Jan Spousta

Církev se odjakživa právem považujeza baštu autority a poslušnosti, která váže své členy pouty nejenlásky, ale i povinnosti, morálky, bázně a dohledu. To samozřejměnení zdaleka tak špatné, jak se snad zdá našemu uchu navyklému nabuřičské fráze všemožných salonních revolucionářů. Například jižslavný sociolog první poloviny devatenáctého století Auguste Comte- poté, co opustil církev svých předků a prošel obdobím mladickéhobouřliváctví - dokonce považoval za nezbytné založit novénáboženství Humanity, založené na pozitivní vědě, aby jehoprostřednictvím lidstvo vyvedl z bouří a svárů a dal mu pevnouduchovní a morální autoritu v podobě moudrých a nezištnýchkněží-vědců. Třebaže jeho pokus rychle ztroskotal, jak se ostatnědalo snadno předvídat, svědčí to o tom, že důležitost náboženstvíjako záruky řádu si uvědomují nejen sami věřící.

Na druhou stranu však ani poslušnost- zejména slepá poslušnost, poslušnost bez srdce a rozumu -neznamená nic dobrého. Je-li nějaká lekce z první polovinydvacátého století, je to právě toto: armády poslušných azmanipulovaných pěšáků, kteří bez odmlouvání plní smrtící rozkazyšílených a neodpovědných vůdců. Text Hanse Rottera, kterým totočíslo zahajujeme, tedy nevybízí k neposlušnosti pro neposlušnostani nekráčí po nudné a šedivé cestě boření tabu a svévolnéhopřekračování zákazů. Jde spíše o to, že hranicí vnější autoritymusí za všech okolností být naše autorita vnitřní, svědomí. Nejenvůči státu, ale i vůči náboženství, církvi.

O velikonocích na Zelený čtvrtek sikaždý rok připomínáme jednu z klíčových událostí dějin křesťanství.Ježíš, vydávající své pozemské tělo smrti, dává svým přátelůmhmatatelnou připomínku své oběti: chléb a víno, které spolu vJežíšově Duchu jíme a pijeme, se nám stává Kristovým tělem aKristovou krví. Jeho přítomnost mezi námi trvá, jeho oběť sepřipamatovává, jeho sláva se nás v této hostině dotýká. Všimněte simnožného čísla: "námi", "nás". Tak mluvil Ježíš při své poslednívečeři, tak vždy věřili křesťané: není to pouze vztah mezi Ježíšema mnou, izolovaným jedincem, co se ve večeři Páně demonstruje austavuje, ale především vztah mezi Kristem a církvi, společenstvímsvatých.

Z toho důvodu je večeře Páně takdůležitá pro naši vlastní definici toho, co je to být Ježíšovoucírkví. S kým ji nechceme, neumíme či nesmíme sdílet, s tím takénemůžeme tvořit plnohodnotnou obec Ježíšových učedníků, s tím takénedokážeme naplnit Ježíšův příkaz: Jezte z něho všichni - pijte zněho všichni.

Římskokatolický teolog GottholdHasenhüttl, jehož se týká následující článek Jiřího G. Kohla a jenžse představuje i vlastním textem o ekumeně a ekumenicképohostinnosti, se pokusil eucharistickou bariéru mezi katolíky aprotestanty sice nikoli zcela prolomit, ale aspoň co nejvícezprůhlednit tím, že na 1. ekumenickém církevním sjezdu("Kirchentagu") 2003 v Berlíně vysluhoval eucharistii v ekumenickémshromáždění a s otevřeným přístupem k večeři Páně. Trest ze stranyvedení jeho církve na sebe nenechal dlouho čekat. Podle všeho neproto, že by překročil nějaký oficiální zákaz (i sám papež jižpodával tělo Páně protestantům), ale spíše proto, že někteřířímskokatoličtí oficiální představitelé jsou na svůj monopolautority, kněžství a svátosti tak hákliví, že nesnesou jakýkolináznak konkurence.

A ještě upozorňuji na dopis AntonaSrholce slovenskému Ústavu pamäti národa. Je dobře, že se žumpa StBkonečně otevírá a čistí i tam, ale co v ní plave, nemusí být vždyjen čirá pravda. Postižení proto musejí mít právo se nařčenímveřejně bránit.

Hans Rotter

Od té doby co existuje morálníteologie, existuje také otázka, do jaké míry norma nebo jinépodobné přikázání či nařízení zavazuje a kterým okamžikem počínajeje možné na ni nedbat nebo kdy dokonce je povinnost být vůči níneposlušný. Neposlušnost se může totiž za určitých okolností státdokonce povinností.

V první části se zmíním o historiitéto otázky. Ve druhé se budu chtít v této souvislosti dotknoutproblému formování svědomí. Třetí kapitola se bude zabývat - jakodůsledkem předchozích úvah - loajalitou a neposlušností vcírkvi.

I. Meze poslušnosti v tradici

Co se tím rozumí, najdeme již vPísmě, když se praví: "Boha je třeba více poslouchat než člověka,"nebo když se hovoří o apoštolech, kteří si nenechali od vrchnostinařídit, aby o Slově Božím mlčeli. V celém Ježíšově veřejnémpůsobení se jedná o toto téma, když se totiž Ježíš sice na jednéstraně cítí vázán tradicemi Zákona, ale na druhé straně tytotradice stále znovu obchází nebo překračuje, jako na příkladpoznámkou "sabat, den sváteční, sobota je učiněna pro člověka, nečlověk pro sobotu." Ježíš v sobotu i uzdravuje, a pak dokonceuzdraveného vyzve, aby své lůžko odnesl, a tím znovu porušilpřikázaní o svěcení soboty. Rovněž připomínám Ježíšovu kritikustarozákonních očišťovacích předpisů nebo jeho stanovisko ktradičním pravidlům o rozvodu. Souhrnně je možno říci, že Ježíš sestaví vůči duchovní a světské vrchnosti značně kriticky. HerodaJežíš nehodnotí dobře, ale ani farizeje s jejich chápáním pouzezákonné spravedlnosti. Vzpomeňme si také na to, jak Pavel odporovalPetrovi , protože to bylo nutné kvůli věci, tzn. kvůli lidem.

Nesčetné příklady k tomuto tématunabízejí také mučedníci, kteří většinou zemřeli proto, že nechtělijednat podle státních zákonů, čili byli vůči nim neposlušní.

O Ignáci z Loyoly se vypráví, žejednou udělil z Říma jednomu představenému příkaz, který nebylpřiměřený. Onen představený příkaz vykonal. Když ale Ignác mezitímdošel k názoru, že jeho příkaz nedostatečně respektoval danousituaci, pokáral onoho představeného, že příkaz vykonal, ačkolivpřece musel o jeho nedostatcích vědět. Toto téma je samozřejměpřítomno i v další teologické tradici, zvláště pak v souvislosti sučením o svědomí, kde Tomáš Akvinský jde tak daleko, že tvrdí (vI-II q 19 a 5 c): I kdyby byl někdo ve svědomí přesvědčen, že vírav Krista je falešná, musí se podle tohoto přesvědčení svého svědomířídit a podle něho jednat . Svědomí je totiž nejvyšší mravníinstance, podle které je nutno se řídit vždy, je nutno jiposlouchat, i když se tím člověk dostane do rozporu s vnějšímizákony a povinnostmi.

Když se morální teologie na konci 16.stol. stala samostatnou vysokoškolskou disciplinou, diskutovalo sepřibližně po dvě století o tzv. morálních systémech. Opět tu bylaotázka, co se má dělat, když sice existuje platný zákonný předpis,ale ve svědomí se nacházejí důvody proti němu. Tyto diskuse, kterése zvláště v 17. a 18. století vedly velmi zuřivě, nepramenily znějaké povrchní nebo nezodpovědné morálky, nýbrž naopak ze snahyučinit zadost různým povinnostem, které ve svědomí pociťujeme, itehdy, když se tyto povinnosti dostávají navzájem do konfliktu akdyž se zdá, že si protiřečí.

Samozřejmě je pohodlnější se držetnějaké jasné směrnice, třeba ve smyslu slepé poslušnosti vůčinějaké autoritě. Ale pak se může snadno stát, že se člověk právětakovou poslušností proviní, protože totiž musí za nesprávnározhodnutí této autority spoluzodpovídat. Co se asi dělo v těchlidech, kteří na příkaz svých nadřízených mučili čarodějnice aupalovali kacíře, kteří z tyrolského údolí Zillertal vypudiliprotestanty nebo kteří vykonávali službu v koncentračních táborecha obsluhovali plynové komory? Mohli mít čisté svědomí? Dnes jsmevděčni za každého, kdo tehdy takovým nadřízeným vzdoroval, jakonapříklad Franz Jägerstätter nebo mnozí jiní, kteří odepřeli veválce vojenskou službu, a také za každého, kdo nebyl ochotenstřílet nevinné zajatce.

Zejména zkušenosti s absolutistickýmirežimy dvacátého století nám důrazně ukázaly, že slepá poslušnostje nezodpovědná. Člověk se stává spoluviníkem vždy, když se učiníchybné morální rozhodnutí, a on je svou poslušností podporuje. Takémnozí křesťané se měli v této věci přiučit. Zvláště evangelíkůmbylo někdy velmi zatěžko Adolfu Hitlerovi - který se dostal legálněk moci - vypovědět poslušnost a třeba proti jeho vůli zaujmout kválce stanovisko. Dosud bylo totiž obvyklé být vůči legitimníautoritě bezvýhradně poslušným. Až přehnaně doslova se totižrozumělo místu z Řím 13, 1n: "Každý ať se podřizuje vládní moci,neboť není moci, leč od Boha. Ty které jsou, jsou zřízeny od Boha,takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímuřádu."

Nejpozději tehdy bylo nutno senaučit, že autonomie mravně založené osobnosti vyžaduje, aby takésvou podřízenost legitimní autoritě přezkoušel před vlastnímsvědomím a ji před svým svědomím zodpověděl. Zde může býtneposlušnost někdy také nutná. Ano, neposlušnost není legitimníjenom ve výjimečných situacích, nýbrž je to v jistém ohledu ictnost, kterou moderní demokratická společnost potřebuje. -Americký politik J. W. Fullbright ze státu Arkansas (*1905) varovalsvou zemi před 'arogancí moci' a označil kritiku za 'vlasteneckoupovinnost'. Zde se samozřejmě nejedná o nějaké levné, povrchníkritizování, nýbrž o zodpovědné, ale kritické posuzování rozhodnutímocných.

Touto kritikou se nemá jenom bránittomu, aby nadřízení vyžadovali jednání, které je jako takovénemorální, nýbrž také se má zajistit, aby nepřehlédli povinnosti,které mají vůči svým podřízeným, a aby neviděli skutečnostvlastními brýlemi příliš jednostranně, a tak ji v určitýchaspektech nedostatečně odhadovali. Kritiku tedy není možno chápatjenom jako pobuřování proti legitimní autoritě a jako něco morálnězavrženíhodného, nýbrž jako spoluúčast na zodpovědnosti za obecnéblaho, na zodpovědnosti, která přísluší nejenom výlučně nadřízeným,ale právě tak každému členu společenství.

Takováto neposlušnost vůči zákonunebo nařízení byla v morálně-teologické tradici uznávána jen tehdy,pokud by nadřízená autorita požadovala nemravný čin. Povinnost péčeo obecné blaho existuje však ještě nadto takovým způsobem, že ijednotliví členové společenství jí musí podle míry svých možností asvé zodpovědnosti za obecné blaho dostát také. Zde v demokratickémsystému se myslí hlavně na možnost voleb, kterých by se občané mělizúčastňovat, ale také na ovlivňování veřejného mínění formouprotestu a odporu.

