Přestože právě uplynulé dny byly velmi chladné, nežijeme v „ekumenické době ledové", i když to mnozí tvrdí. Jaro samozřejmě vypadá také trochu jinak, a o ekumenickém jaru nemůže být řeč. To už máme totiž za sebou, čímž myslím průlom po II. vatikánském koncilu, jehož čtyřicáté výročí jsme nedávno vzpomínali. Spíše bych řekl s Paulem Gerhartem, že „to léto milostivé" dalo dozrát v duších mnoha ekumenicky angažovaných lidí „mnohému plodu víry" a že jsme se pouze odnaučili vděčnosti za tyto plody. Řekl bych, že právě prožíváme podzim ekumeny - tj. namáhavou dobu žně po dlouhých časech setí a zavlažování. Ovšem - a tím se blížím ke svému tématu - ovoce ekumenické práce, sklizené v posledních letech, je různé. Lze obdivovat krásné plody, jako dorozumění v otázce nauky o ospravedlnění v roce 1999, první Ekumenický Kirchentag v roce 2003 a samozřejmé plodné ekumenické spolužití v mnoha zemských církvích a diecézích našeho státu. Kromě tohoto krásného ovoce najdeme však na stromě ekumeny také nejeden plod nahnilý, jako třeba disharmonii po zveřejnění vatikánského textu „Dominus Iesus", vytrvalou neochotu římskokatolické církve uznat protestanty jako církev, i skutečnost, že evangelická církev vystoupila z projektu jednotného překladu bible.
Mluvím-li ve své dnešní přednášce z hlediska dějin církve o podzimu, naznačuji tím ambivalenci všeho, co je spojeno s termínem konfese. V dobách nadšených pocitů ekumenického jara nebylo příliš slyšet o konfesích resp. o vázanosti na vyznání. Místo toho jsme hledali, co církve spojuje, objevovali jsme mnoho společného a s lehkým srdcem přeskakovali to, co nás rozděluje. Jako by vykročení směrem k jednotě dávalo všem křídla. Jako by překypující jarní city ekumenického jara rušilo všechny hranice konfesí. To způsobilo dekonfesionalizaci značné části německého křesťanstva. Ekumenická identita - ovšem nikoli ve smyslu Klause Bergera - byla od té doby důležitější než konfesní utvrzování se. Mezitím nastal ekumenický podzim a nelze přehlédnout jistou ekumenickou únavu, obvyklou v namáhavém čase žně. Mnozí jsou unaveni tím, že se v ekumenickém soužití dostavila jistá rutina - protože leccos je tak nádherně samozřejmé. Na druhé straně je únavné, že v otázce vzájemného pozvání k večeři Páně resp. k eucharistii nebylo od osmdesátých let dosaženo žádného podstatného pokroku. Ekumenická únava přinesla smrt mnohých nadějí, ale zároveň znovu ožily konfesní otázky.
Pro renesanci pojmu konfese byl důležitý také společenský vývoj: rostoucí komplexnost života vyvolala nové hledání pocitu domova i zdrojů identity. V dobách, kdy se vlastní životní situace a život společnosti jeví nepřehlednými, roste touha lidí po profilaci jako zdroji identity a po utvrzení vlastního životního příběhu. A to nejen v církvích, nýbrž i v médiích - všimněme si rostoucího trendu k osobnímu vyznání v četných talkshow.
Po této odbočce do společnosti zpět k situaci církve: „Po ovoci je poznáte" - to se týká i ekumenické spolupráce konfesí v podzimním období. A jsou to především ony nahnilé plody, co vyvolává znovu otázku po vlastních kořenech a připomíná nutnost vazby na konfesi, co však zároveň oživuje nebezpečí rekonfesionalizace. V těchto podzimních dnech ekumeny zesílilo vědomí přináležitosti k vlastní konfesi, a to i v našich evangelických zemských církvích, pro které je ostatně nové strukturování Evangelické církve v Německu (EKD) a jejích konfesních svazů výzvou, aby svou vazbu na vyznání utvářely vědoměji.
