Mezinárodní ekumenické sdružení (International Ecumenical Fellowship - IEF) vzniklo v r. 1967 na bázi anglikánsko-římskokatolického sblížení. V této době po II. vatikánském koncilu se zdálo, že jednota církve je otázkou několika málo let. I když se tak nestalo, přece jen v západních zemích je již spolupráce církví samozřejmostí. Včetně interkommunia, která je u ekumenicky angažovaných křesťanů běžné, přestože se tak děje z pohledu některých církví neoficiálně. Noví zájemci tak nepociťují potřebu se v těchto otázkách angažovat a IEF stárne. Jenom za dobu, kdy se podílím na aktivitách IEF (od r. 1994) zanikly dva regiony (USA a Holandsko). Vznikly ovšem regiony ve východních zemích, kde byla ekuména dosud v plenkách (Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko).
Společné slavení liturgie představuje pro ekuménu jeden z nejdůležitějších prostředků vytváření jednoty. Stará latinská zásada říká: lex orandi, lex credendi, což je možno interpretovat jako: „Když se společně modlíme, tak i společně věříme". V tradici konferencí IEF je slavit jak liturgie jednotlivých církví, na které jsou ostatní přizváni k plné účasti, tak liturgie společné, ekumenické.
Nepředpokládal jsem, že budu o této konferenci referovat, protože jsem se podílel na její přípravě. Ovšem jeden z vás, čtenářů, mne vyzval, abych napsal. Tím, že jsem se věnoval liturgiím (celkem 15 během konference), mi nezbyl čas sledovat jiná podstatná dění, ze kterých se konference sestává (přednášky, diskusní skupiny, workshopy, doprovodné programy). Můj pohled je nejen tematicky zúžen, ale je pohledem zevnitř, což s sebou nese velkou dávku subjektivity.
Jistou komplikací při přípravě i slavení liturgií IEF je nejen pestrost zastoupených církví, ale i pestrost národností. Aby jim účastníci rozuměli, musí být liturgie předem připravené v různých jazykových mutacích. (Připravovali jsme plné texty liturgií v pěti jazycích: angličtině, němčině, španělštině, francouzštině a češtině. Ostatní jazyky účastníků zaznívaly při biblických čteních, úvodech k nim, přímluvách, díkůčinění apod.). Jiným prostředkem liturgické komunikace v multilingválním prostředí je volba takové symboliky, která je srozumitelná beze slov, bez nutnosti ji vykládat.
Zásadním obsahem každé liturgie jsou biblické texty. Myslím, že se nám podařilo vybrat (díky berounské farářce ČCE Dagmar Ondříčkové) perikopy nejen tematicky dobře provázané v rámci dané liturgie a vyjadřující téma daného dne, ale i harmonicky na sebe navazující a vytvářejí tak pestrou mozaiku tématu týdne. Pouze u nepříliš úspěšného pokusu však zůstalo angažovat český region do přípravy z biblických textů vycházejícího obsahu alespoň těch liturgií, které jsem mohl podstatně ovlivnit (např. anglikánské, římské). Český region však není v rámci IEF výjimkou. Členové IEF představují prostředí nadprůměrně liturgicky vnímavé, mající při liturgii „aktivní účast". Je zažitá dělba rolí jednotlivých aktérů liturgie, ovšem neznámá je týmová tvorba. Pokud ano, omezuje se pouze na formu, nikoli na obsah. Připadá mi to jako jakási zastydlá 60. léta. Jako doba, kdy jsem se angažoval v Týně a u sv. Havla, kde sloužil Jiří Reinsberg. Podle mého názoru je to styl liturgie, který je stále proti tomu, co se běžně děje v kostelích, na mnohem vyšší úrovni. Je to ovšem maximum, které lze z této liturgie „kamenných chrámů" získat.
Dalším konstitutivním prvkem slavnostní liturgie jsou zpěvy. Každý den měl svůj biblický žalm, který zazněl alespoň dvakrát - ráno a odpoledne či večer. Výběr jsem svěřil kantorovi IEF Geoffu Weaverovi. Geoff je nejen špičkový hudebník (dirigent královského orchestru v Londýně), ale též rozumí liturgické hudbě. Většinu žalmů vybral antifonálních, při kterých shromáždění zpívá antifonu (refrén), zatímco zpěvák text žalmu. Staly se dvě nemilé věci. Jednak Geoff byl silně nachlazen, jednak jsme neměli k dispozici jiného kompetentního zpěváka či zpěvačku. Díky Hospodinu i díky lékařům písecké nemocnice však jeho hlas vydržel až do konce... Je radost pracovat s profesionálem, který vyslechne pokyny, přesně je dodržuje, ptá se skutečně v nutných případech a poradí si s nepředvídanými situacemi.
