K bilanci papežského jubilea od Hanse Künga

Raymund Schwager

Ve své bilanci u příležitosti25tiletého papežského jubilea vynáší Hans Küng tvrdéodsudky. Jan Pavel II. je podle něho „papežem mnoha velkých nadání a mnoha špatnýchrozhodnutí“. Konkrétně je poté řeč o „diktátorské moci“, „triumfalistickém absolutismu“,„inkvizitorském pronásledování“, „římském imperialismu“ a „světu cizímrigorismu“. Chybná rozhodnutí v souvislosti se známými tématy (sexuální morálka,kněžský celibát, ordinace žen, ekuména, kolegialita,atd.) a chybějící přizpůsobení se době jsou podle Küngapříčinou toho, že miliony lidí za tohoto pontifikátu „odešly z církveanebo se stáhly do vnitřní emigrace“. Už zde se člověk pozastaví. Ve všech výševyjmenovaných bodech se evangelické církve rozhodly jinak, avšak vystupováníz církve u nich není menší, ale spíše větší. Neexistují spíše jiné příčinycírkevní krize?

Ve studii TheChurching of America nabízejí R. Finke und R. Stark velmi solidnía vědecky uznávaná data o účasti na životě církví v Severní Americe,přičemž dva hlavní výsledky vzbuzují pozornost. (1) Vezmeme-li všechnykřesťanské denominace dohromady, potom se účast na životě církvív posledních dvou stoletích nezmenšila, ale naopak se neustále zvětšovala,a sice ze 17 % v roce 1776 na 62 % v roce 1980. (2) Přesto existovali jasní„vítězové“ a jasní „poražení“, a „vítězi“ byla vždy ta společenství, která seprávě panujícímu kulturnímu hlavnímu proudu (mainstream)nepřizpůsobovala. Tato jasná historická zkušenost může i dnes naznačovat, že sevěci mají úplně jinak, než se Küng domnívá. Katolickácírkev v západní Evropě a v USA se možná dostala na stranu poraženýchprávě proto, že se mnoho kněží, teologů a teoložek a církevníchspolupracovníků a spolupracovnic příliš orientovalo na módní proudy.

Podle Künganese papež vinu za zastavení ekumenismu. Výše jmenovaná studie naznačuje i vtéto otázce jiné hodnocení. Byly to především církve na straně poražených,které usilovaly o ekumenismus a nic tím nezískaly. Každopádně srovnánís evangelickými církvemi, které mají uvolněnější vedení, znovu ukazuje, žejednota u nich není větší, nýbrž že právě tam dochází ke štěpením. I odřímsko-katolické církve se po koncilu odštěpila Lefebrovacírkev, kterou by jistě mnoho biskupů následovalo, kdyby papež udělal to, co Küng požaduje.

Ani inkvizitorskéhopronásledování mnoho nepozoruji, neboť katolíci si dnes mohou skoro dělat, cochtějí. Církevní opatření postihují pouze ty, kteří se dobrovolně přihlásilik tomu, že budou ve jménu církve učit. To, že tito jsou vázáni loajalitou,by mělo být samozřejmé, a patří dokonce k slušnému vychování, že člověkdobrovolně přijaté závazky dodržuje, anebo vyvodí příslušné důsledky.Každopádně je úkolem církve starat se o to, aby ti, kteří jejím jménem učí,učili skutečně to, co církvi odpovídá. Ani odbory ve svých vzdělávacíchzařízeních neangažují osoby, které pracují proti sebepojetíodborů.

Küngvyčítá papežovi rozporuplnost. Káže podle něho navenek to, co uvnitř církvepotlačuje (lidská práva). Jan Pavel II. skutečně klade velký důraz na lidskápráva a vidí jejich střed v náboženské svobodě a v občanskésvobodě zakládat společenství a volně do nich vstupovat. Náboženská svoboda jevšude ve světě církví uznávána a dokonce požadována, a v rámciobčanské svobody je církev společenstvím, do něhož člověk může anebo nemusívstoupit. V žádném případě nejde o porušování lidských práv, jestliže sisvobodná společenství volí svá vlastní pravidla. Naopak, právě požadavek, abyvnitřní pravidla svobodně zvoleného společenství musela vyhovovatcelospolečenským pravidlům, je diktátorský a odporuje svobodě shromažďování.Proto v žádném případě není lidským právem, aby všechna svobodnáspolečenství (hospodářské podniky, církve, atd.) byla demokratickyorganizována. To, co Küng říká o nedostatku lidskýchpráv v církvi, je tedy prostě chybné a kromě toho zakrývá skutečnéproblémy. Již před lety řekl známý jihoamerický teolog osvobození Jon Sobrino, že lidská právakončí tam, kde chybí ten správný pas. Když přijde nouze, nechají západní zemělidi v jiných částech světa zemřít hlady. To jsou skutečné problémys lidskými právy.

Tübingenskýteolog dále tvrdí, že Jan Pavel II. hlásá „místo radostné zvěsti anachronistickouzvěst hrozeb“. Tomu, kdo četl papežovy encykliky a apoštolské listy, budenápadné, že tematiku soudu skoro úplně přechází a u biblické nauky o pekle,pokud ji zmiňuje, což se děje zřídka, ihned dodává, že byla překonána křížem.Pro Jana Pavla II. není typická zvěst hrozeb, nýbrž zdůraznění božíhomilosrdenství a dalekosáhlé zřeknutí se přímé biblické tematiky soudu.Papež věří v to, že správně hlásaná biblická zvěst si sama od sebe umízískávat srdce.

