Je Bůh dobrý nebo zlý?

Úvod

S naléhavou otázkou dobra a zla v nás a mimo nás se potýkáme od prvních do posledních okamžiků našeho života. Pro křesťany se tato otázka nemůže neprolnout s tím, jak vnímáme našeho Boha. Vesměs rychle odpovídáme, že Bůh je přece dobrý1 a poukazujeme přitom na cesty naděje starých Židů2. Ale vytrváme-li u biblických textů, ukáže se takové tvrzení nesamozřejmé, protože zde nalezneme i jinou Boží tvář: Boha, z jehož úst vychází nejen dobré, ale i zlé3, na lidi uvádí zlé věci4, Boha, před kterým se lidé přes to dobré, co od něj dostávají, chvějí strachy5. Pak také víme, či alespoň tušíme, že to nedobré je i v každém z nás – a čteme, že viníky Bůh bez trestu nenechá6. A konečně: Bůh neušetřil vlastního Syna7 – chceme sice věřit v naší spásu právě skrze tuto událost přetvořenou zmrtvýchvstáním a vylitím Ducha z bezsmyslnosti do plnosti života, ale víme, jak málo leckdy takovou víru ve svém žití sami prokazujeme. Jako bychom se leckdy drželi více obrazu Boha, který není Otcem světel8, ale původcem našich temnot9 a báli se, že náš Bůh zahubí bez soucitu10. Můžeme vůbec vložit naši naději11 do takto dvojznačného Hospodina, můžeme prosit a doufat, že k nám přivrátí tu dobrou tvář12?

V tomto příspěvku se pokusíme ukázat jeden směrník k naději, že přes zřejmou dvojznačnost Boha Písma je sázka na jeho „dobrou tvář“ smysluplná. Použijeme přitom část psychoanalytické tradice reprezentované Melanií Kleinovou, která cesty ke zrání a zdraví lidské duše v prostředí dějů dobrého a zlého rozsáhle tematizovala ve svém díle i terapeutické praxi.

Lidská duše pohledem Melanie Kleinové

Člověk v úzkostném ohroženíVlivný historik, teoretik a praktik psychoanalýzy A. Mitchell uvádí, že Melanie Kleinová (1882 1960) ovlivnila současnou psychoanalýzu víc než kterákoli jiná psychoanalytická osobnost po Freudovi13. Kleinová navázala na Freudovu vizi dvou hlavních lidských energií – libida jako energii sexuálního pudu k životu a agrese jako energie pudu k smrti. Zatímco pro Freuda samotného byla existence „pudu k smrti“ a dualita lidské existence spíše pomocnou hypotézou, Kleinová toto schéma rozvinula do teoretické i terapeutické šíře a hloubky.

Svět člověka je podle Kleinové od začátku rozdělený, ambivalentní14, lidské emoce, zvláště ty velmi rané jsou podle ní „obzvláště mocné a dominují jim extrémy. Existují zde prudké rozlišující procesy mezi dvěma aspekty (dobra a zla) prvního nejvýznamnějšího objektu – matky – podobně jako mezi dětskými emocemi (lásky a nenávisti) vůči ní“15.

Duše je tedy v tomto pohledu kolbištěm dobra a zla, lásky a nenávisti, plná bouřlivých a protichůdných emocí. Vše patrně nakonec slouží životu: sexualita nás pudí k uchování života spojením s druhými, agresivita nás pro sebezáchovu od druhých odděluje, protože ty druhé zdánlivě nebo i fakticky hubí16.

Kleinová, narozdíl od Freuda, který ostatně ve své ranější teorii uváděl sexuální motivaci člověka jako hlavní, akcentovala agresi a s ní svázaný nevědomý strach ze smrti, „prvotní úzkost“, kterou mají podle ní již malé děti a přetrvává v člověku stále17. Nejpalčivějším a nejtrvalejším problémem lidského života se stává potřeba uniknout „paranoidní perzekuční“ úzkosti, zbavit se pocitu ohrožení samotné naší existence18. Kleinová vidí lidskou duši jako místo zápasů s temnotou, každý z nás bojuje s hlubokými úzkostnými obavami ze zničení a úplného opuštění19.

