(podněty pro biskupskou konferenci ČSFR)

1. Smysl jáhenské služby, její uplatnění

Úzce souvisí s modelem pastorace, který zvolíme v našich podmínkách. Jednou z možností je pokoušet se udržovat dosavadní systém farností bez větších změn. Vzhledem k velkému nedostatku kněží, jejich přestárlosti a k nepříliš povzbudivým vyhlídkám na nová kněžská povolání se nabízí možnost využít jáhnů jako správců dosavadních farností. Problém je v tom, že se kandidáti na jáhenskou službu hlásí pochopitelně z těch míst, kde náboženský život lépe funguje. Tam nejsou - z hlediska klasické péče organizované parochiálně - tak nezbytní, a nehlásí se naopak tam, kde by to bylo zapotřebí.

Domníváme se shodně s pastoralisty (např. s Klostermannem, Priester für Morgen), že v katolické duchovní správě citelně chybějí kněží pracující během týdne v běžných civilních povoláních. I kněží dosud z duchovní správy vyloučení, protože neměli státní souhlas nastoupili do duchovní správy a svá civilní zaměstnání museli opustit. Výchova kněžského dorostu vůbec s civilním zaměstnáním kněží nepočítá, protože nestačí pokrýt ani požadavky neobsazených farností. Tím spíš by měli být alespoň jáhni zaměstnáváni i civilně. Protože však většinou půjde o lidi s vyšším civilním vzděláním (a tomu odpovídajícím civilním zaměstnání), nebude snadné sladit oba tyto požadavky na službu v opuštěných místech. Je třeba vzít vážně v úvahu i psychologické danosti jáhenské existence: Jáhen je chápán nejen farníky, ale i převážnou částí kněžstva jako existence druhého či třetího řádu; vždyť nemůže celebrovat ani zpovídat a nežije v celibátu. Dosavadní oficiálně formulovaná spiritualita katolíka (navzdory II. vat. sněmu) zůstává orientována na ideály formované řeholně (tj. na celibát přede vším ostatním) a rituálně svátostně. Jáhen je pak oproti laikovi vlastně jen úředník, který "smí" asistovat při manželství a pohřbu. Ovšem každý farník by raději viděl při takových slavnostních příležitostech "úplného" kněze. Jestliže v takové atmosféře se i dnes kněží zdráhají sloužit v "nevýznamných" obcích, frustrace jáhnů bude ještě pochopitelnější: Přijal své povolání - jak věří - od Boha i od církve. Ale nestojí o něj ani obec věřících, ani valná část kněží kolem něho. Smíří-li se s tím on sám, těžko to bude snášet jeho rodina, kterou musí brát neméně vážně, vždyť je poctěna svátostí! Jáhnové tedy musejí uživit rodinu, musejí dát dětem přiměřené vzdělání i výchovu. Přitom nejen opustí dosavadní společenství, kde se angažovali, ale nové společenství nevytvoří, budou právě jen úřadovat.

Spíše se proto zdá užitečné v souvislosti s vývojem v zahraničí orientovat jáhenskou službu na nové společenské oblasti, např. na vytváření základních křesťanských skupin, které jsou menší než farnosti, a také na specializovanou službu, která zasáhne větší oblast než farnost (např. celé město) - "farnosti" personální. Uplatnění jáhna by nemělo být v první řadě liturgické, ale např. zmíněná pastorační i obecně lidská péče o základní společenství (viz Sk 6, 1-7), příprava na svátosti (zejména u nás dosud až na výjimky zanedbávaná příprava na svátosti křesťanské iniciace, kvalifikovaná příprava na manželství, péče o ty, kteří se věnují dětem a mládeži atd.). Z liturgického angažování by to měly být formy koncilem doporučované, ale dosud u nás neprosazené, nemající dosud v očích věřících i kněží patřičnou "hodnotu", jako je bohoslužba slova či bohoslužba smíření.

2. Výběr kandidátů

Je třeba provádět velmi odpovědně. Mnozí z těch, kteří jsou v současném jáhenském kurzu, by tam být vůbec neměli. CIC stanovuje pro kandidáty duchovenské služby náročná kritéria, a právem. Dokud motivací není ochota sloužit dosvědčená dosavadním způsobem života, nýbrž snaha být v církvi někým "vyšším" než "jen" laikem, je to velmi na pováženou. Šance k věrnosti takovému povolání je pak velmi malá, mnohem menší než u kněží.

Naopak by měl být kritériem zkoumaného povolání např. dar "dávat lidi dohromady", sjednocovat je, anebo dosavadní angažovanost nejrůznějšími službami. Takové kandidáty je třeba získávat bez ohledu na to, zda zpočátku o svěcení zájem mají či nikoli. Jejich svěcení pak potvrzuje, že církvi je takový životní postoj vlastní i žádoucí.

