Publikace Historická reflexe filozofických systémů je dílem absolventa Katolické teologické fakulty UK Jaromíra Beringera a svým obsahem volně navazuje na autorovu předchozí knihu Úvod do dějin patristické a scholastické filosofie, vydanou před dvěma roky. Její tvůrce se podle svých vlastních slov nesnaží o dějinnou rekonstrukci filozofie, ale spíše mu jde o to předložit zájemcům ucelený obraz vývoje světového myšlení v historicko-filozofickém kontextu. Velkou pozornost věnuje právě křesťanskému filozofickému myšlení, jeho proměnám a vlivu na společnost.
První část knihy je zaměřena na vývoj antického myšlení od jeho naprostých počátků až po helénské období a plynule přechází v druhou část orientovanou na patristickou a scholastickou filozofii. Ta je nečekaně uvedena již Pavlem z Tarsu, jeho polemikou s řeckými filozofy a jeho teologickými východisky, které se staly zdrojem pro další období vývoje. V rámci patristiky i scholastiky je podrobně rozlišena velká řada směrů křesťanského myšlení a autor se zde věnuje i méně známým či nesnadno zařaditelným postavám. Své místo tu má i arabská a židovská filozofie.
Třetí část publikace se pak soustředí na období novověku. Nejprve jsou naznačeny společenské změny, ke kterým v této době dochází, a následně je zde zachycena proměna podoby evropského myšlení a podrobně jsou popsány i všechny významné směry, jež se na základě těchto událostí zrodily. Poslední, čtvrtá část je věnována 20. století a zahrnuje jak směry kritizující metazyfiku či navazující na fenomenologii, tak i křesťanské myšlení obnovující učení Tomáše Akvinského v „novém věku“. Prostor je také věnován „hypermoderním“ směrům jako je postmodernismus a strukturalismus.
Celkově působí publikace velmi dobrým dojmem a její první tři části důkladně zachycují veškeré významné myšlenkové počiny uvedených epoch lidských dějin. Čtvrtá část zaměřená na 20. století však již tak vyčerpávající není a řada důležitých autorů je z nepochopitelných důvodů vynechána. Například novopozitivismus je zde uveden jen velmi okrajově a jeho hlavní představitelé jako Ludwig Wittgenstein či Rudolf Carnapne jsou zmíněni vůbec, i když svým přínosem nepochybně ovlivnili celou zmíněnou epochu světového myšlení. Pozdější filozofie vědy také není zastoupena a ani tak významní autoři jako Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend či Thomas Samuel Kuhn zde nejsou uvedeni. Tento fakt se sice dá pochopit tím, že Jaromír Beringer se věnuje do velké míry hlavně křesťanským autorům a například v rámci novotomismu zmiňuje i představitele jinde opomíjené, nicméně to vede k jisté nevyváženosti obsahu. Zmíněný nedostatek nemůže vynahradit ani pestrý seznam literatury uvedené v závěru pro případné další studium. Navíc vzhledem k rozsahu zpracovávaného tématu se autor nemohl vyhnout značnému zjednodušení jednotlivých systémů. Ty jsou mnohdy prezentovány jen v jakémsi náhledu, jenž sice neuspokojí náročnějšího čtenáře, ale pro úvod dodaného tématu je většinou postačující, což byl i hlavní záměr této publikace.
