HansKüng
Milíbratři a sestry, děkuji srdečně Hnutí lidu církve (KirchenVolksBewegung),církvi „zdola“, že mně jako ekumenického teologa k tomuto prvnímuEkumenickému církevnímu sjezdu pozvala. To mi dává s radostným srdcem oželetto, že zjevně stále ještě nepožívám důvěry církve „nahoře“ a že jsem od níneobdržel žádné pozvání, ačkoliv pro ekumenu církví zrovna tak jako pro ekumenunáboženství dělám už mnoho desetiletí všechno možné. Vy však ode mně očekávátemé osobní svědectví: osobní svědectví na téma „být křesťanem bez svatozáře“.
Něcoosobního ke svatozáři? Již mnoho se toho o mně napovídalo, dobrého a často izlého. Ale ještě nikdo o mně neřekl, že bych nosil svatozář. Ale také nikdoneřekl, že bych byl svatoušek[1].V podstatě nemám vůbec nic proti svatozářím: co by byly všechny tybyzantské mosaiky nebo zbožné obrazy italské renesance či německého baroka bezaureoly, bez toho kulatého nebo oválného věnce zlaté záře, obklopujícíhozobrazené postavy! Ale církevní otcové a středověcí teologové připomínají, žetato gloriola je v nebeské slávě odměnou za určité projevy ctnosti, kteráse propůjčuje pannám, mučedníkům a učitelům církve na znamení jejich triumfunad tělesností (panny), nad smrtí (mučedníci) a nad ďáblem (učitelé církve)...To všechno je ale pro nás dnes přece jenom poněkud vzdálený, cizí, středověkýsvět – nic pro moderní, ba dokonce post-moderní lidi.
S tím, jakbýt křesťanem v dnešním světě má to vše jen málo společného. Podle Novéhozákona můžeme mluvit o „svatých“, ale jen za tří předpokladů: (1.) Že za svatéoznačujeme ne pouze jednotlivésvatořečené, ale všechny věřící apokřtěné. My všichni jsme„vyvolení“ a „svatí“, všichni jsme „svatý lid“, jak se praví v listu Židům(13, 12nn). (2.) Že nemluvíme o svatých, kteří se svatými udělali sami, nýbrž o„povolaných svatých“ (1. Kor 12; Řím 17). Nejsme svatými z milosti církve,nýbrž z milosti boží jsme ve víře ospravedlněni a posvěceni. (3.) Že si zůstaváme vědomi trvající hříšnosti, trvajícího ohrožení apokušení, že dobře víme, že bitevní linie mezi dobrem a zlem neprobíhá mezi„námi“ a „jinými“, jak se domnívá jistý prezident USA, nýbrž že tato linie vedestředem našeho srdce, které je bohužel schopno dobra zrovna tak jako zla. Vždyťpřece neexistují než nedokonalí, než chybující křesťané, chybující lidé. Ateprve už vůbec neexistuje žádná dokonalá církev, nýbrž jen církev hříšníků,zároveň svatá i hříšná, a právě proto ecclesia semperreformanda, církev, kterou je třeba stále znovureformovat.
Aleobě naše velké křesťanské církve v Německu požívají – podle nejnovějšíankety na internetu s více než 350 000 dotázanými – nejmenší důvěře ze všechveřejných institucí; ještě menší důvěře se těší už jenom politické strany: 64procenta respondentů důvěřují autoklubu ADAC a 53 procenta policii, naprotitomu 17 procent evangelické a dokonce jenom 11 procent katolické církvi, kterápřece v době koncilu zažila obrovský nárůst důvěryhodnosti. I když tovedení naší církve, naši hierarchové nechtějí brát vážně, příliš mnoho lidí sepředevším v posledních desetiletích k církvím obrátilo zády. Přílišmnozí totiž ztotožňují křesťanství právě římskokatolického raženís byrokracií, s masovými manifestacemi, s dogmatismem, se sexuální zakomplexovanostía s diskriminací žen.
Protosi mnozí kladou otázku: nemáme společně s církvemi odepsat i křesťanstvíjako takové? Ale právě my, kteří jsme zde na Ekumenickém církevním sjezdu,dosvědčujeme přinejmenším, že jsme nad křesťanstvím nezlomili hůl;dosvědčujeme, že být křesťanem pro nás i nadále představuje významnou životnívolbu; dosvědčujeme, že jsme jsme se nevzdali naděje v to, že naše „církevnívrchnosti“ by se mohly zase stát křesťanštějšími. Ale co se vlastně potom vůbecnazývá „křesťanským“? Ano, jak chápu sám sebe jako křesťana?