Církev i morální teologie podléhajípřirozeně duchovnímu dějinnému vývoji: obě zdůrazňovaly dlouhoudobu poslušnost a vnímaly ji jednostranně, jak to odpovídámentalitě monarchie nebo diktatury. V demokratické společnosti, vdemokratickém smýšlení musíme klást důraz jinak. Zde pociťujemezodpovědnost podřízených silněji. Tento důraz existoval přirozenějiž dříve, ale v demokratické společnosti dostává větší váhu anabývá na významu.

Také víme, že dnes existuje jistáčasová nesouslednost duchovního a etického vývoje, kde někteřípociťují nějaký problém velmi silně, protože jsou jím postiženi,zatímco jiní o něm nechtějí nic vědět, protože by to rušilo jejichoptimistický obraz o společnosti, a nepociťují problém jakokonstruktivní. Vzpomínám si na rozhovor s jedním vatikánskýmfunkcionářem, který nerozuměl tomu, jak to, že mohlo v Rakouskudojít k podpisové akci "Požadavky lidu církve" . Když jsem poukázalna tehdejší ovzduší v době Groerovy aféry, odvětil mi: "Ano, ano,ale Groer byl přece nevinen." - Takové reakci je možno dobřerozumět. Ale stejně jasné je, že my v Rakousku jsme byli přinucenituto aféru prožívat daleko silněji a že jsme také měli víceinformací. Dnes, po přiznání kardinála Schönborna a některýchdalších rakouských biskupů, že přece jenom námitky proti kardináluGroerovi nebyly neopodstatněné, a po tom, co vyšlo najevo v USA ajinde, by možná onen vatikánský hodnostář reagoval opatrněji. - Atak také podpisová akce nevznikla tenkrát, jak se domníval jedenžurnalista z Radia Vatikán, v důsledku sebepřeceňování Rakušanů,nýbrž proto, že jsme tenkrát v této velmi choulostivé a bolestivézáležitosti byli daleko více postiženi než jiné země.

Ne každý člověk, také ne každáautorita, může mít vždy úplný přehled o určité složité situaci. Ztoho důvodu budou prohlášení a posouzení situace vydávanákompetentní autoritou často zjednodušená a nebudou záležitosti plněodpovídat. Tato závada může být zcela bezvýznamná, ale může míttaké kvalitu bezpráví. Potom je důležité, aby se na tuto závadupoukázalo a aby se konstruktivní kritikou přispělo k lepšímřešením. Tuto problematiku máme v současné politice na příkladohledně otázky, jaké zákonodárství je sociální? Je to takové, kteréprostředky pokud možno stejnoměrně rozdělí, ve smyslusocialistického nebo komunistického konceptu? Nebo je to takové,které zcela vsadí na hospodářskou účinnost ve smyslu kapitalismu?Je to takové, které zcela zaměřeno na budoucnost ve smyslu nulovéhodeficitu ve státním rozpočtu, nebo takové, které klidně akceptujezadlužení státu do budoucnosti, aby pomohlo mírnit nouzi vsoučasnosti?

Zde je zřejmě nutno vidět nejrůznějšípohledy na toto téma zároveň, ale jaká směs je tanejspravedlivější, to není možno tak snadno rozhodnout. Samozřejměje občan povinen nezastávat zjednodušeně a slepě jen jeden názor,nýbrž se o obsahu věci, o které se vede debata, informovat v takovémíře, jak je mu to možné. K tomuto informování nestačí jen převzítoficiální stanovisko zodpovědných autorit, protože právě totostanovisko se má pomocí různých pohledů podřízených vylepšit.Jistěže budou názory občanů v mnohém nedokonalé a jednostranné. Alebylo by to nesprávné a nedemokratické, kdyby se úsudek a vůleobčanů jednoduše odmítaly. Naopak, právě různorodost názorů apohledů poskytuje přírůstek poznání, protože se díky ní chybnéodhady vzájemně korigují.

II. Problém formování svědomí

Jakmile uznáme, že svědomíjednotlivce musí platit za nejvyšší mravní instanci, je jasné, žeslepá poslušnost vůči lidským autoritám je nepostačující. Tozdůrazňoval na příklad kardinál J. H. Newman, který jednouprohlásil, že bude chtít vyslovit svůj přípitek nejdřív na svědomía teprve potom na papeže. K něčemu takovému se však často vyžaduje,že se musí jednat o vychované a vyškolené svědomí. Člověk by sesměl podle svého svědomí řídit jenom do té míry, do jaké je mravněvychovává a školí.

Ovšemže, musíme své svědomí formovata školit. Ale naše tradice také říká, že je nutno podle svědomíjednat i tehdy, když je nedostatečně nebo chybně formováno avyškoleno. I mylné svědomí zavazuje. Zde musíme proto trochupřemýšlet o tom, jak má takové formování a školení svědomí vypadat.Každopádně se svědomí neřídí výlučně jenom podle jedné autority,nýbrž ještě podle celé řady dalších faktorů.

Základní formování svědomí probíhápod vlivem nejranějších vztahů dítěte k určitým osobám a v poměru knim. Tady se může svědomí stát přísným a rigorózním nebo takénejistým a lehkomyslným. To jsou zásadní citové postoje, které nenímožné později jednoduše rozumem opravit. Je možné, že někomupozději bude snadné zpochybňovat zákony, odporovat danému rozkazu;to jsou charakterové vlastnosti, které jsou do značné míry dané akteré mají své dobré i problematické stránky. Zda je někdo například vůči církvi velmi kritický nebo zda se silně kloní k tomuvšechno na církvi omlouvat, to není jenom jednoduše otázka dobrévůle nebo zbožnosti, nýbrž je to rozhodujícím způsobem otázka jehozkušeností z raného dětství, které ostatně také podstatně určujejeho pojetí Boha a představu o něm.

Svědomí je tedy prvotně poznamenánozkušenostmi raného dětství, jaké dítě udělalo s matkou, otcem adalšími vztahovými osobami. Tuto charakteristiku je možno pozdějinepatrně modifikovat, ale není možno ji jednoduše odstranit. Podletěchto zkušeností z dětství posuzuje dospělý člověk i nadálepravidlo, zákon nebo příkaz jako přiměřený, jako příliš přísný nebojako příliš liberální a ústupný.

Bylo by to příliš jednoduché, kdybyse vyžadovalo, aby věřící křesťané své svědomí měli formovat aškolit výhradně podle učení církve. Křesťan se musí stále pokoušetvytvářet novou syntézu z vlastních zkušeností, z rozumnýchempirických názorů a z pozic společenství a skupin, ve kterýchžije. Vliv učitelského úřadu církve je samozřejmě také závislý natom, do jaké míry ten který křesťan do sebe vstřebal církevnísocializaci, jakož i na jeho teologickém vzdělání, které nebylokaždému umožněno ve stejné míře.

Žádný člověk nemá ideálně formovanésvědomí. Každý se může a musí se dál učit. Ale přesto musí každýjednat podle svědomí tak, jak mu to jeho svědomí v daném okamžikupřikazuje. Od nikoho není možno vyžadovat, aby se před očekávanýmrozhodování oddal podrobnému studiu Písma nebo papežských encyklik.Musí se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodnout teď atady.

III. Loajalita a neposlušnost vůči církvi

Někteří lidé se domnívají, že sevětšina těchto úvah nemůže vztahovat na oblast církve, byť to vševůči světským autoritám plně platí. Učení církve a její příkazyjsou prý závazné jiným způsobem, než je tomu u světských instancí.Skutečně, existují zde jisté rozdíly.

Předně je důležité, abychomrozlišovali různé stupně církevního nároku na poslušnost. Dejmetomu, že by šlo o nějaké ústřední dogma, na příklad o Ježíše Kristajako boží vtělení. Kdo toto dogma popírá, ten se staví mimo církev,protože církev se právě vírou v toto tajemství jako křesťanskéspolečenství definuje. Ten, kdo chce v církvi zůstat, musí totodogma přijmout.

Ale tato povinnost akceptovat určitévýroky církve se nesmí jednoduše přenášet na všechna církevnístanoviska, jako na příklad k problému celibátu, k otázcepřipuštění "viri probati", tzn. ověřených ženatých mužů, kekněžskému svěcení, nebo k zákazu umělých antikoncepčních prostředkůatd. I když totiž někdo o závaznosti církevních výroků v těchtootázkách pochybuje nebo je odmítá, může přesto pevně trvat nazákladních zásadách věrouky. - Kdyby někdo chtěl takovéto otázky avýroky prohlásit za stejně důležité jako základní zásady věrouky,mělo by to za následek, že by - v závislosti na tom, o kterouuvedenou otázku se jedná - 60 až 80 nebo dokonce 90 a více procentkatolíků bylo vlastně nekatolických a nalézalo by se mimocírkev.

Je velmi důležité i nadále trvat natom, že teologická kvalifikace je ve svém odstupňování značněrozdílná, jak to již ostatně dělala i tradiční teologie. Jestližese kladou na všechny teologické otázky bez jejich rozlišovánístejně přísné požadavky na poslušnost k příslušným výrokům, vede topotom k velkému rozporu mezi tím, co musí katolíci vnějškověformálně přijmout, a tím, co si vlastně v hloubi srdce myslí. To máale za následek ztrátu věrohodnosti církve a oslabení jejíautority.

Je zcela zřejmé, že v závislosti naodstupňované teologické kvalifikaci existuje i více nebo méněteologické jistoty. Námitky jsou proto daleko více možné tehdy,když se nejedná o ústřední věroučné otázky, nýbrž o otázky řádu apořádku v církvi, otázky discipliny, nebo také o "smíšené"otázky.

Kromě toho je nutno uvážit, že taképoslušnost vůči autoritám se vyžaduje v rozdílné míře v závislostina druhu společenství. Představenstvo klubu kuželkářů ode mněnemůže vyžadovat tak přísnou poslušnost jako parlament, a ten zasene takovou jako vedení naší církve, protože hraní kuželek není takdůležité jako státní pořádek nebo jako církevní život. Ale ani vestátě ani v církvi nejde o absolutní, slepou poslušnost vůčiautoritám. Také u státních zákonů se musí každý občan sám sebeptát, do jaké míry je povinen je poslušně dodržovat a podporovat ado jaké míry se může cítit od této povinnosti osvobozen, protože bytím došlo ke konfliktu s jeho jinými povinnostmi.

Jak to tedy vypadá s našimipovinnostmi vůči církvi? Při úvahách o této otázce zde odhlížím odposlušnosti a věrnosti k ústředním tvrzením křesťanství asoustřeďuji se na řádný učitelský úřad a na pastýřský úřadcírkevního vedení a jeho výroky. Také zde se ukáží meze doslovnéhoplnění příslušných nařízení.

To je především očividné tam, kde secírkevní povinnosti dostanou do konfliktu buď navzájem k sobě samýmnebo k jiným povinnostem. Když tedy na příklad péče o nemocnéhonedovolí účast na nedělní bohoslužbě, potom je v případě potřebynutno účast na této bohoslužbě vynechat.

Tento případ je všeobecně známý abanální. Problematičtější to bude, když budeme na příklad uvažovato situaci kněze, který navázal intimní vztah k ženě a kterýpociťuje stejně tak svoji povinnost vyplývající z celibátu jakosvůj závazek vůči této ženě. Ani zde to nemůže být tak, že zákon byměl automatickou přednost bez ohledu na to, jakou křivdu by tímžena utrpěla. Jak se zde po zvážení všech okolností rozhodnout?

Je možné, že autorita zákonodárcevytvořila takové podmínky, které optimální nebo i jen uspokojivéřešení konfliktu ve svědomí velmi silně ztěžují nebo je znemožňují.Ideální poslušnost předpokládá totiž ideální vykonávání autority,pokud je to vůbec možné. Optimální vykonávání autority je zasoučasných podmínek každopádně možné jenom za předpokladudostatečného dialogu mezi vedením a lidem, mezi nadřízenými azákladnou, a to znamená, že je pro lid vytvořen rámec prodostatečnou míru spolurozhodování. Jestliže se laikům přisuzujezvláštní poslání v oblasti politiky a utváření světa nebo jestližesi přejeme inkulturaci křesťanství v různých společenských útvarecha kulturních prostředích, pak je nepředstavitelné, aby formycírkevního života směly být vytvářeny pouze nařízením shora.Spolurozhodování nepopírá nikterak možnost, že nadřízená autoritabude rozhodovat. Ale zodpovědné rozhodování a rozhodnutí musívyslechnout všechny strany a hlasy a brát na ně ohled.

