Je celkem snadné upozornit zde na hlavní obsah čísla, protože většinu sešitu zabírá jediný text, přednáška, kterou v Trevíru pronesl Heinz Joachim Held. H. J. Held je doktorem evangelické teologie, byl v letech 1964 až 1974 farářem v Buenos Aires, v letech 1975 až 1993 vedoucím církevního úřadu pro styk se zahraničím a biskupem pro zahraničí Německé evangelické církve a v letech 1983 až 1991 předsedou Ekumenické rady církví.

A téma? Je pro evangelíka poněkud netypické - Held hovoří o starocírkevních Otcích. Všímá si Atanáše, Ambrože, Augustina a pro nás Zápaďany nečekaně i císaře Konstantina. Heinz Joachim Held nás učí, že církevní Otcové nebyli jen teologové, formulátoři katechismových pravd. Byly to barvité osobnosti, někdy i kontroverzní osobnosti, ale v žádném případě suchaři a nudní patroni, nýbrž aktivní, přesvědčující a přesvědčiví účastníci společenského dění své doby. A především: nezasloužili se jenom o dogma, nýbrž o celkovou orientaci křesťanstva v dobách konstantinovského obratu, a zasloužili se o samotnou jednotu církve, která do té doby zákonitě byla rozdrobena do řady partikulárních místních obcí, jež spolu komunikovaly na blízkou vzdálenost, neměly však žádnou celkovou reprezentaci, žádnou sjednocující rámcovou organizaci, žádnou schopnost řešit své věroučné i jiné problémy v globálním měřítku, ukazovat navenek jednotnou tvář.

Je pravda, že aspoň já sám necítím nad výsledky tohoto sjednocení jenom radost. Held nezdůrazňuje, ale jako evangelický teolog jistě dobře ví, že globální sjednocení přineslo s sebou také globální zestejnění: nejen že zmizelo mnoho zajímavých místních tradic v liturgii a církevních řádech, ale především v souvislosti s konstantinovskou proměnou dalekosáhle mizela spontaneita a tvořivost, a rodinný (bratři a sestry) duch prvotní obce byl pozvolna nahrazován úředním (klérus a laici) duchem staré pozdně antické a středověké církve.

Ano, ubylo různých teologických úchylek, byla vytvořena jednotná linie pravověří, jsme té době dodnes zavázáni za přesné a přitom nikoli suché a povrchní formulace základních dogmat. Ale nebyla cena příliš vysoká? Jak sám Held připomíná, právě tato doba byla svědkem i prvních trestů smrti za kacířství, které vynášeli křesťané nad křesťany. Je možné, že se Priscillian z Ávily mýlil ve svém extrémním asketismu a provokoval odlišným pojetím společenského a církevního řádu - stačí to však na ospravedlnění trestů smrti, které tehdy roku 385 padly?

Asi až my dnešní čtenáři Marxe či Foucaulta si dokážeme naplno uvědomit, jak hluboce a intimně jednota a organizace souvisejí s násilím a donucením. Avšak již tehdy měla cítit nejen hrst hlubokých duší, ale značná část křesťanského lidu, že se náboženství začíná zneužívat ve prospěch politických cílů a politika ve prospěch náboženských elit. Ani nás dnes by to nemělo nechávat v klidu: pokud se z honů na čarodějnice - a hlavně z mentality honů na čarodějnice - nepoučíme, poneseme si jako křesťanstvo jejich hanbu s sebou navždycky.

Nechci ale končit tak smutně. Církev naštěstí má a dostává svoje Otce (a samozřejmě i Matky) pořád a stále, sám jsem jich pár směl potkat. Možná je úkolem těch dnešních nejenom tvořit a rozvíjet jednotu církve, od středověku tak zle rozbitou, ale především znovu vnášet do křesťanství to, co po cestě mezi Niceou a prvním Vatikánem zvolna vyprchalo: svobodu, tvořivost, přitakání k odlišnosti forem a pluralitě postojů.

S církevními Otci na cestě svědků víry v Ježíše Krista

Cesta víry nezačíná námi, dnešními lidmi. Nesčetní lidé šli touto cestou před námi; mnoho jich dodnes známe jménem, mnohem více je těch bezejmenných. Ani dnes nejsme sami, kdo jsou v tomto světě povoláni dosvědčovat víru v Ježíše Krista. Množství našich souputníků v současnosti je nekonečné. A my sami nebudeme posledními, které na tuto cestu trojjediný Bůh povolal. Je dobré vědět, že nejsme první, kdo se na ní mají osvědčit.

Skutečnými křesťany jsme jedině spolu s druhými

Rád bych hovořil o naší zásadní odkázanosti na druhé křesťany. Křesťany jsme vždy jen spolu s ostatními, s těmi před námi, s námi a po nás. Vždy jsme „spolukřesťany", od úplného začátku. Jinými slovy: věříme (tedy my) - což je příznačně první slovo niceského vyznání víry; nikoli pouze věřím (tedy já), jakkoli si také každý z nás má osvojit víru církve a získat ke svému Bohu vědomý, živý poměr. Právě evangelickému křesťanství záleží velmi na tom, aby toto přiznání se ke Kristu jako k osobnímu Pánu a Spasiteli vycházelo ze srdce. To však nic nemění na naší zásadní odkázanosti na druhé křesťany. Jsme začleněni do společenství poutníků na cestě víry, teď, v přítomnosti; toto společenství však sahá hluboko do minulosti. Na této cestě nejsme nikdy sami. Obklopuje nás „zástup svědků", jak stojí v listě k Židům (Žd 12,1). Proto je třeba také mluvit o zásadním „spolusvědectví", na němž máme podíl v naší době. Nezačíná námi, nepřestane s námi. Svědkové křesťanské víry před námi patří k nám a my k nim, právě tak jako všichni ostatní křesťané po našem boku.

Hlásíme-li se tedy dnes k jedné svaté, katolické a apoštolské církvi, míníme tím putující společenství věřících od samého počátku, nejen kdekoli dnes, nýbrž také kdykoli předtím, od apoštolských začátků. A ještě mnohem dříve! Pomyslíme na tu dlouhou řadu svědků víry, které vyjmenovává list k Židům, patří k našemu ekumenickému společenství poutníků už bájné postavy biblického pravěku, ženy i muži: Abel, Enoch a Noe; dále Abraham, Sára, Izák a Jakob, Josef a Mojžíš (Žd 11). Právem říká Heidelberský katechismus, základní vyznání německých reformovaných obcí, o církvi: „Věřím, že Syn Boží vyvolil z celého lidského pokolení jednu obec k věčnému životu a že ji svým duchem a svým slovem od počátku světa shromažďuje, chrání a udržuje v jednotě pravé víry. Věřím, že i já jsem a věčně zůstanu živým údem této obce." Naši křesťanskou sounáležitost nelze vyjádřit stručněji a krásněji.

Chci zde na tento krásný text upozornit také proto, že se Caspar Olevianus (1536-1587), jeden z průkopníků takto vyjádřeného učení, narodil v Trevíru. Po složení právnických zkoušek ve Francii a studiu teologie ve Švýcarsku, kde byl žákem Jana Kalvína, krátce působil ve svém rodném městě jako učitel filozofie a kazatel slova Božího, dokud mu to silný protireformační tlak neznemožnil.

V tomto ekumenickém společenství všech křesťanů bez ohledu na místo a dobu mají církevní Otcové, na něž zde v Trevíru vzpomínáme, svoji trvalou a určující pozici.

Paměť jako základní projev víry

Paměť je jedinečnou schopností člověka, která ho vyzdvihuje nad ostatní stvoření Boží. Díky paměti je člověk bytostí, která si uvědomuje dějiny. Člověk je schopen vzpomínat na minulost a orientovat se podle ní: podle slov, která slyšel; podle lidí, kteří žili před ním nebo žijí s ním; podle událostí, které ho potkaly. Tento druh „vzpomínky" je podstatný pro naše lidské bytí, které, přesně vzato, opět není ničím jiným než bytím spolu s druhými lidmi. Není divu, že tato paměť hraje ve světě biblické víry tak významnou roli. Izrael např. je stále znovu upamatováván čtením Tóry, slovy proroků a modlitbami v žalmech na velké činy Boží, na Boží přikázání a zaslíbení. Také apoštol Pavel připomíná obci korintské, co Bůh učinil a co on sám ve svém kázání evangelia zvěstoval. A dopis Židům obsahuje výzvu, abychom měli na paměti učitele, kteří nám kázali slovo Boží, abychom mysleli na jejich život a působení a následovali je ve víře (Žd 13,7). „Vzpomínat" je přímo požadavek křesťanského života.

Takové „upamatovávání se" je základním prvkem naší víry - ta se totiž vztahuje k dějinným událostem božského původu a počítá s takovým dějinným děním i dnes. Nebude možná zbytečné si ujasnit, že v případě křesťanské víry nejde v prvé řadě o teologickou naučnou soustavu ani o uzavřený systém morálních hodnot. Víra zná sice dogmatické poučky a my jsme vyzýváni, abychom se ji snažili proniknout svým intelektem. Vyznačuje se také etickými požadavky a je důsledně zacílena na naše chování. Avšak vychází z dějinných událostí, které lze vyprávět; z věcí, „které se mezi námi naplnily" (L 1,1), na něž musíme být stále znovu upamatováváni. Naše víra žije z dějin; je to víra, která má dějiny a která je žita v příbězích lidských dějin. A tak existují i dějiny víry, které je třeba vyprávět, s událostmi a postavami, na něž bychom měli stále znovu vzpomínat, ať už náležejí době biblické či dějinám církve.

Křesťanská víra, jíž by tato paměť chyběla, by byla ahistorická, byla by to víra pouze myšlená, neopírající se o realitu a nevycházející ze zkušeností svědků víry, jejichž kroky zanechaly stopy jako orientaci pro naši cestu. Naše víra čerpá v neposlední řadě sílu ze vzpomínky na lidi, kteří nám slovo Boží zvěstovali. To platí jak pro náš osobní život, tak pro jednotlivé církve, které nám víru zprostředkovaly, a rovněž pro tu, které se říká „una sancta" a k níž se hlásíme.

Místo našeho setkání - Trevír

Patrně není v dnešním Německu místo, které by bylo pro naši vzpomínku na církevní otce 4. století vhodnější než město Trevír. Toto století, v němž křesťanská víra vstoupila do velkého světa politiky a společnosti, kultury a vědy, bylo vpravdě vzrušující. Trevír byl tehdy považován za „Řím Severu", byl hlavním městem těch území Západořímské říše, která se rozkládala ve Španělsku, Galii, Británii a Germanii.

Už po řadu generací tu existovala křesťanská obec, a po několik desetiletí zde také sídlili biskupové. Jeden z nich, jménem Agricius, se v roce 314 zúčastnil významného západořímského regionálního synodu v Arles při ústí Rhony. Lze tedy Trevír považovat za nejstarší doložené sídlo biskupů na německé půdě. Na zmíněném synodu v Arles měl být urovnán donatistický rozkol, ale bylo vydáno také mnoho jiných pro budoucnost významných rozhodnutí v oblasti církevního řádu a křesťanského způsobu života. Synod byl svolán císařem Konstantinem, který sídlil v Trevíru a byl tehdy ještě římským spoluvládcem severozápadní oblasti labilního impéria.

Toto město na Mosele mělo v oné době bezpochyby nejen mimořádný politický význam. Bylo také významným obchodním centrem a předpolím pro šíření evangelia v širých okolních územích. Trevírský biskup si také mohl činit nárok - ne vždy nesporný - na pozici primase celého rozsáhlého prostoru mezi Rhonou, Loirou a Rýnem.

Avšak pro nás je důležitější, že žádné jiné německé město není tak těsně spojeno s církevními otci oné rané doby. Neboť zde žil, v letech 335 - 337 poprvé vyhnán císařem Konstantinem, Atanáš z Alexandrie, který odtud dobyl výhradní moc v římském imperiu a pak přeložil své hlavní město k Bosporu. Zde se narodil Ambrož, místodržící a pozdější biskup milánský; zde vykonával také později své poslání politické a církevní, přičemž se setkal i se sv. Martinem, biskupem v Tour na Loiře.

Svůj význam pro celou církev si Trevír udržoval ještě po několik století. Toto město např. hostilo později dva velké misionáře z řad anglosaských mnichů, kteří přinesli křesťanskou víru za Rýn, na území dnešního Německa: Willibrorda (658-739), který spolu se sv. Irminou založil vlivný klášter Echternach nedaleko Trevíru, byl jeho prvním opatem a je tam také pochován; a Bonifáce (672-754), zvaného „apoštol Němců", který Trevírem projížděl na svých četných misionářských a církevně organizačních cestách.