Pravda: Jako protestanti máme k vyznání rozporuplný vztah. Mluví-li někdo v evangelické církvi příliš často o vyznání, snadno může být „podezírán z ideologie" nebo přiřazen k jednoznačně konzervativnímu prostředí. Na druhé straně se všude mluví o nutnosti „protestantského profilu", a to tím spíše, že katolicismus je v médiích vnímán zvláště v posledních letech zvýšenou měrou. Kdo má „jasný" profil, toho bere veřejnost na vědomí. „Jasný" znamená zřetelný, nezaměnitelný, identifikovatelný. Ptáme-li se na profil církve, ptáme se na to, co ji konstituuje, a tedy klademe otázku, jaké vyznání tvoří základ naší církve. Naše církevní vyznání je to, co nás činí jasně rozpoznatelnými, čím se lišíme od ostatních a co utváří naše vědomí specificky protestantského propria. Když se rozpomínáme na vlastní vyznání, dostává tím profil naše víra i existence nás samých jako církve. Konfesní profilace slouží upevnění vlastní víry, a tím vlastního stanoviska. Potud lze znovuobjevení vlastní vazby na vyznání hodnotit jako pozitivní, neboť teprve konfesní profilace umožňuje plodnou diskuzi s ostatními konfesemi.
Jak se ale můžeme ekumenicky pohybovat v napětí mezi profilací a vymezováním se? Může nás naše profilace činit schopnými dialogu, může nám umožňovat dialog, aniž bychom - sami sebe vymezujíce a omezujíce se na vlastní konfesi - propadli ledově chladnému konfesionalismu? Jak se může dařit ekumenická práce, aniž bychom se stahovali zpět do ghetta vlastní konfese, a tím napomáhali nedobré rekonfesionalizaci? Jak se může dařit „ekumenismu profilů" (Wolfgang Huber) v napětí mezi profilací a vymezováním se tak, aby tato práce přinášela množství krásných ekumenických květů? Jak potom může rozkvétat vícehlas víry, který by se těšil z živé rozmanitosti konfesí, nově do hloubky poznával ekumenické možnosti a rozhodně čelil ledově chladné rekonfesionalizaci? Maje na zřeteli tyto otázky, chci nejprve blíže osvětlit protestantský profil, a potom se věnovat možnostem ekumenického dorozumění, které se vyhýbá jakémukoli rekonfesionalizujícímu vymezování.
V situaci ekumenického podzimu, kterou jsem nastínil na začátku, je na čase se ptát jako protestanti, jak si se svým protestantským profilem můžeme zjednat sluch v ekumenické diskuzi a které specificky evangelické zkušenosti jsou pro naše vyznání podstatné. Záměrně neříkám „pro naši konfesi", neboť k profilu protestantismu patří skutečnost, že pod svou střechou spojuje více evangelických konfesí. A přesto jsou tyto konfese podobami téhož evangelického vyznání, jež nás spojuje a jehož nástin teď hodlám podat. Jde o čtyři „protestantské zkušenosti", které chci popsat.
V roce 1529 předstoupila před Říšský sněm ve Speyeru skupina mužů s těmito slovy: „... takže jest naším úmyslem a ... naší naléhavou potřebou veřejně protestovati proti ... láskám a ... urozenostem vašim, což tímto činíme". Co dalo těmto mužům odvahu dosvědčit slovem i činem vnitřní nezávislost na světských silách a institucích? Nepřeháním, když říkám: protest ve Speyeru byl výrazem nově získané protestantské svobody křesťana. Tím jsem pojmenoval nejhlubší evangelickou zkušenost, totiž že důsledkem absolutní vazby na Boha je naprostá svoboda vztahu vůči všem světským silám. Na počátku protestantismu stála tato nová zkušenost svobody.
Být evangelíkem znamená především bezpodmínečně uchovávat tuto hodnotu svobody, získané z vazby na Boha, ve všech aspektech života. Základem této protestantské zkušenosti svobody je jistota, že hříšník bude ospravedlněn pouze a jedině díky milosti, kterou lze opsat slovy velkého syna země Bádensko Philippa Metanchtona. Jeden z jeho nejdůležitějších výroků zní: „Toto jest poznati Krista: poznati jeho milost." Pochopíme-li tuto větu, naše srdce získá pevnou oporu. Potřebujeme Ježíše Krista, který se za nás zasazuje. Jsme lidé ohrožení, potřebujeme někoho, kdo ručí za nás a za náš svět před Bohem. My lidé za sebe nevděčíme sami sobě, nýbrž milosti Boží, zosobněné v Ježíši Kristu. Když toto víme, je naše srdce pevné.
