JanSpousta

Správně pochopená božskost zahrnuje v sobě Ježíšovu lidskost, dělteolog Karl Barth; a Martin Šály rozvádí v tomto čísle Getseman jeho tezitak, že správně pochopená Ježíšova (i naše vlastní) lidskost nás vedek božství. Inspirován freudovskou tradicí přitom vychází ze základníchvztahů Ježíše z Nazareta k jeho pozemským rodičům a promýšlí důsledkytohoto pohledu i pro nás dnes. Z jeho závěrečných tezí mě zaujala třebata, kde tvrdí, že „lidská zralost se nedá oddělit od křesťanské zralosti,spočívá na stejném vztahovém základě“.

Je problém bývalé „podzemní církve“ z dob komunismu již vyřešen,jak se domnívá kardinál Vlk? A byla tato církev skutečně tak klerikální, takorientovaná na svátosti, jak se domnívá Ondřej Liška ve své knize o tétocírkvi? Jiří G. Kohl se domnívá, že ne, a píše o tom, že problémy nebylyřešeny, ale jen odsunuty; a dále že bývalé podzemní církvi je třeba rozumětv kontextu její doby.

A já bych ještě k údajné klerikálnosti podzemní církve dodal:daleko větší klerikalismus a menší míra zapojení tzv. laiků se podle mýchzkušeností tehdy nacházela v církvi veřejné. Konec konců to nebyla vinapouze její: doba byla zlá a útisk silný. A je vskutku možné, že leckterý „laik“přestal být v podzemní církvi „laikem“, když byl vysvěcen; znamená tovšak, že byl málo zapojen do církve, jak se domnívají pan Liška a s nímkardinál Vlk, anebo je tomu spíše tak, že potom byl zapojen daleko více ahlouběji? A došlo tím k přílišné klerikalizaci, když si takto vysvěcení „klerikové“přes své svěcení zachovali rodinu, civilní povolání, civilní vystupování naveřejnosti? Vzpomínám na dobu po listopadu 1989, kdy někteří přemoudřelí páteřizpochybňovali svátosti v podzemí udělované nejen proto, že věřili vlastnínenahraditelnosti a různým pomluvám, ale nejspíš i proto, že nemohli pochopit,jak někdo může udělovat rozhřešení bez fialové štoly a slavit eucharistii bezoplatek z bílé mouky. Toto je mentalita klerikálů: když se klade obřad nadvíru, úřad nad vzájemnou lásku, forma nad obsah. – Ne že by mlčící církevneměla své problémy, tehdy i nyní, ale podle toho, jak jsem ji směl poznat,právě český a slovenský klerikalismus v ní své hlavní sídlo určitě neměl.

Dalším dokumentem je dokument o ekumenismu u příležitosti připravovanéhoprvního ekumenického Kirchentagu, německého církevního sjezdu, který se bude letoskonat v Berlíně. Zatímco oddělené sjezdy obou hlavních německých konfesí, katolíkůa luteránů, mají již tradici, tento pokus teprve musí prokázat svou smysluplnosta životaschopnost; a předložený dokument je ukázkou, že němečtí křesťané tutoakci berou skutečně vážně. Do Getseman jsme ho zařadili nejen jako témak zamyšlení, ale i jako pozvánku do Berlína pro ty, kteří se domluvíněmecky. A možná by mohl pro nás být i otázkou: Není doba zralák uspořádání ekumenického setkání také v Česku?

A konečně seriál o vývoji anafor od Pavla Hradilka přináší dnes syrskouanaforu Addaje a Mariho z třetího století. Je to asi jediná katolickou církvíuznaná anafora neobsahující slova ustanovení večeře Páně. A stojí za pozornosti pro svou starobylost a poetickou krásu.

Martin Šály

Příspěvek chce podpořit tu cestu hlásání křesťanství, která využíváinspirace ze strany vývojové psychologie. Přijmeme-li to, že určité základnívztahy, do nichž je člověk včleněn v nejranějším dětství, směřují jehovztahový svět v průběhu celého dalšího života, můžeme se pokusit podívat zjejich perspektivy i na život Ježíše z Nazareta. Pomáhá takovýpohled vyzvat k napodobení jeho života, tedy ke křesťanské víře? Věříme,že ano, že se opravdu jedná o jednu z možností k tomu, aby platilo,že „Správně pochopená božskost zahrnuje v sobě jeho lidskost“ (K. Barth)

Zážitek vztahovosti

Zdá se být Písmem, tradicí, i naší vlastní zkušeností dobře potvrzeno,že skutečné hlásání křesťanství je svědectvím, nikoli informací. Ten, kdoskutečně – vědomě či nevědomě – „hlásá“, vtahuje své posluchače ne tolikdo prostředí věcné pravdy, ale do vztahového pole, jehož jeden pól tvoří on adruhý pól poslouchající nebo ti, kteří se jiným způsobem tomuto poli otevírají.Křesťanskou víru nelze vysvětlit, jen předat. Pravost takového dění jakokřesťanského osvědčuje přítomnost Božího Ducha projevujícího se obrácením,vírou, pokojem, ovocem.

Křesťanská víra, která je sama osobním vztahem, je umožněna skrzemezilidské vztahy.

Vývojová psychologie, alespoň její výchozí, S. Freudem koncipovanápoloha, zakládá svou terapii na představě, že psychické poruchy neurotického apsychotického rázu koření v poruše „základních vztahů“, které se formujípředevším v raném dětství. Jedná se především o vztah k rozhodujícímpostavám, otci a matce: Matka představuje pro malé dítě celý jeho „svět“,se kterým nejprve splývá a obává se jakéhokoli oddělení. Matkazprostředkuje zážitek psychického ráje a je pro celý další život prazdrojembazální důvěry. Otec začíná přicházet jako rušitel a nepřítel této blaženéjednoty, ale současně podporuje možnost zřetelného uvědomění si „já“.S otcem se malý člověk posléze různými formami potýká, aby nakonec –podaří-li se vše dobře – došlo ke smíření s ním. Tedy se smířenímv jeho roli Pána dětského světa, kterému patří i původně „jeho“ maminka.Současně se nadějeplně otevírají možnosti „být jako táta“, dítě se skrze otceosvobozuje od dětských snů, na kterých nelze stavět reálný život a otevírá sebudoucí plnosti dospělého života.

Problém vzniká tehdy, jestliže dětské fantazie, podpořené zdaleka nejentřeba tím, že otec díky rozvodu mizí z psychického pole dítěte, nejsourealitou dobře korigovány – např. fantazie chlapce o vítězství nad otcema “získání“ matky jako (dětsky fantazijní) sexuální partnerky^[1]– může být posílena a nevědomě přetrvá do dospělosti v různýchneurotických polohách.

Nejde nám zde o nuance – podstatné je pro tento koncept, že kvalitaživota a psychické zdraví je umožněna zdárným vědomým i nevědomým zvládnutímurčitých „základních osobních vztahů“, včetně úspěšného zvládnutí nutnýchkonfliktů, kterým se v průběhu zrání nesmí vyvíjející se malý – či větší –člověk vyhnout.

Že tento model platí, nemusí být jistě přijato samozřejmě. Troufneme siříci, že podobně jako u křesťanství je jeho přijetí nikoli pouze informací, alevztahovým zážitkem samým, podobně jako úspěšná psychoanalýza je v prvéřadě úspěchem vědomě i nevědomě konstruované vztahově – zážitkové terapie lékař– pacient. Ti, kteří mají to štěstí, že jejich život je o pevné „základnívztahy“ opřen od dětství, mají tuto zkušenost v sobě, a nesnáze, kterýchnení ušetřen vůbec nikdo, překonají a s využitím různých slovníků ivědomě reflektují. Jiní – jen zdánlivě paradoxně – získají takovou zkušenostprávě díky úspěšné psychoterapii. Pro jiné je dobrým směřováním Buberovo„Já-Ty“, dalším nabídne takové šťastné prozření první zamilovanost a konečněkřesťanská víra, která nabízí osobní vztahovou cestu s Bohem, může být promnohé obrácením stejným směrem.

Základní vztahy Ježíše z Nazareta

Ježíš z Nazareta se narodil do konkrétního prostředí židovskéhonároda, ve kterém bylo ctěno příslušné božstvo. Poznával i nejrůznější proudytradice o židovském Bohu, tradici JHVH-Hospodina, Pána zástupů, „Boha méhootce“, tajemného nespatřeného Boha bez tváře, Ducha, svrchovaného BohaEzechielova, a také Boha – otce vyskytujícího se u Jeremiáše,v izajášovských textech a některých žalmech.

Ježíš vyrůstal ve své konkrétní rodině, s otcem^[2]Josefem a matkou Marií a – má-li vývojová psychologie pravdu – učil se žít svůjživot na svých konkrétních základních vztazích, právě tedy s otcema matkou.

Ježíšova matka v jeho dětství patrně obstála v mířevrchovaté: je-li pravdou že matka je pro člověka hlavním psychickým zřídlemživotního bezpečí, ba přímo zdrojem životní naděje, pak bez jejího vkladu byJežíšova naděje kříž nepřestála. Josef musel být pak otcem velmi dobrým, pokudse Ježíš odvážil cesty revoluční: pro svou náboženskou cestu použil vztah otcea syna.

Zdáse, že Ježíš svého otce v dětském věku ztratil. Ztráta otce představujepro každého chlapce velkou zátěž. Podle Freudova konceptu nelze zdravě dospětjinak než „přes otce“, v psychickém smíření s ním, a pokud oteczůstává pouze ve vzpomínkách a fantazii dítěte, cesta zarůstá trním – nicméněmusí být stejně projita.

Ježíš celý svůj život cestou smíření s otcem šel a způsobemnebývalým do ní vtáhnul i mnohoznačného Boha Izraele tím, že ve svémvztahování k němu neopustil způsob otec-syn.

Ráj na zemi, úplné vyčištění základních vztahů, Ježíš neprožil: jehovztah k matce byl podle všeho alespoň občas napjatý a jeho životníexperiment s hledáním (milosrdného) otce v živé spoluprácis židovským Bohem se jevil přinejmenším v jeho tragickém zápase nakříži jako marný.

Podle křesťanské víry se událo něco pozoruhodného: židovský Bůh přijalJežíšovu životní cestu, schválil jeho nadneseně řekněme „stálou životní sebeterapii“hledání otce, a tento Bůh mohl nabídnout pro židy a posléze pro všechnyvýraznou tvář: tvář Otce. Podržíme-li si náš pohled na věc současněs vírou, že Ježíš z Nazareta byl dílem Božího Ducha vzkříšen zmrtvých, můžeme říci, že nesmírnou energii onoho vztahu otec-syn, jeho „ducha“můžeme nalézt právě v tomto Božím Duchu. Ježíš z Nazareta se pakv Duchu stal jednotou s Otcem stále živým jako On – také otecv psychice každého z nás živých stále, vědomě i nevědomě, žije.Takto nahlížíme víru, že se propojila nebesa se zemí a Duch umožnilreálnou inkarnaci a to nejpodstatnější pro lidský život – dojít ke smíření vesvých základních životních vztazích s otcem a matkou – bylo neoddělitelněsvázáno s Izraelským Bohem.

Hlásání

Výše naznačený koncept jejistě dílčí a omezený. Zážitek vztahovosti není dnes také samozřejmý, protože,jak se zdá, nepřibývá dobrých možností tvůrčích a překračujících identifikacídětí se svými rodiči – rodinné vazby se spíše rozvolňují. Naše společnost dnes– bez králů a knížat, se zvěcňující demokracií a kapitalismem – osobnívztahovost relativizuje. Tam, kde však je nabídnutý koncept sdělný, můženabídnout následující:

·        Křesťanství je unikátní nabídkouk těsnému svázání životní cesty člověka k dospělosti, zralostia pokoji, spočívajícímu ve smíření základních vztahů, s cestounáboženskou, cestou k božskému, na kterou se lidé od pradávna pouštěli různýmizpůsoby.

