JanSpousta

Toto číslo Getseman by mělo býttištěno na černém papíře. Hlavním tématem jsou mrtví. Čtyři významní češtíteologové zesnuli během tří lednových týdnů, a tak zde najdete předevšímnekrology.

Je to velmi smutné,nenahraditelná ztráta. Ale když jsem si na zádušní mši za Jiřího Reinsberga přes kazatelovu výzvu Neplačte! utíral očikapesníkem, nebyly to slzy bezvýchodného smutku, spíš jen lítosti a vděku.Vždyť Jiří ve svém běhu životem obstál, běžel dlouho a dobře a nyní si jistě jižjde na stupínky nebeských vítězů pro svůj vavřín. A totéž bychom mohli říci i oostatních třech: Jaroslavu Kadlecovi, Janu M. Lochmanovi a Jaroslavu V. Polcovi. Nejvíce místa věnujeme ovšem Jiřímu Reinsbergovi. Protože jsme ho my kolem Getseman znali, mělirádi, a především nám mnoho dal. Důraz na liturgii, nadhled a smysl pro humor,vědomí, že víra je uprostřed světa, v samém jeho srdci, a přece zcela mimo něj,mimo svázanost každodenním pachtěním a politikařením – pokud něco z tohonacházíte v tomto časopise, tak je to i Jiřího zásluha.

Potom je tu ještě dalšínebožtík, za něhož asi mnoho slz prolito nebylo, ale jehož je škoda o to větší,že zesnul v útlém a nadějném věku třinácti let. „Ádéčko“,křesťanský časopis pro mladé, o němž přinášíme rozhovor s jeho redaktorkouJanou Zajícovou. Bezprostřední příčinou zániku byl nedostatek peněz – už to jedost smutné, že v české církvi se nenajde ani několik málo tisíc mladýchodběratelů, kteří by takový časopis zaplatili. Ale ještě horší je příčinavzdálená: odpor části vedení katolické církve k časopisu, který chtěl zaujmouta nechtěl pouze papouškovat „stranickou linii“. A byly to často spory zcelamalicherné: Ádéčko bylo například obviněno zpornografie na základě kresleného vtipu, v němž kreslíř nahému praotci Adamovinaznačil jedním tahem pera to, co mezi nohama odjakživa nosívá většina mužů,snad s výjimkou některých katolických hierarchů. Výtvarníci úzkoprséhodevatenáctého století onu část těla sice zakrývali rostlinnými listy, ale navýstavách soudobého umění tuto konvenci již asi nenajdete. Nemluvě ozobrazeních méně uměleckých, ale o to všudypřítomnějšícha více realistických. – AD je škoda: Dospívání je z hlediska formace víry časemnejkritičtějším. Obávám se, že biskupové ohrožují kvantitu i kvalitu příštíchgenerací věřících.

Ať je slyšena i druhá strana,zní prastará zásada spravedlivého soudu. Proto v tomto čísle najdete dvě reakcena předchozí články. Václav Podskalský, můj předchůdce v údělušéfredaktora, polemizuje s názory Pavla Hradilka načinnost zesnulého biskupa Antonína Lišky a Oty Mádra. Čtu-li však Hradilka a Podskalského správně, tak se ani přílišnevylučují, spíše doplňují. Tím spíš je dobře, že mohou zaznít spolu.

Daleko zásadnější je sporohledně působení kněze Reného Milfaita v tachovské farnostia okolností jeho nedávného odvolání. Na naše články reagovala z Tachova Eliška Kapalínová, která prezentuje názory „protimilfaitovců“.V doprovodném dopise paní Kapalínová také píše: „rádabych znala Váš názor na skutečnosti, o kterých píši.“

Sám bohužel neznám situaci vTachově detailně, ale berme to jako výzvu těm, kdo mohou podat bližšísvědectví. Speciálně pokud se týče názoru Elišky Kapalínovéna spolupráci Reného s tachovským Dětským domovem, konzultoval jsem svéhošvagra Jiřího Švába, bývalého ředitele tohoto dětského domova. Jiří s paní Kapalínovou ostře nesouhlasí: její názory nepovažuje zanásledek neinformovanosti (pí. Kapalínová v DDpracovala rovněž), ale jakési zhrzenosti. Své argumenty sepsal a přinášíme jerovněž.
 

rozhovorGetseman s Janou Zajícovou

Křesťanský časopispro mládež Ádéčko již dlouho finančně skomíral a nynízřejmě definitivně skončil. Jeho poslední redaktorky Jany Zajícové jsme sezeptali na zkušenosti z jejího působení v tomto časopise.

Jak AD vznikloa jací lidé byli kolem?

Nulté číslo časopisu Anno Domini vyšlo nasklonku roku 1990 a navazovalo na saleziány vydávanýsamizdat pro mladé křesťany Čtení do krosny. Poněkud archaický název AnnoDomini měl symbolizovat přihlášení se k odkazu dvaceti křesťanskýchstoletí a měl být užíván vždy ve spojení s měnícím se letopočtem aukazovat tak na naplňování křesťanské zvěsti v současnosti. Do povědomíčtenářů pak vešel časopis jako AD či Ádéčko, což bylnázev praktičtější, ale jak se později ukázalo z propagačního hlediska prosvou neurčitost stejně nevhodný. Pozdější podtitul Křesťanství a svět měltento počáteční přehmat napravit a ukázat blíže k obsahu časopisu, to sevšak podařilo jen zčásti.

Na počátku časopis nouzi o publicitu neměl.Bylo mu uděleno církevní schválení a díky všeobecnému porevolučnímunadšení nakupovali faráři Ádéčko po stovkách. Coneprodali, to rozdávali mladým lidem zadarmo. Redakce, kterou vedl saleziánský spolupracovník Jindřich Sirovátka,měla tehdy šest členů a okruh dalších spolupracovníků byl velmi pestrý. Naredakčních radách se scházeli vedle sebe mimo jiné například P. Josef Dolista, SDB, P. Václav Malý i P. Jenda Balík. A i když anitehdy nechyběly různé názorové výměny, bylo možné doufat v budoucíspolupráci mezi různými církevními proudy.

Kdo byličtenáři AD?

Diskuse o zaměření časopisu se táhla celýmvývojem Ádéčka. Od počátku však bylo AD adresovánopředevším křesťansky zaměřeným mladým lidem mezi 17 a 24 lety. Pozdějšímediální analýza, kterou si AD nechalo dělat v době, kdy mu šéfoval JosefBeránek, skutečně potvrdila, že AD začínají číst mladí lidé v sedmnácti letech,kdy se probouzí osobní víra a člověk přebírá v mnoha oblastech odpovědnostza svůj život. Ádéčko mělo pomáhat v hledání lidskyodpovědných a křesťanských životních postojů.

Od počátku zde byl ale záměr, aby se mladýmkřesťanům mohli dívat při čtení „přes rameno“ i jejich nevěřící spolužáci apřátelé, aby i pro ně byl časopis srozumitelný a zajímavý. Tato principiálníotevřenost a zájem o témata ležící mezi církví a společností se pakstávala postupem času kamenem úrazu všem strážcům pravověří.

AD vzniklo jakočasopis saleziánské provincie. Podporovaly ho i jinéoficiální římskokatolické církevní struktury?

Vedení saleziánsképrovincie Ádéčko podporovalo po celou dobu jehoexistence, bez této podpory by nežilo již dávno. Podpora Ádéčkuu ostatních představitelů církve se velice brzy diferencovala s tím, jakse na stránkách AD začala objevovat bolavá témata naší církve, a to předevšímtémata mladých, jakými jsou například vztah k sexualitě, ale také vztahmladých k církevní praxi a k víře.

Někteří církevní představitelé, jakonapříklad Václav Malý, Karel Herbst a mnozí další,dialog o těchto tématech vítali a považovali jej za potřebný. Jiní se celouvahou začali stavět proti, protože prý o těchto tématech píšeme „nevyváženě“,jindy konstatovali přímo, že jde o témata „o kterých se v církvinediskutuje“. Někteří, jako P. Jenda Balík a tehdejší biskup Miloslav Vlk sicepřipouštěli, že například na téma vztahu k sexualitě je třeba psát, aležádali, aby měly články vyznívaly vždy zcela v duchu církevního učení aoficiálních směrnic. Text všech článků a informací v Ádéčkuměl být k tezím oficiálního učení církve směrován tak, aby AD formovalomladé lidi směrem k předkládaným ideálům.

Takový způsob vytváření časopisu všakpovažovala redakce z profesionálního hlediska za nepřípustný aneodpovídající ani požadavkům Katolické světové tiskové unie. Ta kupodivu vesvých deseti zásadách požaduje, aby katolický tisk „úplně, pravdivě, přesně aotevřeně informoval“ a aby své poslání v církvi plnil „profesionálním,nejen zbožným způsobem“.

Bránili někteřípředstavitelé církve rozvoji Ádéčka?

Jako první vystoupil proti prodeji Ádéčka už v roce 1993 pan biskup Graubner.Záminkou bylo takzvané „šíření pornografie“ na stránkách časopisuprostřednictvím vtipu Jana Hrubého, který zobrazil Adama v rájis náznakem pohlavních znaků. Tak nastoupila první vlna pilných „odhlašovatelů“ předplatného.

V červnu roku 1994 pak „s okamžitouplatností“ zakázal prodej Ádéčka ve všech kostelích a farách své diecéze pan biskup Koukl, protože –jak nám napsal – zjistil hrubé porušení mravní nauky církve v článku omasturbaci. „Je to tím horší, že onumorálně teologickou část psal ThDr. Libor Ovečka,SDB!“ rozhorlil se. Navíc jsme prý nesplnili jeho přání, abychom „v nejistýchmravních otázkách stať konsultovali s ThDr.Jiřím Skoblíkem“. Tak bylo nastoleno v ADtragikomické období, kdy se každé číslo na přání různých církevníchpředstavitelů dávalo k schválení hned třem církevním cenzorům.

Přesto všechno nacházeli různí strážcipravověří v AD nedostatky a pilně donášeli svým nadřízeným. Otázka „jakzakročit proti rozkladnému vlivu Ádéčka“ se pakv různých intervalech dostávala i na jednání biskupské konference a začalsílit i tlak pana arcibiskupa Vlka nato, aby měla redakce „více odvahy být více křesťansky katolickým časopisem“.Tento tlak spojený s pohrůžkami vyústil v odebrání církevníhoschválení Adéčku. Důvod? Redakce málo „cítís církví“.

Církevní schválení sice křesťanský časopis, aby mohl být věřícímičten, nepotřebuje, nicméně v prostředí plném strachu, jakým církevv Čechách stále je, znamenalo nakonec odebrání církevního souhlasu odklonmnohých, kteří do té doby ve svých kostelech AD podporovali či alespoňtolerovali.

Mělo AD ohlas imimo katolickou mládež?

Díky dlouholetému ekumenickému zaměření Ádéčka četlo postupně čím dál více mladých z jinýchkřesťanských církví, především z ČCE. Spolupráce s představiteli,faráři i teology této církve byla v posledních letech zcela samozřejmá amusím říci, že především v oblasti biblistiky si neumím bez účastievangelických teologů udržení odborné úrovně probíraných témat představit.

Ohlasy od čtenářů pak často napovídaly, žepro ně není problémem dávat číst Ádéčko svýmnevěřícím spolužákům, a že to také namnoze s úspěchem dělají.

AD v podstatěkončí. Proč? Jak vidíš jeho další „stínovou“ existenci v rámci Univerza?

Jako nekomerční časopis nemá Ádéčko šanci uspět na běžném trhu, jeho distribuce přeskostely a fary byla postupně znemožněna, a pro nakladatelství Portál bylo AD naokraji zájmu, takže nic nepodnikalo pro jeho propagaci. To všechno znamenalozužování sítě předplatitelů i placených redaktorů, až jsem v redakcizůstala sama, přibližně se třemi tisíci čtenáři a s hrozbou velké finančníztráty pro příští rok. Bezprostřední důvody, ve které vyústil celý komplexrozporuplné existence Ádéčka, jsou tedy finanční.Předpokládanou ztrátu pro příští rok již Portál nebyl ochoten riskovat asalesiáni se rozhodli – jak mi bylo řečeno – investovat spíše do zážitkovýchaktivit mládeže, která je podle jejich názoru prostřednictvím časopisuv dnešní době málo oslovitelná.

Rozporuplnost existence Ádéčkaa usilovné třináctileté hledání jeho podoby, které takto skončilo, všakbezesporu odráží i rozporuplnost existence české církve v našíspolečnosti, a především chybějící koncepci představitelů církve ve vztahuk médiím.

Jak bude vypadat další existence přílohy ADv rámci Univerza, si netroufám odhadnout. Dozvěděla jsem se, že má býtzaměřena především na informace o společenských, církevních a kulturních akcícha aktivitách, do kterých se mladí lidé mohou zapojit, ale k jejímuvytváření jsem nebyla přizvána.

Komenskýformulovat „kšaft“ své umírající církve, jak by se dala formulovat závěť Ádéčka? Co dobrého nám zanechalo, jaký byl jeho přínos?

Dalo by se říci, že čím aktuálnější takovýčasopis je, čím lépe reaguje na to, co se právě děje, tím je pomíjivější. To,čím je nadčasový, může být jen svědectví o dané době, o jejích zápasech.Třináctiletá existence časopisu čítá 156 čísel a v každém jsme usilovalizabývat se novým tématem přinejmenším z oblasti partnerských vztahů,duchovního života a biblistiky. To, o co jsme při jejich probírání spolus mnoha autory usilovali, bylo hledání zralé lidskosti a hledáníautentické víry v prostředí odcizených vztahů a ztuhlého náboženství. Dojaké míry se nám dařilo zralé lidství a víru v našich článcích odkrývat ana osudech některých lidí vyjevovat, to musí posoudit každý z čtenářů sám.