Z lidí pevného srdce toto vědomí vyzařuje. Lidé vědomí si svého omilostnění jsou ve svém nitru i navenek svobodní. Jejich vnější svoboda vychází z vnitřní svobody pevného srdce. Pro společnost je osudným, stává-li se vnější svoboda nezávislou na svobodě vnitřní. A pro společnost je osudným, když zásadně nikdy nevítězí milost nad právem. Milosrdenství je víc než spravedlnost - to je zásadní poselství nauky o ospravedlnění. Život se konstituuje z milosti Boží a utváří se jako vděčná odpověď na tuto milost. Tato protestantská zkušenost přináší vnitřní a vnější svobodu, bez níž lidské obecenství nemůže zdárně existovat.
S protestantskou zkušeností svobody je nerozlučně spojen specifický pohled na člověka. Proti obrazu člověka jako autonomního tvůrce, který svůj život koncipuje sám, postavil protestantismus biblicky orientovaný obraz člověka, který za své právo na život vděčí výlučně nezasloužené milosti Boží. Tak vychází evangelická víra z představy člověka slabého, a nikoli silného. Odtud její vášnivý důraz na přikázání respektovat lidskou důstojnost. Proto musí evangelická etika při utváření lidského spolužití vyžadovat právě tak ochranu menšin jako solidaritu s těmi, jimž hrozí odsunutí na okraj společnosti. Proto musí evangelická etika vystupovat proti jakékoli diskriminaci, ať náboženské či etnické, sexistické nebo ekonomické, a pomáhat vytvářet prostor pro lidskost, v němž by problém člověka nebyl redukován na otázku financí.
Z bible vycházející obraz člověka, jak ho zastává protestantismus, neredukuje člověka na specifické schopnosti a role, ale je si vědom lidské omezenosti a ohrožení. Mluvit o člověku z biblického hlediska znamená hovořit o jeho velkých možnostech, o jeho tvůrčí schopnosti propůjčené od Boha - a právě tak o strašlivé, propastné bezmocnosti. Člověk je bytost nadmíru ambivalentní - má úžasné možnosti konat dobro, a zároveň je schopen vrhat se do nejhorších propastí zla. Tento ambivalentní člověk je nadán důstojností, kterou mu nikdo a nic nemůže vzít.
Jako třetí evangelickou zkušenost jmenuji znovuobjevení kněžství všech věřících, které se stalo základem protestantské zodpovědnosti za svět. Je-li všem křesťanům přislíbena ve křtu kněžská důstojnost, pak je jejich úkolem vykonávat bohoslužbu v každodennosti světa. Pak už neexistuje oblast, která by se mohla principiálně vymykat evangelickému zájmu. Být evangelíkem znamená vměšovat se do zdánlivě vnitřních záležitostí světa. V církvi a ve společnosti mají zodpovědnost všichni křesťané, a ne jedna osoba či několik málo osob.
Toto přivrácení se ke světu vychází ze skutečnosti, že protestantismus - spolu s filozofickým osvícenstvím - dospěl ve své historii k přitakání sekulárnímu světu. V novodobém protestantismu došlo k usmíření mezi vírou a rozumem. Protestantismus vyslovil k sekularizaci své „ano". Odcírkevnění, ke kterému došlo v rámci kulturní sekularizace, v žádném případě neznamená nutně odkřesťanštění. Správně chápané světskosti světa přísluší vlastní právo a důstojnost. To zároveň znamená, že si protestantismus zachoval velmi bdělou vnímavost pro hrozící absolutizaci sekulárního světa. Právě tuto roli strážce vykonává v současné době církev evangelická ve svém sporu s berlínským senátem o zavedení vyučování etiky v režii státu. Už bychom se měli poučit z německých dějin, že je fatální, když předávání hodnotových představ vezme stát do svých rukou a není ochoten uznat, že žije z předpokladů, které sám nemůže vytvořit. V rámci boje proti absolutizaci sekulárního světa musí protestantismus odporovat i šířící se ekonomizaci a od tržního hospodářství vyžadovat plnění sociálních a ekologických povinností. Právě proto, že protestantismus řekl své „ano" k sekulárnímu světu, nesmí ho přenechat jemu samému a jeho zdánlivým zákonitostem.
