IvanO. Štampach
Jednotlivcia skupiny zaujímají v současné společnosti k náboženství postoje, které jsounedostatečně uchopeny terminologií užívanou novináři, politiky a úředníky, aleněkdy i badateli z humanitních oborů neobeznámenými s religionistikou,např. historiky, sociology nebo politology. Někteří vystačí s polarizací navěřící a nevěřící, přičemž věřící splývají s členy církví a nevěřící s ateisty.Religionistika se nemůže spokojit s tímto černobílýmviděním.
Příklademmůže být sčítání lidu r. 2001. Sčítací arch nabízí sčítané osobě dvě varianty,buď, že je bez vyznání nebo že je věřící. Je-li věřící, má uvést k jaké církvi,náboženské společnosti nebo víře se hlásí. Ve vysvětlivkách se sčítanému nabízíseznam tehdy registrovaných 21 náboženských subjektů. Pokud uvede jinou„církev, náboženskou společnost nebo víru,“ má uvést co nejpřesnější název.
Výraz„věřící“, tak jak je ve sčítání použit, je žurnalistickým a úřednickým výrazempro něco ne příliš určitého, pro osobu, která je v nějakém vztahu k nějakémunáboženskému uskupení či směru. Není to podloženo úvahou, co se může mínitslovem „víra“ a jeho odvozeninami. Různé odstíny osobních postojů od ochotynezávazně připustit, že existuje nějaká posvátná či transcendentní skutečnostaž po vztah důvěry a oddanosti jedinému osobnímu Bohu, to vše bývá nevhodněoznačováno jako víra a lidé, kteří se k tomu přihlásí, jako věřící. Ale o nic ztoho nejde při sčítání. Tam přece nejsou lidé dotazováni na názory či osobnípostoje. Je zjevné, že se tu nerozlišuje mezi vírou a náboženskýmpřesvědčením. A navíc, v tom, co poskytlo sčítání lidu, nejde vlastně ani očlenství v náboženských uskupeních. Toto členství podle vnitřních pravidel dotčenýchnáboženských společností je nesnadné podchytit a některé církve nevedou evidencisvého členstva. Zjišťovalo se vlastně cosi, co bychom mohli označit jako „náboženskásebeidentifikace“. Výkyvy mezi ní a (evidovaným čineevidovaným) členstvím jsou zřejmě případ od případu oběma směry.
Výraz „bezvyznání“ se v administrativním stylu řeči zachoval z doby, kdy měl konkrétníprávní význam. Do roku 1954 u nás byl údaj o vyznání úředním údajem. Tak je todoposud v některých zemích Evropské unie, např. v sousedním Německu a Rakousku.„Bez vyznání“ pak znamená, že občan není zapsán jako člen žádné státem uznanénáboženské organizace. Nemá to co dělat s otázkou na jeho víru, pokud vírou bezdalšího rozlišení míníme osobní náboženské přesvědčení. Nepochybně jsou lidé,kteří se z důvodu, řekněme, rodinné tradice hlásí k některé křesťanské církvi,ale nejsou věřící ani v tom smyslu, že by věřili, že je Bůh, natož vyznávalivíru v biblickém a církevním smyslu. A na druhé straně, jsou lidé v nějakémsmyslu věřící, kteří se nehlásí k žádné církvi či náboženské společnosti zpřiloženého seznamu, ani nejsou ochotni či schopni napsat přesný název nějakéjiné. Jsou prostě náboženskými individualisty. Růst náboženského individualismupro USA konstatuje v souvislosti s krizí modernity americký sociolog Robert Neally Bellah. Tento proces lzepředpokládat s jistým opožděním i u nás. Že sčítání lidu s tímto jevemnepočítá, je pochopitelné, rozhodně je však nutno s ním počítat přiinterpretaci jeho výsledků.
Početlidí, kteří jsou ve výsledcích sčítání uvedeni jako „bez vyznání“, stoupl meziléty 1991 až 2001 zaokrouhleně ze 40 na 60 % sčítaného obyvatelstva. Přitom alepodle podrobnějšího zkoumání postojů pod názvem Evropský výzkum hodnot 1991 -1999 činí zastoupení „přesvědčených ateistů“ v populaci 8,3%. Bylo by třebazjistit, co se přesně skrývá za formulací „přesvědčený ateista“ a jaký jerozdíl mezi touto kategorií a „nevěřícími“, kteří se ve výzkumu takévyskytují. Zůstává otevřené, jaké jsou pozice více než poloviny dalšíchobyvatel, kteří nejsou „přesvědčenými ateisty“, ale také nejsou „věřícími“ vesmyslu pokynů na sčítacím archu.
