -

Ty, který jsi dobrá vůle pro svět a naděje pro celou zemi -

d) Zaslíbení Božího odpuštění

Duchovní: Bůh nás vysvobodil z moci tmy a přenesl dokrálovství svého milovaného Syna; v něm máme vykoupení a odpuštění hříchů (Ko 1,13n)

5. PÍSEŇ

6. TEXTY PRO ZVĚSTOVÁNÍ(agenda uvádí řadu možností) např.:

Ex 12,3.11.15a.16.24-27a Hod Beránka a nekvašených chlebů

Ex 16,4.33-35 Sycení manou

Ex 27,7-11 Stvrzení Boží smlouvy s lidem

Iz 53,4-9 Zástupné utrpení Božího služebníka

Mt 25,1-13 Podobenství o připravených na svatbu

Mt 26,17-30 Příprava Ježíšovy velikonoční večeře

Mt 28,16-20 Trvalá Ježíšova přítomnost s námi anaše poslání (Mk 16,14n)

Mk 2, 15-17 Uzdravení hříšníků u Ježíšova stolu

Mk 2,22 Výzva k opuštění starých zvyklostí

Mk 8,1-10 Zázračné nasycení

L 12,35-40 Bdělé očekávání Pána, který bude obsluhovat u stolu

L 14,15-24 Podobenství o hostině - o milosti a soudu

L 15,11-24 Podobenství o návratu marnotratného syna a  otcovské radosti

L 24,13-36 Zjevení Páně při výkladu Písem a lámání chleba

L 24,36-53 Způsob Ježíšova bytí u Boha a mezi lidmi

J 3,16-21 Spásná záchrana od Boha a otevřená cesta ke světlu

J 6,27-35 Ježíš - chléb z nebe a chléb života

J 6, 47-51.53-56 Přijímání Krista; sjednocení s ním pro život věčný

J 13, 3-10.12-17 Umývání nohou Pánem na znamení apoštolátu a služby

J 15, 2-5a.8n Ježíšovy ratolesti nesou plody

J 21,1-14 Ježíšovo zjevení prostřednictvím jídla

Ř 5,8-10.1n Kristovo společenství ospravedlněných

Ř 8,1-11 Vysvobození, které v Kristu přináší Duch

Ř 12,1n Oběť věřících pro pravou bohoslužbu

1 K 10,14-17.21 Společenství stolu Páně nás tříbí

1 K 11,26-28 Zastavení před přistoupením ke stolu Páně

Fp 2,5-11 Bůh povýšil Ukřižovaného nade vše

1 Pt 1,3-9 Chvála za spasení

1 J 4, 7-13 Bůh nám daroval lásku, abychom v lásce žili

Zj 21,1-8.9a.10-12.21-27;22,1-2.5 Nové nebe a novázemě

7. MEDITACE NAD TEXTEM

8. DUCHOVNÍ PÍSEŇ

9. VERŠ K OBĚTOVÁNÍ

Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. - Přinášejte skrzeJežíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.(Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost; takové oběti se Bohu líbí.) (Žd 13,15-16)

10. MODLITBA

Duchovní: V této oběti díků a chvály oslavujeme památkusvého vykoupení, nebeský Otče. Obětujeme ti tyto dary - chléb a kalich s vínem,připomínajíce si Kristovo zrození a působení, jeho smrt a vzkříšení, jehonanebevstoupení i jeho zaslíbený příchod ve slávě. Posvěť to, co předkládáme, aposvěť i nás, abychom ve víře přijali tuto svátost. Mocí Ducha svého utvrďnovou smlouvu s námi; dopřej nám svůj pokoj, obdař nás jistotou a vytrvalostí,posilni nás k účinné lásce. A tak nás připrav pro svůj poslední den, kdy všeckysobě oddané uvedeš do radosti svého věčného království.

Obec: Amen

11. USTANOVENÍ VEČEŘE PÁNĚ APŘIJÍMÁNÍ

Duchovní: Při poslední večeři se svými učedníky Pán JežíšKristus vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim:

Toto je mé tělo, které se vydává za vás.

Účastníci přijímají chléb.

Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim:

Pijte z něho všichni; tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví,která se prolévá za vás a za mnohé. To čiňte na mou památku!

Účastníci pijí víno z kalicha.

12. POSLÁNÍ např:

I vy buďte horlivými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste bylisvatým kněžstvem, a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista! (1 Pt 2,5)

13. DĚKOVNÁ MODLITBA

Obec: Pane Bože, nebeský Otče, ze srdce ti děkujeme, žejsi ve svém jednorozeném Synu vyhlásil věčné smíření. Skrze Krista jsi námdaroval i odpuštění hříchů. Prosíme tě o pomoc, abychom zůstali povždy vděčniza tvou milost, v ní měli své potěšení ve všech nouzích a při všech pokušeních,a abychom před tebou vedli nový, svatý život.