Co ty sama si ztéto své zkušenosti odnášíš? Jaká byla největší uspokojení a radosti, jakánejvětší zklamání a úzkosti z práce redaktorky AD?

Nejspokojenější jsem byla, když se mi přispolupráci s autory či při rozhovorechs různými lidmi podařilo přistihnout Hospodina „při díle“. Takový zážitekpřítomnosti Ducha mě naplnil radostí a uspokojením, že čtenářůmzprostředkovávám skutečně to potřebné.

A největší zklamání? Na zklamání si při prácinovináře člověk musí svým způsobem zvyknout, protože každý týden se najdeněkdo, kdo odmítne spolupracovat, vyjádřit se, napsat svůj názor, přestože jstena něj spoléhali. Nejsmutněji mi ale bylo, když jsem musela být svědkem toho,jak na sebe navzájem poctivě věřící lidé nasazují psí hlavu, jak se od sebenavzájem distancují, jak dokáží být nespravedlivě kritičtí k tomu, kdo –třeba na stránkách časopisu – vyšel se svou kůží na trh a vyjádřil se podlesvého svědomí, ne podle toho, jak se čeká.

otázky kladlJan Spousta

Jan Kofroň

Odešel otec Jiří. Různě prošroubován, sešíván a co vše jiného za 86 roků prodíráníse životem mohl utržit. Přece však nesen nezdolnou vůlí sloužit zemřel vlastně náhle. Padl. Smrt, kterou si v takové službě lze jen přát.

Životopis si můžeme někde přečíst. V tuto chvíli bychom si však měli stavět otázku „kým pro nás Jiří Reinsberg byl a kým je“. V určitém smyslu totiž domluvil a v jiném teprve mluvit začíná. Historie je totiž hromadou zažloutlých stránek jen z jistého předem zaujatého pohledu: Jen tehdy,když bez reflexe přítomného okamžiku, aniž odečítám znamení doby, chci přenášet odpovědi na otázky minulosti do dotazování dneška, se dopouštím anachronismu. Doby jsou různé a navzájem odlišné. Jen jejich úzkosti se v jádru podobají. Jedna věc ovšem zůstává beze změn – je to zdroj naší naděje, moudrosti i chlouby (srv. 1 Kor 1). Z toho zdroje otec Jiří čerpá a z téhož jsme pozváni čerpat i my.

Tedy mé vzpomínky, zážitky, vjemy aneb čím se to mne obtiskl:

Ve svých třinácti letech –v r. 1957 – se s vykulenýma očima kluka účastním liturgie veliké noci, kterou otec Jiří koná záhy poté, kdy Pius XII. zablýskal na časy svým novým řádem Svatého týdne a přesunul tuto úžasnou liturgii skutečně do nočních hodin. Obřady se konaly v latině, ovšem nebylo to drmolení, ale skutečná, pečlivě vyslovovaná slova toho krásného jazyka. Pro mne jako studenta školy deformované soudruhem Nejedlým to bylo místo, kde jsem doplňoval to, co oholená latina jedenáctiletky nedala…

Otec Jiří jako žák pražských benediktinů z Emauz pečlivě sledoval nové liturgické proudy a dbal na to, aby se obec liturgie co nejvíce účastnila. To našlo svůj výraz v tak řečené recitované mši. Pravda, ne každý rozuměl, většina (s ohledem na určitý „pražský výběr“, který se tu scházel) však ano. To byly začátky. Doba byla těžká, otec Jiří sám byla sledován a porůznu vyslýchán, a měl nejeden důvod, aby očekával, že co chvíli ho „seberou“ podobně jako jeho blízké, zejména Dr. Aťu Mandla. V té době propustili z vězení otce Bonaventuru Bouše OFM, a já odjinud slyším, že snad kromě rodiny Stojánků (pan Stojánek byl vzdělaný brašnář – jedním slovem osobnost) to byl právě otec Jiří, u kterého našel tento muž útočiště. Byli velkými přáteli velkého srozumění teologického i duchovního. Sám si je ovšem pamatuji zejména o veliké noci: jejich radostné objetí ve znamení zvěsti …surrexit vere! …voistinu voskres!!

A pak tu byla léta šedesátá. Obec u sv. Havla kvete – osobní vztahy se ovšem musely cudně skrývat před všudypřítomnými zraky StB, a tak vše se přenášelo do liturgie. V té době se z vězení vrací Dr. Josef Myslivec a také začíná koncil. Dr. Myslivec přetéká elánem a přináší – jak odhaduji – věci promyšlené a (kéž to není frází) probolené a protrpěné v komunistických koncentrácích. Nastává náramná spolupráce otce Jiřího (do jejího nitra jsem ovšem neviděl) s Dr. Myslivcem a skladateli Janem Klusákem, Jarmilem Burghauserem a Petrem Ebenem. Rodí se monotematické mše:janovská, pavlovská (ty byly tuším dvě), apokalyptická, ekumenická… Nádherné obsahové úpravy děl bachovských (O Haupt voll Blut und Wunden coby offertorium K hostině Beránkově), michnovských (Stůl večeřeje připraven…), anebo to byla díla zcela nová. Za zmínku stojí též nádhernépísně děkovné. Některé přímo odrážejí dobu: „Když násilí slov záplava, když pustých slov se rozlévá, když z naděje už nezbyl stín – buď povždy chválen Hospodin“. Byla tam též parafráze předhusitského a posléze husitského zpěvu „Ktož sú Boží bojovníci“ (Milostí svou Učiteli…). K tomu ovšem nebylo třeba pouze autorů hudby a textu,nýbrž i lidí, kteří to budou zpívat. Těmi pak byli všichni, kdo havelskou obectvořili: Otec Jiří byl předně sám velice muzikální. K tomu měl vždy excelentní varhaníky: Dr. Macek, Dr. Evžen Kindler, Dr. Plocek, prof. Korejs, Dr.Eliáš. Po liturgii se tedy zpravidla otec Jiří postavil před lavice, dal pokyn na kůr a začalo se nacvičovat. Nejednou s peprnými poznámkami, občas i se slovem pochvaly: „Tak dnes to bylo, jako když zpívá Thomaner Chor z Lipska.“ Vrcholem snad bylo, když celý kostel rozdělen na dva sbory zpíval Ebenovu Královskou…

„Solcheine lebendige Gemeinde…,“ „taková živá farnost…,“ řekl mi tehdy jeden německý kněz. Málokdo asi ví, že modlitba věřících neboli přímluvy se nejspíše jako první recitovaly právě u sv. Havla. Na všechno si pořídil otec Jiří razítko od biskupa Tomáška – byly to kaligrafické rukopisy starých ekténií arménských, sv. Jana Zlatoústého a jiných. Též pozdravení pokoje začíná právě zde. „Všechno nejlepší!“ nebo „Dobrý den“ – různé odpovědi jsem tehdy jako rozpačitý ministrant vyslechl.

Druhým místem kam komunistická moc nemohla, byla zpovědnice, kazatelna a individuální „hovory R“, jak jeden můj přítel říkával.. Měl na lidi čas (zpovídal nejen před mší, ale měl vyhrazen čas v pondělí a v pátek od 15.00 téměř do samého začátku liturgie v 17.30), přijímal je s citem a empatií. Měl v sobě trochu „rabínství“ – někdy až na pokraji jakoby finty, jak z něčeho vyklouznout. Jeho „pokání“ byla na svou dobu neobvyklá: „Víš, co? Udělej si doma pořádek ve věcech, za pokání budeš aspoň 7 hodin spát, nebo udělej rodičům něco hezkýho, nebo si přečti 4. kapitolu 1. Janova listu…“ To bylo v době třikrát otčenášů a zdrávasů něčím snad až revolučním. Některé lidi, zvyklé na farářskou učesanost projevu to až pohoršovalo. „Von mi řek, že sem přešprtaná,“stěžovala si mně jedna taková zbožná duše.

Jako týnský a svatohavelský ministrant dobře vím, že jediné slovo nespadlo na zem. Z kazatelny přicházely pohledy neotřelé, životné a pravdivé. Kořením k tomu byl humor, který svou břeskností snad až přehlušoval jádro sdělení. To ovšem kéž není nespravedlivým soudem: záleželo na tom, kdo co chtěl poslouchat a čemu dával přednost. Ti povrchní si vybírali povrch, jiní mohli zakoušet hloubku. Fundovanost teologická spolu s duchovní hloubkou se snoubily s širokou erudicí jazykovou (se zajímavými exkursy etymologickými), literární, historickou. Miloval Prahu a nejednou se ve svých promluvách zastavoval zejména na Karlově kamenném mostě. Mnoho znal, ale téměř necitoval, mluvil za sebe…

Za komunistů otec Jiří opatrný i statečný. Dobře věděl, co chce a volil k dosažení cílů prostředky, které k nim vedly, aniž by si umazal svědomí. Z kazatelny zle brojil proti tomu, aby se lidé po liturgii shromažďovali před chrámem. Tam přece byly uši StB nejvíce ve střehu. Byl opatrný i v roce 68 –opatrný, ale na něco úplně jiného: Zatímco kde kdo vyvěšoval všeliké fangle, on se dál staral jen a výlučně o pastoraci. Fangle ho nebavily. Opatřil si razítka  z národního výboru a vydával hodnotný farní časopis. Dělal totéž co dříve, jen využíval nových možností, které se otevíraly. Po liturgii bývala ještě v sakristii sv. Havla tak řečená „bohoslužba slova pro (duchovní)trpaslíky“. Již si nepamatuji, zda toto začalo ještě před rokem 68. Cosi z jeho opatrnosti později vytkl otci Jiřímu i Josef Zvěřina v dopise. Obsah si už nepamatuji. Jen vím, že otec Jiří odpověděl v tónu, který se otci Josefovi líbil, a tak byl mezi nimi nesporně zase mír.

Nelze ovšem vynechat péči o nemocné, nešťastné a trpící. Zde se otec Jiří vydával ze všech sil. Co je bolest, nouze, hlad, to vše nějak věděl a zažil. Hlad a zimu prožil již zastudií v Itálii, prošel válkou, bratra ztratil v koncentráku, léta byl oddělen od rodiny. V poměrně raném věku mu odňali ledvinu. To vše snášelbez hnutí brvou – jako skaut, ač to může někomu znít jako fráze.

Těžko uzavřít téměř 50 let činného života do pár odstavců. Mohli bychom hovořit o jeho vztahu k penězům: Nikdy jsem neviděl, že by otec Jiří přijal „mešní stipendium“, něco za svatbu apod. Zkrátka mohli bychom vypočítávat i další pozitiva. A mohli bychom i přidat něco, co člověčinu doplňuje – z toho,s čím musel bojovat, neboť i jeho Confiteor mělo v tom zápase života svou platnost.

Na závěr to nejobtížnější: Kýmje otec Jiří pro nás dnes? Pokorně a vytrvale sloužil. Aby mohl sloužit pomocí solidních nástrojů, mnoho studoval. Žil modlitbou. Sledoval dobu a veškeré dění, aby poznával nemoci doby, u Pána prosil za jejich uzdravení a dovedl se i vžít do příběhů těch, kdo za ním přicházeli. Byl člověkem kultury, neboť dobře věděl, že kultura není jen jezedáckou „agrikulturou“, ale že se chce připojit k těm, kdo to slovo vymysleli jako „colere deos“ – uctívat bohy, tedy jako naši vertikalitu. Neslevoval ze svépoctivosti. Měl nezdolný a nikoli laciný optimismus. Věřil v Boží království, pracoval pro ně a těšil se na jeho naplnění. Věděl, že zlo slaví úspěchy, ale jen na čas.

Z toho všeho se můžeme a máme učit. Faktem ovšem též je, že podmínky komunismu mu vnutili určitou distanci od lidí. Navštěvoval jednotlivce, ale s obtíží mohl vytvářet společenství sdílení. Obec byla – snad to vidím správně – centrována značně na jeho osobu. Do budoucna bych si tedy spíše kladl otázku „jak by to dělal Jiří Reinsberg, kdyby mu dnes bylo třicet?“ V tomto bodě jsou jeho přístupy z let minulých asi nepřenosné. Smutné ovšem je, že vedle tohoto starého kněze bylo množství kněží-mladíků v dnešní době starci. Nezbývá proto než hledat nové cesty, a to povzbuzeni lidmi, jako byl právě otec Jiří.

„Jó, dřív byli kněží zlý, ti nebyli tak hodný jako je náš páter“
Karel Davídek, legendární týnský kostelník

V roce 1951 bylo dekretem Pia XII. „Dominicae resurrectionis vigiliam“ mj. umožněno slavit velikonoční vigilii opravdu večer. Do té doby se tak dělo v latinské církvi téměř tisíciletí kvůli eucharistickému postu ráno. Buď v roce 1955 nebo 1956 o Velikonocích mě můj otec přivedl jako předškoláka do Týna. Pamatuji si, že byla noc a že na dvorku z Celetné ulice bylo moc lidí a hořel tam velký oheň. Nějaký pán ve zlatém oblečení mluvil a zpíval latinsky. Ten pán byl Jiří Reinsberg.