Zpěvy z Taizé jsem se snažil zařazovat co nejméně. I tak jsme je zpívali často. Ne že by nebyly kvalitní, jsou i u nás dostatečně známé (byť se často vybírají bez ohledu na to, zda se v danou chvíli hodí či ne, a velmi často se zpívají pouze refrény a sóla umí málokdo), ovšem chtěl jsem zejména českým účastníkům ukázat, že existuje i něco jiného. Přednost měly liturgické zpěvy, které jsou opatřeny vícejazyčným textem. Je tak možné např. zpívat každou sloku jiným jazykem.
Mnohem lépe se pracuje s agendami vyšlými nedávno, těch církví, kde ještě probíhá liturgická obnova (v našem případě luteráni, anglikáni), než s předlohami starými desítky let, které jsou již obtížně sladitelné s dnešním stavem poznání (husité, katolíci). Hodně také záleží na předsedajícím, zda je to „liturgické dřevo" či má příslušné charisma. Vezmeme-li jako kritérium starověké a raně středověké prameny, pak paradoxně např. anglikánská liturgie během konference byla „římštější" než římskokatolická, která stále obsahuje mnoho středověkého a tridentského balastu.
Neeucharistické liturgie jsou obecně svázány méně pravidly. Při těchto konferenčních liturgiích jsem se pokoušel obléci rámcové vize ředitelky konference Heleny Blaženínové do liturgické podoby. Samostatnou kapitolou byla pravoslavná bohoslužba o které napíši níže.
Důležitým rámcem liturgie je uspořádání prostoru. Konference se měla původně konat v kulturním domě v Písku. Protože však několik málo měsíců před zahájením zemřel nájemce, přijali jsme pozvání evangelikálního sboru Elim. Zdá se, že tato „režie", na které jsme se nepodíleli, byla pro obě strany plodná. My „klasičtí křesťané" jsme byli velmi vstřícně přijati. A nebylo to hrané. Když jsem si např. potřeboval dva týdny před konferencí prostory prohlédnout, první osoba, se kterou jsem se ve vchodu setkal, mladá žena, mne ochotně provedla a ukázala potřebné. Na druhou stranu věřím, že i pro Elim byla konference přínosem. Měl jsem několik hovorů o liturgii s místním kazatelem i dalšími členy. Jedno z uspořádání prostoru užité při konferenci si již ponechali a nahradili tak své dřívější „kino", kdy si při bohoslužbě prohlížíme záda toho, kdo je před námi. Prostoru se týkal i jediný drobný konflikt, který jsem s Elimem měl. Při příchodu jsme měli připraveno spíše na estrádu než na bohoslužbu. Když jsem žádal jiné uspořádání, pokoušel se mi jeden chlapec - zvukař - oponovat, že to tak mají vždycky. Musel jsem svoji žádost zopakovat velmi důrazně. Chlapec se mi však sám od sebe druhý den omluvil, takže o žádný konflikt ani nešlo.
Víceúčelová hala Elimu je vkusně postavena. Velkou výhodou je možnost variabil-ního uspořádání. Na rozdíl od např. nově otevřeného komunitního centra na Jižním městě v Praze, kde bohužel při rozšíření sakrálního prostoru dostaneme gotické či barokní podélné uspořádání, je hala Elimu širší než delší. Prostor inspiroval k experimentům symbolického vyjádření církve a jejího poslání. Jediná vada na kráse je podle mého názoru umístění baptisteria. Nachází se v apsidě nahoře na pódiu tak, že shromáždění nevidí dovnitř. V antice bývalo umístěno na prameni „živé vody" pod shromaždištěm či u vchodu, aby bylo naznačeno, že skrze vodu křtu člověk vstupuje do církve. Nebo bylo budováno jako samostatná stavba poblíž hlavního prostoru. Dnes se staví baptisteria i v klasických církvích často ve středu liturgického prostoru, kde tvoří spolu se stolem Páně a ambónem (kazatelnou) jedno z ohnisek. Evangelikálové, kteří si libují v „pódiích", na ně umísťují baptisteria tak, aby byla vidět - ať již vhodnou polohou, či prosklenou stěnou.