·        To, že Ježíš nedosáhl na tétocestě od Betléma po Golgotu dokonalosti (či lépe řečeno nebyla jemu samotnémupřinejmenším při krizích na samém konci jeho života v Getsemanech a naGolgotě zjevná) je velikou nadějí pro nás: My všichni moc dobře víme, že nikdoz nás té kýžené dokonalosti nedosahuje a samo o sobě to tedyneznamená radikální neúspěch osobních dějin spásy.

·        Ježíš sám ukázal, že vztahk otci není nikdy prostý ambivalence, že dokonalost vztahu k otcinení prostá hledání, nepochopení, utrpení. Věříme-li však v Ježíše, věřímeve spásonosnost jeho životní cesty, nikoli v objektivní prokazatelnost jejíchvýsledků.

·        Ježíš prošel tuto cestu do koncebez hříchu, jak věříme, za nás, také tím, že ukázal, že Boha nelze mít, Bůha jeho království se hledá.

·        Bůh křesťanské víry se ukázal jakoneobyčejně pro-lidský tím, že bytostně lidskou cestu Ježíše rád přijal, jejípravost potvrdil Ježíšovým zmrtvýchvstáním a vylitím Ducha.

·        Je-li spásonosná cesta vztahů,můžeme nikoli vyloučit, ale relativizovat náboženský aparát a náboženskámyšlenková schémata, která křesťanství provázejí – úplné vyloučení není právěpro svou archetypálnost moudré a ani možné. Jde vesměs o modely a o jejichužitečnosti nebo nefunkčnosti je nutno rozhodovat ve velmi širokých obzorech.Hledání smíření základních vztahů v komunikaci s náboženstvím se jevíbýt právě onou spásu přinášející cestou Ježíše z Nazareta, který setaké od náboženství Židů neoddělil.

·        Židovská a posléze křesťanskáteologie míří k bytostnému jádru člověka. Porušením jednoho základníhovztahu se naruší všechny ostatní vztahy, jeho napravováním se všechny vztahyčistí. Jako rodiče tvoří celý svět dítěte, podobně i Bůh tvoří svět lidí.Skrze porušení vztahu jednoho Adama k Bohu přichází na svět zlo, skrzezarputilé uchování si vztahu Ježíše k Otci se cílová možnost udržet sitento vztah obnovuje – ač to, podobně jako v Ježíšově životě – nemusí býtzjevné před naší smrtí. Naděje lidstva, pokoj a hojnost v nebeskémJeruzalémě čistých vztahů odpovídá touze člověka.

·        Ježíš je Jediný prostředníkvztahové cesty k božskému. Odmítnul (viz pokušení na poušti) cestu moci,slávy, syté slasti – šel cestou smíření základních vztahů.

·        Křesťanství je primárně vztahovoucestou, nikoli ideologiemi svázanou „pravdou“ – pravda se teprve cestou vztahuděje.

·        Lidská zralost se nedá oddělit odkřesťanské zralosti, spočívá na stejném vztahovém základě. Můžeme se dobře domnívat,že křesťanské obrácení k Ježíšově Otci je vždy svázáno s obrácenímvnitřního vztahu k otcovské bytosti v nás – k našemu vlastnímuotci, obraz Boha – Otce se mění současně s obrazem otce v nás^[3].

·        Otec vyzývá k cestě ikonfrontaci, ke které se ale lze odvážit až po načerpání nepodmíněnéhomateřského bezpečí, prosazení a vyhranění se, ale také k výslednémusmíření, které samo o sobě zahrnuje mateřský rys splynutí.^[4] Pro dívky je cesta zaotcem jiná a nikoli lehčí než pro chlapce. Podstatné ale je, že nejde opěto zcela přesnou „technologii“ vztahového dění, ale o jeho ryzosta intenzitu včetně její přirozené konfliktnosti volající po pravémsmíření.

Kéž i naše životní cesty se podobají Ježíšově: mířík narovnání našich základních vztahů, ke smíření s Bohem i lidmi.

 

---

^[1]S. Freud poprvé výrazně nasvítil svět dětské vztahovosti v jeho nedílnéprovázanosti s dětsky vnímanou a prožívanou sexualitou. Oprávněnosttakového vidění nelze již popřít a díky tomuto poznání např. psychoterapienahlíží řadu neurotických problémů u jejich skutečných kořenů. To, že sexualitaje v římskokatolickém křesťanstvu, jak se zdá, většinově stále zamlžovánaoparem strachu a tabu, není důvodem k radosti. Ilustrujme to alespoňtypickým vyzdvihováním celibátu jako hodnoty samy o sobě – bez snahyrozlišit, zda např. v případě konkrétního kněze taková stavovská celibátnípovinnost má naději vést ke zralé, pravdivé a plodné sublimaci sexuálníenergie nebo může spíše podpořit útěk před obavou z nezvládnutí svésexuální role v životě. Nevyužití příležitosti vyrovnání se sexuálníproblematikou, za pomoci informací o vztahu raného křesťanstva k tétooblasti či poznatků vývojové psychologie, je možná největším selhánímřímskokatolického křesťanstva dvacátého století. Křesťanství není pak chápánojako cesta k osvobozenému lidství také v oblasti sexuality, alesexualita je viděna stále převážně jako „nízká“ a “nečistá“.

^[2]Zde hovoříme o Ježíšově otci s malým „o“ jako o tom, kdo v Ježíšovělidském životě vystupoval v otcovské roli. Zasloužilo by zvláštní úvahu,zda křesťanská víra v Ježíšova Boha jako jeho Otce není ochuzena současnýmvyloučením biologického otcovství lidského.

^[3]Ke spiritualitě synovství srv. např. Ga 4, 4-7.

^[4]Umíme si představit, že pokud by naším spasitelem byla žena žijící v netak patriarchální společnosti, jako byla Ježíšova, Bůh naší spásy by bylMatkou, se kterou se narozdíl od chlapců analogickým mechanismem tvůrčímzpůsobem cílově identifikují dívky. Nevíme, zda by bylo v křesťanskétradici, jíž jsme součástí, moudré od Boha jako Otce upouštět. Rozhodně by všakkaždý upřímný mariánský ctitel měl počítat s tím, že v tradičníchmodelech dulie a latrie se konkrétní živá lidská bytost (muž nebo žena)vyrovnává hned s několika svými životními potřebami – a jens některými vědomě a jen s některými to lze realizovat pod totálnímvedením mužů jako spirituálů.

Německá tisková agentura Kathpress přinesla 6. ledna následující zprávu:

Problém tajně vysvěcených biskupů a kněží v bývalém Československu je podle názoru pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka velkou většinou vyřešen. Bývalí „podzemní kněží“ byli po roce 1989 zpravidla integrováni do oficielních církevních struktur, řekl Vlk v Berlíně u příležitosti prezentace knihy Jede Zeit ist Gottes Zeit –. Untergrundkirche in der Tschechoslowakei 1948-1989^[1]v Berlíně. V době komunismu musel i sám Vlk po odnětí státního souhlasu pro duchovenskou činnost pracovat jako čistič oken a vykonávat kněžskou službu potají.

Ženatí „tajní kněží“ byli po „převratu“ přijati do řeckokatolické církve, ve které nemají kněží povinnost celibátu, prohlásil pražský arcibiskup. Tajně vysvěcení kněží, kteří žili celibátně, byli nasazeni v římskokatolických církevních obcích. Svěcení udělené ženám prohlásil Vatikán za neplatné. Podle Vlka existuje kolem dvaceti dřívějších „tajných kněží“, kteří ještě nejsou integrováni.

Podnětem ke vzniku církve v podzemí po komunistickém puči 1948 v tehdejším Československu – a zvláště pak po porážce Pražského jara 1968 – byl strach předstále silnějším pronásledováním církve. Pro ten případ, že by oficielní představitelé církve byli deportováni na Sibiř, byli vysvěceni tajní biskupové a kněží, aby bylo možno církev v podzemí dále udržovat při životě. Svěcení se děla částečně také v Polsku a v NDR. Podzemní církev se přílišsilně omezila na udělování svátostí a příliš málo pojala laiky, řekl kardinál Vlk. Přesto je nutno její přínos při odporu proti ateistickému komunismu vyzdvihnout a ocenit.

Předseda německé biskupské konference kardinál Karl Lehmann ocenil v předmluvě ke knize brněnského politologa a religionisty Ondřeje Lišky o podzemní církvi^[2], která vyšla v Lipsku v nakladatelství Benno, toto knihu jako základnídílo k danému tématu. Její úsilí, aby se ke všem členům „skryté církve“ přistupovalo s tou nejvyšší možnou spravedlností, zanechává hluboký dojem. (Zprávu přel. J. G. Kohl)

Pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk řekl, že problém tajně vysvěcených biskupů a kněží v bývalém Československu je vyřešen. Jako podařené řešení jmenuje integraci většiny kněží do oficielních církevních struktur (v nynější Českérepublice). Při ohodnocení působení „podzemní církve“ šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let 20. století uvádí: „Tato podzemní církev se příliš silně omezila na udělování svátostí a velmi málo zapojila laiky“. Toto ohodnocení lze také číst v knize Církev v podzemí a společenství Koinótés^[3]brněnského politologa a religionisty Ondřeje Lišky. Kardinál Vlk stejně jako pan Liška lokalizují vznik této podzemní církve v obavách a strachu zestále zesilujícího pronásledování církve. Tajní biskupové a kněží byli prý vysvěceni proto, aby bylo možno udržet církev v podzemí při životě, jestliže by mělo dojít k deportaci oficielních církevních představitelů.

Považuji takovéto hodnocení československé „podzemní církve“ za extremně jednostranné a prohlášení, že problémy s tajně vysvěcenými byly vyřešeny, za příliš formalistické a tím pádem povrchní. Považuji problémy s českou „podzemní církví“ za nevyřešené. Zdá se mi, že byly pouze odsunuty stranou.

Je pravdou, že hnacím motorem pro budování „podzemní církve“ bylo úsilí o to, aby církevní život mohl pokračovat i tehdy, kdyby nastalo brutální pronásledování a intensivní omezování činnosti oficielních nositelů církevních úřadů. Jestliže se však tato skutečnost líčí jako rozhodující důvod pro vznik podzemní církve, je to vůči celkové záležitosti zvané „podzemní církev“ neúplné a tudíž nespravedlivé. Mně se zdá daleko potřebnější se důkladně zabývat společenskou situací církve či církví v dřívějším Československu v letech 1950 až1989, aby bylo možno přihlédnout k rozličným motivům a pohnutkám různých protagonistů „podzemní církve“, a ty pak shrnout a posoudit. Tehdejší společenská situace se vyznačovala systematickým úsilím státu o izolaci jak nositelů církevních úřadů, tak církevně angažovaných křesťanů od ostatní společnosti, o zabránění a vyloučení jejich jakéhokoli působení na společnost a ve společnosti. Nositelé církevních úřadů byli podrobeni co nejpřísnějšímudozoru a kontrole státu. Jejich působení bylo omezeno. Vykonávání duchovenskéčinnosti bylo povoleno pouze v kostelích a jenom ve formě státempovolených bohoslužeb.