Avšak omezme se na dobu velkého politického i duchovního obratu ve 4. století, kdy se zrodil konstantinovský věk a křesťanství se připravovalo stát se formující silou politického, společenského a duchovního světa!

Konstantinovská příležitost pro křesťanství a pro církev

Dnes nám připadá, jako bychom prožívali konec konstantinovského věku, který začal právě ve 4. století. Tehdy uzavřený svazek mezi státní mocí a církevním společenstvím věřících se v průběhu minulého století leckde v křesťanské Evropě uvolnil, na mnoha místech byl úplně zrušen a v několika zemích se dokonce dočasně zvrátil ve svůj opak. Mnohým bude tehdejší konstantinovský obrat připadat jako osudový pád do hříchu, neboť církev příliš často podléhala pokušením, která s sebou přineslo následné kulturní přizpůsobení a politická závislost. Avšak nesmíme zapomínat, že kromě toho Konstantinovo rozhodnutí přineslo křesťanstvu také něco jako konstantinovskou příležitost pro církev a její poslání. Samozřejmě to znamenalo pro církev naprosto neočekávanou zatěžkávací zkoušku. V této situaci se právě církevní otcové snažili ukazovat cestu.

Před podobnou výzvou stojíme dnes znovu, avšak s opačným předznamenáním - ve společnosti klesá akceptace křesťanství, církve se nacházejí očividně v pozici menšin.

Uvědomme si: Církevní otcové žili ve století politických a církevních krizí. Již tisícileté Říši římské, která se rozkládala od Británie až k branám Etiopie, od Španělska až po Mezopotámii, nebylo možno nadále vládnout vžitým způsobem. Zevnitř jí otřásaly odstředivé síly. Navenek už prakticky nemohla odolávat počínajícímu stěhování národů. Na Rýně a na Dunaji hrozilo stálé nebezpečí od Germánů a východně od Eufratu a Tigridu od Peršanů. Svět už nebyl bezpečný. A nadto staré náboženské a morální tradice dávno přestaly být v nové multikulturní společnosti zdrojem vnitřní soudržnosti.

Velkému císaři Konstantinovi se díky štěstí a obratnosti podařilo kolísající impérium ještě jednou sjednotit pod svou vládou a postavit je na dalších tisíc let na novou ideovou základnu. Použil k tomu křesťanství, kterému tím umožnil rozvinout pravdu své víry a společenskou potenci morálních hodnot evangelia. Jaká příležitost!

Církev mohla konečně plnit své poslání „ bez překážek a bez bázně" a šířit „učení o Pánu Ježíši Kristu", jak se praví na konci Skutků apoštolů o Pavlovi, apoštolu národů, který přišel do Říma „zvěstovat Boží království", arci v řetězech, jako císařův vězeň - čímž evangelium našlo podle Božího plánu cestu z Jeruzaléma, hlavního města víry, do Říma, hlavního města světa (Sk 28,31). Nyní ovšem, za Konstantina, dorazilo skutečně do politického a společenského centra světové moci, nejen do starého, nýbrž teď i do „nového" Říma, do Konstantinopole, strategického styčného bodu Evropy a Asie.

Církev již nebyla za stálé hrozby pronásledování pouze trpěna, nýbrž mohla pozvednout svůj hlas „ve vší veřejnosti" a projevit se jako tvůrčí síla. Jaká zatěžkávací zkouška!!

Avšak byla vůbec kdy doba, jež by neznamenala pro křesťanství a pro církev zatěžkávací zkoušku? Už první tři století „ilegality" křesťanské víry byla takovou zkouškou: církev, vystavená nedůvěře ze strany společnosti a represím ze strany státu, musela odvracet i nebezpečí etického rigorismu a teologického bludařství. Ta doba přinášela celou řadu pokušení, jimž bylo možno podlehnout, a tak svou víru popřít. Nyní hledala církev cestu víry za politického přelomu, který ji zbavil úzkosti z možného pronásledování a z ohrožení falešným výkladem ve veřejnosti a poskytl jí široký prostor, kde bylo možno svobodně věřit a těšit se neomezené společenské prestiži. To není nic snadného, stát se z nevýznamné menšiny uznávanou, ba privilegovanou církví většinovou a posléze církví státní, která se měla věnovat hlásání víry a pastorální službě a zároveň nést spoluodpovědnost za blaho a rozvoj celé velké společnosti, a to nejen z přinucení, nýbrž u vědomí svého božského povolání. Jaké pokušení!

Církev a křesťanství neměly v podstatě jinou možnost, než se této konstantinovské příležitosti chopit, výzvám doby se postavit a pokušením s nimi spojeným čelit. Leda za tu cenu, že by opustily cestu svědků víry v Ježíše Krista „od Jeruzaléma až na sám konec země".

Nová doba klade nové otázky

Již před konstantinovským přelomem proniklo křesťanství postupně z pokoutní existence malých kroužků věřících do oblasti antického světa vzdělanosti a veřejné služby pro stát a společnost. Brzy vyvstala otázka, co v této konstelaci znamená přihlášení se ke Kristu Ježíši pro myšlení a jednání věřícího křesťana. To vyžadovalo jiné odpovědi, než ty, které byly dosud hledány tak říkajíc na bázi „soukromého křesťanství".

Otázky, jež se vynořily pro cestu víry tváří v tvář konstantinovskému přelomu, lze shrnout asi takto:

- V čem spočívá pravá úloha církve ve státě a společnosti?

- Jak lze dosáhnou samozřejmého uznání křesťanské víry v oblasti kultury a vědy?

- Čím se prokazuje život z víry v evangelium v konfrontaci s jinými životními koncepty?

- Jak bránit svobodu církve proti požadavkům státu?

- V čem se projevuje její jednota?

Takto formulováno jsou to otázky, které nebyly dodnes vyřešeny s konečnou platností. Při každém dějinném obratu vyvstávají znovu. Odpovědět na ně musíme i my, na konci konstantinovské doby, bez ohledu na situaci církve v zemích, z nichž pocházíme. Nemůže nám jít o pouhé opakování starých formulí, nýbrž o přivrácení pozornosti k „učitelům, kteří nám kázali slovo Boží" (Žd 13,7), tedy o vědomí, že putujeme s církevními otci ve společenství věřících.

Konstantin - sjednocená křesťanská církev pro svět

Nejprve jmenujme Konstantina, který sídlil v Trevíru, než se vydal do světa, aby si vydobyl vládu nad pozdní Říší římskou.

Samozřejmě, že Konstantin nebyl církevním Otcem, ale bez něho by neexistovalo nicejské vyznání víry, a už vůbec ne v něm obsažená formule o „jedné podstatě" božského Syna s Bohem Otcem. Konstantinův historický význam pro dosvědčování víry proto nesmí být podceňován. Rozhodně to nebyl ani teolog, ani muž církve, nýbrž laický křesťan. Jeho křesťanství je pro nás možná těžko uchopitelné. Přesto je ve světě východní ortodoxie světcem. To však souvisí mnohem méně s dokonalostí jeho osobní víry a způsobu života, než s přesvědčením, že byl nástrojem Božím na cestě evangelia dějinami: že Bůh skrze něho jednal a způsobil neočekávaný zázrak, totiž že evangelium dostalo veřejný prostor pro svůj rozvoj v zájmu spásy lidstva. Obzvláštní působení Boha skrze jednoho člověka a na jednoho člověka, přinášející požehnání pro všechny ostatní, je však rozhodně kriteriem pro Konstantinovo uznání za svatého.

Konstantin potřeboval pro Říši římskou, znovu sjednocenou pod jeho vládou, také sjednocenou církev. Církev byla pro něho nepochybně politickým faktorem a křesťanství společenskou silou. Můžeme také říci: skrze bohoslužbu a skrze morální hodnoty evangelia, jež hlásala, byla pro něho církev pramenem přislíbené božské žehnající síly ve světě. Tento věřící císař měl - podobně jako mnoho římských císařů před ním - neomylný cit pro to, že to bez víry nejde; že bez „požehnání shora" nemůže světská říše obstát a vláda dobře fungovat.

Proto bylo zapotřebí lidí, kteří by v jednohlasém vzývání Boha viděli své poslání pro blaho a spásu světa. Ale přesně to odpovídá apoštolskému přikázání a evangelijnímu zaslíbení (1 Tm 1-4, Mt 18, 19-20). Na přímluvách církve závisí štěstí a požehnání pro lidskou společnost.

Ale Konstantinova vize šla ještě dál. Církev sjednocená ve vzývání Boha se totiž stává zdrojem léčivých, ba posvěcujících energií evangelia, které vedou k morální obnově politického života. Takové ozdravění společnosti není v moci pouhých lidí. Aby k němu došlo - to byl důvod, proč měla mít církev svobodu hlásat evangelium. Z tohoto pohledu znamenal konstantinovský obrat pro křesťanskou církev obrovskou možnost a výzvu vykonávat ve světě jednu ze svých nejvlastnějších služeb: přimlouvat se u Boha za všechny lidi a zasazovat se před všemi lidmi o etické hodnoty, které vyplývají z božské a Bohem vyžadované solidarity se slabými a s viníky.

Křesťanská církev se nemohla vyhnout této výzvě k veřejné spoluodpovědnosti za vývoj politiky a za sociální poměry ve společnosti. Musela souhlasit s touto rolí „prosebníka", který se přimlouvá a zasazuje, nechtěla-li v této nové situaci, kdy se jí dostalo veřejného uznání a privilegovaného postavení, opustit cestu víry.

Avšak má-li nést církev spoluodpovědnost za politický život společnosti, neznamená to, že se stane náboženskou přisluhovačkou ve službě mocných a jejich zájmů nebo že bude prostřednictvím náboženství přispívat k jejich povyšování.

Nepochybně byla křesťanská církev tomuto pokušení „byzantinismu" blízka - poté, co ji Konstantin učinil společensky akceptovatelnou a ona byla vystavena kouzlu tradic orientálního královského ceremoniálu, které pronikly i na dvůr římského císaře. Zjevně těmto pokušením často podléhala, stejně jako si později v případě křesťanských panovníků Západu nedokázala udržet dostatečný kritický odstup k jejich nároku na vládu „z milosti Boží".

Konstantin sám - podobně jako císařové a králové po něm - si byl vědom svého poslání od Boha a dokázal si zajistit, aby bylo uznáváno. I proto mohl v roce 325 svolat první ekumenický, tj. území celé říše reprezentující koncil nicejský. Dokonce mu předsedal a vtiskl mu svou pečeť, když trval na tom, aby do nicejského vyznání víry byla vložena slova o Ježíši jako o tom, který je „jedné podstaty s Otcem". Konstantin jistě neměl vlohy pro sporná teologická témata, ale možná věděl, na čem skutečně záleží.

Toto nicejské vyznání víry si podrželo dodnes svoji platnost jako pouto sjednocující všechny křesťanské církve. Tím, že se k němu dnes hlásíme, se nacházíme spolu s církevními Otci na cestě víry. Ono nás vede k tomu, abychom v rozhovoru s židovstvím a s islámem, ale i ve filozofické debatě naší doby zastupovali trinitární monoteismus - výzva, kterou zde pouze jmenuji, aniž se jí mohu blíže zabývat. Avšak jinak než vyznáním jedné božské podstaty Syna a Otce nelze vyjádřit to, co je křesťanské víře v Boha vlastní. V něm je obsažena kvintesence víry v Ježíše Krista, o němž svědčí slova bible. To obhajoval s nesmiřitelnou bojovností proti všem biskupům a císařům, majícím jiný názor, velký Atanáš.

Atanáš - klíčová postava pro utváření podoby křesťanství

Atanáš či Athanasios z Alexandrie byl mužem církve, byl to církevní teolog. Formovala ho nikoli studovna učencova, nýbrž kancelář jeho biskupa.

Toho doprovázel jako jáhen na Nicejský koncil, pravděpodobně mu tam také dělal poradce a podle jeho vůle se měl stát jeho nástupcem na biskupském stolci ve starobylém městě v deltě Nilu. Psal se rok 328. Avšak jeho volba vyvolala spor, a to nejen proto, že nedosáhl kanonického věku třiceti let. Především jeho jednoznačně nicejský postoj nevyhovoval ctižádostivým církevním stranám ariánů a meletiánů. To bylo příčinou konfliktů, jimž Atanáš čelil celou silou své výrazné osobnosti a všemi dostupnými prostředky.

