Kostlivci ve skříních církve

autor: 

Angličtina, jazyk mnoha trefných metafor, používá pro podobné situace úsloví skeleton in the cupboard, kostlivec ve skříni: Ještě dlouhá desetiletí po pádu tyranských režimů se z různých neprobádaných koutů občas vysypou zpráchnivělé kosti nebo veřejnosti dosud neznámé choulostivé dokumenty. V našem českém postkomunistickém případě to často bývají spisy, které po sobě zanechala Státní bezpečnost, nejpilnější dcera matky strany.

Samozřejmě, papírům kdysi sesmoleným „orgány" placenými za špinavou práci nelze věřit slepě a bez rozlišování. Mlýn StB semlel tisíce nejrůznějších osudů a prošli jím jak ubožáci, kteří spolupráci podepsali jen pod nejstrašnějším nátlakem, tak i dobrovolní udavači, motivovaní rozkoší z moci a z možnosti ničit cizí životy. Přesto zejména tam, kde se zachovalo více podkladů - hlášení agentů, doklady o převodech odměn práskačům a tak podobně - je možné poměrně spolehlivě odhadnout rozsah a obsah spolupráce bývalých agentů, někdy dokonce i vytušit jejich motivaci.

V současné době se kostlivců tohoto typu vysypalo zase několik. A bohužel dokumenty mnohdy ukazují i na lidi, kteří dnes zastávají důležitá místa v církvi. Ve svém článku o tom podrobněji píše Pavel Hradilek. Je mi velice líto, že tito lidé - stejně jako mnozí podobně nařčení v minulosti, v církvi i mimo ni - nedokáží zvolit správný postup: Pokud se cítí vinni, přiznat to a požádat o odpuštění; a především v každém případě až do naprostého vyjasnění svých případů odstoupit z funkcí s poukazem na to, že nechtějí ohrožovat pověst své církve, i kdyby třeba své obvinění subjektivně vnímali jako nespravedlivé. A ještě více je mi líto, že se ani katolická církev nedokáže odhodlat k tomu, co prostřednictvím lustračního zákona dokázal stát: jednoduše všem důvodně podezřelým zakázat působení ve vyšších pozicích. Jako by ztratila pud sebezáchovy a místo snahy o vlastní kredibilitu se uchyluje k taktice mrtvého brouka nebo dokonce ke snaze problémy svádět na údajné útoky různých imaginárních nepřátel. Přitom právě u církve je důvěryhodnost klíčová: kdo jiný než církve by se měl vyznačovat naprosto morálně nezpochybnitelnými představiteli?

A s tím souvisí i opačný problém: zacházení s lidmi, kteří naopak v dobách komunismu nesli tíži režimního tlaku a snažili se i v krajně nepříznivých podmínkách dělat v církvi maximum. Mnoha z nich se podle mého názoru nedostalo náležitého ocenění. Zejména se to týká biskupa Davídka a lidí, kteří podobně jako on v dobré víře porušovali různé církevní kánony, protože se domnívali, že v konkrétní kritické situaci je potřeba dát přednost duchu před literou. Nesouvisejí spolu tyto dva problémy hlouběji, než se na první pohled zdá? Hans Jorissen v přednášce o církvi jako komuniu, již připravil právě pro ty, kteří pokračují i dnes v dědictví podzemní církve, se této tematiky dotýká a dospívá k závěru, že v době, kdy se pomalu přežívá starý model lidové církve, by právě navázání na jednoduché komuniální struktury disidentů mohlo církvi pomoci, a to nejenom v zemích bývalého východního bloku: „Církev musí přicházet k lidem doprostřed jejich života a nemůže čekat, až lidé přijdou k ní. Právě zde, soudím, má vaše společenství velký úkol a šanci uplatnit zkušenosti „podzemí", tj. života a působení ve světě vůči víře nepřátelském nebo přinejmenším lhostejném. Ve vašem společenství je stále ještě ukryt nevyužitý potenciál, po němž se bohužel vedení naší církve neptá. Pokuste se, byť vás o to nikdo nežádá, tento potenciál podle svých možností využívat a své pastorační a misijní zkušenosti žít a předávat." I to patří k nevyřešeným kostlivcům naší katolické církve.