Početně menší evangelické církve a Církev československá husitská byly sice touto situací postiženy stejně jako většinová katolická církev. Evangelíci a částečně i husité mohli ale poukázat na to, že u nich se považují za „bohoslužbu“ i biblické hodiny pro různé věkové skupiny, i příprava na konfirmaci ve farním nebo sborovém domě, a proto je mohli také dál provozovat. Katolíci ale nemohli na něco podobnéhov minulosti poukázat, a proto toho nemohli ani použít pro současnost. Katolíci nemohli žádným způsobem tato škrtící opatření státu překonat. Proto vznikly u katolíků paralelně na více místech „podzemní obce“, ve kterých se konalo to, co nebylo oficielně možné: práce s biblí, zabývání se průlomem druhého vatikánského koncilu, náboženské a teologické vzdělávání, a také duchovní služba jako péče jednoho člověka o druhého. Po „sametové revoluci“ roku 1989 se stalo společenství Koinótés moravského tajného biskupa Felixe Maria Davídka tím nejznámějším mezi těmito „podzemními obcemi“.

Přes to, že existovaly různé důrazy, je možno tyto „podzemní obce“ souhrnně charakterizovat takto:

Byla snaha o to, aby církev byla činná, aby se konala uprostřed lidu a s lidem, církev mezi lidmi. Toto úsilí je možno konstatovat jako fakt, pochopitelně neexistuje žádné programové prohlášení o tomto úmyslu.

Byla snaha o organizaci a provádění náboženského a teologického vzdělávání, pokračovacího vzdělávání v tomto směru a formace (vzdělání pro výkon služebného úřaduv církvi). Neboť panovalo přesvědčení, že pouze vzdělaný, sebevědomý křesťan může věrohodně zastávat poslání církve ve společnosti a toto poslání nést dál. Odpovědnost všech v církvi za její poslání vyčetli „podzemní křesťané“ v dokumentech druhého vatikánského koncilu a přijali tuto odpovědnosti za vlastní.

Neexistovalo žádné cílevědomé úsilí o vytvoření tajné církevní struktury, nýbrž šlo o budování sítě malých „církevních obcí“. Tato malá společenství ale mohla žít jenom zeslova a svátosti. Služba slova a svátosti, to je podle katolického chápání služba kněze (presbytera). Bylo tedy zapotřebí, aby tam byli služebníci slova a svátosti, kněží (presbyterové). Tehdy existovali kněží, kterým byl odňat státní souhlask činnosti jako kněží v oficielní církvi a kteří byli „volní“. Tito kněží se však pro službu v živých buňkách podzemní církve nehodili, protože byli státním orgánům jako kněží známí a proto byli často pod přímým dozorem státní bezpečnosti (StB). Kromě toho dbaly státní orgány na to, aby okruh jejich působení a vlivu zůstal co nejmenší a zůstával stále pod kontrolou. To vedlo k cílevědomému vzdělávání a formaci mužů (a v některých skupinách také žen), kteří byli potom ke službě slovaa svátosti pověřeni. To se dělo formou kněžského svěcení, jak je tov katolické církvi obvyklé. Každé malé společenství mělo poté jednoho služebníka nebo více služebníků slova a svátosti. Soud, podle něhož se tato společenství „podzemní církve“ omezovala příliš silně na udělování svátostí, prozrazuje jen velmi povrchní pozorování tohoto fenoménu.

Obavy a strach z pronásledování byly rovněž jenom jedním důvodem, který vedl k odchodu církve do podzemí. Avšak daleko důležitější bylo úsilí umožnit církvi žít mimo takovou veřejnost, která byla masivně manipulována a úplně státem a státní politickou stranou kontrolována. Inspirací zde byli francouzští dělničtí kněží a jejich záměr žít spolu s dělníky a přitom jim přinášet evangelium. V československé podzemní církvi se jednalo spíš o nový pastorální koncept nežli o strategii jak přežít.

Ty problémy, které česká (do konce roku 1992 československá) katolická církev měla a más dědictvím „podzemní církve“, se nedají redukovat na formální postupy (integrace), podle nichž mají být tajně vysvěcení nositelé církevních úřadů (biskupové, kněží a jáhni) převedeni do oficielních církevních struktur. Jedná se totiž o otázky, které se nacházejí mimo okruh katolického církevního práva:

Jak má být církev činná v lidu a s lidem?

Jak má být odstraněna a překonána nevědomost a neznalost křesťanů o tom, co vlastně věří (by měli věřit)?

Jak má být uspořádána služba slova a svátosti? Jak by měla být organizována církevní společenství tak, aby se dalo vnímat, že tato společenství žijí skutečně na základě Písma a z nezasloužené boží milosti?

Jak se může dosavadní církev dvou stavů (kleriků a laiků) stát skutečným společenstvím sester a bratří ve smyslu a v duchu Ježíše Krista?

„Podzemní církev“ nebyla totiž žádná obvyklá církev, která by byla jenom v podzemí, nýbrž jednalo se o pokus navrhnout takový model církve bez nadvlády, která by mohla v budoucnu existovat. A tato skutečnost zůstane ještě delší dobu pro oficielní církevní struktury skutečným problémem.

 

---

 

^[1]Česky: „Každý čas je Boží čas. Podzemní církev v Československu 1948-1989“

^[2]Jedná se zřejmě o překlad díla: Ondřej Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés. SURSUM Brno 1999,201 s.

^[3]Ondřej Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés; nakladatelství SURSUM, Brno 1999, 205 s.

Orientace a naděje na cestě k ekumenickému Kirchentagu

Na cestě k ekumenickému Kirchentagu v Berlíně 2003 předkládá Ústřednívýbor německých katolíků (ZdK – Zentralkomitee der deutschen Katholiken)několik slov o ekumeně jako utvrzení a povzbuzení. Úvodní první kapitola jasněosvětluje výchozí situaci prohlášení před prvním ekumenickým Kirchentagem(EKT), situaci mezi nadějí a skepsí, a zařazuje tuto událost do celkovéhoprocesu rostoucích ekumenických snah katolické církve po druhém vatikánskémkoncilu.

Na základě katolického pojetí ekumeny a jednoty a na základě kroků knaplnění ekumenického úsilí, naznačených v dekretu o ekumenismu druhéhovatikánského koncilu, podává druhá kapitola zhuštěný přehled o velké mířeekumenického porozumění na třech úrovních ekumenické spolupráce (místníekumena, církevní vedení, teologie), jíž se dosáhlo během necelých čtyřicetilet. Hlavními principy, které tento pozitivní ekumenický vývoj umožnily apodpořily, se přitom z katolického pohledu zřetelně jeví cílová představa ojednotě křesťanů jako „jednotě v mnohosti“ a rovněž pojetí ekumenické cestycoby dynamického procesu vzájemného sdílení a účasti na bohatství jednotlivýchkonfesních tradic.

Třetí kapitola načrtává konkrétní úkoly, které před námi stojí vekumeně: společné zvěstování evangelia způsobem srozumitelným a existenciálněoslovujícím dnešního hledajícího a tázajícího se člověka (přímluva zamisionářskou ekumenu), pokračování teologického dialogu o stále otevřenýchotázkách (přímluva za pravdivou ekumenu), prohlubování duchovního společenstvív modlitbě a bohoslužbě na cestě k toužebně očekávanému společenství stolu Páně(přímluva za prohloubení ekumenické spirituality) a zintenzivnění společnéhopůsobení křesťanů v péči o utváření budoucího lidského světa (přímluva zaekumenu sloužící a s kladným vztahem k světu). Společný závazek církví hledatviditelnou jednotu tedy spočívá – jak popisuje čtvrtá kapitola – ve dvojíúloze, na jedné straně zintenzivňovat úsilí o rostoucí společenství mezicírkvemi, aby tak mohly na straně druhé prostřednictvím společného jednání vesvědectví a službě převzít zodpovědnost za rozmanité společenské výzvy, před nimiždnes lidé stojí. Závěrečná pátá kapitola pak nabízí konkrétní podněty, jak semohou křesťané ve společenstvích vydat na cestu k EKT tím, že posílíekumenickou angažovanost v různých oblastech spolupráce v rámci společenství.

I. Před prvním ekumenickým Kirchentagem

Od 28. května do 1. června 2003 se bude v Berlíně poprvé v dlouhýchdějinách katolických setkání (Katholikentage) a evangelických Kirchentagů vNěmecku konat ekumenický Kirchentag^[1]. Jehomottem bude „Vy máte být požehnáním“. Mnoho křesťanů v našich církvích s nímspojuje přání a naději, že se skrze setkání, rozhovory, duchovní sdílení,modlitbu i společné konání posílí ve svém přesvědčení, že to, co křesťany užspojuje, je mnohem silnější než to, co je ještě rozděluje. Chtějí zároveň napočátku nového tisíciletí vydat jasné veřejné znamení své vůle postavit se jakokřesťané ještě intenzivněji než dosud prostřednictvím společného svědectví aspolečné služby ve světě rozmanitým otázkám a nouzi lidí v naší společnosti.Jiní hledí na tento záměr s jistou skepsí. Obávají se, že taková velkáekumenická událost vzbudí přehnaná očekávání především v otázce společné večeřePáně, která při střízlivém a realistickém pohledu na věc nejsousplnitelná, takže na konci zůstane zklamání a rezignace.

Proto bude při nadcházející cestě příprav na Berlín záležet hlavně natom, abychom ji chápali a utvářeli jako duchovní proces obrácení a obnovycírkví, ale i jednotlivých křesťanů.

Druhý vatikánský koncil popisuje ve svém dekretu o ekumenismuekumenické smýšlení následujícími slovy: „Opravdový ekumenismus není možný bezvnitřního obrácení. Vždyť touha po jednotě vychází a uzrává z obnovy mysli, zesebezáporu a ze svobodně tryskající lásky“ (Unitatis redintegratio 7).

Na této cestě do Berlína předkládá Ústřední výbor německých katolíků(ZdK) několik slov o ekumeně jako utvrzení a povzbuzení. Jelikož v Německu, vzemi reformace, je mnoho lidí postiženo rozdělením evangelického a katolickéhokřesťanstva, stojí tento vztah v popředí našich úvah. Víme, že křesťanskáekumena v Německu zahrnuje všechny členské církve Pracovního společenstvíkřesťanských církví (ACK – Arbeitsgemeinschaft Christlicher Kirchen) a že jetřeba si v dialogu s křesťany z pravoslavné církve a ze svobodné církve(Freikirche) všímat dalších aspektů. Naše stěžejní výklady k ekumeně jsou všakvýznamné při setkávání se všemi konfesemi.

Jsme si plně vědomi vzrůstajícího významu dialogu náboženství, ale zuvedeného důvodu se v tomto prohlášení soustředíme na vnitrokřesťanský dialog.

20. století je právem nazýváno „stoletím ekumeny“. Po rozkolech, kterévedly k ostrému vytyčení hranic mezi jednotlivými křesťanskými církvemi aspolečenstvími, se nejpozději po druhé světové válce pozvolna začaluskutečňovat obrat od vymezování k přibližování, od rozdělení k jednotě mimostaré konfesní hranice. Katolické církvi přinesl druhý vatikánský koncilekumenické otevření. V hloubi upevňuje ekumenického ducha v podstatěkatolicismu. Být katolický znamená vždy také býtekumenický. Toto základní přesvědčení se táhne jako červená nitrůznými dokumenty koncilu a vrcholí v dekretu o ekumenismu, který dodnesneztratil nic ze své platnosti. Ekumena podle něho není žádný nový, dodatečněpřidaný úkol, nýbrž podstatný rys církve, bez něhož není myslitelný celý života bytí katolické církve. Ekumena už není výlučně záležitostí jednotlivýchspecialistů, ale je úkolem, jenž zavazuje všechny členy církve. Ekumena neníluxus, který si dnes ve věku tolerance můžeme dovolit jako znamení našívelkorysosti, nýbrž je uskutečňováním katolicity.