Hlavním znamením užitým při této liturgii bylo mytí nohou zástupců regionů zástupci církví města Písku. Předcházel mu průvod se 40 svícemi symbolizujícími 40 let IEF a plakáty ukazujícími na jednotlivá místa dosavadních konferencí. Ředitelka Helena Blaženínová zahájila konferenci zapálením velké svíce IEF (vypadající jako paškál, 40 let staré, již notně ohořelé). Během průvodu jsme zpívali „Na mnoho světel se dělí jediné světlo a tím je Kristus", píseň, která pomocí několika biblických motivů přibližuje principy jednoty křesťanů. Píseň, která se ještě během konference v jiné variantě opakovala a která je k dispozici v několika jazykových mutacích. Následoval blok slova, jehož stěžejním textem byla janovská perikopa a mytí nohou.
Jako prvý umýval nohy František Radkovský, plzeňský římskokatolický biskup, který sice nepatřil mezi místní představitele církví, ale možná jako jediný měl v takové službě praxi a mohl jít příkladem. Následovali jej dva husitští faráři otec Michael a syn Filip Štojdlovi, evangelický farář David Nečil, který je duší místní ekumény, zástupce hostitelského sboru Elim, kazatel Tomáš Pospíchal, římskokatolický jáhen Karel Lednický a Aleš Svoboda, starokatolický kněz, který slouží ve Strakonicích, ale pracuje v Písku v nemocnici. Zástupce dominikánského kláštera v Písku, bratr Max, ačkoli tuto službu přislíbil, se přišel pouze podívat s tím, že nemá souhlas představeného...
Po přímluvách následovaly pozdravy hostí. Pozvali jsme pouze tři, dorazili dva: biskup František Radovský za Českou biskupskou konferenci a za město písecký starosta Miroslav Sládek (ODS). Oba mluvili výborně. U Františka Radovského jsem to očekával, překvapil mne projev starosty - spíše duchovní slovo, než řeč politika. Ovšem již jeho vstřícnost i vstřícnost celé radnice během přípravy konference byla nadstandardní. - Generální sekretářka Ekumenické rady církví Zuzana Dvořáková byla ten den hospitalizována, nahradil ji druhý den místopředseda biskup Dušan Hejbal.
Pokusili jsme se navrhnout modlitby stručné, žánrově pestré, ale mající v jednotlivých dnech velmi podobnou strukturu. Výběr jednotlivých částí určovalo téma dne. Zpravidla se tytéž části opakovaly, mnohdy v rozšířené podobě ještě v rámci odpolední či večerní liturgie. Myslím, že opakování týchž textů v rámci nabitého dne konference nevadí, naopak pomáhá je hlouběji uchopit.
Modlitba byla zahájena úvodním zpěvem navozujícím téma a umožňujícím ztišení, na který navazovalo ticho. Během ticha byly promítány obrázky mostů, důležitých mezníků na cestě (téma konference), spojujících rozdělené břehy. K obrázkům byly promítány meditativní texty připravené Magdou Konzalovou z českého regionu IEF. Během promítání zaznívala Smetanova Vltava.
Následoval hymnus na motivy 55. kapitoly proroka Izaiáše vytvořený pro píseckou konferenci Janem a Klárou Jíchovými (viz příloha tohoto čísla).
Bezprostředně navazoval žalm dne, který zazněl v daný den minimálně dvakrát. Jedno z biblických čtení převzatých z další liturgie toho dne, podobně převzaté přímluvy či díky se zpívanou aklamací zakončené modlitbou Páně a denní modlitbou.
Slavit liturgii Československé církve husitské si přálo mezinárodní IEF. Jak jsme během konference s překvapením zjistili, mnozí ze zahraničních účastníků se domnívali, že je to liturgie, kterou slavili v Čechách husité a uchovala se do dnešních dnů... Navíc si pamatovali slavení Farského liturgie v roce 2000 během výletu do Plzně v rámci 33. konference v Praze. Biskup Radkovský poskytl pro toto slavení katedrálu a všechny účastníky osobně vítal.