Když nejsou podřízení dostatečnězapojeni do procesu rozhodování, nemůže se u nich vyvinout důležitápsychologická motivace, čili jinak řečeno: nevyvine se dostatečněradost z příslušnosti ke společenství, které autorita reprezentuje.Výsledkem se stane povinná poslušnost bez jakékoliv radosti. Kdeale vedení dává pozor na to, co podřízení chtějí a si přejí, a tise zapojují do procesu rozhodování, tam se budou podřízení takéosobně důrazněji angažovat v poslušnosti. To byla také zkušenostposledního koncilu, že zapojení do koncilového dění všech v církvina celém světě vyvolalo velkou radost z příslušnosti k církvi,zatím co tam, kde později zjevně chtěli vývoj církve v jednotlivýchzemích z vyšších míst opravit, docházelo často k vyslovenýmcírkevním krizím.

Na druhé straně je třeba samozřejměvidět, že autorita bude svoji úlohu zvláště dobře vykonávat tehdy,když ví, že je osobně akceptována a uznávána. Jestliže je příliškritizována a jestliže se cítí osobně odmítána, potom bude velmiobtížné, aby důvěryhodně vykonávala svou vedoucí úlohu. Je tedytřeba, aby existovalo vzájemné ocenění a spolupráce v ovzdušívzájemného respektu obou stran, nadřízených i podřízených. Právě vtom ukazují některé církevní autority dobrý příklad. Jmenuji třebakardinála Königa, kardinála Döpfnera nebo brazilského kardinálaArnse. Uznávaná autorita vyvolává potom nadšení a radost z toho, žečlověk k příslušnému společenství nebo k církvi patří, zatímco vopačném případě může být tato radost z příslušnosti k církvi takutlumena, že to může mít za následek i vystoupení z církve.

V průběhu církevních dějin by bylobývalo možno se vyvarovat závažným omylům a pochybením nebo by jebylo možno podstatně redukovat, kdyby lid církve projevoval víceetické dospělosti, ke které ho nové církevní právo z roku 1983vysloveně vyzývá.

Vlastně má tradice zřejmě pravdu,když vysoce oceňuje ctnost poslušnosti. Každé společenství fungujetotiž jen tehdy, když drží spolu a když se nechá příslušnouautoritou vést. V církvi to bude ještě důležitější než u světskéautority. Proto by také člověk měl vůči výrokům církevníhoučitelského úřadu zásadně zaujímat postoj "praesumptio veritatis".To znamená: nejdříve se vychází z toho, že církevní stanovisko jepravdivé resp. správné. Jestliže jsem na základě příslušných důvodůpřesvědčen, že zveřejněná nauka je mylná, mám povinnost důkazu néstjá sám. Na druhé straně ale právě opravdovost a upřímnost vyžaduje,abych nebyl lhostejný k omylu, který jsem s dobrým odůvodněnímrozpoznal.

Že loajalita vůči církevní autoritěmá svoje hranice, je zřejmé již v bibli, na příkladě Pavla, kterýotevřeně káral Petra. Musíme mít odvahu vidět v dějináchkřesťanství chybná rozhodnutí a přiznat si, že i církevní autoritamá hranice své kompetence a správného posouzení situace. Musíme sipřiznat zneužívání moci v průběhu dějin, jak nám to ukázal JanPavel II. a mnozí další významní biskupové a církevní autority sjejich opakovaným vyznáním viny . Vzpomeňme si na řadu příkladůjako a) na nesprávné chování vůči Židům, ke kterému se Jan PavelII. ve svém vyznání viny přiznal, b) na vypuzení protestantů zzillerského údolí (Zillertal), které ve svém vyznání vinypřipomenul biskup Kothgasser, c) na upalování čarodějnic, d) naupálení Mistra Jana Husa v Kostnici, e) na procesy s kacíři, f) navyklešťování chlapců zpěváků, zvláště v církevním státě, g) napoužívání násilí a nelidských metod při misii (Karel Veliký), h) naustrašené mlčení k porušování lidských práv ve Třetí říši, i) napříliš dalekosáhlé kompromisy vůči komunismu (církev v Maďarskuaj.), j) na chybný postoj tolerující pohlavní zneužívání dětíduchovními.

V tomto seznamu bychom mohli dálepokračovat. Zde ale nejde o to, abychom jenom sčítali chyby církve.Mohli bychom také sestavit téměř nekonečný seznam dobrých věcí,které církev a její příslušníci ve jménu víry přinesli lidem. Jezde jak světlo, tak i stín. Za světlo musíme být vděční. Ale jenutno si také přiznat stinné stránky dějin a naučit se zjišťovat,co se stát nemělo a co se mělo dělat, aby k tomu špatnémunedošlo.

Je nám nejen jasné, že zde by odporproti stanovisku a proti rozhodnutí církve byl na místě, nýbrž takéže jsou zřejmě myslitelné i mnohé další otázky, které by bylovhodné společně promýšlet, spolurozhodovat a případně i kritizovata odporovat. A proto je vedle zpytování svědomí s ohledem naminulost nutno si pro budoucnost dát předsevzetí udělat vše, aby sepříště podobným pochybením zabránilo.

Dějiny jsou velká učebnice. Nemělibychom zapomenout na to, co se stalo, abychom se příště vyvarovalichyb a abychom to dělali lépe. Odporování v souvislosti s takovýmiotázkami se jeví konec konců jako starost o blaho člověka a lidí, ataké o blaho církve. Samozřejmě je kritika tím účinnější, čímkompetentnější je kritik. A se zvětšující se kompetencí se stupňujetaké povinnost upozorňovat na chyby a podávat návrhy na zlepšení.Čím menší je kompetence jednotlivce v příslušných otázkách, tímbude muset být opatrnější a zdrženlivější.

Také při úvaze o tom, jakým způsobemje možno sdělit námitky a kritiku, bude nutno rozlišovat. Významnoupomocí je nám "pravidlo obce" z Mt 18, 15-20. Kritika se nesdělujehned na široké veřejnosti, nýbrž nejdříve mezi čtyřma očima, resp.v úzkém kruhu zodpovědných lidí. Teprve jestliže zde není možnodosáhnout žádného postačujícího porozumění, bude nutno - připříslušné důležitosti věci - usilovat o širší veřejnost, resp. abyse věcí zabývaly vyšší instance. To vše by se mělo dít na tomzákladě, který je v církevním právu (CIC 1983) stanoven v kán. 212,kde se praví:

"§ 2 Věřícím je ponecháno na vůli,aby se se svými požadavky - obzvláště du­chov­ními - a se svýmipřáními obraceli na pastýře církve ...

§ 3 Podle svých znalostí, svýchkompetencí a svého výborného postavení mají právo a někdy dokonce ipovinnost sdělit duchovním pastýřům svůj názor na to, co se týkáblaha církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů azachování úcty vůči pastýřům a s respektováním všeobecnéhoprospěchu a důstojnosti osob to sdělit ostatním věřícím."

Zřejmě zde mají nadřízené autorityzvláštní povinnost kritiku a požadavky věřících ohlásit vedenícírkve, resp. ostatním věřícím. Jestliže se to dostatečně děje,stane se kritika zdola zbytečná stejně tak jako mnohé veřejnéskandály. Zásadně by se neměla dobře míněná kritika považovat zarušení církevního pořádku, nýbrž chápat, že s její pomocí je možnéprohloubení života z víry a podpora dalšího vývoje církevníhospolečenství. Na straně kritizujících by mělo být jasně zřejmé, žese jim jedná o takovýto příspěvek a o službu lidem.

Potřebujeme novou kulturu našichvzájemných vztahů, vztahů mezi sebou navzájem, kde vedení církve alaici si jsou vědomi své vlastní zodpovědnosti a mají také možnostsvé názory a své starosti příslušně vyjadřovat.

Souhrnně můžeme říci: jestližemluvíme o povinnosti k neposlušnosti, nechceme tím popíratpovinnost poslušnosti. Ale musíme si při tom vždycky být vědomi svévlastní zodpovědnosti, i když jsou normy a příkazy předem dané. Tose v církvi vědělo odjakživa. To byla také vždy důležitá motivacepro další vývoj církevního života a křesťanské morálky.

Text přednášky, kterou pronesl univ. prof.Dr. Hans Rotter na 2. Kirchenvolks-Konferenz konané 28.-29.03.2003ve Vídni. Z německého originálu Die Pflicht zum Ungehorsam přeložilJiří G. Kohl.

V Getsemanech 1/2005 byla zveřejněna zpráva Protest G. Hasenhüttla proti odvolání z úřadu zamítnut, převzatá od katolické tiskové agentury KAP. Referujese tam o případu katolického teologa a kněze Gottholda Hasenhüttla, původem Rakušana, emeritovaného profesora teologie na universitě v německém Saarbrückenu.

Hasenhüttl předsedal na 1. ekumenickém církevním sjezdu (1. Ökumenischer Kirchentag) 2003 v Berlíně eucharistické slavnosti, která byla zamýšlena jako ekumenická bohoslužba. V uvedené zprávě převzaté od KAP je to zkráceně popsáno takto: "Hasenhüttl slavil při ekumenickém Kirchentagu v Berlině 2003 společnou večeři Páně s evangelickými křesťany a k přijímání pozval i nekatolíky." Tato stručná věta bohužel zkresluje to, oč tehdy při 1. ekumenickém církevním sjezdu v Berlíně šlo a co se na zmíněné ekumenické bohoslužbě dělo. Kdo neměl možnost se podrobněji seznámit s úmyslem, pozadím, přípravou a uskutečněním zmíněné ekumenické bohoslužby, nemůže porozumět obraně profesora Hasenhüttla proti trestním opatřením trevírského biskupa, ani jeho odvolání proti nim ve Vatikánu. Naopak na základě uvedené stručné informace může většina čtenářů mít porozumění pro vyslovení církevního trestu suspendování, zákazu kněžské činnosti, a zamítnutí Hasenhüttlova odvolání ve Vatikánu. Hasenhüttl prýmluvil o možném opakování skutku, který Vatikán označuje jako těžký přestupek. Taková zpráva může v souvislosti se zkráceným popisem tohoto skutku způsobit dojem, že Hasenhüttl je neposlušný a nepolepšitelný porušovatel předpisů, který byl správně potrestán církevním trestem a kterého by se měl každý dobrý katolík stranit.- Tento dojem neodpovídá faktům.

Když se v roce 2002 začal v Německu připravovat 1. ekumenický církevní sjezd, navrhlo katolické reformní hnutí My jsme církev (Kirchen Volksbewegung "Wir sindKirche") společně s ekumenickou sítí Iniciativa církev zdola (Netzwerk "Initiative Kirche von unten"), aby se na znamení skutečné ekumenické sounáležitosti také slavila společná ekumenická bohoslužba se společným přijímáním. Tento návrh zamítla jak katolická tak i evangelická část přípravného výboru církevního sjezdu s tím, že pro zařazení takové ekumenické bohoslužby do oficiálního programu sjezdu není možno získat souhlas ani evangelického, ani katolického církevního vedení.

Poté uvedené reformní skupiny navázaly kontakt s luterskou evangelickou obcí Prenzlauer Berg-Nord v Berlíně. Cílem bylo zajistit konání takové ekumenické bohoslužby, po které mnozí křesťané - podle mínění uvedených reformních skupin většina křesťanů - touží, mimo oficiální program sjezdu. Protože ani evangelická církevní obec Prenzlauer Berg-Nord se nechtěla otevřeně postavit proti stanovisku své zemské církve Berlin-Brandenburg, která se po dohodě s německou katolickou biskupskou konferencí rozhodla v rámci 1. ekumenického církevního sjezdu nekonat žádné společné ekumenické bohoslužby, vyjednávalo se dál s cílem, jakým způsobem by bylo možno přece jenom nějakou ekumenickou bohoslužbu uskutečnit.

