Martin Šály
Příspěvek chce podpořit tu cestu hlásání křesťanství, která využíváinspirace ze strany vývojové psychologie. Přijmeme-li to, že určité základnívztahy, do nichž je člověk včleněn v nejranějším dětství, směřují jehovztahový svět v průběhu celého dalšího života, můžeme se pokusit podívat zjejich perspektivy i na život Ježíše z Nazareta. Pomáhá takovýpohled vyzvat k napodobení jeho života, tedy ke křesťanské víře? Věříme,že ano, že se opravdu jedná o jednu z možností k tomu, aby platilo,že „Správně pochopená božskost zahrnuje v sobě jeho lidskost“ (K. Barth)
Zdá se být Písmem, tradicí, i naší vlastní zkušeností dobře potvrzeno,že skutečné hlásání křesťanství je svědectvím, nikoli informací. Ten, kdoskutečně – vědomě či nevědomě – „hlásá“, vtahuje své posluchače ne tolikdo prostředí věcné pravdy, ale do vztahového pole, jehož jeden pól tvoří on adruhý pól poslouchající nebo ti, kteří se jiným způsobem tomuto poli otevírají.Křesťanskou víru nelze vysvětlit, jen předat. Pravost takového dění jakokřesťanského osvědčuje přítomnost Božího Ducha projevujícího se obrácením,vírou, pokojem, ovocem.
Křesťanská víra, která je sama osobním vztahem, je umožněna skrzemezilidské vztahy.
Vývojová psychologie, alespoň její výchozí, S. Freudem koncipovanápoloha, zakládá svou terapii na představě, že psychické poruchy neurotického apsychotického rázu koření v poruše „základních vztahů“, které se formujípředevším v raném dětství. Jedná se především o vztah k rozhodujícímpostavám, otci a matce: Matka představuje pro malé dítě celý jeho „svět“,se kterým nejprve splývá a obává se jakéhokoli oddělení. Matkazprostředkuje zážitek psychického ráje a je pro celý další život prazdrojembazální důvěry. Otec začíná přicházet jako rušitel a nepřítel této blaženéjednoty, ale současně podporuje možnost zřetelného uvědomění si „já“.S otcem se malý člověk posléze různými formami potýká, aby nakonec –podaří-li se vše dobře – došlo ke smíření s ním. Tedy se smířenímv jeho roli Pána dětského světa, kterému patří i původně „jeho“ maminka.Současně se nadějeplně otevírají možnosti „být jako táta“, dítě se skrze otceosvobozuje od dětských snů, na kterých nelze stavět reálný život a otevírá sebudoucí plnosti dospělého života.
Problém vzniká tehdy, jestliže dětské fantazie, podpořené zdaleka nejentřeba tím, že otec díky rozvodu mizí z psychického pole dítěte, nejsourealitou dobře korigovány – např. fantazie chlapce o vítězství nad otcema “získání“ matky jako (dětsky fantazijní) sexuální partnerky[1]– může být posílena a nevědomě přetrvá do dospělosti v různýchneurotických polohách.
Nejde nám zde o nuance – podstatné je pro tento koncept, že kvalitaživota a psychické zdraví je umožněna zdárným vědomým i nevědomým zvládnutímurčitých „základních osobních vztahů“, včetně úspěšného zvládnutí nutnýchkonfliktů, kterým se v průběhu zrání nesmí vyvíjející se malý – či větší –člověk vyhnout.
Že tento model platí, nemusí být jistě přijato samozřejmě. Troufneme siříci, že podobně jako u křesťanství je jeho přijetí nikoli pouze informací, alevztahovým zážitkem samým, podobně jako úspěšná psychoanalýza je v prvéřadě úspěchem vědomě i nevědomě konstruované vztahově – zážitkové terapie lékař– pacient. Ti, kteří mají to štěstí, že jejich život je o pevné „základnívztahy“ opřen od dětství, mají tuto zkušenost v sobě, a nesnáze, kterýchnení ušetřen vůbec nikdo, překonají a s využitím různých slovníků ivědomě reflektují. Jiní – jen zdánlivě paradoxně – získají takovou zkušenostprávě díky úspěšné psychoterapii. Pro jiné je dobrým směřováním Buberovo„Já-Ty“, dalším nabídne takové šťastné prozření první zamilovanost a konečněkřesťanská víra, která nabízí osobní vztahovou cestu s Bohem, může být promnohé obrácením stejným směrem.
Ježíš z Nazareta se narodil do konkrétního prostředí židovskéhonároda, ve kterém bylo ctěno příslušné božstvo. Poznával i nejrůznější proudytradice o židovském Bohu, tradici JHVH-Hospodina, Pána zástupů, „Boha méhootce“, tajemného nespatřeného Boha bez tváře, Ducha, svrchovaného BohaEzechielova, a také Boha – otce vyskytujícího se u Jeremiáše,v izajášovských textech a některých žalmech.