V Ekumenické chartě (Charta Oecumenica), podepsané 22. dubna 2001, seevropské biskupské konference spolu s nekatolickými církvemi Evropy zavazují napočátku nového století k tomu, „že v síle Ducha svatého budeme pracovat providitelnou jednotu církve Ježíše Krista v jedné víře, která má své vyjádření vevzájemně uznaném křtu a v eucharistickém společenství jakož i ve společnémsvědectví a službě“ (Charta I. 1). Na pozadí těchto i dalších závazkůEkumenické charty zdůrazňuje Ústřední výbor německých katolíků velký významekumeny právě v konfesně rozděleném Německu.

II. Naše základy

1. Co rozumíme podpojmem ekumena?

Ekumenu jako snahu o viditelnou jednotu církví zakládá sám Ježíš svouvýzvou: „všichni mají být jedno: jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, tak ioni mají být v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. „ (Jan, 17, 21)

Rozdílné představy a koncepty ekumeny v křesťanských církvích souvisí sjejich pojetím církve, popřípadě s představami o jednotě církví. Katolicképojetí zahrnuje do jednoty ve víře i jednotu ve svátostech a v úřadu.

Snahy o jednotu ve víře nejsou nějakou samoúčelnou záležitostí uvnitřcírkve, ale jsou zaměřené na hodnověrné křesťanské svědectví před světem. Vekumenickém dění si nedáváme něco pouze sobě navzájem, ale dáváme takénevěřícím to, co jsme jim dlužni: jednotné, nerozpolcené a tudíž hodnověrnésvědectví o Ježíši Kristu.

Druhý vatikánský koncil tímto pojetím ekumeny položil jednoznačnédůrazy a pojmenoval úlohy, při jejichž realizaci ovšem také v minulosti vyšlanajevo různá omezení a jednostrannosti. Jako chybná forma ekumeny se napříkladtaké ukázala snaha uhladit všechno, co druhým vadí, stejně jako snaha využívatekumenu pouze k urovnávání problémů a konfliktů mezi církvemi. S vývojemekumeny se spíše rozšířil názor, že hledání jednoty nemůže být procesredukování, ale spíše obohacování. V ekumeně hledáme jednotu ve víře, alene takovým způsobem, že bychom víru umenšovali, ale tím, že se ve víře vzájemněobohacujeme a posilujeme. V ekumeně si máme navzájem dávat, a ne brát. Zříci sezaběhnutých jistot však také může být přínosem. Ekumenické hnutí umožňuje všemcírkvím objevit obrovskou rozmanitost konfesních tradic (např. liturgickéznaky, symbolické úkony, modlitby, písně) a společně je sdílet.

Ekumena je podle koncilního dekretu o ekumenismu proces inspirovaný anesený Duchem božím, proces obrácení a hledání jednoty, o kterou jsme přišlinásledkem hříchu a selhání. Tento charakter ekumeny jakožto procesu objasnímemimo jiné na následujících krocích, kterými musíme podle dekretu o ekumeně nacestě k jednotě projít.

2. Jakými krokypostupujeme v ekumeně?

Naučit se potkávat, poznávat apochopit: Lhostejnost a neznalost, předsudky a nedůvěraoddělují křesťany různých vyznání přinejmenším tak silně jako skutečné rozdílyve víře a církevní praxi. Proto je první ekumenickou povinností ostatní křesťanypoznat takové, jací jsou a jak sami rozumí své víře, církvi a svémukřesťanskému životu. Proto na počátku musí být setkání. Ekumenický dekret(Unitatis redintegratio 9) nás vyzývá k tomu, aby se taková setkání odehrávala„v rovnosti“. K tomu, aby setkání byla přínosná, je nutná důvěra. Příliš častojsme v minulých letech mohli být svědky toho, jak nedůvěra zabránilaopravdovému sblížení. Důvěra může být vystavěna a může růst pouze na základěvzájemného ujištění, že nikdo nechce tomu druhému něco vzít, ale že chcerespektovat víru svého partnera v její odlišnosti a se všemi zvláštnostmi.Pravá setkání proměňují. Lidé se v nich naučí lepšímu a hlubšímu porozumění.

Umožnit druhému podílet se na bohatství vlastníkonfesní tradice: Ve své encyklice o ekumenickém hnutí Utunum sint jde papež Jan Pavel II. ještě o krok dál, když žádá vzájemné poznávánía pomoc: „Otevřeným dialogem si společenství vzájemně pomáhají k tomu, abyna sebe mohla společně hledět ve světle apoštolské tradice, které je vedek otázce, zda opravdu a odpovídajícím způsobem vyjadřují to, co Duchpředal prostřednictvím apoštolů. „ (č. 16)

Také podle papeže je ekumenu možno chápat a uskutečňovat jako procesobohacování – vzájemného dávání a přijímání – a ne jako proces omezování. Kdyžpapež v tomto smyslu hovoří o „nečekaných zjištěních“ (č. 38) a „vzájemnémobohacování“ (č. 87), potom určitě nejde jen o sdělení dosavadních zkušeností,ale o proces, ve kterém každý dává a přijímá. Tím je jasné, že cílemekumenických snah není jednota ve smyslu jednotnosti a naprosté shody, alejednota v mnohosti, kdy jsou překonány rozdíly ve víře, které církve oddělují,ale rozmanitost různých konfesních tradic zůstává zachována jako legitimníbohatství. Chceme jednotu ve „smířené různosti“.

Dalšími kroky na cestě k jednotě jsou podle dekretu o ekumenismuspolečenství při modlitbě a bohoslužbách, stejně jako při svědectví a službě(viz níže kap. 3. )

3. Čeho jsmedoposud dosáhli?

V podstatě rozlišujeme v celocírkevním ekumenickémprocesu tři úrovně:

·        úroveň víry praktikované naurčitém místě

·        úroveň církevních vedení

·        úroveň teologie.

Tyto tři úrovně neexistují jednoduše vedle sebe, alevzájemně se ovlivňují, i když tuto vzájemnost není vždy jednoduché v praxiuskutečnit.

Kromě toho existují další oblasti, kde se dá ekumena uskutečňovat. Jsouto sice oblasti, které patří do sféry diakonie jednotlivých společenství, ale vdůsledku jejich specifičnosti ve společnosti se z nich stala samostatnázařízení: pastorální pracovní oblasti na klinikách, ve vězeních, ve vojenství,při telefonických poradenských linkách, ve školním vyučování náboženství, vdalším vzdělávání atd.

V této souvislosti je užitečné poukázat na nejrůznějšípříklady zdařilé ekumenické činnosti v církevních sdruženích a organizacích,stejně tak jako v duchovních společenstvích a hnutích. Zde je často ekumenanaprostou samozřejmostí díky členství katolíků i jejich evangelickýchprotějšků. Proto nesou tyto skupiny také zvláštní odpovědnost za společný života vzájemné porozumění.

Ekumena na rovině praktikované víry: Mnohdyvycházejí vlastní ekumenické impulsy ze společenství a církevních skupin přímov určitém místě. Stejně jako v různých sdruženích a duchovních společenstvíchexistuje již zde jednota při slavení bohoslužeb, při sociálně diakonickéčinnosti a svědectví, což je povzbuzením pro ekumenu. Tak jsou nedílnousoučástí života mnoha společenství ekumenické bohoslužby, týden světovýchmodliteb za jednotu křesťanů, světový den modliteb žen, ekumenická křížovácesta mládeže, ekumenické kruhy rozhovorů nad otevřenou biblí a otázkamivíry stejně jako ekumenické kontakty různých sdružení. Kromě toho se na mnohamístech intenzivně spolupracuje při svědectví a službě (sociální zařízení, práces cizinci, péče o uchazeče o azyl, Skupiny jednoho světa atd. ). V ekumeně namístní rovině se však objevují i problémy. Tak např. ekumenická angažovanost závisív nemalé míře na tom, zda ti, kdo jsou právě v úřadech, jsou „schopni spolupracovat“.Dále přistupuje to, že místo aby ekumenické snahy ležely na srdci všem křesťanůmdaného společenství, snaží se o ně aktivně a vytrvale pouze malé skupiny. Kromětoho není vždy jednoduché ve společenstvích srozumitelně objasnit, jaký jeprávě stav teologických dialogů mezi církvemi a jaký mají jejich výsledky význampro ekumenickou praxi. Za této situace nutně dojdeme k tomu, že jsou nutnáspolečná setkání, komunikace, práce a modlitby.

Musíme si uvědomit, že právě mladí lidé pociťují samu konfesní různostjako stále méně důležitou. Pro mnohé z nich ustoupila otázka konfese výrazně dopozadí za zásadní otázky křesťanské víry. Mladí lidé jsou zde důležitýmukazatelem dalšího vývoje.

Rána rozdělení je zvláště bolestivě pociťována vkonfesně smíšených manželstvích. Ta by se mohla a měla stát základnímspojujícím článkem mezi společenstvími. Ke vzájemnému propojení křesťanůpřispívá, když jsou lidé v jednotlivých společenstvích vedeni k ekumeně. Tam seukáže, jaké jsou již nyní možnosti ekumenického setkávání a společné práce ajaké překážky ještě musí být překonány, než bude možné společně přistoupit keucharistii a večeři Páně.

Ekumena na rovině církevníchvedení: Na těch, kdo stojí ve vedení církví, spočíváodpovědná úloha vyzkoušet, jak skutečně v praxi fungují dohody, kterých bylodosaženo při ekumenických rozhovorech. Uskutečňováním ekumeny (oficiální setkání,společná liturgická slavení, otevřená gesta smíření, projevy zájmu o radosti istrasti ostatních církví) mohou vedoucí představitelé církví jednotliváspolečenství povzbuzovat na cestě k větší a viditelnější jednotě. Známkytakového jednání můžeme pozorovat u papeže Jana Pavla II. Nelze pochybovat ojeho ekumenické angažovanosti. Ve své encyklice Ut unum sint říká: „Protopovzbuzuji své bratry v biskupské službě, aby si byli tohoto závazku (kjednotě) obzvláště vědomi… To vše je součástí poslání biskupa, a je to povinnost,která vyplývá přímo z věrnosti Kristu, Pastýři církve.“ (č. 101).

Ekumenana rovině teologie: V teologickém dialogu šlo v jedné z prvních fázío to, aby si křesťané znovu uvědomili, co mají ve víře a ve svém životěspolečné, navzdory dalšímu rozdělení. To probíhalo tak, že jsme se od sebenavzájem učili. Tak byl například na katolické straně znovuobjeven ústřednívýznam Písma svatého pro všechny oblasti a dimenze křesťanského života, anaopak na evangelicko-luterské straně se začala více zohledňovat svátostnádimenze křesťanské víry, zvláště co se týče toho, jak často slavit večeři Páně.Kromě toho má pro ekumenu všeobecně význam to, že se opět dostalo do povědomívelké vyznání víry z r. 381. V tomto křestním vyznání je vyjádřena víra vtrojjediného Boha jako základ pro všechny ekumenické snahy. Také v otázkách, vekterých existovaly rozdíly v učení rozdělující církve od dob reformace, dospělydialogy k mnoha shodám. Tak bylo, jen abychom uvedli příklad z poslední doby,po desetiletí trvajících studií a dialogů kolem hlavního sporu 16. století, nauceo ospravedlnění hříchů pouhou vírou, oficiálně konstatováno katolickou církví ačlenskými církvemi Luterského světového svazu ve Společném prohlášení k nauce oospravedlnění, podepsaném v roce 1999, že v ústředních pravdách tohoto učenídnes panuje shoda a že dnešního partnera se už netýkají tenkrát vyslovenávzájemná odsouzení. Toto oficiální ustanovení představuje skutečně milník nacestě k jednotě rozdělených církví.

 Na základě toho bylo možnéspolečně se vyjádřit k mnoha aktuálním společenskopolitickým otázkám. Důkazemtoho jsou společná stanoviska Německé biskupské konference (DBK) a Radyevangelických církví v Německu (EKD) k etickým a společenským otázkám, kterábyla formulována v minulých letech a která byla příznivě přijata i mimokřesťanský prostor. V poslední době byla věnována velká pozornost společnémudokumentu Pro budoucnost v solidaritě aspravedlnosti. Slovo Rady evangelických církví v Německu a Německé biskupskékonference k hospodářské a sociální situaci v Německu z roku 1997.

