Životopisy na léto: Markéta a W. Booth

Markéta

Třináctého července uvádí občanský kalendář Markétu. Den byl kdysi takto označen na počest sv. Markéty, mučednice, kterou si v těchto dnech v minulosti připomínala katolická církev. Kult této světice byl však církví po liturgické reformě II. vatikánského koncilu omezen, protože neexistují žádné přesvědčivé důkazy o pravdivosti její legendy, ba dokonce ani o pouhé Markétině existenci. Předpokládá se, že jde o literární látku z větší části apokryfní, smyšlenou či značně přikrášlenou a pozměněnou.

Markéta se podle legendy narodila ve druhé polovině 3. století v Antiochii v hlavním městě Pisidie v Sýrii (Malá Asie). Zemřela roku 305 za vlády císaře Diokleciána v Antiochii.

Po smrti matky ji dal její otec Edesius na vychování k příbuzné na venkově. Pěstounka byla tajnou křesťankou a vštípila víru v jediného Boha i Markétce. Po návratu do Antiochie se otec zhrozil. Jeho vlastní dcera a stala se křesťankou. Zkoušel ji nejprve domluvami i pohrůžkami přivézt k modloslužbě, a když semu to nepodařilo, vyhnal ji z domu. Stala se pastýřkou.

Jednoho dne ji spatřil zemský místodržitel Olibrius. Zalíbila se mu a chtěl se s ní oženit. Odmítla ho s tím, že zasvětila svůj život nebeskému ženichu Ježíši Kristu. Když se mu nepodařilo změnit její smýšlení po dobrém, dal ji Olibrius  uvěznit a mučit. Legenda praví, že Markétě se zjevil v žaláři v noci drak a chtěl ji spolknout. Když udělala Markéta znamení kříže, příšera zmizela. Místodržitel se snažil donutit ji k modloslužbě stále krutějším mučením. Pokaždé se rány přes noc zahojily a Markéta zůstávala neporaněná. Když ji na jeho rozkaz svázanou uvrhli do kotle s vařící vodou, zatřásla se země a ona přede všemi stála neporaněná. Místodržitel nakonec rozhodl, aby ji sťali. Před smrtí vyslovila přání, aby každá žena, která ji bude uctívat porodila zdravé dítě.

Ostatky Markéty (Marina, Margaréta. Margita, překl. Perla) jsou uctívány v italském městečku Monte Fiascone v italské provincii Viterbo. Jana z Arku byla přesvědčená, že slyšela hlas Markéty z Antiochie, který ji povzbuzoval v její misi k francouzskému králi.

Do Čech přivezl část ostatků Přemysl Otakar II. Věnoval je chrámu sv. Víta. Za velkého sucha v roce 1262, když v Čechách hrozil hladomor, nařídil pražský biskup Jan III. z Dražic na vyprošení božské pomoci kající průvod z Prahy do benediktinského kláštera v Břevnově. V tomto průvodu bylo neseno rámě sv. Markéty. Jakmile průvod dorazil do Břevnova, začalo pršet. Na věčnou památku této události byl tento ostatek ponechán v břevnovském klášteře. Lidé začali tento klášter nazývat klášterem sv. Markéty.

Markétu ve svých dílech zachytili např. Mistr Třeboňského oltáře (okolo 1380, NG Praha), Tizian (Sv. Markéta,1515-1520, Madrid, kopie ve Farském kostele sv. Margity, Mlynica), F. Zubardán (Sv. Margita 17. stol, NG Londýn), Martin Schogauer (Kabinet mědirytin, Berlín), Carraci (Stětí sv. Margarety, kostel sv. Mauritia v Mantově).

Markéta byla zobrazována v tunice s pláštěm, později i v dobovém oděvu se všeobecnými atributy: hůl s křížem, mučednická palma, koruna, kniha, meč, hřeben. Její individuální atributy jsou drak u nohou a kříž v rukou jako připomínka překřižování se před drakem. Základní scény, ve kterých byla zobrazována, jsou: Markéta pase stádo ovcí, Odmítá nabídku na svatbu s místodržitelem Olibriem, Mučení Markéty (např. v kotli shorkou vodou), Stětí světice.