I když nesdílím nadšení cizinců pro Farského liturgii, chtěli jsme podobný vstřícný krok zopakovat v Písku. Když jsem se v lednu v Písku procházel po náměstí (zatímco zbytek naší výpravy byl na radnici) všiml jsem si informační tabulky u dominikánského kostelíku. Stálo na ní, že kostelík s přilehlým klášterem vypálili husité, protože jeho domácí byli pod jednou způsobou. Napadlo mne této strašné události využít a vyjádřit nad ní lítost. Shromáždit všechny účastníky konference před tímto kostelíkem (dovnitř by se nevešli), požádat zástupce katolické církve, aby připomenul tuto událost, vyjádřil, že je již odpuštěna, a společně bychom se vydali průvodem k hlavnímu katolickému kostelu, kde bychom slavili liturgii CČSH, církve, která se hlásí k Husovu odkazu. Slavení počínající na místě shromáždění (kolekta), pokračující průvodem a vrcholící na místě zastavení (statio) patří mezi známé formy pozdně antického Říma.
Zůstalo však pouze u plánu. Zástupce římskokatolické církve jáhen Karel Lednický se své role zhostil výborně (viz příloha „Texty bohoslužby, která se nemohla uskutečnit"). Jeho šéf, písecký děkan Karel Vrba, však odmítl velký kostel půjčit a způsobil tím mezinárodní ostudu. Získal si k tomu ovšem podporu budějovického biskupa Jiřího Paďoura. Oficiálním důvodem odmítnutí byla příležitost k interkommuniu na husitské liturgii. Aby katolíci nebyli vystaveni tomuto nebezpečí, bylo lépe liturgii neslavit. Neoficiálním, a tedy zřejmě skutečným důvodem prý je „přetahování katolických kněží starokatolíky". I kdyby to byla pravda, pak mi zůstává skryto, jak to souvisí s konferencí IEF. Naštěstí to bylo jediné odmítnutí ze strany římskokatolické církve, které nám bylo uštědřeno. V Českých Budějovicích jsme byli vřele přijati děkanem Adolfem Pintířem a v Milevsku superiorem kláštera Františkem Vehovským.
Přípravu husitské liturgie jsem prováděl ve spolupráci s píseckým farářem Filipem Štojdlem. Navrhl, aby namísto Farského liturgie (tzv. 1. liturgie CČSH) byla užita 2. liturgie, která je svým uspořádáním bližší stavu současného liturgického poznání. Po konzultaci s kolegou liturgologem z Husitské teologické fakulty UK jsme toto řešení zvolili, i když znamenalo tuto liturgii přeložit do čtyř světových jazyků.
Vlastní slavení se dálo v hale Elimu. Předsedající, emeritní patriarcha Josef Špak, člen českého regionu IEF, zvolil klasické uspořádání liturgického prostoru. Jako oltář, od kterého liturgii předsedal, použil ambón, (jehož součástí byla svíce IEF), umístěný na pódiu. Protože se na něj nevešly všechny liturgické nádoby s připraveným chlebem a vínem, umístil je na vlastní oltář, který stál dole pod pódiem. Když jsem patriarchovi navrhl nepoužívat uspořádání, kdy jednotlivé části chleba a vína jsou umístěny daleko od sebe, svolil, že všechen chléb i víno bude na malém stolku na pódiu, zatímco prázdné nádoby k rozdílení na velkém pod pódiem.
Patriarcha respektoval i přání, aby při přijímání nedocházelo k podávání do úst, ale na ruku. Přijímající dostal eucharistický chléb a sám si jej, podle obyčeje CČSH, namočil v kalichu. Přijímající přicházeli v zástupu. Tento způsob označují cizinci jako „Mc Donald‘s Communion"...
Podařilo se vypustit „lidové písně", které Farského liturgie převzala z tridentského římského ritu a které dnes přestavují jakýsi neorganicky vsunutý blok prolínající se s liturgií.
S ohledem na 25. výročí přijetí Limských dokumentů o křtu, večeři Páně a ordinované službě jsme zařadili v den, jehož tématem byla „voda", slavnost obnovy křtu. Text liturgie sestavené podle teologie limských dokumentů vydala Světová rada církví ve čtyřech světových jazycích a český překlad vyhotovil bývalý šéfredaktor Getseman Jaroslav Vokoun. (viz G 132 - říjen 2002)
Podobně jako limská eucharistická má i limská křestní liturgie přehlednou strukturu, je komponována dialogicky a pro zpívané aklamace využívá nápěvů z Taizé.