Nebyl to nekonfliktní typ, dalo by se říct, že byl nepoddajný, ba nezkrotný. Stále znovu se dostával do rozepře s představiteli církve a teologie i s držiteli císařské moci.

Vůbec se nám církevní Otcové jeví jako lidé neuhlazení, rozhodně ne jako vzory křesťanské ctnosti. Byli to „lidé z masa a kostí, kteří neustále zápasili o pravou víru a její prosazení, kteří jednali jako dobří věřící a zároveň z pozice moci, egocentricky i starostlivě, jako vizionáři i jako pragmatici. Mnohé jim lze vytýkat - jen ne strnulost."

Atanáš byl zapleten do sporů na několika frontách současně, a to - řečeno dnešním slovníkem - v oblasti dogmatiky, úřadu církve a církevního práva.

Co se dogmatiky týče, obhajoval jednoznačnost víry církve v Ježíše Krista, dosvědčeného apoštoly, a to proti teologickým posunům „ariánské" myslitelské školy, vycházejícím z filozofie. Ariáni považovali Krista sice za Bohu maximálně blízkého, avšak jednoznačně za Bohu podřízeného, za nepochybně nejvyšší a nejdokonalejší Boží stvoření, ale právě až na druhém stupni. Báli se výrazu „jedné podstaty", který zamlžuje, ne-li přímo ruší, zřetelnost křesťanského přiznání se k monoteismu.

V otázce církevní právoplatnosti trval Atanáš na jasném předávání úřadu ve smyslu historické posloupnosti. Tato právoplatnost církevního úřadu nemůže být zpochybňována ani osobními slabostmi ani chybnými církevními rozhodnutími hodnostářů. Tím se ve své egyptské církevní provincii rozhodně postavil proti meletiánské oddělené církvi, které hrozilo pokušení podřizovat církevní legitimitu kritériu radikální etiky vyznání.

Podobný názor zastával i donatistický směr v Severní Africe. Obě církevní hnutí se nazývala podle svých zakladatelů a představitelů, po biskupech Meletiovi a Donatovi. Vznikla z pochopitelné otázky, zda a do jaké míry smějí zůstávat ve funkci ti církevní hodnostáři, kteří neobstáli ve zkoušce za časů pronásledování, kdy nepatřili k jasným vyznavačům.

V oblasti církevně politické se Atanáš bránil proti zásahům císařské státní moci do záležitostí církve, ať už šlo o sporné otázky teologické či o výběr nositelů biskupského úřadu. Tím položil základní kámen ke svobodě církve ve společnosti, která se stávala křesťanskou, a neúnavně kladl odpor poručníkování státu nebo politické instrumentalizaci církve - čímž se čas od času vystavoval i nebezpečí života.

Tak se v postavě Atanášově a v jeho životním boji obrážejí tři palčivé základní problémy církve jeho doby, které ovšem neztratily svoji důležitost ani později.

- Co vyznáváme teologicky o biblickém, historickém Ježíši Kristu?

- Je křesťanská církev určována také etickými znaky?

- Kdy a jak musí církev vzdorovat státní moci?

Stručně řečeno jde o tyto tématické okruhy:

- Církev a její víra v souladu s apoštolským svědectvím o Kristu.

- Církev a její úřad v dějinné kontinuitě s apoštolskými začátky.

- Církev a světská moc - apoštolská připravenost ke konfrontaci.

Služba církve v dějinné kontinuitě s apoštoly

Otázka „historického úřadu" je ještě dnes sporná a nevyjasněná, a to jak mezicírkevně, tak vnitrocírkevně. Pro ekumenické přiblížení, po němž všichni toužíme, má však skutečně zásadní, rozhodující význam. K tomu chci dodat několik poznámek - sám za sebe.

Jde o „úřad, který káže smíření" (2 K 5, 18) - a který je působí, chtěl bych dodat. Míněno je v první řadě nikoli mezilidské smíření ve své sociální a interpersonální dimenzi. Daleko spíše jde o smíření vycházející z Boha a s Bohem sjednocující. Toto smíření nemá primárně etický, nýbrž vykupující charakter. Z něho vychází nový, otevřený poměr k Bohu. To nemá nic společného s novou etikou, nýbrž s novým bytím. Východní pravoslaví mluví o „zbožštění člověka". Právě Atanáš vyslovil onu zásadní větu, našemu západnímu uchu znějící neslýchaně: „Bůh se stal člověkem, abychom my se stali božskými."

Hovoříme-li v západní tradici církve o ospravedlnění, které se děje skrze víru (a skrze křest), říkáme v podstatě totéž. Neboť „být ospravedlněn" znamená, že jsme z našeho odcizení Bohu uvedeni do takového pozitivního živého vztahu s Bohem, jak odpovídá našemu stvoření k jeho obrazu. Lze to také opsat slovy apoštola, že „se stáváme lidmi Božími, náležitě připravenými ke každému dobrému činu" (2Tm 3, 17). Církvi nesmí jít při kázání Božího slova a udělování svátostí o nic menšího.

To je v podstatě svátostný postup, který má sice jednoznačné etické a sociální důsledky, ale sám není etický. Kristus u Jana mluví o tajemství znovuzrození „z vody a z Ducha" (J 3, 5). Strukturovaný úřad církve stojí ve službách tohoto nedis­ponovatelného Božího konání na člověku: kázáním, svátostmi a veškerou pastorační a katechizační činností. Jde svým způsobem o porodní asistenci, která nám dopomáhá k novému, jinému, kristovskému lidskému životu na tomto světě, k našemu „zbožštění".

Tím chci stručně poukázat na to, že ve sporu o úřad v církvi nejde ani tak o formální problém historické posloupnosti od apoštolských počátků udržované nepřetržitým vkládáním rukou, jakkoli je i to věc důležitá. Jde o pochopení obsahu. Má kázání pouze vysvětlovat, vykládat a poučovat? Má zpřístupňovat evangelium a nadto posluchače eticky motivovat? Především přece musí vést k setkání se slovem živého Boha, uvádět do Boží přítomnosti, do uchvácení Bohem. A svátosti? Jistě nám mají být požehnáním, avšak rovněž nás mají stavět do služby Bohu a jeho přikázáním a mobilizovat, vybavovat pro „velký, svatý boj" ve světě. Nemají přinášet jen blahý pocit útěchy a vnitřního míru.

Kvůli tomuto „svátostnému" zpřítomnění božského vykoupení uprostřed tohoto světa zápasil Atanáš o legitimitu úřadu církve v  kontinuitě s apoštolskými počátky, jíž měl být vtištěn řád, a zároveň o vyznání „jedné podstaty" božského Vykupitele Ježíše Krista s všemohoucím Bohem, který ho poslal. Jedině tehdy, stal-li se Bůh skutečně ve svém Synu člověkem a je-li tento Syn plně a zcela Bohem, může vůbec existovat vykoupení hodné toho jména, kristovské lidství i pro nás lidi.

Víra církve v souladu se svědectvím apoštolů

Už ve 2. století hájili vzdělaní křesťanští mužové v dialogu s antickým vzdělaným světem a s židovstvím pravdu křesťanské víry. Říkalo se jim apologeté, obhájci křesťanství. Nejpozději od založení školy pro katechety v Alexandrii asi v r. 180, na níž vyučovali tak významní učenci jako Klement Alexandrijský (cca 150-215) a Órigenés (cca 185-254), se vyvíjela křesťanská teologie, která používala filozofický myšlenkový aparát helénismu, aby učinila víru v biblického Ježíše Krista přijatelnou z hlediska současné vědy. To byl mimořádně závažný misionářský úkol, jejž se dařilo plnit čím dál tím lépe. V osobě Órigena zrodilo křesťanství, stále ještě ostře napadané a vystavené pronásledování, univerzálního vědce širokého věhlasu, jehož radu a poučení vyhledávali i příslušníci vládnoucích rodin. Stal se učitelem nesčetných církevních hodnostářů a vyvinul teologické myšlení, které mělo církevní víru v Ježíše Krista, dosvědčovaného biblí, učinit samozřejmě uznávanou v rámci běžných myšlenkových postupů doby. To byl na jedné straně velkolepý výkon a opora pro argumentaci v diskusích s kritiky a skeptiky z řad současných vědců. Na druhé straně tím vznikly předpoklady pro vnitrocírkevní spory, jež nakonec vedly ke střetnutí s ariány, které otřáslo církví ve století Atanášově.

Filozofie pozdní antiky vytvořila jednotný monoteistický obraz světa, v němž na nejvyšším místě rozčleněného řádu bytí stála prvotní božská bytost jako zdroj veškerého světla a dobra, řečeno křesťansky jako Tvůrce všehomíra. Od něho se stupňovitě směrem dolů rozvíjejí všechny formy bytí a života, jeho stvoření, která se tak říkajíc od něho stále více vzdalují, a tím ztrácejí na síle, čistotě a dobru. Zde mohl Ježíš Kristus nalézt jedinečné místo na nejvyšší pozici hned po Bohu jako první a nejčistší z jeho stvoření: bezprostřední, plnomocný posel Boží, Bohem poslaný Vykupitel lidí. Tím zůstal monoteismus nedotčen a božské důstojnosti Božího Syna bylo učiněno zadost.

Této teologické škole náležel učený Arius, který zastával úřad jáhna v Alexandrii a později tam byl i vysvěcen na kněze.

Arius sám byl vlivný a ctižádostivý teolog, hlasatel většinového názoru, rozšířeného mezi rozhodujícími církevními vůdci ve východní oblasti Říše římské. Detaily je zde nutno ponechat stranou.

Pro nás je rozhodující, že první ekumenický koncil nicejský (325), reprezentující celé území říše, zavrhl ariánské pojetí a označil podstatu a důstojnost Ježíše Krista, Syna Božího, slovy „jedné podstaty s Otcem".

Jak již bylo řečeno, došlo k tomu na nátlak císaře (který možná ani přesně nevěděl, co se tím událo) a proti odporu mnoha přítomných biskupů, kteří se pouze podrobili císařovu „diktátu". Ale to se občas stává, hominum confusione, Dei providentia.

(Pozn. překl.: Následující „dvojí způsob chápání" čeština neumožňuje - na rozdíl od němčiny, kde Wesen znamená jak podstatu, tak bytost. Pro srozumitelnost tedy používáme místo slova podstata dvojici bytnost/ bytost.)

Formulaci „jedné podstaty s Otcem" bylo, tehdy právě tak jako dnes, možno chápat dvojím způsobem: že „Otec a Syn jsou téže povahy" a že „Otec a Syn jsou tatáž bytost". Snad bylo toto lehce mlhavé a těžko definovatelné pojetí úmyslné, v každém případě se však věcně nejvíce blížilo biblickému svědectví o Kristu, které na jedné straně říká, že Bůh se v Kristu Ježíši z Nazareta zjevil ve své plné, neztenčené, nepřekonatelné síle spásy, ve své celé spásné bytosti, a na druhé straně, že tato lidská postava je jedinečným, nesrovnatelným způsobem spojena s Bohem samotným, ba že je sama Bohem.

To sice v apoštolském svědectví o Kristu není takto jednoznačně teologicky „definováno", avšak na základě evangelijních vyprávění a vyznavačských výpovědí apoštolů se to nutně nabízí; takto se v církvi také od samého začátku věřilo. Nicejská formule byla ovšem ještě několik desetiletí předmětem sporu, byla zeslabována a jinak vykládána, a s konečnou platností se prosadila teprve na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v r. 381. Dodnes zůstává kvintesencí víry církve v Krista. Je příznačné, že se dostala do 1. článku stanov Ekumenické rady církví, která je „společenství církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista podle Písma svatého jako Boha a Spasitele".

Atanáš bojoval za tuto niceskou víru po celý svůj dlouhý život, byl pro ni osočován a pronásledován a svého vyhnanství využil k jejímu prosazování i mimo oblast své vlastní církve - např. zde v Trevíru. Nelpěl na formuli, byl však oddán věci, a formuli nakonec považoval za vhodnou nádobu pro uchovávání tajemství božské důstojnosti Kristovy a plné jistoty našeho spasení.