Jiří Reinsberg vyrostl v národnostně smíšené (matka Němka, otec Čech) a velmi tolerantní intelektuální rodině. I v náboženských projevech mu byla dopřána úplná svoboda. Nebyl nikterak aktivním křesťanem. Až v patnácti letech v r. 1933 si jej získal benediktin Metod Klement. Tento pozoruhodný muž, ač žil se svými spolubratry v jistém napětí (nebo možná právě proto) mimořádným pastoračním úsilím vytvořil mezi válkami fungující síť ministrantských skupin Legio Angelica. Chlapci zde byli nejen liturgicky formováni, ale byli vedeni k poctivému životu, k sociální solidaritě, k nefalšované zbožnosti. Náplní Legie bylo i využití volného času – filatelie, šachy, stolní tenis a později skauting.

Legio Angelica mělo několik tisíc členů, převážně v Čechách z chlapců česky i německy mluvících. Na Moravě byl zájem mnohem menší. Jiří Reinsberg měl legitimaci Legie č. 1300 – nepatřil mezi zakládající členy.^[1] Spolu se stovkami legionářů se rozhodl pro kněžskou službu. Pro své nadání, podobně jako Anastáz Opasek či Aťa Mandl, byl poslán studovat do Říma. Po dokončení studií během války se mladý novokněz Jiří do protektorátu nevrátil. Odjel do Anglie, absolvoval vojenský výcvik a domů se vrátil až se západní armádou. Ještě dva roky po válce, když už působil v Týně, chodil v armádní uniformě v hodnosti poručíka.

Přátelství z dob studií a velmi dobrá znalost několika jazyků mu umožňovaly zůstat alespoň v základním kontaktu se světem i přes komunisty budovanou železnou oponu. Mohl tak sledovat, co se ve svobodných církvích děje, a pokoušet se to uplatnit v našich ztížených podmínkách. Přicházelo poměrně dost lidí, jejichž kněží byli uvězněni či byli nuceni emigrovat. Přicházeli umělci různých žánrů i zvučných jmen. Jednou jsem se ptal, jak je to s těmi, jejichž život byl hodně daleko od „katolického ideálu“. Otec Jiří mi řekl: „Víš, na umělce musí být Pán Bůh hodnější“.

V Týně vyrostla řada současných kněží – např. František Radkovský nebo Vojtěch Eliáš, který v Týně pobýval již v prenatálním období a byl zde (doslova i obrazně) odkojen. Formováni zde byli i ti, kteří se pak připravovali na skryté působení, jako Tomáš Halík či Václav Dvořák. Týnem prošli a Jiřímu Reinsbergovi jsou za mnohé vděčni i tři ordinovaní služebníci pražské obce ES.

Proč jako jediný z „Římanů“ mohl veřejně působit

Jak to, že celá krutá padesátá léta vydržel Jiří Reinsberg na svobodě a mohl veřejně působit? Přesto, že byl západní voják, přesto, že v pastoraci pracoval naplno a velmi dobře. Před léty jsem tuto otázku položil svému křestnímu kmotrovi Josefu Hoškovi, bystrému analytikovi církevních poměrů, který strávil čtrnáct let v komunistických žalářích. Uvedl mi několik důvodů: Předně se Reinsberg s nikým nebavil před kostelem po skončení bohoslužeb. Hloučky diskutujících umožňovaly agentům StB velmi snadné sbírání kompromitujících údajů. Velmi mu v tom pomohla jeho matka, která jej vždy těmito hloučky provedla rovnou domů. Dále měl mimořádnou schopnost vyjít úplně s každým. Ať už pošťačka, kolaborující církevní představený či církevní tajemník zakoušeli, že mluví s někým, kdo je lidsky respektuje. A především pokud něco dělal skrytě (a nebylo toho málo), zůstaloto hluboce zakonspirováno jak před očima státních, tak církevních orgánů (ty druhé představovaly možná větší nebezpečí). A snad hrálo svou roli i to, že Jiřího bratr zahynul coby naivní komunista v koncentračním táboře a další příbuzná byla v kritických letech členkou Komunistické strany Rakouska.

K tomu mohu doplnit vlastní zkušenost. Jiří Reinsberg byl mým zpovědníkem v době středoškolských a vysokoškolských studií. Pomáhal mi řešit řadu „problémů růstu“. Jeho rady byly většinou vynikající, např. „Buď se budeš vychovávat sám, nebo tě budou vychovávat jiní, a to daleko víc bolí.“ Jednu radu jsem však nedokázal skousnout. Nemohl jsem se srovnat s podvody, jež se děly na studentské brigádě, které jsem se musel zúčastnit. Otec Jiří mi radil: „Dělej to také tak, ale nenauč se to.“Připadalo mi to nemožné. Jasno mi udělal až později při studiu morálky Oto Mádr. Potvrdil mi, že skutečně není možné, aby člověk dělal nějakou špatnost a zároveň ho to nepoznamenalo. Současně ale poukázal na to, že ze všeho existují výjimky a že rada vypovídala spíše o rádci samém. Reinsbergovi bylo dáno, co by si jiní nemohli bez morální újmy dovolit: pohybovat se jako Daniel na babylónském dvoře na samé hraně únosnosti a přitom „nesklonit svou hlavu před Bálem“, jak napsal 9. 1. 2004 v nekrologu pro MFD prof. Halík.

Jiná zkušenost se týká konspirace. Jednou večer po bohoslužbě, když jsme s kolegou druhým ministrantem všechno uklidili a lidé odešli, řekl Jiří Reinsberg: „Páni ministři, ještě bych od vás něco potřeboval. Máte půlhodinku čas?“ Když jsme přisvědčili a byli zavázáni vysokým stupněm mlčenlivosti, pokračoval k panu Davídkovi: „Pane šéf, zavřete oboje vrata kostela a můžete jít domů“ a k nám: „Připravte všechno na svatbu, budete při ní svědky.“ Svatbu měl tajemník OV KSČ pro kulturu v Praze 1… Tím, že nás bylo jen pět a vzhledem k výjimečnosti situace jsme stáli těsně vedle sebe a slyšel jsem každé slovo. (Při jiných svatbách mluvil pater Jiří tak tiše, že mu nikdo jiný než snoubenci nerozuměli.) Pamatuji si na civilní, velmi povzbudivou řeč. Po skončení obřadu následovala domluva křtu dětí novomanželů… Podobnou svatbu, i když s větší účastí, měl obrácený komunistický ideolog a šachový velmistr Luděk Pachman.

I k církevním úřadům byl Reinsberg loajální – ovšem skrytě suploval tam, kde své poslání neplnily. Jiné byly potřeby v letech padesátých, jiné v období Pražského jara, jiné v současnosti. Ještě nedávno jezdil otec Jiří pravidelně sloužit po domech skupině několika rodin kousek za Prahou, kde „se to v kostele nedá vydržet“. Vyžadoval jediné – mlčenlivost.

Kreativní liturg – průkopník liturgické reformy v Čechách^[2]

Jiří Reinsberg byl bezesporu velmi nadaným liturgem a dosáhl asi maximum toho, co lze v kamenném chrámu, ve velkém shromáždění v rámci poslední liturgické reformy dosáhnout: Shromáždění, které je vědomé si své role, zpívající jak chorální, tak nové zpěvy.^[3] Fungující scholy, mužská a dívčí, které podporovaly zpěv celého shromáždění. Množství dalších služeb.

Reinsberg liturgii vytvářel za chodu, na začátku ještě nebylo jasné, jaký pořad se vlastně vyvine. Věnoval liturgii dostatek času, říkal: „Proč bychom se odbejvali, teď budeme slavit.“ Pokud se mu něco líbilo, rozdával úsměvy na všechny strany. Pokud ne, okamžitě reagoval. Musel jsem vyřizovat pokyny typu: „Běž říct varhaníkovi, že hraje jako vožralej ponocnej.“ „Zastav zpěváky, ať to vezmou znova vod začátku.“ „Vyhoď ty dva v páté řadě, pletou si to tady s lavičkou v parku“.

Byl zcela svobodný k přístupu k liturgickým textům. Ačkoli si vždy žádal liturgickou knihu, modlitby téměř nikdy nečetl, ale improvizoval. Sám bych to nepoznal, pokud bych nestál často po jeho boku a do misálu neviděl. Na druhou stranu např. v době, kdy se začaly zavádět v liturgii přímluvy, si do rukopisné sbírky starých přímluv nechal dát vlastnoruční imprimatur od biskupa Františka Tomáška.

I ve velkém shromáždění čítajícím stovky účastníků znal každého jménem. Při podávání eucharistických způsob všechny s úsměvem oslovoval. Výjimečně sice vyloudil zvuk, kde polkl začátek i konec, a který byl kombinací oslovení Marie, Anno či Ludmilo, ale to byl jeden případ ze sta.

Jeho pojetí homilie odporovalo všem učebnicím, které jsem později četl. Často se řídil momentálním nápadem reagujícím na okamžitou situaci. Konaly se ovšem i pravidelné středeční liturgie slova, kterým předcházela poctivá exegetická práce otce Jiřího. Tentýž text se četl v několika překladech, včetně Bible kralické, a následoval systematický výklad. Pro začínající ve víře byla každou neděli po liturgii ještě hojně navštěvovaná „bohoslužba slova pro trpaslíky“. Několik málo let po pražském jaru, bylo možné vydávat měsíčně „Pracovní texty pro bohoslužbu slova“– materiál, který je do dnešního dne aktuální. Jménem Jiřího Reinsberga je připravoval Josef Myslivec.

Tento vzácný muž byl Reinsbergovi učitelem i rádcem. Jednou přistihl otce Jiřího, jak si překládá štólu na prsou obráceně než bylo zvykem.^[4] Reinsberg to komentoval: „Vidíte kluci, dvacet let jsem velebníčkem a pořád se musím učit.“

Jiným významným mužem žijícím v Reinsbergově stínu byl Miloslav Máša. V roce 1968 se Jiří Reinsberg stal vikářem a dostal Miloslava Mášu jako kaplana. Lidé někdy příliš okatě dávali přednost „velkému“ Reinsbergovi oproti tichému Mášovi. Vztah mezi oběma však byl příkladný. Dobře se doplňovali: rozevlátý, kumštem posedlý Reinsberg a úžasně pokorný, vzdělaný Máša.

Jednou po Velikonocích, jsem říkal Jiřímu Reinsbergovi při zpovědi: Otče, já z těch Velikonoc nic nemám, stále jen musím přemýšlet o pár minut dopředu, kde se má seřadit jaký průvod, kdo v něm má být, pořád jen řeším nenadálé situace, a když to skončí, jsem zcela odrovnaný. Reinsberg mi řekl: „A co si myslíš, že já? Musím si dávat pozor abych dobře vyslovoval, abych neříkal nesmysly. My tady nejsme od toho abychom měli zbožné pocity. Jsme tady kvůli druhým.“ A to dokazoval svým jednáním. Když jedné dámě při vigilii chytil od špatně držené svíce nalakovaný účes, v mžiku ji dal rukávem takový políček, že se oheň uhasil. Skautský a vojenský výcvik se nezapřel…

„Tuzexový“ kostel

Do Týna a k sv. Havlu přicházelo množství cizinců. V období těsně po koncilu, kdy ještě nebyla obnovena koncelebrace, jsme ministrovali řadě kněží, kteří přicházeli sloužit privátní mše. Brzy se však podíleli na společných slavnostech jako koncelebranti. V souvislosti s Pražským jarem stoupl i počet turistů. Jiří Reinsberg pak kázal v několika jazycích.

Komunistický režim velmi silně propagandisticky využíval cyklistický Závod míru. Celý den probíhaly přímé rozhlasové přenosy. Jako kluci jsme znali jména téměř všech závodníků. Jednou v neděli po bohoslužbě, kdy peleton závodu byl zrovna v Praze, nám Jiří Reinberg v sakristii sv. Havla řekl: „Kluci, dneska tady bude snídat mančaft, co teď jede nějakej cyklistickej závod. Chtěli jít na missu, ale tím jim v hotelu utekla snídaně.“ Za chvíli přišel kompletní italský tým včetně trenérů a doprovodu. Oči nám málem vypadly z důlků…

Byl to kus života…

jsme si říkali s kolegou před Týnem v den pohřbu. Byly to chvíle silné a krásné.

