Ohlédnutí za Velikonocemi

autor: 

Poněkolika neúspěšných pokusech se v letošním roce podařilo naší obcise shodnout na slavení velikonoční vigilie v časných ranních hodinách.[1] Přispělk tomu i poměrně pozdní termín Velikonoc, kdy se dalo očekávatteplejší počasí a mohli jsme být společně na venkově.

Jak si všichnipamatujeme, letos na Velký pátek odpoledne se počasí náhle zhoršilo a pěkně seudělalo až v neděli ráno. Na Velkou noc foukal velmi prudký vítr. Slavnostjsme začínali v 4. 45. Svítil měsíc, v místě východu slunce byloještě zcela temno. Vítr se utišil natolik, že jsme mohli zapálit velikonočníoheň a od něj i velikonoční svíci. Když jsme odcházeli od ohně, bylo již vidětprvní náznaky východu slunce. V „horní místnosti“ kde jsme slavili a která máokna orientovaná k východu, bylo však ještě zcela tma. Při zpěvuvelikonočního chvalozpěvu svítil les našich svící a krb. Během liturgie slovase postupně rozednívalo a během Gloria se na horizontu nad lesem velmi rychlevyhouplo rudé slunce. Při slavení křestní liturgie ozářily místnost prvnísluneční paprsky. Shodou okolností osvítily stěnu, na které visel kříž… Mohlijsme vypnout elektrické osvětlení. S postupující eucharistickou slavnostítaké přibývalo slunečních paprsků. Při díkůčinění po přijímání se jednaz účastnic modlila ve smyslu: „Děkuji, že jsi třetího dne vstalz mrtvých a že jsem se mohla toho třetího dne konečně dopočítat.“ Liturgiekončila, když už začal teplý jarní den. Pokračovala snídaně (švédské stoly)obětavě připravená během noci.

Před polednem jsmepoprvé slavili liturgii obnovy křtu pro malé (předškolní) děti, které běhemvigilie spaly. Obsahovala „ukazovací“ písničky vhodné pro tuto věkovoukategorii, dramatizovaný příběh o záchraně v Rákosovém moři. Těžiště slavnostispočívalo na dvou symbolech: ponoření do vody a zapálení křestní svíce. Rodičebyli předem instruováni, aby dětem vzali plavky, osušku a křestní svíci, kteroumají zpravidla někde uloženou ve skříni a k ničemu se nepoužívá. Ponořenído vody jsme volili proto, že je to autentické znamení křtu, ale děti jejneznají, protože pokud si pamatují na něčí křest, pak se děl poléváním. Nebudoutedy toto znamení považovat za opakování křtu. Navíc vytažení vody navazovalona příběh záchrany v Rudém moři. Tolik teorie. A jak to dopadlo?

Použili jsmepoměrně velkou vyzdobenou nádobu na 200 l, asi z poloviny naplněnou teplouvodou. K nádobě vedly schůdky, na druhé straně byla židle s osuškou.Děti byly doprovázeny rodiči. Všechny děti ponoření absolvovaly, ale zřejměs různými pocity. Potěšení to působilo nejstarším (6-7 let). Ty jsousamostatné a potopili se po krk (ač se někteří kluci holedbali, že se potopíúplně). Stejně tak se to líbilo nejmladší kategorii (0-2 roky). Jistý ostychměly děti kolem 4 let. Nádoba byla o hodně větší než ony, pořádně dovnitřneviděly, uvnitř jim voda sahala minimálně po pás a neviděly ven. Nakonecvšechny ostych překonaly. Ovšem byla by pro ně vhodnější menší nádoba.

Zapalování křestnísvíce se všem líbilo a i tříleté děti to zvládly s docela malou pomocí.Ačkoli jsme měli paškál na nízkém stolku, bylo by vhodnější jej mít příštěúplně na zemi.

Slavenívigilie předcházela liturgie Velkého pátku. V letošním roce jsme se drželinávrhu společné liturgické komise biskupských konferencí německy mluvících zemí.[2] Návrhpředpokládá, že mnohé části liturgie volí slavící obec. Prvé čteníz Izajáše (4. píseň o božím služebníkovi) jsme zachovali, jako jeho žalmjsme však zpívali podle ekumenického lekcionáře Ž 22, který se Ježíš zřejměmodlil na kříži. Jako druhé čtení jsme volili hymnus o Kristu (Fp 2, 5-11).Dosud je jeho část zařazena jako zpěv před pašijemi. Na tomto místě jsmezpívali Ave crux z Taizé. Volili jsme Matoušovy pašije, které mají nejvíceaktérů, a umožňují tak zapojit co nejvíce lektorů. (Včetně čtyř žen –vypravěčky, dvou služek a Pilátovy ženy.) Po homilii následovalo uctíváníkříže.

Při přinášeníkříže jsme naznačili postupné symbolické předávání kříže generacemi. Křížpřinesl zástupce nejstarší generace, předal jej reprezentantce střední generacea ta jej odevzdala dvěma dětem – klukovi a holce, kteří půjdou letos do školy.Ty donesly kříž na místo uctívání. Problematické „výčitky“ během uctívání kříženahradilo čtení aktuálních zpráv z denního tisku ukazujících na bídu abezmoc současného světa.

Liturgie vrcholilavelkými přímluvami. Podle návrhu jsme zachovali počet deseti přímluv. Některéjsme ponechali beze změny (za židy, za ty kdo věří v Boha, ale nevěřív Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za ty kdo mají odpovědnost zaspolečnost a stát a za ty, kdo trpí). Některé jsme sloučili – prvnípřímluvu jsme se modlili za církve (v plurálu) a jejich jednotu. Druhou přímluvuza boží lid a jeho služebníky, včetně římského biskupa a představitelůostatních církví. Třetí nejen za katechumeny ale i příjemce ostatníchiniciačních svátostí – biřmovance a prvokomunikanty. Ušetřili jsme tak „místo“pro další dvě přímluvy, které jsme nově sestavili na témata, která vnímáme jakoaktuální – prosba za mládež (partnerské vztahy, zaměstnání, vrůstání doodpovědnosti za církev a společnost) a prosba za šetrný vztah k přírodě(ekologické téma). Jako složitější se ukázalo sestavení zpívaných úvodůk přímluvám než vlastních orací.

Modlitbou Otče náša závěrečnou modlitbou předsedajícího liturgie končila. Přijímání zařazenonebylo. Respektuje se tak aliturgičnost tohoto dne. Rovněž Bílá sobota jealiturgickým dnem. Sešli jsme se ráno ke kratičké bohoslužbě sestávajíz perikopy o ukládání Ježíše do hrobu podle Lukáše a orace.

-pH-



[1]Důvody proč by tomu tak mělo být, se lze dočíst např. v nakladatelstvíVyšehrad nedávno vydané knize prof. Klemense Richtera „Liturgie a život“, str.159, odst.“Kdy se vlastně mají slavit Velikonoce?“

[2]Viz příloha Getseman 4/2003