Tato slova nicejského vyznání o „jedné podstatě" Syna s Otcem mohou být našemu dnešnímu myšlení velmi vzdálena, ba mohou se jevit jako muzeální. Mají své místo ve střetech křesťanské teologie s pozdně antickou filosofií. Už tehdy byla sporná a jaksi se nehodila do proudu přísně monoteistického myšlení. V podstatě nevyjadřují nic přijatelného, nýbrž uchovávají tajemství, které křesťanská víra vyznává a které nesmí být dáno napospas filosofickému duchu doby nebo navyklému lidskému myšlení. Kristova otázka učedníkům na cestě vesnicemi u Cesareje Filipovy je kladena také nám: „Za koho mě lidé pokládají?" a především: „A za koho mě pokládáte vy?" (Mk 8, 27-29). Jak zní naše odpověď? Je Ježíš prvním a nejdokonalejším Božím stvořením? Je nejvyšším stupněm na stupnici života? Je to ideální člověk, který je Bohu nejblíže? Milostí obdařený, jedinečný učitel dokonalé etiky; vychovatel lidského pokolení; průvodce na bezpečné cestě zpět k Bohu? To vše bylo obsaženo v kristologickém myšlení arianismu. Dodnes nám to není úplně cizí.

Jenomže to slýcháme jinak, naší řečí: Ježíš je židovský rabi, obdařený jedinečnou plnou mocí, učitel lepší spravedlnosti, jeden z největších náboženských proroků lidstva, obhájce těch, kdo jsou na okraji společnosti, mučedník pro spravedlnost. To všechno nepochybně vyjadřuje kus pravdy, ale nakonec to nepřekračuje začarovaný kruh etiky a míjí to ono tajemství, o němž svědčí apoštolové a proroci: že Ježíš je Slovo, které bylo na počátku, které bylo u Boha, které bylo Bůh, jak stojí na začátku Janova evangelia: Slovo, které přebývalo mezi námi, v němž bylo možno vidět, zakoušet působení božské slávy, spásnou moc Boží, skrze něž se nám dostává uzdravení, blaženosti a účasti na životě budoucího světa.

Tajemství rovnosti biblického Ježíše Krista s Bohem se nedá převést na jednoznačnou formuli, ať už určenou teologicky, filosoficky nebo eticky. Také nicejský výraz „jedné podstaty" je může pouze ukrývat, ale ne jednoznačně definovat. Nedá se spoutat žádným existujícím pojmem či představou. Může být pouze dosvědčováno nepřiměřenými slovy. Měřit tajemství loktem rozumné logiky se vždycky ukáže jako nedostatečné. Avšak víra ví, v co věří.

Athanasios vášnivě hájil víru církve proti všem pokusům filosofů zařadit ji nebo uhladit, k čemuž tehdy docházelo ve škole velkého Órigena a o což později usiloval filosof německého idealismu Johann Gottlieb Fichte (1762-1814).

Pro Atanáše bylo (filosoficky nepřijatelné) vyznání jedné podstaty Otce a Syna proto tak rozhodující, že na něm závisí jistota vykoupení, svátostné tajemství naší účasti na životě z Boha, „zbožštění" člověka, jak bychom řekli jazykem východní ortodoxie. Ale právě tak se na něm zakládá plná moc církevního úřadu odpouštět hříchy na zemi, která přísluší jedině Bohu, na niž si však Ježíš Kristus činil nárok (viz Mk 2, 1-12). A také ten div, že taková moc je teď skrze Ježíš Krista dána lidem (viz Mt 9, 8). Jinak by byla útěcha odpuštění hříchů v církvi opovážlivým rouháním se Bohu a neplatným klamáním.

Ambrož - svoboda církve a zároveň apoštolská připravenost ke konfrontaci

Konstantin a Atanáš byli současníci v převratné době světových dějin, dva muži vědomí si své moci, bojovní, nesmiřitelní ve svém poslání, připravení ke konfrontaci a neústupní, každý z nich skutečný homo politicus ve své profesionální oblasti. Křesťanská víra plodí takové vzpurné, nepohodlné postavy, vždyť sama má bojovný charakter a také stále znovu naráží na podobně vyhraněné protihráče.

Také Ambrož z Milána (335-397), pocházející ze vznešené římské rodiny, patřil k těmto silným, odbojným osobnostem, které se nesklonily před nároky doby, naopak se pro politického a teologického ducha své doby staly výzvou. Takové lidi církev potřebuje: muže a ženy, kteří se netají svým smýšlením, ať už sklízejí potlesk nebo ne, bez ohledu na úspěch či navzdory tomu, že jejich slovo neprorazí.

To je případ Ambrožův. Byl spolu s Martinem z Tours přítomen v Trevíru, když tam byl v r. 384 zahájen před císařem Magnem Maximem proces s vysoce vzdělaným Španělem Priscillianem a jeho stoupenci, zastánci přísně asketického směru křesťanství. Rozhodli se „odříci se světa" a vedli život v chudobě, postu a celibátu. Priscillianus našel mnoho přívrženců v křesťanském lidu a mezi kleriky, avšak zvláštní život priscilliánů vyvolal i rozhodný odpor v řadách biskupů. Ti je obviňovali z manicheismu, bludného učení, které bylo podle státního práva trestné. Ambrož a Martin, kteří Priscillianovo učení odmítali, se přesto rozhodně vyslovili proti procesu s ním a jeho stoupenci, který mohl vést k rozsudkům smrti. Oba opustili Trevír v naději, že svým neohroženým vystoupením před císařem trest smrti odvrátili. Jejich přímluva byla marná. První proces s „kacíři" v dějinách církve skončil krvavými tresty. Ale přesto se stal protest těchto církevních Otců mezníkem, kterému ovšem později státní a církevní autority nevěnovaly patřičnou pozornost.

Jiný příběh svědčící o apoštolské připravenosti ke konfrontaci s nejvyššími držiteli světské moci se vypráví o Nicetiovi, trevírskímu biskupovi v polovině 6. století (zemřel v r. 566). Když jednou slavil v trevírském dómu liturgii, spatřil mezi přítomnými franckého krále Theodoberta s jeho družinou, kterého předtím kvůli vážnému přestupku exkomunikoval. Po skončení bohoslužby slova jsou přineseny svaté dary a biskup je staví na oltář. Místo obvyklé výzvy k pozdravení pokoje pak volá na krále a jeho lidi: „Dnes nebudeme v liturgii pokračovat, dokud se nevzdálí ti, kdo jsou vyloučeni ze svatého přijímání." Teprve když exkomunikovaní opustili kostel, zahajuje biskup eucharistickou modlitbu.

Budiž na tomto místě připomenut také evangelický pastor Paul Schneider (1897-1939), farář z vesnice Dickenschied nedaleko Trevíru v pohoří Hunsrück, který se netajil svým odporem k nacionálnímu socialismu. Nevyhnutelně se tak dostal do konfliktu se státní mocí a jí oddaným církevním úřadem. Veřejně protestoval proti překrucování křesťanské víry a uvalil na nesouhlasící členy obce včetně rady starších církevní trest, takže jim byly odepřeny svátosti. Byl několikrát zatčen a nakonec odvlečen do koncentračního tábora Buchenwald, kde po dvou letech zemřel - zavražděn kvůli své apoštolské připravenosti ke konfrontaci. Ještě z podzemní samotky vykřikoval každé ráno směrem k apelplacu slova bible, aby vedení lágru přivedl k rozumu a shromážděné vězně posílil v jejich utrpení.

Ale vraťme se k Ambrožovi! Byl to Říman znalý tradice, narozený už jako křesťan a dobře obeznámený s politickou praxí. Uměl zacházet s politiky i v konfliktních situacích. Neváhal uvalit církevní trest na císaře Theodosia (který byl členem jeho obce v Miláně, sídle císaře) za to, že dal r. 390 v záchvatu zuřivosti ztrestat krvavé nepokoje v makedonské Tesalonice zavražděním několika tisíců nic netušících občanů v amfiteátru. Theodosios sice svého rozhodnutí dodatečně litoval, ale bylo pozdě; krvavou lázeň, která vyvolala všeobecné zděšení, Ambrož nechtěl a nemohl ignorovat. Pohrozil mocnému císaři, že bude vyloučen ze slavení eucharistie - a to se vší energií duchovního správce, avšak také taktně, čímž vládci maximálně ulehčil trpký krok, totiž vyznání viny před shromážděnou obcí.

To byla neslýchaná událost duchovního významu, svědčící o neohroženosti biskupa, zastávajícího duchovní úřad, a zároveň o svědomitosti císaře, který veřejně uznal závaznost božských přikázání, platných i ve světské oblasti.

Několik let předtím napsal Ambrož císaři Valentinianovi II. (vládl v letech 383-392): „Spoléhaje na Boha neváhám říkat vám, císařům, co je podle mého mínění správné." Císařský dvůr favorizoval ariánskou obec v Miláně a žádal pro ni kostel, v němž by mohla konat bohoslužby. Proti tomu se Ambrož jako příslušný biskup a strážce pravé víry v církvi obrátil s velkou rozhodností. Dal již vybraný kostel obsadit věřícími, sám tam s nimi vytrval a pomocí kázání a duchovních písní je posiloval v jejich odporu proti opovážlivosti státu. (Toto byl počátek ambrosiánského církevního zpěvu!) I osobně byl připraven k jakémukoli mučednictví. Církev podle něho nechce boj se státní mocí, avšak ještě méně může ustupovat bezpráví nebo je dokonce schvalovat. Vláda byla přinucena tento „církevní spor" let 385/386 zastavit. Tím se prakticky zrodil pasivní odpor jako „zbraň" křesťanů v situacích, kdy jsou požadavky víry v rozporu s požadavky světské moci.

Církev a křesťané dosvědčují ve světě svou vírou také Boží nároky, nejen Boží nabídku milosti a odpuštění hříchů. Existují také „požadavky" evangelia. Nemůže být ani řeči o „laciné milosti", kterou Dietrich Bonhoeffer nazval „smrtelným nepřítelem naší církve".

S vírou v milost Boží se nesrovnává nemilosrdné chování. Ambrož např. dosáhl svou přímluvou u císaře Theodosia toho, že po vyhraném boji se samozvancem byli poražení ušetřeni. Evangelium klade meze absolutismu vládců právě tak jako egoismu bohatých a vůbec libovůli při výkladu etiky. Tyto sociální a etické požadavky nesmějí být na cestě svědectví o víře zamlčovány, právě tak jako požadavek trinitárního monoteismu, jak jej vyjadřuje nicejské vyznání víry.

Augustin - rozhodnutí pro život na straně Boha a lidí

Věříme-li v Ježíše Krista, pak z toho ovšem mohou plynout pro nás osobně sice velmi závažné, ale politicky zcela nenápadné požadavky evangelia. Jeden z nich dal vzniknout mnišskému hnutí, nejprve ve 4. století v Egyptě, vzápětí také v Trevíru. Církevní otec Augustin (356-430) vypráví ve svém Vyznání, jak se o něm poprvé dověděl od cestujících, kteří přišli z Trevíru, a jaký hluboký dojem to na něj udělalo. To byl pro něho - po mnoha předchozích pochybách a rozbězích - konečný popud k obrácení, takže se rozhodl dát se pokřtít. Podrobnosti zde nechejme stranou. Oč jde, je výzva k životu zcela obrácenému k Bohu (nikoli ke „světu"), výzva k jinému - dnes bychom řekli alternativnímu - životu, která je důsledkem víry v Ježíše Krista.

Mnišství ve svých rozmanitých formách je svébytný, radikální druh odpovědi na takovou výzvu. Je to jeden ze způsobů rozhodného křesťanství. Není namířen proti „obyčejným" křesťanům v církvi, kteří právě tak z celého srdce věří a také by chtěli ve svém životě přinášet svědectví o této víře, kteří však nezakusili toto zvláštní povolání od Boha, a proto „zůstávají ve světě". To Atanáš rozpoznal, a proto hledal církevní napojení na Otce v egyptské poušti, aby se stali zdrojem síly a inspirace pro život celé církve.

Mnišský život je nepochybně charisma, které nemá každý, které však má přinést užitek všem. Jeho cílem je život speciálně utvářený, obrácený k Bohu, k modlitbě a k bohoslužbě. V tom je ale popud pro všechny členy církve, kteří chtějí být vědomě křesťany. Důležitost přikázání milovat Boha se dnes do značné míry vytrácí. Bylo vytlačeno přikázáním milovat bližní a živoří někde na okraji pozornosti. Tady nám však řády a duchovní komunity, které dnes existují i v oblasti protestantismu, chtějí poskytnout pomoc, když nás napomínají, abychom věnovali více času a lásky studiu Písma, chvalozpěvům, bohoslužbám. Řehole sv. Benedikta má pravdu, když říká: „Nic nemá přednost před bohoslužbou," přestože to člověku naší doby, stále zaměstnanému a zodpovědnému, připadá jako požadavek z jiných časů.