Vedle jižpřipomenutých náboženských individualistů a ateistů lze předpokládat přinejmenšímdvě další skupiny. Pravděpodobně malou skupinou budou náboženští hledači. Podletradiční typologie by šlo o agnostiky. Jde však o jeden možný typ agnosticismu.Jsou to lidé, kteří sice konstatují, že nevědí, je-li či není-li Bůh (či jakjinak pojatá transcendentní skutečnost), ale mají zájem se to dovědět.Podnikají či chtějí podniknout něco pro to, aby se to dověděli a podle tohozaujali osobní postoj. Běžné, neformalizované pozorování ukazuje, žepravděpodobně největší bude další skupina, totiž lidé názorově indiferentní,kterým je v zásadě stejně lhostejný ateizmus jako náboženská víra. Jsou to téžagnostici, ale takoví, kteří neusilují o rozřešení této otázky. Domnívám se, žeje odůvodněný předpoklad, že v přibližně milionu lidí, kteří r. 1991 připředchozím sčítání nebyli ochotni se jakkoli vyjádřit a při posledním sčítáníse vyjádřili, bude značná část právě nábožensky lhostejných, které mechanismussčítání nyní posunul do kategorie „bez vyznání“. Není tím však vysvětlen celýnárůst skupiny lidí bez vyznání.
Zazvláštní pozornost stojí posun zaznamenaný posledními sčítáními v položceOstatní a nepřesně vyplněné. Není důvodu předpokládat nějaký vývoj v počtutěch, kteří se sem dostali z důvodu neschopnosti nebo neochoty vyplnit přesnýnázev, případně vývoj v náročnosti sčítacích komisařů na detaily pravopisu apodobně. Tato položka zaznamenala za desetiletí mezi posledními sčítánímidaleko největší poměrný rozdíl. Z počtu zaokrouhleně 4 000 stoupl počet na197 000 obyvatel, tedy na více než čtyřicetinásobek původního počtu. To, co titoobyvatelé vyplnili, se ocitlo ve výsledcích mezi „ostatními“ proto, že tonepatři v létech 1991 resp. 2001 k registrovaným církvím a náboženskýmspolečnostem podle tehdejšího zákona. Jsou tam tedy např. taoisté, hinduisté,buddhisté, muslimové. Lze předpokládat, že v tomto okruhu jsou zastoupeny spíšev našem prostředí nové, menší, alternativní náboženské skupiny.
Při popisustanovisek veřejnosti k náboženství, jak je zřejmé, nevystačíme s obvyklýmijednoduchými kategoriemi. Platí to ovšem také o vnitronáboženskýchpostojích. I ty se jeví jako pestřeji členěné, než se běžně uvádí. Jsme zvyklív hlavních náboženských směrech západního světa na polaritu vyjadřovanouobvykle výrazy konzervativní a liberální. V prvém případě se ještě mluvíparalelně a víceméně synonymně o postoji ortodoxním, dogmatickém a také o integrismu, ve druhém též o postoji modernistickém. Vobdobí, označovaném jako postmoderní, musíme mezi tím vším lépe odlišovat avšímat si dalších, dosud nezmiňovaných odstínů. Je-li smysluplné odlišitpostmodernu od moderny především jako akceptovanou a oceňovanou pluralitu,musíme se pokusit rozlišit další varianty pozic uvnitř náboženských proudů.
V dnešnímjudaismu již nevystačíme s dvojicí ortodoxní a reformovaní, přičemž ti druzíbývali ještě členěni na konzervativní a liberální. Dnes se prezentuje naveřejnosti množství směrů ultraortodoxních (charedim) ostře vymezených vůči obvyklé náboženskéortodoxii. Někteří nábožensky liberální Židé už svou příslušnost charakterizujíspíš jen jako etnickou a kulturní a paradoxním jevem z tohoto názorového směruje synagogální liturgie, v níž jsou vyškrtnuty jakékoli zmínky o Bohu. Jde onekonstruktivistické progresivní směry. Jiní původně reformní Židé zformovalihnutí obnovy (Renewal), které kombinuje feministické,sociální a ekologické důrazy s návratem k tradiční bohaté liturgii.
