132 - říjen 2002

autor: 

 

Pavel Janák: skica interiéru. 1912

L.I. Kahn: Katedrála v  Albi

Dříve než definitivně opustíme pole sakrální architektury v meziválečné Praze, chtěl bych věnovat pozornost jednomu problému teoretickému. Čeští architekti ve své kubistické fázi věnovali promýšlení moderního liturgického prostoru pouze okrajovou pozornost. O to více je ale vzrušovaly kostelní stavby minulých věků. Kritický příspěvek k poznání tohoto jevu přinesl v nedávné době Pavel Kalina, jehož článek (Architekt, roč. 1997) bude východiskem následujících úvah.

Pavel Janák formuloval v roce 1912 ve své programové stati „Hranol a pyramida" hlavní úkol a smysl architektury jako působení ducha na hmotu. (Tento postulát převzali později i někteří teoreticia např. Josef Cibulka jím argumentoval ve svém hodnocení architektonické soutěže na stavbu chrámu sv. Václava ve Vršovicích.) Hlavním formálním nositelem tohoto názoru se Janákovi stal jehlan a vůbec pyramidální útvary, které podle něj mají a priori duchovní charakter a jsou schopny dramatizovat neživou materii. Při aplikaci tohoto paradigmatu na dějiny architektury pak logicky dospěl k jednostrannému nadhodnocení stavitelství (zejména sakrálního) gotického a barokního, v němž duch zmáhá hmotu s nebývalou silou, oproti architektuře antické, renesanční či neoslohové, která se Janákovi zdá příliš „plochá" a materiální na to, aby se stala východiskem budoucí tvorby. V pozadí Janákových úvah zřejmě stály myšlenky německého historika a teoretika umění Wilhelma Worringera, podle nějž přistupoval gotický stavitel ke hmotě „s čistě duchovní vůlí po výrazu" a se zcela nezávislými konstrukčními záměry, pro než byl kámen pouhým „bezprávným prostředkem jejich uskutečnění".

Dnes je více než zřejmé, že tyto názory pramení v milieu rodící se avantgardy a moderny a anachronicky přenášejí měřítka své doby na časy dávno minulé. Upírat středověkým (i barokním) architektům schopnost uvažovat až „chladnokrevně" konstrukčně nebo dokonalou znalost charakteru materiálu,s nímž pracují, je zřejmým nepochopením dané epochy.

Na problému vnímání gotické katedrály lze též ilustrovat jeden z rozdílů tkvících mezi architekturou kubistickou a architekturou konstruktivistickou a funkcionalistickou a  dalších směrů, které navazují po druhé světové válce. Kalina poukázal na příklad konkrétního pochopení architektury katedrály v Albi, který nalézáme zachycený ve skicách amerického tvůrce Luise Kahna. Kahn definoval základní téma svých staveb jako vztah prostorů nezávislých na čase (obsluhované) a prostorů času podléhajících (obsluhujících). Na jeho kresbě pak vidíme opěráky katedrály schematizované dopodoby spirály, tedy do tvaru, který ve své tvorbě Kahn propůjčoval právě prostorům obsluhovaným. Dobral se tak, domyšleno do důsledků, pochopení nezávislosti a nadčasovosti liturgického prostoru na formách, kterého definují a, ačkoli vycházel ze základů funkcionalistických, otevřel tak dveře postmodernímu pojetí architektury, které se v posledních desetiletích (zejména na Západě) odrazilo i ve stavitelství sakrálním.

Jan Klípa

Krvavé stopy moci

autor: 

Jan Spousta

Číslo Getseman, které držíte v ruce, začíná úvahou Jana Konzala.Hledá paralely mezi církevními problémy s užíváním moci a obecnouneschopností najít správné místo lidského druhu v rámci stvoření. Tak,jako se ekologická devastace projevuje záplavami a jinými děsivýmikatastrofami, jsou také stopy různých fanatismů a bezohledných teokracií„krvavé a dodnes septické, “ jak píše Jan.

Chce se mi dodat, že existuje i naděje: ozónová díra se prý zmenšuje;nedávné potopy vyplavily vedle obvyklého moře špíny, hlouposti anezodpovědnosti na světlo boží také hrdiny a moudré správce; a jakkoli sekrajina naším přičiněním pořád víc a víc mění ve vyprahlé betonové monstrum,duha tam nahoře je pořád navlas stejně krásná a snad ještě více touženánež dřív. A také v náboženství a v křesťanství se leckde hlásí novélepší časy. Kdo má uši k slyšení, slyš.

O něčem takovém ostatně vypráví druhá část textu Joachima Vobbeho,věnovaného starokatolickým ideologickým schématům a jejich překladu dokřesťanského jazyka. Protože navazuje na minulé číslo, nemusím ji podrobněpředstavovat. Jen tolik, že se mi líbí, jak dokáže pod úhorem frází čerpatčistou vodu.

Dalším příspěvkem je referát Pavla Hradilka o 34. konferenciInternational Ecumenical Fellowship (Mezinárodního ekumenického sdružení) veSwanwicku. Pavel patří k přísným posuzovatelům a dobrým učitelům liturgie,ať tedy jeho swanwické postřehy přinesou i vám inspiraci. Tentokrát spíšev tom, čemu se vyhnout.

A ještě o jednom příspěvku: recenzi Stanislava Heczka o slavnéHuntingtonově knize Střet civilizací. Jedenáctého září 2001 spadly spolus newyorkskými mrakodrapy také iluze o tom, jak se nám svět bezbolestněglobalizuje a integruje. A proto posílil vliv Samuela Huntingtona a jehonásledovníků (mimo jiné huntingtonstvím trochu načichl i prezident Havel,všimněte si někdy jeho názorů, když zabrousí do geopolitiky). Ti mají světrozdělen do civilizačních bloků, jejichž hranice jsou těmi pravými vojenskými, politickýmii obchodními „berlínskými zdmi“ mezi odlišnými kulturními typy lidí. Chtějí-lijednotlivé kultury spolu důstojně žít, měly by si podle této vize hledět svého,nevměšovat se do druhých civilizací a nestrpět vměšování zvenčí. Opačnoualternativou je v této teorii krvavá mezicivilizační válka.

Je to koncepce, která se strukturálně velice podobá koncepcinacionalismu, již vytvořilo 19. století – rozdíl je v tom, že zatímconacionalisté od Herdera po Hitlera kladli důraz na kulturu jednoho národa, spojenoujazykem a konfesí či krví a půdou, nyní huntingtonovci vyzdvihují společnoucivilizaci celé rodiny národů, jež je propojena společnými hodnotami anadkonfesně chápaným náboženstvím. Proto podle mého názoru také tato myšlenkasdílí hlavní silné stránky i slabiny nacionalismu, třebaže je snad méněúzkoprsá a modernější.

Rozhodně však je stejně iluzionistická jako nacionalismus (společnénáboženství a společné hodnoty vyvolává z hrobu, do něhož právěuléhají, stejně jako nacionalismus se kdysi zaklínal lidovými obyčeji a věrami,které právě pod náporem industrializace a centralizace mizely jako tající sníhna jaře). A mohla by být stejně nebezpečná jako nacionalismus. Stanislav varujepřed možnými důsledky úsilí obnovit západní identitu, kterými by mohl být honna čarodějnice a snahy násilím dovést společnost k uniformitě. Není to asijediná námitka, kterou by býval mohl vznést.

Marnost potop?

autor: 

Jan Konzal

Vodní katastrofa připomněla křesťanům s novou naléhavostí některéuž dávno nedořešené věci, které mají v etickém prostoru současníkůvýznamné důsledky. Třeba to, že ani po dvou tisíciletích historické praxe si mykřesťané stále ještě neumíme najít takové místo uprostřed stvoření, které byumožnilo naši odpovědnou přítomnost i budoucnost a také plnější účast člověkav komunikaci všeho stvořeného.

Příliš zjednodušená schémata existence člověka nebezpečně zavádějí,rozumí-li člověk sám sobě nikoli vedlezvířat a jiných živých organismů a jejich ekosystémů, vedle nerostného, energetického či „jen“estetického bohatství země, ale zásadně jen nadnimi. Nalézt své pravdivé, a tedy pokorné i odpovědné místo mezistvořenými díly božími tak, aby ta díla nepřestávala být očividně dobrá ačlověk neprohluboval svoji osamělost, to naši křesťanskou společnost stále ještěčeká.

Hospodaříme s božími dary (třeba s vodou a ovzduším), jako by tobyla naše právoplatná kořist. Situace je tím prekérnější, že nedokážeme správněvládnout ani sobě, ani jiným, proto náš životní styl vyznívá vůči ostatnímustvoření často arogantně. Mocichtivý člověk sice dokáže žonglovat ideami asofistikami ospravedlňujícími jeho poživačnost a konzum podobně demagogickyjako člověk hájící extrémní prožitky sexu. Nezřídka se v argumentaci mihnei citát z bible nebo odkaz na tradici církve. V souhrnu topředstavuje celý komplex teologicky významných, ale ladem nechávaných výzev.Jenže svět stvořený kdysi jako „dobrý“, tedy asimilace a dynamické rovnováhyschopný, ten dnes prochází těžkými haváriemi ekosystémů. Například divnésebevražedné chování velryb se nikdy netýká jen velryb.

S jídlem prý roste chuť. Také chuť po moci roste s novýmitechnologiemi manipulace. A ať se nikdo neutěšuje, vládychtiví nejsou jenněkteří politikové nebo hierarchové, ale také někteří ideologové a učiteléZákona, někteří vychovatelé a rodiče – každý se prostě někde najdeme, pokudbudeme dost kritičtí. Lukášův Ježíš vládychtivé varuje[1],třebaže tím riskuje posměch pragmatiků. Podobně naléhá i Pavel v listuFilipským.[2]

Moc chutná. Kdo však usiluje o moc, žádá tím pro sebe i vyšší mírureálné odpovědnosti, a ta už nechutná zdaleka tolik. Nerovnováha mezi reálnoumocí a reálnou odpovědností se hrozivě zvětšuje. Platí to pro každou moc, i protu posvátnou. Zároveň jsou očividně v pohybu dosavadní struktury moci, anejen díky globalizaci. Svět hledá v různých existenčních vrstvách jinémodely organizace a distribuce moci, jiné rovnovážné polohy, jiná pravidladynamické rovnováhy. Porod nového paradigmatu struktury společenské moci jevždycky krajně obtížný a riskantní. Z dějin už víme, že otřesy spojené sezměnou paradigmatu moci bývají velmi nebezpečné pro osoby i pro celekstvoření v daném regionu, stačí připomenout důsledky všech evropskýchrevolucí na tváři Evropy. Jakmile však „dozraje čas“, je každý porod svým způsobemnutný, nemá-li zahynout plod i „matka“.

V dějinách zahrnujících tisíciletí zápasů o moc nad ostatními(říká se tomu různě a nosí to značně vynalézavé zástěrky, např. křížová válkanebo misie kolonizující nové světy, kulturní osvěta zaostalých národů) av průběhu epochálních lomů mezi věky starým a středním, středním a novýmpak už najdeme všechno, co v praxi jako lidé dokážeme a nedokážeme, co seukázalo jako milostivé a co naopak vedlo ke smrti třeba celých místních církvíkdysi kvetoucích a pro ostatní církve směrodatných. Jenže málokdo si takovouhistorickou lázeň a hermeneutickou lekci o smyslu svého společenství víry ismyslu své vlastní občanské pospolitosti vlastně přeje. Většina rozumných lidíse jí vyhýbá. Nu a v zemi s tak bohatými zkušenostmi s korupčnímprostředím nelze počítat ani s neúplatností svědomí.

Odpovědnost za změny klimatu v globálním měřítku nese ičlověk. Ten se světem zacházel a zachází hodně arogantně. Někteří zlatokopovénašli fíkový list pro nahotu svých postojů ve frázi, že člověk je prý ve světěsuverénem a dostal na to prý právo přímo od Boha. Jen málo skromnější verzetvrdí, že jako správcové božího stvoření mají lidé ke všemu tomu plné moci. Jdeo pouhé spekulace, kde přání je otcem myšlenky; z mýtické řeči bible tovyvodit nelze. Kdo chce, má dnes k dispozici k tomu dost informacíz různých stran a oborů. Proto už dávno nemůže nahradit výsledky poctivéreflexe vzájemného soužití společnosti s přírodou nějaká fráze o moci a právupředaném „shůry“. Jde i o praktickou etiku a také o mravnost celého lidskéhousilování o život natolik kvalitní, aby mělo smysl neumírat ani jednou navěčnosti. Jde třeba o to, aby jednotlivec božího lidu – ať v rolitakzvaného laika nebo v roli hierarchy, boží lid Hospodinův nebo Alláhův –rozuměl, proč smí nebo nesmí jezdit v té které situaci autem (bez ohleduna to, co dělá nebo nedělá soused), zda smí nebo nesmí létat nadzvukovýmistroji, zda je mravně nelišné držet krok s módou i za cenu plýtvání, zdaje bohumilé živit svoji úděsně chudou, ale prý chvályhodně početnou rodinukácením deštných pralesů… Otázek je hodně.

