Aleluja

Hebrejským výrazem הללו יה (halelú-jáh) -„chvalte Jahve (Pána)" se radujeme z božího triumfu. Izraelité tak chválili Hospodina dávno před vznikem křesťanství. Výraz byl aklamací zpívanou shromážděním jako odpověď na žalmový hymnus zpívaný zpěvákem.

Biblický základ

Zvolání haleluja se vyskytuje (s výjimkou Ž 135,3) jako úvod či závěr žalmového textu.

Začínají tak žalmy 111 a 112, končí žalmy 104, 105, 115, 116 a 117. Oba výskyty (nadpis i podpis) jsou v žalmech 106, 113, 135, 146-150. Poslední skupina žalmů (závěr žaltáře) se také podle aleluja nazývá (halelujové žalmy).

V Apokalypse v 19. kapitole se aleluja vyskytuje 4x (v. 1,2,4 a 6). Má rovněž funkci aklamace hymnu. Podle jedné z teorií je celá kniha Zjevení popisem božské liturgie na přelomu 1. a 2. století. Pokud by tomu tak bylo, pak by hymnus 19. kapitoly byl jakýmsi koinonikonem, zpěvem před přijímáním. (Dodnes nedělní koinonikon liturgie sv. Jana Zlatoústého obsahuje aleluja.)

Vývoj

Nevíme přesně, jak probíhala adaptace synagogálního aleluja do křesťanské liturgie. Je pravděpodobné, že židokřesťanské obce tuto aklamaci chvály používaly od samého počátku. Víme, že na Západě obsahovala aleluja, jako zpěv před evangeliem v době velikonoc, africká liturgie slavená Augustinem. Římské graduály 2. pol. 5. stol. obsahují aleluja prakticky ve stejné podobě, jako jej známe dnes. Kantor zanotuje před evangeliem aleluja, shromáždění opakuje, potom kantor přednese biblický verš a shromáždění znovu zpívá aleluja. V mozarabském ritu se aleluja zpívá až po evangeliu.

Na Východě je zpěv aleluja před evangeliem bohatší. Dva verše žalmu jsou zarámovány třemi trojnásobnými aleluja.

Rozdílný je přístup Západu a Východu ke zpěvu aleluja v době postní. Západ se tohoto zpěvu v postu odříká, aby mohl nově zaznít slavnostními tóny o velikonoční vigilii. Východ aleluja ponechává, ovšem jeho užití nabývá na intenzitě a slavnostnosti a graduje o Velikonocích.

Za zmínku stojí, že tridentská reforma vyřadila aleluja z pohřebních bohoslužeb, zatímco reforma II. Vatikána jej tam opět navrátila. Je tak zdůrazněn velikonoční charakter pohřební liturgie, a tím víra ve vzkříšení mrtvých.

Užití

V současné době můžeme sledovat osvojování si aklamace aleluja řadou církví Západu, ve kterých probíhá liturgická obnova.

Jednak je využíváno jako antifonální aklamace při zpěvu žalmů, tak jako se děje v synagoze. Dále je aleluja zpíváno jak před evangeliem (s veršíkem, nebo bez něj), tak i po evangeliu. Veršík je jakýmsi návěstím evangelia a často obsahuje klíčové místo užité perikopy.

Specifické je užití dvojnásobného aleluja jako doplňku k propuštění shromáždění jáhnem po dobu velikonočního oktávu: „Jděte ve jménu Páně, aleluja, aleluja." Shromáždění odpovídá: „Bohu díky, aleluja, aleluja."

Aleluja bývá součástí řady zpěvů propria. Je smutné, že v české katolické církvi je zpěv aleluja před evangeliem velmi často nahrazován jiným zpěvem (což rubriky umožňují), který má ovšem zcela odlišný charakter (což se rubrikám příčí).