Protože se jedná o netypickou slavnost, museli jsme předsedání svěřit lidem majícím vhled do smyslu slavení a cit pro danou chvíli. Stali se jimi český starokatolický biskup Dušan Hejbal, anglikánský kněz John Sclater a německý luterský farář Hans Georg Link, který je jedním z autorů liturgie.
Jádro liturgie tvoří obnova křestního slibu a žehnání křestní vody, kterou se slavící označí. Původně jsme zamýšleli slavit tuto liturgii pod širým nebem na břehu řeky uprostřed města a spojit ji s 800 metrů dlouhým okruhem vedoucím i přes historický most. Nové místo konání konference Elim je rovněž blízko řeky, ovšem břehy zde nemají vhodné přístupy. Využili jsme proto baptisteria v Elimu. To se však nachází na hůře přístupném pódiu, takže jsme vodu po eulogii (dobrořečení, žehnání) přenesli do nádoby umístěné na úrovni sálu, kam se všichni přicházeli označit.
Součástí slavnosti byly i dva křty. Maminku v pokročilém stupni těhotenství pokřtila poléváním vodou nad baptisteriem evangelická farářka z Berouna Dagmar Ondříčková. Malou holčičku pokřtil baptista, člen britského regionu IEF, ponořením.
Anglikánské liturgii předsedal kanovník prof. David R. Holeton, člen anglikánské církve Kanady. Liturgie asi nejvíce odpovídala starokřesťanským předlohám podle současnému stavu poznání. Liturgický prostor byl uspořádán ve tvaru čtyř do sebe vepsaných elips se dvěma ohnisky: oltářem a ambonem. Toto uspořádání je vhodné jak pro zdůraznění obecného kněžství členů slavícího shromáždění, tak pro znázornění vzájemnosti, communia. Možná, že i díky tomuto uspořádání se podařilo, aby přímluvy neobsahovaly jen předem připravené prosby, ale i improvizované. Také tím bylo umožněno podávání eucharistických způsob účastníky navzájem.
Protože tato liturgie obsahovala méně prvků než ostatní, byla přehlednější, stručnější. Úvodní obřady neobsahovaly vstup sloužících (ti se shromáždili předem na svá místa) a omezily se na úvodní hymnus, liturgický pozdrav a modlitbu dne.
Blok slova obsahoval všechny obvyklé prvky zvěstování (3 čtení s mezizpěvy, homilii) a jako odpověď přímluvy zakončené modlitbou Páně a pozdravením pokoje. Vypuštěno bylo vyznání víry (jednalo se o všední den).
Eucharistický blok spočíval v přinesení darů za zpěvu hymnu, eucharistické modlitby, lámání chleba a přijímání. Uzavřen byl modlitbou po přijímání, doxologií a propuštěním.
Pravoslavné „malé žehnání vody" jsme slavili během výletu v klášterním kostele Panny Marie v Českých Budějovicích. Je problém vybrat vhodnou pravoslavnou bohoslužbu. Rumunský region, který představuje pravoslavné zastoupení v IEF, by si přál slavit (eucharistickou) liturgii, ovšem neumožnil by přijímání nepravoslavných.
Proto jsme volili (neeucharistickou) službu, která by odpovídala tématu týdne. Na rozdíl od tzv. velkého žehnání vody, které je vyhrazeno pro Epifanii, je možné tzv. malé žehnání slavit kdykoli.
Jistý problém představovaly předlohy. Po usilovném hledání textu bohoslužby ve světových jazycích se podařilo jej nalézt pouze v angličtině. Další problém představovala adaptace na podmínky IEF - nahradit biblické texty předlohy za texty daného dne konference nebylo možné.
Přivedl jsem pravoslavné kněze nějaký čas před bohoslužbou do chrámu, aby mohli připravit vše potřebné. Při příchodu jsem poklekl před sanctisimem. Kněží mne sledovali a pak se vydali k poměrně vzdálené menze v čele chrámu. Vystoupali po stupních a menzu políbili. Nevím přesně, co tím vyjadřovali, ale určitě nic špatného. „Malé" žehnání vody trvalo hodinu a tři čtvrtě. (Jak asi trvá „velké"?) Po skončení mne požádal místní děkan Adolf Pintíř, zda bychom mohli požehnanou vodu nalít do kropenek u dveří chrámu, které se používají k označování vodou na připomenutí křtu. Napadlo mne o to požádat mladšího z pravoslavných kněží. Ten se toho s radostí za velkého zájmu Rumunů ujal. Byl přitom filmován a fotografován. Když jsem mu děkoval a říkal, že je to důležité pro toto místo, odvětil téměř pateticky: „To je důležité pro všechny".