Kdo podíl na moci získá, stěží dohlédne, kam jej získaná moc dovlečezítra nebo pozítří. Zdá se, že na tenhle problém myslel už Lukášův Ježíš.Evangelista uvádí podobenství o zvlčilém správci[3] právěpozoruhodnou a zdánlivě mimoběžnou poznámkou: „Kdyby hospodář věděl, v kterouhodinu přijde zloděj, nedovolil by mu vloupat se do domu.“ Inu, žádný hospodářto neví. A zachrání snad situaci aspoň služebník „věrný a rozumný“, jak by sezdálo při povrchním čtení toho úryvku? Hospodář našeho podobenství si ze svýchvěrných a rozumných služebníků jednoho takového vybral, ale po nějakém čase itenhle primus inter pares začal své kolegy bít z pozice síly načerpanéz pitek. Jinými slovy:Čeká nás velké úsilí porozumět mnoha souvislostem, aby výkon moci vůbec mohlbýt odpovědným i při doléhání různých frustrací. Bude nutné znovu si klástotázky v dnešních souvislostech, proč vlastně Ježíš na začátku i na koncisvého veřejného vystoupení opakovaně zahodil šanci vládnout, třebaže měltakovou autoritu a očividné charisma. Ježíš nebyl žádným anarchistou,nezavrhoval vládu jako takovou. Varuje před svody moci, protože právě jehopřátelům a vyznavačům je tak specificky nebezpečná. Janův příběhs umýváním nohou[4] tohlezřetelně deklaruje. I dnes kdekdo svou spoluúčastí na moci nejen „páchá dobro“,ale také manipuluje druhými pomocí ideálů i snů, sliby i tlakem, úplatky ivydíráním a krčí při tom rameny, že jinak to nejde.

Musím ovšem znovu a znovu zdůraznit: nejde mi o kritiku toho či onohovýroku nebo rozhodnutí církevních reprezentantů; nejde mi ani o kritiku jednáníkonkrétních orgánů církve. Jde o to, zda dosavadní nábožensky podpíranédoktríny vládnutí jsou přiměřené faktické odpovědnosti těch, kdo jsou nějak v čele.A nejsou-li správně přiměřené, kam a kudy vlastně má zamířit změna smýšlení.

Podtrženo, sečteno: Je nutné především rozpoznat, co že to před námikřesťany na začátku třetího tisíciletí leží jako povinnost: správa nebo vláda? Étos vlády suveréna je docela jinýnež étos věrného správce majetku cizího.

Kdo se vládnout nenaučil a přesto nemíní abstinovat, musí obvyklevytvářet kolem své touhy po moci zbožnou mlhu. Kapitoly osmá až desátá Prvéknihy Samuelovy hezky deklarují, jak to dělal výkvět Izraele. Příběh zestárléhoproroka napovídá, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza aspoň naoko zůstalacelá. Samuel sám sloužil jistě věrně a rozumně. Když nechtěl, aby privilegiaopustila jeho rodinu, předal svoji moc nad národem svým problematickým synům.Nahlas ovšem „chtěl teokracii“. Marně Hospodin odkrývá tu zbožně vyhlížející,ale smutně nepravdivou přemalbu reality tím, že právě Všemohoucí, údajněautokrat, Samuela posílá pomazat krále. Nikdo ten paradox vidět a slyšetnechce, leckomu dalšímu v dějinách božího lidu vyhovovalo vyhlásitteokracii a sebe samé (nebo své přívržence) dosadit za regenty NeviditelnéhoVládce. Regent fakticky vládl a sbíral úrodu či stříž, odpovědnost ovšem neslVládce – Bůh, Duch svatý, Alláh, Prozřetelnost.

Ani Nový zákon nám nenabídne řešení nějaké chytré horákyně, asi opravduneexistuje. Jsme svědky výrazných znamení doby, třeba náboženskystigmatizovaných válek v Iránu, v Afganistanu nebo v Indonésii, ovšemtaké v evropském Irsku. Přesto se mnozí nevzdávají iluzí teokracie. Talibanvnutil národu horlivou zbožnost svých teologických učilišť, a učinil tak životextrémně chudých ještě extrémně krutým, přečasto vůbec nesmyslným a kzoufalství ženoucím. Taková iluze o teokracii je lidskému rodu ohromněnebezpečná bez ohledu na stupeň reálné zbožnosti a osvícenosti ajatolláhů.V díle diktátorů naleznete jen rozdíly v detailech, ať šlo o zbožnéhokatolíka Salazara, zbožného muslima Chomejního nebo zbožného novopohanaHitlera. Stopy jejich vlády v dějinách jsou podobně krvavé a dodnes septické.Moc totiž chutná a poroučet větru i dešti je opojné. To se o kenosi říci nedá.Ježíšův životní styl má prostě smůlu, učedníci přerostli Mistra.



[1]L 22, 24-34

[2]Fp 2, 3-12

[3]L 12, 37-47

[4]srov. J 13

Starokatolická církev zevnitř

Joachim Vobbe

Referát pro Mezinárodní starokatolický kongres 2002v Praze (dokončení z minulého čísla Getseman). Autor kriticky uvažujenad konvenčními představami rozšířenými ve starokatolické církvi a ostarokatolické církvi. V minulém pokračování to byly teze „starokatolíciříkají , ano‘ k pohřbívání žehem, “„k spolurozhodování všech věřících, k synodnímu principu, “ „k ordinacižen, “ „k plánovanému rodičovství, “ „k opětnému sňatku rozvedených,“ „k etablované církevní existenci“.

 

Starokatolíci jsouproti neomylnosti

Starokatolická církev musela začít svou vlastní církevní existenciz protestu proti dogmatu neomylnosti.

Nemůžeme však duchovně žít z protestu proti neomylnosti, nýbržmaximálně z přiznání vlastní omylnosti.

Nikoliv, že každý je sám sobě papežem, ale: My všichni jsme slabí, omylnílidé.[1]Z plnosti Ducha svatého může žít jen ten, kdo nejprve pozná, svou vlastníprázdnotu, potřebnost pomoci a slabost. To má – řečeno mimochodem – důsledky nanáš přístup k pokání. Naše starokatolictví se nemůže vyčerpávat ve vystupováníproti privátní ušní zpovědi; může se utvářet jenom ve vyznávání pravého, tzn.promyšleného a ne pouze schematického zkoumání svědomí, lítosti a polepšení se.Ke starokatolické spiritualitě v oblasti „revision de vie“ (revize života)proto nestačí jen vyměnit individuálně juristickou formu, která se používá přimnohých zpovědích, za hromadné a kolektivní vyznání viny.

Naše vyznání hříchů by mohlo být podpořeno spíšev podmínkách přehledné obce skupinovým hovorem o mém nebo našem selhání, omé nebo naši cestě k polepšení. Zde bych mohl svou vinu nebo alespoň svounespokojenost se svou distancí k bližnímu a k Bohu pociťovat aformulovat nejlehčeji. Jen tak bude zřejmé, že vina v křesťanském smysluznamená vždy osobní přestoupení a ne pouze přestoupení zákona. Tato osobnídistance potom vyžaduje bezprostřední smíření a ne pouze vyznání se před někýmtřetím, „představitelem práva“. Kde bezprostřední smíření není možné, buďprotože je vina nejasná nebo že z druhé strany nelze očekávat žádnouvstřícnost nebo také že moji chybu jak se zdá nelze napravit, je možno namístospolečného vyznání viny i v liturgii se vrátit opět ke starokřesťansképraxi: V obci, která skutečně žije z Ježíšova ducha, může veřejné vyznáníosobní viny jednotlivce mít smysl.To je myslitelné třeba v malé skupině,která se schází k bohoslužbě (pokání?) ve všední den a která je na verbálníprojevy jednotlivců před ostatními již zvyklá. Pro mnohého jednotlivce bude mítschopnost takto mluvit s vědomím, že mu naslouchá Bůh a obec, ohromněosvobozující dopad, protože bude moci vědět: Nejsem sám a všichni se zapojujído svého úkolu spolupůsobit na mé spáse. (Takové vyznání viny nemusí obsahovatvýroky slovně bohaté, může to být jediná jednoduchá věta. Nejde o to Boha aobec o svých vykolejeních podrobně informovat; mohu vyslovit jednoduchéupozornění na svou zvláštní chybu a tím říci: Ty, Pane, a vy, sestry a bratři,slyšte, cítím se vinen. Doufám v rozhřešení, odpuštění a pomoc.)

Pokud jde o pokání, velmi dobrou zkušenost máme mimochodems něčím, co bylo kdysi z církevně historických důvodů považováno zavíceméně nestarokatolické: s poutěmi. Být společně na cestě, doprovázet jedendruhého, poskytuje výtečnou šanci k výměně informací o potížích (životní)cesty každého.

Starokatolíci jsouproti každému nátlaku – např. „muset“ chodit na bohoslužby

Je možné být proti nátlakům, ale nelze být křesťanem bez bohoslužby.Můžeme duchovně žít pouze ve vědomí, že jako starokatolíci nemáme zapotřebícelou širokou nabídku bohoslužeb, protože nedělní eucharistická slavnost jezcela normální součástí starocírkevního a ranně křesťanského života obce. Sk 2,46 popisují samozřejmou radost, se kterou se první obec pravidelně shromažďujek hostině Páně a k boží chvále.

„Ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života! (J 6, 68). To může býtjediná „starokatolická“ protiotázka vůči různým bohatým nabídkám, které sicevyčerpávají náš čas a naši pozornost, ale s obrovským úsilím se pokoušejívnutit jako terapii proti naší chronické nudě jen pozemskou existenci bezesmyslu.

Eucharistie je slavnost, která vysvětluje sama sebe: V lámáníchleba a sdílení kalicha zpřítomňujeme smrt a vzkříšení Páně. To v důsledkuznamená: Život, skutečný život spočívá v odevzdanosti, dělení se, jednotěa slavení.

Kdo se s vážností odvolává na starou církev, nemůže tvrdit, že bynáboženská část života byla soukromou věcí. Mně se zdá, že máme nepohodlný úkoltuto část starokatolického sebechápání stále znovu diskutovat, protože nazákladě naší diasporní situace hrozí veliké nebezpečí náboženské privatizace anakonec úplného rozkladu.

Protože naše oslava Boha má být stejným způsobem pro společenství ijedince možná jako celek, vyplývají z toho důsledky pro způsob našeholiturgického slavení. Starokatolické chválení Boha a také starokatolickáeucharistická slavnost neznamenají, že musíme pěstovat ve vzduchoprázdném aliduprázdném prostoru nějaké fosilní bohoslužebné formy, jejichž jediný„pokrok“ spočívá v používání místního jazyka. I když lze zastávat mínění,že naše pozemská liturgie je obrazem nebeské liturgie, to ještě neznamená, žemusí být sterilní. Liturgie musí být pro lidi, kteří ji chtějí a mají spoluslavit, transparentní. Pro všechny atraktivní liturgické pokusy – o tomexistují vědecké výzkumy – je společné, že opět silněji oslovují emocionálnístránku člověka. Není třeba dělat z kostela prostor pro společenské hry. Aleexistuje velice jednoduchý slavnostní ráz, který si vystačí s mála prostředky idůrazy a který užívá srozumitelné formulace a zpívatelné melodie. Každý by mělmít možnost společně slavit, nejenom historici liturgie a také nejenom fandovéhudby stylu techno.

Velice starokatolickou, tak jako dříve do budoucnosti orientovanoucestu, jak se mi zdá, ukazují ve svém liturgickém slavení mniši z Taizé.Bohoslužby z Taizé vyzařují strhující slavnostní ráz, a to právě proto, protožejim chybí jakákoliv liturgická křeč a každé přebytečné slovo, protože každý,mladý či starý, může spoluslavit, protože na jedné straně nechybí nicpodstatného, protože nakonec i nejjednodušší zpěvy, které se často skládají jenomz jediné biblické věty, s jednoduchým vedením melodie zpívanékánonem, pak zní tak plně slavnostně, že se dokonce instrumentální doprovodstává zbytečným. To proto, že zní modlitby, které nejsou nějakou tiskovoukonferencí pro Boha a ani ne směsicí slov srozumitelnou jenom teologům afilologům, ale jsou to lidská slova, básnicky jednoduchá, protestantsky střídmáa liturgicky katolicky zabarvená. Takový a podobný příklon k teologickéjasnosti a koncepční i textové přehlednosti jsme sledovali při vypracovávánínašeho misálu, který se stal skrytě bestsellerem. Již jsme ho prodali 2000kusů, a to bez jakékoliv reklamy, při vlastní potřebě maximálně 200 kusů.

Takovými koncepty se stává liturgické slavení „otevřeným“, tzn.schopným osobní identifikace, aniž by farář musel jako komentátor zasahovatsvým „průjmem slov“. Jednoduchá modlitba také znamená: ticho. „Odpověď naSlovo“ vyžaduje ticho. Přirozeně, že se budeme muset opět učit jak zacházets tichem, budeme potřebovat si uvědomit dané ticho „s impulsy, “ dokudsami nebudeme schopni cítit prostory ticha a dávat se jimi naplnit.

Stále rozšířené je ještě bědování, že starokatolické bohoslužby jsoutak špatně navštěvovány. Ve svém biskupství to tak všeobecně potvrdit nemohu.Vedle právě zmíněných kreativních rad zde existuje jednoduchý recept, který jepřipisován Otto Steinwachsovi[2]: Kdo si stěžuje, že do kostela chodí příliš málo lidí, ten musí nabízetvíce bohoslužeb. Většina starokatolických obcí postupovala dlouhoudobu opačným způsobem – a lidí bylo stále méně. Zkusme se však podívat na svounovou „cílovou skupinu“, na zájemce s jistým úmyslem: Co může pro takovéhokřesťana být přitažlivé na nějaké církevní obci, kde se bohoslužba koná jenomkaždý druhý, čtvrtý nebo osmý týden, a to ve druhou neděli v 11.15 hod. v kaplidomova důchodců sv. Josefa v X. a v pátou sobotu v 17.30 hod. vMelanchtonově kostele v Y. Kdopak si to může zapamatovat?V posledních 20 letech se počet bohoslužeb v našem biskupství nejméněztrojnásobil. Mnoho obcí nabízí bohoslužby ve všední dny: „ranní směny“,nešpory, modlitby podle Taizé, světelné nešpory, mše okolo stolu – a to sdobrou návštěvností. Ostatně tlačíme na to, aby se v každém větším kosteleslavila každou neděli v pevně stanovenou dobueucharistie – přičemž se na pozadí kulturního stylu mládeže musíme stále ptát,jak dalece jsme čas svých bohoslužeb stanovili správně.

