Ivan Odilo Štampach

O církvi se od počátku vyznává, že je jedna. Je to dar i úkol. Tímto směrem jde slavná pasáž z Pavlova listu křesťanům v Efezu: Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4, 2-6). Stejně tak od začátku je církev pluralitní.

Mezináboženské vztahy, které by překračovaly rámec korektního pluralismu uvnitř sekulární společnosti, ještě pořád nejsou samozřejmostí. Přitom se s rozvojem globální informační společnosti stává téma soužití náboženství, kultur a civilizací stále naléhavějším. Autentický dialog se rozvíjí spíše mezi nadšenci na různých stranách. Dialogu se dovolávají instituce, o nichž nelze s jistotou potvrdit, že jsou dialogické. Dialog v užším smyslu je společným hledáním pravdy v rozhovoru a má jisté předpoklady. Není představitelný např. bez uznání, že pravda mého náboženství je dílčí a je doplnitelná „pravdami" odjinud. Rozhovor, ze kterého zúčastněné strany vystupují nezměněny, nebyl dialogem. To, co se někdy ironicky označuje jako paralelní monology je jen vzájemným informováním, diplomatickým jednáním apod.

IvanO. Štampach

Jednotlivcia skupiny zaujímají v současné společnosti k náboženství postoje, které jsounedostatečně uchopeny terminologií užívanou novináři, politiky a úředníky, aleněkdy i badateli z humanitních oborů neobeznámenými s religionistikou,např. historiky, sociology nebo politology. Někteří vystačí s polarizací navěřící a nevěřící, přičemž věřící splývají s členy církví a nevěřící s ateisty.Religionistika se nemůže spokojit s tímto černobílýmviděním.