Všechnycírkve jsou evangeliem vyzývány stanovit si znamení času (srovnej pastorálníkonstituci druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes 4). Jak je možnézajistit, aby všichni měli alespoň to základní, co potřebují k životu? Jakdosáhnout smíření a míru mezi národy? Proč se nedaří spravedlivě rozdělitpráci? Kdo zažene hlad a žízeň potřebných? Jakým způsobem řešit komplikace vevztazích, které mnozí lidé ve svém životě pociťují?

Na všech třech rovinách – teologie, církevního vedení a zvláště narovině víry praktikované na určitém místě – došlo v posledních desetiletích kezměně ekumenické situace: křesťané z různých církví přešli od postoje „vedlesebe“ nebo dokonce „proti sobě“ k postoji „spolu“. Ve vztazíchmezi církvemi jsme v posledních čtyřiceti letech od druhého vatikánskéhokoncilu dosáhli v ekumeně víc než v předchozích čtyřech stoletích. Toje důvod k velké radosti a vděčnosti. Zároveň z toho plyne povinnost k vytrvaléekumenické angažovanosti.

III. Konkrétní úkoly

 Naše křesťanské poslání v tomtosvětě můžeme přiměřeně naplnit pouze společně. Stojíme před úkolem, prožívat vekumenickém společenství základní dimenze našeho křesťanství tak, aby lidé našídoby mohli uvěřit v Krista (srov. J 17, 21).

1. Společnésvědectví

Velký přínos ekumenického hnutí posledního století spočívá v radostnéjistotě, že všichni křesťané jsou v centru své víry v Ježíše Krista jižspolečně spojeni. Před námi stojí naléhavý úkol společně zvěstovat a věrohodnědosvědčovat toto vnitřní společenství ve víře v Ježíše Krista a jeho poselstvío bezpodmínečné lásce boží ke všem lidem. Společné svědectví by mělo začít tím,že křesťané získají pomocí intenzivní konfrontace se svou vírou většíkompetenci v náboženských otázkách a vyvinou si nové schopnosti o nich mluvit,tak aby lidem, kteří hledají a táží se po křesťanské zvěsti, byla tato zvěst vdnešní době srozumitelná a existenciálně blízká.

Podle zkušeností není vůbec jednoduché spolu mluvit o víře. Vekumenickém náboženském dialogu mezi křesťany je důležité, aby víra partnera v dialogubyla odhalena jako možnost vlastní víry. Součastně jde o to, prezentovatvlastní víru srozumitelně, otevřeně a pochopitelně, aby také ona mohla býtpřijata jinými lidmi jako možnost, doplnění, korektura či výzva pro jejichvíru.

Aby bylo možné přinášet společné svědectví, je podstatným úkolem všechkřesťanů rozhovor o společné víře. Zvláštní význam zde má již zmíněné Společné prohlášeník nauce o ospravedlnění. Obsah tohoto dokumentu musí býtinterpretován a pochopen tak, aby lidé mohli zakusit, že má význam pro jejichživot. Tak může ekumena působit v dobrém smyslu misionářsky.

Společné zvěstování evangelia o božím vítězství nad hříchem a smrtímůže lidi již zde a nyní vnitřně proměnit. Lidé uchvácení evangeliem mohoutrvaleji a utěšeněji žít v naději, ke které jsou povoláni: nemusí se obávat, žeby kvůli vlastnímu provinění mohli být vyloučeni z boží blízkosti. Kdozakusí, že také lidé jiných konfesí mohou vyjádřit věrohodným a oslovujícímzpůsobem vlastní odpověď na společné životní otázky, ten s nimi budehledat trvalé a stálé společenství.

Jedna ze základních pravd je, že víra žije také z vírydruhých. Toto se musí napříště stát mnohem silnější skutečností takémezikonfesijně, aby se naše víra stala zvěstováním. Výzvy zvěstování evangeliav dnešní společenské situaci mohou být přijaty a zdolávány pouze společně. Krokempo této cestě se mohou stát např. misionářské projekty, společně pořádanénáboženské semináře, popř. také společná výuka náboženství ve školách. V mnohaspolkových zemích už existují učební plány, které dbají na velkou míruekumenické spolupráce. I když církve přisuzují konfesionálním vazbám ve výucenáboženství vysokou hodnotu, protože podporují zakotvení žáků ve společněprožívané víře, přesto existují pro budoucnost dobré důvody pro co největšíekumenickou otevřenost. Tyto úvahy se musí také projevit ve vzděláváníbudoucích učitelů, katechetů, farních i pastorálních referentů a také farářů.

2. Modlitba abohoslužba

V encyklice Ut unum sint píše papež Jan Pavel II.: „Primát na ekumenickécestě k jednotě nepochybně náleží společné modlitbě, spojení v modlitbětěch, kdo se společně semkli okolo samotného Krista. Jestliže křesťané budoupřes své rozdělení stále více schopni se sjednocovat ve společné modlitbě tak,aby byl Kristus v jejich středu, budou si stále více uvědomovat omezenost toho,co je dělí, oproti tomu, co je spojuje. Jestliže se budou před Kristem stálečastěji a vytrvaleji setkávat v modlitbě, budou moci čerpat odvahu k tomu, abyčelili celé bolestné lidské realitě rozdělení, a opět se společně ocitnou vcírkevním společenství, které Kristus neustále vytváří v Duchu svatém přes veškerélidské slabosti a omezení. „ (č. 22)

Ekumenická spiritualita je skutečně středem, srdcem, živnou půdou všechekumenických úvah a iniciativ. Bez tohoto středu hrozí, že ekumena propadnepovrchnímu aktivismu, který nakonec vyzní naprázdno. Nicméně bylo by také málo,kdyby se ekumenické aktivity určité obce omezily pouze na ekumenické modlitebníiniciativy během lednového týdne světových modliteb. Společné bohoslužby budoubohatší, když vyrostou ze společného života rozdělených křesťanů. Ekumenicképrvky mají mít své pevné místo v modlitbě a bohoslužbě křesťanské obce, a tojak ve vlastních bohoslužbách farní obce, tak i ve společných ekumenickyutvářených bohoslužbách či modlitbách. Tak se může např. pravidelná společnápřímluvná modlitba za partnerskou obec během nedělních bohoslužeb, ve které sezastáváme jeden druhého před Bohem, stát samozřejmým znakem duchovníhospolečenství mezi místními křesťany. Mimo to existují v různých církvíchspecifické bohoslužebné formy, na kterých se křesťané jiného vyznání mohou svelkým prospěchem podílet (např. pobožnosti, Denní modlitba církve) a takopravdově poznávat spirituální bohatství jiných církví. Zvláštní postavení zdezaujímají bohoslužby na památku křtu, jejichž společné slavení vede ke kořenůmpospolitosti. Nadto existují konfesijně specifické formy spirituality vcírkevní hudbě, procesích, poutních cestách, na nichž se můžeme vzájemně podílet.Dále by měly být rozvíjeny a udržovány další liturgické formy (bohoslužby zausmíření, modlitební noci, modlitby hodin, modlitba z Taizé, ekumenickémariánské slavnosti nebo rytmické mše, slavnosti uzdravení a požehnání). Rokbible 2003 přitom může poskytnout mnohé příležitosti k tomu, abychom seujistili o společných kořenech ve slovu Božím. ^[2]

Obsáhlý svátostný a životný svazek křtu naskýtá zkušenostní poleekumenické spirituality. K tomu, aby sounáležitost mezi všemi křesťany acírkvemi v obcích, která byla již dána ve společném křtu, mohla být živězakoušena, a také pro uvědomění závazku k prohlubování tohoto společenství senabízí pravidelné slavení ekumenických bohoslužeb na památku křtu mezisousedními obcemi.

Dokud nebudeme slavit společně eucharistii, je o to důležitější, využítvšech možností, které jsou již otevřeny díky vzájemného uznání druhé hlavnísvátosti – křtu.

Cíl našeho úsilí na cestě k většímu bohoslužebnémuspolečenství je společné slavení eucharistie. Mrzí nás, že tento cíl dosoučasné doby nemohl být dosažen. Důvěřujeme ale DuchuSvatému, že také zde nám daruje jednotu a zahojí rány. Každopádně nemůže býtdosud nenaplněné společenství stolu během ekumenického Kirchentagu mylněchápáno a přeceňováno jako lpění na rozkolu. Toto rozdělení spíše ukazuje naještě trvající rozdíly a nabádá nás, abychom je změnili. Uděláme vše, co je vnašich silách, abychom dosáhli jednoty u stolu našeho Pána.

Jestliže eucharistické společenství a církevní společenství spoluvnitřně souvisejí, potom je potřeba ujít ještě mnoho kroků, během nichž ostatněbudeme moci a budeme muset od sebe navzájem vyžadovat mnohem více než dosud.Existují evangelické připomínky na nás, které se především týkají zvýznamňováníslavení eucharistie proti ostatním bohoslužebným formám jako např. bohoslužběslova a pobožnosti; slučitelnosti určitých formulací v katolické eucharistickémodlitbě s novými teologickými a ekumenickými náhledy; a plné účasti věřícíchna eucharistických darech chleba a vína. Obráceně existují také katolicképřipomínky na evangelickou stranu. Především se jedná o otázky chápání církve ao plnou moc ordinovaného úřadu v biskupské sukcesi ve vnitřním vztahu keucharistii. Tyto připomínky nepředstavují žádné nároky, nýbrž jsouekumenicko-konfesionálními prosbami, které se chtějí upřímně vyslovit k ještětrvajícím hranicím a které mimo jiné zahrnují otevřenou připravenost k vzájemnémuučení.

Právě v této výbušné situaci ekumenické cesty by Ústřední výborněmeckých katolíků (ZdK) chtěl připomenout, čeho již bylo společně dosaženo.Mohly být rozpracovány, přinejmenším v katolicko-luterském dialogu, odreformace sporné otázky způsobu přítomnosti Ježíše Krista v eucharistii, jejíhoobětního charakteru, ale také otázka správného pochopení nauky o ospravedlnění(Das Herrenmahl, 1978; Taufe, Eucharistie und Amt, 1982; Kirchengemeinschaft inWort und Sakrament, 1984; Lehrverurteilungen – kirchentrennend?, 1988;Gemeinsame Erklärung zur Rechtfertigungslehre, 1999 aj. ). ^[3]

Současně bychom ale chtěli také připomenout výjimečné možnosti, kterése zakládají na závěrech druhého vatikánského koncilu, že sice „spoluúčast nabohoslužbě (communicatio in sacris) však nesmíme považovat za prostředekpoužitelný pro obnovení jednoty bez jakéhokoli rozlišení. . . snaha o získánímilosti ji někdy doporučuje“ (Unitas redintegratio 8). V návaznosti na topožaduje společná synoda biskupů Spolkové republiky Německo roku 1975prozkoumat, „zda také nemohou existovat , dostačující důvody‘ pro připuštěníevangelických křesťanů k slavení bohoslužby… Takovéto důvody by mohly vyplývatnapř. z péče o rodinné společenství víry v konfesně smíšených manželstvích“(Usnesení o bohoslužbě 5.4.2). Podobné argumenty uvádí ekumenická komiseněmecké biskupské konference v dopise z 11. 2. 1997: „V pastoračně naléhavýchsituacích mohou manželé žijící v konfesně smíšeném manželství za určitýchpředpokladů přistoupit k přijetí eucharistie v katolické církvi.“

Nezávisle na tom zakusili mnozí evangeličtí křesťané, kteří na základěosobního rozhodnutí dle svého svědomí přistoupili k svatému přijímaní běhemkatolické mše, že nebyli odmítnuti, ale že jejich rozhodnutí bylo respektováno.