Náboženskýliberalismus mohutný v první polovině 20. století později slábne. Pokud jímmíníme odklon členstva křesťanských církví od požadovaných věroučných a morálníchpostojů, je třeba konstatovat, že pokračuje. Některé výzkumy ukazují, že značnémnožství lidí se hlásí k některému vyznání, ale s typickými tezemi, kterévyjadřují jeho oficiální stanoviska, se ztotožňují jen selektivně. Je všakpravděpodobné, že tato skupina slábne, protože značná část takto orientovanýchčlenů posílila mimocírkevní skupiny náboženských individualistů, hledačů,ateistů a indiferentních, o kterých již byla řeč.
V církvíchse jako reakce na odchod části členstva a na podmíněné či selektivní přijímánístanovisek dalšími členy vzedmula od první poloviny 20. století vlna náboženskéhofundamentalismu, který je třeba odlišit od „přirozeného“ tradicionalismu danéhonapř. věkem, vzděláním, velikostí sídel a jejich lokalizací. Je to programovývýběrový konzervativizmus užívající moderních technických a organizačníchprostředků. V USA, u evangelikálních křesťanů jinde ave značné částí většinové pravoslavné populace např. v Rusku nebo na Balkáněsílí jeho společenský vliv. Bylo by nebezpečné tyto tendence přehlížet.
Černobílédělení nelze pro současnou situaci pokládat za výstižné. Příkladem samostatnéhopostoje nezařaditelného do dosavadních schémat je tzv. teologie osvobození, veskutečnosti však nejen soubor teologických interpretací, ale předevšímspecifické praktické jednání desítek, ne-li stovek milionů lidí, zejménalatinskoamerických katolíků.
Jinourostoucí větev křesťanství (s analogiemi v judaismu a islámu) se stalo zvykemoznačovat jako radikální interpretaci náboženství. Příbuzný výraz radikální ortodoxiebudí dojem jiného názvu pro fundamentalismus. Je to však hnutí, zatím ovšemspíše jen v intelektuálních anglikánských kruzích, které bychom mohli pochopitjako znovunavázání na komplexní tradici po předchozí plné akceptaci liberalismus využitím francouzského filosofického postmodernismu. Je to snad jakásiortodoxie s liberálním, pluralistickým zázemím, ortodoxie s přimhouřením oka.
Protějškemradikálních směrů se zdá být tradicionalismus zvaný též perennialismus.Při povrchní znalosti poměrů bychom ho řadili jako protějšek radikální teologieosvobození. Jejich společným protivníkem je však náboženský liberalismus. Alepřitom mají daleko k fundamentalismu. Jeho protagonisty byli Frithjof Schuon, René Guénon a Titus Burckhardt, evropští intelektuálové, kteří si kolempoloviny 20. století zvolili islám, avšak do svého pojetí dokázali integrovatčetné křesťanské motivy. Záhy se k nim připojili někteří na Západě žijícípravoslavní, pak i západní buddhisté, klasický esoterik, ale i badatelindického-anglického původu Ananda Kentish Coomaraswamy,a rovněž vzdělanci se zázemím v archaických náboženstvích, např. američtíIndiáni. Jsou přesvědčeni, že za různými náboženstvími je zjevení shůrypředávané společnou tradicí a cestou k němu překvapivě je tradiční ortodoxie.
Na dílčívýzkumy a na srovnávací a interpretační úsilí je možno navázat shrnutím, ježmůže být zároveň výzvou. Jednoduchá schémata pro postoje lidí k náboženství apro současné vnitronáboženské postoje se v programově(nebo aspoň fakticky) pluralitní společnosti jeví jako nedostačující. Zdá se,že je třeba jít dál v religionistickém smyslu směrem,který ukázal sociologický výzkum hodnot v letech 1991 a 1999, tedy postojejemněji rozlišit, přesně formulovat a srozumitelně vysvětlit respondentům. Odbornádiskuse českých religionistů by mohla přispět kpracovní kategorizaci možných postojů lidí k náboženství a uvnitř náboženskýchsměrů.
Religionistika je, jak známo, chudý obor. Přesto by snad bylo možné ve spolupráci religionistických univerzitních pracovišť koncipovat arealizovat výzkum postojů české veřejnosti k náboženství. Jejich jemnějšírozlišení by bylo užitečné v různých praktických aplikacích v oblastech jakonapř. školství, poradenství nebo veřejná správa, ale nezanedbatelný je i ryzeteoretický přínos, jímž je hlubší porozumění náboženství.
Předneseno naII. religionistické konferenci v Pardubicích dne 5.11. 2003