To nám nemá bránit v naplňování křesťanského povolání k lásce k bližnímu, to není snad dokonce opak této lásky, jak ukazují dějiny mnišského hnutí ve všech jeho obdobích. Naopak, ono bylo přímo nositelem kulturního pokroku a myšlenky charity. Sloužilo lidem nejen pohostinností a péčí o nemocné, poskytovalo i duchovní povzbuzení a pastorační radu. Ani dnes nelze podceňovat činnost žen a mužů mnišského hnutí, kteří často tiše, mlčenlivě vedou lidi k rozhodnému křesťanství.

Mnišství zde v Trevíru zosobňuje postava mnišského jáhna Symeona, postava přímo ekumenická. Přišel na Západ z Východu. Narodil se v Syrakusách jako syn řeckého otce a kalabrijské matky, vychován byl v Konstantinopoli, z touhy po vědění putoval do Svaté země, kde se pod vlivem poustevníka stal mnichem, žil v klášterních společenstvích nejprve v Betlémě a potom v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. Z pověření svého kláštera se vydal na Západ, avšak cestou padl do rukou pirátů a dobrodružnými oklikami dospěl k cíli, aniž mohl svůj úkol vyplnit. V roce 1028 přichází nakonec do Trevíru, kde se uchyluje do východní věže brány Porta Nigra, aby vedl život modlitby a kontemplace a věnoval se jako duchovní mnoha obyvatelům města.

S církevními Otci v zápase o jednotu církve

Pohlédneme-li ještě jednou na dobu konstantinovského přelomu a církevních Otců, uvědomíme si, že sice existovala církev vyznávající Ježíše z Nazareta jako Syna Božího a Vykupitele světa; od hranic Persie po Iberský poloostrov, od Hadriánova valu v blízkosti Skotska na severu až k pramenům Nilu na jihu se ve svých obcích shromažďovala k bohoslužbám. Ale ještě neexistovala církev sjednocená na základě dogmatické teologie a široce platné organizační struktury. Byly tu rozdíly jazykové, historické a kulturní, a ty vedly k vzniku zvláštních forem teologického myšlení; v metropolích jednotlivých oblastí existovala církevní centra s příslušnými biskupskými úřady a mocenskými nároky; zde žily už předtím významné křesťanské vůdčí osobnosti, které tyto rozdíly i nároky přímo ztělesňovaly, takže se nelze divit, že mohlo docházet k nesčetným mocenským zápasům i k učeným sporům.

Teprve když křesťanství opustilo ilegalitu a dostalo se mu díky Konstantinovi Velikému občanské svobody a státního uznání, vyvstala otázka sjednocené církve. Tento císař dal „nejednotně" žijící církvi možnost, aby se sjednotila. Pro něho to byla politická nutnost, pro církev první příležitost vůbec, vydat se od rozmanitosti, vyrostlé z tradice, směrem k jednotě, překonávající územní rozdíly, v níž by platilo jedno teologicky vytříbené vyznání víry, sjednocující a zároveň závazné, a uznávaný, všeobecně platný řád.

Cestu k tomu otevřela první úplná synoda v Nice v r. 325, svolaná Konstantinem, církevní „říšský koncil" dotud nevídaného rozsahu. Tato konsolidace celé církve byla předběžně uzavřena na druhém říšském koncilu v r. 381 v Konstantinopoli. Církevní otcové měli na tomto vývoji směrem ke „katolické" církvi, sjednocené vyznáním víry a životním řádem, značný podíl, ovšem právě tak proměnlivá císařská církevní politika těchto desetiletí, během nichž docházelo opakovaně k „církevním bojům" jak uvnitř církve samé, tak mezi představiteli světské a církevní moci.

Z této velmi hrubé rekapitulace můžeme poznat, že jednota církve ve smyslu duchovním, takříkajíc nedefinovatelném, existovala odjakživa, zatímco jednota církve projevující se prakticky, takříkajíc „politicky", nikdy neexistovala prostě jako konkrétně žitý projev víry. Tato jednota byla vždycky předmětem úsilí a péče, práce a boje, dokonce narážela na odpor. Občas slýcháme, že jednota církve je odevždy daná. To je samozřejmě pravda jen podmíněně, platit to může v podstatě jen jako principiálně teologický názor. Historická zkušenost tomu neodpovídá. Neboť jednota církve ve smyslu jejího vnitřního i vnějšího sjednocení je naším úkolem od začátku, provždy a ve všech dobách. Je předmětem apoštolských modliteb, apoštolských proseb a apoštolského utrpení.

Takže jednotu církve nedostaneme tak snadno. Není to datum, předem daná empirická zkušenost, je to spíše donum, božské zaslíbení, jehož naplnění nemůžeme přivodit, jedině vyprošovat - jako sám Pán ve své velekněžské modlitbě; pak jsme ovšem povoláni pro ni pracovat, zápasit a trpět, aniž víme, kdy se nám jí dostane. Atanáš už se nedožil toho, že se nicejské vyznání po mnoha teologických bojích a politických konfliktech konečně podařilo prosadit. Životní dílo Ambrožovo a Augustinovo rozhodně nezajistilo jednotu církve jednou provždy. Ti všichni jen stavěli milníky na cestě víry budoucími epochami, v nichž byla jednota církve stále znovu ohrožována falešnými učeními a radikální etikou, politickým vývojem, autokratickými mocenskými nároky a rivalitami jak v církvi samé, tak ze strany světských panovníků - a také se zápalem hájena a prosazována.

Snad se vůbec budeme muset rozloučit s představou, že na počátku stála „nerozdělená církev". Ta totiž v době před církevními Otci v podstatě neexistovala, rozhodně ne v konkrétně uchopitelné, ustálené formě. „Viditelná jednota", kterou se stále zaklínáme - panovala vůbec kdy v církvi v klidovém stavu? Vždy byla nutně předmětem víry i zápasu zároveň.

Tak tomu bylo už v pradávných apoštolských dobách, když neočekávaně přibývalo nových věřících z pohanských národů a jejich jinak utvářené křesťanství poprvé nastolilo jednotu církve jako úkol. Novozákonní zprávy v listu Galatským a ve Skutcích apoštolů dávají tušit ostré rozmíšky - právě tak jako způsoby sjednocení, tehdy nalezené a použité. Rozhodně je příznačné, že to byl sám Bůh, kdo musel soupeřící strany přesvědčit: jednak slovem Písma a jednak svým neočekávaným jednáním prostřednictvím kázání evangelia. A tak oba typy křesťanství k sobě nalézaly cestu, aniž se vzájemně omezovaly, a svou sounáležitost ve víře utvrzovaly prostřednictvím „mezicírkevního" díla sourozenecké lásky.

Církevní Otcové, jichž zde v Trevíru vzpomínáme, rozhodně odmítali sjednocení církve cestou teologického přizpůsobení nebo z politicky oportunních důvodů. Trvali na církvi sjednocené apoštolskou vírou, na církvi, která by mohla bez poručníkování ze strany politiků sama organizovat svůj život, avšak rovněž plnit požadavky evangelia.

Dostávám se ke stručnému shrnutí.

Církevní Otcové - milníky naší minulosti a memento pro naši současnost

Církevní Otcové jsou otcové nás všech. Patří k nám a my k nim, v jediném putujícím společenství věřících v Ježíše Krista, o němž svědčí bible. Ekumenický závazek jedné církve nemá jen současný, nýbrž také historický rozměr. Církevní Otcové postavili milníky v dějinách církve v době, kdy jako pouze trpěná obec věřících opustila svou spíše „soukromou" existenci a stala veřejnou institucí - a ocitla se při hledání nové orientace v neobvyklé krizi, která jí ovšem otevřela nové možnosti pro dosvědčování víry. Určili směr cesty, a tím se výrazně zasloužili o zřetelnost a pevnost vyznání víry v Ježíše Krista a o závaznou, stabilní formu uspořádání života církve. Jejich život a svědectví jsou pro nás závažným mementem, protože úkoly, které před ně postavila jejich doba, jsou v podstatě stejné jako ty, s nimiž je naše putující společenství svědků víry konfrontováno dnes.

Jakého Boha vyznáváme v rozhovoru s židovstvím a s islámem i s duchem moderní doby?

Naslouchajíce svědectví Nového zákona o Kristu můžeme v dnešním rozhovoru náboženství a ve vědecké diskusi jako svou křesťanskou víru v Boha zastávat jedině trinitární monoteismus. To znamená víru v jednoho Boha, který však není jen jako myšlenková hypotéza situován před veškerý svět a nad veškerý svět. Naopak, projevuje svou spásnou a vládnoucí moc v konkrétních dějinách a prokazuje ji na lidech skrze svého Ducha ve zvěstování poselství Ježíše Krista, dosvědčeného biblí; navzdory veškeré filozofické logice a všem historicky doložitelným protiargumentům.

Jak chápeme úkol křesťanů a církve ve státě a ve společnosti?

Za primární úkol církve musíme považovat modlitbu za držitele politické a společenské moci, ne ve službě jejich zájmům, nýbrž z Božího pověření, které zahrnuje rovněž uplatňování požadavků evangelia mezi lidmi. Svými prosbami a přímluvami máme ve světě razit cestu etickým hodnotám Boží solidarity se slabými a s hříšníky.

Co je podstatou a povoláním křesťanské církve i v dnešní době?

Církev není pouze společenstvím založeným na etických hodnotách, které může svoji užitečnost ve společnosti dokazovat působením v duchu charity. Jejím úkolem také není jenom zvěstovat v kázáních věroučné biblické pravdy a chránit své učení před omyly a bludy. Daleko spíše, a nikoli na posledním místě, je jejím povoláním, jak to odpovídá zaslíbením, která jí dal Ježíš Kristus, poskytovat všem lidem jedinečné místo, kde se setkáváme ve slovu a ve svátostech s živým Bohem a kde už tady a teď - i když zatím ve znameních a neúplně - zakoušíme vykoupení. Toto tak říkajíc „svátostné" poslání církve se uskutečňuje skrze vzývání Boha shromážděnou obcí a skrze tajemství apoštolské posloupnosti.

A co jednota církve?

Jednota církve ještě nikdy v dějinách prostě nebyla; není to datum, tj. danost teologická či empirická, nýbrž donum, od Boha přijatý dar a nadání; nikdy ji nemáme k dispozici, zakoušíme ji jako zaslíbení. Musíme o ni usilovat a zápasit, nesmíme však v ní vidět oportunistický cíl, ani církevní ani politický. Je nám stále znovu ukládána. Navzdory konfrontacím mezi stále ještě existujícími protiklady a navzdory utrpení způsobenému ekumenickými zatvrzelostmi zůstává naší neotřesitelnou vírou, která dává naší modlitbě, práci a trápení pro její dosažení neochvějnost a smysl.

Z písemné verze přednášky přeložila Helena Medková

Tato práce referuje o výsledku hloubkových rozhovorů na téma změny v církvi a ekumenismus. Rozhovory jsem vykonal se třemi členy Českobratrské církve evangelické žijícími v Praze a účastnícími se práce ve třech různých pražských sborech ČCE. Respondety byli dva muži (88 a 36 let) a žena (39 let). Tato generační, osobnostní i místní různost se ukázala jako šťastná, neboť se mi podařilo získat velmi pestré detailní vhledy jak do života tří různých pražských sborů ČCE a změn v nich probíhajících, tak do odlišného způsobu myšlení dotazovaných osob.

Zkoumal jsem celkem tři tematické okruhy: (1) Zkušenost s vlastním působením ve sboru, (2) Zkušenost se změnami v činnosti sboru v kontextu ekumeny a (3) Názory na jiné křesťanské církve. Rozhovor se ovšem neřídil předem danými otázkami, pouze jsem respondenty usměrňoval, aby se ve svém vyprávění drželi těchto témat.

V níže uvedeném převyprávění všech tří rozhovorů jsem se tedy pokusil zachytit co možná nejvěrněji všechny vyslovené myšlenky, zkušenosti a životní příběhy, nenechat spadnout pod stůl žádný detail, ale přitom jsem se těmto výpovědím pokusil dát styl souvislé řeči, aby se záznam rozhovorů dal plynule číst.

