Veronika Handová
Protestantský mystik Jakob Böhme se narodil na konci období reformace v roce 1575v hornolužické dědině u Alt-Seidenbergu blízkoZhořelce (Görlitz). Byl vychován v luterské vířea po získání základního vzdělání pracoval ve Zhořelci jako obyčejný švec.
Filosofických podnětů se mudostalo především v době, kdy několik let putoval jako tovaryš.V roce 1594-95 se vrací do Zhořelce. Město bylo zmítáno reformačními sporymezi ortodoxními luterány, anabaptisty, kryptokalvinisty(luteráni podezíraní z udržování kalvinistických stanovisek), schenkfeldiány (Schenkfeld zavrhllutherskou víru v Písmo a chtěl vycházet jens osobního vnitřního zjevení Boha) a přívrženci Paracelsa(tzv. paracelsiány). To místní lidi vedlo k hlubšímuzájmu o různá témata teologie a filozofie. Důležitou roli zde měl luterskýduchovní správce Zhořelce Martin Mölner (působil zdev letech 1600 –1606), který organizoval společné studium bible. Tento duchovnízřejmě měl velký vliv i na Böhma a ovlivnil charakterjeho mystiky.
V roce 1600, ve svých 25letech, měl Böhme, který se nedávno oženil a bylustanoven mistrem obuvnickým, první mystickou zkušenost. Trvala přibližně čtvrthodiny a získal v ní myšlenkový vhled, který mu pomohl vyřešit sinapětí tehdejší doby. Po více než deseti letech, kdy žil bez ustání pod tlakemvnitřních vidění, na naléhání svých přátel začal své myšlenky zapisovat,zpočátku pro svou vlastní potřebu. Psal německy. Jeho psaní je stálým a mnohdydojemně působícím zápasem, jímž chce z řeči vynutit vhodný výraz a správnézabarvení pro své vnitřní vize. Spis nazval Ranní červánky (Aurora). Dokončiljej v roce 1612. Koncipoval ho jako vzpomínky na ohromující duchovníosvícení. Je směsí filosofie, toho, co se tehdy považovalo za astrologii, ateologie. Přes Karla Endera vonSercha se rukopis tohoto spisu dostává do schenkfeldiánských kruhů v Horní Lužici a Slezsku.
Nástupcem Martina Mölnera na místě duchovního správce Zhořelce byl ŘehořRichter. Když se mu kopie Aurory dostala do ruky, Richter Böhmauvrhl do klatby a předal záležitost městské radě Zhořelce. Ta zakázala Böhmovi jakoukoli další literární činnost. Tento zákaz Böhme několik let dodržoval.
V tomto období ticha čte Böhme knihy, které mu půjčoval okruh jeho přátel, mezi něžlze zařadit i některé lékaře. V této době se Böhmeblíže seznamuje s alchymií, zvláště s Paracelsovýmispisy. Alchymické a mystické představy Paracelsovydále vzbudily Böhmův zájem o přírodní mystiku adodaly mu terminologii, kterou využíval v následujícím období svéhoživota, aby jak vlastní zkušenosti, tak přírodní mystiku zapojil do společnéhorámce.
Protože dodržování zákazupublikování nepřinášelo klid ani jemu, ani jeho rodině, odhodlává se Böhme začátkem 1618 psát dál. Díla z tohoto tvůrčíhoobdobí vynikají čistotou a je na nich patrné zlepšené vyjádření jeho duchovnízkušenosti.
Jeho hlavní práce jsou Beschreibung der Drei Principien Göttliches Wessens (De TribusPrincipii, Popsání tří principů božské podstaty, 1619), Vonden Dreyfachen Leben des Menschen (De Triplici Vita Hominis, O trojímživotě člověka, 1619/20), Von der Menschwerdung Jesu Christi (De incarnatione Verbi, O vtěleníJežíše Krista, 1620), Von der Geburt und Bezeichnung aller Wessen (DeSignatura Rerum, O zrození a označení všechvěcí, 1621/22) a dvě velká díla jeho zralosti, traktát Vonden Gnaden-Wahl(De Electione Gratiae,Vyvolení milostí, 1623) a rozsáhlý typologický výklad knihy Genesis, Mysterium Magnum oder Erklärung über das Erste buchMosis (Velké tajemství čili výklad prvníknihy Mojžíšovy, 1622/23), které vysvětlovalo stvoření vesmíru tak, jak jepopsán v knize Genesis pomocí terminologie Paracelsovýchtří principů (včetně mystických prvků soli, síry a rtuti) a tím spojilorenesanční přírodní mystiku s biblickým náboženstvím.
V sérii apologetickýchtraktátů a dopisů Böhme odmítá chiliasmus (protiPaulu Kaymovi), predestinaci (proti Balthasaru Tilkovi) a zbožštěnísvěta a člověka (proti Iziáši Stiefelovi.Jediná Böhmova kniha vydaná během autorova životanazvaná Weg zu Christo(Cesta ke Kristu, 1622?) obsahuje traktáty Vonwahrer Busse (Opravém pokání), Von wahrer Gelassenheit(O pravém pokoji ducha) a Von dem übersinnlichenLeben (O nadsmyslném životě). Publikovalji jeden z Böhmových následovníků Johann Sigismund ze Schweinichenu.
Richterovi se podařilo znovuobrátit městskou radu proti Böhmovi. Böhme byl předvolán a vykázán z města. Hledal a našel oporuu kurfiřtského dvora v Drážďanech. Vážen svými přáteli mezi šlechtou aintelektuály, utekl na jeden blízký zámek, kde se stal ústřední postavouuzavřené skupiny přátel. Zde onemocněl a když ucítil, že se blíží jeho konec,nechal se dopravit domů do Zhořelce, kde v roce 1624 zemřel. Vzhledemk tomu, že nebyl oficiálně prohlášen za heretika, mohl přijmout svátosti.
Jakob Böhmenáleží do řady, která je vyznačena jmény Mistra Eckharta,Taulera, Luthera. Je významnýmtvůrcem jazyka, který němčinu obohatil svéráznými novotvary, připomínajícímiMistra Eckharta. Charakteristický rys Böhmovy teocentrické a christocentrické filosofie byl označen jako postluteránský gnosticismus, zahrnující theogonii,kosmologii a spásu. V Böhmeho systému bylysjednoceny renesanční přírodní filosofie, spiritualismus a křesťanská mystika sluteránskou soteriologií. Zvláštní pozornostzasluhuje eschatologická forma jeho zvěstování. Böhmežil v době, kdy se ničivě projevovaly náboženské rozpory, které poslézevyvrcholily třicetiletou válkou – na jejím počátku Böhmeumírá. Jeho zvěst však vyhlašovala konečné požehnání, záchranu a spásu,znovunabytí všeho, co Adam ztratil – universální sjednocenía individuální, sociální a duševní znovuzrození. JacobBöhme byl nazýván Philosophusteutonicus, Německý filozof. Brzy po své smrti bylpřeložen do angličtiny, francouzštiny a ruštiny.
The New Encyklopedia Britannica, Volume2, Chicago, 329
The Oxford Encyklopediaof the Reformation,Volume 1, Oxford University Press, New York 1996
Hans Joachim Störing, Malé dějinyfilosofie, Zvon, Praha 1993 (223-225)