Při tomto vyjednávání chtěli všichni alespoň jednou - a to právě v rámci 1. ekumenického církevního sjezdu - vyhovět tužbám mnohých křesťanů po společném slavení památky na Ježíše Krista, jak nám to on sám uložil konat, ale také vyhovět směrnicím a nařízením jak katolického, tak i evangelického církevního vedení. Výsledkem vyjednávání byl kompromis a sdělení, že ve dnech 1. ekumenického církevního sjezdu se budou v evangelickém kostele Gethsemane-Kirche konat dvě zvláštní ekumenické bohoslužby, jedna podle katolické tradice a druhá podle liturgického řádu evangelické zemské církve Berlin-Brandenburg. Bohoslužba podle katolické tradice bude eucharistická slavnost (tj. mše svatá) s přijímáním pod obojí způsobou pro všechny přítomné bez rozdílu vyznání, evangelická bohoslužba bude se svatou večeří Páně rovněž pro všechny přítomné bez rozdílu vyznání. Tímto řešením se mělo umožnit, aby evangelíci i katolíci mohli přistoupit k jednomu stolu Páně, ke kterému nás všechny zve on sám, a zároveň respektovat přání církevního vedení, aby se nekonala žádná společná ekumenická bohoslužba.

Ve čtvrtek 29. května 2003 v 18 hodin večer se konala v evangelické Gethsemane-Kirche katolická eucharistická slavnost, kterou vedl profesor Dr. Gotthold Hasenhüttl. Motto této bohoslužby bylo: "Co hledíte vzhůru - ekumena žije zdola!" Bohoslužba byla ohlášena jako: "Ekumenická bohoslužba s eucharistií a s 'otevřeným přijímáním'". Kázání pronesla evangelická vysokoškolská farářka Dr. Brigitte Enzner-Probstová z Mnichova. K přijímání pod obojí způsobou pozval profesor Hasenhüttl všechny přítomné křesťany, kteří se cítí hodni, aby se tohoto společenství s Ježíšem Kristem a s ostatními křesťany zúčastnili. V sobotu 31. května 2003 opět v 18 hodin večer sekonala v Gethsemane-Kirche evangelická "Ekumenická bohoslužba se 'svatou večeří Páně pro všechny'". Její motto bylo: "Do světa posláni - jen společně věrohodní!" Při této bohoslužbě kázal katolický kněz z německé diecéze Eichstätt. Ke svaté večeři Páně byli pozváni a přistoupili křesťané bez rozdílu vyznání.

Zúčastnil jsem se obou bohoslužeb a obě na mně zapůsobily nezapomenutelným dojmem. Prožil jsem hluboké společenství s Ježíšem Kristem, který nám tuto slavnost své přítomnosti ve Slově a svátosti zanechal a který nám uložil slavit toto společenství s ním a spolu navzájem. V rozhovorech se známýmii neznámými spoluúčastníky těchto bohoslužeb jsem slyšel stejné nebo podobné dojmy. O to nepochopitelnější byla pro mne i další katolíky v mém (německém) okolí reakce biskupa z Trevíru, Dr. Reinharda Marxe, který obvinil profesora Hasenhüttla mimo jiné z porušení kán. 844 §1 ve spojení s §4 církevního zákoníku CIC (z roku 1983) tím, že se zúčastnil a prováděl zapovězené "intercommunio". Jako církevní trest obdržel profesor Hasenhüttl suspenzi z kněžské služby. Následovalo odvolání do Vatikánu, které bylo koncem roku 2004 zamítnuto.

Podobně jako profesor Hasenhüttl se i já domnívám, že při uvedené eucharistické bohoslužbě v berlínské Gethsemane-Kirche se Hasenhüttl přečinu proti předpisu o zákazu "intercommunia" nedopustil, protože se jednoznačně jednalo pouze o společnou účast u stolu Páně, to znamená o eucharistickou pohostinnost. Obvinění trevírského biskupa Reinharda Marxe, že se konalo "zakázané bohoslužebné společenství", odpovídá velmi širokému výkladu uvedených míst kodexu církevního práva. Kardinál Lehmann, předseda německé biskupské konference a biskup v Mohuči, označil naproti tomu praktikovanou eucharistickou pohostinnost za "porušení církevních předpisů na jejich spodní hranici". V souvislosti s 1. ekumenickým církevním sjezdem 2003 v Berlíně je ovšem třeba důrazně položit otázku, jak slouží takový široký výklad církevněprávních předpisů ekumeně a jejímu budoucímu vývoji.

Profesor Hasenhüttl se vyjádřil mnohokrát k ekumeně a k pohostinnosti při eucharistii a svaté večeři Páně. Výňatek z jeho přednášky Ekuména - ekumenická pohostinnost, kterou pronesl 12. března 2004 ve Štýrském Hradci, zde ve vlastním překladu uvádím a doplňuji tím svůj text.

Pokus o smíření - ekumena

V současné době to však vypadá, jakoby zde byly spuštěny ekumenické závory. Dostali jsme se do rozhodujícího stadia ekumeny, které už nesetrvává převážně v teologické teorii, nýbrž naznačuje přechod k opravdové a ne jen zdánlivé ekumenické praxi. 1. ekumenický církevní sjezd po 500 letech v Německu (2003) to velmi jasně ukázal. Sice zde byla také katolickou, pravoslavnou a luterskou církví podepsána Charta Oecumenica, ale to je pouhé vyjádření úmyslů bez jakékoli závaznosti. Eucharistie bylo zneužito jako prostředku ohraničování, aby se zajistila hierarchická moc. Eucharistické společenství totiž ohrožuje instituční autoritu katolické církve. Zde se brání poslední bašta a tato bašta se obnovuje, ochranné hradby se navyšují. Jen když jiné církve akceptují katolické chápání církevního úřadu, bude prý v této záležitosti jednota. Z toho důvodu následovala také ostrá reakce na obě ekumenicky zaměřené bohoslužby na 1. ekumenickém církevním sjezdu. A pastýřský list německých biskupů ke 40. výročí Liturgické konstituce (23.11.) 2003 zesílil tento požadavek: "Přijímání svátostí předpokládá katolickou víru"; to znamená jinými slovy: evangelický pastor nemůže platně křtít, jestliže nevěří katolicky ("katolicky" se zde míní ve smyslu konfesijním, ne doslova: všeobsáhle). A kardinál Meisner (Tagespost 2.7.2003) podal popis úhlavního nepřítele, když prohlásil, že protestanté nemohou u nás přijímat eucharistii, protože "tím by byl postižen životní nerv církve." Něco takového mohou tvrdit jenom heretičtí teologové. To je uzurpace moci, která znemožňuje v ekumeně jakýkoliv pokrok.

Existuje cesta ke společnému stolu Páně?

Této diskuzi a sporu o společnou eucharistickou slavnost resp. společnou večeři Páně předchází více než 30 let stará ekumenická historie.

Při ekumenickém setkání o letnicích (3.-5.6.) 1971 v Augsburgu byla položena centrální ekumenická otázka eucharistické pohostinnosti. " Žádáme vedení církví..., aby povolila pro ekumenické skupiny společné bohoslužby večeře Páně resp. eucharistické slavnosti... a je doporučila jako cestu k větší jednotě... Prosíme vedení církví, aby svým příslušníkům vzájemně povolila se zúčastňovat otevřeného přijímání." Podobně Würzburská synoda (1971-75) vyzvala biskupy, aby využili všech svých možností k tomu, aby se jiným křesťanům umožnil přístup k eucharistii.

První velký krok kupředu představuje Strassburský model z roku 1972. Luterský teolog Gérard Siegwalt napsal 1969 otevřený dopis biskupovi Léonu Arthuru Elchigerovi (Štrasburk) o možnosti otevřeného eucharistického společenství, které si lidé toužebně přejí. Po téměř tříletých poradách vydal biskup své pokyny o eucharistické pohostinnosti. Tam uvádí, že manželé a ekumenicky angažovaní křesťané již "potají" tuto pohostinnost pěstují (dnes je to v Německu na denním pořádku). Tuto pohostinnost chce vyvést z oblasti "tajnůstkářství". Biskup Elchinger sice na základě soudobého stavu ekumenické diskuze odmítá jak koncelebraci (intercelebraci) tak i intercommunio, ne však eucharistickou pohostinnost, to znamená otevřené přijímání.

Tyto tři pojmy je třeba si zde náležitě objasnit:

Koncelebrace, nebo také intercelebrace, znamená, že evangelický a katolický nositel úřadu střídavě předsedají eucharistické bohoslužbě. V takovém případě by například říkal katolický kněz slova ustanovení nad chlebem a evangelický pastor nad vínem nebo naopak. Podle názoru papeže (vencyklice Ecclesia de Eucharistia) není něco takového dnes "v žádném případě přípustné".

Intercommunio je všeobecná vzájemná dohoda dvou církví o tom, že příslušníci druhého vyznání jsou připuštěni k vlastní eucharistii. Vzájemná dohoda církevních vedení je pro to nezbytným předpokladem. Takové ujednání existuje například mezi EKD (Evangelische Kirche Deutschlands - Evangelická církev Německa) a starokatolíky a anglikány. Podle názoru papeže je takové ujednání pro katolickou církev "nemožné" do té doby, dokud "nebudou úplně navázány viditelné svazky církevního společenství".

"Otevřené přijímání", které bylo praktikováno na 1. ekumenickém církevním sjezdu, je taková eucharistická pohostinnost, že k vlastní eucharistii jsou pozváni také křesťané jiných vyznání. Pro toho, kdo je na bohoslužbě přítomen a kdo by chtěl mít společenství s Ježíšem Kristem, je přijetí eucharistie otevřené. Něco takového je dnes v katolické církvi možné.

Biskup Elchinger, který se o to zasazoval, argumentoval takto: 1. eucharistie je zde pro všechny, protože Ježíš Kristus odloučené a oddělené lidi sjednocuje, a 2. také ostatní křesťané patří k Tělu Kristovu a mají na něm podíl.

Bylo pro něho logickým důsledkem, že toto připuštění ke stolu Páně má být vzájemné dění a také katolická strana (na příklad ve smíšeném manželství) se může zúčastnit evangelické večeře Páně. Tuto výpověď obhajoval prohlášením, že takovou praxí se nemusí nutně každá slavnost stolu Páně považovat za "stejně hodnotnou".

Zde je charakteristické, že francouzští biskupové tuto záležitost mlčky akceptovali, němečtí biskupové však ihned bili na poplach. Kardinál Jäger z Paderbornu, tehdejší předseda ekumenické komise německých biskupů, intervenoval v Římě. Štrasburský model prý vnesl do církve "nepořádek", a proto je nutno jej bezpodmínečně odmítnout. Ale Řím dal biskupovi Elchingerovi zapravdu a kardinál Willebrands, tehdejší předseda Papežského sekretariátu pro jednotu křesťanů, napsal, že doufá, že tyto "směrnice" přinesou věřícím bohaté plody. Kardinál Šeper, tehdejší předseda Kongregace pro nauku víry, se kvůli uvedené intervenci rovněž vyjádřil a prohlásil, že je záležitostí svědomí se podle těchto "směrnic" řídit, a kdo se domnívá, že snad nejsou v souladu s CIC, ten musí uznat, že "směrnice" nejsou v rozporu s žádným zákonem, nýbrž mohou být nejvýš považovány za "extra normam". (Kvůli tomuto rozhodnutí se kardinál Jäger za svou intervenci biskupovi Elchingerovi omluvil.) Nástupce biskupa Elchingera, Joseph Doré, potvrdil tuto "eucharistickou pohostinnost", takže na charismatickém ekumenickém shromáždění v Plobsheimu 16. 7. 2000 se zúčastnilo katolické eucharistické slavnosti na 600 křesťanů nejrůznějších denominací a přistoupilo k přijímání.

