John Knox

Vůdce skotských protestantů John Knox byl nejvýznamnějším z tzv. Šesti Janů, tj. šesti skotských reformátorů, kteří se jmenovali křestním jménem John a za čtyři dny v srpnu 1560 sepsali Skotské vyznání víry.

O jeho rodičích nebo příbuzných není mnoho známo – jeho otec byl pravděpodobně drobný sedlák. Nejpravděpodobnější místo narození se zdá být Giffordgate, předměstí Haddingtonu. Datum Knoxova narození se klade do roku 1513 nebo 1515. Další možností je rok 1505. O jeho studiu na některé z universit se vedou spory – zdá se však, že v St. Andrews studoval roku 1531 pod vedením Johna Majora, který byl jedním z největších učenců v tehdejším Skotsku. Knox byl ordinován v římskokatolické církvi a nějakou dobu pracoval v St. Andrews jako kaplan a notář.

Ve věku asi 30 let byl získán pro protestantismus. V letech 1540–1547 našel obživu jako domácí učitel v rodinách Hugha Douglase a Johna Cockbuma. Oba tito mužové stejně jako Knox sám začínají studovat nové učení. Poté, co se seznámil s učením protestantského kazatele George Wisharta, vyznává Knox veřejně protestantskou víru (kolem roku 1545). Wishartova osobnost i jeho učení jej natolik uchvátilo, že jej všude následoval. Stal se dokonce jakýmsi jeho osobním strážcem a chránil Wisharta před emisary kardinála Beatona, kteří jej chtěli připravito život. V roce 1546 byl však Wishardt zatčen a upálen jako kacíř, a tato zkušenost měla na další Knoxovo působení velký vliv. Záhy na to byl přepaden a zabit i kardinál Beaton.

Knox byl pozván sloužit jako protestantský duchovní do St. Andrews, které se po Beatonově smrti se stalo útočištěm mnoha protestantů. Společně se svými žáky zde Knox prožil několik relativně klidných měsíců. Tento odpočinek byl přerušen napadením pevnosti a její kapitulací v červenci 1547, po němž byl Knox a někteří další deportováni na francouzské galeje, kde Knox strávil 19 měsíců.

Poté, co byl v roce 1549 propuštěn, snad na přání anglické vlády, zjistil Knox, že zastávající situace nenajde ve svém milovaném Skotsku žádné uplatnění. Na dalších deset let odchází do dobrovolného exilu podobně jako řada jiných jeho významných krajanů v té době. Jeho první působiště bylo v Anglii, kde strávil přibližně pět let jako pastor v anglikánské církvi. Obdržel státní souhlas, aby mohl kázat v Berwiku, kde zůstal dva roky. Poté byl přeložen do Newcastle a ve stejné době působil jako královský kaplan. Nejméně dvakrát kázal před mladým králem Eduardem VI. a v říjnu 1552 byl nominován do biskupství v Rochesteru, jež odmítl stejně jako výnosné místo v Londýně. Důvodem pro odmítnutí těchto výhod bylo jeho přesvědčení, že anglikánská církev je příliš náchylná k římské nauce, a proto by se nemohl zúčastnit přijímání.

V posledních letech vlády Eduarda VI. se zúčastnil se závěrečných příprav prvního vydání Cranmerovy Knihy společných modliteb. Když se v roce 1553 stala královnou katolička Marie Tudorovna, utekl do Evropy. Po nějaký čas byl pastorem anglického exulantského společenství ve Frankfurtu, kde se zapletl do náboženských sporů. Pokusil se totiž spolu s dalšími radikály ještě více reformovat způsob bohoslužeb. Ale konzervativnější exulanti tím byli pohoršeni a povolali Richarda Coxe a další umírněné teology, aby Knoxe napravili. Ti mu jeho jednání vyčetli a prohlásili, že chtějí následovat podobu anglické církve. Knox odpověděl: „Dej Bůh, abychom všichni měli podobu Kristovy církve.“

Nakonec se Coxovi podařilo vypudit Knoxe ze Frankfurtu tím, že poukázal na jeho radikální politické názory, například na to, že ve veřejně publikovaném traktátu srovnával císaře Karla s Nerem. Knox odešel do Ženevy, kde se setkává a Kalvínem a píše zde své proslulé První zatroubení proti obludné vládě žen (1558), zaměřené proti Marii Tudorovně, Marii de Guise, Kateřině de Medici a Marii Stuartovně, která se právě vdala za francouzského následníka trůnu. Je to jeden z nejvíce protiženských spisů světové literatury a obrátil se později proti samotnému Knoxovi: Když na anglický trůn nastoupila protestantka Alžběta, musel Knox přes stejnou víru počítat s její nepřízní, protože jeho výpady proti ženským panovnicím ji urazily.