Jiřího Reinsberga jsem zažil v Týně při mnoha situacích. Byly chvíle, kdy byl kostel našlapaný (tak jako naposledy nyní při pohřbu otce Jiřího), i chvíle intimní, kdy nás bylo jen pár. Mezi první případy patří např. primice našich kolegů, týnských ministrantů Karla Samka a Franty Radkovského v r. 1970. Po skončení bohoslužby udíleli Karel s Frantou novokněžská požehnání. Dostal jsem od Jiřího Reinsberga pokyn „nikoho do presbytáře nepouštět“. Požádal jsem o pomoc několik spolehlivých kolegů a téměř svými těly jsme hájili vstupy do presbytáře. V podstatě marně. Lidé si vymýšleli nejrůznější triky, jak se k požehnání přednostně dostat, pokyny nerespektovali, přeskakovali mřížku. Nastal tam docela chaos. Reinsberg mi dal (lehké) „mytí hlavy“. Mrzelo mě zejména, že jsem rozkaz svého šéfa nesplnil. Nemohl jsem se také srovnat s tím, že lidé jsou ochotni se chovat i v takovéto situaci jako stádo bizonů. Všiml si mne, už dlouho, když bylo po všem, Miloslav Máša a utěšoval mě slovy: „Lidé se nadchnou na fotbale či na koncertě a propadnou davovému šílenství, tak proč by se nemohli nadchnout na primici. A je to vyšší motivace než fotbal.“

Událost druhé skupiny se stala 21. 8. 1969, při prvním výročí okupace. Na Staroměstském náměstí probíhala demonstrace a celé okolí bylo neprodyšně uzavřeno policií a Lidovými milicemi. Šel jsem jako obvykle do Týna na bohoslužbu, ale nebylo možné se tam dostat. Vchod z náměstí nebyl přístupný. Poměrně s obtížemi (zátarasy a slzný plyn) jsem se díky znalosti terénu dostal staroměstskými průchody až k Celetné ulici a viděl jsem na vchod do Týna. Z Celetné se valil dav demonstrantů k náměstí a když už byl blízko, bylo proti němu nasazeno vodní dělo a těžkooděnci, kteří vždy někoho chytili. Situace se několikrát opakovala. Z úkrytu jsem si všiml, že jakmile začnou policisté útočit, otevírá Jiří Reinsberg bránu, aby poskytl lidem azyl, a okamžitě ji pak zase zavírá. Když jsem se chtěl do dveří dostat, musel jsem se přidat k demonstraci. Křičel jsem s ostatními „Húsák, hnúsák“ a prodíral se davem na druhou stranu ulice. Brzy dělo zaútočilo a dav se dal na útěk. Skočil jsem ke dveřím, které se naštěstí na chvilku otevřely. Jiří Reinberg mi řekl: „Dobře že jsi tady, běž to připravit, za chvíli začneme.“ Dostalo se nás ten den do Týna velmi málo, snad deset, dvanáct lidí. Všichni jsme stáli nahoře v presbyteriu kolem oltáře a modlili se za naši zem, které právě začínalo tuhé období normalizace. Zvenku zazníval tlumeně zvuk demonstrace, výkřiky a bohužel i střelba…

Užili jsme si legrace

Jiří Reinsberg nám vštěpoval, že kněz má být vždy připraven posloužit tomu, kdo žádá o svátost smíření. Dokládal to příběhem: Přišel za ním perfektně oblečený Maďar, a stále říkal jediné slovo: „birmovku“. Pater mu odvětil, že není biskup, aby mohl biřmovat a že stejně biřmování se nedává takto na počkání. Maďar ale trval na svém. Chtěl birmovku, popadl patera za rukáv a táhl ho ke zpovědnici. Reinsberg pochopil, že chce zpověď. Zašel si pro svojí polní příručku, kterou měl z války. Byly zde v řadě jazyků, včetně maďarštiny, otázky týkající se desatera. Zejména ty těžší kalibry, tzv. „vojenské hříchy“: Znásilňoval jsi? Kolikrát? Plenil jsi civilní cíle? Kolikrát? Sám, nebo s jinými? atd. Tak proběhla zpověď. Když dostal Maďar rozhřešení, vyklubal se z něj Čech, najednou uměl mluvit a řekl paterovi: „Ani nevíte pane faráři, jak se mi ulevilo.“

Na Popeleční středu po liturgii přišla do sakristie paní hraběnka Kinská. Přesto, že musela za komunistů ve svém vlastním paláci bydlet v domovnickém bytě a uklízet, zůstala dámou. (Otec Jiří měl s rodinou dobré sousedské vztahy, mj. si ke Kinským chodil jezdit s pikovláčky. Syn paní hraběnky s námi ministroval.) Paní hraběnka zářila všemi barvami, které tehdy kosmetický průmysl západního světa poskytoval. Na rtech červená, na tvářích oranžová, na očích modrá, na obočí černá atd. A do toho všeho na čele velký popelec vtisknutý do milimetrové vrstvy make-upu. Jakmile ji Jiří Reinsberg uviděl, živě zareagoval: „Madam, vy vypadáte báječně… Jak Vinnetou před bitvou…“ Zatímco jsme se řezali smíchy, paní hraběnka naznačila úklonu a lehce se pousmála.

Jedna dobrá týnská duše měla kamarádku evangeličku. Obě to byly velmi kultivované dámy. Vzájemně diskutovaly a respektovaly se. Evangelička řekla jednou katoličce: „Víš, přece jen ti naši faráři mají nějaké vzdělání, nějakou kulturu projevu, zatímco ti vaši, to jsou takoví hodní strejcové.“ Katolička opáčila: „Asi máš pravdu, ale určitě jsou výjimky. Seznámím tě s knězem, který je vzdělaný a kultivovaný. Domluvili si u Reinsbergů návštěvu. V té době žila ještě stará paní Reinsbergová, která se nikdy nenaučila pořádně česky. Při příchodu položila katolička Reinsbergovi první zdvořilostní otázku: „Otče, jak se daří vaší mamince?“ On opáčil a tím doložil své vzdělání a kultivaci: „Ále ta jen leží a říká, já sem srala do postele…‘“ Nicméně návštěva nakonec dopadla dobře.

Bylo potěšitelné, že mezi mnoha desítkami ordinovaných služebníků katolických byl pohřební bohoslužby za Jiřího Reinsberga účasten i jeden služebník evangelický – doc. Jan Štefan. Méně potěšitelné bylo, že ačkoli se tak stalo 40 let po návštěvě dvou kamarádek u Reinsberga, nebyl pozván ke stolu Páně.

Začínalo se pozdě…

Jiří Reinsberg měl jednu nectnost – bohoslužby začínaly s deseti i patnáctiminutovým zpožděním. Úplně za to nemohl – neodmítal nikoho, kdo žádal o zpověď. Buď lidem ve frontě před zpovědnicí došlo, že by měli přijít jindy, nebo na to dopláceli všichni.

Přišli jsme pozdě i když do Týna přišel tehdy nový biskup František Tomášek… Když průvod, na jehož konci šel zářící otec Jiří, dorazil k hlavnímu vchodu, F. Tomášek tam již delší dobu klečel a modlil se.

Otec Jiří věděl, že chodí pozdě a nepovažoval to za nic hezkého. Jednou říkal, že to bude i při konci světa, když se všichni už shromáždí a Pán zasedne na soudnou stolici, přiběhne ještě jeden zájemce a svatý Petr mu řekne: „Čoveče, kam se valej, dyť už to začalo, už nepouštíme…“ Ten adept pípne: „Já jsem týnský farář…“ A Petr na to: „No to je jiná, tak hybaj.“ – A dovolím si pokračovat: Adept přijde k trůnu a řekne: „Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.“ Pán mu odpoví: „Správně služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.“ Když pak přijde ten, který svou hřivnu zakopal, řekne Pán: „Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo jich má deset.“ Jeho družina řekne: „Pane, má už deset (a navíc přišel pozdě).“ Ale Pán odpoví: „Každému kdo má, bude dáno…“

 

 

 

 

---

 

^[1] Legio Angelica, ministrantský měsíčník pro liturgickou a sociální výchovu hochů, ročník IV (1933), číslo 1., str. 15

^[2] K sv. Havlu a do Týna, kde působil Jiří Reinsberg, jsem chodil v letech 1964–72 minimálně třikrát, obvykle pětkrát týdně (byla to jakási liturgická droga). V jeho těsné blízkosti jsem byl přímým svědkem koncilních a pokoncilních liturgických reforem, které zde probíhaly s jistým předstihem. Jiří Reinsberg byl v té době v plné síle, bylo to mezi jeho 46. a 54. rokem života.

^[3] Jiří Reinsberg vydal „Svatohavelský zpěvník“ na kterém se podílelo několik předních skladatelů (např. Petr Eben, Ilja Hurník). Texty písní vytvořil zejména dr. Josef Myslivec.

^[4] Až do reformy nosili západní kněží štólu překříženou, nyní jim volně splývá.

Vedle Jiřího Reinsberga ztratila v lednu roku 2004 česká křesťanská komunita další tři významné osobnosti.

Na evangelické straně to byl prof. ThDr. Jan Milíč Lochman. Zemřel ve švýcarské Basileji jako emeritní profesor a bývalý rektor tamní univerzity 22. ledna 2004 ve věku nedožitých 82 let. Prof. Lochman se narodil 3. dubna 1922 v Novém Městě nad Metují, teologii studoval v Praze, St. Andrews a Basileji. Doktorem teologie se stal roku 1948, docentem roku 1950 a profesorem na Komenského fakultě byl od roku 1960. Stal se tam nástupcem prof. Hromádky na katedře systematické teologie. Po roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde pokračoval ve své vědecké a pedagogické činnosti.

Pro jeho vědeckou práci i působení v církvi byl příznačný důraz na dialog a syntézu. Na syntézu mezi filozofií, teologií a etikou, na dialog mezi lidmi různých názorů, mezi odborníky různých odvětví, na ekumenismus. Prof. Lochman byl pravděpodobně světově nejznámějším českým teologem. Zejména jeho knihy o základních textech křesťanství – Desateru, Otčenáši a Krédu – měly velký ohlas. Po listopadu 1989 mohla být jeho práce spravedlivě oceněna i u nás, a tak obdržel roku 1992 čestný doktorát Karlovy univerzity a roku 1998 Masarykův řád.

Dále nás opustili dva známí katoličtí církevní historici. V nedožitých 93 letech zemřel 3. ledna ve Staré Boleslavi emeritní profesor Katolické teologické fakulty UK ThDr. Jaroslav Kadlec. 15. ledna 2004 v Praze zemřel ve věku 74 let bývalý děkan Katolické teologické fakulty UK v Praze, prof. Jaroslav Václav Polc. Oba dva významně ovlivnili církevní historickou vědu v Čechách a na Moravě jak svou vědeckou, tak i pedagogickou činností.

ThDr. Jaroslav Kadlec se narodil 10. března 1911 v Dolní Cerekvi. Vystudoval bohosloveckou a filozofickou fakultu UK, roku 1934 byl vysvěcen na kněze a roku 1938 získal doktorát z teologie. V letech 1939-1949 přednášel v českobudějovickém semináři církevní dějiny a dějiny křesťanského umění. Působili jako biskupský sekretář, po válce krátce jako docent na Teologické fakultě v Praze. V padesátých letech se nemohl věnovat svému oboru, kterým celý život byly české církevní dějiny. Proto se v rámci tzv. skryté církve podílel na formaci bohoslovců, kteří nevstoupili do komunisty ovládaného semináře – tím si Jaroslav Kadlec v roce 1958 vysloužil dva roky kriminálu, osm let práce vl isovně pelhřimovského Agrostroje a vynucený odchod do důchodu v roce 1974. Do roku 1968 nesměl veřejně působit v duchovní správě. Za totalitního režimu vycházeli jeho knihy především v zahraničí. Podílel se na odborné přípravě budoucích kněží na teologických fakultách v Praze, Litoměřicích a po roce 1989 opět v Praze. Vedle své bohaté pedagogické a vědecké činnosti nikdy neopomíjel pastorační kněžskou službu. Jako důchodce působil v duchovní správěv Horní Cerekvi a ve Veselé na Pelhřimovsku.

Profesor Jaroslav V. Polc se narodil 14. 9. 1929 českým rodičům v Chicagu. Základní a střední školu absolvoval v Praze, kde také maturoval na Jiráskově gymnáziu roku 1948. Dva roky potom studoval na St. Procopius College v Lisle v americkém státě Illinois. Licenciát teologie získal na Papežské lateránské universitě v Římě, kde studoval v letech 1950-1955. Na kněze byl vysvěcen 25. 9. 1955 v Green Bay v USA. V letech 1960-1962 byl knihovníkem Papežského pastoračního ústavu na Lateránské universitě a zároveň tajemníkem právě založeného Ústavu Jana XXIII. pro patristiku a středověk. Roku 1962 byl na Lateránské universitě promován na doktora teologie. O rok později se stal ředitelem knihovny této university a ve funkci setrval až do roku 1991. V roce 1964 získal, opět na Lateránské universitě, licenciát církevního práva a diplom Školy paleografie a diplomatiky při Vatikánském tajném archivu. V letech 1968-1989 řídil náboženskou řadu římské Křesťanské akademie, ve které vyšlo 110 svazků. 29. 4.1991 byl Jaroslav V. Polc jmenován docentem pro obor církevní historie na Katolické teologické fakultě Karlovy University v Praze a 14. 10. 1992 profesorem církevních dějin a patrologie. V letech 1997-2002 byl děkanem KTF UK. V poslední době se věnoval církevní historii a připravoval také publikaci o kardinálu Beranovi.

připravili ld a JaS
 

Getsemany čtu rád, samozřejmě, plno věcí se mi líbí, plno beru s výhradou, a protože nemám mnoho času, nechávám své výhrady odeznít v myšlence na autorskou (básnickou) licenci.K pravdě přeci směřujeme, nikdo ji nevlastníme. Přesto mě k psaní vyprovokoval nekrolog Pavla Hradilka Antonín Liška: biblista, učitel, pastýř (Getsemany 11/2003, s. 290-291). Vyprovokoval mě svou extrémní subjektivitou. Neupírám ji autorovi, jeho zkušenosti s osobností biskupa Lišky jsou jistě takové, jak píše, vždyť to byl vážený muž a kněz, který poznamenal osud českého katolictví, jež sám prožíval se všemi kříži i nadějemi až do své smrti.

Vadí mi však, že se Pavel Hradilek pokouší pod žánrem nekrologu o prezentaci své vize dějin české církve v posledních desetiletích. Proto je mi líto, že to (a omlouvám se, že tak bohužel nechtěně mohu udělat i já) odnáší osobnost biskupa Lišky.

