Jak vážně brala raná církev přikázání bratrské lásky a příklad Páně, ukazuje nejen napodobení mytí nohou v liturgii, ale i zavedení políbení pokoje do eucharistické hostiny a jeho teologické zdůvodnění, které vždy považuje smýšlení a skutek lásky za nezbytnou podmínku kultové slavnosti „v duchu a v pravdě".
Polibek pokoje hrál významnou úlohu už v rituálu přijetí do křesťanské obce, při křtu. Odtud totiž dopadá objasňující světlo i na význam rituálu tohoto pozdravu v eucharistické slavnosti. Tak se dovídáme z křestní katecheze Jana Zlatoústého, objevené teprve v roce 1955, že novokřtěnce políbil nejen liturg, ale i celá obec. Označovalo to přijetí do společenství, nebo v bratrství, tak jako to bylo zvykem už v antice. Teprve po tomto obřadu přijetí začala první eucharistická slavnost s novokřtěncem, při níž se znovu vyměňovalo políbení pokoje.
Jiný text z aramejských aktů Mar Adbul Masicha ukazuje ještě zřetelněji, že tu jde o polibek, který symbolizuje přijetí do křesťanského společenství: „...políbili novokřtěnce a vyzdvihli jej jako novorozeně."
V orientálních liturgiích se vyměňuje políbení míru podle staršího zvyku po přímluvných modlitbách a na začátku „liturgie věřících", tedy bezprostředně před průvodem s obětními dary. Podle mladšího ritu africko-římské liturgie (od 4. stol.) se uděluje před přijetím posvátného pokrmu. Smysl tohoto obřadu vysvětluje Markova liturgie v modlitbě před políbením:
„Vládče, Pane, Všemocný! Shlédni z nebe na všechen tvůj lid a na celé své stádce, zachraň nás všechny své nehodné sluhy, kteří opatrujeme tvé stádo. Dej nám svůj mír, svou lásku a pomoc a sešli nám dar svého přesvatého Ducha, abychom se navzájem pozdravili svatým polibkem s čistým srdcem a dobrým svědomím, nikoliv v předpojatosti k cizím, ale s nevinností a bez poskvrny, v jednom duchu, ve společném poutu míru a lásky, jako jedno tělo a jedna duše, v jedné víře, ke které jsme byli povoláni a v jediné naději našeho povolání, abychom všichni dospěli k božské lásce bez mezí v Kristu Ježíši, našem Pánu."
Dionisius Areopagita zdůrazňuje závazek života ve společenství jednoty. V pozadí tohoto požadavku jsou slova Mt 5, 23 a polibek pokoje je výrazem této povinnosti. „Neboť je nemožné, aby lidé byli sjednoceni v Jednom a podíleli se na sjednocení s Jedním, který oplývá pokojem, je-li mezi nimi nějaká roztržka... Tento nerozdvojený život v jediné podstatě a ve víře v jediného Pána se, po mém názoru, stává povinností v obřadu políbení pokoje."
Cyril Jeruzalémský pak odůvodňuje tento zvyk výslovně Mt 5, 23: „Nevěř, že tento polibek je zvykem, kterým se zdraví obyčejní známí na tržišti. Nic takového tu není! Tento polibek spojuje navzájem duše a vyjadřuje, že jsme zapomněli na všechno bezpráví. Polibek je znamením spojení duší a odpuštěním bezpráví. Proto řekl Kristus: Když přinášíš svůj dar k oltáři... polibek je proto smířením a je tedy svatý."
Otcové také zdůrazňují, že bratrská láska už sama ze sebe může vytvořit plnoprávné kultovní společenství. Obec nevytváří teprve liturgie, nýbrž dochází v ní plného výrazu už existující společenství křesťanské obce. Jako svátostné znamení bratrství může a to nepřekonatelným způsobem, za stálého předpokladu bratrské disposice, způsobit to, co označuje, tj. ještě niternější jednotu s Kristem před Otcem. V tomto spojení s Kristem jsou věřící slavící eucharistii navzájem bratřími, jako děti jednoho Otce. Jsou jimi a budou jimi ještě více, ale nikoliv bez svého vlastního příspěvku. Tato „svatá slavnost jednoty" zavazuje ještě k horlivější snaze ve všedních dnech.
Arménský církevní otec Jan Mandakuni píše, že rozepře mezi bratry nás odděluje od Boha a proto znemožňuje, abychom se podíleli na eucharistii a jejím spásným účinkem, takže jsou-li na této slavnosti přítomni ti, kteří žijí v rozepři, je to přímou urážkou Pána.
Podle Jana Zlatoústého vyžaduje účast na eucharistii předběžné osvědčení v lásce, poněvadž jen ten, kdo koná „agapé" (tj. lásku) smí přistoupit ke stolu Páně. „Prokaž mu i ty onu čest, kterou on sám vyžadoval a použij své bohatství ve prospěch chudých. Bůh nepotřebuje zlaté kalichy, ale zlaté duše."
Ještě zřetelněji a důrazněji požaduje Augustin dodržování lásky k Bohu a k bližnímu, kterou dokonce považuje za konstitutivní prvek svátostné oslavy Večeře Páně. Eucharistie se může stát jen tehdy „svátostí lásky, znamením jednoty a poutem lásky," když se bratří shromažďují s láskou, která se už osvědčila v životě obce: „Když jíme jeho tělo a pijeme jeho krev, zůstáváme v něm, ale jen když jsme jeho údy a těmi jsme jen tehdy, spojuje-li nás jednota. Aby nás však spojila jednota, dokáže jen láska. A odkud pochází láska? Zeptej se apoštola, ten ti řekne: Láska je vlita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5, 5). Ano Duch to je, který oživuje, neboť on působí, že údy jsou živé. A jen ty údy Duch oživuje, které najde v těle, které on oživuje". A pokud láska, zažehnutá Duchem to je, která spojuje údy mystického těla v jednotu, může Augustin říci dokonce" „To je křesťanská oběť: mnozí - jedno tělo v Kristu" Každý skutek lásky, každé dílo milosrdenství a pochopení, každá pomoc a dobrá rada ve všedním životě se stane obětí, ve které se křesťan odevzdává v lásce Bohu a otevírá se pro své bratry.