V tomtéž roce (30.7.2000) se konala ve Štrasburku 32. konference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) s 300 účastníky. Během katolické eucharistické slavnosti v štrasburském Münsteru přistoupili k přijímání anglikáni, starokatolíci, pravoslavní, luteráni, reformovaní a křesťané svobodných církví. Všichni byli pozváni. O dva roky později (30.7.) 2002 se konala opět v rámci konference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) katolická eucharistická slavnost v anglikánské katedrále ve městě Lincoln. Byla to první katolická eucharistie po 470 letech. Anglikánský biskup z Lincolnu se účastnil bohoslužby se všemi insigniemi svého úřadu a biskupskou berlou a přistoupil k přijímání. Mezi účastníky bylo 30 ordinovaných žen a mužů: anglikáni, starokatolíci, luteráni, reformovaní, metodisté, baptisté, čeští bratři atd. Ti všichni zaujali místo kolem oltáře a ve svých liturgických úborech přijali eucharistii.

Takže to nebylo nic zvláštního, když papež Jan Pavel II. roku 2003 ve své soukromé kapli podal přijímání britskému premiéru Tonymu Blairovi (ale také jiným, jako Hardingu Mayerovi aj.), to znamená, že je pozval k úplné eucharistické slavnosti. Na světovém mírovém setkání v Cáchách (Aachen) v Sant 'Egidio (7.-9.9.) 2003 konečně přistoupili účastníci (bylo to mimo jiné na 500 vedoucích osobností z 50 zemí) k přijímání, mezi nimi dokonce buddhisté a jiní. Účastnili se celé eucharistie, protože chtěli mít společenství s Ježíšem Kristem.

Ve světle všech těchto událostí je ještě více zahanbující, že se na 1. ekumenickém církevním sjezdu v Berlíně (28.5.-1.6.) 2003, který měl motto: "Máte být požehnáním", němečtí biskupové při stolu Páně ode všech ostatních vyznání oddělili a jako "požehnání" křesťanstva nepůsobili.

Kardinál Gerd Sterzinsky a evangelický biskup Wolfgang Huber (nyní předseda rady EKD - Evangelická církev Německa) slavili každý svou bohoslužbu večeře Páně resp. eucharistickou slavnost. Teprve potom se sešli ke společné ekumenické bohoslužbě slova, při které směl biskup Huber kázat. Kardinál Karl Lehmann a Manfred Kock (tehdejší předseda rady EKD), daleko vzdáleni myšlence slavit společně u stolu Páně, nenašli ani odvahu se sejít ke zcela neproblematické společné slavnosti agapé. Při jedné z katolických bohoslužeb bylo dokonce vysloveně prohlášeno, že jenom římští katolíci jsou pozváni k přijímání. To bylo pro přítomné starokatolíky nepochopitelné.

Všechno toto působí ještě tíživějitím, že papež již v roce 1995 ve své encyklice Ut unum sint dal vtéto záležitosti jiné impulzy a označil eucharistickou pohostinnost za "důvod k radosti". Ve své encyklice Ecclesia de Eucharistia (17.4.) 2003 šel ještě o jeden krok dál a vysloveně prohlásil, že se neukládá "žádná zdrženlivost" "týkající se vysluhování eucharistie za zvláštních okolností a vůči jednotlivým osobám, které... náleží k církvím, které se nenacházejí v plném společenství s katolickou církví". Nikdo nemůže vážně pochybovat o tom, že 1. ekumenický církevní sjezd byla takovou "zvláštní okolností". Biskupové ho nepoužili k tomu, aby se ve věci smíření církví postoupilo dál. Papež zde jde mnohem dál, než stanoví CIC (can. 844, § 4), který hovoří pouze o "závažné nutnosti", ačkoliv se také toto v praxi interpretovalo v širším smyslu (srv. Sabine Demel, Gemeinsam zum Tisch des Herrn? - Sabine Demelová, Společně ke stolu Páně?).

Krátce před tímto 1. ekumenickém církevním sjezdem zveřejnily tři ekumenické instituty, totiž Štrasburk, Tübingen a Bensheim, Teze k eucharistické pohostinnosti, a prohlásily, že společenství večeře Páně je možné ("Abendmahlgemeinschaft ist möglich", Frankfurt 2003).

V tomto zveřejnění se píše, že není nutno odůvodňovat připouštění pokřtěných křesťanů ke společnému stolu Páně, nýbrž odmítání něčeho takového. Kardinál Kasper k tomu již v roce 1970 napsal: "Neregulérností vlastně nejsou takovéto případy otevřeného přijímání, nýbrž oddělování a vzájemná exkomunikace církví. Nedostatečně positivně oceňovaná funkce jednotlivých skupin, které zde prorážejí kupředu, spočívá v tom, že církvím stále znovu předvádějí před očima skandál jejich rozdělení ve svátosti jednoty, a tím se starají o to, abychom se s tímto stavem pohodlně nesmiřovali. Proto mohou jednotlivé společné eucharistické slavnosti, když se konají z křesťanské zodpovědnosti, být znamením naděje, že rozdělující zákopy minulosti mohou být společným úsilím překonány tak, že shromáždí všechny ve víře v jednoho Hospodina kolem jednoho stolu, aby si mezi sebou dělili chléb, a tak se nechali spojit v jedno tělo".

Dále ekumenické instituty konstatují, že je rozpor mluvit o prožívané ekumeně a odmítat společný stůl Páně. Je to jako když sousedé spolu přes plot rozmlouvají, ale žádným způsobem nejsou ochotni se někdy vzájemně pozvat na večeři; tak nemůže vzniknout žádné pravé společenství.

Kromě toho existují podle oficiální církevní nauky a podle církevního zákoníku výjimečná ustanovení. Takové výjimečné případy nemohou být ne-teologické, tzn. potřebují nějaké teologické odůvodnění. Toto odůvodnění se nachází ve spásném významu a účinku eucharistie. Jak by bylo možno eucharistii jiným křesťanům odpírat, aniž bychom se na nich neprovinili?

Při křtu je každý (podle katolického chápání) v biblickém smyslu integrován do Těla Kristova. Jedna víra v Ježíše Krista konstituuje jedno Tělo, které je Kristus. Ten se nám u stolu Páně znova zpřítomňuje. Jakým právem odpírá nějaká církev uskutečnění přítomnosti Těla Kristova při stolu Páně těm, kteří přece k tomuto jednomu Tělu náležejí?

Ústřední argument, který je stále znovu proti společnému stolu Páně uváděn: nejdřív musí existovat církevní společenství, teprve potom je společenství stolu Páně možné. To je argument kompletní teologické ignorance, který je zneužíván jako mocenský monopol. Dokonce i ten hrozný pastýřský list (23.11.2003) k výročí Liturgické konstituce Druhého vatikánského koncilu praví: "Jsme pozvání Pánem". Ne církve zvou! Je absurdní si myslet, že bych směl pozvat na večeři jenom toho, kdo se mnou bydlí ve stejném domě. Papež hovoří o tom, že církev žije z eucharistie, a ne naopak, a že eucharistie vytváří společenství. Především je třeba zdůraznit, že Ježíš Kristus konstituuje církev a ne naopak. Stůl Páně byl ustanoven Ježíšem Kristem a ne církví.

Položíme-li si otázku, co se považuje za církevní společenství, potom stačí jenom otevřít Catechismus Romanus, kde stojí: Církev je společenství věřících, kteří žijí roztroušeně na zemi. Kde tedy žijí věřící lidé, tam existuje církevní společenství, které představuje předpoklad pro společenství stolu.

Argument 'nejdřív církevní společenství' znamená zřejmě něco jiného: 'nejdřív uznání katolické hierarchické instituce'. Přesně v tom tkví ten rozhodující moment. Proto prohlašují uváděné ekumenické instituty, že:

"společenství stolu Páně je ve svém vývoji dál než církevní instituce a že

"církevní společenství není vázáno na žádnou určitou formu církve.

To je zcela ve smyslu 2. vatikánského koncilu, kde se v 8. kapitole konstituce o církvi Lumen Gentium praví, že hierarchická instituce a struktura v církvi je lidský a ne božský prvek. Kdo ale buduje církev na lidském prvku, ten staví na písku. Vytváření společenství stolu Páně je touto hierarchii blokováno. Hierarchie se ohraničuje a vyčleňuje a zneužívá k tomu eucharistické symboly. Protože argument 'církevní společenství může vzniknout jenom uznáním katolické hierarchie' je neúnosný, zavádějí do hry pojem apoštolská "posloupnost" (sukcese).

Co je tedy třeba dělat?

První skromný krok by byl ten, vzít vážně výpovědi 2. vatikánského koncilu, který prohlásil, žekatolická církev je jenom jedno uskutečnění církve Kristovy.Ztotožnění církve Kristovy s katolickou církví koncil odmítl,stejně jako tvrzení, že prý je katolická církev nejlepšíuskutečnění (ne: "integro modo") církve Kristovy. I jiné církvemohou uskutečňovat vůli Kristovu. Ježíšova zvěst nás oslovujerozdílným způsobem. Kardinál Meisner říká správně: Jen "totalitnírežim se vyžívá ve sjednocování rozdílností". A kardinál Ratzinger říká výstižně (14.6.2003): "Rozdílná vyznání se mají v čestném dialogickém zápolení stále znovu vzájemně korigovat a osvobozovat od jednostranností! ... V rozdílnostech se máme naučit se vzájemně respektovat."

Cílem ekumeny proto nemůže být uniformita, žádná totální církev, žádná církevně-organizační jednota, nýbrž jen a jenom společenství a pospolitost církví. Jedna cesta k tomu je "otevřené přijímání", pozvání ke stolu Páně. Vzájemné uznání církví jakožto pravých společenství víry z toho vyplývá, je možné a nutné. Tím vezme konfesionalismus za své, skončí a křesťané se stanou pro jiné lidi věrohodnými. Jistě, každá církev, každé společenství Kristovu radostnou zvěst také někdy přeslechne, ale v dialogu může být nalezena pravda života. Pak vzniknou také struktury, které jsou pomocí pro všechny. Takové společenství církví přispěje ke zlidštění společnosti. Právě tak jak Ježíš doporučuje "překonání sebe sama", stejně tak platí: církve, překonejte samy sebe, abyste se staly společenstvím věřících, doufajících a milujících lidí!

Z německého originálu "ÖKUMENE - ökumenische Gastfreundschaft" vybral a přeložil Jiří G. Kohl. Výňatek se skládá z druhé poloviny kapitoly 3, z celé kapitoly 4 a z celé kapitoly 8.

 

Anton Srholec

Ústav pamäti národa (ÚPN) sa snaží z dokumentov, ktoré vyrábala a zhromažďovala ŠtB, vyťažiť pravdu o nás. Podľa mojich vlastných skúseností obete prenasledovanej komunistickým režimom, je pohľad ŠtB pohľadom oka, z ktorého trčia brvná, na pravdu odrazenú v krivom zrkadle. Cítim potrebu očistiť svoje meno, lebo len tak je možné vyjaviť celú pravdu a zachovať ju pre nasledujúce generácie. Dúfam, že ÚPN okrem formálneho zhromažďovania dokumentov vytvára aj priestor pre takéto snahy a ja to chcem využiť. Pre začiatok Vás žiadam, aby ste tento list priložili k môjmu spisu v archíve ÚPN. Pokiaľ sa bude niekto zaujímať o moju osobu a dokumentáciu ŠtB o mne, tak Vás žiadam, abyste mu v prvom rade odovzdali kópiu tohto listu.

V päťdesiatych rokoch, keď prišli komunisti k moci, do bezpečnosti povolali robotnícke kádre a bývalých partizánov. Boli to väčšinou jednoduchí mladí muži, so skromným vzdelaním, oddaní strane a vláde, niektorí mali "maslo na hlave", zločiny páchali počas vojny, niektorí aj ako gardisti -"tvrdá päsť robotníckej triedy".

