Ulrich Fischer

1. Podzim ekumeny

Přestože právě uplynulé dny byly velmi chladné, nežijeme v „ekumenické době ledové", i když to mnozí tvrdí. Jaro samozřejmě vypadá také trochu jinak, a o ekumenickém jaru nemůže být řeč. To už máme totiž za sebou, čímž myslím průlom po II. vatikánském koncilu, jehož čtyřicáté výročí jsme nedávno vzpomínali. Spíše bych řekl s Paulem Gerhartem, že „to léto milostivé" dalo dozrát v duších mnoha ekumenicky angažovaných lidí „mnohému plodu víry" a že jsme se pouze odnaučili vděčnosti za tyto plody. Řekl bych, že právě prožíváme podzim ekumeny - tj. namáhavou dobu žně po dlouhých časech setí a zavlažování. Ovšem - a tím se blížím ke svému tématu - ovoce ekumenické práce, sklizené v posledních letech, je různé. Lze obdivovat krásné plody, jako dorozumění v otázce nauky o ospravedlnění v roce 1999, první Ekumenický Kirchentag v roce 2003 a samozřejmé plodné ekumenické spolužití v mnoha zemských církvích a diecézích našeho státu. Kromě tohoto krásného ovoce najdeme však na stromě ekumeny také nejeden plod nahnilý, jako třeba disharmonii po zveřejnění vatikánského textu „Dominus Iesus", vytrvalou neochotu římskokatolické církve uznat protestanty jako církev, i skutečnost, že evangelická církev vystoupila z projektu jednotného překladu bible.