Všichnistarokatolíci jsou proti povinnému celibátu

Strukturálně je třeba být proti povinnému celibátu. Avšak duchovněmůžeme žít jenom ve vědomí, že každý věřící v Krista musí být svýmzpůsobem celibátník.

Při tématu celibát nejde o sňatek či nesňatek, ale jde o navázanost nablízké království boží (Mt 19, 3-12), o člověka vzkříšení (Mt 22, 23-33). Pavel(1K 7, 25 n. n.) vyslovuje zcela jasně důvod a pozadí podtématu „celibát“.

Jde o „krátkou dobu“, brzké očekávání. „V budoucnosti ti, kdo majíženy, ať jsou, jako by je neměli…“ Kdo žije v blízkosti království božího(a to ne chápáno jenom časově), pro toho neexistuje žádná centrálnější vazbanežli toto království.

První vazbou, kterou teprve mohou být interpretoványvšechny ostatní vazby včetně manželství (Ef 5, 25), je následování Krista. Napozadí této nosné síly Nové smlouvy se mnohé zdánlivé jistoty stávají jak projednotlivce tak i pro církev druhořadými nebo dokonce i přebytečnými.Jednoduchost naší církve, která je jí v mnoha oblastech kvůli jejífinanční situaci vnucena, by měla být vlastně něčím samozřejmě snesitelným.Kultura pohostinnosti i znalosti jak se dělit o čas a majetek by měla být prodům žijící ze starocírkevní spirituality samozřejmou.

Mám staromódní mínění, že jako návod má fungovat každá fara.(Personální otázky jsou klíčovými otázkami i zde.) Považuji za důležité,abychom i my kněží, přestože máme rodinu, spolu s ní udržovali svůj domácíi rodinný život otevřený. Evangeličtí personální referenti konstatují již poléta s politováním, že u mnohých farářů stoupající mírou převládá „chápáníúřadu v rámci služebních hodin“, a také z římskokatolických kruhů jemožno slyšet podobné. Náš úřad a náš rodinný život by oproti tomu měl býtnedělitelný. Když mě má rodina někdy výlučně potřebuje, musím to umět obciříct. Když mne nebo dokonce mou rodinu potřebují jednotliví členové obce nebo icelá obec, nesmí to vůbec připadat jako „nevhodné“ nebo „ve špatnou dobu“ anelze to vzájemně počítat a porovnávat. Schopnost oddanosti znamená nevymezovatse. Je samozřejmě možné, že tato otevřenost bude zneužívána. Naším úkolem všakje být bratry a sestrami, a ne aby někteří byli víc bratry a sestrami než jiní.Žít jako Ježíš, žít nebesky znamená: vazby na „svůj“ majetek, na „svůj“ čas, na„svou“ rodinu a na „své“ vztahy umět postavit stranou, případně je podřídit,když jde o království boží. „Paragei gar to schema tou kosmou toutou“(1K 7, 31), tzn. volně přeloženo: Schéma tohoto zdánlivého občanskéhopořádku pomine. Tak končí Pavel svou úvahu o pozemských vztazích na pozadípřicházejícího božího království.[3]

Starokatolícijsou proti veřejné propagaci

Říkají to rádi mnozí starokatolíci a sice podle hesla: Dělat reklamu jesektářské. Samozřejmě, že je možno být proti primitivnímu náboženskému lapánísedláků. Lze být i proti stavění sebe sama dobrým tím, že jsou druzí stavěni došpatného světla. Nelze však duchovně žíts tím, že se stydím za naši křesťanskou existenci a za svébytnou vlastnícírkevnost. K našemu duchovnímu životu patří i misie. Raná církev bylaopravdu církví misionářskou! Misie neznamená jiným církvím uzmout a zlanařitjejich angažované členy: Šedá zóna nevěřících, zklamaných, roztrpčených,lhostejných a nerozhodných „mezi“ konfesemi je tak veliká, že tam máme dost. codělat.

Pravdou je ale také: Téměř nepominutelná vazba velkých církví na jejichobrovský byrokratický aparát a na samovyrobené zákony a na mnohá jiná „schematatoutou kosmou“ odrazuje mnohé potenciální křesťany od víry a od spolužitív církevních obcích. Mezi zklamanými, kteří potom někdy klepou na našedveře, však existuje jistý nový typ. Těch lidí, kteří se o nás zajímají jenomproto, protože potřebují za nižší cenu (v finančně i jinak) církevní sňatek,pohřeb, požehnání nebo potvrzení, ubývá. Pro takové zájemce již dnes existují vkaždém velkém městě nespočetné nabídky z vagantské církevní oblasti, odinstitucí doprovázejících truchlící nebo od „svobodných skupin teologů“.

Při vstupech k nám v posledních 20 letech máme co dělats novým typem, s lidmi, kteří od nás očekávají něco pro svůj život, ne jen pro nějakou určitou situaci nebo určitýsegment: Náboženské odpovědi na otázky po smyslu, smysluplný prostor propůsobení, pocit být přijat a být doma, kreativitu, možnost k diakonickémuangažování se atd. Co se týče této cílové skupiny záleží mnoho na tom, jakdalece svou starokatolickou spiritualitu žijeme aotevřeně k spoluprožívání zveme, i na tom,zda rosteme nejprve duchovně a později snad i počtem.

Mnozí lidé sice naléhají, aby církve zaujímaly stanoviska knejaktuálnějším politickým a etickým otázkám a slibují si od toho zájem avstupy nových věřících. Odhlédneme-li od toho, že pro nás jako malou církev byněco takového bylo zcela nedosažitelné a interně by nás to vystavovaloneúnosným napětím – pouhé deklarace a slovní opatření – při všem závalupapíru – již dnes na nikoho nečiní žádný valný dojem. Františkův dvůrv Zehdenicku, který nevydal ani jediné veřejné stanovisko k politickým,společenským nebo etickým otázkám, vyvolává svou autentickou prací na bázivětší pozornost nežli jakkoliv rozšiřované prohlášení IBK nebo německé synodnírady. Kde je středem Kristus, nezní naše NE jako loňský sníh a naše ANO nezníjako výprodej. Naše slova nezůstanou hlučícím kovem a dunícím zvonem, protožebude vidět: Ti dělají to, co říkají a říkají to, co dělají. Zde žije Ježíš aoni to věří. A to s pohřbem žehem nebo bez něho.

PřeložiliJosef König a Dušan Hejbal

 



[1]srv. k tomu dílo Eduarda Herzoga: Hirtenbriefe auf die Fastenzeit – Neue Folge,Aarau 1901, str. 251

 

[2]PhDr. Otto Steinwachs (1882-1977), od 23.4. do 8.5.1910 pastoroval přechodněstarokatolickou obec Brno a v letech 1911-1950 byl farářemv Mannheimu. V roce 1947 byl v Utrechtu vysvěcen na biskupa a poté sestal pomocným biskupem Starokatolické církve v Německu. V letech1950-1953 byl generálním vikářem. – pozn. překl.

[3]O spiritualitě fary jsem se pokusil říci více ve svém pastýřském listu „vonAmts-Wegen“.

Liturgie na 34. konferenci International Ecumenical Fellowship ve Swanwicku

Každá mezinárodní konference IEF je jakýmsi svátečním liturgickým oktávem. Kromě workshopů a reflexních skupin, které se letos věnovaly tématu Svůj poklad máme v nádobách hliněných, tvořily hlavní náplň společné liturgie. Je již dlouholetou tradicí IEF, že se každý den slaví eucharistická liturgie některé z denominací a ostatní jsou pozváni k aktivní účasti včetně interkommunia (s výjimkou ortodoxních). Ve Swanwicku to byly liturgie sjednocené reformované církve, pravoslavné nešpory, římko-katolická liturgie, luterská liturgie a anglikánská liturgie. Kromě toho jsme slavili úvodní a závěrečnou liturgii, liturgii uzdravení a každodenní ranní liturgie.

Kořeny liturgické praxe IEF

Druhá polovina 20. stol. přinesla ve vztahu ekumeny k liturgii zásadní obrat. Na první světové konferenci Hnutí pro víru a řád v r. 1927 ve švýcarském Lausanne byla ještě liturgie považována spíše za bariéru, než prostředek k jednotě.

Druhá světová konference ve skotském Edinburgu v r. 1937 již dala podnět ke studiu vedoucímu k pochopení bohoslužby druhých. Proto byla stálým výborem v roce 1939 jmenována teologická komise, která měla za úkol kromě věroučných otázek zkoumat i otázky liturgické. Druhá světová válka však práci zastavila. Mezitím se Hnutí pro víru a řád stalo jednou ze dvou zakládajících organizací Světové rady církví vzniklé v holandském Amsterdamu v r. 1948. Ve své činnosti pokračuje však i samostatně jako Komise pro víru a řád SRC.

V r. 1951 vyšla jako příprava pro třetí světovou konferenci ve švédském Lundu (1952) studie Ways of Worship (Cesty bohoslužby) obsahující 30 dokumentů napsaných autory z širokého spektra tradic. I když se na konferenci v Lundu zdály rozdíly v bohoslužbách větší než shody, sehrály Ways of Worship důležitou roli v poznání liturgií jiných církví. Účastníci konference také měli možnost se poprvé osobně účastnit liturgií jiných tradic.

Proces vzájemného poznávání a studia pokračoval i v období do čtvrté konference v kanadském Montrealu (1963). Montrealská konference přestala podmiňovat studium liturgických otázek předchozí shodou učení. Liturgie tak přestala být nevyřešeným tématem a začalo na ní být nahlíženo jako na zdroj, který může formovat ekumenický dialog. V dokumentech z Montrealu jsou kořeny průlomových limských dokumentů z r. 1982.

Podstatný vliv na rozvoj liturgické reformy měl 2. vatikánský koncil, a to nejen v římskokatolické, ale i v ostatních západních církvích. Liturgická konstituce Sacrosanctum concilium byla přijata v r. 1963. V r. 1968 se ve švédské Uppsale v rámci valného shromáždění SRC stala římskokatolická církev řádným členem Komise pro víru a řád. Proto později přijatý limský dokument o křtu, eucharistii a ordinované službě v církvi měl již širší dosah – podíleli se něm teologové všech hlavních křesťanských tradic.

Koncem šedesátých let vzniká i IEF, zprvu na podporu katolicko-anglikánského dialogu, později se rozšiřuje na všechny křesťanské církve. Plná spoluúčast na liturgii sesterská církve (včetně interkommunia) v rámci každoročního kongresu byla od počátku pro IEF konstitutivní. Např. pozvání nekatolíků na římskokatolickou liturgii se děje vždy se souhlasem místně příslušné autority (s výjimkou Polska před sedmi lety, kde souhlas dán nebyl).

Swanwickská konference

Eucharistické liturgie pro mne byly při mé první účasti na konferenci IEF před osmi lety v severoanglickém Durhamu pozitivním šokem. Proto jsem letos přijížděl do středoanglického křesťanského konferenčního centra Hayes ve Swanwicku s velkým očekáváním. To bylo naplněno pouze z části. Rozdíl v dojmu způsobily spíše mimořádně příznivé okolnosti v Durhamu, než něco nedobrého ve Swanwicku. Pokusím se charakterizovat rozdíly.

Durhamské liturgie se konaly obvykle ve stanu s komuniálním uspořádáním liturgického prostoru, případně v rozvalinách kláštera na Holy Island, což dávalo liturgiím tvůrčí atmosféru něčeho nehotového. (Výjimkou byla pravoslavná liturgie v klasickém chrámu, ale pravoslavné liturgie vybočují v mnoha dalších ohledech.) Ve Swanwicku se liturgie slavily v místní kapli s historizujícím prostorovým uspořádáním nebo ve středověkých katedrálách. Obojí přináší současnému pojetí liturgie, kde je kladen důraz zaživý chrám tvořený z lidí, určité problémy.

Reformovaná liturgie byla v Durhamu podle severoamerického pořadu se severoamerickým předsedajícím. Byla to šťastná volba. V r. 1993 byla v Americe vydána reformovaná (tj. kalvínská) Book of Common Worship Srovnáme-li tuto liturgickou knihu např. s Římským misálem vydaným 24 let předtím, musíme konstatovat, že je to kniha „katoličtější“ ve smyslu věrnosti starokřesťanské praxi. Ani současné evropské reformované liturgikony nedosahují kvality devět let starého liturgikonu amerického.

Ve Swanwicku jsme vnímali určitou propast mezi stylem slaven íklasických eucharistických liturgií a dalších, řekněme „kreativních“ liturgií, jako úvodní a závěrečné, ranních a k uzdravení. Prvý typ, pevněji se držící předloh, jako by postrádal určitou střízlivost, kulturu projevu, jasné téma, vyváženost slova a hudby, vyváženost individuálních a společných aktů, prvky ztišení, což vše charakterizovalo druhý typ liturgií. Prvý typ by se dal charakterizovat přetížeností, zdvojením (i ztrojením) některých částí, v některých případech až pompézností. Tyto liturgie připomínaly vánoční stromek, který vyzdobíme několika sadami ozdob popůjčovanými od sousedů.