I přes uvedenou výtku je tedy kniha Historická reflexe filozofických systémů poměrně zdařilá a je ideální pro každého, kdo chce získat širší přehled ve vývoji nejrůznějších myšlenkových směrů od jejich prvopočátků až po dnešní dobu a zvláště pak v oblasti křesťanského myšlení. Kladně je také potřeba ohodnotit autorův pokus o vlastní interpretaci některých systémů i jeho čtivý styl a celkovou srozumitelnost předkládaného textu. (Martin Noska)
Podobné téma – dějiny myšlení – má i kniha Krize rozumu od Johna W. Burrowa (vyd. CDK Brno v edici Dějiny a Kultura). Tentokrát je časový rámec užší, od revolucí roku 1848 po první světovou válku; o to však může výklad postupovat s větší podrobností. Samozřejmě i tak musí autor zjednodušovat a vybírat jen nejpodstatnější. Ale celkový dojem je přesto jasný: kniha nabitá informacemi a mimořádně zasvěcená, takže zprostředkovává nejen učebnicová fakta, ale i pozadí událostí a méně známé detaily. A navíc je J. W. Burrow dobrým vypravěčem, který dokáže s přehledem a s pointou vykládat i velice spletité zákruty evropského filozofického a sociálního myšlení devatenáctého století. Klíčového století, které bylo svědkem jednoho z největších kulturních a duchovních přerodů v dějinách lidstva a které dodnes v řadě směrů určuje půdorys našeho sociálního a vědeckého života.
Poslední kniha o dějinách, které se budeme věnovat, je věnována hlavním postavám a směrům moderní katolické teologie. Napsal ji nizozemský teolog Ted Schoof, vydalo nakladatelství Vyšehrad a jmenuje se poněkud záhadně Aggiornament na prahu 3. tisíciletí? Hlavní část knihy se věnuje teologickému vývoji zhruba „od Johna Henry Newmana po Jana XXIII.“, tedy od devatenáctého století po II. vatikánský koncil v šedesátých letech století dvacátého. (Tato část sice již česky vyšla, a sice počátkem sedmdesátých let, ale větší část nákladu knihy byla z rozhodnutí „normalizačního“ režimu zničena.) Navazující „sondy“ poté dovádějí čtenáře v některých směrech ještě dále, zejména v nizozemské teologii až do doby zcela nedávné. Pro nás Čechy, kteří jsme byli od světového teologického vývoje částečně odříznuti, je takové shrnutí vývoje nenahraditelné. A zajímavá je i konfrontace myšlení a nadějí doby po II. vatikánském koncilu se studenější a složitější realitou dneška.
Americký teolog Matthew Fox dal své knize název Příchod kosmického Krista a podtitul Uzdravení Matky Země a počátek globální renesance (česky vydalo nakl. CDK Brno). Pokud z podtitulu tušíte, že plave ve vodách blízkých hnutí New Agea ekologickému hnutí, pak se rozhodně nemýlíte; titul ale ukazuje křesťanským směrem. Fox hledá inspiraci především v bibli a u středověké mystiky – Mistra Eckharta, Hildegardy z Bingenu a dalších – a daří se mu ukázat, jak může být mystický přístup ke světu aktuální a v čem spočívá jeho význam.
Některé prvky Foxovy knihy jsou ovšem přehnané a sporné. Když knihu končí litanií prosící Boha oosvobození od patriarchálního způsobu myšlení – v době, kdy patri-archát v doslovném smyslu, tedy vláda otců a otcovského principu, rychle zachází na úbytě a problémem se naopak stává naše neschopnost otcovství a nedostupnost přiměřené mužské role – zdá se mi být už dokonce směšný. To však nic nemění na faktu, že kniha obsahuje i některé z nejlepších myšlenek o mystice, jaké jsem u současného křesťanského autora četl, a především že jak utrpení tvorům a ničení Země, tak i duchovní problémy, které autor adresuje, jsou přetrvávající výzvou našemu křesťanství a lidství. Přes půldruhého desetiletí, které uplynulo od uveřejnění anglického originálu, tato kniha neztrácí na aktualitě.
Časopisy: Teologie & Společnost 2/2004 má hlavní téma Tradice otců. Ladislav Heryán a Lenka Karfíková teologicky, Jiří Hanuš na příkladech pojímání naší národní tradice v textech z posledních sedmdesáti let. Navíc výtvarný doprovod Otty Stritzka, rozhovor s M. Eliadem a další. Souvislosti 01/2004 s hlavními tématy Ezra Pound a Filmový dokument a mj. také se zajímavou studií Jitky Bednářové o vztahu Josefa Floriana a Léona Bloye, jak se jeví ve světle nedávno poprvé uveřejněných Bloyových deníků. (JaS)