Nelíbí se mi autorova kontrapozice, kterou staví mezi osobností, podle něj odvážného disidenta, který se riskantně věnoval vzdělávání podzemní církve a pak ji vstřícně podporoval i v těžkých pro ni chvílích po roce 1990 (Pavel promine mou zkratku subjektivního čtení) a mezi „politikářským“ Mádrem, jež si vybudoval „dolní konsistoř“ ve Spálené ulici, kde se prý přijímala různá rozhodnutí včetně personálních, což prý biskup Liška těžko snášel. Hradilek mu navrhoval, aby Mádra uplatnil na fakultě, aby nepolitikařil, ale tento návrh se nepodařilo prosadit. Tak kdo vlastně personální otázky kladl: Mádr nebo Hradilek?

Zlobí mě Hradilkova historická nepravda. V té době jsem totiž ve Spálené ulicia v redakci Teologických textů pracoval, byl jsem očitým svědkem všeho, ale „dolní konsistoř“ jsem neviděl (možná byla tak zakonspirovaná?). Viděl jsem jen člověka, který vpravdě na čelním místě v těžkých dobách spolutvořil podzemní církev, bez jakéhokoli ocenění či úlevy státních a církevních orgánů, který ji vpravdě riskantně vzdělával, pro ni žil a pracoval, viděl jsem ho nyní, jak v nasazení svých sil a zdraví pokračuje ve své pokorné činnosti dál. Kdyby politikařil, určitě by byl jinde!

A podobně bych byl skromnější v hodnocení vývoje ve vztazích k podzemní církvi po roce 1990.

To jen tak pro upřesnění k nekrologu Pavla Hradilka. Vím, že co je napsáno, bude o několik let později možná užíváno jako materiál; a každá ne-příliš-pravda může deformovat vizi dějin. Proto mí přátelé jistě tuto korekturu přijmou a nepřestanou býti přáteli.

EliškaKapalínová

Reakce na články Tachov – konflikt koncepcí 19. a 21. století odPavla Hradilka a Nováevangelizace a jak jí účinně zamezit od Josefa Svobody (Getsemany č.146).

Nepatřím mezi „Hasovce“ a ani je moc neznám, také se mi krajně nelíbilojejich arogantní a velmi útočné vystoupení při návštěvě biskupa Radkovského, ale nepatřím ani mezi příznivce otce Reného.

Letos mi bude padesát let; takse dá říci, že nepatřím ani mezi mladé lidi, ani mezi ty babičky. Musím říci ito, že rozdělení věřících se mi velmi dotýká, neboť mezi příznivci Reného mám kamarády a názorovýrozdíl na činnost Reného nás dost rozděluje. Ale už nemohu přihlížet nečinně ktomu, jak se všude píše jen o zásluhách otce Reného a sám René se i nadáleprezentuje tak, jako kdyby se nic nedělo.

Když jsem přišla do Tachova,nebyla jsem věřící a do kostela jsem chodila obdivovat jen architekturu ačerpat klid a mír, který jsem tam vždy cítila. Věřila jsem po svém, říkávalajsem, že věřím v „široširý vesmír“, ve kterém je veškeré bohatství a kterýmě nenechá padnout.

Životní zkušenosti, běžnéstarosti a problémy rozvedené ženy s dětmi, nedostatek peněz, ale i osamělost ataké přátelství s věřící kamarádkou mě přivedly do kostela. Bylo to zrovnao Velikonocích. Dnes nevím, jestli to byla hudba, která se linulaz varhan, nebo atmosféra kostela, či slovo kněze – otce Reného, ale celousvatou mši jsem provzlykala. A ještě několik dalších. Od té doby jsemv sobě cítila klid, pohodu a duševní vyrovnanost. Začala jsem chodit i nabiblické hodiny, které probíhaly ve společenském sále na faře pod vedením PetraVaďury. Začala jsem chodit pravidelně i na mše, mělabych napsat liturgii, jak si přál otec René, který slovo mše asi neměl rád.Zúčastňovala jsem se společných akcích, které se zde organizovaly.

Otce Reného jsem obdivovala akdyž moje dospívající dcery projevily přání být pokřtěné a začaly docházet napřípravu ke křtu, staly jsme se i jeho blízkými přáteli. Všechno probíhalov klidu, byla jsem celkem spokojená až do doby, kdy jsem začala chodit dozaměstnání na směny. Času bylo méně, nemohla jsem být tak aktivní jako dříve.Možná i pod vlivem kázání v kostele, kterým jsem mnohdy nerozuměla, protožebyla velmi náročná a určená spíše intelektuálům, a ve kterých kněz často kritizovalchování starších věřících, jsem ubírala na aktivitě. A hned se dříve vřeléchování otce Reného změnilo v nevšímavost, chlad a v přehlížení.

Otec René byl první kněz,kterého jsem takhle blízce poznala a u kterého jsem byla i u své první zpovědi.Zdálo se, že je velmi otevřený vůči mladým lidem a novým tvářím vůbec. Vážilajsem si ho a obdivovala. Ale přesto měrozčilovalo jeho vystupování vůči starým lidem v kostele.

Víte, tak jako má člověkpředstavu o tom, jaký má být učitel, lékař, tak má i představu o tom, jaký mábýt kněz. A přestože jsem nevyrůstala v křesťanské rodině a osobněnepoznala žádného kněze, měla jsem i já představu o tom, jaký má být kněz. Amyslím, že moje představa zcela odpovídá představám ostatních lidí, věřících inevěřících. Kněz má být pokorný, laskavý, trpělivý, má brát všechny lidi stejně,nedělat rozdíly. Z kněze má být cítit láska k lidem, měl by mítpochopení i pro jejich chyby. Měl by věnovat pozornost zejména starým anemocným lidem, měl by se umět vcítit do života svých věřících. A takový otecRené nebyl. Těžko jsem snášela, když neděli co neděli velmi otevřené kritizovalvěřící v kostele při mši, zejména ty staré babičky, které chodily léta do kostela a byly zvyklé na určitýřád v kostele a na laskavého kněze.

Ani přes moji víru v Bohajsem nedokázala dál chodit do kostela ke knězi, s jehož chováním jsemnemohla souhlasit. Můj narušený osobní vztah s otcem Reném byl silnější.Nemohla jsem posuzovat (a myslím, že na to nemám ani právo, ani znalosti)jestli úkony kněze byly dle předpisů či nikoli. Vadil mi však jeho přístupk Panně Marii. Neuznával růženec, neuznával poutě na svatá místa, žádnétradice při liturgii. Všechno staré rušil bez ohledu na zvyklosti staršíchvěřících, z nichž mnozí chodili do kostela i za totality, bez vysvětlovánía pochopení. Říkával, že je to folklór.

Časem a díky přátelstvís některými věřícími jsem se dokázala vyrovnat se svým narušeným vztahems otcem Reném. Naučila jsem se chodit do kostela ne za knězem, ale zaBohem, za Kristem, pro svoji víru. Pak jsem zjistila, že narušené vztahya podobné zkušenosti s otcem Reném mají i jiní věřící. Stále vícepřibývalo těch, kteří se dostávali na „druhou stranu“ a kteří se ptali: „Kdejsou všichni ti věřící, které otec René přivedl do kostela? Proč nadále nechodína mše, proč nejsou vidět?“

Pravda je taková, že otec Renédokázal oslovit, zaujmout i získat lidi pro víru, ale neuměl je udržet. Takjsme se začali za kněze modlit a v přímluvách jsme prosili zaobnovení narušených vztahů. Po prvnípřímluvě, kterou jsem četla zrovna já, mi otec René přímo při podávání TělaPáně řekl, že když příště budu něco chtít, mám se nejdříve jeho zeptat. Pobližším vysvětlení po mši mi kněz řekl, že by mi jiný kněz Tělo Páněnedal. Přes všechny mé osobní špatnézkušenosti s otcem Reném jsem věřila, že on sám zváží svůj postoj kestarým lidem, že změní své někdy až arogantní a přehlíživé chování.Opravdově jsem chtěla, aby u nás v Tachově zůstal a mohl dokončit svézapočaté dílo. Dnes s odstupem času jsem ráda, že jsem se dostala na„druhou stranu“ a že došlo k výměně kněze. Umožnilo mi to vidětsouvislosti a všechny události s nadhledem a také jsem mohla novéhokněze, otce Václava, lépe přijmout. Úzký okruh spolupracovníků otce Renéhododnes nedokáže přijít za svým Bohem do svého kostela a přijmout nového kněze.Schází se v prostorách jiné církve, hledají způsoby, jak zkreslit všechnyudálosti kolem odchodu otce Reného a udržují svoji nenávist. Ještě včera bychmusela pět chválu na to velké dílo, které se dařilo ve Starém Sedlištivybudovat s nemalou účastí otce Reného, ale dnes už ani toto nemohu viděttak zářivě. Dnes vím, že se Centrum setkávání mělo budovat v Tachově společněse všemi místními církvemi, tak, jak se jejich představitelé domluvili na jednomspolečném setkání. Postupně však od společné domluvy ustupovali a otec Renézačal tuto cizí myšlenku uskutečňovat právě ve Starém Sedlišti a dokonce i podstejným názvem.

Nevím, kde P. Hradilek bral informace o dění v Tachově, ale soudě podleobsahu článku zřejmě jen od příznivců otce Reného. Proto článek není zcelaobjektivní. Např. píše o spolupráci s Dětským domovem v Tachově. Tatospolupráce se smrskla „jen“ na poskytnutí zázemí jedné dívence. Píši jenv uvozovkách proto, že osobně to vnímám jako velmi kladnou věc, nicméněnelze pak použít slovo spolupráce. Myslím, že mnozí pracovníci DD by totouvedli na správnou míru.

Jako jeden z důvodůuvolnění otce Reného zmiňuje i „neuctivé chování k babičkám“. Myslím, žeaž na několik málo výjimek nebyly tyto babičky právem s chováním otceReného spokojeny, neboť mělo daleko jak k úctě ke starším, taki k lásce k bližnímu…

Dále P. Hradilekpíše o množství nových křesťanů, které otec René přivedl k víře, a tudíž io nutnosti přizpůsobení liturgie těmto novým tvářím. Nepřesnost vidímv tom, že v kostele těchto nových tváří bylo poskrovnu, a tak nebylozapotřebí liturgii měnit. Pro tyto nové tváře měl být nabídnut katechismus. Nabízíse otázka, proč nemohlo být kázání přizpůsobeno složení věřících, tzn. pročotec René myšlenky, se kterými chtěl seznámit věřící, nesděloval jazykem,kterému by všichni rozuměli.

Píše o vztahu s bývalýmknězem, ale už neví, proč byl narušen, proč byl až nepřátelský. Nebylo to dánoi nedostatkem základního slušného chování, úctou ke starším a arogancíotce Reného? Jak znám P. Holešovského, neumím si představit, že by i při velmivypjatých a nepříjemných jednáních nezachoval vždy slušnou formu, což se nedáříci o otci Reném.

Není nezajímavá i poznámka osložení lidí v kostele při rozhodující návštěvě biskupa Radkovského, o „regionální konferenci KDU-ČSL“. Což neví,že nejbližší věřící v okruhu otce Reného kandidovali právě za tuto stranu?Musím souhlasit s tím, že projev opozice byl vskutku velmi nekultivovaný avelmi útočný a nechápu, proč ani biskup nezakročil.

Pak P. Hradilekpíše o současném stavu, o nešetrném postupu nového kněze, který zrušil biblickéhodiny, a tak vlastně dovršil rozdělení farníků. Nešlo o zrušení hodin, jen oslušné požádání, aby v době konání mše svaté v kostele neprobíhalasoučasně jiná akce pro katolíky. Píši „pro katolíky“, protože v současnédobě se biblických hodin účastnili výhradně katolíci.

Živé a zdravé společenství ŘKFTachov a Staré Sedliště, o kterém píše J. Svoboda v druhém článku, seskládalo jen z příznivců otce Reného a čítá cca 20 osob. Rozhodně mezi něnepatřila většina věřících, kteří se účastnili nedělních mší v kostelea k jejichž názoru se nikdy nepřihlíželo. A ne všechny akce bylyurčeny všem.

Když tak čtu výčet aktivit otceReného, připadá mi na mysl srovnání s nafouknutou bublinou, i přesto, žezpočátku zamýšlené spolupráce (např. s DD či domovy důchodců) a jinéaktivity byly míněny opravdově a upřímně. Výsledek ale byl docela mizivý. Jeotázka, proč se tyto akce nenaplnily.

Řada věřících, kteří jsou dnes„na druhé straně“, patřila dříve k přátelům a spolupracovníkům otceReného. Ale protože si dovolili otevřeně nesouhlasit s jednáním kněze aněkteří mu své připomínky i osobně řekli, poznali tak i jeho druhou tvářa upadli tak u svého kněze do nemilosti. Mezi takové lidi patří i současnýsprávce Centra setkávání.

Nenávist a hněv stálepřetrvávají. Někteří příznivci otce Reného např. při setkání církví a dominancív aliačním týdnu při přímluvě za boží požehnánípro výše zmiňovaného správce Centra setkávání a za jeho činnost nesouhlasnězamručeli. Jiní příznivci a skauti zároveň nechtěli dát do kostela Betlémskésvětlo. A sám otec René se na rozloučenou při jednom setkání všech církví místopodání ruky otočil zády. I takový je otec René a někteří jeho příznivci.

Dnes v kostele vládnepohoda a klid. Tváře věřících jsourozjasněné, uvolněné a spokojené. Pryč jsou chmury a obavy z toho, zaco je zase bude otec René peskovat. Uvolněnost je znát i v tom, že se lidérozezpívali a kostelem zní hlas silného sboru, jak uvedla i naše varhanice.Nový kněz, otec Václav, si získal přízeň věřících svojí pracovitostí, pokorou aláskou k lidem. Přijďte a posuďte sami. Jste srdečně vítáni!