Aktivní účast na velkém mezinárodním shromáždění vyžaduje kvalitní přípravu liturgických textů. Angličtí pořadatelé vhodně uspořádali všechny liturgie do jednoho obsáhlého sešitu v kroužkové vazbě, který dostal každý účastník ve své mateřštině. Slušelo by se ale uvádět texty dvojjazyčně, aby i ti, kteří neznají nazpaměť liturgické aklamace v angličtině či němčině, mohli odpovídat. Na některých místech byly jednotlivé listy nesprávně slistovány, což ztěžovalo orientaci (např. při pravoslavné bohoslužbě, kde byly – v IEF téměř tradičně – navíc uvedeny jiné liturgické texty, než byly skutečně v rumunštině použity). Kritika nepadá jen na hlavu anglických pořadatelů, ale i vlastní hlavy z českého a slovenského regionu, které dodaly nepřesné překlady. Někdy překlad zcela změnil původní výraz. Např. colecta (vstupní předsednická modlitba) byla slovensky přeložena jako „sbierka“, Matthew bylo do češtiny přeloženo jako „Matyáš“ apod.

Naopak tradičně velmi kvalitní bylo vedení zpěvů Geoffem Weaverem, šéfem Královské školy pro církevní hudbu. Geoff je nejen vynikající hudebník, schopný pedagog, ale má i rozsáhlé liturgické znalosti umožňující orientaciv různých tradicích.

Určité rozpaky působilo oznámení, že kromě každodenní eucharistickéliturgie některé denominace se ráno před snídaní „slouží katolická mše“. I v Durhamu se to vyskytovalo, ovšem zcela privátně za účasti několika osob. Zde ve Swanwicku se zúčastňovalo až několik desítek lidí (Španělů, Francouzů, Poláků, Slováků i Čechů). Většinou nechápali, že se děje něco vzhledem k ostatním denominacím nepatřičného. Jakoby se tak neberou jiné liturgie vážně. Domnívali se, že katolický kněz musí každý den slavit eucharistii. (Ve skutečnosti může, ale nemusí.)

Postřehy z liturgií popisuji v tom pořadí, jak jsme je slavili.

Zahajovací bohoslužba

Při úvodní bohoslužbě přicházejí průvodem mezinárodní představitelé IEF(v současné době je mezinárodním prezidentem Belgičan prof. Adalbert Denaux a viceprezidentkou Slovenka dr. Magdalena Mihaliková), regionální představitelé (včetně ředitelky českého regionu Heleny Blaženínové) a hosté (postřehl jsem katolického a anglikánského biskupa, představitele armády spásy a svobodné církve). Liturgie měla mezinárodní charakter. Jednotlivé sloky písní byly zpívány v různých evropských jazycích, biblická čtení byla složena z několika různojazyčných oddílů, stejně tak přímluvy.

První blok liturgie byl postaven na základním textu celé konference Svůj poklad máme v nádobách hliněných... (2 K4, 5-11.16-18) Byl použit obraz z restaurátorství. Církev je jako rozbitá nádoba. Je třeba posbírat její úlomky. Vyčistit je – Duchem sv. Liturgicky tobylo naznačeno tak, že každý si přinesl do Swanwicku nějaký špinavý keramický střep. U vchodu do kaple jej odevzdal a hosté - představitelé různých církví střepy pak myli. Z očištěných střepů pak restaurátor sestavuje nádobu. Větší úlomky se skládají snáze, menší s většími potížemi. Sestavená nádoba se má podobat originálu, ovšem některé části chybí a musí se zaplnit umělým materiálem. Bude sice poznat, že byla rozbitá, ale je schopna pojmout obsah – Ježíše Krista.

Druhý blok vycházel z 2 Kr 4, 1-7. Elíša pomohl chudé vdově, která měla doma jen baňku oleje. Mohla jej nalévat do všech nádob, které sehnala a všechny naplnila. Příběh byl ztvárněn tak, že jeden muž nabízel olej. Přihlásili sepostupně čtyři zájemci. Jeden měl však nádobu, u které nešlo sundat víko a raději je nechtěl vypáčit, aby se neukázalo, co všechno by mohlo v nádobě být. Druhá osoba chtěla olej nalít do nádoby, která byla plná spousty různých drobností – na olej už nezbývalo místa. Třetí osoba chtěla vzácný olej nalít do velmi špinavé nádoby – když byla odmítnuta, pokoušela se nádobu čistit ještě špinavějším kapesníkem. Čtvrtá osoba nabízela velmi krásnou nádobu, ale přibližším zkoumání se ukázalo, že má prasklinu, a že by olej vytekl.

Rozuzlení přinesly přímluvy, kde jsme prosili, aby Ježíš mohl do našich církví i do nás vstoupit.

Liturgie spojených reformovaných církví

Srovnáme-li tuto liturgii se zkušeností, jak slaví většina reformovaných sborů u nás, pak největším rozdílem je asi výrazná dialogická struktura liturgie naznačená řadou aklamací shromáždění na výzvy předsedajícího (více než např. v římské liturgii). Shromáždění celé také recituje některé modlitby: prosbu o Ducha před vyznáním, modlitbu vyznání hříchů, modlitbu po přijímání. Struktura je přizpůsobena dnes obvyklému ekumenickému standardu a podobá se spíše anglikánské liturgii, než tomu, co si obvykle u nás představujeme pod kalvínskou liturgií. Ostatně jak anglikánská, tak kalvínská liturgie mají společný základ v německé Štrasburské liturgii z r. 1526.

Při přípravě darů jsou zařazeny dvě berachot, po kterých následuje instituce, která je tak vytržená z eucharistické modlitby. Ta má jinak všechny podstatné části. Aklamace „Kristuszemřel, Kristus vstal, Kristus znovu přijde“ je zasazena logicky až po anamnezi (lépe než v římských anaforách – aklamace je odpovědí, ne návěštím).

Liturgie mi připadala dobrá i když trochu přetížená a upovídaná, kalvínům by slušela určitá střízlivost a zařazení prvků ticha, říkal jsem si. Ve srovnání s tím, co následovalo, však střízlivá byla.

Ranní liturgie

Ranní liturgie se povedly. Zahájení a závěr byly vždy stejné – jakési ordinarium, do kterého byla každý den vložena část udávající téma dne – jakési proprium. Byl dán dostatečný prostor pro ticho. Čtení a náměty pro meditace vycházely z Janova evangelia, bud z 13. kapitoly (mytí nohou) nebo z 15. kapitoly (poslání učedníků).

Vyskytla se jen jediná liturgická nelogičnost (která, jak jsme poznali v loňském roce coby pořadatelé v Praze, není v IEF vymýtitelná)– při ranní liturgii, při východu slunce se zapaluje svíce...

Pravoslavná večerní s žehnáním pokrmů

Pokud byla v rámci IEF v minulosti slavena pravoslavná (eucharistická) liturgie, zpravidla nesměli přijímat jiní než pravoslavní křesťané. Proto se v posledních letech slaví obvykle večerní (obdoba západních nešpor). Ve Swanwicku byla večerní spojena s tzv. litijní bohoslužbou (obdoba vigilie) a s žehnáním plodin. Slavena byla v rumunštině, s aktivní účastí rumunského regionu. Ostatní poslouchali jako na koncertě krásné zpěvy.

Na liturgii byli přítomni i místní představitelé pravoslavné církve. Domnívám se, že pokud by jim byla svěřena příprava a předsedání liturgie, pak by to mělo větší užitek jak pro přítomné Rumuny, tak pro nás ostatní. Západní podoba pravoslavné bohoslužby je přece jen částečně inkulturovaná, srozumitelnější a méně chaotická.

Liturgie uzdravení a smíření

K dlouholeté tradici IEF patří slavit tuto liturgii, na kterou se účastníci delší dobu připravují, a jejíž jádro tvoří modlitby nad každým jednotlivcem za uzdraveníjeho vztahu k sobě samému, k druhým, k Hospodinu, k přírodě. Zájemci přicházeli k jedné z pěti tříčlenných skupin, která se modlila za potřeby, které dotyčný sdělil. Modlitba je vsazena do bohoslužebného rámce, který není svázán žádnými předpisy či zvyklostmi církví. Sestavovatelé mají volné ruce, pokud respektují základní liturgické, estetické a psychologické zásady. Struktura byla tato: úvodní dialog, vstupní modlitba, píseň, biblické čtení, homilie, píseň, individuální modlitby za uzdravení podbarvené hudbou, píseň, závěrečná modlitba. K účinku liturgie významně napomáhal liturgický tanec francouzské reformované ordinované služebnice, která velmi kultivovaným vnějším projevem dokáže vyjádřit stav nitra. Rovněž úprava liturgického prostoru nebyla bez vlivu. Slavnost se vyhnula poněkud ponuře vyhlížející kapli a děla se v civilnějším prostředí sálu, v jehož středu byl kříž, ke kterému ten, nad kým se služebníci modlili, přinášel kamínek. Byl to symbol převzatý z Jižní Afriky, kde odpůrci apartheidu, kteří byli vězněni v kamenolomu, se po osvobození vrátili a vystavěli mohylu jako znamení smíření a odpuštění.

Otázky po smyslu takovéto liturgie zaměstnávaly zejména ty, kteří něco podobného zažili poprvé. Ti, kteří při takové liturgii slouží, nejsou žádní mágové obdaření mimořádnými schopnostmi. Efekt modlitby záleží na jejich víře, na víře toho, kdo o modlitbu žádá, i na víře celého shromáždění. Ten kdo přicházík modlitbě za uzdravení, tím vyjadřuje určitý předěl, určité rozhodnutíně co dělat ve věcí, kvůli které přichází, vyjadřuje ochotu se spolehnoutna Hospodina v tom, na co sám nestačí, a ochotu být vnímavý pro boží vedení. Vyjadřuje, že na cestě k Bohu potřebuje druhé. Nic více, ale také nic méně.

Myslím si, za takovéto liturgie jsou dobrou přípravou k slavení svátostnému. Tak by mohla v budoucnosti vypadat i svátost smíření: dobrá dlouhodobá příprava, vyznání jako odpověď na slyšené boží slovo, liturgické zapojení celého člověka, příznivě působící liturgický prostor.

Římskokatolická liturgie

Poprvé od Jindřicha VIII. byla v monumentální anglikánské katedrále v Lincolnu slavena římskokatolické liturgie. To bylo prezentováno jako významný ekumenický krok. V Lincolnu možná. Navštívil jsem však týden předtím jinou katedrálu v St. Alban, jejíž původ souvisí se smrtí prvního anglického mučedníkav r. 250! Zde se římskokatolické bohoslužby konají pravidelně každý týden a ke katedrálnímu kléru patří kromě anglikánských kněží i kaplani z dalších křesťanských církví a dokonce i rabín.

Liturgii předsedal současný mezinárodní prezident IEF Adelbert Denaux, profesor Nového zákona na univerzitě v Lovani, který je členem oficiální katolicko-anglikánské teologické komise a jako katolík kanovníkem anglikánské katedrály v Lincolnu.

Jednalo se oklasickou římskou liturgii bez větší nápaditosti, ale také bez větších přehmatů. Poukáži na některé momenty, které jsou zdánlivě samozřejmostí, nikoli však u nás:

Ke slavení byli přizvání služebníci i jiných křesťanských církví, kteří přicházeliv liturgických oděvech (velkou většinou alba a štóla) průvodem k oltáři. Sice nekoncelebrovali v plném slova smyslu (společného pronášení anafory), ale společně přijímali.

Shromáždění se podílelo na všech zpěvech propria i ordinaria.

Byly respektovány literární formy jednotlivých částí liturgie. Gloria bylo zpíváno. Symbolum a Otčenáš recitovány.

Během eucharistické modlitby byl po celou dobu zachován jednotný postoj (stání).

Přijímalo se pitím. (Na jednoho služebníka podávajícího eucharistický chléb byli vždy dva služebníci s kalichy.)

Služebníci podávající eucharistické způsoby přicházelik přijímajícím, nikoli naopak.

Mezi problematické momenty patřila velká přísnost místních ostiářů, kteří po začátku liturgie již nikoho do liturgického prostoru nevpustili. Do Lincolnu jsme jeli autobusem německého regionu, který nemohl najít parkoviště, takže jsme přišli na poslední chvíli. Ti, kteří potřebovali zajít na toaletu, mohli, ale potom již měli smůlu...

Problémem jiného druhu byla záměna preface 4. římské eucharistické modlitby za jinou. Jedná se o zdánlivou banalitu. Nevadí mi, že jsou tak porušeny rubriky, které záměnu zakazují. Podstatné je, že k zákazu záměny je pádný důvod. Jako 4. eucharistická modlitba římského misálu byla zařazena upravená anafora sv. Basila Egyptského. Východní anafory tohoto typu mají díkůčinění Hospodinu, což je podstata slavení (eucharistia = díkůvzdání) rozděleno na dvě části. První část – obsahující chválu Hospodinu za to jaký je, je obsažena v prefaci. Navazující díkůčinění za stvoření, za člověka, za dějiny spásy ústícív Kristův příchod je obsaženo v postsanktus. Pokud svévolně prefaci zaměníme za jinou, jako se stalo v Lincolnu záměnou za kristocentrickou prefaci, pak anaforu mrzačíme, nerespektujeme její východní styl. Dopustíme, že důležité myšlenky nezazní a jiné zazní dvakrát.