Biskupská konference by podle našeho názoru neměla pouze čekat, až se někdo přihlásí, či spoléhat na "agitaci" kněží, kteří mají často o jáhenské službě představy neuvěřitelně naivní (typu "liturgická asistence při slavné mši"), ale měla by vyjít sama s iniciativou. Měla by se opírat o mínění té které obce. I na ní záleží, jakou pastorační váhu bude mít v ní ten nebo onen kandidát.

3. Výchova jáhnů

Zahrnuje jednak vzdělávání, jednak duchovní formaci. V pražské arcidiecézi bylo vzdělávání svěřeno teologické fakultě. Současný stav považujeme za zcela nevyhovující pro nízkou úroveň přednášejících. (Můžeme doložit magnetofonovými záznamy přednášek.)

Proto doporučujeme:

a) Pro náplň kurzu by bylo mnohem vhodnější využít osvědčeného "Dálkového kurzu teologie", který byl pro tento účel vypracován německou biskupskou konferencí a který je připravován v budějovické diecézi. Kurz využívá moderního dělení komplexní přípravy podle témat, a nikoli klasické dělení podle teologických disciplín a traktátů. (O takovou přípravu teologů usiloval erfurtský ordinář a aplikoval ji už před více než 20 lety. Teoretické argumenty pro to přináší např. již citovaný Klostermann v Priester für Morgen.)

b) Okamžitě řešit otázku přednášejících buď jejich vyškolením na zahraničních univerzitách, anebo povoláním schopných pedagogů, kteří vyučovali v umlčené církvi, případně požádat o pomoc v některých oborech (kde je to možné) evangelickou a filosofickou fakultu.

c) Uznat vzdělání těm, kteří je získali v umlčené církvi, případně je ověřit zkouškami. Dnes jsou někteří posluchači nuceni, aby při nedostatku času absolvovali v problematické kvalitě znovu to, co už dávno ovládají.

d) Je pobuřující, jestliže o vysokoškolském vzdělání rozhodne nikoli zkouška, ale průkaz o pravidelné docházce. Fakulta s povinnou docházkou není fakultou, ale střední školou. (Josef Zvěřina nazýval litoměřickou "fakultu" "průmyslovkou pro ministranty".) Je naprosto nutné zrušit "žákovské knížky" kandidátů, které byly vytištěny a studujícím přiděleny. Jestliže kandidát není dospělý, nepatří na fakultu. Je-li dospělý, má sám svou odpovědnost. Povinná docházka korumpuje nejen kandidáty, ale i pedagogy. Schopný pedagog nebude mít prázdnou posluchárnu. Akademický sbor má při dobrovolné docházce vítané kritérium kvality právě v návštěvnosti jednotlivých předmětů.

V duchovní formaci nelze opominout faktor dosud v našich podmínkách staleté tradice celibátu sine qua non nepříliš pochopený: Že se jedná o církevní službu ve dvou. CIC vyžaduje souhlas manželky se službou jáhna. Nestačí však formální souhlas. Manželé jsou a mají být jedno tělo a jedno srdce, mají-li dostát svým svátostným závazkům. Pokud nebude manželka pro službu svého manžela opravdu získána, dostaví se zákonitě velmi brzy krize manželství i jáhenství. Proto je duchovní formace manželek jáhnů neméně důležitá než formace samotných jáhnů. Nejde zdaleka jen o asketiku (tj. o teorii), ale o formaci opravdu duchovní. V té - jak tvrdí evangelium - není nikdo (ani jáhen!) doma uznávaným prorokem. Nedoporučujeme však, aby se o jejich formaci pokoušel někdo, kdo sám manželství (nebo mateřství) považuje za úděl těch, kteří v sobě nenalezli dost odvahy k životu prý dokonalejšímu, k životu v celibátu nebo řeholi. Je třeba vést je k pravdě jejich povolání a vést je se znalostí jejich problémů.

Krize se dostaví v každém manželství, má-li růst ke zralosti lidsky i svátostně. Je zapotřebí, aby budoucí jáhni měli možnost zvolit duchovní vedení z těch, kteří tyto zkušenosti mají, nebo alespoň mají zralé pochopení pro autentické hodnoty manželství.

(Podněty pro biskupskou konferenci ČSFR)

1. Výuka náboženství ve školách

Církev na koncilu veřejně prohlašuje, že chce světu sloužit. Vzhledem k tomu, že se na náboženství ve školách přihlásilo velké procento nevěřících dětí a mládeže, je nutné se tomu přizpůsobit. Osnovy 20 let staré jsou jen stěží použitelné. Nový přístup by měl zejména podávat nevtíravým způsobem základní informace biblické, historické, etické tak, aby si mládež mohla utvořit světový názor. Ekumenické hledisko je samozřejmým předpokladem. Hodiny by neměly obsahovat "církevní agitaci". S pastýřskou moudrostí pokračovat v pečlivém výběru, komu udělit kanonickou misi - osobnostem, které samy věří tomu, co říkají, a odpovídá to jejich životní zkušenosti. Nejedná se jen o otázku správných znalostí.