A tak na hořké bilanci Hanse Künga nezůstává mnoho pravdivého. Co zůstává jsou některéskutečné problémy, které ale musí být řešeny s obezřetností a bez svéhlavéhorachocení. Nedostatek kněží skutečně v některých částech světa narušujedobrou duchovní péči a můžeme se skutečně ptát, jestli by svěcení osvědčených ženatýchmužů (viri probati) nemohlobýt řešením. Zrovna tak je jasné, že i dobří katolíci a katoličky nejsou ve všemposlušní papežově sexuální morálce. Je tedy na úvaze, jestli by církev na jednéstraně neměla nadále odvážně vystupovat proti „mainstreamu“dnešního sexuálního liberalismu, a na druhé straně jestli by nemohla některénormy vidět diferencovaně. Osobně si myslím, že též není vyloučeno, že církevbude jednoho dne světit ženy. V současné době by to však vedlok rozštěpení církve. U všech vyjmenovaných otázek je proto nutnépečlivě rozvážit, zda dobře myšlené návrhy na vyřešení nebudou mít rychlekontraproduktivní následky, které tyto problémy spíše zvětší než vyřeší.Následování módních proudů církvi každopádně ještě nikdy nepomohlo.

Jestliže nebudeme myslet pouzena problémy, ale pokusíme se nepředpojatě zhodnotit velké činy tohoto papeže,jeho teologický dějinný pohled a jeho neúnavné nasazení za mír a spravedlnost,jeho charismatickou sílu víry a jeho neuvěřitelnou schopnost shromažďovatmiliony lidí ve všech částech světa, jeho odvážné kroky v mezináboženském dialogu a jeho roli ve světovém dění nakonci 20. století – když budeme toto všechno uvažovat, pak bychom měli býtopatrní v odsudcích. To platí ještě mnohem více, když se ukáže, že se JanPavel II. v těch otázkách, které se Küngovinelíbí, neřídí podle svého osobního a svévolného úsudku, ale podle tradice církve.Zůstává věrný Druhému vatikánskému koncilu, ale chápe ho – na rozdíl od Künga – ne jako pouhý odrazový můstek pro jakousi vysněnoucírkev budoucnosti, ale drží se toho, co koncil skutečně řekl.

Při četbě Küngovyhořké kritiky se ptám sám sebe, pročpak nepřestoupí do nějakého jinéhocírkevního společenství, které jeho představám lépe odpovídá, což někteří jiníkritikové upřímně učinili. Domnívám se, že i přes svou kousavost instinktivněcítí, že to tam není lepší, a že by se se svoukritikou církve rychle dostal do prohrané pozice, když by už nemohl nadále hrátv médiích roli statečného, který rebeluje proti vlastní církvi, ačkoliv touž dlouho není žádná odvážná věc, ale plavání v mediálním „mainstreamu“.

Václav Havel, první prezident Československa po pádu komunismu, se vůčikřesťanství staví tázavě. Je ale mužem vybroušeného citu a při papežskénávštěvě v jeho zemi 21./22. dubna 1990 ve své uvítací řeči na pražskémletišti řekl:

Vaše Svatosti, drazí spoluobčané!

Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomtookamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: člověk, který bylpřed šesti měsíci zatčen jako nepřítel státu, zde dnes stojí jako prezidentstejného státu, aby přivítal prvního papeže v dějinách katolické církve,který vstoupil do této země.

Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomtookamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: na stejném místě,kde před pěti měsíci, v den, kdy jsme se radovali z kanonizace sv.Anežky České a kdy se rozhodovalo o budoucnosti naší země, dnes budecelebrovat mši hlava katolické církve a pravděpodobně děkovat naší světici zajejí přímluvu u toho u toho, kdo drží v rukách nevyzpytatelný běh všech věcí.

Nejsem si jist, zda vím, co je to zázrak. Navzdory tomu se v tomtookamžiku odvážím říci, že jsem účastníkem jednoho zázraku: do země zdevastovanéideologií nenávisti přijel posel lásky. Do země zdevastované ignorantskouvládou přijel živý symbol kultury. Do země, která ještě před krátkou dobou byladevastována idejí konfrontace a rozdělení světa, přijel posel míru, dialogu,vzájemné tolerance, úcty a klidného porozumění, posel bratrské jednotyv rozmanitosti.

Během těchto dlouhých desetiletí byl z naší země vykázán duch. Mámtu čest být svědkem okamžiku, v němž její půdu políbil apoštolduchovnosti.

Buďte vítán v Československu, Vaše Svatosti!

Nemohla bytato uvítací slova Václava Havla posloužit jako návod k hlubší a pravdivějšíbilanci 25letého papežského jubilea Jana Pavla II.?

RaymundSchwager působí od roku 1977 jako profesor dogmatickéa ekumenické teologie na Teologické fakultě v Innsbrucku.Z německé verze zveřejněné 9. 12. 2003 na internetové adresehttp://theol.uibk.ac.at/leseraum/kommentar/429.htmlpřeložil Radim Beránek.Překlad je uveřejněn se svolením autora.