Markéta patří do skupiny tzv. Čtrnácti sv. pomocníků v nouzi a do skupiny tzv. Tří Virgines Capitales (dále sv. Barbora a Kateřina) resp. čtyř velkých panen spolu se sv. Barborou, Kateřinou a Dorotou.

William Booth

William Booth se narodil v Anglii v Nottinghamu 10. dubna 1829, v rodině zchudlého stavitele. Ve třinácti letech už ho nemohl jeho otec dále posílat do školy, a tak se dalším místem jeho "vzdělávání" stala ulice. Podle svých slov "vliv nových přátel byl všechno možné, ale ne prospěšný".

Aby se mohl starat o svoji milovanou matku a sestry, musí jít do učení. Což tehdy znamenalo sloužit 6-7 let téměř jako otrok od časného rána do pozdní noci za minimální mzdu s vyhlídkou (ne vždy naplněnou - jakým způsobem byla naplněna, záleželo na mistrovi) že se vyučí řemeslu. V 19 letech skončila doba jeho učení a byl srdečně rád, že tím skončila i ponížení, která s tím byla spojena.

Usilovně se snažil získat nějakou práci, která by mu umožnila pomáhat ostatním členům rodiny. Po dvanáct měsíců se mu to nepodařilo. Byl to podle něj nejničivější rok v jeho životě. S nadějí na změnu situace opouští svoji matku, aby odešel do Londýna, kde se mu podařilo konečně najít práci. Spolu s tím začíná nová doba zkoušek. Jeho nový zaměstnavatel sice věřil v božství Krista a v církev, které byl členem, ale byl naprosto nevšímavý ke všemu, co souviselo s praktickou zbožností. Všechno, co ho zajímalo na jeho podřízených, bylo, jak by mu mohli pomoci vydělat peníze a sloužit mu. Tak Booth pracoval od rána do večera, celý týden s výjimkou nedělí, které trávil na cestách na místa, kde kázal.

Poměry v tehdejší anglikánské církvi byly hodně odlišné od současných. Mezi malou skupinkou předních rodin s velkým vlivem a masou ostatních byla obrovská mezera. Několik úctyhodných charitativních spolků, vzniklých většinou díky zbožným odkazům některých dávno zesnulých občanů, vyznačilo opravdu pozoruhodným způsobem jistý počet těch, kteří byli pokládáni za chudé zasluhující pomoci, a pomáhalo každému méně se zajímat o všechny ostatní. Pro tisíce lidí bojujících ve dne v noci, aby zachránili před vyhladověním sebe a ty, kdo na nich záviseli, zde bylo málo soucitu.

Není tedy překvapivé, že William Boothne viděl na církvi svých otců nic atraktivního. Už během svých učednických let našel svůj duchovní domov v metodistické církvi. Zde byly bohoslužby do určité míry nezávislé na rubrikách, z kazatelen byla často slyšet vřelá pravdivá kázání a kazatelé vykazovali alespoň určitý stupeň zájmu o duchovní rozvoj lidí.

Ve svých patnácti letech, roku 1845, na jednom malém shromáždění v Wesleyově kapli v Nottinghamu, pocítil Booth vliv Ducha sv., který v něm zcela nezávisle na lidském vlivu tvořil velkou žízeň po novém životě. "Pocítil jsem, že si přeji namísto života v nevázanosti, kterému jsem byl vydán, život šťastný, vědomý si smyslu, že jsem byl potěšen Bohem, milujícím spravedlnost, který bude potřebovat všechny mé síly, aby i ostatní přivedl k takovému životu. Viděl jsem, že by to tak mohlo být a rozhodl se, že by to tak mělo být, " píše o tom sám Booth.

"Od té noci, neboť to bylo brzo po jedenácté, když se udála ta šťastná změna, se stalo mou životní povinností nejen budovat svatost, ale žít život láskyplné aktivity ve službě Bohu a člověku. Vždy jsem cítil, že pravdivé náboženství se skládá nejen z toho, že jsem sám o sobě svatý, ale v pomoci mému ukřižovanému pánu v Jeho práci na spáse mužů a žen, tím, že z nich budu dělat Jeho vojáky, věrné mu až do smrti, kteří tak dostanou samy sebe do nebe."