14. POŽEHNÁNÍ např.:

A Pán Kristus budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dátodpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte. (1 P 3,15)

15. ZÁVĚREČNÁ PÍSEŇ

USA: civilní žaloby odvolaným kněžím pomohou

Boston(KAP) Nejvyšší soud státu Massachusetts zamítl v Bostonu civilní žalobu bývalého kněze anglikánské církve, ve které kněz žaloval svou bývalou diecézi pro poškození dobré pověsti a nespravedlivé odvolání. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že ústava zakazuje vměšování se do interních věcí církví jako jsou i disciplinární opatření.

James Hiles, bývalý kněz anglikánské episkopální církve v Massachusetts, žaloval diecézi, dva právníky a jednu ženu ze své obce. Žena tvrdila, že s tímto ženatým knězem měla déle než rok sexuální vztah. Kněz byl následně svým biskupem odvolán. Soud zamítl žalobu ve všech bodech s tím, že žena měla právo se obrátit se svými obviněními přímo na vedení církve. K tomu navíc Hiles při kněžském svěcení slíbil zachovávat morální učení církve. Rozsudek bude mít velký dopad i na katolickou církve. Kněží obvinění a suspendovaní za sexuální prohřešky nebudou mít možnost bránit se pomocí civilní žaloby na církev.

Anketa: Matka Tereza zvolena největší Indkou

New Delhi (KAP) Matka Tereza z Kalkaty (1910–1997) byl zvolena v anketě, kterou uspořádal indický časopis Outlook, za největší Indku. Většina účastníků ankety jí dala přednost před osobností jakou byl první ministerský předseda Indie Džavaharlál Nehrú. V anketě nebyl ovšem zahrnut Mahátma Gandhí.

Beatifikační proces MatkyTerezy, „anděla umírajících“, probíhá již delší dobu. Podle informací z Vatikánu by mohl být uzavřen do konce roku. Papež mu udělil absolutní přednost. Matkou Terezou založená řeholní kongregace Misionářky lásky je nejúspěšnější řeholní společností 20. století. Ženská větev zahrnuje 4500 členek ve 130 zemích světa, méně známý mužský řád pak asi 200 členů ve 20 zemích.

Blahořečení Gaudího na obzoru

Barcelona (KAP) První fáze procesu blahořečení katalánského architekta Antonia Gaudiho (1852-1926) bude uzavřena v nadcházejícím roce, potvrdil P. Luis Bonet z beatifikačního výboru. Proces byl zahájen kardinálem Ricardem Maria Carlesem, arcibiskupem v Barceloně, roku 2000. Při zahájení řekl, že církev tak reaguje na přání mnoha katolíků, kteří znali příkladný křesťanský život význačného architekta. Již v roce 1992 založilo několik architektů spolek na podporu blahořečení Gaudího. Gaudí, který se narodil v roce 1852, vytvořil velmi osobitou formu secesního slohu s originální ornamentální výzdobou.

V Barceloně, kde roku 1926 po nehodě zemřel, vznikly vedle současného symbolu Barcelony, katedrály Sagrada Familia, podle Gaudího plánů ještě Palais Güell se stejnojmenným parkem a Casa Mila.

Mar Baselios Thomas I. za ukončení sporu s malankarsko-orthodoxní církví

Damašek-Trivandrum (KAP) Jihoindická větev syrsko-orthodoxní církve má novou hlavu. Stal se jí Mar Baselios Thomas I., dosazený do své nové funkce patriarchou Marem Ignatiem Zakkou I. Doposud byl arcibiskup  předsedou jihoindické biskupské konference. Začátkem června pak jej synoda zvolila do nové funkce. Volba byla následně potvrzena svatým synodem v Damašku za předsednictví patriarchy. Místo katholika Východu bylo prázdné odroku 1996, kdy zemřel Mar Baselios Paulos II. Příčinou dlouhého interregna byly církevněprávní spory uvnitř jihoindické větve patriarchátu. K této větvi patří asi 1 milion věřících a jeho hlava je na druhém místě žebříčku církevní hierarchie syrské pravoslavné církve.

Další milion věřícím přináleží vtéto oblasti k malankarské orthodoxní církvi, která se od patriarchátu odtrhla a je se syrskou církví v dlouholetém sporu. Indické soudy nyní řeší celkem 535 jednotlivých sporů mezi oběma církvemi! Nový katholikos se chce přičinit o nastolení smíru. Prohlásil dokonce, že je ochoten se svého postu vzdát a podřídit se malankarskému katholikovi za předpokladu, že tento hodnostář uzná autoritu syrského pravoslavného patriarchy v Antiochii.