Projektivní identifikaceV člověku je podle Kleinové agrese a libido propojeno, fúzuje a zaplétá tak člověka do sítě strachu a viny20. Kleinová rozšířila Freudovo pojetí mechanismů projekce a introjekce21 na intenzivní dialog mezi vnitřním a vnějším a toto dění nazvala „projektivní identifikace“. Termínu projekce užíval Freud pro fantazijní vyhoštění nežádoucích pohnutek: to, co nemůže být prožíváno jako součást sebe, je přesunuto do druhých lidí22. Při projektivní identifikaci podle Kleinové nejsou projikovány pouze samostatné pohnutky, ale též části nás samých – nejen agresivní impulsy, nýbrž část já (v dané terminologii přesněji části „self“).

Jelikož člověk promítá část sebe, zachovává s vyhoštěnou částí spojení prostřed­nictvím nevědomé identifikace: „projikovaný duševní obsah jednoduše nezmizí; člověk zápasí za to, aby si s ním uchoval nějaké spojení a nějak jej ovládal ... Část zkušenosti ... je prožívána v dramaticky zvýrazněné podobě v druhých, kde se stává předmětem velkého zájmu a snahy o ovládnutí“23

Emoce, lidské nitro a vnější svět jsou tedy pro Melanii Kleinovou těsně provázané, ba přímo matka „přichází, aby pojala špatné části self“24. Jsem-li ale já agresivní, současně to po umístění mé agrese do druhého objektu vzbuzuje strach z agresivity tohoto objektu vůči mně: agrese a úzkost jsou dvě strany téže mince, mezi agresivními tendencemi a dětským strachem je vpravdě „kauzální spojení“25.

Podobně i to dobré projikujeme mimo nás, zosobňujeme a zpětně se identifikujeme, vše dostává osobně-dualistické zabarvení. Matka reprezentovaná „dobrým prsem“ je zdrojem rajské slasti, stejná matka vnímaná jako „zlý prs“ při nedostupnosti v okamžiku hladu je hrozící a hubící. Snadno se stane, že „když se dítě cítí fru­stro­váno prsem, ve své fantazii na prs zaútočí“26 a svět je pak hned plný „divokých příšer“27. A to neplatí podle Kleinové jen pro děti – zacházení s obrazy dobrých a zlých postav v lidské psychice je „obecný mechanismus pro dospělé i děti“28.

Paranoidně-schizoidní poziceProtichůdné lidské emoce tedy nejenže vycházejí ze stejné duše, ale směřují i ke stejným objektům, především matce a při projektivní identifikaci dochází tedy ke štěpení: „rozštěpené části já jsou projikovány na matku, či lépe řečeno do matky“29, každý vnější objekt má aspoň jednu dobrou a jednu špatnou reprezentaci, ale obě jsou pouze částmi, nikoli celým objektem30. V paranoidně-schizoidní pozici se tedy vztahujeme k částečným, nikoli celým objektům31.

Jak se tedy člověk ubrání úzkosti ze smrti, trestu, zničení (perzekuční úzkosti) propojené s vlastními agresemi, když dokonce i vlastní stav narození vnímá jako perzekuci32? Nelze opravdu žít ve světě naplněném jen strachem a zlobou. Prvním řešením je podle Kleinové právě rozštěpení vnitřního a vnějšího světa, „ostražité oddělení milujícího a milovaného dobrého prsu od nenáviděného a nenávistného špatného prsu“33. Z celistvého objektu se v naší psyché rozštěpením stanou kontrastující objekty. Pokud se takové řešení podaří, „milující vnější objekt se stane protiváhou špatného objektu a bezpečným útočištěm před ním. Existuje špatný prs usilující o mé zničení a já jej nenávidím a také se ho pokouším zahubit. Existuje též dobrý prs, který mě miluje a chrání a který proto i já miluji a chráním“34. Toto umožňuje nastolit určitou, třebaže spornou rovnováhu. Narozdíl od Freudova vývojového schématu „pozice“ Melanie Kleinové neodpovídají vývojovým „stadiím“, kterými člověk má na cestě ke zralosti lineárně projít – danou pozici můžeme opustit a znovu se do ní navrátit35.

