Směřujeme k interkomuniu?

Úvod

Interkomunio - společné slavení Večeře Páně - eucharistie křesťanů různých vyznání je znamením znovu obnovené jednoty. Díky průkopnické praxi některých skupin, zejména v německé jazykové oblasti, ale i jinde (např. komunita v Taizé), mohl II. vat. koncil výrazně posunout názory v této otázce. To, co bylo před koncilem pod církevními tresty zakázáno, se stalo možným. Z množství problémů, které je třeba ještě překonat, si článek všímá otázek liturgických. Souvislost liturgie a celkového postoje církve k ekumeně je zřejmá. Pokud nechápeme, nebo nechceme chápat, co od nás naši odloučení bratři očekávají, projeví se to v liturgii. A pokud na druhé straně bude naše liturgie těmto ekumenickým požadavkům vyhovovat, pomůže při sjednocování v nauce i v životě. Vazba liturgie a života je obousměrná. Často máme první kontakt s křesťanem jiného vyznání nebo s nevěřícím zprostředkován liturgií. (Ačkoli liturgie nemá a nebude mít prvořadě misijní charakter.) Měla by tedy pravdivě vyjadřovat to, v co dnes věříme, být vyjádřením našeho vztahu k Bohu a k druhým lidem. Neměla by být pěstováním ani nám samým už nesrozumitelného folklóru, který druhé spíše odradí, než přivede k jednotě a k Bohu. Dosud platný ekumenický direktář, který byl vydán po koncilu, stanoví možnost vzájemného interkomunia s pravoslavnou církví. (Je však třeba poznamenat, že ne všechny pravoslavné církve, např. největší z nich - ruská, tuto možnost připouštějí.) Složitější je situace ve vztahu k církvím reformačním. Zde je možné, aby křesťan této církve přijímal (se souhlasem ordináře) v naší církvi. Naopak to ale bohužel umožněno není. Důvodem pro to je teologicky dosud neujasněná otázka, kdo má právo předsedat eucharistické slavnosti. Podle katolického pojetí je to pouze kněz, vysvěcený biskupem, který je v apoštolské posloupnosti. (I když se v církevních dějinách vyskytují případy, kdy tomu tak nebylo.) Protože u předsedajícího protestantské Večeři Páně tomu tak není, nemá tato slavnost podle stávajících úředních katolických představ stejnou hodnotu jako eucharistická bohoslužba katolická. Má-li se toto stanovisko změnit, musí dojít z naší strany ke změně celkového klimatu v ekumenických vztazích. V současné době již v naší zemi nestojí v cestě rozvoji těchto vztahů žádné potlačování státem. My katolíci bychom tedy měli realizovat postoje a předpisy, které II. vatikánský koncil v této oblasti stanovil a které zůstaly v naší zemi většinou pouze na papíře. Tento článek chce poukázat na některé jevy v naší církvi, které možnosti interkomunia oddalují.