Církev je podle nového katholika k tomu, aby sloužila lidem, a ne aby rozdmýchávala spory. To je nekřesťanské.

Další násilí mezi křesťany a muslimy ve východní Indonesii

Jakarta(KAP) Při útocích na tří křesťanské vesnice na ostrově Sulawesi (Celebes) bylo zabito pět lidí a zničeny stovky domů. V této oblasti již dva roky panuje krvavá miniválka mezi křesťany a muslimy. V prosinci by měla vláda předložit plán k ukončení násilí, které si doposud vyžádalo asi 1000 obětí na životech. Křesťané i muslimové odmítají odpovědnost za eskalac násilí. Radio Vatikán citovalo rektora místního katolického kněžského semináře, Julia Salettia: Máme skutečně strach, panuje tu chaos. Nikdo přesně neví, kdo jsou útočníci a jaké mají motivy. Přirozeně se do všeho vkládají i politici, kteří chtějí zneužít náboženství pro své cíle.

Nová kniha o životě Edity Steinové

Vídeň (KAP) Kniha Lebensweisheit für unsere Zeit – Edith Stein als Lehrerin der Spiritualität (Životní moudrost pro dnešní dobu – EditaSteinová jako učitelka spirituality) vyšla v nakladatelství Benno-Verlag. Autory jsou teologové Ulrich Dobhana Reinhard Körner. Edita Steinová se narodila 12. října 1891 v rodině židovského obchodníka ve slezské Vratislavi. Studovala filosofii, germanistiku, historii a psychologii jak v rodném městě, tak jako v Göttingenua Mnichově. 1. ledna 1922 přestoupila ke katolictví. Následující roky vyučovala na katolické dívčí škole u kláštera dominikánek v Speyeru. Roku 1932 se stala docentkou v münsterském Institutu pro vědeckou pedagogiku. Po vítězství národních socialistů v roce 1933 ztratila místo. V následujícím roce 1934 vstoupila do kolínského Karmelu. Čtyři roky poté emigrovala do Holandska. V roce 1942 byla spolu se svou sestrou Rosou zatčena a 9. srpna 1942 zemřela v koncentračním táboře. Roku 1987 byla papežem Janem Pavlem II. blahořečena a v roce 1998 následovalo svatořečení. Stále narůstá počet hlasů, aby byla prohlášena za učitelku církve, čtvrtou ženou po Kateřině Sienské, Terezii z Ávily a Terezii z Lisieux.

Kněžky žádají odvolání exkomunikace

Mnichov (KAP) Kněžky vysvěcené  29. června na jedné dunajské lodi žádají na Vatikánu zproštění exkomunikace. V dopise římské Kongregaci pro nauku víry žádají navíc znalého právního poradce pro další  jednání. To jim podle církevního práva přísluší. Mimo to prosí důrazně o naslouchání a o debatu mezi ženami a diecézními biskupy.

Dekret o exkomunikaci nebyl podle názoru kněžek řádně oznámen, a proto nemá právní platnost. O exkomunikaci se totiž dozvěděly z tisku. Teprve o den později našla mluvčí německých kněžek, Gisela Forsterová, dekret v dopise bez odesilatele a poštovní známky ležícím před dveřmi bytu svého syna.

Kněžky dále poukazují na fakt, že nespáchaly „těžké provinění“, jak se jim vytýká. Podle katolického církevního práva nepatří totiž svěcení žen na kněžky k deliktům, na které se vztahuje exkomunikace. Prefekt Kongregace pro nauku víry, kardinál Joseph Ratzinger, říkají kněžky, doposud na jejich argumenty neodpověděl.

Desinformační kampaň v případě Milingo

Lusaka(KAP) Apoštolský nuncius v Zambii, arcibiskup Orlando Antonini, se brání proti desinformační kampani v případu Milingo, která útočí na katolickou církev. Místní skupiny zastánců Milinga hrozí demonstracemi za jeho osvobození. Milingovi již brzo vyprší jeho rok duchovních cvičení, pak se bude opět moci veřejně věnovat pastorační činnosti.

Nuncius ujistil zambijskou vládu, že Milingo je v dobrém zdravotním stavu. Pracuje prý na rozhovoru v knižní formě, kromě toho komponuje zambijské písně. Naprosto není pravda, že by byl držen v zajetí nebo že by s ním bylo špatně zacházeno.

Římskokatolický arcibiskup Milingo se loni účastnil masové svatby pořádané moonisty a oženil se s Korejkou Marií Sung. Poté však moonistům opět uprchl a požádal papeže o odpuštění.