Nejinaknež mnozí ze starší generace i já jsem vyrostl v tradičním katolicismu:křesťan je ten, kdo chodí do kostela, přijímá církevní svátosti a je poslušnýpapeži. Během svého sedmiletého studia v Římě jsem byl uveden do celékomplikované dogmatiky křesťanství se všemi nesčetnými dogmaty a doktrinami,počínaje naukou o Trojici přes christologii až k „posledním věcem“.Teologie velkého protestantského teologa Karla Bartha, téma mé doktorskédisertace, mnoho z toto všeho korigovala, ale leccos také potvrdila.Dlouhou dobu jsem žil hlavně z těchto spíše dogmatických odpovědí. Alestále víc a více jsem pociťoval hlad, jak ho dnes pociťují mnozí, hlad po tom,co to původně, vlastně a podstatně znamená být křesťanem. Přesto mi to jakoteologovi trvalo léta, než se mi zcela vyjasnilo, že podstata křesťanstvínespočívá v žádném důvtipně formulovaném dogmatu nebo v nějakémvznešeném morálním přikázání, že se tím nemyslí žádná velkolepá teorie čisvětový názor, že to není církevní systém – ale co tedy?
Promně samotného a pro moji teologii znamenalo ohromný obrat, když jsem běhemDruhého vatikánského koncilu a po něm znovu objevil Ježíše z Nazareta jakohistorickou postavu! Nechci, abyste to naivně chápali jako náhlé osvícení. Ne.Dlouhá léta jsem si skládal jedinečný profil Nazaretského na základě poznatkůpřebohatého biblického bádání posledních dvou set let, všechno pracně promýšlela do detailu odůvodňoval, a nakonec jsem tohoto Jediného také srovnals těmi několika jinými na trvalo směrodatnými postavami světových dějin,které chovám v úctě: s Buddhou, s Konfuciem, s Mojžíšem as prorokem Mohammedem.
Vímtedy, o čem mluvím, když teď řeknu zcela prostě: Co je podstatou křesťanství?Je to prostě tento Ježíš z Nazareta jako Kristus. A kdo je křesťan? Ten,kdo se na své zcela jedinečné životní cestě – a každý křesťan, každá křesťankamá svoji vlastní – pokouší, se snaží (víc se nevyžaduje) se podle tohoto JežíšeKrista orientovat. Tohleto se mi málokdy tak jasně ozřejmilo, jako tehdy, kdyžjsem byl v onom kostele v San Salvadoru, kde byl přímo u oltářezastřelen arcibiskup Oscar Romero, angažovaný zastánce lidských práv, a kdejsem si zároveň vzpoměl na evangelického protihitlerovského odbojáře DietrichaBonhoeffera, na amerického zastánce občanských práv Martina Luthera Kinga a napolského kněze Popieluszka. Ti všichni ukázali, že tato orientace na Ježíše sedá udržet dokonce až do chvíle násilné smrti.
Imému vlastnímu, méně dramatickému životu s jeho výšinami a hlubinami, méteologii s jejími přednostmi a slabinami a právě tak i mé kritice církvelze porozumět jenom takto. Že oficiální zvěstování víry a struktura církvepříliš zůstavají ve středověku a že se ještě v mnohém nepřiblížily anik moderně, to zajisté kritizuji také. Ale hlouběji moje kritika církvevyvěrá z bolesti, kterou dnes mnozí z nás cítíme společně: že nesnesitelněnarostla diskrepance mezi tím, co tento historický Ježíš byl, co hlásal, jakžil, za co bojoval, za co trpěl, a tím, co dnes reprezentuje institucionalizovanácírkev se svou hierarchií. Ježíš ve svatopetrském dómu? Nebo v Bílém domě,ve kterém se od nedávna opět zbožně modlí? Nepředstavitelné. Jako velkýinkvizitor u Dostojevského: „Proč nás přicházíš rušit?“
Pronaše křesťanství je ze všeho nejnaléhavější a nejvíce osvobozující, abychom seteologicky stejně jako prakticky neorientovali tolik podle tradičníchdogmatických formulací a regulací, nýbrž opět více podle té jedinečné postavy,která dala křesťanství jméno, podle které se křesťanství jmenuje. Tuto postavuje možno poznat jenom přes „škaredý příkop dějin“ (Lessing), ale smíme jiv novém kontextu vidět stále nově.Měřítkem této orientace nesmí ale být žádný vysněný Kristus, nýbrž jenom tenskutečný, jak ho známe z Nového zákona: zcela konkretní lidská osobnost,historicky nezaměnitelná, i když k historické postavě nemáme přímý přístup.
O mnohých podrobnostech v novozákonních pramenech,sepsaným vesměs lidmi, můžeme vést spory. Ale to, co je pro naši životní praxiz Ježíšovy zvěsti rozhodující, je zcela jednoznačné: radostné,rozradostňující poselství o nové svobodě:
·právěv dobách burzovní horečky a akcionářské mentality se nenechat ovládattužbou po penězích a po prestiži,
·právěv dobách nově oživlé imperialistické politiky se nenechat ovlivnit vůlí pomoci,
·právěv dobách bezpříkladného odstraňování zábran a bezuzdného konzumu senenechat zotročit sexuálním pudem a touhou po požitcích a zábavě,
·právěv dobách, kdy jako by hodnotu člověka určovala jenom jeho výkonnost, sezasadit o lidskou důstojnost slabých, „neproduktivních“ a chudých.