Luterská liturgie

Tato liturgie, která bývá v rámci IEF na vysoké úrovni, byla pro mne zklamáním. Možná proto, že byla slavena v nepříliš vhodném prostoru kaple, kde se přijímánídělo přicházením ve frontě, možná proto, že byla příliš dlouhá, přílišpřetížená. Zpěvy ordinaria byly doplněny dalšími hymny podobného obsahu. Prakticky chybělo ticho (kromě dvou situací ticha neplánovaného – v úvodu a při důkladném uklízení stolu Páně po přijímání).

Je však třebaocenit velkou vstřícnost v částech, které byly dřívev lutersko-katolickém dialogu kontroverzní. Byla zařazena modlitba naddary. Byla použita výborná eucharistická modlitba (z německé luterské agendy).Luterští a reformovaní služebníci liturgii koncelebrovali.

Anglikánskáliturgie

Na slavení anglikánské liturgie jsme odjeli do katedrály v Southwellu. Byla mnohem menší než katedrála v Lincolnu, a tudíž přiměřenější lidskému uzpůsobení. Liturgie však byla ještě pompéznější. Jenom úvodní obřady trvaly 40 minut. Před liturgií vítání děkanem kapituly, při liturgii dlouhý úvod jednoho z biskupů (bohužel jsem mu téměř nerozuměl). Nikdy předtím jsem nezažil (a doufám, že již nezažiji), aby totéž Kyrie bylo ztrojeno: Nejprve jsme jej recitovali. Potom dlouhé fanfárové Kyrie a potom ještě delší zpívání sboru. (Gloria bylo pouze zdvojeno – nejdříve jsme jej zpívali všichni, potom sbor.) Během celého úvodu se stálo.

Kázání se (zřejmě omylem) týkalo jiných textů, než se četly.

Otče náš nejprve zpíval anglikánský biskup z Jeruzaléma v arabštině, potom jsme se jej modlili všichni. Dvojí jsme dostali i závěrečné požehnání.

Služebníci přijímali jako první! Bylo toho málo, co by mohlo sloužit v této liturgii za vzor.

Závěrečná liturgie

Prezidenti jednotlivých regionů spolupředsedali závěrečné bohoslužbě. Jejím tématem byl opět „poklad v hliněných nádobách“. Četlo se o nebeském království podobném pokladu, četla se blahoslavenství, četly se následující pasáže z Matoušova evangelia v jazycích všech regionů. Pořádající britský region předal velkou svíci maďarskému regionu, který pořádá 35. konferenci IEFv Budapešti začátkem srpna 2003. Na závěr jsme si navzájem vyměňovali střepy rozbitých nádob.

Je vnímání smysly pro liturgii podstatné?

Klemens Richter

Komu se zdáspojení pojmů smyslovost a bohoslužba neobvyklé, ten ať si vzpomene na jeden znejzávažnějších útoků na liturgickou reformu II. vatikánského koncilu vůbec, naknihu ateistického psychoanalytika A. Lorenzera Koncil účetních (Konzil der Buchhalter) s podtitulem Zničení smyslovosti (Zerstörung derSinnlichkeit). Zničila tedy obnova naší liturgie její smyslovost nebo – komu seto jeví jako méně pohoršující, ačkoli to směřuje stejným směrem – jejítělesnost resp.schopnost oslovit smysly? Existuje dostatek hlasů, které mluvípřinejmenším o ztrátě schopnosti stát se znamením, o tom, že vládne jenomslovo, které si k tomu činí velké nároky, a proto nemůže být dobře pochopeno.

Evangelický teologWilhelm Stahlin poznamenává zcela podobně jako Guardini: „Co nemá tělesnoupodobu, není skutečně na této zemi. Tělo je místem uskutečnění.“ A dále: „Vtéto skutečnosti těla se odehrává náš vlastní osud, neděje se nám nic, co sesoučasně neděje našemu tělu; a co se nám skutečně a vážně stává, to zakoušímena vlastním těle.“ Je holou samozřejmostí, že toto musí platit také proliturgii, neboť Boží mystérium, jeho spásné jednání, se setkává s člověkem vtělesné podobě skrze Ježíše Krista, takže je viditelné, slyšitelné ahmatatelné. Lidé mohou přijít se spásou do styku, mohou ji uchopit a mohou siji přisvojit jen skrze znamení, které ji vyjadřují. Liturgik Jakob Baumgartnerpíše: „Přirozenost člověka a podstata zjevení volají po schopnosti oslovitsmysly, “ protože jinak vzniká nebezpečí, „ztratit se v mystických stavechduše, chladných ideologiích nebo etických záležitostech. To, že zánik znamení anedostatek tělesných úkonů vedou skutečně k verbalismu a moralizování, ukazujenejlépe a nejnázorněji současný stav katolické bohoslužby“.

Schopnost liturgiestát se znamením se tedy týká všech smyslů. V západní církvi můžeme již velmizáhy zjistit u Augustina (+430) zapojení jen dvou smyslů – sluchu a zraku.Přesto se ale mají účastnit všechny smysly, jako např. čich při kadidle, chuťpři požívání darů chleba a vína, hmat při doteku vody při křtu, křižma přibiřmování, oleje a vkládání rukou při pomazání nemocných, objetí nebo stiskrukou při pozdravení pokoje.

Protože mají býtpři bohoslužbě osloveny všechny smysly, mluví koncilní popis liturgie o „signasensibilia“, což podává český překlad jako „znamení, která lze vnímat smysly“(SC 7) – je to vlastně tautologie, zdvojení, neboť znamení lze vždy vnímatsmysly.

Ačkoliv se dnesvyvíjí velké úsilí k integraci těla do našeho životního stylu, chováme se voblasti víry i nadále stále jako puritáni. Příznačná je pro to skutečnost, žeani nejnovější úvody do eucharistické slavnosti příliš nezapojují tělo, naprotise však používá množství slov. Přitom úkol, který svěřil Ježíš svým učedníkůmpro eucharistii, ústřední slavnost křesťanské obce, zní: „To konejte na moupamátku“ (Lk 22, 19; 1 Kor 11, 23). Tedy neřekl: „uvažujte, chvalte, zvěstujte,mluvte o tom, co se událo, ale spíše: Čiňte!“ Liturgie je tedy proto hlavněpoesie, konání, jednání, výkon, jistě také čin ve slově, ale právě nejenom to.Liturgie jako lidské konání zohledňuje všechny stránky naší bytosti: světskosti tělesnost, časnost i společenskost. Přisvědčuje poesii věcí a těla, prostorua času, krátce: poesii člověka v jeho celistvosti“ (J. Baumgartner).

Jak tomu aleskutečně je s naším chápáním celkového lidského jednání při eucharistieukazuje, když sami studenti teologie na otázku, jaká jsou základní znameníeucharistie, odpovídají: chléb a víno. Přitom jde o slavnost jídla, neboť mešníoběť má právě podobu hostiny. Kde je ale nyní při naší dnešní mši viditelné azřetelně patrné, že se jedná o společnou hostinu? Nejvíce rozšířené obvyklé rozdíleníkomunia věřícím postupně předstupujícím ve dvou řadách v nás představu hostinynejspíše nevzbudí. Hostie, která jako chléb nevypadá a ani tak nechutná, takéne, a pití z jednoho kalicha se už nekonápředevším z „praktických“ důvodů dokonce nejčastěji vůbec.

Dieter Emeis ktomuto nezbytnému procesu učení poznamenává, že diskrepance vzniká „mezijednotou těla a duše člověka zastoupenou v téměř všech antropologiích na jednéstraně a stěží vyvinutou pozorností vůči tělu jako viditelnému a uchopitelnémuvýrazu vnitřních postojů, nálad, hnutí a očekávání na straně druhé“. Jakodeficit mladších tradic uvádí, že svátosti jsou považovány především zaprostředky milosti a nahlíženy z hlediska otázky platnosti ze stranyudělovatele a příjemce. Ještě málo si uvědomujeme, že lidské tělo je samosymbolem, ba dokonce vlastním symbolem, skrze který se Bůh věnuje lidem vliturgii. Jen „když jsme poznali naše normální jídlo (a pití) jako symbol,můžeme uskutečňovat také eucharistické jídlo (a pití) jako symbolické jednání:jako přijímání potravy a síly z vydání Ježíše smrti, které jsme dostali proto,abychom žili. Ke zbožnému přijímání pak patří nejenom duchovní pobožnost – téslouží také pobožnost těla, v níž se zakouší možnost jíst (a pít) jako darpro náš život. Tělesnou výchovou se zde míní výchova k přinejmenším příležitostnémuzbožnému jedení (a pití) jako základní tělesné zkušenosti člověka.“

Liturgická reforma se pokusila nechat nově vyniknout podstatnýmznamením v jejich smyslovosti a tělesnosti. Že to není pouhá teorie,ukazují bohoslužby ve třetím světě, které smyslovostí doslova překypují. Vpraxi našich obcí realizace tohoto požadavku na liturgii často ještě chybí.Mnohdy neberou účastníci bohoslužeb svoji tělesnost dostatečně na vědomí. Zdáse, jako by se lidé za svoji tělesnost v liturgii styděli. Často ještě směřujík ideálu čisté niternosti. Právě „zbožným“ lidem je třeba často teprvevysvětlovat, že modlitba těla nemusí být v protikladu k osobní zbožnosti.Liturgie začíná právě tím, že člověk je zcela opravdově přítomen tělem i duší.Tak tomu ale není v případě, že všechno proniká abstraktní rozum a účelovéchtění. Jestliže má liturgie něco dělat slavnostně a s radostí, pak se na tommusejí podílet také všechny smysly: sluch, zrak, čich, chuť a hmat.

Poznámky k Huntingtonovi: Upevňování identit?

Stanislav Heczko

Huntingtonovakniha Střet civilizací. Boj kultur a proměnasvětového řádu[1] bylajiž mnohokrát recenzována a analyzována, jelikož však přináší mnoho zajímavýchaž šokujících informací a podnětů, neodpustím si k ní pár stručných poznámek apostřehů.

Nejvíce mne z celéknihy zaujala informace, že v dlouhodobé perspektivě bude mít islám vícestoupenců než křesťanství (str. 63), a tak např. v roce 2025 bude poměrný početkřesťanů ve světě jen 25 % a muslimů až 30 % světové populace. Přitom vevztazích mezi křesťanstvím a islámem sice občas vládla mírová koexistence,častěji však se tyto vztahy vyznačovaly intenzivní rivalitou různého stupněhorké války (boj o Iberský poloostrov, křížové výpravy, osmanská nadvláda naBalkáně). A příčinou vzájemných konfliktů často není až tak odlišnost těchtonáboženství, nýbrž naopak jejich jistá podobnost – obě náboženství jsoumonoteistická, univerzalistická a misionářská (str. 250). Přitom podle Huntingtona muslimské země mají nejvyšší stupeňmilitarizace společnosti a vykazují značnou tendenci uchylovat sev mezinárodních krizích k násilí – použily jej v 76 z celkového počtu142 případů krize, v nichž se ocitly v letech 1928 až 1979. A tak hraniceislámu jsou hranicemi krvavými a stejný je i jeho vnitřek (str. 313).

Navíc se vsoučasné době islámské obrození hnané nedávno vrcholící populační explozístřetává s nastupujícím oslabením „křesťanského“ Západu, kdy v roce 2020 budepravděpodobně Západ ovládat jen 24 procent světového území, bude se k němuhlásit jen 10 procent světové populace, na světovém hrubém produktu se budepodílet 30 procenty, na celkové průmyslové výrobě asi 25 procenty a naglobálním vojenském potenciálu necelými 10 procenty (str. 95–96). Nastávázkrátka konec západní nadvlády (ovšem úpadek Západu nutno chápat jako procespostupný a dlouhodobý). Oslabení Západu a vzestup jiných mocenských center přitompodporuje globální proces obratu k domácím kulturám a obrození nezápadních,zejména asijských kultur. Naopak Západ prožívá podle Huntingtonaobdobí morálního úpadku, kulturní sebevraždy a politické nejednoty (str.373–376) – nárůst asociálního chování, úpadek rodiny, společenskéangažovanosti, pokles oddanosti vědění a intelektuálním aktivitám, přílivpřistěhovalců z jiných společností odmítajících asimilaci, trend k multikulturalismu, nejasnosti ve vztazích mezi Evropskouunií a Spojenými státy. Prostě v polovině devadesátých let 20. století Západvykazoval mnoho znaků, charakteristických pro dospělé civilizace na počátkustadia úpadku a invaze „barbarů“ – morální úpadek, nízký přirozený populačnírůst, nízká míra hospodářského růstu, nízké úrokové sazby i nízká míra investic(civilizace mají obecně procházet sedmi stadii – stadiem míšení, těhotenství,expanze, dobou konfliktů, stadiem univerzální říše, úpadku a invaze) .

Zvlášť nebezpečnýpro Západ by pak byl vznik konfuciánsko-islámské aliance (např. osy Teherán–Islámábád–Peking), podmíněné muslimským demografickýmrůstem a asijským hospodářským růstem (ekonomická „asijská chřipka“ let1997–1999 tedy přišla jak na zavolanou). Možný přímý konflikt Západu a Islámuči USA a Číny by tak mohl přerůst v globální konflikt USA, Evropy, Ruska aIndie s Čínou, Japonskem a většinou islámu. Výsledkem by pak byl přesunglobální moci ze Severu na Jih, kdy z války by nejvíce těžily ty civilizace,které se ji neúčastnily (civilizace africká a latinskoamerická). Z účastníkůválky by nejlépe dopadla asi Indie, z neutrálních zemí pak Indonésie (str.386). Trochu překvapivě by tento konflikt nemusel začít v Perském zálivu, ale vJihovýchodní Asii (např. útokem Číny na Vietnam). Zde si musíme uvědomit, žeAsie je opravdovým civilizačním kotlem, kde se střetává až šest civilizací –japonská, čínská, pravoslavná, muslimská, západní a hinduistická.