1. Respondent starý 88 let

Já jsem se narodil v katolické rodině, rodiče byli katolíci. Ovšem církev mi byla v mládí v podstatě jedno, náboženský život jsem nebral moc vážně. Rád jsem ovšem zpíval a hrál na kytaru, a vůbec jsem se zajímal o hudbu. Tak jsem chodil zpívat do sboru, který zkoušel v českobratrské modlitebně, to bylo ke konci první poloviny třicátých let. Ovšem ve sboru nebyli jen evangelíci, byli tam i katolíci a nevěřící. A můj kamarád, evangelík, který v tom sboru zpíval se mnou, mě jednou, bylo to někdy kolem roku 1936, seznámil s jedním pro mě moc důležitým člověkem, který zásadně ovlivnil můj vztah k víře. Ten člověk se jmenoval Přemysl Pitter a vedl dětský útulek v Milíčově domě u nedalekého rybníčku, dneska tam už rybníček není, je tam sportoviště. Já si vůbec myslím, že pro víru je strašně důležité, aby člověk měl někoho, kdo ho nějak ovlivní, kdo ho k víře přivede, kdo ho do ní zasvětí, kdo ho něco naučí. A tímhle člověkem byl pro mne Přemysl Pitter, to byl úžasný člověk. A já jsem Pitterovi v tom Milíčově domě různě pomáhal, od toho roku 1936 až do konce, kdy odejel do emigrace, to bylo snad někdy v roce 1951. On Pitter nebyl český bratr, on byl v Jednotě bratrské, ale on to takhle vůbec nedělil, tam v Milíčově domě byli všichni křesťani dohromady, evangelíci i katolíci, on se staral i o židovské děti a děti Němců, tam se to vůbec nijak nedělilo. Dokonce i čeští četníci za války s námi spolupracovali, oni nás hlídali a vždycky nás varovali, když třeba jelo gestapo, abychom to věděli předem. Tam byl duch opravdového křesťanství, ale současně Pitter ctil českou protestantskou tradici, odkaz Jednoty bratrské, Komenského, a to mne přivedlo k tomu, že mi tahle tradice začala být blízká. Když pak po Mnichovu začali čeští katoličtí spisovatelé útočit na Masaryka a Karla Čapka - kterého jsem miloval a přečetl celého - tak to jsem už nevydržel a vstoupil jsem k českým bratrům, to bylo v roce 1940, a zůstal jsem tam dodnes. Nejdřív jsem byl ve sboru tam, kde jsme zpívali, ale potom jsem po několika letech přešel do sboru sousedního, protože to mám blíž, mně se už tehdy dost špatně chodilo, protože jsem špatně viděl. A v tomhle svém druhém sboru jsem dodnes, prožil jsem v něm šedesát let. Dneska už tam nemůžu dojít, tak tady pro nás se ženou manželka dnešního faráře vždycky v neděli ráno přijede autem a odveze nás tam.

Problémy ve sboru já jsem ve svém zdravotním stavu v podstatě nikdy moc nevnímal, byl jsem rád, že jsem ve sboru, hodně jsem tam dělal, hlavně jsem hrál na kytaru, zpíval, dělal přednášky o hudbě, jezdil na všechny pobyty mimo Prahu. Snad jediný problém byl, když jeden mladší farář, to bylo někdy v sedmdesátých letech, kázal strašně vědecky, odborně, používal cizí slova, filosofické pojmy, to většina sboru odmítala, lidé tomu nerozuměli. Mně osobně to nevadilo, byl to dobrý farář, ale pro lidi ve sboru to nebylo. To byl problém, který se táhl řadu let.

Sbor se proměňoval vždycky s každým farářem, ale nevzpomínám si, že by se něco měnilo zásadně, oni lidi mají rádi, když věci trvají, nemění se, protože to je alespoň taková jistota.

Nevzpomínám si, že bychom ve sboru někdy nějak spolupracovali s jinými křesťanskými církvemi, na to lidi moc nebyli, a vlastně ani faráři moc ne. Až teď v poslední době nový farář k nám pozval nějaké Poláky, ti byli moc fajn, byli to katolíci, besedovali s námi a vyprávěli o Janu Pavlu II., kterého znali osobně, to bylo pěkné. Ale dřív moc ne, my jsme žili hlavně jako sbor a stýkali jsme se s lidmi z jiných českobratrských sborů.

Já respektuju všechny křesťanské církve, každá má něco do sebe. Mně osobně se zdá, že my evengelíci jsme to trochu přehnali, že jsme se třeba úplně vzdali Marie, ta přece patří ke křesťanství, to mají katolíci pravdu, ne to nějak přehánět, ale úplně ji vygumovat, to také nejde. No a husiti, ti měli drajv za první republiky, to byla národní církev, ale pak byli nějací trochu zmatení, a jsou dodnes, ale já je mám rád, mně nijak nevadí.

Já jsem znal spoustu katolíků, dneska už skoro s nikým nepřijdu do styku, ale dřív ano, znal jsem i husity a lidi z Jednoty bratrské a další. Ale na něčem konkrétním jsme s nimi nikdy moc nespolupracovali, to ne.

Je dobré, když synodní rada vyzve sbory k nějaké konkrétní spolupráci s jinými církvemi, ale nevím, jak k ní vyjít přímo ze sboru. Já jsem ale už starý, možná už nevidím, že se něco děje, třeba mezi mladými.

2. Respondentka stará 39 let

Já jsem přišla do Prahy s rodiči jako malá, tatínek je evangelík, maminka byla katolička, pak se pod vlivem tatínka stala evangeličkou a po letech se zase vrátila ke katolíkům. Tatínek mne vedl k víře, v našem pražském sboru jsem už přes třicet let. Nejdříve jsme v našem českobratrském sboru byli celá rodina, tatínek pak ale odešel do jiného pražského českobratrského sboru, ale já jsem zůstala v našem sboru. Náš sbor se musel na začátku devadesátých let přestěhovat do jiné budovy, ale je to stále týž sbor.

Problémy se za léta, co jsem ve sboru, vyskytly v podstatě tři. Nejdříve na začátku sedmdesátých let nám z politických důvodů zatkli našeho pana faráře. Sice ho po několika měsících zase pustili, ale mnou to jako malou holkou dost otřáslo. Druhý problém pak byl, že lidé ve sboru chtěli zpívat každý z jiného zpěvníku. Vytvořily se dvě skupiny, které na sebe nevražily. To se dost dlouho táhlo. Třetí problém byl malý, spočíval jen v tom, že mladý farář, který k nám přišel na konci sedmdesátých let, přišel z fakulty plný vědomostí a pak kázal hodně odborně, lidé tomu často nerozuměli. Ale nakonec se to naučil lépe, během let se to urovnalo.

Pokud jde o mne, já jsem se v našem sboru starala o nástěnku, ale v podstatě nijak moc slavné to nebylo.

Největšími změnami ve sboru byli vždycky noví faráři, a pak ovšem také to zmíněné stěhování. Liturgie se moc neměnila, zůstávala evangelicky strohá, oni oba naši poslední dva faráři jsou hodně evangelicky tradiční, k možným změnám v liturgii nemají zrovna nadšený vztah

S jinými křesťanskými církvemi jsme moc nespolupracovali, jedině s místními husity jsme občas měli společné bohoslužby, někdy u nich, někdy u nás. Pak ovšem přišlo také setkání Taizé v Praze na začátku devadesátých let, toho jsme se všichni nadšeně zúčastnili, i já jsem z toho byla nadšená a pustila jsem se do toho. Také na loňském červnovém pražském setkání křesťanů jsme se podíleli.

V podstatě by se dalo říct, že tahle spolupráce se rozvinula hlavně až v devadesátých letech, nepočítám-li předchozí společné bohoslužby s husity.

K jiným křesťanským církvím mám kladný vztah, zajímají mne, to už je dáno i tím, že každý z mých rodičů pochází z jiné církve. Ovšem samozřejmě vidím také chyby těch církví.

Lidí z jiných církví znám hodně, ale spíš se normálně přátelíme, než že bychom nějak spolupracovali.

Myslím, že naše církev by s jinými církvemi určitě spolupracovat měla, třeba Taizé, to je krásné. Důležité je nechat to na lidech, nebránit jim. Tedy synodní rada my měla tu spolupráci nechat vyrůstat zezdola, nebránit jí, ale naopak ji schvalovat a vytvářet pro ni prostor.

3. Respondent starý 36 let

Já jsem se do našeho českobratrského sboru narodil, mí rodiče jsou evangelíci, my jsme rodina z Moravy, i prarodiče byli evangelíci. Já jsem v našem sboru byl pokřtěn i konfirmován, žiju ve sboru celých třicet šest let.

Náš sbor se hodně proměňoval, vzpomínám si na tři velké problémy, které se v něm vyskytly. Na začátku osmdesátých let u nás byl velmi zkušený farář, tradiční evangelík. A kolem roku 1984 se u nás vytvořila početně velmi silná skupina mladých lidí, z mé generace a o něco málo starších, kteří byli charismatici, letniční. A oni v podstatě začali sbor rozbíjet. Pan farář se snažil vyvažovat vztah mezi tradičními evangelíky ve sboru a těmito charismatiky, ale nakonec to vedlo ke konfliktu a charismatici odešli. Dnes jsou součástí samostatné církve - Křesťanského spo­le­čenství.

Druhý problém vznikl, když nový farář začal ve sboru cílevědomě prosazovat liturgické změny, zavádět hodně prvků z raného, předkonstantinovského křesťanství. To po zkušenostech s charismatiky většině sboru vadilo, ale pan farář postupoval velmi cílevědomě, vytrvale a trpělivě, věci podrobně vysvětloval, takže na svou stranu nakonec získal většinu sboru. Ovšem několik členů sboru tyto změny nepřijalo a ze sboru odešlo.

Třetí problém vznikl, když po smrti pana faráře nastoupil nový mladý farář. Ten chce vést liturgické změny v naznačeném směru ještě dál, ovšem nikomu nic nevysvětluje, s lidmi o tom nemluví. Staršovstvo už nechce jít dál, on ale občas do liturgie vpašuje něco proti jeho vůli. Myslím, že to asi brzy povede k otevření tohoto problému, staršovstvo se zatím snažilo neseznamovat s tímto pnutím sbor, nečeřit hladinu, ale pan farář to asi otevře před lidmi ze sboru sám.

Pokud jde o mou práci ve sboru, já mám už po dlouhá léta na starosti všechny tiskoviny sboru, časopis, letáky, pozvánky, plakátky, to všechno připravuju, upravuju a sázím já.

Jak už jsem se zmínil, náš sbor prošel mnoha změnami. Jednou z nich bylo i to, že pod vedením bývalého faráře začal intenzivně spolupracovat s jinými křesťanskými církvemi. S katolíky, s husity, starokatolíky. Ta spolupráce probíhá už léta hlavně na úrovni obvodu, jsou pravidelná setkání, občasné společné bohoslužby - třeba teď byla s husity na Štědrý den večer. Asi největším úspěchem bylo vybudování (rozumí se oprava interiéru staré kostelní budovy) společného ekumenického kostela se společnými ekumenickými bohoslužbami. Ty se konají vždy ve středu odpoledne, střídá se tam náš pan farář a farář katolický. A hlavním tahounem vybudování tohoto kostela byl náš bývalý pan farář.

Tahle spolupráce s jinými církvemi trvá dodnes.

Já jsem otevřený všem křesťanským církvím, když jedeme do jižních Čech, účastníme se tam pravidelně katolické mše, ale mrzí mě, že my se u katolíků večeře Páně účastnit nemůžeme. V tom jsou, myslím, katolíci hodně pozadu a úzkoprsí. Já beru všechny křesťanské církve kromě Křesťanského společenství, k tomu nemám dobrý vztah poté, jak se charismatici chovali v našem sboru.

Mám dobré vztahy s řadou lidí z jiných křesťanských církví, v tom nevidím vůbec žádný problém. O spolupráci s nimi už jsem hovořil, třeba společné bohoslužby s husity mám rád, líbí se mi.

Pokud jde o celou církev, tam mám pocit, že vedení, tedy synodní rada, si spolupráci s jinými církvemi přeje, vyzývá k ní, ale členové sborů jsou hodně pasivní, sami nic neiniciují, a ani snad tu spolupráci moc nechtějí. U nás ve sboru byl tahounem spolupráce bývalý pan farář, lidé se spíš vezli. Myslím si tedy, že by mělo dojít k jasnějšímu opakovanému signálu ze strany synodní rady, který by členy sborů ke spolupráci s jinými křesťanskými církvemi vybízel.