Jiří Šváb

Jiří Šváb byl v letech 1996-99 ředitelem DD Tachov,nyní působí v Praze jako pedagog zabývající se syndromem ADHD u dětí adospívajících. Nebyl a není členem žádné církve. Reaguje na tvrzení E. Kapalínové (viz předchozí článek) o údajné nepatrnosti aneúčinnosti spolupráce bývalého tachovského římskokatolického duchovního René Milfaita s DD v Tachově.

Pan René Milfaitse spolupodílel na organizaci mnoha akcí pro dětské domovy, a to nejenv Tachově – např. připravoval a uváděl soutěž mezi všemi dětskými domovyZápadních Čech roku 1998. Spolupořádal turistické pochody, pomáhal zajišťovatvzdělávací akce (např. beseda s MUDr. P. Pöthemo zneužívaných dětech), aktivně se podílel i na sportovních utkáníchv kopané apod. Během mého působení pomáhal i s managementem zařízení– sháněl sponzory, pomáhal při dopravě a integraci dětí.

„Dívenka“ zmíněná paní Kapalínovou nebyla první dítětem z tachovského domova,o které se na vlastní náklady pan Milfait staral.Z hlediska náhradní rodinné péče jde však o naprosto zvláštní případ.Dívka měla být odeslána do výchovného ústavu pro negativismus, agresi a další ipro dětský domov nepřijatelné postoje. Odvaha přijmout dívku a pravidelně o nipečovat je to, co vedlo k postupné změně chování dospívající.

Paní Eliška Kapalínovábyla pracovnicí Dětského domova v Tachově do roku 1996. Během let 1996 –1999 mi není nic známo o její případné spolupráci se zařízením ani že bypravidelně pečovala na vlastní náklady o některé dítě domova. Naopakpředpokládám, že pan René Milfait ve svých aktivitáchpro Dětský domov v Tachově pokračoval i po mém odstěhování do Prahy.

Jan řečený Rokycana (* mezi lety 1390 a 1397, † 22. 2. 1471) se podle pověsti narodil v chudé chalupě na rokycanském předměstí Pátku nynější Rokycanova ulice čp. 26. V Rokycanech je jeho pamětní deska umístěna na průčelí radnice. Jméno Rokycanův sbor nese také moderní budova Českobratrské církve evangelické z r. 1932 v Jiráskově ulici. V zasedací síni rokycanské radnice připomíná slavného rokycanského rodáka obraz Jana Muchy Jan Rokycanana koncilu v Basileji, kde nikdy církevně nepotvrzený biskup vyjednával s představiteli římské církve o kompaktátech.

Rokycany, byly od počátku své historie církevním zbožím. Od roku 1100 patřily k majetku pražského biskupství. Arnošt z Pardubic zde v roce 1362 založil augustiniánský klášter. Rokycanští obyvatelé se postavili na stranu husitů. Pro ilustraci náboženského vývoje ve městě můžeme použít ukázku z knihy A. Podlahy Posvátná místa království českého, díl VI.:

Roku 1421 12. února vpuštěn byl Žižka s vojskem svým do města, když byl slib učiněn že města i obyvatelův ušetří. Ale ledvaže vojíni jeho ve městě se octli, vrhli se na klášter, zpustošili jej, kanovníky zvěšeli, probošta jménem Jana do sudu zabednili a uprostřed kostela upálili. … Roku 1422 dostaly se Rokycany v moc katolických Plzeňanů a r. 1424 tu byl pánem katolík Jan Hanovec ze Švamberka. Ale r. 1430 patřily Rokycany k bratrstvu táborskému a poroučel tu Svojše ze Zahrádky. Tehdáž rozmohla se v Rokycanech strana pod obojí, jejíž vynikající stoupenec mistr Jan z Rokycan zde se narodil, tou měrou, že v držení měla kostel děkanský. Kněží pod jednou měli prý obydlí své nablízku kaple sv. Petra a Pavla, v níž věřícím pod jednou přisluhovali. Ale zanedlouho nabylo tu katolictví zase převahu a roku 1441 obsazeno bylo probošství rokycanské z konventu Roudnického. .… Po zaniknutí probošství (r. 1546) byla v Rokycanech zase pouhá fara a to fara katolická, ač obyvatelstvo téměř naskrze bylo smýšlení husitského a jen pramálo bylo věrných katolíků. Za třicetileté války se musela kvůli víře vystěhovat řada rodin. Město, které se nachází nedaleko od Plzně směrem na Prahu, bylo i později ve své historii několikrát zničeno procházejícími vojsky, švédskými, francouzskými, pruskými.

Z Janova životopisu vyplývá, že krátký čas působil jako řeholník v tomto augustiniánském klášteře, kde získal také své první vědomosti. „Prostředí augustiniánů-kanovníků mohlo být pro mladého řeholníka, který se právě vrátil z Prahy poznamenané prudce se rozvíjejícím reformním hnutím, přitažlivé ještě v jiném směru – totiž určitou vstřícností tohoto řádu vůči Husovi. V případě rokycanského kláštera lze možná hovořit i o zvláštních sympatiích, jež tento konvent choval k proslulému kazateli a univerzitnímu pedagogovi. Rokycanští kapitulárové nejen čerpali z Husových spisů při své vlastní literární tvorbě, ale v kritickém roce 1412 to byli právě oni, kdo neváhali obrátit se na blízkého Husova přítele a kolegu Jakoubka ze Stříbra s informací o bojovném protihusitském letáku, který tehdy obíhal po venkově. Protože Jakoubkovi poslali i opis polemického dílka, mohl na něj pražský mistr okamžitě reagovat sepsáním obšírného spisu Tractatus responsivus.“

Rokycana nepobyl v klášteře dlouho a pravděpodobně ho opustil ještě jako pouhý novic. Dá se předpokládat, že řeholní stav opustil v r. 1413. Možná právě tehdejší spory kolem rychle se radikalizujícího Husa vyvolaly takové názorové pnutí, že se Rokycana v nové situaci rozhodl volit raději odchod; možná byl ale z kláštera opravdu vyloučen. Knězem byl vysvěcen roku 1424 pražským arcibiskupem Konrádem z Vechty. Týnským farářem se Jan Rokycana stal v roce 1427. Hlavní týnský farář býval zároveň farářem universitním. Vzhledem k tomuto propojení s universitou a působením vynikajících kazatelů, jako byli Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže, se Týnský chrám stal duchovním centrem nejen Starého Města.

Jan byl žákem Jakoubka ze Stříbra. Ve svém přístupu k reformaci byl zastáncem umírněného křídla. Kritizoval extrémní názory táboritů a jako zvolený pražský arcibiskup (od roku 1435) usiloval o smír s katolickou církví. Jeho základním cílem bylo i to, aby kališnická církev byla lepší než církev římská. Ale toto zlepšení neviděl v přílišném vzdálení se učení katolické církve. Spíše odmítal tuhý centralismus apoštolské kurie, podobně jako se bránil nenapravitelné roztržce sŘímem, kterou provedli Táboři. Bez rozmyslu nepřijímal ani názory Jakoubkovy, zastával transubstanciaci, a ne remanenci. Držel také víru v očistec, v sedm svátostí, vzývání svatých, používání ornátů a starodávného bohoslužebného náčiní. Jako teolog se projevil výklady na evangeliu sv. Lukáše a sv. Jana. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Postila, sbírka jeho kritických kázání v Týnském chrámu z let 1456 až 1457, která je ukázkou jazykové vytříbenosti, slohové jadrnosti a svěžího životního obsahu. Odráží se v ní život českého husitství po kompatátech.

Rokycana prosadil cestu a jednání ohledně kompaktát na Basilejském církevním sněmu, kde se snažil dosáhnout také své potvrzení biskupem. S Prokopem Holým stál v čele poselstva a sám hájil článek o přijímání pod obojí. Ten byl jako jediný zčásti uznán koncilem a zahrnutdo kompaktát. Svého uznání za pražského arcibiskupa však Jan nedosáhl. Z politických důvodů jej uznal Zikmund Lucemburský, avšak brzy svůj postoj změnil. Správa církevních věcí byla přenesena na zmocněnce koncilu.

Dne 23. 8. 1436 byl císař Zikmund jako král český slavnostně vítán v Týně Rokycanou, načež byl ohlášen mír lidem v celé zemi a král doprovozen do svého dvora. Dne 8. 9. 1436 slavil v tomto kostele legát basilejského koncilu, kostnický biskup Filibert, za přítomnosti krále a dvora slavnou bohoslužbu. Když při ní uviděl, že Rokycana dělá při mši některé odchylky od katolického obřadu a podává Tělo a Krev Páně i malým dětem, žaloval na něho u císaře. Ten nařídil dne 24. 4. 1437 Rokycanovi, aby opustil Týnskou faru. Zároveň na ní dal uvést Mistra Jana ze Soběslavi příjmím Papouška, tehdy rektora univerzity.

Dne 11. 6. 1437 byl z císařova navedení zvolen administrátorem pražského arcibiskupství Mistr Křišťan z Prachatic, farář u sv. Michala. Rokycana, podporován panem Divišem Bořkem z Miletína, utekl z Prahy na jeho hrad Kunětickou horu. Pak až do roku 1448 přebýval v Hradci Králové. Většina kléru se však i potom k němu hlásila.

V roce 1444 došlo na zemském sjezdu po teologické disputaci ke smíření Rokycany se stranou Příbramovou, která představovala mírné utrakvisty. Od sjednocení stran pod obojí se distancovali táborité. Jejich potření dosáhl zemský správce Jiří z Poděbrad v roce 1452. V roce 1448 byla Jiřím z Poděbrad dobyta Praha a Jan z Rokycan opět slavnostně uveden do své týnské fary. Rokycana se stal nejvyšší hlavou církve pod obojí. Svou pravomoc vykonával společně s dvacetičlenným sborem duchovních a mistrů. Neměl však možnost udělovat svěcení. Mnoho novosvěcenců vysvěcených italskými biskupy se od utrakvistů distancovalo. Proto se Češi obrátili na Východ. Jednání o sjednocení obou církví bylo zmařeno dobytím Konstatinopole Turky v roce 1453. Řím se snažil pohnout utrakvisty k úplnému podřízení. Do Čech byl vyslán františkánský kazatel Jan Kapistrán a o sjednocení usiloval i učený Jan Kusánský. Oba dva bez úspěchu.

Vztah Rokycanův k Jednotě bratrské byl dvojznačný. Zdá se, že ji nejdříve hájil a později pronásledoval pro narušení jednoty utrakvistické církve, neboť byla vhodným terčem těch, kdo hledali záminku, aby Čechy mohli obvinit z kacířství.

Bylo mnoho těch, kdo stav církve pod obojí těžce nesli a toužili po obnově podle božího slova. Čtenáři a žáci Petra Chelčického, posluchači husitského arcibiskupa Jana Rokycany i další toužili následovat Ježíše Krista cele, bez výhrad. Chtěli se v praktickém životě opravdu řídit jeho slovy, povzbuzováni také Rokycanou, který ve svých kázáních zlořády a hříchy otevřeně káral.

Bratr Řehoř ho prosil, aby sestal jejich vůdcem a dostál tak svým vlastním kázáním, ale Rokycana se k tak radikálnímu kroku neodvážil – „to by mu přišlo na tvrdo skočiti …“ Přimluvil se alespoň u krále a ten skupince Bratří povolil usadit se na jeho litickém panství u Žamberka v pusté osadě Kunvald (za husitských válek vypálené křižáky). A jak sděluje později Lukáš: „tu se mnozí věrní shromáždili netoliko z lidu obecného, ale i z rytířského i z kněží … přidrželi se kněze Michala, faráře žamberského, a od něho služebností požívali…“ Usazením v Kunvaldě se tedy datuje vznik společenství, které se nejdříve v duchu původní myšlenky bezvýhradného následování Krista podle kázání na hoře nazývalo Bratři a sestry zákona Kristova. Později přijali název Jednota bratrská (latinsky Unitas fratrum).

Po svém zvolení českým králemv roce 1458 se Jiří z Poděbrad se snažil opětovně dosáhnout uznání Rokycany biskupem, stejně jako znovupotvrzení kompaktát papežem. Jan z Rokycan se ocitl uprostřed politického manévrování a jeho dosavadní vliv na Čechy byl značně oslaben. Po zrušení kompaktát v roce 1462 byla na Jana Rokycanu uvalena papežem klatba, která v roce 1466 postihla i Jiřího z Poděbrad. Oba dva zemřeli těsně po sobě v roce 1471 v průběhu tzv. druhé husitské války. Ta byla vyvolaná papežem Pavlem II. a vedena především ctižádostivým uherským králem Matyášem usilujícím o český trůn. Jan z Rokycanbyl pohřben ve svém farním kostel Panny Marie před Týnem. Jeho náhrobek v kostele se nedochoval.

 

Prameny:

 

J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin 1, Řím, Křesťanská akademie, 1987;

A. Podlaha, Posvátná místa království českého, díl VI., Praha, Dědictví svatojánské, 1910;

Zpravodaj Okresního úřadu Rokycany http://www.oku-ro.cz/zp0101.html;

Encyklopedie utrakvismu V Čechách, Mgr. Alois Sassmann – http://home.worldonline.cz/~ca967743/encykl.htm;

Časopis Jednota Bratrská, Ročník 74 (100) Březen 1997 Číslo 3, http://www.dulos.cz/1250/cz/jb/cas/jb9703.htm

zdroj:www.jamesoregan.com

 

Vstup a úvod

 

Kostel je temný. V jeho zádi předsedající říká:

Povstaň, Hospodine,

Bože pozvedni svou ruku,

nezapomínej na sklíčené (Ž 10,12)

Stvoř mi, Bože čisté srdce,

obnov v mém nitru pevného ducha. (Ž 51,12)

Následuje tichý průvod předsedajícího s přisluhujícími. Diakon či lektor nese lekcionář, doprovázejí jej služebníci se svícemi. Je tak vyjádřeno, že boží slovo je zdrojem světla pro svět. Po příchodu k předsednickému místu, jakmile služebníci umístí lekcionář, svíce a kříž se shromáždění postaví a předsedající jej pozdraví.