Této liturgii předsedal prezident německého regionu, luterský farář z Kolína nad Rýnem Hans Georg Link. Připravil jsem mu na základě nejnovější lutersko-reformované agendy hrubé obrysy bohoslužby (tématu dne odpovídající biblické texty, s nimi související předsednická úvodní a závěrečná modlitba, přímluvné modlitby shromáždění, eucharistická modlitba z Apoštolských tradic). Požádal jsem předsedajícího o výběr vhodných písní, které jsou pro protestantskou liturgii konstitutivní. Sám předsedající ještě doplnil mnohé prvky, které jsem záměrně nevyužil, takže jen např. úvodní blok liturgie obsahoval v předloze 7 prvků a další dva ještě předsedají připojil během bezprostřední přípravy. Celková délka liturgie tak dosáhla úctyhodných, téměř „pravoslavných" dvou hodin...
Poučná byla tříhodinová (!) příprava početného mezinárodního liturgického týmu, které jsem se zúčastnil. Předsedající s německou precizností probíral s různými skupinami služebníků (koncelebranti, lektoři, ti, kteří přednášeli přímluvy, přinášeli dary, rozdíleli eucharistické způsoby) jejich role, vylaďoval rovnoměrné zastoupení jazyků všech zúčastněných národů, dělal si množství poznámek. Když se pár minut před začátkem jeden z farářů ČCE - členů IEF, nabízel ke spolusloužení, byl již odmítnut. Zřejmě proto, že neabsolvoval tuto přípravu, i když formálně to bylo proto, že měl černý talár, zatímco všichni ostatní bílé alby a štoly.
Prostor pro slavení jsme připravili půlkruhový s oltářem a ambónem v čele. Dostatečná velikost haly Elimu umožnila vytvořit během přijímání jeden velký kruh, ve kterém nás obcházeli služebníci s eucharistickým chlebem a vínem.
Slavili jsme ji v závěrečnou neděli konference během výletu v nově opravené bazilice premonstrátského kláštera v Milevsku. Předsedal mezinárodní prezident IEF, belgičan Adelbert Denaux, profesor novozákonní exegeze. Bohužel jsem mu předložil definitivní verzi liturgie až pár dnů před slavením, neboť jsem ji dříve neměl k dispozici. Nelíbila se mu. Když jsem se ptal proč, sdělil mi dva důvody. Jednak chybí akt pokání, jednak jsou užita „špatná konsekrační slova". Opáčil jsem, že rubriky umožňují začít liturgii vstupní modlitbou, pokud předchází jiný obřad. Navrhl jsem, abychom se všichni shromáždili na prostranství před bazilikou a odtud, po úvodním hymnu, liturgickém pozdravu a úvodu do liturgie předneseným superiorem kláštera, šli společně, laici i klérus do baziliky. (Společný vstup býval v počátcích římského ritu obvyklý, dnes se omezil na vstup sloužících.) Předsedající nepovažoval tento společný vstup za obřad, který předchází liturgii. Požadoval akt pokání. Navrhl jsem mu, aby u vchodu kropil vstupující vodou. S tím souhlasil. Po liturgii jsem odpovídal na dotazy Španělů, zda v Čechách „sloužíme mši svatou" vždy takovým způsobem. Řekl jsem, že nikoli, a myslel jsem si, že pokud by byl Adelbert papežem, jistě by se to stalo normou...
„Špatná konsekrační slova" byla součástí anafory sestavené Alfredem Schillinkem. Za soubor anafor vyšlých v Německu (s církevním imprimatur) koncem šedesátých let v celkem třicetitisícovém nákladu dostal čestný doktorát univerzity v Tübingen. Předsedající použil ze Schillinkovi anafory pouze prefaci. Zbytek nahradil III. eucharistickou modlitbou římského misálu. Řada účastníků si toho všimla a žádala vysvětlení. Na několik adres jsem potom posílal Schillinkovy anafory.