Stáváme se svobodnými díky té nejobsáhlejší skutečnosti,která obepíná a proniká nejen mě, ale všechny lidi, a kterou označujeme tímmnohokrát zneužívaným a zneužitým jménem „Bůh“. On nás osvobodil pro druhéa jemu jedinému jsme vposledku zavázáni. Nemáme úkol stát se askety; i Ježíšjak známo pil víno a účastnil se hostin. Ale také nemáme egoisticky pečovatjenom o vlastní zájmy a ukájet vlastní potřeby. Spíše je třeba seve všedním životě snažit s pohledem na boží království žít podle božívůle a neztrácet ze zřetele blaho bližního, který nás zrovna potřebuje: nechtítho ovládat, nýbrž – tolik, kolik právě můžeme – se pokusit mu posloužit.Praktikovat dobrotu a odpuštění. Ne jenom tak, jak to vyžaduje světový etos,dodržování základních povinosti lidskosti, nevraždit, nelhat, nekrást,nezneužívat sexualitu. Nýbrž tak, jak nás k tomu zve Horské kázání,namísto povinné „jedné míle“ jít případně míle dvě: nezištné, nenárokujícínasazení pro druhého člověka. Láska, která respektuje i protivníka a kteránelikviduje nepřítele.
Rozumíte,to je potěšující, osvobodivé poselství nenásilí, milosrdenství a pokoje.Poselství radosti. Poselství, které neklade na bedra lidí morální břemena, jakáby nemohli nést a snést, ale které naopak slibuje osvěžení a posilu těch, kteříse již tak jako tak „lopotí a jsou obtíženi“. Poselství, které spojuje a nerozděluje. Ptám se: Nebyl by Ježíš ohromen, kdyby sem přišel a zjistil, že tycírkve, které se vesměs na něho odvolávají, se kvůli jimi samými vytvořenýmdogmatům a mocenským strukturám vzájemně vylučují z účasti na hostině konané najeho památku? Že se chovají jako vládkyně nad touto večeří Páně, místo abyvzaly vážně jeho, Pána, jako jediného hostitele a jediný dar?
Přirozeněvelmi dobře víme, že Ježíšovo osvobozující poselství může mít za následekkonflikty. Posiluje nás – a mnohdy nás to i utěšuje – když víme, že i on, nakterého se odvoláváme, se dostal na základě svého poselství a své praxe dokonfrontace s nábožensko-politickou elitou své doby. Jeho kritikatradované religiozity a toho, jak vládci vykonávali moc, byla příliš radikální.To, jak zacházel s náboženským zákonem, s přikázáními sabbatu,s předpisy o čistotě a stravování, bylo příliš liberální. To, jak sesolidarizoval s chudými, ubožáky, spodinou, bylo příliš skandální. Nemělslitování s veleknězem, nýbrž s lidem. Příliš mnoho shovívavosti ukazuje kpohoršení zbožných vůči provinilcům proti zákonu, vůči „hříšníkům“. Nevyhlašuježádný nový zákon, nýbrž lásku jako naplnění zákona. Šance pro jedinečný případ:odpuštění bez mezí, ústupek bez protihodnoty, služba bez hodnostního pořadí.Sem míří jeho podobenství i jeho praxe.
Jehoosud známe. Jeho protestní akce proti chrámovému provozu, proti chrámovéhierarchii a těm, kdo na chrámu vydělávali, byla zřejmě tou rozhodujícíprovokací, která nakonec vedla k jeho zatčení a odsouzení. Nazaretský bylřímskou autoritou odsouzen jako politický revolucionář, kterým nebyl. Zemřeljako mladý muž ve věku kolem třiceti let, zrazen a zapřen svými učedníky apřívrženci. Posmíván a zeměšňován svými protivníky. Opuštěn Bohem i lidmi.Od té chvíle je kříž poznávacím znamením křesťanů. A je to tento kříž, kterýmně i vám umožňuje zvládnout i to tak často těžko snesitelné utrpení, vinu,nesmyslnost a smrt. Křesťané byli od samého začátku přesvědčeni: tento JežíšKristus se nevytratil do nicoty, nýbrž smrtí prošel do skutečnostinejskutečnější, do samotného Boha. A začali osobu mistra z Nazaretu vnímatjinak a jinak si ji vykládat. Od té doby je a zůstává on sám živým zosobněnímsvé věci: věci božího království. Na něho a na jeho cestu je možno sespolehnout. Jeho duchem, a to je duch boží, je možno se nechat uchvátit. To námdává sílu, naději, radost.
Proč tedy být křesťanem? Pro sebe samotného jsem si odpověďkdysi sestavil do stručné formulky, která to pak osvětlila i mnoha jiným lidem:
V následováníJežíše Kristamůže člověk v dnešním světěopravdu lidsky žít, jednat, trpěta umřít;ve štěstí i v neštěstí, v životě i ve smrti podporovánBohem a pomáhající lidem.
[1]V němčině slovní hříčka: Heiligenschein (=svatozář) / Scheinheiliger (= svatoušek) (pozn. překl.)