Evangelická víra vděčí za svoji existenci jistotě, že hříšník bude omilostněn, založené pouze na milosti Boží. Protože si je vědoma toho, že každý člověk si tuto jistotu víry musí individuálně osvojit, protože tedy evangelická zbožnost ví, že Pravda, kterou je Ježíš Kristus, existuje pouze ve formě osvojené subjektivní jistoty víry, je evangelická zbožnost nejen sama o sobě mnohotvárná, nýbrž zároveň do značné míry schopna pluralismu. Podle evangelického sebepochopení nemohou církev ani křesťanská víra existovat jinak než v pluralitní podobě.
Vzhledem k tomu, že uvnitř protestantismu existují různé konfese, existuje v něm také od počátku pluralita při interpretaci víry. Potud patří konfesní vícehlas k esenciálním rysům protestantismu. To však rozhodně neznamená, že by protestantismus zastával libovůli při hledání pravdy. Rozmanitost konfesí však znamená, že protestantismus nepovažuje pravdu za bezprostředně a neomylně uchopitelnou. „Pravda je symfonická" (Hans Urs von Balthasar). Hledání pravdy se děje prostřednictvím symfonického dialogu, přičemž slabosti a síly jednotlivých církví na sebe narážejí, takže dochází k vzájemnému obohacování. Proto se evangelická církev nebude identifikovat s jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví. A musí oponovat, kdyby se nějaká jiná církev s touto jednou, katolickou církví ztotožňovala - a zároveň vůči ostatním vymezovala. Chápe naopak sebe a ostatní církve spíše jako různé dialekty jednoho základního jazyka víry. Nebo - vyjádřeno jiným obrazem: Ona myšlená jedna, svatá, katolická, apoštolská církev je skrytě přítomna v rozmanitě utvářených církvích.
Takto profilován může protestantismus vstoupit do onoho podzimního období „ekumenismu profilů", aniž by podléhal nebezpečí rekonfesionalizace. Bohužel, práce na vlastním konfesionálním profilu může podporovat tendenci k vymezování se. Tak např. „ztráta tradice" v církvi, na niž se nejen v médiích, nýbrž i v našich církvích často kriticky poukazuje, snadno budí iluzi, že by rekonfesionalizace mohla vyřešit krizi církví. Avšak vyžadovat ukvapeně a bez nutné reflexe protestantskou konfesionalitu znamená dvojí zúžení: Jednak se to, co je vyznáním, v kontextu církevního vytváření tradice jednoznačně uzákoňuje v jasnou a neměnnou definici „reformačního" jako kritéria víry. A za druhé tím vzniká dojem dogmaticko-teologického klidového stavu, za něhož se církevní učení vyčerpává výlučně formulováním textů týkajících se vyznání. Přitom zůstává jejich dějinná kontextualita a poplatnost době nepovšimnuta, právě tak jako skutečnost, že tyto texty vznikaly na pozadí teologických a církevních sporů, které jsou nám dnes již cizí.
Na evangelické půdě jsme alespoň mezitím ve smyslu Leuenberské konkordie konstatovali, že věroučné odsudky z doby reformace a z doby poreformační se už netýkají dnešních evangelických konfesí. Pravdu má Hermann Barth, když říká: „Od časů reformace se učení evangelické církve dále vyvíjelo, což umožnilo uplatňovat v jedné a téže církvi různá vyznání reformační doby, tedy jak luterských tak reformovaných, a to vedle sebe i společně. Konkordie reformačních církví v Evropě (Leuenberská konkordie) z roku 1973 je svým způsobem svědectvím o překonání rozdělení, způsobeného tradicí předávanými reformačními vyznáními." To je velký přínos Leuenbergu: Naučili jsme se pomocí historicko-kritického výkladu vyznání překonávat to, co evangelické konfese rozděluje.