Ježíš vyrůstal ve své konkrétní rodině, s otcem[2]Josefem a matkou Marií a – má-li vývojová psychologie pravdu – učil se žít svůjživot na svých konkrétních základních vztazích, právě tedy s otcema matkou.
Ježíšova matka v jeho dětství patrně obstála v mířevrchovaté: je-li pravdou že matka je pro člověka hlavním psychickým zřídlemživotního bezpečí, ba přímo zdrojem životní naděje, pak bez jejího vkladu byJežíšova naděje kříž nepřestála. Josef musel být pak otcem velmi dobrým, pokudse Ježíš odvážil cesty revoluční: pro svou náboženskou cestu použil vztah otcea syna.
Zdáse, že Ježíš svého otce v dětském věku ztratil. Ztráta otce představujepro každého chlapce velkou zátěž. Podle Freudova konceptu nelze zdravě dospětjinak než „přes otce“, v psychickém smíření s ním, a pokud oteczůstává pouze ve vzpomínkách a fantazii dítěte, cesta zarůstá trním – nicméněmusí být stejně projita.
Ježíš celý svůj život cestou smíření s otcem šel a způsobemnebývalým do ní vtáhnul i mnohoznačného Boha Izraele tím, že ve svémvztahování k němu neopustil způsob otec-syn.
Ráj na zemi, úplné vyčištění základních vztahů, Ježíš neprožil: jehovztah k matce byl podle všeho alespoň občas napjatý a jeho životníexperiment s hledáním (milosrdného) otce v živé spoluprácis židovským Bohem se jevil přinejmenším v jeho tragickém zápase nakříži jako marný.
Podle křesťanské víry se událo něco pozoruhodného: židovský Bůh přijalJežíšovu životní cestu, schválil jeho nadneseně řekněme „stálou životní sebeterapii“hledání otce, a tento Bůh mohl nabídnout pro židy a posléze pro všechnyvýraznou tvář: tvář Otce. Podržíme-li si náš pohled na věc současněs vírou, že Ježíš z Nazareta byl dílem Božího Ducha vzkříšen zmrtvých, můžeme říci, že nesmírnou energii onoho vztahu otec-syn, jeho „ducha“můžeme nalézt právě v tomto Božím Duchu. Ježíš z Nazareta se pakv Duchu stal jednotou s Otcem stále živým jako On – také otecv psychice každého z nás živých stále, vědomě i nevědomě, žije.Takto nahlížíme víru, že se propojila nebesa se zemí a Duch umožnilreálnou inkarnaci a to nejpodstatnější pro lidský život – dojít ke smíření vesvých základních životních vztazích s otcem a matkou – bylo neoddělitelněsvázáno s Izraelským Bohem.
Výše naznačený koncept jejistě dílčí a omezený. Zážitek vztahovosti není dnes také samozřejmý, protože,jak se zdá, nepřibývá dobrých možností tvůrčích a překračujících identifikacídětí se svými rodiči – rodinné vazby se spíše rozvolňují. Naše společnost dnes– bez králů a knížat, se zvěcňující demokracií a kapitalismem – osobnívztahovost relativizuje. Tam, kde však je nabídnutý koncept sdělný, můženabídnout následující:
· Křesťanství je unikátní nabídkouk těsnému svázání životní cesty člověka k dospělosti, zralostia pokoji, spočívajícímu ve smíření základních vztahů, s cestounáboženskou, cestou k božskému, na kterou se lidé od pradávna pouštěli různýmizpůsoby.
· To, že Ježíš nedosáhl na tétocestě od Betléma po Golgotu dokonalosti (či lépe řečeno nebyla jemu samotnémupřinejmenším při krizích na samém konci jeho života v Getsemanech a naGolgotě zjevná) je velikou nadějí pro nás: My všichni moc dobře víme, že nikdoz nás té kýžené dokonalosti nedosahuje a samo o sobě to tedyneznamená radikální neúspěch osobních dějin spásy.
· Ježíš sám ukázal, že vztahk otci není nikdy prostý ambivalence, že dokonalost vztahu k otcinení prostá hledání, nepochopení, utrpení. Věříme-li však v Ježíše, věřímeve spásonosnost jeho životní cesty, nikoli v objektivní prokazatelnost jejíchvýsledků.
· Ježíš prošel tuto cestu do koncebez hříchu, jak věříme, za nás, také tím, že ukázal, že Boha nelze mít, Bůha jeho království se hledá.
· Bůh křesťanské víry se ukázal jakoneobyčejně pro-lidský tím, že bytostně lidskou cestu Ježíše rád přijal, jejípravost potvrdil Ježíšovým zmrtvýchvstáním a vylitím Ducha.
· Je-li spásonosná cesta vztahů,můžeme nikoli vyloučit, ale relativizovat náboženský aparát a náboženskámyšlenková schémata, která křesťanství provázejí – úplné vyloučení není právěpro svou archetypálnost moudré a ani možné. Jde vesměs o modely a o jejichužitečnosti nebo nefunkčnosti je nutno rozhodovat ve velmi širokých obzorech.Hledání smíření základních vztahů v komunikaci s náboženstvím se jevíbýt právě onou spásu přinášející cestou Ježíše z Nazareta, který setaké od náboženství Židů neoddělil.