Do "Starého mlyna" v Leopoldove som sa dostal r. 1951 ako člen dvadsaťčlennej skupiny väčšinou duchovných a študentov teológie, ktorých pochytali pri pokuse preplávať Moravu. Odmietal som podpísať, že som vatikánsky špión. Prokurátor pred súdom vôbec nereagoval na moju poznámku, že som zápisnicu podpísal pod nátlakom a ukázal som mu aj dieru po vybitom zube. Najviac týrali vedúcich našej skupiny Dp. Zemana a pána Totku. Keď z nich vytĺkli, že útek organizoval p. Fero Buzek, saleziánsky spolupracovník z Bratislavy, týchto troch najviac bili. Jeden z nich bol na vedľajšej cele. Počul som, ako buchli dvere, odviedli ho a po dlhom čase som počul, ako ho vlečú v deke po zemi, otvorili dvere, šúchanie sa tam skončilo a zabuchli sa dvere. Pán Buzek bol dobitý niekoľko razy a zničili mu tam aj nervy. Na celý život bol tým poznačený. Mal pocit stáleho prenasledovania a svoj život ukončil tým, že vyskočil z okna. Mnohí sa domnievajú, že mu niekto z okna "pomohol".

Zápisnice, urážky a poníženia, ktorých sa mi dostalo počas môjho desaťročného väzenia sa do mojich spisov vôbec nedostali. Vyšetrovanie na tábore Rovnosť, kde som celé mesiace pracoval bez voľného dňa, som opísal vo svojej knižke "Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov" (s. 94 a nasl.).

Na táboroch boli spolupracovníci, tzv. bonzáci, často mužovia pochybných mravov, s malým trestom v nádeji na odpustenie druhej polovice trestu. Podmienečné prepustenie bolo často príčinou spolupráce. Udávali nás, že sme sa stretali, modlili, že sme čítali tajne prinesenú literatúru, študovali nemčinu alebo angličtinu, kto sa s kým stretol a podľa možnosti aj o čom sme hovorili. Hoci som mal odpykanú polovicu trestu, potom dve tretiny, ani som sa len neopovážil požiadať o podmienečné prepustenie. Napokon ma prepustili po 10 rokoch väzenia v rámci generálnej amnestie v roku 1960.

V zúfalej situácii počas výkonu trestu som sa skoro potešil, keď ma odviezli do Nitry na vyšetrovanie a vyšetrovateľovi, ktorý predo mnou urazil Krista som drzo sťažoval prácu, ako je opísané v citovanej knihe (s. 146 a nasl.). Vtedy už vyšetrovatelia nesmeli biť vyšetrovancov. Celých desať rokov väzenia som niesol biľag, alebo hrdý titul "farár", hoci som od kňazstva bol ešte ďaleko. Nikdy ma nevyzvali k spolupráci.

Hovorilo sa, že majú aj "likvidačné čaty". Niektorý trestný čin sa dá vysvetliť aj ako priestupok alebo nešťastie, napr. ak niekto pri autonehode zabil človeka. Za to mohol byť dosť vysoký trest alebo nebol ani súd a vinníka "uvarili", pustili na slobodu s podpisom, že v pravý čas urobí požadovanú vec. Podobní ľudia iste vraždili kňazov a aj mňa fyzicky napadli na fare v Perneku.

Zásada, ktorú som si osvojil "dvaja sú rada, traja zrada" znamenala aj imperatív nikdy nespomínať mená. Ak som sa odvážil pred podozrivými rozprávať, vždy skôr v teoretickej rovine, kde som obhajoval kresťanstvo ako nádhernú ľudskú vec. V porovnaní s marxizmom a s vtedy bežným "vedeckým svetovým názorom" oni boli diletanti a ja, hoci som málo vedel, mal som v diskusii prevahu. Nemali argumenty.

Keď som bol v manuálnej práci, rovno pri lopate, zdalo sa mi, že o mňa nemajú záujem.

Podobne aj keď som odišiel do Ostravy, kde som pracoval pri vysokých peciach. Čudujem sa, že sú o mojej činnosti desiatky stránok hlásenia. Svoje názory som zastával a o nich rozprával slobodne, vhod aj nevhod. Našli sa ľudia, čo referovali.

Do Bratislavy som prišiel so štátnymi skúškami z jazyka nemeckého aj anglického. Zdalo sa mi, že "stopy sú pozametané". Pracoval som vo Výskumnom ústave opracovania hydiny a neskoršie za polovičný plat ako vychovávateľ v Bratislavskom stavebnom podniku. To boli roky 1968-69, dubčekovská doba, odmäk. Stretal som sa s mladými ľuďmi, zúčastňoval som sa všetkých manifestácií, zdanlivo bolo všetko v poriadku. Až teraz zisťujem, ako prísne ma sledovali. Veriaci priatelia mi pomohli získať pas, po prvý raz v živote!, zariadili mi aj možnosť vycestovať do Talianska, potrebné víza vybavili v Prahe. Veľa kvôli mne riskovali. V mojich spisoch si to odrazu pripisuje ŠtB, že vraj "oni" ma poslali do Talianska! "Oni" to len vedeli, evidovali a dodatočne ma chceli diskreditovať tým, že si bez môjho vedomia pripísali zásluhu!

Keďže som bol svedkom krvavých kúpeľov, utýraných, postrieľaných a popravených a aj z Ríma som sa v čase normalizácie vrátil dobrovoľne len z lásky k tomuto národu, boli presvedčení, že mi vo Vatikáne zverili mimoriadne poslanie. Pôsobil som ako kostolník v Blumentáli. Prijal ma na žiadosť môjho provinciála Dp. Dermeka pán kanonik Mogiorossi. Tu začali, po 20 rokov žalárovania a sliedenia, ďalšie aktivity ŠtB zamerané na moju osobu. Keď ma telefonicky pozvali na Februárku "podať vysvetlenie", tak som sa podľa vlastných predstáv snažil viesť dialóg a po jednomich "lámať". Radikálne som odmietol počúvať informácie a dezinformácie, ktoré na mňa nasypali a zaujal som postoj náboženského svedka. Rozhovor som smeroval k teologickým problémom. Tak som sa cítil sebaistejšie a oni tomu málo rozumeli (a marxizmu ešte menej). Veril som, že trochu potrápim aj ja ich, tušil som, že v nich rastú pochybnosti.

K spolupráci ma ústne ani písomne nikdy nevyzvali. Zaujímali sa o saleziánov, s ktorými som prerušil všetky kontakty okrem najzákladnejších. Nebolo čo prezradiť. Preložili ma na malé farnosti: Pernek kde ma aj fyzicky prepadli, Zálužie, Záhorská ves, Vysoká. Prísne sledovaný. Prestal som chodiťaj na kňazské schôdze. Občas ma navštevovali tajomníci aj referenti. Bolo to v dobe, keď zavraždili Poláka, Šmistra a Coufala. Zatajil som, že som ich poznal a že som o tom vedel. Dokázal som mlčať ako hrob o osobách a v živote som nikoho neudal. Tie roky som žil v samote, v napätí medzi veľkým strachom a zodpovednosťou za veriaci ľud, ktorý bolo treba chrániť. Mal som kontakty s mnohými ľuďmi v náboženskom aj občianskom odboji (Lehký, Čarnogurský), s chartistami (D. Němcová, V. Malý, R. Gombík, M.Zajíček...). Distribuoval som náboženskú literatúru a biblie, prekladal som knižky, písal do samizdatových časopisov a stretal sa s malými skupinami. Neverili mi. Hovorili mi, že ak sa dačo zomelie, vždy tam figuruje moje meno. Odmenu mi neponúkali, ani by som neprijal. Kávu a víno sme pili vždy z môjho. Vedel som, že by som dostal aj faru v niektorom meste, ponúkali mi, aby som si urobil doktorát alebo aby som išiel na dovolenku do zahraničia. Všetko som odmietal. Nepokladal som sa za "veľkú rybu", ktorú sa usilovali uloviť, oni mali iný názor. Nechceli uveriť, že som sa vrátil do vlasti bez osobitného poslania "vatikánskeho špióna".

V pastorácii som nepreháňal poslušnosť cirkevným predpisom. Voči cirkvi som bol ako aj dnesveľmi súcitný a solidárny, ale aj kritický. Veľa som čítal a malsom odvahu experimentovať. Často aj z núdze. Napr. aby miništrovali aj dievčatá, veriaci aby si viedli farské financie, v škole som nepoužíval katechizmus, pre kostol som skladal a presadzoval aj rytmické piesne, chcel som osloviť a zapojiť hlavne mladých a to sa nepáčilo ani "im", ani pánom v Trnave. Vedel som si predstaviť ako kňazov aj ženatých mužov. "Oni" len tušili, možno aj vedeli, že mám kontakt s tajne svätenými mužmi, s chartistami a s disentom na rozličných úrovniach. To boli prebdeté a precestované noci. Prešla im trpezlivosť. Keď už nedokázali nič nového zo mňa vylúpiť, tak hlavne za aktívnu účasť na Velehrade v júli 1985 sa rozhodli, že mi zoberú štátny súhlas. Na začiatku školského roka kriminálna polícia v škole bez prítomnosti rodičov alebo učiteľa vyšetrovala deti, čo chodili na náboženstvo, alebo do kostola, či som s nimi bol niekde sám a ako a za čo som sa ich dotýkal. Nezistili nič podozrivého a opäť bolo ticho. Koncom októbra ma zastavil na ulici rómsky občan Jozef Demeter, ktorý mal sedem detí, všetky chodili do kostola, býval s starej, mokrej chalupe a často som im dal "poľnohospodárske prebytky" - "Pán farár, ponúkajú mi voľný byt po výpravcovi na stanici na prvom poschodí" - "Výborne, blahoželám ti, zaslúžiš si to". - "Ale oni chcú, aby moja najstaršia dcéra Iveta na vás podpísala, však viete, čo." Povedal som mu, že ja mám rád všetky deti aj jeho a on musí vedieť, čo je pravda. "Pán farár, ja by som jej ruku usekol, keby to na vás podpísala." To ma zachránilo. Súhlas mi odňali, ale za to, že moja činnosť sa nezhoduje s tým, načo mi bol udelený súhlas. Ešte štyri roky som bol skladníkom v nemocnici. Potom som odišiel do dôchodku. To ostatné, čo vyfabrikovali v mojich spisoch cez priame, alebo nasadené osoby, boli len reči a výmysly.

Kto neprežil strach, úzkosti a nekonečné samoty bez opory a záujmu nadriadených, zraniteľnosť strateného osamoteného vojaka v poli, úlisnosť Judášov z vlastných radov, lavínu dezinformácií ako kompromitovali a likvidovali svojich protivníkov a bezohľadnosť komunistov, ťažko pochopí celú pravdu o dobe a o nás, ktorí sme tú dobu žili. Ja nemôžem pripustiť, aby ma niekto posudzoval podľa krivého svedectva ŠtB! Hodnotiť by sme mali ľudí "podľa ovocia". Ja som do eštebáckeho zelovocu nič nepriniesol, naopak rozdal som hromady zdravého ovocia svojim blížnym. Mnohokrát aj v zápase s ŠtB, často na vlastný úkor, ale dnes som povzbudený, keď vidím druhú a tretiu úrodu sprostredkovanú mojimi statočnými žiakmi.

Veronika Handová

Život před nacismem

Dietrich Bonhoeffer se narodil 4.února 1906 ve Vratislavi (tehdy Německo, nyní Polsko) jakonejmladší syn z osmi dětí profesora psychiatrie Karla Bonhoeffera.Otec byl agnostik, stejně jako Bonhoefferovi bratři. Dietrichprošel vlivem tzv. Jugendbewegung, které hlásalo návrat k přírodě aoproštění od měšťáckých ideálů, během první světové války vyústilov romantickou nacionalistickou bojovnost a po válce dodávalo elánHitlerovu nacionálnímu socialismu. Dietrich se snad i pod vlivemsvých demokraticky orientovaných bratří od tohoto vlivu oprostil.Dokladem toho je jeho rozhořčení nad zavražděním Waltera Rathenaua,ministra zahraničí výmarské republiky, kterého nacionalistickápravice nenáviděla pro úsilí o smírné vyrovnání Německa s vítěziprvní světové války.