V případěnejrůznějších válek mezi civilizacemi, které většinou mají svůj ústřední stát ačlenské státy (islám, Afrika a Latinská Amerika ovšem ústřední stát postrádají)by jistě byly v komplikované situaci zejména tzv. osamocené, rozštěpené arozpolcené země. Osamocené země jsou podle Huntingtonazemě, které postrádají kulturní sounáležitost s jinými společnostmi (např.Etiopie či Haiti, ovšem též Japonsko). Rozštěpené země se zase vyznačují tím,že v nich vedle sebe žijí velké skupiny náležející k různým civilizacím (např.Súdán, Tanzanie, Keňa, Srí Lanka, Malajsie, Singapur, Filipíny, ale také Indie,Čína či Ukrajina). Kanadu či bývalé Československo k nim nelze podle Huntingtona řadit. Rozpolcená země má pak jednu zřetelnoukulturu, která ji činí členem jedné civilizace, nicméně političtí představiteléchtějí její civilizační identitu změnit. K rozpolceným zemím se tradičně řadíRusko a Turecko, nově k nim patří i Mexiko a Austrálie. Řecko pak sice kulturněnení součástí Západu (nýbrž civilizace pravoslavné), bylo však domovem antickécivilizace, jež byla významným zdrojem civilizace západní. Členstvím v NATO aEU se pak Řecko přiřadilo politicky k Západu, je však jeho poněkudproblematickým příslušníkem.

Naštěstí žádné,ani civilizační války nejsou nevyhnutelné. Mírová koexistence různýchcivilizací jako nejvyšších kulturních seskupení lidí (definovaných jakspolečnými objektivními prvky, tak jazykem, dějinami, náboženstvím, zvyky,institucemi i subjektivním ztotožněním jednotlivých individuí) je ovšem podle Huntingtona podmíněná tím, že Západ jako zatím nejsilnějšícivilizace se zřekne své víry v univerzálnost západní kultury (str. 378).Tato víra je podle něj falešná, nemorální a nebezpečná. Jejím nutnýmlogickým vyústěním je totiž imperialismus, který může zapříčinit globální intercivilizační válku mezi ústředními státy jednotlivýchcivilizací. Bezpečnost světa si tak žádá přijetí globální multikulturity.V současných složitých podmínkách buď bude svět uspořádán na bázi civilizací,anebo nebude uspořádán vůbec. Odmítnutí universalismu a přijetí různorodostikultur ovšem znamená také hledání společných rysů (hodnot, zvyků, institucí) – zásadaspřízněnosti. Jinak politika nešíření zbraní hromadného ničení a politikaodzbrojení může být nezápadními civilizacemi přijímána jako snaha Západu udržetsi vojenskou převahu, politika lidských práv jako snaha prosadit vlastnípolitické hodnoty a instituce a politika omezování přistěhovalců nebo uprchlíkůjako snaha ochránit vlastní kulturní, společenskou a etnickou integritu (str.216–217).

Potud šlo celkemsouhlasit. Avšak druhou stranou Huntingtonovaodmítnutí západního universalismu je jeho apel na obnovu západní identity (tamá spočívat hlavně v křesťanství, společenském pluralismu, oddělení duchovní asvětské autority, individualismu a vládě zákona) a zřeknutí se multikulturalismu doma jako vážné hrozby pro Spojené státya Západ (str. 388). Hlavní odpovědností obyvatel Západu tak není pokoušet sepřetvářet ostatní civilizace podle obrazu Západu, což se nakonec vymyká jehoupadající moci, ale uchovat, chránit a obnovovat jedinečné kvality západnícivilizace. V praxi to pak znamená zejména přijetí atlantské politiky úzképolitické, ekonomické, technologické a vojenské spolupráce Spojených států sevropskými partnery na ochranu zájmů a hodnot civilizace, která je spojuje(mezi jinými se jedná o podporu začlenění zemí Visegrádské čtyřky, pobaltských republik,Slovinska a Chorvatska do NATO a Evropské unie). Soudím, že toto doporučenímůže působit nemalé potíže vnitřním kritikům západní civilizace, tj. těmobyvatelům Západu, kteří jsou kriticky nastaveni k vlastní civilizaci. A lzejen doufat, že upevňování západní identity zde neznamená pronásledování těchtokritiků z řad ekologů, akademických vzdělanců, studentů univerzit,avantgardních umělců či tzv. levicových extrémistů. Tyto obavy z pronásledováníkritiků jsou na místě – stačí si připomenout knihu jiného, neméně známéhoautora Paula Johnsona, kde poměrně otevřeně nazývávnitřní kritiky západní civilizace „nepřáteli společnosti“[2].

Na závěr ještěstručně několik výstižných postřehů Samuela P. Huntingtona.Např. ten, že internacionalistické tvrzení, že obchod podporuje mír, se takjednoduše nepotvrzuje. Vzájemná ekonomická závislost napomáhá udržení mírujenom tehdy, když státy předpokládají udržení vysokého stupně obchodování i vblízké budoucnosti. Pokud se to neočekává, je pravděpodobným výsledkem naopakválka (str. 65).

Dále, že tzv. davoská kultura, která se vyznačuje vírou v existenci„univerzální tržní a demokratické civilizace“, existuje pouze na úrovni elit amimo Západ nemá více než 50 milionů stoupenců, tedy ani ne 1 procento světovépopulace (str. 53).

Huntingtontaké připomíná, že v polovině 70. let se zcela obrátil trend směremk sekularizaci a ke smíření sekularizace s náboženstvím (str. 102). Přišelčas náboženského oživení, čas Boží odplaty – La revanchede Dieu. Tématem dne již není „aggiornamento“,nýbrž „druhá evangelizace“. Cílem už také není modernizace islámu, nýbržislamizace moderny. Přitom probuzenecká hnutí jsou protisekularistická,protiuniverzalistická a s výjimkou křesťanských hnutíi protizápadní. V tomto smyslu je obrození nezápadních náboženství projevemprotizápadního postoje nezápadních společností. Podle Huntingtonaje náboženství hlavním faktorem charakterizujícím civilizace, a takkřesťanství, islám, hinduismus a konfucianismus se staly základem pro příslušnécivilizace (buddhismus a judaismus však nikoliv).

A konečně platítéž to, že ekonomická integrace závisí na kulturní sounáležitosti (str. 151).Dokazuje to mimo jiné nárůst vnitroregionálníhoobchodu v poměru k obchodu meziregionálnímu (obchoduvnitř Evropské unie v roce 1980 činil 50,6 % celkového obchodu Unie, do roku1989 vzrostl na 58,9 %).

Takových postřehůje v knize více (třeba o politických ideologiích, nutnosti rozlišovatcivilizace doby pre-axiální a civilizace dobyaxiální, o linearitě či cykličnosti dějin). Pročíst si tuto knihu celou takstojí jistě za to. Asi ne nadarmo o této knize napsal Henry A. Kissinger (bývalý ministr zahraničí USA a známý teoretik voblasti zahraniční politiky): „Jedna z nejdůležitějších knih od konce studenéválky.“ A další věhlasný americký zahraničněpolitický teoretik Zbigniew Brzezinski zase dodává:„Střet civilizací je výjimečná kniha: odvážná, provokativní a podnětná. Plodnápráce, která převratným způsobem posouvá naše chápaní mezinárodního dění.“Takže mohu jen popřát pevné nervy a otevřenou hlavu při četbě této fascinující(byť často kritizované) práce amerického politologa.

 



[1]Česky Rybka Publishers, Praha 2001, ISBN80-86182-49-5

[2]Viz Paul Johnson, Nepřátelé společnosti, Rozmluvy,Řevnice 1999, ISBN 80-85336-33-2

Karel Chytil: služba v lásce

autor: 

V neděli 15.září 2002 zemřel ve věku 82 let katolický biskup Dr. Karel Chytil. Za války studoval teologii na Lateránu v Římě. Nedal se však vysvětit, protože se necítil povolán k celibátu. Namísto toho se dal do služeb Britského královského letectva (RAF). V Anglii prodělal tvrdý výcvik a dva roky sloužil u bojových jednotek na zemi i ve vzduchu. Po návratu do vlasti vystudoval sociologii na Filosofické fakultě UK. V 50. letech coby západní voják zakusil perzekuci komunistického režimu. Teprve od roku 1968 mohl začít pracovat v manželské a předmanželské poradně v Brandýse nad Labem, kam denně z Prahy dojížděl až do svého důchodu. Každodenní setkávání s lidskými problémy jej přivedlo, již jako ženatého otce dvou synů, ke kněžství. Felixem M. Davídkem byl vysvěcen na kněze v r. 1977 a v r.1988 konsekrován na biskupa. Patřil do skupiny služebníků skryté církve, kterou vedl P. Václav Dvořák.

Karel Chytil patří mezi výrazné osobnosti, které formovaly tvář církve v naší zemi v době komunistické diktatury. Nebylo ho příliš vidět, ale o to více sloužil. Pomohl spoustě lidem. Ovládal mnoho způsobů přístupů. V extrémních případech dokázal použít i znalosti, jichž nabyl při své vojenské službě za války: Když si jedna žena stěžovala, že ji manžel bije, vypravil se za oním „chrabrým“ mužem s tím, že ho vyzve, aby se fyzicky konfrontoval namísto s ženou s ním (který se ve speciálním výcviku naučil zabíjet holou rukou).

Využíval mnoho psychologických technik a jeho analýza charakteristik dané osobnosti byla velmi přesná. Pregnantně charakterizoval i situaci v církvi. Povinný celibát pro kněze nepovažoval v dnešní době za účinné eschatologické znamení Božího království. Tím je dnes spíše život ve věrném manželství. Celibát dnes slouží často pouze jako mocenský prostředek k uchování feudální podoby církve. Karel Chytil se mi jednou zmínil: „Kdybych mohl mluvit s papežem, tak bych mu řekl: Svatý otče, já si tě vážím, ale v té věci celibátu se mýlíš...“

Karel si sám vybral, že chce být pohřben na Levém Hradci. Pohřební eucharistii, konané 19.září , předsedal Mons. Václav Dvořák. Vzpomněl, že stojíme na místě, kde českému národu poprvé zaznělo slovo láska. Karel sloužil druhým se srdcem na dlani a s ním k druhým i přicházel. Naplnil kněžský život službou, a to službou právě v lásce.

 

-pH-

Prorok pro bouřlivé časy

Arcibiskupem z Cantenbury se stává muž z Walesu. Očekávání jsou nesmírná. Kdo je však tento Rowan Williams?

Angličané mohou žít uvolněněji s protiřečeními než jiné národy. Anglikánská státní církev se svou liberálně evangelickou hlavou a svým liberálně katolickým srdcem podává proto příklad: církev bez závazné dogmatiky a bez vlastního vyznání víry, církev s formami zbožnosti, které sahají od evangelikálního pietismu až k formám konzervativního (anglo)katolictví. Avšak tato církev bojuje o relevanci na pokraji společnosti. Radikální křesťanské skupiny, kterým je svět– čili skutečné království Boží – mnohem důležitější nežli instituce církve, zápasí o uznání. Ženy stále ještě nemají přístup k úřadu biskupa. Diskusním bodem číslo jedna je „církev a homosexualita“, jenom asi tři procenta obyvatelstva Anglie se aktivně účastní života náboženských obcí. Církevní daň zde neexistuje.

Dne 23. 7. 2002 byl premiérem Tonym Blairem jménem královny – od doby reformace titulární hlavy Church of England – jmenován 104. arcibiskupem z Cantenbury Dr. Rowan Willliams, poprvé od doby reformace žádný Angličan, ale dvaapadesátiletý dosavadní arcibiskup z Walesu, z malé „sousední země“. Přitom jsou naturalizovaní cizinci již dlouhou dobu v biskupských úřadech Církve Anglie. Biskup Nazir-Ali z Pakistánu, dnes biskup v Rochestru, byl druhým kandidátem na stolec v Cantenbury. Dr. John Sentamu z Ugandy, jurista a teolog, se stane v dohledné době biskupem v Birminghamu. Něco takového by bylo těžce myslitelné v jiných evropských církvích.

Dvanáctičlenná volební komise za předsednictví jedné z nejznámějších soudkyň Anglie měla odvahu navrhnout předsedovi vlády Williamse. Tony Blair měl právo požádat o jiného kandidáta. Ale jak komise, tak Tony Blair se bez něho sotva mohli obejít. Média i široké církevní vrstvy – a rovněž většina biskupů – nechtěly nikoho jiného. Jenom evangelikální fundamentalisté měli obavy. Desmond Tutu oněm řekl, že žádný anglický biskup nemá zdaleka jeho formát.

Pro širokou veřejnost se najednou stala církev zajímavou. Zbožný mystik a rozvážný politik by mohl dát světovému anglikánskému společenství nové impulsy. S tímto prorockým mužem z Walsu nebude žádná nuda. Tolik chvály a tolik očekávání přináší pochopitelně nebezpečí, že dojde ke zklamání.