Depresivní poziceNevýhodou řešení paranoidně-schizoidní pozice je zachování duality, které neodpovídá tendenci k integraci, smyslu pro celek, která je v nás přítomná. Já, matka či další „objekty“ nemají být vnímány jen ve svých pólech, ale tyto póly se mají nějak sjednotit do celku. Strach navíc přetrvává a teprve jestliže je v této integrující tendenci syntéza kontrastních emocí vůči objektu možná, strach ustupuje36 a lze ukončit začarovaný kruh úzkost – odštěpení – úleva – úzkost z návratu odštěpeného.

Objevuje se zde ale jiná potíž: agrese (jejíž zvládání je podle Kleinové ústředním problémem lidského života) je nyní namířena do stejného objektu, „zničení postihuje celou matku“37. Řešením je víra ve schopnost reparace: jestli mají objekty zůstat celé, dítě musí věřit, že jeho (libidinózní) láska je silnější než jeho nenávist a že dokáže odčinit ničivé následky své destruktivity38.

Úkolem je tedy smířit protipóly a vytvořit v mysli již realističtější a přitom přece „dobré“ objekty, kdy „dobré objekty – na rozdíl od idealizovaných – mohou být bezpečně ustaveny v mysli pouze jestliže silné rozštěpení mezi trestajícími a ideálními postavami ustoupilo, jestli agresivní a libidinózní impulsy se přiblížily a nenávist byla zmírněna láskou.“39 Z výčitek svědomí se rodí kompenzační fantazie ve snaze odčinit škodu a zařídit, aby se matka opět zacelila – má-li dítě depresivní pozici zvládnout, musí věřit že jeho láska je silnější než jeho nenávist.

Bůh v Písmu a odkaz Melanie Kleinové

Zdá se, že v Písmu najdeme pochopení pro to, jak výrazně patří potýkání se se zkušeností dobra a zla k těžkostem lidského osudu40. Patrně zde nenalezneme klíč k racionálnímu řešení dobra a zla jako rébusu, ale budeme chtít ilustrovat některé možné cesty důvěry a naděje, a to nejprve v analogiích41 k oběma uvedeným pozicím Melanie Kleinové. Přijmeme-li, že v našich životech prožíváme intenzivní dění „projektivní identifikace“, můžeme patrně přijmout i to, že „Boha jako takového“ můžeme stěží oddělit od vlastních obrazů o něm a nás samotných. Kleinová sama poznamenává, že víra v Boha může být fantastická, Bůh podle takové víry např. „asistuje při páchání každého druhu zla s cílem zničit nepřítele a jeho zemi“42. Musíme zde ale být obezřetní. Podobně, jako se můžeme pokoušet vírou hledat živého Boha Písma v a za freudovsky chápaným přenosovým děním, jako „živý činný obraz“, jako „účinnou ikonu lidské psychiky“, ani zde nemůžeme neuchopitelného Boha evangelia redukovat na „objekt“ lidské psychiky, třebaže snad nějak oboustranně provázaný s lidskou duší projektivní identifikací. Neuchopitelný Bůh může být věřen v a za tímto děním, ba on sám se může zjevit jako těžiště takto uchopeného dění, je-li takové dění vírou přijato a dosvědčeno jako spásonosné a životodárné. S obezřetností mající toto stále na paměti se nyní vydejme cestou hledání analogií k oběma z kleiniánských „pozic“.

V analogii k první pozici Kleinové můžeme vidět Hospodina často prezentovaného v „rozštěpených“ obrazech jako stručně řečeno dobrého k dobrým a zlého ke zlým43. „Štěpení“ prochází skrze poslušnost a dodržování zákonů nebo skrze příslušnost k vlastnímu národu – v protipólu k národu jinému, který bude Hospodinem proklet a zničen. Tak slyšíme hovořit Boha, že „jestliže ... budeš poslouchat, ... nepostihnu tě žádnou nemocí“44 i „když se odvrátí spravedlivý od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví, položím mu do cesty nástrahu a zemře“45. Černá a bílá jsou jasně vymezeny a odděleny: „Hříšníky stíhá zlo, kdežto spravedlivým je odplatou dobro“46. Zdržme se chvíli u této první „pozice“, ve které se obraz Boha zdá „rozštěpený“ a neopouštějme ji příliš rychle alespoň pro některé okamžiky našeho života jako „nedokonalou“ a překonanou. Tato „pozice“ nám jednak dává možnost se úlevně „upnout“ k jakoby „jen“ dobrému stále milosrdnému Bohu47 a také nám patrně pomáhá na cestě k dobrému, kdy lidský strach se využívá jako pomocník: budeme-li dobří, nebudeme se Boha muset bát. Nakonec, kdo z nás nepotřebuje občas ve svých úzkostech poodstoupit od reality, aby setrval a potěšil se jen s tím dobrým a pozapomněl na to zlé kolem nás i v nás samotných?