Ostatně jedině s použitím této metodiky, která umožňuje „diferencovaný konsens", se dá vysvětlit i ekumenické podepsání „Společného prohlášení k nauce o ospravedlnění" mezi Světovým luterským svazem a římskokatolickou církví: Zachovávajíce vlastní vazbu na vyznání, odvážili jsme se překročit dogmaticky úzký výklad vyznání. Toto jsem považoval a považuji - při vší kritice ze strany našich evangelických fakult - za vzor pro další vývoj ekumenismu. Rozhodně nehlásám relativizaci církevních vyznání, ale jsem proti jejich často nereflektované absolutizaci, která je - jako jedině platná norma - tváří v tvář evangeliu nebezpečná. I vyznání církve vyžadují historicko-kritický výklad, jak dnes vidíme při evangelických diskuzích o úřadu a jeho vazbě na ordinaci.
Vymezovat se je lákavé, neboť se zdá, že to slouží identifikaci. A v určité dějinné konstelaci se to někdy dokonce může jevit jako nutné. Takové někdy nutné vymezování se by však nikdy nemělo svádět k tomu, abychom vlastní vyznání považovali za exkluzivní. Vždyť protestantismus je právě svým zásadním rozpoznáním mnohohlasosti víry motivován k tomu, aby se zasazoval o usmíření mezi odlišnými konfesemi. V tom je přece síla evangelického pluralismu, že ukazuje, jak jistota víry, získaná milostí, přímo nutí vést otevřenou ekumenickou rozpravu. Žít evangelicky vždycky také znamená být schopen dialogu. Vůči druhým lidem máme dosvědčovat slovo Boží, a přitom zároveň přesvědčení druhých naslouchat, neboť i v přesvědčení druhých se vždy projevuje pravda.
Co to ale znamená, žít v usmířené konfesní rozdílnosti? Než budu hovořit o poměru ke katolické církvi, rád bych se ještě jednou vrátil k vnitřní situaci protestantismu: reformační pohled na víru otevřel nakonec cestu pro koexistenci autonomních církví a suverénních států, přičemž viděno historicky se obojí spojilo v podobě státně církevního křesťanství, které vyhradilo přednostní pozici konfesi panovníka. Avšak tuto historicky vzniklou pluralitu prožíváme v protestantismu nejen jako obohacení, přináší s sebou také potíže. Struktura protestantských církví v Německu svádí k nebezpečné a málo plodné zahleděnosti do sebe. Leckde se odvažujeme různých reforem, na mnoha místech vyrážíme k novým břehům - ale ti, kdo jsou za to odpovědni, často jeden o druhém nevědí. Přitom bychom se jeden od druhého mohli tolik naučit, vzájemně se v evangelické církvi duchovně obohacovat, jen kdyby to propojení lépe fungovalo. Musíme si v církvi mnohem častěji a pravidelněji dovolit jednat v zastoupení, tak aby to přinášelo prospěch jiným. To je, oč jde vzhledem k nutnosti reforem v evangelických církvích v naší zemi. A to je, oč jde vzhledem k nutnosti učinit hlas protestantů v Německu zřetelněji profilovaným a na veřejnosti lépe vnímatelným.
Tradiční svazky zemských církví nejsou schopny osvobodit nás od zahleděnosti do sebe. Jsou zapotřebí nové formy spolupráce, překonávající dosavadní církevní a konfesní struktury. Je samozřejmé, že vyznání platná v jednotlivých členských církvích musejí být „ve společném křesťanském svědectví a službě respektována", jak stojí v preambuli základního řádu Evangelické církve v Německu (Evangelische Kirche in Deutschland, zkratka EKD). Z hlediska smíření vnitroevangelické rozdílnosti prožíváme v těchto měsících církevně historickou událost mimořádného významu. Vytvořením Unie evangelických církví (Union Evangelischer Kirchen, zkratka UEK) v rámci EKD, integrací církevních úřadů UEK a Spojené evangelicko-luterské církve (Vereinigte Evangelisch-Lutherische Kirche, zkratka VELKD) v rámci církevního úřadu EKD se uskutečňuje mnohem více než jen strukturální očista evangelického prostředí v Německu. Konečně vyvozujeme organizační důsledky z teologického poznatku Leuenberské konkordie, že základy vyznání našich zemských církví už nemají žádný rozdělující účinek. Pro mne tím odpadá jakýkoli teologický důvod, aby vnitroevangelické rozdílnosti byly kopírovány specificky luterskými, unijními či reformovanými církevními strukturami nadřazenými zemským církvím. Nepochybně má EKD, jakož i UEK - a přirozeně také VELKD - ekleziální kvalitu. Nepochybně jsou církví, ale další trvání konfesních svazů v rámci EKD je ospravedlněno výhradně důvody pragmatickými - jako např. péčí o postupně vytvořené vztahy VELKD k Světovému luterskému svazu. Budoucnost německého protestantismu je dána jedině silnou EKD, v jejímž kontextu mohou konfesní svazy konat svou práci.