Kdo je tedy tento Rowan Williams? Se svými bílými vlasy a plnovousem vypadá spíše jako ruský mnich. Skutečně se kdysi chtěl stát mnichem. Jeho oči se usmívají. V první řadě je člověkem hluboké tradiční zbožnosti. Jeho den začíná, ještě dříve než odvede své dvě děti do školy, chvílí ticha a niterným opakováním Ježíšovy modlitby církve Východu. Napsal knihy o ruských náboženských filozofech Losském a Bulgakovovi a rovněž o teologickém vítězství řeckých Otců nad ariánskými herezemi. Dlouhá léta učil teologii na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi. Ovládá pět jazyků. Činí ho to všechno světu vzdáleným intelektuálem? Vůbec ne. Je současně etikem s úzkým vztahem k světu; otevřený médiím a přitom lidový. Krátce po svém jmenování ho žurnalisté našli na podlaze, jak tam sedí mezi dětmi, a sice v jedné národní škole ve Walesu. Učitelka kladla otázky. Zvedal ruku jako ti malí a byl ve svém živlu.

Jeho kombinace zbožnosti a radikality nás přivádí k tomu, abychom ho porovnávali s Bonhoefferem. Teologicky je orientován spíše východně pravoslavně než typicky anglikánsky, politicky stojí na levici. Jeho příkladem jako radikálního křesťana je jednoduše Ježíš z Nazareta. Během protestů proti atomovým zbraním byl již jednou zatčen. Jeden žurnalista se ho zeptal, zda toho lituje. „Pochopitelně, že ne – je však možné vyjádřit totéž i jinými prostředky.“ Čili zatím není ještě žádný arcibiskup ve vězení.

Vůbec není člověkem konfrontace, nýbrž tichého přesvědčujícího dialogu, a to v neposlední řadě se svými anglikánskými kritiky, kteří mu nemohou prominout, že je ochoten ordinovat do kněžského úřadu praktikující homosexuály. To, že bude urovnávat cestu ženám k biskupskému úřadu, mu budou mít za zlé někteří jeho přátelé, kteří s ním jinak sdílí jeho zbožnost ve stylu high church. Ve věci interrupcí je sice konzervativní, nikdy by však, tak jako to udělal papež, nepřikazoval zavírat poradenská střediska, kde se ženy mohou rozhodovat samy. Rowan Williams nepasuje do žádné škatulky. Tento mnišsky vypadající talentovaný kazatel bude prvním arcibiskupem, který do Lambethského paláce při Temži přivede své vlastní děti se ženou, která není farářka, avšak vyučuje teologii. Tak jako mnoho Walesanů je básníkem. Svazek s jeho básněmi vyjde v dohledné době.

Jednu však proněho bude obtížné. Administrace a byrokracie jsou mu trnem v oku. Již dlouho aktuální reforma nepsané anglické ústavy mu leží velmi na srdci, i když jsou pro něj jiné věci důležitější. Neměl by vůbec nic proti tomu, kdyby anglikánští biskupové ztratili svá křesla v britské Horní sněmovně. Těšilo by ho též, kdyby byl posledním arcibiskupem, který byl jmenován vládou. V osobě Rowana Williamse našlo celosvětové anglikánské společenství titulární hlavu, která je již dlouho světoobčanem. S židy a muslimy bude vycházet tak dobře jako s jinak myslícími ve vlastní církvi. Přitom zaujme jasné pozice. Skutečnost, že aktivně podporuje kampaň proti útoku na Irák, mu přináší aktuálnost. Chce být arcibiskupem pro mír, spravedlnost a zachovávání stvoření. A to pro něj znamená mnohem více, než nějaká ekumenická formulace konsensu.

podle zahraničních materiálů připravila –ld–

Rozvrh letního semestru bakalářského studijního programu Teologie křesťanských tradic UK - ETF 2002/03

autor: 

Přednášky probíhají v Institutu ekumenických studií, Vyšehradská41, Praha 2 (proti Botanické zahradě) a jsou veřejně přístupné.

Další informace viz http://www.iespraha.cz

1. ročník(středy od 17:30)

9. 10.             Ivana Noble: Dějinná a eschatologická pravda

16. 10.           Ivana Noble: Evangelium, církev a kultura

23. 10.           Pavel Zach: Víraa psychologie

30. 10.           Ivana Noble: Reflexe náboženské zkušenosti

6. 11.             Jan Spousta:Náboženství v České republice

13. 11.           Ivana Noble: Autentická autorita a ideologická zkratka

20. 11.           Pavel Zach:Symbol a symbolický život

27. 11.           Jan Spousta:Obecné trendy religiozity

4. 12.             Pavel Zach:Stupně víry

11. 12.           Jakub Čapek:Úvod do filozofické hermeneutiky

18. 12.           Pavel Zach:Obrazy o Bohu

8. 1. 2003      Pavel Zach:Změněné stavy vědomí

15. 1.             Alice Kliková:Interpretace od Augustina po Luthera

22. 1.             Alice Kliková:Interpretace podle Schleiermachera

 

2. ročník(středy od 17:30)

9. 10.             Petr Šandera:Náboženský kontext SZ (kontakt s okolními náboženstvími; zpracovávání a ohlascizích náboženských představ v SZ)

16. 10.           Rudolf Vévoda:Dějiny křesťanství*

23. 10.           Petr Sláma:Dějiny Izraele jako teologická reflexe (deuteronomistickéa chronistické dílo)

30. 10.           Petr Šandera:Sociální struktury starověkého Izraele

6. 11.             Dějinykřesťanství*

13. 11.           Petr Sláma:Mesiáš a mesiášské představy ve SZ

20. 11.           Rudolf Vévoda:Dějiny křesťanství*

27. 11.           Rudolf Vévoda:Dějiny křesťanství*

4. 12.             Rudolf Vévoda:Dějiny křesťanství*

11. 12.           Petr Pokorný:Nový zákon*

18. 12.           Mireia Ryšková: Pavel a jeho listy

8. 1. 2003      Petr Pokorný: Novýzákon*

15. 1.             Ivan Štampach: Úvod do religionistiky

22. 1.             Ivan Štampach: Religionistika*

(* témata přednášek budou upřesněna později)

3. ročník(čtvrtky, výjimečně středa od 17:30)

10. 10.           Ivan Štampach: Pluralita partikulárních církví a narušení jejichjednoty v historickém přehledu

17. 10.           Ivan Štampach: Přehled křesťanských církví (seminář)

24. 10.           Jan Dus: Práces apokryfními texty

31. 10.           Pavel Hradilek: Srovnání východní a západní liturgie

7. 11.             David Holeton: Dějiny ordinace I.

14. 11.           David Holeton: Dějiny ordinace II.

21. 11.           David Holeton: Dějiny ordinace III.

28. 11.           Pavel Hradilek: Liturgický rok

4.12. středa! Pavel Filipi:Historie ekumenického hnutí

12. 12.           Ivan Štampach: Jednota a pluralita v církvi, hereze,schisma, otázka cíle ekumenické práce

19. 12.           Ivan Štampach: Přehled vyřešených a dosud otevřených věroučnýchotázek

9. 1. 2003      Ivan Štampach: Ekumenismus „shora“ a „zdola“, teologické smíšenékomise, oficiální rozhovory, sdílení ve svátostech a jiných bohoslužbách,církve a sekulární společnost, církve a jiná náboženství, lokální ekumenismus,společná evangelizace a pastorace, spolupráce v médiích

16. 1.             Václav Ventura:Křesťanský Východ a ekumenické hnutí

23. 1.             Pavel Filipi: Teologický rozbor pasáží z vybranýchekumenických dokumentů

 

4. ročník(čtvrtky od 17:30)

10. 10.           Jan Lachman: Česká duchovní tradice

17. 10.           Jan Lachman: Utrpení a smrt v životě křesťana

24. 10.           Prokop Siostrzonek: Spiritualita mnišských řádů

31. 10.           Pavel Zach:Futurologie spirituality

7. 11.             Ivana Noble: Sakramentologie II.

14. 11.           Pavel Zach:Křesťanská mystika

21. 11.           Ivana Noble: Sakramentologie III.

28. 11.           Jindřich Halama:Etika a Nový zákon II.

5. 12.             JindřichHalama: Etika a životní prostředí

12. 12.           Jan Klípa: Liturgický prostor v raném křesťanství

19. 12.           Pavel Keřkovský: Sociální etika I.

9. 1. 2003      Pavel Keřkovský: Sociální etika II.

16. 1.             Jan Klípa: Liturgický prostor ve vrcholném středověku

23. 1.             Dějinycírkevního práva

Obnova křtu podle Limské liturgie

Na základě prohlášení o konvergenci Křest, eucharistie a ordinovaná služba (BEM, limský dokument) nevznikla jen tzv. limská (eucharistická) liturgie, ale i tato bohoslužba památky křtu. Byla slavena během konference ústředního výboru SRC v Ženevě r. 1987. Do následujícího textu jsou pojaty i texty jedné křestní bohoslužby z Altenbergu u Kolína, která byla poprvé slavena r. 1994 společně zástupci evangelických, katolických a řecko-pravoslavných obcí. Převzato z materálů Ekumenicko-liturgického institutu Edmunda Schlinka při Teologické fakultě Jihočeské university v Č. Budějovicích.

Vstup

A: Požehnán buď Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista,

B: který nás požehnal vším nebeským požehnáním skrze Krista.

A:V něm nás vyvolil, dříve než byl položen základ světa,

B: abychom před ním byli svatí a bez viny.

A: Z lásky rozhodl, abychom byli jeho dětmi skrze Ježíše Krista,

B: protože si to přeje,

A: ke chvále toho, co nám dává svým podivuhodným způsobem.

B: Tak nás obdaroval ve svém Nejmilejším.

Píseň

Vyznání hříchů

L: Bože, v našem křtu jsi nám dal účast na životě a smrti, na vzkříšení Ježíše Krista.

Vyznáváme ti, že jsme často nežili podle obrazu nového člověka.

Vyznáváme ti, že jsme se příliš málo snažili o uskutečnění tvé vůle.

Protok tobě voláme: Kyrie eleison

L: Bože, naším křtem jsi nás zapojil do své obce, do světového těla Kristova,

abychom celému světu dosvědčovali tvou uzdravující a usmiřující lásku.

Vyznáváme ti, že jsme příliš těžkopádní při překonávání rozdělení mezi církvemi,

a při zviditelňování našeho darovaného společenství.

Proto voláme k tobě: Kyrie eleison

L: Bože, smiluj se nad námi - odpusť nám naši vinu pro Ježíše Krista

a veď nás svým svatým Duchem k novému, věčnému životu.

Proto voláme k tobě: Kyrie eleison

L: Duchu stvořiteli - ty jsi se na počátku vznášel nad vodami;

při křtu Ježíšově jsi sestoupil v podobě holubice;

o Letnicích jsi byl vylit za bouře a ohně.

Přijď k nám a otevři naše srdce a smysly pro tvé životodárné slovo,

které dosvědčuje smlouva křtu,

abychom slyšeli a byli obnoveni tvou mocí. O: Amen

Zpěv: Přijď, Duchu Stvořiteli

Biblická čtení: Jos 24, 1.14-16.25; Ef 4,1-6; J 3, 1-8

Píseň

Slavnost památky křtu

Voda se přinese na stůl před oltářem do blízkosti velikonoční svíce.

L: Voda je živel života a smrti.

Proudy vody promění pustou zemi v zahradu.

A v potopě zahynul všechen život.

Ve vodě křtu jsme byli spojeni s životem a smrtí Ježíše Krista.

Za to chválíme Boha: Zpěv: Gloria

L: Voda nás očišťuje, jako byl i vojevůdce Náman očištěn vodami Jordánu od své nemoci, ba dokonce byl uzdraven.

Při křtu bylo spláchnuto všechno, co nás kdy mohlo oddělit od Boha.

Za to chválíme Boha: Gloria

L: Bez vody není na zemi život, jako už na počátku se vznášel Boží životodárný Duch nad vodami.

Ve vodě křtu nám Bůh daroval svého životodárného Ducha. On nás obnovuje, dává nám nový život ve spravedlnosti a ve vědomí Boží blízkosti.

Za to chválíme Boha: Gloria

L: Voda, kterou užíváme při křtu, ukazuje do budoucnosti na proudy živé vody v Božím světě, v novém Jeruzalémě, jemuž jdeme vstříc. Skrze křest jsme již dnes zahrnováni do života v budoucím Božím světě.

Zato chválíme Boha: Gloria

Obnova křestního vyznání

L: Milé sestry a bratři v Kristu!

Ve svatém křtu nás Bůh přijal za své a učinil nás členy církve.

Ve společenství s Božím lidem na celém světě jste se z jeho slova dozvěděli, jakýcíl vám připravil ve své laskavosti.

Byli jste nasyceni u jeho svatého stolu a povoláni dosvědčovat evangelium o Ježíši Kristu v dnešním světě.

Proto vás nyní prosím, abyste obnovili své křestní vyznání:

Odřekněte se vší moci zlého!

Vyznejte veřejně víru v Boha!

Svěřte se nově Boží smlouvě s vámi!

Odřeknutí se zla

L: Odříkáš se moci zla, abys mohl zůstat ve sféře moci Ježíše Krista?

O: Ano, odříkám se.

L: Odříkáš se tužeb tohoto světa, které tě chtějí ovládnout,

svodů pýchy a peněz, abys mohl žít ve svobodě Božích dětí?

O: Ano, odříkám se.