Po absolvování gymnazia (1923) zůstalDietrich věren svému rozhodnutí z mládí a začal studovat teologiina proslulé würtemberské universitě v Tübingen, k níž jeho otcepoutaly mnohé rodinné a přátelské svazky. Po roce se však vrátil doBerlína. Na jeho další vývoj měl vliv především Adolf Harnack,který patřil k významným představitelům a organizátorům celéhoněmeckého teologického bádání té doby, a Karl Barth, průkopník tzv.dialektické teologie.

Studium skončil Bonhoeffer disertacíSanctorum Communio, v níž rozebíral vzájemný vztah dogmatického asociologického pohledu na církev. Roku 1927 byl na berlínskéuniversitě promován. Církevní zkoušky opravňující ho k duchovenskéslužbě sice složil, ale farářem se ve formálním smyslu nikdynestal. Po působení v německém sboru v Barceloně (1928), habilitacina berlínské universitě (1930) a roce stráveném na UnionTheological Seminary v New Yorku začíná na berlínské universitěpřednášet (1931). Teologie mu přestává být předmětem akademickéhozájmu a Bonhoeffer se postupně obrací k vlastnímu životu víry,projevujícímu se soustředěnou meditativní četbou bible a modlitbou.Nový význam pro něj nabývá kázání na hoře. Vede jej k hlubokémupochopení, že ke křesťanskému životu neodlučitelně patří práce promír a sociální spravedlnost. Účastní se mírového hnutíorganizovaného Světovou aliancí pro posilování mezinárodníhopřátelství prostřednictvím církví. V roce 1931 byl ustanoven jednímz jejích tří mládežnických sekretářů.

Následování Krista v Hitlerově státě

Bonhoefferovu akademickou kariérupřerušil Hitlerův nástup k moci (1933). Dva dny poté, co Hitlerpřevzal úřad kancléře, Bonhoeffer vystoupil v rozhlasovém projevuproti nacistickému Führerprinzipu, vůdcovskému principu. Dříve nežvšak mohl svoji řeč dokončit, byl přerušen. Bonhoeffer poté svůjodpor především proti tzv. "arijskému paragrafu" směřoval dooblasti, která mu byla nejbližší, tj. do církve. Udělat v tomtobodu ústupek bylo podle Bonhoeffera přesvědčení zradou a zapřenímkřesťanské víry. V tom mu byl zvláště blízký Karl Barth, švýcarskýobčan, profesor teologie, který byl hlavním duchovním vůdcemněmecké "vyznávající církve". Když Bonhoeffer zklamánrozkolísaností několika svých blízkých spolupracovníků přijalpovolání kazatele v jedné z německých farností v Londýně, byl KarlBarth s tímto jeho rozhodnutím velice nespokojen. Viděl v tomopuštění nejdůležitějšího bojiště, a proto Bonhoeffera dopisemdůrazně napomínal, aby se nejbližší lodí vrátil domů. Bonhoeffervšak Bartha v této věci neuposlechl. Svého pobytu v Londýně použilk tomu, aby podal pravdivý obraz o situaci v Německu německýmevangelickým kruhům v Británii. Získal také řadu anglických přátel,mezi jinými i anglikánského biskupa v Chichestru George Bella. Ponávratu do Německa na jaře 1935 se Bonhoeffer stává ředitelemkazatelského semináře v Pomořansku, založeného vyznávající církví.Za svého působení velice zdůrazňoval důkladnou studijní práci,ukázněný osobní život a duchovní soustředění. Školu vedl až dojejího zavření státní mocí (1937). Ze zkušeností tohoto obdobívznikly dva spisy: Pospolitý život a Následování.

Zostřující se omezování postihlo isamotného Bonhoeffera - měl zakázáno přednášet v Berlíně, kázat apozději (1941) i psát a publikovat.

"Vyznavači" byli v Německu jedni zmála těch, kteří se veřejně ozývali proti politické realitě Třetíříše (oficiální propagandě antisemitské nenávisti, falšovánívolebních výsledků, koncentračním táborům a libovůli gestapa,soustavnému donašečství a šplhounství). Své námitky pojali doprohlášení, které duchovní vyznávající církve přečetli z kazatelendne 23. srpna 1936 v době berlínské olympiády. V září 1938 vyzvalovedení vyznávající církve duchovní, aby se v kostelech konalymodlitby za mír. V liturgii k tomu připravené měla být výslovněvyznána i vina německého národa na hrozící válce. To ovšem vzbudilovelké rozhořčení Hitlerovy vlády. Takřka současně však poslalprofesor Karl Barth z Basileje profesoru J. L. Hromádkovi do Prahydopis, v němž vyzývá československý lid i vládu k pevnému odporu:toho se vyznavačské vedení uleklo a vydalo prohlášení, v němžobviňuje Bartha z heretického směšování duchovní a politickéoblasti a ujišťuje, že nemá nic společného s touto švýcarskoudemokraticky ideologizovanou teologií.

Bonhoeffer viděl, že toto prohlášenív praxi znamená kapitulaci vyznavačského vedení. To v něm posílilopřesvědčení, že je třeba Hitlera odstranit. Tento jeho postojsdílel i jeho starší bratr Klaus a dva jeho švagři, Hans Dohnanyi aRüdiger Schleicher, všichni tři právníci různého úředníhopostavení, kteří byli zapojeni do významného protihitlerovskéhocentra. Spolupracovali s náčelníkem Abwehru, tj. vojenskézpravodajské služby, admirálem Canarisem, a jeho náměstkemgenerálem Osterem. R. 1939 se Bonhoeffer přidal k německému hnutíodproru a souhlasil, že bude pracovat pro německou kontrašpionáž.Intenzivně se zapojil do hnutí, jehož cílem bylo zabít Hitlera auskutečnit státní převrat. V březnu 1939 odjel do Anglie k návštěvěsvé sestry, která se tam odstěhovala s manželem. Vedle dřívějšíchanglických přátel se tam setkal také s profesorem ReinholdemNiebuhrem z New Yorku, kterého znal ze svého dřívějšího pobytu vUSA. Profesor Niebur mu nabídl, že mu obstará pozvání do Ameriky.Učinil to, protože byl přesvědčen, že za války, která se jevila býtneodvratitelná, bude Bonhoeffer v Německu velice ohrožen. Chtěl muopatřit útočiště v Americe. Bonhoeffer se do Ameriky na jehopozvání skutečně vydal, odmítl však všechny nabízené příležitosti kodborné práci a prohlásil, že se vrátí domů. Z jeho zachovanýchdeníků je zřejmé, jak v těchto dnech zápasil sám se sebou a jak vněm zvítězilo vědomí, že právě v nastávající těžké době je jehomísto v Německu

V dopise prof. Niebuhrovi svérozhodnutí zdůvodnil takto:

"Křesťané v Německu budou stát předstrašnou volbou: buď chtít porážku svého národa, aby bylazachráněna křesťanská civilizace, nebo chtít vítězství svého národaa tím zničení této civilizace. Vím, kterou z těchto možností musímzvolit, ale nemohu to učinit v zabezpečeném závětří." V dubnu,krátce po svém zasnoubení, byl zatčen gestapem, ač tehdy ještěneměly úřady o rozsahu jeho účasti v hnutí odporu tušení. Byluvězněn ve vojenském vězení v Tegelu.

Bylo pro něho osobním problémem vzítna sebe podíl - byť jako informovaný vedlejší účastník - napřípravách k odstranění Hitlera vraždou, a dalším problémem tutosvoji činnost utajovat. To je základní téma úvahy Po deseti letech.Bonhoffer už dříve v náčrtcích k etice myšlenkově připravovalodpověď na celý soubor problémů spojených s účastí na spiknutí. Vlistech tyto otázky podrobně nerozvádí, odpověď však naznačuje vevýkladech o tom, že bývají situace, v nichž je nutno odvážit seodpovědného a rozhodného činu bez krytí nějakou obecně uznanoumravní maximou. S tím souvisí základní myšlenka vyslovená v řaděposledních dopisů psaných ve vojenském vězení v Tegelu, poprvé vlistu datovaném 30. 4. 1944. Je to myšlenka "nenáboženskéinterpretace" základních biblických témat a pojmů, která vznikápromýšlením jeho druhého obratu - od křesťana k současníku. Vycházíz nich a navazuje na ně celá velká literatura, která se na tomtozákladě pokouší revidovat vžité pojetí křesťanské víry, církve ikřesťanova života.

Z dopisu z 30.4.44

Co mě neustále zaměstnává, je otázka, čím jednes pro nás křesťanství, nebo také, kdo je pro nás Kristus. Jdemevstříc období po všech stránkách nenáboženskému. Lidé, jací teďjsou, již prostě nemohou být religiózní. I ti, kteří se označujíslovem religiózní, nijak nepraktikují. Zřejmě tedy myslí slovem"náboženský" něco docela jiného. Celé naše 1900 let trvajícíhlásání křesťanství a teologie se zakládá na "religiózním a priori"člověka. Ukáže-li se však jednoho dne, že "a priori" vůbecneexistuje, nýbrž že to byl historicky podmíněný a pomíjivývýrazový modus člověka, a stanou-li se lidé skutečně v jádrunenáboženskými - a já si myslím, že už k tomu víceméně došlo (co jenapříklad příčinou toho, že tato válka na rozdíl od všechpředchozích válek nevyvolává žádnou "náboženskou" reakci?) - co topak bude znamenat pro křesťanství?& Jak se může Kritus stát pánem inenáboženských lidí? Existují nenáboženští křesťané? Je-linábožeství pouze jakýmsi rouchem křesťanství - co je nenáboženskékřesťanství? Co znamenají církev, sbor, kázání, liturgie,křesťanský život v nenáboženském světě? Jak být nenáboženskýmikřesťany, jak být EK-KLÉSIA, povolanými, a přitom se nepovažovat zanábožensky preferované, nýbrž za lidi zcela patřící k tomutosvětu?

Nenáboženská interpretace proBonhoeffera neznamenala zříci se víry. Úkol jednotlivého křesťanavyjádřil stručně slovy: modlit se a dělat to, co je dobré aspravedlivé.

Poslední měsíce Bonhoefferova života

Výslechy před vyšetřujícím soudcem sedlouho soustřeďovaly především na obvinění, že byl neprávemprohlášen za nepostradatelného, a tak se provinil sabotovánímbrannosti říše. Vedle toho byl shromažďován i materiál o jehočinnosti v Abwehru. Bonhoefer byl mezitím i ve vězení smluvenýmzpůsobem informován o hlavních dalších plánech proti Hitlerovi.Když byli po nezdařeném atentátu na Hitlera likvidováni postupněvšichni jeho ochránci, očekával i Bonhoeffer, že smrt na sebe nedádlouho čekat. V dopisu z 21. července 1944 účtuje se svým životem avyznává, že teprve v plné světskosti života, tj. právě ve svésolidarizaci se světskými odpůrci Hitlerovými, se naučil opravduvěřit. Konec však tak rychle nepřišel. Gestapo zřejmě stále ještědost jasně nevidělo do všech souvislostí příprav na odstraněníHitlera, a proto si podezřelé osoby nechávalo na delší výslechy.Bonhoefferovi příbuzní připravovali ještě plán, jak pomociBonhoefferovi k útěku z Tegelu, ale první pokus selhal a dalšípokusy Bonhoeffer sám odvolal, aby nepřitížil těm svým příbuzným,kteří byli mezitím také zatčeni.