2. "Nedělní školy"

Těžiště náboženské výchovy soustředit do nedělních dětských shromáždění v prostorách církve. Zde by se měla odehrávat na biblickém základě příprava na přijetí svátostí. Zde by děti měly zakoušet církevní společenství a učit se účasti v něm. Forma vzdělávání by neměla být příliš "školní ", ale svědecká. Vedení těchto shromáždění svěřit rodičům a těm, kteří jsou schopni získat neformální autoritu (ta je nutnou sociologickou podmínkou pro vznik společenství). Děti vést při těchto shromážděních ke spontánní modlitbě, k orientaci v Písmu svatém, k bohoslužbám smíření, k vzájemné otevřenosti, důvěře a odpovědnosti za průběh shromáždění.

3. Oddíly skautské, turistické a pod. mají pro rozvoj osobnosti dítěte veliký význam. Pokládáme za méně vhodné vytvářet zvláštní "katolické" oddíly. Vede to k umělé segregaci dětí od ostatní populace a skleníkové výchově. Křesťanské zásady soužití by se měly uplatnit opět nenásilným, ne příliš proklamovaným způsobem. Veškeré duchovní aktivity rozvíjet takovým způsobem, aby se jich mohli (ale nemuseli) zúčastnit všichni, tj. i nevěřící. Zdá se však, že Ústřední duchovní rada Junáka navrhuje jiná, ne příliš šťastná řešení. Praktický problém slavení neděle na táboře či několikadenním výletě je možné řešit několikerým způsobem. Přimlouváme se za způsob, který "netrhá partu" dětí, ať jsou z kterékoli církve či nevěřící. Vždyť to je na neděli jeden z nejdůležitějších momentů - být spolu zajedno ke slávě Boží. Společná návštěva kostela je výjimečně přijatelná. Ale kterého, jsou-li v oddílu děti z různých církví? Stejný problém vytváří slavení liturgie přímo v táboře, zejména pokud se příslušný služebník soustředí pouze na liturgickou službu a jinak se života tábora nezúčastní. Navrhujeme uspořádat v neděli shromáždění, kde výběr biblických textů i forma jejich přiblížení je přijatelná pro všechny účastníky. A to i za cenu,že se katolické děti nezúčastní eucharistie. Biskupové by svojí autoritou mohli osvobodit příliš úzkostlivé svědomí některých dětí a zejména jejich vedoucích, rodičů či prarodičů, kteří účast na eucharistii bezpodmínečně vyžadují. Na druhé straně by mohli podtrhnout význam oslavy neděle i v podmínkách tábora či výletu a povzbudit vedoucí, aby tyto oslavy připravovali.

Vážený otče arcibiskupe,

když jsme se dověděli, že bude televizí přenášena mše svatá ke Dni smíření, které se zúčastní i náš pan prezident Václav Havel, zmocnil se nás pocit radosti a naděje, že Vaším prostřednictvím naše církev přispěje smířlivým zásahem ke zmírnění nynějšího napjatého stavu mezi našimi národy.

Mši svatou jsme sledovali velice soustředěně a pozorně, ale kromě mše svaté samotné, která má nazastupitelnou hodnotu, jsme byli vážený otče arcibiskupe, Vaším projevem velice zklamáni.

Promiňte nám, že budeme mluvit naprosto otevřeně. Měl jste jedinečnou příležitost zapůsobit svými slovy na miliony televizních diváků i na příméഊúčastníky mše svaté tím, že byste apeloval na lásku k bližnímu, z které vyplývá snášenlivost, smířlivost a tolerance. Z Vašeho projevu však vznikl dojem, že se právě snaze o usmíření vyhýbáte.

Velmi nás udivilo, že jste se ve své promluvě ani slovem nezmínil o největší události naší katolické církve letošního roku, tj. o svatořečení bl. Anežky české. Rovněž se nás dotklo, že jste se nezmínil o otci Františku kardinálu Tomáškovi, který se v nedávných dnech loučil se svým úřadem a za jehož celoživotní působnost jsme mu všichni, věřící i nevěřící, povinováni úctou a vděčností. Otec kardinál byl přece duchovním otcem nás všech, tedy Čechů i Slováků, a vždy se snažil o přemostění sporných situací mezi našimi bratrskými národy.

Jestliže ovšem vzniká dojem, že v našem společném státu existují dvě katolické církve, pak to nutně svědčí o tom, že přístup představitelů církve k našemu současnému dění je zcela nesprávný.

Je nám velice líto, že tato slova musíme vyslovit právě v Den smíření.

-Luk-