Leccos z toho, co jsem právě řekl o vnitroevangelické spolupráci, platí také pro vztah k církvi římskokatolické. Také zde se můžeme jeden od druhého mnoho naučit, můžeme se vzájemně obohacovat - to se týká právě postupů při reformách církve, které se postupem doby staly nutnými v obou církvích. I v našem světě určovaném pluralitou a médii je často nevyhnutelné promluvit jednohlasně jako křesťané napříč konfesemi, aby bylo slyšet, oč usilujeme. O to důležitější je stavět do popředí to, co nás spojuje, a v rámci možností objevovat další společné rysy a další prostor pro spolupráci. Cíl ekumeny přitom přirozeně nelze spatřovat v hledání nějaké jednotného modelu, v úsilí o plnou, viditelnou jednotu jako o dějinný stav křesťanstva. Jak jsem již uvedl, pohlíží evangelická ekleziologie na rozmanitost konfesí nejen jako na „skandál". Naopak, dokáže v něm vidět i bohatství, pokud se jednotlivé konfese vzájemně respektují, vyhledávají dosažitelnou pospolitost a neupírají si vzájemně právo na existenci. Odlišnost konfesí má své oprávnění. To ukazuje už biblické svědectví o Ježíši Kristu, ale také zkušenost: Jednotlivé konfese, se vším, co je pro tu kterou církev specifické, mají dodnes význam - lidé jsou v nich doma, cítí se doma v jejich důvěrně známé liturgii a učení, v rituálech a zvycích. To je zřejmé i z výsledků studie o vstupech do církve, kterou dala vypracovat bádenská zemská církev.
Potíže začínají tam, kde je rozdílnost pociťována bolestně jako rozdělení. Příkladem z nedávné doby je rozhodnutí Rady EKD neúčastnit se dále revize jednotného překladu bible. Zpráva o tom znepokojila mnoho křesťanů, kteří se angažují v ekumeně. I Rada EKD velice lituje, že při společné práci na novém jednotném překladu nebylo dosaženo dohody. Tato záležitost však ukazuje dvě věci: meze a možnosti existence ve smířené rozdílnosti. Meze se ukazují tam, kde protestanté nemohou přijmout určité požadavky římskokatolické církve, které se nesrovnávají s jejich vyznáním a jejich učením. Pro všechny překlady bible orientující se podle protestantského principu Písma je zásadní význam původního textu konstitutivním faktorem. Velmi lituji, že se přesto nepodařilo - při respektování této zásady - nalézt pragmatická opatření, jež by vyřešila možné rozpory při práci na novém jednotném překladu bible. Jsem přesvědčen, že v dobách ekumenického jara by byla bývala oboustranná vůle k plodným kompromisům - při respektování zásad - silnější. Ekumenická práce může být zkrátka namáhavá také proto, že se s podzimem hlásí únava.
Co teď bude s našimi překlady bible? Konfesní profilace nemůže vést k vzájemnému oddělování. A tak se budou společné texty již existujícího jednotného překladu bible používat při ekumenických bohoslužbách a setkáních i nadále. A po revizi jednotného překladu budou přirozeně tyto texty i Lutherovy překlady používány při ekumenických bohoslužbách paralelně a budou jimi vyjadřovány různé dialekty víry. I když už v budoucnu nebudeme mít k dispozici společný překlad biblických textů, zásadnější a nesrovnatelně významnější společný majetek tím zůstane nedotčen: Křesťanské církve mají týž biblický text. Považují bibli za vodítko křesťanského učení a křesťanského života. V tom smyslu zůstává bible nejsilnějším poutem, které spojuje křesťanské církve. Uskutečněná protestantská profilace by proto neměla ani zde vést k oddělování se, nýbrž by nás měla motivovat, abychom se tím pevněji drželi společných rysů, a tak podporovali život ve smířené rozdílnosti.