Ve jmenovaném Usnesení o bohoslužbě (Beschlusstext Gottesdienst) sicespolečná synoda odmítla všeobecné připuštění katolických křesťanů k evangelickéVečeři Páně z důvodu rozdílného chápání úřadu a svěcení, ale zároveňzdůraznila: „Nemůže být vyloučeno, že katolický křesťan následující hlas svéhoosobního svědomí věří, že poznal ve své jedinečné situaci důvody, které muvnitřně ukazují nezbytnost jeho účasti na Večeři Páně“ (5. 5). Ukazuje se tedy,že existují různé pokusy otevřít eucharistické společenství z pastorálníhoohledu na jednotlivé lidské osudy.

Již zmíněné zjištění, že plné církevní společenství závisí na překonánírozdělujícího rozdílného chápání církve a úřadu, nás přimělo k tomu, abychompřipomněli také kroky, které v této oblasti již byly učiněny: Rozhodujícíteologické východisko pro toto překonání představuje dosažené základníporozumění nauce o ospravedlnění. Ve vztahu k otázce církve a úřadu bylo jednospolečné pojetí nauky o ospravedlnění použito v mezinárodním zpravodaji okatolicko-luterském dialogu Církev a ospravedlnění (Kirche und Rechtfertigung,1994) jako „nepostradatelné kritérium“. Ale již dříve byly ve zpravodaji katolicko-luterskéhodialogu Duchovní úřad v církvi (Das geistliche Amt in der Kirche, 1981),zjištěny v otázce úřadu jednoznačné konvergence – zvláště vzhledem kchristologickému odůvodnění, chápání ordinace a specifických úkolů úřadu.

V této souvislosti by Ústřední výbor německých katolíků (ZdK) protochtěl poukázat také na významné výsledky rozhovorů, které byly předloženybilaterální pracovní skupinou německé biskupské konference a církevního vedeníSpojené evangelicko-luterské církve v Německu (VELKD) v nedávné době, v roce2000 (Communio Sanctorum). Během těchto rozhovorů se rokovalo mj. o duchovnímúřadě všeobecně a zvláště o otázce univerzálního úřadu jednoty.

Tyto výsledky tvoří solidní teologickou základnu,která dodává odvahu ke konkrétnímu použití v praxi církví.

3. Diakonie azodpovědnost za svět

Mnohé v oblasti charity a diakonie bylo v posledních desetiletíchvykonáno již v duchu ekumeny. Nyní je ale na čase rozhodně a účinněuskutečňovat to, o čem se zmiňuje už v roce 1952 Slovo k církvím (Wort an dieKirchen) 3. světové konference o víře a církevním zřízení v Lundu: Církve by seměly ptát, „… zda by neměly jednat ve všech věcech společně, kromě těch, vekterých je hluboké rozdíly nutí jednat samy za sebe“. Poté nebudetřeba zdůvodňovat a ospravedlňovat konání společné, nýbrž konání oddělené.

Etické principy a hodnoty, na nichž jsou založeny naše západníspolečenské systémy, můžeme účinně zastávat jen společně. Již zmíněné společnétexty EKD (=Evangelische Kirche in Deutschland,Evangelická církev v Německu) a DBK (=Deutsche Bischofskonferenz,Německá biskupská konference) z posledních let zde položily dobrý základ. Co setýká obsahu, tak jde o uplatňování křesťanského chápání člověka jako božíhoobrazu, Stvořitelem obdarovaného důstojností a nezadatelnými právy, a to vevšech oblastech společenského a politického jednání. „Právě proto, že užnemůžeme počítat s tím, že křesťanské hodnoty a pravdy patří k samozřejmostemspolečenského vědomí…, je třeba jasně říci, proč jako křesťané zastáváme v bioetických,sociálně-etických a mírových otázkách určité hodnotové postoje“ (Hans JoachimMeyer: Als Christen gemeinsam handeln). K jejich prostředkování nutněpotřebujeme společné ekumenické prostory: od mateřské školky přes školu až povzdělávání dospělých.

Další důležitou oblastí ekumenické spolupráce je Konciliární proces za spravedlnost, mír a zachovánístvoření. Ten byl zahájen na 6. shromáždění Světové rady církví(SRC) v roce 1983 ve Vancouveru a velká ekumenická shromáždění osmdesátých adevadesátých let (Drážďany, Stuttgart, Bazilej, Štýrský Hradec) v něm pokračovala.Do této tradice patří kampaň na přelomu tisíciletí ve Spolkové republice Německo,jež na zasedání skupiny G 7 v červnu 1999 v Kolíně nad Rýnem požadovala a vzákladních rysech podnítila prominutí dluhů nejchudším zemím světa. Od začátkuroku 2001 se ekumenické úsilí o spravedlnost, mír a zachování stvoření soustředína Desetiletí pro překonání násilí, jež si položila za cíl do konce desetiletínalézt a podle možností překonat individuální i strukturální formy násilí vcírkevní a politické oblasti. Zde bude do budoucna záležet na tom, aby se vúzké spolupráci mezi katolickou církví a církvemi sdruženými ve Světové raděcírkví rozvinul model celosvětové bratrské solidarity a společenství. Náš svět potřebuje mezinárodní křesťanský příklad spravedlnosti,smíření a míru, aby mohlo být přemoženo násilí a tak zachována důstojnostlidského života před Bohem.

IV. Náš společný závazek

Biblické spisy jsou svědectvím toho, že jednota církve je božím darem,který člověk sám nevytvoří. Jedině Duch boží působí jednotu církví: „Neboť myvšichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchempokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“ (1 K 12, 13;srov. Ga 3, 28). Pokud budeme chtít v budoucnosti opět znovu zavést řeč na našivíru, bude záležet na tom, aby lidé s nejrůznějším duchovním nadáním vložilisvoje síly v křesťanských obcích zcela do služby hlásání evangelia, a lidé takmohli zakusit, co velkého můžeme dát sobě navzájem a světu.

Při tom jde na jedné straně o jasný a otevřený dialog, v němž tvořírespekt k náboženskému předsvědčení toho druhého a zvýšená citlivost prorozvinuté konfesní charakteristiky nutný základní postoj. Na druhé straně simusíme být vědomi toho, že se v těchto rozhovorech dotýkáme skutečností víry,kterými zdaleka nemůžeme volně disponovat. Vstupujeme zde na pole, na němž musíbýt každý krok nejenom zvážen, ale i zodpovězen před Bohem a spolukřesťany. Nejde o nic jiného než o otázku, jaké křesťanství zde zanecháme prozítřek, tzn. pro nastupující generace.

Ekumenický Kirchentag nabízí možnost „ukázat nám samotným aspolečnosti, jak důležité a pevné je společenství křesťanů všech vyznání. Vdobě rostoucí odcizenosti víře a církvi je to o to důležitější, abychom sobě ilidem vzdáleným dokázali předat živoucí představu o tom, jak bible coby zdrojvíry společný všem křesťanům a nás spojující stará církevní vyznání ovlivňujíaž do dnes život křesťanů, ale rovněž dějinně vzniklou tvář naší společnosti ajejího duchovního života“ (Hans Joachim Meyer: Als Christen gemeinsam handeln).My křesťané jsme zváni k tomu, abychom objevili bohatství dosud rozvinutých,pestrých forem a možností ekumenického bratrství a převedli ho do konkrétníchekumenických oblastí činnosti.

Při tomto zintenzivňování ekumenických snah však nesmíme zůstat stát urostoucího společenství křesťanů. Ekumenický Kirchentag dostojí svémukřesťanskému nároku spíše jen tehdy, když budou pořadatelé a účastníci vnímatjako svůj vlastní původní zájem, aby pochopili zakoušené společenství ve vířejako pověření ke společné odpovědnosti za rozmanité společenské výzvy.

„Lidé nám nebudou rozumět, když budeme hájit pouze naše konfesnízvláštnosti. Ale otevřou nám své uši a svá srdce tehdy, když se dáme poznatjako spojenci ve starosti o budoucí lidský svět“ (biskup Joachim Wanke:Erwartungen an die Ökumene).

Vyznání víry ve spasitelské působení trojjedinéhoBoha, jež nám bylo darováno ve křtu a jež je nám vždy nově přislíbeno ve slovězvěstování, je a zůstává základem všech našich ekumenických snah.

V. Na cestě k ekumenickému Kirchentagu povzbuzujeme:

Zintenzívnit ekumenické úsilí, činit nová znamení společenství a přitom navazovat na zkušenosti druhých^[4]:

·        Organizování ekumenických setkání,místních popř. regionálních ekumenických Kirchentagů v roce 2002, které sevědomě přihlásí k mottu ekumenického Kirchentagu v Berlíně, aby se dalonajevo: My jako křesťané chceme naše místně praktikované, ale ještě v žádnémpřípadě ne všude známé a samozřejmé modely žité ekumeny přivézt s sebou naKirchentag do Berlína jako podnět pro druhé a pro sdílení s druhými.

·        Uzavírat partnerské dohody* mezidvěmi nebo více křesťanskými sousedními obcemi jako krok k větší závaznosti vekumenickém soužití.

·        Každoročně slavit od roku 2002svatodušní pondělí jako „den jednoty církve“. Skrze společenství v modlitbě abohoslužbě, skrze společné nabídky k setkání a sdílení (např. Nocotevřených kostelů), skrze společné diakonické iniciativy by se svatodušnípondělí mohlo v budoucnu stát zřetelným veřejným znamením rostoucíhospolečenství ve svědectví a službě křesťanů v Německu, v Evropě i mimo ni.

·        Vzájemně si v ekumenickém dialogujak na obecní úrovní, tak na úrovni diecézních rad, spolků a zařízení pomáhatobjevovat již dané, fundamentální společenství ve středu naší víry, abychomopět společně dokázali zvěstovat evangelium v dnešním světě. Vedle hojněpraktikovaného Rozhovoru nad otevřenou biblí se k tomu nabízí zabývat seústředními výpověďmi Ekumenického vyznání víry z roku 381*, které dodnesspojuje východní a západní církve. Rovněž důležité je na základě ekumenickyvýznamného podepsání Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění (31.10. 1999) snažit se v obcích společně o to, aby poselstvío ospravedlnění/vykoupení* v jeho existenciálním významu bylo znovu srozumitelnépro dnešního člověka.

·        Plánovat společná zasedání synod akatolických popř. diecézních rad v rámci příprav na ekumenický Kirchentag.

·        Aby na všech úrovních pokračoval aprohluboval se dialog o otázce společné večeře Páně, abychom s ní mohlivěrohodně zacházet na ekumenickém Kirchentagu v roce 2003 a neztrácet z očí cílspolečného slavení eucharistie.

·        Slavit v obcích častěji ekumenickébohoslužby, při nichž se připomíná křest, aby bylo možné živě zakoušet jednímkřtem již darovanou, svátostnou jednotu mezi všemi křesťany a církvemi azároveň si uvědomit závazek k prohlubování tohoto společenství.

·        Při nedělních přímluvách mysletvzájemně na potřeby sousedních křesťanských obcí a při budoucích konfesních iekumenických bohoslužbách zařazovat modlitbu za dar Ducha svatého na společnécestě k ekumenickému Kirchentagu v Berlíně v roce 2003, aby se staladuchovním procesem obrácení a obnovy, který je předpokladem jeho zdaru.