Zhodnocení hloubkových rozhovorů

Ze získaných tří hloubkových rozhovorů se ukázalo, že sami dotazovaní necítí nevraživost vůči jiným církvím, jsou pro spolupráci s nimi, pouze v případě třetího dotazovaného se ukázal negativní vztah k jedné konkrétní církvi a mírná kritika církve druhé.

Ukázalo se také, že českobratrské sbory samy byly či jsou v podstatě dost pasivní, že spolupráci s jinými církvemi musí rozhýbat buď nějaká větší událost (druhý rozhovor) či konkrétní českobratrský farář (první a třetí rozhovor).

Je také zřejmé, že daleko menší problém sborům dělá spolupráce s jinými církvemi jako rovný s rovným, než třeba snaha změnit zavedenou liturgii ve vlastním sboru (druhý a zvláště třetí rozhovor). Taková snaha naopak vede v českobratrském prostředí k někdy i dost značnému pnutí (třetí rozhovor).

Pokud jde o posouzení možností spolupráce s jinými církvemi na úrovni celé ČCE, názory vyslovené ve druhém a třetím rozhovoru se liší. Dle druhého by synodní rada neměla bránit spontánním aktivitám vycházejícím ze sborů, dle třetího naopak lidé ve sborech zájem o takovou spolupráci sami moc nemají a je na synodní radě, aby je k nim opakovaně vybízela a podněcovala.

Advent vytvořila galikánská a hispánská zbožnost ve 4. a 5. stol., aby jej jako podobenství starozákonního čekání na Pomazaného odevzdala v 6. stol. i oblasti římského ritu. A poněvadž člověk čekající je plný radosti z toho, na co čeká, měl advent vždy výrazný přízvuk radosti více či méně překrývající jeho kající ráz. Zvlášť u nás v Čechách, kde utrakvistická rorátní hymnika proměnila advent v čas rozjásané až bujaré radosti. Pokoncilní liturgický řád jakoby tomuto „nepřesnému" chápání adventu vycházel vstříc. Komentář ke kalendáři říká: „Advent si sice uchovává svůj rozsah čtyř týdnů, není však nadále považován jen za čas kajícnosti, neboť je to čas radostného očekávání. I když se v nedělích tohoto období neříká hymnus Gloria, neděje se to ze stejného důvodu jako v postě, ale proto, aby andělský chvalozpěv zazněl v noci Narození jako nová píseň."

Liturgický řád adventu se dnes dělí na dvě části, vyznačené navenek změnou preface. Každá z obou adventních prefací charakterizuje svým obsahem obě části tohoto období: první z nich (do 16. prosince) má ráz eschatologický, je to duchovní příprava na druhý příchod Páně, druhá je pak soustředěna na svátek Narození Páně jako obnovu a připomínku příchodu prvního. Přitom však starozákonní čtení určená pro neděle i všední dny navazují nadále na středověký symbolismus adventu, který v něm viděl podobu s oněmi předpokládanými čtyřmi tisíciletími čekání od pádu člověka až do vtělení Vykupitele.

A v průsečíku těchto různých pohledů se z novu a znovu setkáváme s třemi svatým, ale i hluboce lidskými postavami, které jakoby byly nositeli duchovní atmosféry adventu.

Je to především Izaiáš, jedna z největších starozákonních postav vůbec. Zvykli jsme si - ani nevíme proč - představovat si proroka jako nějaký strašidelný zjev, jakéhosi prosťáčka božího, pastýře nebo sedláka, který přichází do měst, aby tvrdým, neobratným jazykem drtil svá proroctví neštěstí a zkázy. Snad lze tuto představu aplikovat na Amose, Oseáše či dokonce na Jeremiáše. Ale Izaiáš je prorok aristokrat. I když duchovní vidění Michelangelovo je nám dnes hodně vzdálené, přece jen podoba, kterou dal tomuto proroku na klenbě Sixtiny, je asi značně blízká skutečnosti.

Je to především kultivovaný muž, který se dovede dívat vnímavě kolem sebe, analyzovat prostředí, v němž žije. Jeho obrazy soudobého života mají místy žánrový charakter. Je to také prorok, který se nevnucuje. Když zásah Božího příslibu do politického dění v r. 743 narazil na chlad a nezájem Achazův, stahuje se Izaiáš do soukromí. A ozve se až 724 a pak znovu až okolo r. 701. Izaiáš je i básník, rovnocenný autoru knihy o Jobovi. Není se proto co divit, že jeho vliv trval velmi dlouho, že tu byli jeho přímí i nepřímí žáci mezi proroky, kteří původní svitek mistrových proroctví rozšiřovali, naposledy v době poexilní. Mají na to právo, poněvadž je s ním spojuje nezlomné přesvědčení o velikosti Sionu, o věčnosti Božího zaslíbení praotcům i Davidovi a houževnaté úsilí o to, aby se otevřely oči jeho krajanů, zvláště vedoucí třídy, a aby pochopili, že ryze politický patriotismus je planý, neboť vyvolený národ stojí a padá s přesvědčením, že jeho místo v temném koncertu národů Blízkého Východu mu může zaručit jen přízeň Hospodinova. Proti ní lidská chytrost a hospodářská potence neznamenají nic. Také žádný z proroků neviděl Mesiáše v tak vyhraněném osvětlení jako on. A proto téměř po 3000 létech znovu sedáme u jeho nohou právě v adventu, abychom se od něho naučili vděčnosti, že jsme se stali účastníky toho, po čem on toužil, a viděli velikost svého Pána ve světle Izaiášových vizí.

Druhou postavou je Jan, předchůdce Kristův a poslední žák Izaiášův (L 3,4nn.). Osobně je však jeho pravý opak. Muž pouště, drsný a tvrdý, zvěstovatel soudu, ale i zvěstovatel vykoupení. Ale pravý prorok, který nemluví ze sebe, ale z Ducha. Skrze něho také poznává toho, který stojí nepoznám mezi svým lidem (J 1,22). Právě proto jej poznává jen jako prorok, nikoli jako člověk. Jako člověk je na pochybách, a proto se ptá (Mt 11,2nn.; L 7,18nn.), ale právě proto, že je prorok, neváhá ustoupit do stínu, když přišel ten, kterého měl za povinnost ohlásit (J 3,30). U žádného z proroků není činnost natolik poznamenána viditelným zásahem Božího osvícení, jako právě u Jana.

A týž Duch svatý, který Jana vede a je mu svědkem pravdy, přetváří i Marii z Nazareta v Bohorodičku (L 1,35). Středověcí autoři mluví o „početí sluchem" a malíři této doby přibližují na obrazech Zvěstování holubici Ducha svatého až k jejímu uchu. Trochu naivní, ale upřímný výraz pro velikou pravdu, že ono nesmírné tajemství Kristova Boholidství se uskutečňuje v přímém dialogu Boha s člověkem. Na boží slovo „U Boha není nic nemožného", odpovídá člověk Maria: „Staň se podle tvého slova." Je připravena, aby se uskutečnilo to, co říká dnešní náš symbol: „Marie zrodila Krista krále."

Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel; prosinec 1969; pravděpodobný autor Josef Myslivec

Časopis Týden zveřejnil ve svém 40. čísle ze dne 2. 10. 2006 článek Krystyny Wanatowiczové Pomoc ve jménu kalicha, všímající si aktivit pražského biskupa Církve československé husitské Karla Bicana. Ačkoli je jeho obsah velmi závažný, zůstal bez většího ohlasu v dalších médiích.

Karel Bican je představován spíše jako schopný manažer než jako duchovní autorita. Díky blízkým kontaktům s politickými špičkami (m.j. bývalým premiérem Paroubkem) se mu dařilo získávat peníze pro některé církevní, ale i obecně prospěšné projekty.

Uvnitř vlastní diecéze ale podle článku panuje atmosféra strachu. Kdo jsou na církvi existenčně závislí a mají odlišné názory než biskup, se prý bojí. Těm, kteří mu jsou loajální, ale Bican pomáhá.

Pomohl i mladému vězni Lukášovi, kterého pokřtil, zařídil propuštění z vězení, sehnal zaměstnání. Po čase se prý ukázalo, že biskup vyžaduje protislužby v podobě homosexuálního styku. Lukáš to odmítl, dostal se do nemilosti a je mu vyhrožováno. Poté, co o případu informoval Týden, se skrývá. Bican homosexuální praktiky popírá, ovšem homo­sexuální prostituti jej prý znají a přezdívají mu „Farářka".

V roce 1985 Bican podepsal spolupráci s StB. Jeho svazek se však nedochoval a on sám spolupráci popírá. Když se však v r. 1992 (již podruhé) pokoušel kandidovat za KDU-ČSL do České národní rady, byl z kandidátky stažen, protože nepředložil čisté lustrační osvědčení. Poté začal budovat kariéru v rámci Církve československé husitské. Týden upozorňuje i na další představitele této církve, kteří figurují na seznamech spolupracovníků StB: plzeňského biskupa Michaela Moce či ředitele úřadu Ústřední rady Jiřího Vaníčka. Podobně jako biskup Bican prý nemají ponětí, jak se tam jejich jméno dostalo.

Reakce Ústřední rady CČSH na článek Týdne výše uvedené informace nikterak nekomentuje. Hájí pouze oprávněnost činnosti pastoračních asistentů (placených státem s průměrnou mzdou 8 000 Kč), které Týden, na základě vyjádření bývalé ředitelky odboru církví MK ČR Řepové, rovněž zpochybňoval.

Článek na internetu:
http://www.tyden.cz/text.asp?rid=4&show=text&tid=23116

Aby se slovo dostalo ke slovu je odborně vysoce fundovanou a přitom praktickou příručkou pro tvořivou katechezi vydanou nedávno Evangelickým manufakturním alternativním nakladatelstvím - EMAN. Nizozemský profesor praktické teologie Evert Jonker zde nejprve stručně charakterizuje základní hermeneutické prvky a zachycuje jejich vzájemnou součinnost při práci s biblickým textem v rámci katechezí. Poté přináší celou řadu systematicky seřazených podnětů k hledání a uplatňování jednotlivých pracovních forem, které je možné přizpůsobit širokém spektru různých věkových skupin. Nechybí ani detailní komentáře k přípravě a průběhu hodin i ke katechetické sebereflexi. Více než polovinu knihy pak tvoří konkrétní zpracování jedenácti evangelijních témat pro skupinu sedmnáctiletých a starších. Kniha, doplněná i o obrazovou přílohu, poskytuje bohatý materiál pro vlastní tvořivý přístup k biblickým textům všem uživatelům, vedoucím skupin dětí, mládeže i dospělých, farářům i katechetům.

Jana Zajícová

Ze stejného vydavatelství je i graficky velmi pěkně vypravená sbírka kázání Samuela Jana Hejzlara Svědectví o světle. Samuel Jan Hejzlar, „evangelický kazatel na odpočinku," je teologickým samoukem, jako disident nesměl za komunistů studovat a vůbec neměl na růžích ustláno: oficiální souhlas k duchovenské činnosti v berounském sboru ČCE obdržel až v roce 1986, kdy mu bylo padesát. Právě jeho pestré životní zkušenosti mimo okruh oficiální církve však dodávají jeho kázáním životnost a zajímavost. Ne že bychom zde nenašli biblickou exegezi, teologické úvahy a odkazy na církevní tradici. V tom však hlavní přínos knihy podle mého názoru neleží. To nejdůležitější je, že se nám autor otevírá a na základě nejen bible, ale třeba i drobných historek ze života nám ukazuje, jak a proč on sám Kristu uvěřil, věří a víru žije. Jeho svědectví o světle tak mohou pochopit i lidé, pro které bývá výklad řeckých termínů příliš složitý. Kniha dobrá nejen na pohled, ale i užitečná pro čtení.