V roce 1852 se Booth stává metodistickým pastorem. Cestuje po celé zemi a hlásá Boží slovo každému, kdo chce poslouchat. Ve své činnosti pokračuje i po svatbě s Kateřinou (Catherine) Mumfordovou roku 1855. Cítí však, že Bůh od něj chce více a že by se měl snažit dosáhnout více pro obyčejné lidi. Vzdává se místa metodistického pastora a vrací se zpět do Londýna. 2. července 1865 káže v East Endu v Londýně. Někteří jiní misionáři jsou jeho kázáním tak zasaženi, že jej žádají, aby vedl sérii křesťanských shromáždění, která se odehrávají ve velkém stanu. Tak je 5. července 1865 založena tzv. Křesťanská misie. K chudým v East Endu se dostává dobrá zpráva o Ježíši Kristu a jeho lásce k člověku.

V roce 1878 (tou dobou už působilo v East Endu 500 dobročinných a náboženských organizací) se Křesťanská misie přejmenovala na Armádu spásy (Salvation Army) a W. Booth přijal titul generál. Armáda spásy převzala i armádní organizaci s útvary, uniformami a s označením hodností. Aby předešel obviněním ze sektářství, sepsal Booth jedenáct článků víry, které jsou dodnes pokládány za základ jejího učení. Na rozdíl od jiných křesťanských církví nepokládá Armáda spásy křest a večeři Páně za nezbytné pro spásu. Místo toho prosazuje jako důležité prvky záchrany duší žehnání dětem, skutky pokání, přijímání vojáků a duchovní křest.

Boothova manželka Kateřina (1829 - 1890) odpočátku zaujímá v hnutí významné místo (1878 publikuje např. spis Praktické křesťanství).

Booth věděl, že nestačí zachraňovat pro tento a příští život pouze duše, pokud se současně nezmění nesnesitelné podmínky nejnižších vrstev. Proto nechal zřizovat jídelny a v nich za nepatrný obnos prodávat chléb, polévku, masité výrobky a kávu. V roce 1874 začal organizovat brigády na záchranu alkoholiků a v roce 1883 obdobné útvary pečující o propuštěné vězně. Široké církevní kruhy reagovaly na Armádu spásy zprvu nepřátelsky. Její příslušníci byli napadáni nejen slovy, ale i skutky. Jen v roce 1882 se 600 důstojníků (mužů i žen) stalo obětí útoků. Také bylo poškozeno na 60 budov Armády. V roce 1884 založila Armáda spásy záchytný domov pro ženy a dívky a od roku 1885 založila agitaci pro záchranu padlých dívek. Myšlenka Armády bojující proti hříchu působila na představivost lidí a Armáda začala růst ještě rychleji. Boothova ohnivá kázání našla své cíle a stále více lidí chtělo opustit svoji minulost a začít nový život jako vojáci v Armádě spásy. Armádní duch hnutí nevyhnutelně způsobil, že se Armáda spásy brzy rozšířila za hranice. V roce 1879 vzniká první kapela Armády spásy (Salvation Army Band). V roce 1891 zakládá Booth první továrnu na výrobu sirek. Když Booth psal své Povýšen ke slávě (1912), Armáda pracovala v 58 zemích. Dnes má kolem 300 000 příslušníků v 86 zemích světa.

V ČSR působila Armáda spásy od r. 1919, v r.1950 byla zakázána, opět tu působí od roku 1990. Její webová stránka je na http://www.armadaspasy.cz.Vydává i vlastní tisk.

Kateřina a William Boothovi měli osm dětí. Všechny aktivně působily v Armádě spásy. Kateřina zemřela v roce 1890 na rakovinu. Její manžel zemřel o více než dvacet let později, 20. srpna 1912. Přispěl rozhodujícím způsobem k obnově křesťanského života jako života pro druhé.