· Židovská a posléze křesťanskáteologie míří k bytostnému jádru člověka. Porušením jednoho základníhovztahu se naruší všechny ostatní vztahy, jeho napravováním se všechny vztahyčistí. Jako rodiče tvoří celý svět dítěte, podobně i Bůh tvoří svět lidí.Skrze porušení vztahu jednoho Adama k Bohu přichází na svět zlo, skrzezarputilé uchování si vztahu Ježíše k Otci se cílová možnost udržet sitento vztah obnovuje – ač to, podobně jako v Ježíšově životě – nemusí býtzjevné před naší smrtí. Naděje lidstva, pokoj a hojnost v nebeskémJeruzalémě čistých vztahů odpovídá touze člověka.
· Ježíš je Jediný prostředníkvztahové cesty k božskému. Odmítnul (viz pokušení na poušti) cestu moci,slávy, syté slasti – šel cestou smíření základních vztahů.
· Křesťanství je primárně vztahovoucestou, nikoli ideologiemi svázanou „pravdou“ – pravda se teprve cestou vztahuděje.
· Lidská zralost se nedá oddělit odkřesťanské zralosti, spočívá na stejném vztahovém základě. Můžeme se dobře domnívat,že křesťanské obrácení k Ježíšově Otci je vždy svázáno s obrácenímvnitřního vztahu k otcovské bytosti v nás – k našemu vlastnímuotci, obraz Boha – Otce se mění současně s obrazem otce v nás[3].
· Otec vyzývá k cestě ikonfrontaci, ke které se ale lze odvážit až po načerpání nepodmíněnéhomateřského bezpečí, prosazení a vyhranění se, ale také k výslednémusmíření, které samo o sobě zahrnuje mateřský rys splynutí.[4] Pro dívky je cesta zaotcem jiná a nikoli lehčí než pro chlapce. Podstatné ale je, že nejde opěto zcela přesnou „technologii“ vztahového dění, ale o jeho ryzosta intenzitu včetně její přirozené konfliktnosti volající po pravémsmíření.
Kéž i naše životní cesty se podobají Ježíšově: mířík narovnání našich základních vztahů, ke smíření s Bohem i lidmi.
[1]S. Freud poprvé výrazně nasvítil svět dětské vztahovosti v jeho nedílnéprovázanosti s dětsky vnímanou a prožívanou sexualitou. Oprávněnosttakového vidění nelze již popřít a díky tomuto poznání např. psychoterapienahlíží řadu neurotických problémů u jejich skutečných kořenů. To, že sexualitaje v římskokatolickém křesťanstvu, jak se zdá, většinově stále zamlžovánaoparem strachu a tabu, není důvodem k radosti. Ilustrujme to alespoňtypickým vyzdvihováním celibátu jako hodnoty samy o sobě – bez snahyrozlišit, zda např. v případě konkrétního kněze taková stavovská celibátnípovinnost má naději vést ke zralé, pravdivé a plodné sublimaci sexuálníenergie nebo může spíše podpořit útěk před obavou z nezvládnutí svésexuální role v životě. Nevyužití příležitosti vyrovnání se sexuálníproblematikou, za pomoci informací o vztahu raného křesťanstva k tétooblasti či poznatků vývojové psychologie, je možná největším selhánímřímskokatolického křesťanstva dvacátého století. Křesťanství není pak chápánojako cesta k osvobozenému lidství také v oblasti sexuality, alesexualita je viděna stále převážně jako „nízká“ a “nečistá“.
[2]Zde hovoříme o Ježíšově otci s malým „o“ jako o tom, kdo v Ježíšovělidském životě vystupoval v otcovské roli. Zasloužilo by zvláštní úvahu,zda křesťanská víra v Ježíšova Boha jako jeho Otce není ochuzena současnýmvyloučením biologického otcovství lidského.
[3]Ke spiritualitě synovství srv. např. Ga 4, 4-7.
[4]Umíme si představit, že pokud by naším spasitelem byla žena žijící v netak patriarchální společnosti, jako byla Ježíšova, Bůh naší spásy by bylMatkou, se kterou se narozdíl od chlapců analogickým mechanismem tvůrčímzpůsobem cílově identifikují dívky. Nevíme, zda by bylo v křesťanskétradici, jíž jsme součástí, moudré od Boha jako Otce upouštět. Rozhodně by všakkaždý upřímný mariánský ctitel měl počítat s tím, že v tradičníchmodelech dulie a latrie se konkrétní živá lidská bytost (muž nebo žena)vyrovnává hned s několika svými životními potřebami – a jens některými vědomě a jen s některými to lze realizovat pod totálnímvedením mužů jako spirituálů.