Stůl Božího slova a stůl eucharistický

Obě části mše byly postaveny na roveň (srov. Instructio generalis (IG) 8). Bohoslužba slova není pouze úvodem k bohoslužbě eucharistické, ale má v ní nezastupitelné místo a má svou hodnotu i jako samostatný obřad. Ačkoli koncil formuloval tuto nauku zcela jednoznačně, stále přežívá pocit a názor, že samostatná bohoslužba slova je něco méně hodnotného. Není ani příliš rozšířena, a pokud se děje, často slyšíme, že bude "jen bohoslužba slova". Koncilní Otce vedly k novému postoji nejen důvody ekumenické, tj. "přizpůsobit se odloučeným bratřím", nýbrž snaha vrátit božímu slovu místo, které mu v křesťanově životě, tedy i v liturgii náleží. Proto žádná svátost nesmí být dnes řádně udělována bez související bohoslužby slova. Problémem naší církve je, že jsme "přesakramentalizováni". Neznáme téměř jinou veřejnou formu činnosti církve než udílení a přijímání svátostí. To vede často k jejich zplanění, ke ztrátě víry, že Bůh skutečně skrze ně působí. Neměli bychom svátostí udílet spíše méně, a o to víc hledat tuto víru v božím slově? Kristova přítomnost v božím slově není o nic "menší" než přítomnost v eucharistických způsobách nebo i ve shromážděné obci (srov. IG 7). Slavení bohoslužby slova, zejména jako samostatného útvaru, dává širokou možnost aktivního zapojení tzv. "laiků". A to je přáním koncilu. Liturgie tak přestává být výsadním posláním "profesionálů". Je to i cesta sblížení s církvemi reformace. V rámci bohoslužby slova je vhodné uctívat knihu bible jako výrazný liturgický symbol. Sbližuje nás to s církvemi křesťanského Východu a věřím, že to může napomoci vzbudit liturgické cítění u členů některých evangelických církví, které smysl pro liturgii postrádají. Symbol je pro ně mnohem přijatelnější než jiné nám drahé symboly. Souvislost přijímání s eucharistickou slavností Na rozdíl od našich bratrů z církví vzešlých z reformace, ale spolu s našimi pravoslavnými bratry věříme, že Kristus zůstává zvláštním způsobem přítomen ve svátostných způsobách i po skončení eucharistické slavnosti. Proto přinášíme našim nemocným tělo Páně, aby měli i ve své nemoci možnost blízkého, přímo tělesného kontaktu s naším Pánem a s církví. V jiných případech však musíme být s "podáváním svatého přijímání" mimo rámec eucharistické slavnosti velmi opatrní, abychom nezastírali, že eucharistie je především Večeří Páně { společnou hostinou. (Názvu "Večeře Páně" by bylo nejvýš vhodné používat namísto nic neříkajícího technického označení "mše". Tak to činí i IG již v úvodních pasážích. Proto to již před 20 lety navrhoval význačný znalec liturgie Dr. Josef Myslivec.) I pokud je tělo Páně výjimečně podáváno mimo rámec eucharistické slavnosti, musí tomu předcházet bohoslužba slova (viz Rituale Romanum - De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam). Odstrašujícím příkladem nedodržování tohoto předpisu, a tím potenciálním pohoršením pro naše reformované bratry, je praxe kostela v jednom moravském městě. Tam je věřícím umožňováno, aby každý den ve 4 různé doby, předem stanovené a oznámené na kostelní vývěsce (o nějaké výjimečnosti tedy nemůže být ani řeči), přistupovali ke svatému přijímání bez sebemenšího náznaku bohoslužby slova. Takové přijímání (i když nepochybně poctivé) vede k nebezpečně zkreslenému chápání eucharistie. Pokud si toho není vědom kněz, který takto slouží své církvi a který by měl být strážcem pravdivého udílení každé svátosti, proč nezasáhne místní ordinář odpovědný za liturgický život místní církve? Liturgické předpisy (Sacrosanctum concilium (SC) 55, IG 56h) pokládají za "velmi vhodné", aby věřící přijímali z chleba proměněného při téže mši. Tím je jednoznačně vyjádřena vzájemná souvislost. Jaká je však praxe v našich kostelích? Často věřící přijímají ze zásoby všichni, často, pokud podávají dva služebníci, jeden podává ze zásoby. Správná praxe (málokde dodržovaná) může být např. taková, že před přijímáním je tělo Páně rozděleno do dvou nádob a zásoba se použije, až pokud by se nedostávalo (a to by se při dobré organizaci stávat nemělo). Eucharistie je hostinou dospělých lidí, kteří nemusí být krmeni. V této souvislosti je samozřejmým požadavkem požádat novou biskupskou konferenci o možnost přijímání na ruku, jak je dnes v podstatné části Evropy běžné. Otázka kalicha Jak pro východní církve (včetně sjednocených, katolických), tak pro církve reformační je nemyslitelné přijímání pouze pod jednou způsobou. Ve východních církvích se i přijímání mimo rámec eucharistické slavnosti (např. u nemocných) děje pod obojí. I když současné předpisy naší církve bohužel neumožňují, aby se přijímání pod obojí stalo pravidlem, přece jen je možností celá řada a nejsou dostatečně využívány. Se souhlasem ordináře je možné v řadě případů rozšířit možnost přijímání pod obojí na celé shromáždění (viz IG 242). Je přitom možné si vybrat jeden ze 4 způsobů udílení. S přijímáním kalicha souvisí i zdánlivá maličkost týkající se přípravy darů. Často se v našich kostelích stává, že v obětním průvodu je přinášen jen chléb, nebo zase jen víno. Druhá způsoba je už připravena v presbytáři. I takovýto přístup (byť často ovlivněný praktickými okolnostmi) zamlžuje srozumitelnost liturgického projevu a z ekumenického hlediska je nepřijatelný.