 

Pozdrav

 

Nebeský Otče, zhoj naše zranění,

a vytvoř z nás opět jednu rodinu

skrze lásku našeho Pána Ježíše Krista

a silou svatého Ducha.

Amen.

 

Úvodní modlitba

 

Modleme se (za to),

abychom sami sebe podrobili nárokům evangelia.

(ticho)

Nebeský Otče,

srdce tvého lidu je zraněné;

naše hříchy nás stahují do beznaděje;

naslouchej našim bolestem;

očisti nás svým slovem

ať žijeme novým životem.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

 

Liturgie slova

 

1. čtení Iz 50, 4-7 („Neukrývám svou tvář před potupami…“)

Všichni:

Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje,

pro své velké smilování zahlaď moje nevěrnosti,

moji nepravost smyj ze mne dokonale,

očisť mne od mého hříchu! (Ž 51, 3-4)

2. čtení Jk 2, 14-18 (Víra, není-li spojena se skutky, je mrtvá)

Všichni:

Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje,

pro své velké smilování zahlaď moje nevěrnosti,

moji nepravost smyj ze mnedokonale,

očisť mne od mého hříchu! (Ž 51, 3-4)

Evangelium Mk 8, 34 – 9,1 (Kdo ztratí svůj život pro mne)

Všichni:

Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje,

pro své velké smilování zahlaď moje nevěrnosti,

moji nepravost smyj ze mne dokonale,

očisť mne od mého hříchu! (Ž 51, 3-4)

 

Homilie

 

 

Příprava

 

Má modlitba spěje, Hospodine, k tobě,

je čas přízně, Bože nejvýš milosrdný.

Odpověz mi,věrný dárce spásy,

vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím.

Neskrývaj tvář před svým služebníkem,

když se soužím, pospěš, odpověz mi. (Ž 69, 14-15.18)

Připravme se na vyznání hříchu.

Ticho pro zpytování svědomí. Všichni sedí.

 

Všeobecné vyznání –znamení odpuštění

 

Předsedající odejde před oltář a klekne si spolu s ostatními.

S pokorou vyznejme svůj hřích.

Modleme se jeden za druhého, za boží odpuštění.

Všichni:

Vyznávám se všemohoucímu Bohu

a vám všem,

že často hřeším

myšlením, slovy i skutky

a nekonám, co mám konat:

jeto má vina, má veliká viny.

Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii.

všechny anděly a svaté,

i vás, bratři a sestry,

abyste se za mě u Boha přimlouvali. Amen.

Bůh je naše útočiště, naše síla,

pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.

Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky,

jak úžasné činy v zemi koná! (Ž 46, 2.9)

Ticho

Hospodin je milosrdný.

Ticho

Prosme Hospodina za odpuštění našeho hříchu.

Prosme Hospodina, aby nás uzdravil.

Prosme Hospodina, aby nám daroval pokoj.

Ticho

Ať na nás sestoupí tvůj duch pokání.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Odpusť naši nenávist a tvrdost.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Odpusť naše nevšímavosti a opomenutí.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Osvoboď nás od tíhy našich selhání.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Uzdrav hluboké šrámy na naší duši.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Odplav trosky našeho hříchu, které na nás lpí.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Pomáhej nám zvládat pokušení.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Dávej nám oči otevřené pro tvé stvoření, pro lidi, jako měl Ježíš.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Dávej nám odvahu jít cestou, jako šel Ježíš.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Dávej nám zakusit moc Ježíšova kříže v tomto světě.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Spojuj svoji rodinu v radosti a lásce.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Ať nás tvůj duch vede k věrnosti tvým přikázáním.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Ať tvůj duch povzbuzuje naše srdcek následování tvé lásky.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Ať nás tvůj duch naplní novým životem.

Pane, smiluj se. (nebo Kyrie eleison.)

Zpěv (např. Do tvých rukou Pane můj, se zcela oddávám…)

Modleme se za odpuštění hříchů a ochranu před zlem

slovy našeho Spasitele:

Otče náš…

Nebeský Otče, od tebe pochází všechno dobré,

dej ať se obrátíme a skrze dar tvé lásky máme k sobě stále blíž.

Prosíme o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen.

 

Všeobecné rozhřešení

 

Náš milosrdný Bůh

nám skrze smrt na kříži a zmrtvýchvstání svého Syna

daroval nový život.

Skrze svého Ducha nám odpouští hříchy a znovu nás sjednocuje.

Skrze službu své církve nám dává znamení

tohoto odpuštění a pokoje.

Sloužím vám tímto znamením ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Amen.

 

Chvála za boží milosrdenství

 

Jakmile předsedající pozvedne ruce, rozsvítí se světla v kostele.

Lidé všech národů, tleskejte v dlaně,

hlaholte Bohu, plesejte zvučně! (Ž 47,2)

Zpěv (např. Píseň novou zpívejme Pánu)

 

Požehnání

 

Ať vám náš nebeský Otec žehná.

Amen.

Ať vás zachraňuje Kristův kříž.

Amen.

Ať vám Duch svatý přináší pokoj a potěšení.

Amen.

 

Propuštění a odchod

 

Milosrdný Bůh vás osvobodil od vašeho hříchu.

Jděte v pokoji a služte Pánu.

Požehnán buď Bůh navěky.

Zpěv Blessthe Lord

http://www.iespraha.cz

K čemu sdružení je

Občanské sdružení bylo založeno v roce 1994s cílem podpořit ekumenický dialog v České republice. Prioritousdružení bylo vytvoření školy stejného názvu, která by umožnila studentům iabsolventům různých oborů vysokých škol rozšířit si svoje vzdělání o základyekumenické teologie. Mezi zakládající členy sdružení patří například prof.Radim Palouš, bývalý rektor Univerzity Karlovy, Mgr.Pavel Smetana, tehdejší předseda Ekumenické rady církví a synodní seniorČeskobratrské církve evangelické, prof. Jan Sokol, dnes děkan Fakultyhumanitních studií, a další osobnosti církevního a veřejného života.

Škola zahájila svoji výuku v roce 1995 a od počátku sinekladla za cíl vychovávat teology ”na plný úvazek”, nýbrž umožnit studiumteologie laikům, kteří ještě studují nebo pracují ve svém vlastním oboru.Studium je pokusem o budování mostů nejen mezi učením a praxí různýchkřesťanských církví, ale i mezi teologií a jinými disciplínami. Důraz je kladenna diskusi v seminářích, písemný projev a individuální kontakt studenta aučitele. Absolventi mohou kvalifikovaně sloužit, zpravidla ve svém volném čase,v církvích i ve společnosti. Církevní příslušnost učitelů i studentůodpovídá míře rozšíření jednotlivých církví u nás. Převládají zástupciřímskokatolické, evangelické a husitské církve, ale nechybí i příslušnícijiných církví.

V roce 1999 byl studijní program Institutu ekumenickýchstudií převzat Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy jakočtyřletý bakalářský studijní program s názvem “Teologie křesťanskýchtradic”. Občanské sdružení i nadále spolupracuje s fakultou na organizacistudijního programu (ředitel občanského sdružení je zároveň koordinátoremstudijního programu na fakultě) a zajišťuje a pořádá další aktivity navazujícína studium, jako např. letní a zimní kurzy, víkendové semináře, liturgie,exercicie a besedy, které jsou otevřené i pro další zájemce. Řada členůobčanského sdružení jsou absolventi studia. Tím, že se podílí na činnostisdružení, napomáhají vychovávat další studenty k ekuméně,napomáhají vytvářet prostředí svobody a odpovědnosti za osud církví.

Z dalších aktivit sdružení

Občanské sdružení spolupracuje nebo se podílí na činnostiřady domácích i zahraničních ekumenických institucí. Od roku 2003 ječlenem Societas oecumenicaa navázalo kontakty s některými ekumenickými instituty v zahraničí(např. v Tübingen a v Bensheimu).Z domácích institucí uveďme např. Ekumenickou radu církví, český regionMezinárodního ekumenického sdružení nebo Poradní odbor ekumenický Synodní radyČeskobratrské církve evangelické. Od roku 2002 sdružení provozuje internetovéstránky, na kterých se kromě informací o činnosti věnuje i problematiceekumenismu.

Představitelé sdružení se věnují podpoře ekumenickéhodialogu. Např. Pavel Hradilek pořádá přednášky asemináře o liturgické teologii, zároveň organizuje pravidelná setkání učitelůliturgické teologie všech teologických fakult v ČR. Martin Vaňáč se věnuje otázkám ekumenického hnutí v teorii ipraxi (např. je zástupcem římskokatolické církve při přípravě ekumenickéhoSetkání čtyř národů, které se uskuteční v Praze roku 2005). Také dalšíčlenové sdružení se aktivně zapojují do různých ekumenických aktivit.

Některé aktivity sdruženív roce 2003 a 2004

Z nejdůležitějších aktivit v roce 2003 je možnézmínit pravidelné semináře zájemců o teologii, které se věnovaly tématům“Liturgie – společná oslava Boha” (březen), “Křesťanství a ekologie”(listopad). Dále pak účast na ekumenickém Kirchentaguv Berlíně (květen). Také v rámci zářijového soustředění studentů veStrašicích se uskutečnila řada akcí, např. panelová diskuse o věrohodnosti církví,besedy o duchovní péči ve vězení a v armádě, o problematice pastoraceromského etnika atd.

V lednu 2004 se vrátila z tříleté mise ve Velké Británii, nakterou byla vyslána Institutem ekumenických studií, absolventka Vlasta Lišková.Podílela se na činnosti malé ekumenické organizace Grassrootsv multikulturním a multináboženském prostředív Lutonu, zároveň pracovala v tamní anglikánskéfarnosti sv. Anny jako pastorační asistentka.

Prakticky ve stejné době byl sdružením vyslán absolvent JiříHort k misi do západočeského Tachova. Jeho posláním je napomáhat smíření mezitachovskými křesťany a být oporou těm, kteří byli poškozeni odvolánímřímskokatolického kněze Reného Milfaita.

Připravovaný seminář zájemců o teologii se uskutečnív Praze ve dnech 14. – 15. 5. 2004. Bude věnován liturgické hudbě s cílemrozšířit obzory a přispět ke kultivaci tohoto žánru v našich podmínkách. Jehonáplní budou mj. přednášky, panelová diskuse, semináře v malých skupinách,večerní liturgie, eucharistická liturgie, koncert. Odborným garantem seminářeje Prof. Dr. David Holeton, hlavním přednášejícím ThLic. Vlastimil Dufka T.J.

Další informace k akcím sdružení naleznete na adrese http://www.iespraha.cz

nebo dotazem na vanac@etf.cuni.cz

případně na telefonu 224 920 532.

Financování sdružení

Činnost občanského sdružení je od počátku závislá výhradněna pomoci českých i zahraničních fyzických a právnických osob, které jejfinančně podporují. Nejprve hradilo občanské sdružení veškeré výdaje nastudijní program samo z dobrovolných darů. Od uzavření dohody sEvangelickou teologickou fakultou v roce 1999 fakulta postupně přebírávětšinu nákladů studijního programu.

Občanské sdružení v současnosti hradí mzdové náklady načástečné úvazky (dohody o provedení práce) ředitele, sekretářky, účetního aúklid, dále některé provozní náklady (kancelářské potřeby, provoz a údržbakopírovacího stroje, tisk skript a informačních textů, internetovou prezentaci,poštovné atd.). Všechny ostatní práce při zajišťování aktivit občanského sdruženíjsou vykonávány dobrovolně bez nároku na odměnu. Jedná se zejména o prácipředsedy sdružení, právnické služby, udržování zahraničních kontaktů, překladystudijních materiálů, jakož i práce na dalších aktivitách sdružení.

Občanské sdružení čím dál obtížněji získává peníze zezahraničí, které byly určeny zejména na počáteční fázi celého projektu.V současné době se snažíme přiblížit takovému trvalému stavu, kdy byfinancování sdružení bylo na darech ze zahraničí pokud možno nezávislé. Díkyvýzvě se v loňském roce podařilo získat finanční podporu od řady drobnýchpřispěvovatelů (pravidelných i nepravidelných), přesto bylo sdružení iv roce 2003 závislé na podpoře ze zahraničí. Z domácích organizacípřispěla např. nadace Vize 97 Dagmar a Václava Havlových podstatnou částkou nanákup nové kopírky.

Činnosti související se studiem, které ale nemohou býthrazeny z rozpočtu státní školy, jsou prováděny členy sdružení bezplatně.Přesto zbývá určitý podíl nákladů, který dosud není pokryt. Souvisí zejménas odměnami pro dva pracovníky sdružení, kteří vykonávají poměrně rozsáhloukoordinační činnost. Platy, které dostávají z fakulty (odpovídají platůmv těchto kategoriích na vysokých školách), jsou velmi nízké, hluboko podprůměrnými mzdami. Pracovníci v těchto profesích (např. asistenti navysokých školách) jsou nuceni si vydělávat ještě dalšími způsoby. Pokud by takčinili i dva pracovníci sdružení, nezbýval by jim už čas na práci, kterou odnich žádáme. Musíme je tedy podpořit.