Usnesení shromáždění Ústředního výboruněmeckých katolíků z 24. listopadu 2001

(Text přeložili Tomáš Hartman, Zdenka Kombercová a Marie Saforková)

Ekumenický Kirchentag 2003 v Berlíně

Zájemci o účast na historicky prvnímekumenickém Kirchentagu ve dnech 28. května – 1. června 2003 si mohou přečístdalší informace a stáhnout přihlášku na internetových stránkách Ekumenické radycírkví v ČR http://www.ekumrada.cz.Přihlášky je třeba zaslat ČBK do 21. února 2003. Předpokládaná cena 1000, - Kč.

 

---

^[1]EKT je možné nalézt na internetu:www.oekumenischer-kirchentag.de

^[2]Rok bible lze na internetu najít na stránce www.2003dasjahrderbibel.de

^[3]Večeře Páně, 1978; Křest, eucharistie a úřad, 1982; Společenství církve veslově a svátostech, 1984; Odsouzení nauky – rozděluje církev?, 1988, Společnéprohlášení k nauce o ospravedlnění, 1999 aj.

^[4]Podněty označené * budou blíže představeny a vysvětleny v praktickém provedenív pracovních materiálech uvedených v seznamu literatury.

^[1]EKT je možné nalézt na internetu:www.oekumenischer-kirchentag.de

^[2]Rok bible lze na internetu najít na stránce www.2003dasjahrderbibel.de

^[3]Večeře Páně, 1978; Křest, eucharistie a úřad, 1982; Společenství církve veslově a svátostech, 1984; Odsouzení nauky – rozděluje církev?, 1988, Společnéprohlášení k nauce o ospravedlnění, 1999 aj.

^[4]Podněty označené * budou blíže představeny a vysvětleny v praktickém provedenív pracovních materiálech uvedených v seznamu literatury.

Jedním z nejstarších eucharistických textů je východosyrská anafora apoštolů Addaie a Mariho. Je z třetího století, tedy z období pre-nicejské teologie. Kořeny anafory sahají až do 2. století. Trinitární zmínky jsou pozdějšího data. Uvedený text má třídílnou strukturu, obdobnou třídílné židovské birkat ha-mazon. Tři modlitby (ghanty) jsou uzavřeny krátkou doxologií (kanona).

První ghanta obsahuje podobně jako první beraka birkat ha-mazon chválu za stvoření a odpovídá dnešní prefaci. Kanona, která ji uzavírá obsahuje sanktus. Druhá ghanta odpovídá post-sanktus a tvoří ji děkování za vykoupení. Třetí ghantu tvoří prosby, anamneze a epikleze. Její kanona je blízká dnešním doxologiím.

Pro nás západní křesťany je zajímavé, že anafora vůbec neobsahuje instituci (slova ustanovení). Chaldejci anaforu používají dodnes. Uniaté mezi nimi však pod vlivem Říma instituci do textu zařadili.

Nejstarší rukopis je syrský a byl objeven W. F. Macombrem v kostele Mar Esaya (Mossul) a zveřejněn v r. 1966. Datovaný je do desátého až jedenáctého století.

Kromě uvedeného českého Kunetkova překladu^[1] lze nalézt ještě jiné dva.^[2]

Anafora Addaje a Mariho

Úvodní dialog

GHANTA:

Je chvályhodné,

aby všemi ústy a vyznáním všech jazyků,

klaněním a vyvyšováním všemi tvory

bylo uctíváno a chváleno jméno (slavné Trojice) Otce i Syna i Ducha svatého;

který ve své dobrotě stvořil svět

a ve své lásce jeho obyvatele,

ve své laskavosti spasil lidi

a prokázal svou vlídnost nám, smrtelným.

Tvé velebnosti, Pane,

dobrořečí a klanějí se tisíce tisíců nebešťanů

a desetitisíce myriád svatých andělů,

zástupy nebeských duchů,

služebníci ohně a Ducha chválí tvé jméno

a se svatými cheruby a serafy

se klanějí tvé velebnosti.

KANONA:

Když volají a chválí bez konce,

provolávají jeden k druhému a říkají: Svatý . . .

GHANTA:

S těmito nebeskými mocnostmi

ti vzdáváme díky, Pane, i my,

tvoji služebníci, křehcí, slabí a nemohoucí,

neboť jsi nám prokázal svoji velikou dobrotivost,

kterou nemůžeme splatit:

neboť jsi přijal na sebe naši lidskou přirozenost,

abys nás oživil svým božstvím,

povznesl jsi nás, ponížené,

povznesl jsi nás, padlé,

nám smrtelným jsi dal život,

odpustil jsi naše hříchy,

ospravedlnil jsi nás,

osvítil jsi náš rozum,

odsoudil jsi, Pane, náš Bože, nepřátele a naše protivníky,

dal jsi zvítězit naší křehké a slabé přirozenosti

pro svoji dobrotu, kterou jsi milostivě prokázal.

KANONA:

A pro všechnu tvoji pomoc

a všechny milosti vůči nám

přinášíme ti chvalozpěv, úctu, vyznání a klanění,

nyní i vždy a navěky.

GHANTA:

Učiň, Pane, pro své veliké a nezměrné milosrdenství,

ať je tato vzpomínka na všechny bezúhonné a spravedlivé otce,

kteří se ti zalíbili,

dobrou a tobě přijatelnou,

při slavení památky těla a krve tvého Krista,

kterou ti obětujeme na tvém čistém a svatém oltáři,

jak jsi nás tomu naučil.

A dej nám svůj pokoj a mír po všechny časy.

A tak, Pane, náš Bože,

uděl nám svůj pokoj a mír po všechny časy,

aby tě poznali všichni obyvatelé země,

neboť ty jediný jsi pravý Bůh a Otec

a poslal jsi svého milovaného Syna,

našeho Pána Ježíše Krista.

A on, náš Pán a Bůh,

přišel a svým oživujícím evangeliem

nás naučil vší čistotě a svatosti

proroků, apoštolů, mučedníků,

vyznavačů, biskupů, učitelů,

starších, služebníků a všech synů svaté všeobecné církve,

kterým byla vtisknuta oživující pečeť svatého křtu.

(anamneze)

A také my, Pane,

tvoji křehcí, ubozí a slabí služebníci,

kteří jsme se shromáždili ve tvém jménu

a stojíme nyní před tebou,

přijali jsme s jásotem znamení, které je od tebe,

radujeme se, chválíme, vyvyšujeme, vzpomínáme

a konáme toto veliké, úctyhodné, svaté,

životodárné a božské tajemství utrpení, smrti, pohřbu

a vzkříšení našeho Pána a spasitele Ježíše Krista.

(epikleze)

Pane, ať při jde tvůj svatý Duch

a spočine na oběti tvých služebníků

a ať ji požehná a posvětí.

Pane, ať způsobí usmíření vin a odpuštění hříchů,

ať přispěje k veliké naději ve vzkříšení mrtvých

a k novému životu v nebeském království se všemi,

kteří našli u tebe zalíbení.

A pro tvé velké a podivuhodné odpuštění,

které jsi nám a všem nabídl,

ať ti uprostřed tvé církve,

vykoupené drahou krví tvého Krista,

děkujeme a chválíme tě, jásajícími ústy a svobodnoutváří.

KANONA:

Zpíváme chvalozpěv, vzdáváme čest,

vyznáváme a klaníme se tvému svatému aživotodárnému jménu,

nyní i vždycky a na věky věků.

Odp: Amen.

Poznámka k anafoře Addaje a Mariho

Pro zajímavost uvádím, že v rámci dialogu mezi Asyrskou církví Východu (známější pod označením „nestoriáni“, podle cařihradského patriarchy Nestoria) a Chaldejskou církví (tj. s Římem unionovanou církví) bylav roce 2001 vatikánskou Kongregací pro nauku víry uznána platnost této anafory, jež patří k nejstarším dochovaným anaforám. Dokument umožňující omezené eucharistické společenství mezi Asyrskou církví Východu a Chaldejskou církví z 20. července 2001 (zveřejněn byl 26. října 2001) je jedním z výsledků práce Smíšené komise pro teologický dialog mezi Katolickou církví a Asyrskou církví Východu. Smíšená komise byla založena na základě Společné christologické deklarace, kterou podepsal papež Jan Pavel II. a patriarcha Asyrské církve Východu Mar Dinkha IV. dne 11. listopadu 1994. Tato deklarace je důležitým dokumentem, neboť překonala bolestné rozdělení a ukončila historické nedorozumění v otázce christologie trvající od 5. století. Ukázalo se, že rozpory ve víře jsou převážně jen terminologickou záležitostí. V deklaraci se oba hlavní představitelé zavázali, že udělají vše možné, aby se rozptýlily překážkyz minulosti, které stále ještě brání dosáhnutí plného společenství mezi oběma církvemi.

Martin Vaňáč

---

 

^[1]Kunetka, F. , Židovské kořenykřesťanské anafory, Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 1994,str. 85-7

^[2]Salajka, M. , Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, Praha, 1985, str. 88-9

Liturgika,zdrojové texty a materiály, CD-ROM, Síť, Praha, 2001

 

·        Výuka v letním semestru budezahájena ve středu 26. , resp. ve čtvrtek 27. února. Rozvrh přednášek budezveřejněn v příštím čísle Getseman a na internetových stránkách Institutu:http://www.iespraha.cz.

·        Seminář zájemců o teologii se budekonat 28. – 29. března 2003, zahraničním hostem bude Klemens Richter.

Zájemci o studium bakalářského studijního programu Teologiekřesťanských tradic na ETF UK musí podat přihlášky do konce února 2003.Přijímací zkoušky se budou konat ve dnech 10. – 11. června 2003. Dalšíinformace na e-mailu vanac@etf. cuni.cz.

sestavilJaroslav Vokoun, doplnil Martin Vaňáč

Únor

1. Václav Koranda ml. (1422/24-1519), rektor pražskéuniverzity, člen poselstva Jiřího z Poděbrad k papeži Piovi II.(1462), po smrti Jana Rokycany od 1471 administrátorem dolní (utrakvistické)konzistoře

2. Uvedení Pánědo chrámu (hromnice). Obětování Páně. Setkání Páně se Simeonem, Den očissťowánjPanny Marye (dle Cithary sanctorum)

3. Blažej, mučedník z počátku 4. století (+316), podlelegendy biskupem v Sebaste v Arménii (dnešní Turecko), byl umučen zapronásledování křesťanů v době císaře Diokleciána, je oblíbeným patronemv různých potřebách, především při onemocněních krku; Ansgar(801-865), biskup spojených diecézí Hamburk a Brémy, je považován za „apoštolaseveru“ a připravovatele cest křesťanství ve Švédsku a Dánsku; Simeon (Bohopříjemce) a Anna

5. Philipp Jakob Spener (1635-1705), luterský farář veFrankfurtu, ve své knížce „Pia desideria (tj. zbožná přání) aneb Srdečná touhapo bohulibém zlepšení pravé evangelické církve“ shrnul nedostatky soudobécírkve a navrhoval nápravu, kniha dala název a program pietistickému hnutí,které se šířilo prostřednictvím domácích modlitebních skupinek (collegiapietatis)

6. Amand (+684), biskup v Maastrichtu, věnoval se misiím(údajně také krátce na území rozsáhlé Sámově říši) a zakládání klášterů

9. Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), ruský spisovatel;John Hooper (+1555) biskupv Gloucesteru, byl upálen kvůli obvinění z hereze, jednaz prvních obětí pronásledování protestantů v Anglii za vlády Marie I.Katolické či Krvavé (1553-1558)

11. Jan Roh z Domažlic (1485/90-1547), bratrský biskup,zastánce luterské orientace v Jednotě bratrské

14. Cyril (+869), vl. jménem Konstantin, Cyril je řeholní jméno,apoštol Slovanů, zemřel v Římě, krátce po získání příslibu uznáníslovanské řeči jako řeči liturgické od papeže Hadriána II. ;v římskokatolickém kalendáři: Cyril a Metoděj, spolupatronové Evropy