Na straně druhé se zdá, že nemůžeme definitivně zůstávat jen u obrazu Boha, který dobré odměňuje a zlé trestá – minimálně podle naší analogie s pozicemi Melanie Kleinové bychom se nezbavili své úzkosti. Integrovanější a zdravější „depresivní pozice“ navíc nabízí nezavírat oči před těmi místy v Písmu, které první analogii definitivně nasvítí jako neúplnou. Budeme se ptát otázkou Jóba zda máme „od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme“48. Zavnímáme zkušenost toho, že Bůh uvádí na svůj lid zlé věci, jimiž nebudou moci ujít a nevyslyší jejich úpění49, budeme s Mojžíšem v jeho drásavém tázání50 a vložíme se také více do situace Ježíše z Nazareta v jeho smrtelném zápase, s otázkou po přítomnosti milovaného Otce.

Evangelijní východisko v Písmu dejme zde do analogie k „reparaci“ M. Kleinové: zlo kolem nás a v nás vnímejme jako reálné, v Ježíšově kříži děsuplně přítomné tehdy a děsuplně přítomné i dnes, snad dokonce i legitimně vnímatelné obrazem zlé Boží tváře. Ale: nechť naše víra, naděje a láska zažene náš strach51, nechť (touto optikou viděno) se z Boha obou tváří přeci jen nakonec stane Bůh dobrý. I krajní zlo Ježíšovy smrti, stejně jako zlo v nás i kolem nás ve víře, naději a lásce integrujme do úplnosti celku života pozemského a nebeského díky zmrtvýchvstání a přítomnost Ducha.

Závěr

Nebojme se otevřít vnímání Boha dobré i zlé tváře také jako obrazu našich vlastní protichůdných emocí lásky a nenávisti. Naopak: přijměme takovou nabídku jako možnost se vyrovnávat se zkušeností duality vlastní duše. Je-li naše psychika skutečně ponořena v dění „projektivní identifikace“, můžeme právě v takovém vidění najít odstup a cesty k překonání toho, co v druhých a nás samotných vnímáme jako „zlé“. Nabídka k „překonání zla“ pak může být chápána právě jako důvod, proč v Písmu Bůh vystupuje i jako „zlý“.

Přiznáme-li si kromě toho ve světlejších chvílích, že naše agrese ubližují těm, které současně milujeme (a nejvíce leckdy ubližujeme těm, kteří jsou nejvíce blízko, jsou „bližní“), hledejme řešení v souladu s křesťanskou vírou: nespoléhejme jen na přinášení obětí všeho náboženského i nenáboženského charakteru, které snad mohou – danou optikou viděno – „reparovat“ to, co jsme zničili. Takové oběti nemusejí být na škodu, ale spolehněme se vírou především na oběť Ježíše z Nazareta: zabit pro naše přestoupení („oběť naší agrese“) přece vstal z mrtvých a žije – taková „definitivní reparace“ se otevírá ve víře a naději jako „konečné řešení“ dramatu dobra a zla naší hříšné duše.

Nebojme se dále na Boha evangelia naše agrese a výčitky přenášet: Bůh Písma bude jistě tím, kdo „přichází, aby pojal špatné části našeho self“ – a snad právě tak vydržíme situace, kdy agrese dopadne na nás: zdá se, že podobně se vůči vystupňované agresi svého okolí choval Ježíš z Nazareta. Choďme v těžkých chvílích v duchu Jóba i Ježíše, kteří Bohu své výčitky adresovali: vyčítejme, ale komunikujme a neoddělujme se (jinak řečeno – nehřešme).