Výzva

Šíře a rozsah aktivit občanského sdružení závisí nejenom naochotě dobrovolných spolupracovníků, ale také na finančních prostředcích. Prozákladní fungování sdružení je potřebná částka přibližně 100 tis. Kč/rok. Tutočástku hodlá sdružení pokrýt jednak z členských příspěvků, které ovšemtvoří malý podíl této sumy, a především získánímvětšího množství drobných dárců přispívajících pravidelně tak, jakje to běžné u obdobných organizací v zahraničí. Několik takových dárců jižmáme. Obracíme se proto s prosbou na všechny, kterým není lhostejný osud ekumény v naší zemi o podporu našeho díla. Prosímezejména o kněze a kazatele, aby v tomto směru vedli ty, kteří jsou jimsvěřeni.

Přispěním na činnost sdružení Institut ekumenických studií podpoříte:

- ekumenickou formacistudentů a dalších zájemců. Lidská přátelství, která jsou navazovánamezi lidmi patřícími k různým církvím, jsou umocňována nejen odbornoureflexí stavu sjednocování, ale i trvalou péčí o spirituální rozměr ekumény.

- růst odpovědnosti laikůza poslání církví. Nejen důvody ekonomické, ale i eklesiologické povedou i v naší zemi k posílenírole laiků. Naši studenti jsou na tento úkol systematicky připravováni,teoreticky i prakticky.

- přiblížení zahraničníchzkušeností ekumény. A to především návštěvamizahraničních hostů a studijními překlady zahraničních ekumenických textů.

Přispět můžete převodem na účet Institutu ekumenickýchstudií v Praze číslo 1930563349/0800. Nejcennější jsou pro nás byť malé, alepravidelné částky (měsíční, roční), např. trvalým příkazem. Příspěvek můžetezaslat také přiloženou složenkou. V případě zájmu o další informace o činnosti sdružení můžeteposlat e-mail na adresu hradilek@etf.cuni.cznebo vanac@etf.cuni.cz.

Děkujeme asi padesáti dárcům, kteříreagovali na obdobnou výzvu v loňském roce jak jednorázovými, tak někteřítrvalými příspěvky. Díky nim jsme loňský rok přestáli bez vážnějších finančníchproblémů. Dárcům zasíláme detailní zprávu o hospodaření.

Pavel Hradilek,předseda sdružení MartinVaňáč, ředitel

Kurs praktické liturgiky v HradciKrálové v r. 2004

Cílováskupina: Kurs je otevřen pro členy všech církví. Očekává se,že se jej zúčastní zejména římskokatolíci a husité,kteří se podílejí, nebo budou podílet ve svých shromážděních na přípraváchliturgií.

Místo konání: budova Diecézní rady CČSH, Ambrožova728, Hradec Králové

Lektor: Pavel Hradilek

Strukturavečerů:

18.00 –19.30 přednáška (s využitímaudiovizuálních prezentací)

30 minpřestávka

20.00 –21.30 seminář s aktivní účastí přítomných

26.2. Základnípojmy, symboly a pohledy do historieliturgie

seminář - Řeč těla při liturgii

25.3. Role jednotlivých aktérů liturgie

seminář - Minimalizace role předsedajícíhov modelové liturgii

22.4. Stavební kameny a způsob stavby liturgie

seminář - Příprava úvodů k biblickým čtením ak liturgii na základě ekumenického lekcionáře

Květen -Příprava liturgie pro děti (lektor Vojtěch Eliáš)

seminář - Návrhy konkrétních liturgií

---

Přihláška na kurs praktické liturgiky v HradciKrálové

(Sloužík zabezpečení příslušného množství pracovních textů; kurs je přístupný ibez přihlášky)

Jméno a příjmení: ___________________________

Ulice a číslo: ___________________________

PSČ a místo: ___________________________

Přihlášku zašlete na adresu: Institutekumenických studií

Vyšehradská41

12800 Praha2

nebo na e-mailovou adresu: hradilek@etf.cuni.cz

Laické kázání: švýcarský biskup Grab připomněl předpisy

Bern (KAP) Churský biskup Amedee Grab odmítl výtku, že se ve své diecézi provinil proti církevnímu právu tím, že dovolil laická kázání. Je legitimní, že laičtí teologové káží během bohoslužeb slova, cyklů promluv či pobožnostech. V rámci eucharistické slavnosti se tak neděje, řekl Grab pro internetové radio radio.kath.ch. Konservativní lidové hnutí Pro Ecclesia sdělilo v nejnovějším vydání švýcarského katolického týdeníku, že Grab byl Vatikánem napomenut po stížnostech, které podalo toto hnutí. Podle Pro Ecclesia je laické kázání vážným nešvarem, protože kázání je součástí liturgie a podle katolického církevního práva přísluší tedy jen knězi nebo jáhnovi.

Grab na to odpověděl, že nezanedbal potírání tohoto nešvaru. Organizace si mezi jiným stěžovala na to, že při tradiční pouti curyšských katolíků do Einsiedelnu začátkem července kázala teoložka. Biskup popřel, že by si v otázce laického kázání dopisoval s Vatikánem. Ale pravidelně v Římě o různých problémech včetně uvedeného diskutoval. Zároveň připomněl, že ve Švýcarsku je obvyklé, že církevní povolení k promluvám (missio canonica) je udělováno pastoračním asistentům. Neplatí to ovšem pro kázání během eucharistických bohoslužeb.

Především v německy mluvící části Švýcarska však částečně zakořenila praxe, která církevnímu právu odporuje. Grab sám potvrdil, že nikdy neměl za nemožné, aby letitý nebo velice vytížený kněz učinil výjimku a dovolil kázat laikovi. Nikdy však sám neknězi či nediákonovi nedal příkaz kázat při eucharistii. Co je z pochopitelných důvodů přípustné, není ještě principiálním rozhodnutím.

Němečtí kněží volají po interkomuniu

Rottenburg(DT/KNA) Biskup z Rottenburgu-Stuttgartu, Gebhard Fürst, slíbil, že v rámci Německé biskupské konference bude usilovat o možnost interkomunia za zvláštních okolností. Biskup byl osloven v otevřeném listu, který podepsala více než stovka kněží z diecéze.

Kněží jsou přesvědčeni, že tvrdá reakce oficiální církve na bohoslužby během loňského ekumenického Kirchentagu v Berlíně, kon­krétně suspendování dvou kněží, kteří během výše zmíněných bohoslužeb nabídli přítomným interkomunio, zapříčinila v postižených farnostech hořkost, zklamání a pod­ráždění. Dále v listu upozorňují na to, že hledisko péče o duše je nejvyšší příkaz pro eucharistické pohostinství. Vždyť papež ve své encyklice o Eucharistii hovoří o možnosti přijímat katolické přijímání, je-li zde opravdová duchovní potřeba. Proto naléhavě žádají biskupy o uji­štění, že dveře se nezavřely, ale zůstaly ote­vřené. Nekatoličtí křesťané, kteří si přejí církevní jednotu a vědomě s námi slaví eucharistii, kterou chápou stejně jako my, by měli cítit, že jsou u stolu Páně vítáni.

Fürstna dopis zareagoval kladně a znovu potvrdil, že němečtí biskupové hledají pra­vidla, za kterých by manželé různého vyznání mohli přistupovat ke katolické eucharistii.

Kardinál Fumio Hamao pro nový koncil

Řím (KAP) Japonský kuriální kardinál Stephen Fumio Hamao požaduje nový koncil katolické církve, kde by se diskutovala především samostatnost východních církví. Hamaovede od roku 1988 Papežskou radu pro duchovní péči o uprchlíky, utečence a zahraniční dělníky. Různé biskupské synody, které se sešli po posledním koncilu, k řešení těchto otázek nepřispěly. Východní církve by při hlásání evangelia potřebovaly více samostatnosti. Jestliže se např. v Asiiuprostřed jiných význačných náboženství začíná hlásaní evangelia výrokem, že jediný zachránce lidstva je Kristus, riskuje se tím naprosté nepochopení. Mnohem lepší je postupovat k tomuto vrcholu nauky v jednotlivých krocích, řekl kar­dinál, a současně upozornil na jiné pochopení tohoto problému Římem. Dále kritizoval i to, že veškeré překlady liturgických textů musí být schváleny Vatikánem. V tom by mělo být dopřáno místním církvím více svobody. Jako další možné náměty pro nový koncil vyjmenoval kardinál bioetiku a podstatné změny v pastoraci na základě zvyšující se mobility lidí. Vedle klasických místních far by měla existovat různá střediska a způsoby pastorace pro ty, kteří se necítí být členy místní farnosti.

Mladí katolíci ve Švýcarsku prý nediskutují o celibátu

Curych (KAP) Diskuse nad celibátem je pro mladé katolíky ve Švýcarsku nezajímavá, tvrdí generální sekretář švýcarské biskupské konference. Průzkum ukázal, že ve Švýcarsku se o otázky celibátu a svěcení žen zajímá stěží 16 % mladých lidí. Přitom se u mladých lidí u Švýcarsku objevují takové hodnotné akce víry jako jsou hromadné poutě např. do Einsiedelnu. V takových a dalších projevech vidí biskupové budoucnost církve. Lidé dneška se snaží opět poznávat obsah své víry, a v tom je velká výzva pro církev. Francouzští biskupové si toto již uvědomili a snaží se o víře otevřeně hovořit. Švýcarští biskupové chtějí doplnit okruh činností koordinovaný biskupem Kurtem Kochem o novou část věnovanou evangelizaci.

Svatořečení Ivana Hrozného odmítnuto

Moskva(KAP) Před výstřelky patologické zbožnosti varoval metropolita Kyrill ze Smolenska, hlava ruské pravoslavné církve. K nim počítá i požadavek nacionalistických kruhů svatořečit cara Ivana IV. Hrozného. Metropolita poukázal na to, že ruská pravoslavná církev je vždy znovu a znovu ohrožována ve svých dějinách rozkolem „zprava“.

Pravoslavná církev v Pekingu osiřela

Peking (KAP) Smrtí pravoslavného kněze Alexandra Dou Li-fou osiřela v hlavním městě Číny Pekingu pravoslavná církevní obec. Jak sdělil moskevský patriarchát, zůstal v Číně již jen jeden pravoslavný kněz a jeden jáhen.

Dějiny pravoslavné církve v Číně začínají v 17. století. Ve století 19. byla ortodoxní misie v Číně dokonce součástí oficiální ruské politiky. Po Říjnové revoluci uprchlo do Číny mnoho pravoslavných věřících, především do Mandžuska a do Šanghaje. Od roku 1948 je místní církev podřízena přímo moskevskému patriarchátu. Po rozkolu mezi Pekingem a Mos­kvou čínské úřady zakázaly veškeré kontakty mezi čínským pravoslavím a moskevským patriarchátem. Během Kulturní revoluce byly struktury pravoslavné církve v Číně, zvláště v Madžudsku, rozbity. Z tohoto úderu se pravoslavná církev Číny doposud nezotavila i přes současné snahy moskevského patriarchátu.

Rusko: znovu vystavena relikvie

Moskva (KAP) V Rusku byla znovuobjevena pohřešovaná relikvie – část Ježíšova oděvu, a to v museu architektury v Jaroslavli. Truhla, ve které je uložena, je dar cara Alexije z roku 1650 katedrále v Jaroslavli při jejím posvěcení. Skřínka obsahuje kousek antického oděvu, který je podle tradice částí oděvu Krista za dnů jeho umučení. Rod Romanovovů je měl získat roku 1625 od perského šáha Abbase I. Při tažení proti Gruzii v roce1617 jej šáhovo vojsko uloupilo v klášteře Mzcheta.

V Západní Evropě se v Trevíru uchovává „svatý plášť“. Tento Ježíšův oděv (chitón) byl podle Janova evangelia utkán jako jeden kus beze švů. Církevní otcové jej pokládali za symbol jednoty církve. O pravosti relikvii, které jsou nazývaný Ježíšovým oděvem, probíhala a stále probíhá vědecká diskuze. Katoličtí i pravoslavní teologové se shodují v tom, že úcta k těmto relikviím není odvislá od jejich pravosti, protože úcta neplatí věci, ale za symbolem stojícímu Kristu.

Anglie: Anglikánská církev prodává biskupské paláce

Londýn (KAP) Anglikánské biskupské paláce v hodnotě až ke třem milionům euro se co nejdříve ocitnou na anglickém trhu s nemovitostmi. Kvůli akutní potřebě peněz chce anglikánská církev prodat celkem 44 residencí. Skvostným kouskem mezi nimi je aucklandský zámek s 90 místnostmi, který je již po 900 let sídlem durhamského biskupa. Celková hodnota biskupských sídel se odhaduje na 65 milionů euro. Třináct z nich je památkově chráněno, devět je registrováno jako zámky. K nim např. patří vodní zámek biskupa z Carlistu, který byl zbudován v 13. stol. Podle přání církevní finanční komise by se o každé residenci mělo rozhodnout, když příslušný biskup dosáhne 62 let.

Katolická sociální nauka: nová kniha v češtině

Brněnské nakladatelství CDK společně s pražským nakladatelstvím Vyšehrad v lednu vydalo sborník Katolická sociální nauka a současná věda. Editoři Petr Fiala, Jiří Hanuš a Jan Vybíral se snaží o konfrontaci současné podoby „katolické sociální nauky“, jak ji zachycují především encykliky Jana Pavla II., s nynějším stavem sociálních věd. Je to počin o to důležitější, že česká literatura k tomuto tématu je zatím dosti skrovná.

JaS