15. Sigfried Švédský (+kol. 1040), mnich z Anglie, bylmisionářem ve Švédsku a Norsku, založil první švédské biskupství jménem Skara,pokřtil krále Olafa, považován za „apoštola Švédů“

18. Martin Luther (1483-1546), vůdčí postava reformacev Německu, původně augustiniánský mnich a profesor na univerzitě ve Wittenbergu

19. Olaf Petersson (1493-1552), literát a reformačníkazatel ve Švédsku, kde byla luterská reformace a sekularizace církevníhomajetku prosazována „shora“ v době vlády Gustava Vasy (1523-1560)

22. StolecPetrův v Antiochii; Jan Rokycana (kol.1397-1471), na sněmu v roce 1435 byl zvolen arcibiskupem, jeho volbu Římani císař Zikmund neuznal

23. Polykarp ze Smyrny (+155/156), biskup ve Smyrně a mučedník,podle tradice žák apoštola Jana, proto je řazen mezi tzv. apoštolské otce;zachoval se jeho dopis Filipským a zpráva o jeho smrti, která je nejstarší dochovanoumimobiblickou zprávou o mučednictví; Jan Valerián Jirsík(1798-1883), českobudějovický biskup, účastník prvního vatikánského koncilu,hlasoval proti prohlášení dogmatu o neomylnosti papeže (v diskusi vyjádřilsvé přesvědčení, že není ani v bibli ani v tradici a církevní praxi dostatekjasných a nezvratných dokladů, aby se o papežské neomylnosti dalos nezbytnou jistotou stanovit, že byla vždy, všude a u všech předmětemvíry), podporoval české školství, průkopník ekumenismu

24. Matěj, apoštol zvolený losem po nanebevstoupení JežíšeKrista

Němečtí evangelíci respektují katolické ne

Berlín (KAP) Německé evangelické církve (EKD) nevidí v porozumění večeři Páně žádný důvod k štěpení církví. Předseda Rady evangelických církví v Německu (EKD)  Manfred Kock řekl, že přesto respektují, že katolická církev na základě svého porozumění církevnímu úřadu není ještě v situaci, kdy by mohla přistoupit ke společenství při stolu Páně. Pro obě strany je to ovšem bolestivé.

Němečtí katoličtí biskupové se vyjádřili, že v otázce porozumění eucharistii jsou mezi církvemi rozpory a protiklady, které zamezují jednotě při stolu Páně. Ekumenický partner by měl projevit úctu před tím, co je druhému svaté. Podle Kocka by komise EKD měla dospět k definování vnitřně evangelického pochopení eucharistie. Vzhledem k nadcházejícímu ekumenickému církevnímu sjezdu by byly ozřejměny i rozdíly vůči katolické posici. Z katolické strany přednesené pochybnosti souvisí s mnoha neurčitostmi v evangelickém okruhu. Věci je třeba objasnit. Například mnozí protestanti nemají povědomí, že ledabylé zacházení se způsobami chleba a vína zraňuje city katolíků. V této souvislosti je důležité vedení eucharistie. Nejde ani tak o zavedení úřadu svěcení do evangelických církví, ale o stanovenou formu pověření, která by zajistila větší průhlednost obřadů. Dále předseda míní, že ekumenický církevní sjezd je velkou šancí, aby se opět o tomto důležitém tématu diskutovalo. Pozvání k společnému stolu se v žádném případě nebude dostávat do agresivní posice, ale bude platit pro všechny pokřtěné. Nebudou se dělat kontroly vyznání u kostelních dveří. Současně se vyjádřil proti tomu, aby evangelické obce dávaly své kostely k dispozici katolickým kněžím, aby tam tito slavili eucharistii. Podle něj by se tím uškodilo společné věci. Centrální výbor německých katolíků (ZdK) výslovně varoval před společnou eucharistii na ekumenickém církevním sjezdu.  Přes pochopitelné přání po společenství nemůže se tento převratný krok udělat beze shody s celosvětovou církví, řekl president výboru Hans Joachim Meyer: „Pokud bychom to v Německu udělali, nedosáhli bychom jednoty, ale rozdělení.“  Klíč k většímu společenství leží podle něj v neutuchajícím ekumenickém úsilí.

První katolický překlad bible v Jižní Koreji

Soul (KAP) Katolické církev v Jižní Koreji má vlastní překlad bible do místního jazyka. Podle asijské katolické tiskové agentury Ucanews má po kontrole korejskými biskupy tento překlad nahradit v roce 2005 dosavadní katolicko-protestantskou bibli. Podle hodnocení překladatele není doposud užívaný překlad dostatečně úzce spjat s řeckým originálem. S novým překladem se začalo v roce 1998.

Kněz před soudem pro křest

Ankara (KAP) Kapucín, který pokřtil v Turecku 26letého mladého muže, a to na jeho vlastní žádost a po náležité přípravě, stanul před soudem. Sedmdesátiletému P. Robertu Ferrarimu byl pak odebrán pas.

Burza ekumenických nápadů

Berlín (KAP) K lepšímu propojení ekumenických projektů v přípravě německého ekumenického církevního sjezdu byla oběma církvemi zřízena ekumenická burza idejí. Na internetové adrese http://www.oekumenei.deenbörse.de (1. února 2003 nebylo funkční) se může zájemce informovat o nadkonfesních iniciativách, termínech a dokumentech. Projekt vznikl s podporou katolického institutu Johanna-Adama-Möhlera v Paderbornu a nadkonfesijního evangelického institutu v Bensheimu. Nová webová stránka je interaktivním projektem zaměřeným na výměnu informací. Pokud možno co nejvíce společenství by zde mělo dokumentovat své aktivity.

Zákaz žehnání bez znamení kříže

Vatikán(KAP) V katolické církvi se nesmí žehnat bez znamení kříže, prohlašuje Vatikánská kongregace pro liturgii v nyní vydaném dekretu. Pokud duchovní žehnají, ať předměty nebo osoby, vždy musí pravou rukou dělat znamení kříže. Předpis platí i když v dosavadních liturgických knihách není výzva ke znamení kříže doslovně uvedena. Usnesení má celosvětovou platnost a má zabezpečit, že při všech žehnacích formulích ve všech kulturních okruzích bude zřejmé, že se jedná o křesťanské liturgické jednání.

Výročí ekumenického časopisu Proche Orient Chretien

Jeruzalém (KAP) Ekumenický časopis Proche Orient Chretien oslaví své padesátileté výročí. Časopis je vydáván Bílými otci v Jeruzalémě společně s bejrútskou Katolickou universitou sv. Josefa.

Proche Orient Chretien usiluje o ekumenické sblížení církví na Blízkém východě. Ve francouzsky vydávaných vědeckých článcích se snaží o dialog se židovstvím a islámem. Mezi spolupracovníky najdeme katolické, pravoslavné, východní, ale i islámské osobnosti. V dnešní složité situaci ve Svaté zemi vydavatelé časopisu  hledají i cesty k míru a hlubší jednotě mezi církvemi. Proche Orient Chretien (POB 19079, 91190 Jerusalem,www.steanne.org/POC.html) vychází dvakrát ročně a obsahuje také podrobnou kroniku života blízkovýchodních církví.

Mladí teologové za křesťanství a spravedlnost

Vídeň (KAP) Dva mladí teologové, vyučující religionistiky a němčiny AntoniaHimmel-Agisburgová a spolupracovník charity Daniel Vychytil, založili ve Vídniiniciativu Křesťanství a spravedlnost. Chtějí vycházet z biblických slov o solidaritě a spravedlnosti. Tato slova jsou pro ně konkrétním příkazem k modlitbě a jednání. Cílem je propojit již existující křesťanské skupiny, které usilují o mír a spravedlnost. Má tak vzniknou síť angažovaných křesťanů a křesťanek, kteří se spolu modlí, vyměňují si informace a pořádají konkrétní akce. Spirituální kořeny má tato iniciativa v ekumenické modlitbě, která se koná pravidelně každý první čtvrtek. Kontaktní e-mail je christentum.gerechtigkeit@gmx.at, www stránky na adrese http://www.st.stephan.at/beheimatet /c&g.

Čína: Další perzekuce křesťanů

Šanghaj (BBC) Organizace pro lidská práva Human Rights oznámila, že čínská policie uvěznila jednoho z vedoucích představitelů podzemní církve, který byl bez řádného soudu odsouzen k 18 měsícům v pracovním táboře. Xu Guoxing  byl zadržen s více než dvaceti dalšími členy církve, když policie provedla razii v jeho domě během bohoslužby. Ostatní zadržení křesťané byli propuštěni. Dotyčná organizace pro lidská práva říká, že i když čínská vláda tvrdí, že občané mají svobodu vyznání, úřady pokračují v perzekucích církevních organizací, které pracují mimo oficiální kontrolu.

Papež stvrdil dobré vztahy k luteránům

Vatikán (KAP) Papež Jan Pavel II. potvrdil, že mezi luterány a katolíky existují dobré vztahy. Při audienci pro ekumenickou delegaci z Finska řekl, že katolická církev se neodvolatelně rozhodla pro cestu ekumeny. Nynější situaci lze označit za reálnou, ale ještě ne plnou jednotu. Společné prohlášení podepsané v roce 1999 v Augsburgu mezi katolickou církví a luteránským světovým svazem k učení o ospravedlnění je znamením tohoto bratrství. Ekumenická delegace z Finska se zúčastnila v Římě týdne za jednotu křesťanů připříležitosti svátku svatého Henrika, který v 12. stol. přinesl do Finska latinské křesťanství.

Milan Machovec: smrt pionýra dialogu

Praha(KAP) Ve středu 22. 1. se v Praze četní akademici, teologové a politici rozloučili s profesorem filosofie Milanem Machovcem. Machovec zemřel 15. ledna 2003 ve věku 77 let. Na výslovné přání zesnulého se na závěr obřadu pražský světící biskup Václav Malý pomodlil Otče náš. Malý hovořil s filosofem naposled v předvečer jeho smrti.

V rozhovoru pro Kathpress ocenil Malý Machovce jako prozíravého člověka, který bral křesťanství vážně a současně se pokoušel odideologizovat obraz Karla Marxe. V šedesátých letech stál tento profesor filosofie, který byl nejdříve katolíkem a pak marxistou, u kolébky poctivého křesťansko-marxistického dialogu. I když marxismusv druhé polovině 20. století ve své praxi selhal, zůstává tu pro dnešní dobu Machovcova závěť se s touto ideologií teologicky vypořádat, řekl Malý.

Milan Machovec se narodil 23. srpna 1925 v Praze. Studoval filosofii a klasickou filologii na Karlově universitě. Roku 1968 se stal profesorem. Jeho žákem byl například Václav Bělohradský, ale také Jan Palach. Po svém otevřeném protestu vůči násilnému potlačení reformního hnutí během Pražského jara byl z university propuštěn a bylo mu zakázáno provozovat povolání filosofa. Aby se uživil, dával hodiny němčiny, latiny a klavíru a hrál na varhany. Jeho díla vycházela jako samizdat. Podepsal Chartu 77. Od poloviny sedmdesátých let přednášel na bytových univerzitách, kde působili vzdělanci vypuzení režimem z vysokých škol. Po roce 1989 se vrátil na Karlovu universitu, kde přednášel. U studentů byl oblíben.

Napsal více než deset filozofických knih, některé vyšly ve zhruba patnácti jazycích. Mezi nejvíc ceněné patří Ježíš pro moderního člověka, T. G. Masaryk nebo Filosofie tváří vtvář zániku. Ta končí větou: „Bude-li lidstvo přesto zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen.“ Rád citoval Masarykovu myšlenku „neuznávám filozofii, která se nezajímá o chleba“. „Filozofie jako hledání moudré orientace ve světě je buď současná, nebo žádná,“ říkal.