Na krátkou dobu se Knox roku 1556 navrací do Skotska, kde se připojuje ke své ženě Majorii. Nová nauka během jeho nepřítomnosti získala na významu, a tak mohl kázat jak na veřejnosti, tak ve venkovských domech svých přívrženců, vyšší i nižší šlechtě. Na historické večeři, pořádané jeho přítelem Erskinem z Dunu bylo formálně rozhodnuto, že žádný věřící vevangelium se nemůže zúčastnit mše, a vnější oddělení této skupiny od katolické praxe tím bylo dokončeno.

Knox, jehož náboženství se nyní stalo velmi radikálním a agresivním, vyhlásil, že přívrženci staré víry jsou stejní modláři jako Židé, kteří obětovali své děti Molochovi. „Vybití všech modlářů je jasným úkolem všech křesťanských vládců, a kdyby selhali, úkolem všech jednotlivých věřících.“

V dopise, který v této době adresoval na radu dvou ze svých šlechtických přátel královně regentce, ovšem zvolil trochu jiný tón – byla to petice, v níž žádal o toleranci k lidem, kteří patřili ke stejnému náboženství jako on. Marie neodpověděla, a tak se Knox v létě 1556 vrací do své služby v Ženevě a svoji ženu a její matku posílá napřed. Okamžitě po svém odjezdu byl předvolán před soud v Edinburgu a v nepřítomnosti postaven mimo zákon. Jeho portrét byl veřejně spálen.

Do konce roku 1558 Knox zůstal ve svém místě v Ženevě, kde se mu narodili dva synové Nathanael a Eleazar. Přátelé jej přesvědčovali, aby se vrátil, protože perzekuce byly omezeny. Na své cestě domů se roku 1557 dostal až do Dieppe, zde však pozbyl odvahy pokračovat. Nějaký čas zde sloužil v protestantském sboru, a poté se vrátil do Ženevy, kde pokračoval v práci na svých spisech.

Roku 1559 se Knox vrací do Skotska. Zde vydává Knihu kázně (Book of Discipline, 1561) a Knihu všeobecného řádu (Book of Common Order, 1564).

V srpnu 1560 se podílí na tzv. Skotském vyznání víry (Scots Confession):

„Říkáme-li i jako znovuzrození, že nemáme žádný hřích, podvádíme sami sebe a Boží pravda v nás není. Je tedy pro nás zásadní, abychom se drželi Ježíše Krista, zůstávali v jeho spravedlnosti a smíření, protože on je ukončení i vyvrcholení Zákona. Skrze něho jsme osvobozeni, takže již nejsme pod Božím prokletím, i když nenaplňujeme žádnou část Zákona. Protože tak, jak nás Bůh vidí v těle svého Syna Ježíše Krista, přijímá naši nedokonalou poslušnost, jako kdyby byla dokonalá, a přikrývá naše skutky, které jsou poskvrněny mnoha kazy,spravedlností svého Syna.“

„Charakteristické znaky, znamení a jasné důkazy, kterými se neposkvrněná nevěsta Kristova pozná od hrozné nevěstky, falešné církve, jak tvrdíme nejsou ani starobylost, osobované si tituly, přímá posloupnost, určené místo ani množství lidí, kteří schvalují bludy. (…) Znaky pravé církve tedy jsou, jak věříme, vyznáváme a veřejně doznáváme: za prvé pravdivé kázání Božího slova, ve kterém se nám dal Kristus poznat tak, jak to tvrdí ústy proroků a apoštolů. Za druhé řádné vysluhování svátostí Krista Ježíše, které musí být spojeno se Slovem a Božím zaslíbením, že je zapečetí a potvrdí v našich srdcích, a konečně církevní kázeň čestně naplňovaná tak, jak to předpisuje Boží slovo, kterou je potlačována neřest a živena ctnost.“

Toto vyznání víry bylo potvrzeno skotským parlamentem a stalo se vyznáním skotské reformované církvedo roku 1647, kdy bylo přijato Westminsterské vyznání.

Knoxovým druhým zatroubením proti obludné vládě žen byla jeho stálá opozice proti skotskékrálovně Marii Stuartovně až do jejího útěku do Anglie r. 1568. I přes Mariin odpor prosazoval skotskou reformaci. Jeho největším dílem byly Dějiny reformace náboženství v království skotském (History of The Reformation of Religion within the Realm of Scotland), které byly v plném znění vydány až v roce1644.

Knox zemřel v Edinburku 24. listopadu 1572. Patřil k lidem, kteří u vědomí možných následků dokázali svoji víru bránit, promýšlet a předávat ji dál všemi způsoby, které byly k dispozici.