Písmo nám jistě nabízí mnohé další pobídky ve vztahu k našemu tématu: nezastírejme naši agresivitu, ale oceňme ji, zvládejme ji a zapojme ji do širší perspektivy52. Prolamujme a „zneplatňujme“ dualitu dobra a zla pomocí postoje „milujte své nepřátele“53. Přemáhejme zlo dobrem54, abychom se přes veškerou dualitu lidské emocionální zkušenosti mohli k Bohu nakonec vztahovat srdcem spásonosně nerozděleným55 ve víře a naději ve spásonosné dovršení, kdy trýznivá neřešitelnost zkušenosti dobra a zla tohoto věku pomine, Bůh i jeho stvoření bude nakonec definitivně zjeveno jako přece-dobré56 a vlk s beránkem budou moci způsobem nám nyní nenahlédnutelným pokojně pobývat spolu57.

Literatura(KSF) M. Šály: Křesťanská spása pohledem freudovské tradice. Getsemany 9 a 10 (2004).

(MK1) M. Klein, Love, Guilt and Reparation. The Writings of Melanie Klein, Volume I. The Free Press, 1984. (citace přel. mš)

(MK3) M. Klein, Envy and Gratitude and Other Works 1946-1963. The Writings of Melanie Klein, Volume III. The Free Press, 1984. (citace přel. mš)

(FPF) A. Mitchell, M. Blacková, Freud a po Freudovi. Triton, 1999.

(PT) P. Fonagy, M. Target, Psychoanalytické teorie. Portál, 2005.

S. Freud, Psychoanalýza a teorie libida. Sebrané spisy S. F., díl XIII., Kocourek, 1998.

S. Freud, Mimo princip slasti. Sebr. spisy S. Freuda, díl XIII., Kocourek, 1998.

Poznámky:
  1. Srv. 1 Pt 2, 3
  2. Viz např. Ž106, Ž118 atd.
  3. Pl 3, 38
  4. Jer 11, 11
  5. Ex 20, 18
  6. Num 14, 18
  7. Ř 8, 32
  8. Ž 18, 27, Jk 1, 17
  9. Pláč 3, 2
  10. Pláč 2, 21
  11. Ž 25, 5
  12. Ž 80, 4
  13. FPF, s. 108
  14. FPF, s. 115
  15. M. Klein, Weaning. MK1., s. 304
  16. Srv. Freud: Mimo princip slasti
  17. PT, s. 134
  18. FPF, s. 116
  19. FPF, s. 110
  20. M. Klein, The Theory of Anxiety and Guilt. MK3, s. 42
  21. Srv. např. S. Freud, Psychoanalýza a teorie libida
  22. FPF, s. 124
  23. FPF, s. 124
  24. M. Klein, Notes on some schizoid mechanisms. MK3, s. 8
  25. M. Klein, The Early Development Of Conscience in the Child. MK1, s. 249
  26. M. Klein, Love, Guild and Reparation. MK1, s. 308
  27. M. Klein, The Early Development Of Conscience in the Child. MK1, str. 249
  28. M. Klein, Personification in the Play of Children. MK1., s. 203
  29. M. Klein, Notes on some schizoid mechanisms. MK3, s. 8
  30. PT, s. 131
  31. PT, s. 130
  32. M. Klein, Some theoretical conclusions regarding the emptional life of the infant. MK3, s. 62
  33. FPF, s. 116
  34. FPF, s. 117
  35. FPF, s. 119
  36. M. Klein, The emotional life of the infant. MK3, s. 66
  37. FPF, s. 118
  38. FPF, s. 118
  39. M. Klein, Termination of anlysis. MK3, s. 47
  40. Srv. Gen 3, 22, Řím. 7, 21
  41. Při podobných úvahách musíme vždy ctít i meze podobných analogií, k diskuzi srv. KSF
  42. M. Klein, Personification in the Play of children. MK1, s. 203
  43. Viz např. Ex 15, 26 atd.
  44. Ex 15, 26
  45. Ez 3, 20
  46. Přís. 13, 21
  47. Ž 106 aj.
  48. Jób 2, 10
  49. Jer 11, 11
  50. Ex 5, 22
  51. 1 J 4, 18
  52. Ř 12, 19
  53. Lk 6, 35
  54. Ř 12, 21
  55. Mt 22, 37
  56. Gen 1, 31
  57. Iz 11, 6