Vycházeje z toho, co bylo řečeno o sporu nad jednotným překladem bible, bych chtěl závěrem nastínit cesty pro ekumenismus, která by byla vázána na konfese a zároveň umožňovala smířenou rozdílnost. Jsem toho názoru, že jsou to často církevní vyznání a jejich výklady, co nám ztěžuje ekumenický rozhovor. Příliš lehkomyslně přehlížíme, že vyznání jako normae normatae jsou podřízeny Písmu svatému jako norma normans. Kdybychom se v ekumenickém rozhovoru pevněji a bezpodmínečně drželi Písma svatého, jeho středu a jeho výkladu, ukázaly by se nové cesty ekumenického dorozumění. Narazíme-li např. uprostřed Písma na takový text, jako je hymnus na Krista z 2. kapitoly dopisu Filipským, pak se měřítkem ekumenického dorozumění stane Kristova kenosis, jeho ponížení až k smrti na kříži. „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši." - kdo se orientuje podle tohoto apoštolova napomenutí, pro toho bude centrem, a to bezpodmínečně, ukřižovaný a ponížený Kristus. Kde tomu tak je, tam se bází pro veškeré další dorozumění stává křest ve jménu tohoto Krista, a nikoli nějaký církevní úřad nebo nějaké církevní vyznání a jeho výklad. Ve spolužití konfesí jsme se rozhodli upřednostnit takové „určení místa", které kdysi formuloval Klaus Hemmerle: „Mé místo je u Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého."
Taková kristocentrická orientace je skutečně prožívána ve stále četnějších komunitách a duchovních společenstvích. Taková společenství - nezpozorována mnoha teology na našich fakultách a ignorována mnoha vedoucími církevními místy - vyvíjejí kristocentrickou spiritualitu napříč konfesemi, a ohlašují tím změnu v ekumenismu. Vyhroceně by se dalo říct: Oproti petrovské dimenzi, jejímž centrem je úřad a vyznání, roste v těchto buňkách ekumenického společenství význam charismatické - na Ježíše Krista a jeho přikázání lásky zaměřené - dimenze církve. Tak např. žije hnutí focolare charismatem jednoty, když důsledně staví do středu Ježíše - tak říkajíc jako ekleziogenetické centrum, jehož vyzařování dává vznikat ekumenickým buňkám. Ano, originalita bible je to, co se pro koexistující konfese musí stát východiskem církevního úsilí o jednotu. V odvolávání se na Krista, dosvědčovaného v bibli, na křest v jeho jménu, v kristocentricky orientovaných komunitách a společenstvích a v ekumenické praxi připomínky křtu vidím naději, že bude nalezen nový výchozí bod pro ekumenické snahy. Kdo se radikálně znovu obrátí k bibli a k pravdě biblí dosvědčené, ten se naučí - díky stále silnější vazbě na Ježíše Krista - ve spolužití konfesí správným způsobem relativizovat vlastní konfesionalitu. Taková cesta ekumenické práce by přinesla obrovskou šanci, že orientace výhradně na Ježíše Krista posílí jistotu víry a zároveň zachová pocit důvěrného zakotvení ve výkladech svědectví o Kristu, zaměřených na vyznání, tak jak je znají jednotlivé konfese. Zatím se ovšem obávám, že v církvích považujeme historicky vzniklou konfesionalitu za důležitější než její biblí dané odůvodnění. Proto musí platit pro podzimní nálady našich ekumenických žňových prací Melanchtonovo napomenutí: Ad fontes!
Orientace na evangelium je základem našeho vyznání. „Solus Christus" je klíčem k ekumenickému dorozumění na cestě ke smířené rozdílnosti. Protože platí „solus Christus", nesmí se žádná konfese prohlašovat za absolutní. Musíme naopak - jako církev evangelická obzvláště - připomínat, že všechny konfese se svým svědectvím stojí vždycky až za Kristem a mají ukazovat před sebe na něho jako na jedinou útěchu v životě a v umírání. Solus Christus - on, ale jedině on, vyhraňuje profil každé křesťanské konfese. On, ale jedině on, nás uchrání ledově chladné rekonfesionalizace tím, že vytyčuje hranice našemu vytyčování hranic.
Přeložila Helena Medková,
Materialdienst des Konfessionskundlichen Instituts Bensheim 2006, č. 5.