L: Odříkáš se moci smrti, zkázy a násilí, které odporují životu, abys mohl v tomtosvětě vydávat svědectví o světě Božím?

O: Ano, odříkám se.

Vyznání víry

L: Nyní vyznejme naši společnou křesťanskou víru slovy apoštolského vyznání víry, které je v tradici západní církve od starocírkevních dob známo jako křestní vyznání.

Věříš v Boha?

O: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe izemě.

L: Věříš v Ježíše Krista?

O: Věřím v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;

jenž byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny;

trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel abyl pohřben;

sestoupil mezi mrtvé, třetího dne z mrtvých vstal;

vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;

odtud přijde soudit živé i mrtvé.

L: Věříš v Ducha svatého?

O:Věřím v Ducha svatého;

svatou církev obecnou, společenství svatých;

odpuštění hříchů, vzkříšení mrtvých a život věčný. Amen.

L: Toto je víra církve.

O: Toto je naše víra. Věříme v Otce, Syna i Ducha svatého.

Závazek křestní smlouvy (varianta 1)

L: Vyznal – vyznala jsi víru v Boha, Otce a Stvořitele.

Chceš pracovat pro uchování jeho stvoření všude na zemi?

O: Ano, chci.

L: Vyznal – vyznala jsi, že patříš k tělu Kristovu na celém světě.

Chceš se zasazovat o překonání rozkolů mezi křesťany a o uskutečnění viditelné jednoty Božího lidu na zemi?

O: Ano, chci.

L: Vyznal – vyznala jsi nový život v moci Ducha svatého.

Chceš přispívat k šíření spravedlnosti a míru na celé zemi?

O: Ano, chci.

L: Trojjediný Bůh, Otec, Syn a Duch svatý, ať k našemu lidskému Ano řekne své božské Amen.

Ať přidá k naší vůli její naplnění podle svého zalíbení. O: Amen.

Závazek křestní smlouvy (varianta 2)

L: Vyznali jste víruv Boha, Stvořitele nebe i země,

původcea přítele života.

Chcetese s jeho milostí podle svých sil zasazovat o právo všech lidí na život a o uchování stvoření?

O: Ano, chceme.

L: Vyznali jste víru v Ježíše Krista, Vykupitele světa.

Chcete předávat dál jeho dobrou zvěst

a s jeho pomocí se zasazovat o spravedlnost a pokoj mezi lidmi?

O: Ano, chceme.

L: Vyznali jste víru v Ducha svatého a společenství církve,

do níž nás lidi shromažďuje.

Chcete se s jeho oporou zasazovat o uskutečnění společenství jeho lidu na zemi

a za bratrské soužití v jeho obcích?

O: Ano, chceme.

Požehnání

L: Všemohoucí Bůh, v jehož jméno jsme byli pokřtěni, Otec, Syn i Duch svatý,

ať k našemu lidskému Ano řekne své božské Amen.

Ať posílí naši naši víru, naši naději a naši lásku

a ať přidá k naší vůli její naplnění podle svého zalíbení.

O: Amen.

Požehnání vody (varianta 1)

L: Podivuhodný Bože, slyš modlitbu svého lidu, který si připomíná tvé velké skutky:

Podivuhodnějsi nás stvořil - a ještě podivuhodněji jsi nás vykoupil.

Stvořil jsi vodu, aby dala vyschlé zemi plodnost

a očišťovala a osvěžovala naše tělo.

Postavil jsi ji do služby svého smilování:

Přechodem Rudého moře jsi osvobodil svůj lid z otroctví

a na poušti jsi utišil jeho žízeň vodou ze skály.

Obrazem živé vody ohlašovali proroci novou smlouvu,

kterou jsi chtěl uzavřít s lidmi.

V Kristu jsi posvětil vody Jordánu,

aby lidé zatížení vinou mohli dojít k novému životu.

Bože, požehnej tuto vodu,

aby se nám stala znamením křtu, který jsme přijali.

O: Amen.

Požehnání vody (varianta 2)

L: Požehnej tuto vodu.

Ať nám připomíná náš křest i společenství křesťanů na celém světě.

Rozmnož naši víru a naši důvěru v proměňující moc křtu, který jsme přijali.

Pomoz nám, abychom byli v tomto světě kvasem

a jednáním v lásce vytvářeli znamení tvé smlouvy.

Buď nám světlem a životní silou, abychom byli ve shodě s tvou vůlí,

řídili se Ježíšovým evangeliem

a přispívali k překonání všech rozkolů v křesťanstvu.

Posilni naši naději v dokonání toho, co jsi s námi začal ve křtu.

O:Amen.

Průvod

L: Všichni jsou zváni, aby na znamení našeho potvrzení a vzájemného uznání křtu přistoupili k vodě, ponořili ruku do vody a označili se znamením kříže, připomenuli si vlastní křest a zapálili svíčku u velikonoční svíce.

Hudba

Pozdrav pokoje

Modlitba

Požehnání

Zprávy

autor: 

Rusko – opět vyhošťování kněží?

Moskva (KAP) Ruský katolický kněz, státní příslušník Polska, byl vyslýchán při svém příletu na letiště v Chabarovsku. Odtud měl být opětovně vykázán do Japonska, odkud přiletěl. Apoštolský nuncius v Moskvě, arcibiskup Georg Zur, protestoval proti tomuto jednání na ruském ministerstvu vnitra. Tam mu bylo sděleno, že o tomto případu nemají žádné informace. V posledních měsících bylo vyhoštěno několik katolických duchovních. Vztahy mezi ruskou ortodoxní církví a katolickou církví se v Rusku zhoršily po zřízení čtyř diecézí v Rusku a dvou nových na Ukrajině. Patriarchát to pojímá jako urážku a předhazuje katolíkům narušování kanonického teritoria a aktivní nábor věřících. Vatikán naopak nazývá opatření vůči katolickým kněžím aktem násilí.

Nizozemí: diskuze nad filmem Amen

Haag(KAP) Nizozemský biskup Martinus Muskens zdůraznil úlohu církve při záchraně tisíců Židů v Itálii během okupace evropských zemí Němci za II. světové války. Při diskuzi s filmovým režisérem Constantinem Costa-Gavrasem hovořil Muskenso aktivní roli Vatikánu při záchraně pronásledovaných Židů. Stalo se tak při diskusi nad filmem Amen, který režisér Costa-Gavras věnoval pronásledování Židů. Muskens řekl, že film vytvořený podle divadelní hry Rolfa Hochhutha Náměstek z roku 1963, neodpovídá skutečnosti. Již od 60. let 20. století bylo často uveřejňováno, že Pius XII. vykonal pro Židy vše, co bylo v jeho silách. Současně je však třeba říci, že církev mlčela, když národní socialisté začali s pronásledováním Židů před II. světovou válkou.

Australské církve proti plíživému tunelování manželství

Canberra(KAP) Anglikánská a katolická církev odmítly v Sydney změnu zákona, která vevěci vlastnických práv staví na jednu rovinu s řádným manželstvím i partnerství bez oddacího listu a homosexuální partnerství. V návrhu zákona jeho mosexuální pár výslovně nazýván manžely. „Tím náš parlament poskytuje falešné svědectví o významu manželství“, kritizoval to sekretář anglikánské církve, Mark Payne. Společně s katolíky se chtějí anglikáni postavit proti zavádějícímu trendu v definici manželství.

George Braybon, mluvčí organizace Rainbow Sash, homosexuálních katolíků v Sydney, naopak kritizoval přístup církví jako staromódní a uvedl, že církve už nemají místo v ložnicích lidí. Lidé žijí víru a náboženství ne kvůli církvím, ale pro samotný význam víry a náboženství. Homosexuální manželství v podobě, jaká existuje v některých evropských státech, není v Austrálii ještě uzákoněno. V Novém Jižním Walesu i v dalších australských státech je zrovnoprávněno postavení párů stejného pohlaví vůči manželství. Také zahraniční partneři v těchto párech mohu obdržet australské občanství.

Kardinál Murphy-O'Connor varuje před útokem na Irák

Londýn (KAP) Kardinál Cormac Murphy-O'Connor, arcibiskup z Westminsteru varoval Velkou Británii a USA před útokem na Irák. Vojenská intervence by mohla mobilizovat arabský svět proti Západu a  podkopat mírové úsilí mezi Izraelem a Palestinci. Existuji sice dobré důvody, proč pokládat irácký režim za hrozbu, ale válka proti Iráku bude znamenat především utrpení a ničení.

Kardinál navíc vyjádřil pochybnosti nad tvrzením ministerského předsedy Tonyho Blaira o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, chemické a biologické zbraně. Podle Timesů také budoucí primas anglikánské církve arcibiskup Rowan Williams vyjádřil v soukromém dopise premiérovi své znepokojení nad útokem.

Vídeňský pastorální teolog o nedostatku kněží

Berlín (KAP) Perspektivní změnu při hledání kněžského dorostu navrhl vídeňský pastorální teolog prof. Paul Zulehner. Vedle mladých mužů, kteřísi zvolili kněžské povolání, by se jako kněží měli uplatnit i lidé povolaní do této služby obcí, řekl Zulehner na výroční konferenci zástupců pro duchovní povolání v německých diecézích. Těmito lidmi by měli být osvědčení muži (viri probati), v druhé polovině života, většinou ženatí, kteří by úřad vykonávali neplaceně.

Zulehner tvrdil, že by nešlo o liberalizaci přístupu ke kněžství, ale o novou cestu na základě změny v pastoraci, a do budoucna by se tím zajistila možnost slavit v obcích eucharistii.

K překážkám odrazujícím mladé muže od kněžství patří celibát a strach z přetěžování. Na druhou stranu se Zulehner postavil proti úplnému zdobrovolnění celibátu, protože podle něj jinak celibátní kněží úplně vymizí. Dále vyzval k prohloubení sexuálních témat ve vzdělávání kněžstva. „Nevzděláváme pro krizi, ale pro protančení se životem,“ kritizoval stávající situaci. Doufá dále, že současné skandály s pedofily budou mít za následek zamyšlení se nad těmito problémy.

Charta Oecumenica: radost nad pozitivními ohlasy

Mnichov(KAP) Charta Oecumenica překonala očekávání zástupců církví. Od svého zveřejnění v dubnu 2001 vzbudila mnoho iniciativ a myšlenek v mnoha zemích. Např. v Albánii obdrželi Chartu asi všichni ortodoxní kněží. V různých zemích docházelo k setkání nositelů církevních úřadů i laiků včetně pozvaných zástupců z jiných církví.

Charta byla použita jako prostředek vedoucí církve k rozhovoru, řekla Antje Heider-Rottwilmová z německé evangelické církve. Dokument sloužil častokrát jako katalyzátor rozhovorů nad ekumenickými problémy. Zatímco v Německu panoval názor, že Charta bude mít dlouhodobou platnost, věci šly dál. President CCEE, biskup Amedeehrabě z Churu, poukázal na to, že křesťané v zemích, kde je mnoho muslimů, se často odvolávají na Chartu a její výpovědi ohledně mezináboženského dialogu. To jistě povede, protože žádná takováto Charta nemá obecně dlouhou platnost, k vytvoření nového dokumentu, který přinese další vývoj v ekumenickém dialogu. Heider-Rottwilmová poukázala mimo to na dokument, kterým setkání vyvrcholilo a který je určen pro všechny církve. Musí být ovšem také řečeno, že tento text obsahuje i problémy, jež byly oživeny debatou v rámci setkání. Například se jedná o další zpracování dějin evropských církví.

Angličtí biskupové kritizují poměry ve věznicích

Londýn (KAP) Katoličtí biskupové Anglie a Walesu ostře kritizovali poměry v britských věznicích. Lidé s psychickým postižením jsou vězněni za neudržitelných poměrů. U sedmi z deseti vězňů se vyskytuje přinejmenším takové psychické narušení jako je neuróza, psychóza nebo drogová závislost. Každý sedmý uvězněný trpí schizofrenií případně maniodepresivní psychózou. Naproti tomu průměr výskytu těchto chorob mezi obyvatelstvem je pouze 0,4 procent.

Anglie a Wales mají podle zprávy biskupské konference největší podíl trestanců na počet obyvatelstva s výjimkou Portugalska, kde na 100 000 obyvatel připadá 144 vězňů, v UK 126. Tento počet, na Evropu poměrně vysoký, je ovšem velmi nízký ve srovnání s 668 vězni v USA a 690 v Rusku. Zpráva také poukazuje na enormní vzestup počtu uvězněných osob od roku 2000, z 65 tisíc na 72 tisíc v tomto roce. Tento vzestup s sebou nese značné přetížení vězeňského personálu. Zpráva přináší četné návrhy na zlepšení situace vězňů. Navrhuje např. zvýšení počtu vězeňských duchovních.

 

Nakladatelství Síť vydalo dva liturgické sešity: Eucharistická slavnost kanadských anglikánů – liturgikon obsahující pořad slavení, zpravidla variantně uspořádaný, včetně obecného úvodu a šesti eucharistických modliteb. Vhodné k širokému ekumenickému užití. Z angličtiny přeložila Pavla Schreyerová, odbornou a jazykovou revizi textu provedl Václav Konzal. (Kroužková vazba, 44 str., 40 Kč) Liturgie sv. Jana Zlatoústého – Studijní vydání obsahující kompletní text nejrozšířenější východní liturgie včetně rubrik. Z řečtiny přeložil Václav Konzal. (64 str., 40 Kč). Objednat je možno na adrese redakce: Getsemany, Alšova 1247, 252 28 Černošice nebo zasláním e-mailu na adresu hradilek@etf.cuni.cz