Před modlitbou Páně celé shromáždění vytvořilo s využitím bočních lidí velký kruh, ve kterém jsme se drželi za ruce. V kruhu jsme zůstali i během přijímání.
Zadání ředitelky konference pro závěrečnou liturgii bylo neobvyklé: připravovat během ní ovocný salát. Naznačilo se tím, že i z pestré různosti jednotlivých národů či církví vzniká v IEF „směs", která chutná.1 Zástupci jednotlivých regionů IEF (většinou jejich prezidenti) přinášeli průvodem různé druhy ovoce. Při čtení 12. kapitoly 1. listu Korinťanůn, během výčtu jednotlivých darů Ducha je postupně kladli na stůl. Poté za zpěvu žalmů připravovali salát, který pak nabídli odstupujícímu mezinárodnímu prezidentovi prof. Adelbertu Denauxovi a nově zvolené prezidentce Lady Kate Davsonové. Závěr patřil předávání svíce IEF - prezidentka českého regionu předala „štafetu" prezidentu rumunského regionu, který bude pořádat příští velkou mezinárodní konferenci. Kate Davsonová poděkovala Adelbertu Denauxovi a měla požehnat shromáždění. Text žehnání měli všichni v písemných předlohách. V danou chvíli nevěděla, co dál, tak jsem jí napověděl „blessing". Ona poklekla a požádala Adelberta o požehnání pro svoji příští službu... To byla poslední z mnoha improvizací konferenčních liturgií a patřila k těm půvabným.
Hodnocení liturgií mezinárodním publikem bylo vcelku příznivé. Pouze belgický region (resp. jeho vlámská část) nám vytýkal velmi řídké zařazování své mateřštiny v liturgiích. Kritika zazněla před závěrečnou liturgií, takže jsme to mohli ještě částečně napravit...
Úspěch by nebyl myslitelný bez dobrého týmu spolupracovníků, kterým patří za dobrovolnou práci velký dík. Josef König a Peter Stevens řadu měsíců předem připravovali předlohy k liturgiím a přímo na místě se na organizaci liturgií podíleli Pavel Blaženín, Jozef Murín a Eva Flachowsky.
Naším příspěvkem je pouhé vytvoření rámce, předpokladů pro to aby se dialog mezi Hospodinem a těmi, kdo jej za Hospodina považují, odehrávat. To podstatné není v naší moci, je v srdcích těch, kteří liturgii slaví. Věřme, že naše „pomůcky" k tomu nebyly marné.
Stojíme na místě, kde v nábožensky i mocensky rozjitřené době počátku 15. století došlo k tragédii. Z dostupných historických pramenů můžeme tuto tragédii rekonstruovat: „20. srpna 1419 vtrhl dav prohusitsky smýšlejících mužů a žen do klášterního kostela svatého Kříže právě v době, kdy řeholníci končili večerní modlitby zpěvem Salve Regina. Útočníci nutili řeholníky, aby byla sloužena mše, a poté jim bylo podáváno přijímání pod obojí způsobou. Řeholníci odmítli, protože církevní předpisy to nedovolovaly, a reakce následovala okamžitě. Dominikáni byli buďto pobiti přímo na místě a jejich těla pak shořela společně s kostelem a přilehlým klášterem, nebo byli zajati a poté upáleni na náměstí. Jsme na stejném místě, ale dnes, díky Bohu, ne jako nepřátelé, ale jako ti, kdo chtějí jít ke společnému cíli cestou odpuštění, smíření, vzájemného respektu a především lásky, „která je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (srv. Ř 5, 5). Ztišme se a s důvěrou volejme k Bohu:
Bože, ty shromažďuješ ve své církvi lidi ze všech národů,
aby společně vyznávali tvé jméno.
Ukaž na nás své milosrdenství
a mocí svého Ducha nám pomáhej odstraňovat, co nás rozděluje,
aby nás spojovala jedna víra a vzájemná láska, projevující se skutky.
Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána,
který s tebou v jednotě Ducha svatého
žije a vládne na věky věků. Amen.
1V některých jazycích existuje výraz „Macedonia" pro ovocný salát. Původ slova je v tom, že ve vojsku Alexandra Makedonského byla taková směsice národností, jako jsou smíchané jednotlivé druhy ovoce v salátu. (pozn. korektora)