Počátkem října 1944 převedlo gestapoBonhoeffera z poměrně mírného vězení v Tegelu do tvrdé a přísnéizolované vazby, kterou samo spravovalo. Byli tam soustředěnimužové, kteří měli bližší nebo vzdálenější vztah k přípravám naatentát z 20. července. Všichni byli opětovně dlouho vyslýcháni ačasto mučeni. Podle výpovědi některých spoluvězňů z toho obdobíBoenhoffer i v této takřka beznadějné situaci zachoval statečnost,která imponovala i některým vyšetřovatelům. Dne 7. února 1945 byl zřadou jiných vězňů odvezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu,poté měl být spolu s jinými prominentními vězni převelen dokoncentračního tábora v Flossenburgu. V neděli 8. dubna 1945vykonal Bonhoeffer na přání spoluvězňů krátkou pobožnost, ihned poní byl jmenovitě povolán k dalšímu transportu. V pondělí 9. dubna1945 zasedal na zvláštní Hitlerův rozkaz stanný soud, kterýodsoudil k smrti Canarise, Ostera, ještě jiné tři účastníky, anakonec Bonhoeffera. Podle svědectví táborového lékaře šelBonhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně. -Poslední slova, která vyřkl, když ho odváděli k soudu, zněla: "Nužetoto je konec, ale pro mne je to - počátek."

V Dietrichu Bonhoefferovi došlo kevzácnému spojení muže rozhodné akce s pronikavým a vyškolenýmmyslitelem, který promýšlel předpoklady a obecné "naučné" důsledkysvého rozhodnutí a jednání. Nepochybně chápal svou účast na pokusuzbavit Německo i svět Hitlerovy tyranie jako jednu, jemu otevřenoua proto přikázanou, podobu "nenáboženské interpretace" čili pravésvětskosti.

Literatura

Dějiny křesťanského myšlení, Tony Lane,Návrat domů, Praha 1996, 229 - 232

Na cestě k svobodě (Listy z vězení), DietrichBonhoeffer, Vyšehrad, 1991

Název organizace

The Lutheran World Federation (LWF), česky Světový luterský svaz (SLS) nebo Světová luterská federace (SLF)

Datum a místo založení

Světový luterský svaz byl založen vroce 1947 v Lundu ve Švédsku zástupci luterských církví z 23 zemí.

Základní učení

Světový luterský svaz (dále SLS) je společenství církví, které vyznávají trojjediného Boha a učí, že Písma svatá Starého i Nového Zákona jsou jediným zdrojem a normou života i služby. Pokládá tři Ekumenická vyznání a vyznání Luterské církve, zvláště nezměněné Augsburské vyznání a Malý katechismus Martina Luthera, za čistý výklad Slova Božího.

Světový luterský svaz vyznává jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev a je odhodlán v dnešním světě společně sloužit.

Adresa + webové stránky

150, route de Ferney, P.O. Box 2100,CH-1211 Geneva 2, Švýcarsko

http://www.lutheranworld.org/

Členstvo

V současné době má SLS 138 členských církví z celého světa, které reprezentují téměř 66 miliónů křesťanů.

Členem luterského svazu se může stát církev, která přijme Základní učení. Přijetí mezi členy se rozhoduje na Valném shromáždění nebo v mezidobí Radou.

Členství ve svazu může být ukončeno odstoupením. Na doporučení Rady může Valné shromáždění zrušit nebo pozastavit členství rozhodnutím dvou třetin delegátů.

Z České republiky jsou členy Slezská církev evangelická a.v. a Českobratrská církev evangelická. O členství v současné době rokuje Evangelická církev a.v. v ČR.

Vztah k ERC v ČR

Světový luterský svaz je konfesijním svazem, jehož členy jsou církve (za ČR viz výše), proto není ERC vČR s touto organizací v bližším kontaktu.

Zaměření (práce v pracovních skupinách a pod.)

SLS zastupuje své členské církve v oblastech společného zájmu, jako jsou např. ekumenický a mezináboženský dialog, lidská práva, humanitární pomoc, teologie a různé aspekty misie.

Proto má SLS tři oddělení, která společně se sekretariátem sídlí v Ženevě:

Oddělení teologie a učení, Department for Theology &Studies (DTS), se zabývá oblastmi jako jsou teologie a církev; bohoslužby a život sboru; církev a sociální otázky; církev a lidé jiných náboženství.

Oddělení misie arozvoje, Department for Mission & Development (DMD), rozvíjí diakonickou práci církví, jejich angažovanost (lidská práva apod.), prosazuje rovnost příležitostí mužů a žen a větší zastoupení mládeže v církvích.

Oddělení světové služby, Department for World Service (DWS), je mezinárodně uznávanou humanitární a rozvojovou agenturou SLS, která pracuje s lidmi na okraji společnosti v oblastech, které jsou postiženy různými katastrofami. DWS spolupracuje v celosvětové síti ekumenických, státních i nestátních organizací.

Organizační struktura

Nejvyšším rozhodovacím orgánem SLS je Valné shromáždění, které se obvykle schází jednou za 6 let. V době mezi shromážděními je SLS řízen Radou (jejíchž 48 členů je voleno Valným shromážděním, přičemž 50 % zástupců je voleno z tzv. Severua 50 % z tzv. Jihu), která se schází jednou ročně, a Výkonným výborem (který sestává z těchto osob: prezident, vice-prezidenti, pokladník a předsedové Programových výborů; jsou voleni Radou). Výkonný výbor slouží jako personální komise a také jako výbor správců SLS.

Sekretariát Federace je řízen vedoucím tajemníkem. Prezidentem SLS je Rev. Mark S. Hanson, biskup Evangelické luterské církve v Americe. Vedoucím tajemníkem je Rev.Dr. Ishmael Noko z Evangelické luterské církve v Zimbabwe.

Vztah k dalším ekumenickým organizacím

Nejen proto, že má Federace své sídlo v Ekumenickém centu v Ženevě (kde mimo jiné sídlí Světová radacírkví, Světový reformovaný svaz, ACT), je velmi aktivní v ekumenických vztazích. Jak jsem již uvedla v úvodu, SLS věří "...v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev a je odhodlán v dnešním světě společně sloužit." Ekumenické oddělení SLS se snaží rozšiřovat ekumenismus a napomáhat členským církvím v angažovanosti v ekumenických vztazích (např. v bilaterálních rozhovorech) jak na národní, tak na regionální úrovni.

Zajímavosti

V roce 2003 byla v Bratislavě otevřena regionální kancelář pro střední a východní Evropu: Regional Office for the Expression of Communion in the Region of Central Eastern Europe (ROCEE). Hlavním tématem pro členské církvev této oblasti je společně najít a definovat novou roli církví v postkomunistické éře. Na této platformě si mohou církve vyměňovat zkušenosti z této oblasti a vzájemně se podporovat. Dalším důležitým tématem je také Večeře Páně.

Koncem minulého roku vydalaUniverzita Palackého v Olomouci vynikající knihu svého liturgologaFrantiška Kunetky Eucharistie v křesťanské antice. Kniha je včeském prostředí unikátní, srovnávat je jí možné snad jen, vněkterých pasážích, s Hostinou chudých Pavla Filipiho (Kalich1991). Obrovský posun v šíři poznání, ve způsobu práce liturgickévědy vidíme, srovnáme-li Kunetkovu knihu se starším tématickypříbuzným a ve své době průkopnickým dílem Eucharistie ve světlenejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafickýchJosefa Bil­cze­row­ského (V. Kotrba, Praha, 1910).

Zkoumat období počátků křesťanskéeucharistické bohoslužby je práce velmi náročná. Pramenů je kdisposici málo a o to více se vyskytuje různých interpretačníchteorií. Autor čerpal z několika set literárních titulů zaměřenýchnejen liturgicky, ale i biblicky a historicky, jejichž teorie nejensrovnává, ale i fundovaně hodnotí.

Kniha obsahuje dva velké celky:Večeři Páně v apoštolské době (kapitoly 1-6) a slavení eucharistiev poapoštolské době (kapitoly 7-12). Tyto celky by si zasloužilyvětší strukturní zvýraznění, rozčlenění není na první pohledpatrné. Každý z celků rozebírá jednotlivé prameny a končí shrnujícíkapitolou (kapitoly 6 a 12). Přečtení těchto dvou kapitol, díkytomu, že autor je zkušeným pedagogem, poskytne dobrý přehled apodnítí zájem k důkladnému studiu kapitol předchozích.

Prvý celek knihy si všímá večeře Páněv korintské obci (na základě celého 1K s důrazem na nejstaršízprávu o ustanovení 1K 11, 23-25) a lámání chleba v lukášovskýchspisech (komentáře Sk 2, 46; 2, 42 a 20, 7-12).

Druhý celek zabývající se vývojem ve2.-3. století vychází z Didaché, anafory Addaje a Mariho,apokryfních skutků apoštolů (Janových a Tomášových), Justina aHippolyta (přesnější by bylo uvádět Apoštolských tradic, neboťHippolytovo autorství tohoto spisu je velmi problematické). Tytocelky jsou doplněny čtyřmi exkurzy, přibližujícími dobové pozadí:1) dům (oikos - domus) v antické kultuře, 2) Pavlova paradosis v 1K 11, 23-25, 3) jídelní kultura antického světa, 4) prostor proslavení bohoslužby.

Kniha poskytuje množství materiálu,který dokládá, že "všechno bylo jinak" než jsme zvyklí dnes a je vmnohém inspirující. Např. "liturgická" interpretace 1. listuKorintským: V padesátých letech prvního století bylo v Korintě asipět domácích církví, z nichž každá měla 40-50 členů. Tyto domácícírkve byly konstituovány každotýdenním slavením eucharistie. Nenízcela jasné, kdo těmto shromážděním předsedal. Nejpravděpodobnějito byl představitel či představitelka daného domu. Podoba slavenívycházela z podoby helénistické hostiny. Eucharistické konání,podobně jako v hebrejském prostředí, bylo těsně propojeno s vlastníhostinou. Na rozdíl od hebrejské hostiny byla nauková část(symposion) zařazena až po hostině. Antické symposion mělo určitápravidla vedení hovoru a vylučovalo z účasti ženy. Prvotní křesťanévšak ženy přijímali zcela rovnoprávně, symposií se mohly účastnit.S ohledem na ty, kteří tuto novotu špatně snášeli, jsou ženy žádányo drobnosti - aby měly zahalené hlavy a nemluvily v jazycíchchaoticky. Nejdůležitější je, aby eucharistické slavení se dělo vlásce, bylo pravdivým znamením jednoty těla Kristova - církve.Hlavním smyslem společné hostiny není se najíst, to může člověk idoma sám, ale vytvářet obecenství.

Cenné, dosud nepublikované, jsoučeské překlady rekonstrukcí prvotních textů, ze kterých výkladknihy vychází (např. pasáží Apoštolských konstitucí, anafory Addajea Mariho, apokryfních skutků apod). Přínosem je např. i důkladnáliturgicko-teologická interpretace významného archeologickéhonálezu z 3. století - domu křesťanské obce v Dura Europa. Dům se vtomto římském posádkovém městě na území dnešního Iráku zachoval vpoměrně dobrém stavu díky poloze v blízkosti hradeb, kdy byl kvůlizvýšení obranyschopnosti města vyplněn sutinami. Přesto v roce 256město dobyli Peršané. Původně obytný dům postavený na staršíchzákladech v roce 230 byl již v letech 232/3 upraven pro shromážděnídomácí církve. Byla vytvořena hlavní shromažďovací místnostorientovaná k jihu schopná pojmout asi 70 osob. Místnost nemázvláštní výzdobu ani pevný oltář. Bohatě zdobené freskami s křestnítématikou je však oddělené baptisterium, kde se křtiloponořením.

Knihu lze doporučit nejen studentům,ale i všem služebníkům církví, všem aktivním členům. Významný je ipřínos ekumenický - kniha se zabývá obdobím, kdy jedna nerozdělenácírkev žila prostřednictvím malých domácích církví.

Pavel Hradilek