Text J 13 patří ke klíčovým
biblickým čtením velikonočního tridua. Již
první tři verše jsou vlastně důležitou teologickou
výpovědí. Ve zkratce je zde shrnut celý Ježíšův
úkol. Nejprve se konstatuje, že přišla hodina.
V originálním textu je opravdu použit tento pojem
(hóra) pro označení časové jednotky,
nikoli termín pro příhodný čas (kairos).
Výpověď textu stojí v opozici k J 2,4, kde
Ježíš říká, že jeho hodina ještě nepřišla.
Další důležitou výpovědí
je Ježíšovo zacílení - vrací se
k Otci. Následující události
už budou popisem onoho návratu a zaberou celý zbytek
evangelia (kapitoly 13-20). Jedná se přitom o události,
které se odehrají v rozmezí kratším
než 72 hodin. Je to prudké snížení rychlosti
děje, vždyť předchozích dvanáct kapitol obsáhlo
přibližně dva a půl roku.
Cesta
k Otci se Ježíšovi stává dovršením,
ukončením jeho pozemského díla. Počátkem
onoho dovršení je ojedinělé vylíčení
Ježíšova společenství s učedníky při
umývání nohou. Toto symbolické jednání
je jedním z typických rysů žánru, který
bývá označován jako řeč na rozloučenou1.
V Písmu se s ním setkáme např. v Gn
49 („závěti" patriarchů); Dt 31-34 (Mojžíš); 1
S 12; 1 Kr 2,1-10; Joz 23-24 atd.
Na samotnou strukturu textu lze
nahlížet různě. Většinou bývají do
vzájemného vztahu dávány a srovnávány
dvě sekvence: 1-20 a 21-30. Další možné členění
je dělení na tři části ohraničené dvojitým
amen: 1-17; 18-20; 21-38. Další možné členění
textu je možno vést z úhlu pohledu zmínek
o zradě (doslova vydání - paradosis).
Tyto zmínky se jako refrén objevují ve vv. 2;
10c-11; 21b-25 a konečně 28-30. Zrada není doslovně zmíněna
na všech těchto místech, někdy je pouze nadhozena.
Příběh by bylo možné
analyzovat i z hlediska četného výskytu slovesa
vědět. V předcházejících
perikopách se objevilo 11x, v této kapitole se pak
objeví čtyřikrát. Toto Ježíšovo vědění
ostře kontrastuje s nevědomostí učedníků,
kteří nejen že nechápou momentální
Ježíšovo jednání, ale do vzkříšení
nebudou s to chápat události, které
nastanou.
Paradoxem textu (a vlastně celého
pašijního příběhu) je skutečnost, že je velice
silně nahlížen z perspektivy povelikonočních
událostí. Platí to přirozeně pro všechna
evangelia, toto však daný pohled záměrně zdůrazňuje.
Dalším paradoxem je, že Ježíšovo jednání
s učedníky je nahlíženo jako jeho sebeponížení
(katabasis). Nemenším paradoxem ovšem je, že
Ježíšovým povýšením (anabasis)
v Janově evangeliu je v první řadě kříž
a teprve poté vzkříšení.
Proto je první část
příběhu podávána jako příklad
(hypodeigma). Ježíšovi následovníci
mají jednat tak, jak jednal on. Nabízí se
otázka, zda lze text vidět v kontextu liturgického
dění rané církve, tj. zda lze najít
vztah např. ke křtu či jiným svátostem.
Ke křtu odkazuje následující
Ježíšův příběh - oním dovršeními
je přece jeho smrt na kříži pro spásu světa. Je-li
křest nahlížen jako přihlášení se k potřebě
vztáhnout onu spásu na konkrétního
člověka, pak zde nepochybně vztah je. Na druhé straně
Ježíš sám v dialogu s Petrem rozlišuje
přesně mezi koupelí a umytím. Umývání
nohou označuje za akt průběžné očisty. V tomto
smyslu by pak umývání nohou mělo blíže
spíše k vyznávání hříchů,
a tedy k svátosti smíření. Samotné
umístění příběhu tam, kde synoptici vyprávějí
o poslední večeři, pak dává umývání
nohou učedníkům do vztahu k slavení Večeře
Páně.
Beasley-Murray, G. R. Word Biblical
Commentary : John. Word Book, Publishers, Waco, Texas, ISBN
0-8499-0235-5
Stibbe, M. W. G. John. JSOT
Press, 1993. ISBN 1-85075-433-0
1Vlastní
řeč na rozloučenou je obsažena v následujících
kapitolách J 14-17