Výchova liturga

Odborná příprava budoucích liturgů byla v minulých letech (zejména po odchodu doc. J. Matějky z fakulty) na velmi nízké úrovni, jako ostatně většina teologických disciplín. Z litoměřické fakulty vycházeli absolventi sice ovládající příslušné rubriky, ovšem bez patřičného hlubšího porozumění a bez umění liturgii vytvářet. K ekumenickým aspektům liturgie se nepřihlíželo a obdobně nebyl, a dosud není, zařazen předmět obsahující alespoň základy ekumenické teologie. Porovnáme-li úroveň ordinandů s absolventy semináře např. v sousední NDR, jsou rozdíly velmi markantní. Starší generace kněží měla možnost se seznámit s novým liturgickým duchem pouze omezeně. Z období zavádění liturgické reformy je na místě ocenit velký přínos J. Reinsberga, B. Bouše, M. Máši. V současné době by mohli pomoci k vyvedení z krizového stavu svými zkušenostmi např. S. Prokop, V. Malý, M. Slavík a další. Vřele by se mělo doporučovat, aby kněží navštěvovali bohoslužby, kterým předsedá někdo jiný, a to jak v naší církvi, tak v církvích našich bratří. Po kritickém zhodnocení pak poznají, čeho se varovat, nebo naopak co rozvinout, čím svou liturgii obohatit. Liturgická výchova musí dostat místo, které jí právem náleží (srov. Optatam totius /OT/ 39).

Závěr

Z uvedených poznámek vyplývá, že je množství problémů, které je třeba dát do pořádku. Bude to jistě jeden z úkolů pro vznikající biskupskou konferenci. Žijeme dnes v absurdní situaci, kdy vyžadovat dodržování rubrik v Instructio generalis je spíše progresivním než konzervativním postojem. Toto dodržování umožňuje tvůrčí přístup. Je zapotřebí se učit využívat množství autentických forem liturgie, abychom byli schopni organicky přijímat autentické formy liturgie našich bratří. I je čeká úkol překonávat bariéry nesrozumitelnosti, stereotypu, neživosti, někde a někdy i neukázněnosti veřejného projevu. Pavel

P.S. Tento článek byl napsán více než před rokem pro Teologické texty. K posouzení jej dostal Josef Zvěřina, který měl několik výhrad. K diskuzi o nich už bohužel, vzhledem k Josefově smrti, nedošlo. Článek se ztratil a do redakce jsem dal další kopii. Zpoždění článku ale příliš nevadí, protože z toho, o čem bylo psáno, se zatím mnoho nezměnilo (snad kromě zániku NDR). Díky okázalým vnějším liturgickým projevům ztrácí naše církev kredit jak před bratry jiných vyznání, tak před nevěřícími. Odstrašující ukázkou bylo např. chování arcibiskupa Sokola při papežově návštěvě. Ale ani "interní" záležitosti na tom nejsou o mnoho lépe. (Přitom lze dnes už těžko mluvit o nějakých čistě vnitřních katolických záležitostech.) Biskupská konference sice povolila přijímání na ruku, ale potom se zjistilo, že k tomu není bez předchozího jednání s Vatikánem kompetentní, a tak je celá záležitost v patové situaci. V Brně u Minoritů je stále inzerováno podávání sv. přijímání pravidelně 4 x denně mimo eucharistickou slavnost s totální absencí Božího slova. (Naposledy osobně ověřeno 12. 4. 1991.) Výuka liturgiky, tentokrát již v pražském semináři, je dle svědectví bohoslovců na ještě horší úrovni, než jsem si před rokem myslel. Všimněme si, jak toto všechno ostře kontrastuje se vskutku katolickým pojetím, ke kterému nás vedl náš učitel liturgiky Miloslav Máša. Přečtěme si jeho homilii na Slavnost těla a krve Páně v těchto Getsemanech! Naše církev možná opustí mnohé projevy, které vadí bratřím jiných vyznání. Eucharistii však opustit nemůže! Zde je jediná cesta: slavnost obnovit tak, aby pravdivě vyjadřovala to, co do ní náš Pán vložil, čím žili křesťané tolika staletí před námi, a umožnit účast i jiným bratřím. Koncil k tomu podnět již dal, teď záleží také na nás. V dané oblasti jsou ale i nadějné momenty. Např. vydání nového kancionálu sestaveného již v duchu liturgické reformy či nástup nového energického "šéfa" pražské arcidiecéze.