 

A poslední čerstvý přírůstek z nakladatelství Eman je svazek básní Pavla Rejchrta Anastasis. Slovo anastasis obvykle v Novém zákoně označuje vzkříšení, a titulní báseň knihy zní takto:

Běda nám, že vyjadřujeme Tebe
myšlenkou, slovem, dechem duše své
Cokoli vyřkli jsme, se vrací poloslepé
z kraje Tvé spalující slávy bezedné

Zvedáme pahýly, slavíme Tebe škvárem:
tvor z prachu stvořený nemůže býti skvost
Tvou Oběť věnčili jsme vlastním Velkým Pátkem
a Tvůj kříž nevsadili než nad běžný hrob

Tak Tebe dalecí, tak siře sobě dáni
marně jsme napřahali náruč po světle -
„Světlo je blíž než den, Světlo je zmrtvýchvstání!"
Jen Tebou do sebe a v sobě vstaneme

Nakladatelství CDK Brno zahájilo novou řadu knížek Questiones quodlibetales, v níž chce „dávat prostor zajímavým tématům, zejména z oblasti historie, náboženství, filosofie a umění," jak dí editor Jiří Hanuš v předmluvě. Prvním zajímavým tématem se stalo Vznik státu jako proces sekularizace. Jde o diskusi několika českých autorů - historiků, teologů, religionistů - nad stejnojmennou studií německého právníka, historika a myslitele Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho. Jaký je vztah moderního státu a náboženství ve věku, kdy na jedné straně tradiční evropské křesťanství ztrácí politickou sílu, a na druhé straně se zvedají vlny radikálního islámu? Jak má či může být politické zřízení ideově ukotveno, aby se nestalo pouhou mašinérií bez vnitřní pevnosti? To jsou vskutku důležité a aktuální otázky a je jistě dobře, že se toto téma stalo symbolickým počátkem nové řady knížek k zamyšlení.

Hanse Künga jistě není třeba čtenářům Getseman zvlášť představovat. Nyní máme opět další knihu tohoto slovutného teologa v češtině: Nakladatelství Vyšehrad vydalo Věčný život? - sérii přednášek o umírání, smrti a tom, co je za ní, které Küng pronesl roku 1981 na univerzitě Tübingen.

Letošní páté číslo časopisu Teologie & Společnost má téma Posvátný prostor. Promyslíte a na fotografiích se pokocháte chrámovými interiéry i exteriéry, a kromě toho ještě potkáte pár zajímavých osobností mimo oblast architektury: vizionářku Bernadettu Soubirousovou, básnířku Gertrudu von le Fort či revolučního biskupa abbé Grégoira.

Vyšla také revue Souvislosti, číslo 3/2006. Skoro tři stovky stran o věcech kolem umění, především literárního umění, je těžké uvést na společného jmenovatele; ostatně obsah si lze přečíst na www.souvislosti.cz. Snad tedy jen, co zaujalo mě samotného v esejistické části Kontext - byla to krátká studie Patrika Ouředníka o utopických, především anarchistických komunitách 19. století.

JaS

Zemřel biskup Pavol Hnilica

Praha (KAP) Slovenský biskup Pavol Hnilica zemřel v neděli 8. října ve věku 86 let v Nových Hradech v klášteře kongregace „Pro Deo et Fratribus", jejíž byl zakladatelem.

Pavol Hnilica se narodil 30. března 1921 v Unatíně u Trnavy. Vstoupil do jezuitského řádu a v roce 1950 byl vysvěcen na kněze. O rok později přijal tajně biskupské svěcení. Kvůli pronásledování komunistickou tajnou službou uprchl do Rakouska, kde převzal v Innsbrucku úkoly pro jezuitský řád. V šedesátých letech odešel do Říma, kde spolupracoval také s Matkou Terezou. 13. května 1964 byl Hnilica oficiálně jme­nován titulárním biskupem v Rusadu. Z Říma se také věnoval šíření fatimského poselství.

Hnilica byl považován na základě svých zásluh o podzemní církev v tehdejším Česko­slovensku za jednoho z nejbližších důvěrníků Jana Pavla II.

Německý teolog Pesch vyzývá k překonání rozdělení církví

Hamburk (KAP) Německý katolický teolog Otto Hermann Pesch, působící v Hamburku, důrazně vyzval církve k dalším ekumenickým krokům. „Jak máme poselství Ježíše Krista věřit církvím, které si navzájem odpírají společenství?" Ekumena už nemá „na špici" žádnou oporu, postěžoval si katolický teolog.

Vyslovil též výhrady k tomu, že teologie přináší „stále nové a důvtipnější argumenty" proti jednotě církví. „Pokud je pravda, že učení o ospravedlnění bylo základem rozdělení mezi katolíky a protestanty, nemůže existovat žádný nepřekonatelný problém, který by bránil jednotě", zdůraznil Pesch v souvislosti s ekumenickým Augsburským prohlášením z roku 1999. V něm církve výslovně konstatovaly, že učení o ospra­vedlnění už dnes evangelické a katolické křesťany nerozděluje.

Při usilování o jednotu by neměly mizet všechny rozdíly mezi křesťanskými církvemi, zdůraznil Pesch. Naproti tomu je třeba podporovat vítanou mnohost v biblickém smyslu. Pokud budou církve brát vážně Ježíšovu modlitbu za jednotu, nemohou se rozmýšlet, zda se budou vzájemně sbližovat nebo budou chtít zůstat rozdělené.

Ekumenický institut v Bossey slaví šedesát let

Ženeva (KAP) Ekumenický institut Světové rady církví (SRC) v Bossey u Ženevy existuje už šedesát let. Institut je ve světovém měřítku jedním z nejvýznamnějších ekumenických zaří­zení pro vzdělávání dospělých, kteří poté pracují v křesťanských církvích.

Od svého založení před šedesáti lety je Bossey jedinečným mezinárodním centrem, kde se pěstuje křesťanský dialog. Nedávno opět čtyřicet teologů a teoložek zahájilo pětiměsíční intenzivní semestr na zdejší Ekumenické vysoké škole.

Institut založil v roce 1946 Wilhelm Visser't Hooft, první generální sekretář SRC, aby tak přispěl k uzdravení válkou traumatizované Evropy. Prvních studijních nabídek se účastnili lidé, kteří přežili koncentrační tábory, bývalí příslušníci armády a členové hnutí odporu. Hlavním cílem bylo znovu obnovit dialog a podpořit proces smíření. Kromě toho se Bossey rychle vyvinulo v uznávanou akademickou instituci s vazbami k univerzitě v Ženevě a začalo přitahovat studenty z ce­lého světa.

Institut je někdy popisován jako „eku­menická laboratoř", neboť se zde stále setkávají křesťané nejrůznějšího původu a zabývají se společně komplexními a kontro­verz­ními tématy, před nimiž církve v dnešní době stojí.

Dřívější generální sekretář SRC Konrad Raiser je letos v Bossey jako hostující profesor. Vnímá institut jako prostor, který zvláštním způsobem umožňuje setkávání navzdory existujícím církevním a spole­čen­ským rozkolům. „Svoboda, kterou Bossey poskytuje, umožňuje studentům, aby se tvořivě a otevřeně zabývali i těmi nej­bo­lest­nějšími otázkami, s nimiž se církve a křesťanská společenství potýkají".

Dlouhý seznam absolventů institutu zahr­nuje biskupy, teology, ekumenické refe­renty a rovněž lidi působící v oblasti politiky a občanské společnosti na všech kontinentech. Sám ekumenický patriarcha patří do této skupiny. V průběhu šedesáti let existence institutu v Bossey se jeho programů a akcí zúčastnilo více než 25 000 lidí z prakticky všech církví a konfesí.

Vedoucí institutu, rumunský ortodoxní teolog Ioan Sauca, vysvětluje, že studenti v Bossey se učí „24 hodin denně". „Tím nejdůležitějším prvkem ekumenického vzdě­lávání je ale duchovní život," zdůrazňuje Sauca. Vedle akademického vyučování se studenti v Bossey denně účastní společných modliteb, které připravují a vedou. Spiritualita tedy stojí v centru života společenství. „Pestrá skupina studentů se shromažďuje navzdory hlubokým rozdílům jako autentické bohoslužebné společenství, a tak dosvědčuje, že církev může být jedním tělem s mnoha údy."

Institut má samozřejmě své plány a vize také do budoucna. Jedním z dílčích plánů je mezináboženský letní kurz pro mladé lidi z velkých světových náboženství, který by měl podpořit dialog a vzájemné porozumění mimo hranice tradičního křesťanského kontextu. V roce 2005 vzniklo na institutu ekumenické výzkumné centrum, které má za cíl podporovat spravedlivé, harmonické a nosné vztahy mezi kulturami a nábo­ženstvími.

Papež a patriarcha připravují společné prohlášení

Istanbul (KAP) Papež Benedikt XVI. povede během svého pobytu v Istanbulu na konci listopadu několik rozhovorů s hlavními představiteli katolické církve, ortodoxie a staro­orientálních křesťanů. Dále se papež setká také s předními zástupci islámu a židovství. Podle informací Kathpressu přiletí papež 29. listopadu v 19 hod. do Istanbulu, kde ho přivítá ekumenický patriarcha Bartoloměj I. Oba pak odjedou do Phanaru, sídla ekumenického patriarchy, a poté se odeberou do katedrály sv. Jiří k tiché modlitbě, která bude ukončena slavnostním Te Deum.

Slavná liturgie na svátek svatého Ondřeje začne 30. listopadu v katedrále sv. Jiří již v 9 hodin. Papež usedne se svým oficiálním doprovodem naproti trůnu ekumenického patri­archy, odkud bude sledovat průběh liturgie a spoluúčastnit se modlitbou. Na konci tříhodinové bohoslužby budou pro­neseny oficiální promluvy. Poté opustí papež a patriarcha se svými průvodci chrám a z balkónu úředního sídla požehnají lidu. Bezprostředně poté se odeberou do tzv. trůnního sálu, kde dojde k podpisu s napětím očekávaného společného prohlášení. Násle­dovat bude společný oběd v nejužším kruhu.

Kruh rozhovorů otevře v průběhu odpo­ledne arménský patriarcha Mesrop II., který v dalších dnes pojede do Říma a Assisi. Velmi sledované po celém světě budou rozhovory papeže se zástupci islámu a židovství. Před svým odletem se papež 1. prosince ještě setká s patriarchou Barto­lomějem I. a patriarchou Mesropem II. Oba patriarchové se zúčastní slavné bohoslužby v katolické katedrále Santo Spirito. Na cestě k letišti navštíví Benedikt XVI. - jako před ním i Pavel VI. a Jan Pavel II. - chrám Hagia Sofia, z něhož je v současné době muzeum.

Benedikt XVI. se chce při své cestě do Turecka setkat také s šéfem tureckého státního úřadu pro náboženství (Diyanet). Rozhovor s Ali Bardakoglu byl do programu zařazen dodatečně a je znamením zvláštního papežova zájmu o dialog s muslimy, uvedl biskup Luigi Padovese, který papežskou cestu připravuje. Bardakoglu papeže po jeho řezenském projevu nejprve ostře kritizoval, pak ale také pozitivně hodnotil papežovo vysvětlení, kterým se pokusil odstranit vzniklé nedo­rozumění.

Se zvláštními bezpečnostními opatřeními během čtyřdenní návštěvy Padovese nepočítá. Protesty a demostrace ale zřejmě lze očekávat. Zároveň biskup vyjádřil naději, že bude papež v Turecku moci mluvit bez cenzury a bude mít možnost odstraňovat nedorozumění, jelikož promluvy a kázání budou přenášeny v televizi živě. V minulosti reprodukovala turecká média papežovy výroky záměrně ve zkrácené podobě, aby podala negativní obraz katolické církve. Padovese zdůraznil, že papežská cesta je pastorální. Papež nepřijíždí, aby dělal misionáře, jak opakovaně tvrdil turecký tisk. Benediktovi XVI. jde o to, aby povzbudil katolickou církev v Turecku a jako jeho předchůdci se zasadil o náboženskou svobodu a ochranu menšin. Papež také hledá ekumenický dialog, zvláště s patriarchou Bartolomějem I.

Komise historiků v Polsku

Varšava (KAP) Polští biskupové zřídili komisi historiků, která má pomoci vyjasnit otázku spolupracovníků bývalé komunistické státní bezpečnosti v řadách katolického kléru. Úkolem komise bude zároveň podat celkový obraz pronásledování církve v poválečném Polsku. Církev nežádá žádná privilegia, pouze požaduje respektování své ústavy a autonomie zaručené v konkordátu, říká se v prohlášení biskupů. Církev po desetiletí sama bránila „lidskou a národní důstojnost," a to dávno předtím, než vznikla organizovaná opozice. I proto církev byla nejpronásledovanější a nej­častěji atakovanou institucí. „Zločinná ma­šinerie komunistických taj­ných služeb" nutila podle prohlášení vydí­ráním i hrozbami členy církve ke spolupráci. V tomto kontextu je třeba jednotlivé případy posuzovat. Zároveň biskupové vyjádřili soli­daritu se všemi oběťmi, které poškodili spolu­pra­covníci státní bezpečnosti z řad kléru.