Promluvy Miloslava Máši z počátku osmdesátých let.

To nejpravější místo, kde se Písmo předčítá, je samozřejmě liturgie: Bůh mluvil k svému lidu jako k celku, jako k společenství - a právě jako k součásti toho lidu mluví i ke každému z nás. Při liturgii se stává Písmo znovu živým slovem. Je třeba tedy číst Písmo sv. především ve společenství církve. A ve společenství církve si Boží slovo vykládat, abychom mu správně rozuměli. Církev nestojí nad Božím slovem, církev je mu podřízena, je v jeho službách, má Boží slovo uchovávat a hlásat a zároveň je také pověřena Boží slovo směrodatně vykládat. Ale podle možnosti máme číst Písmo sv. také sami. Počítat ovšem s tím, že všemu hned neporozumíme. Není divu. Texty staré 2-3 tisíce let. Vznikly v Orientě - jiná mentalita - jiný obraz světa - jiný způsob vyjadřování. Mnohé se objasní, až teprve když se člověk k tomu časem znovu vrací. Nic mu to neříkalo - a najednou ta písmenka začínají svítit.

- Při četbě bible je také záhodno vědět mnoho věcí kolem - abychom si to, co čteme, stavěli do správných souvislostí, abychom to neposuzovali jen podle svých subjektivních představ, ale abychom se uměli propracovávat k jádru věci. To všechno je dosti těžké, ale nemusí nás to odradit. Naopak, je třeba mít velikou touhu po poznání Písem (Pius XI: neznalost Písma je neznalost Krista), a nečíst jen ze zvědavosti, ale jako slovo PRO MNE: číst často a pravidelně: nečíst mnoho najednou - stačí pokaždé třeba jen pár vět, zastavit se, když vidím, že se mě to nějak týká - vpustit to dovnitř do své duše. Nejdřív, než začneme číst, je vhodné vždycky poprosit za světlo Ducha sv. Samostatně - volně - několika slovy. Pak otevřít své srdce - číst s velkou pokorou - vžít se do toho - říkat si: co to znamená pro mě - povídat si o tom s Bohem - přijmout to do srdce, aby to tam zapustilo kořeny. Nemusíme si to pamatovat, nemusíme vědět zpaměti, v které kapitole a v kterém verši to stálo - ale když nás to vnitřně prostoupí, naše smýšlení i náš život z toho žije a roste. A pak za to poděkovat - a těšit se zase na další čtení. Když se člověk do toho pustí, a vytrvá, i když mu to hned nejde, pozná časem, že ty chvíle, strávené nad stránkami Písma, patří mezi nejlepší a nejplodnější chvíle našeho života, a že bible je opravdu ta nejdůležitější kniha na světě. Bibli nelze číst jako román. Jako něco, co člověk může a nemusí znát. Je to Kniha knih, je to nejdůležitější kniha na světě. Čte se z ní především při bohoslužebném shromáždění, a to s velikou úctou (vstává se) - ale i pro soukromé čtení bible platí jistá pravidla, abychom z jejího čtení měli užitek.

1. Především: čtení Písma sv. je namáhavé. Není to žádná lehká a zábavná četba. Je to čtení náročné. Bible patří samozřejmě k pokladům světové literatury, a kdo ji nezná, nevyzná se ani v mnoha jiných kulturních hodnotách, které znalost bible předpokládají a na ní staví. Ale přitom nás bible nechce zaujmout nějakým krásným uměleckým požitkem: hlavní je její OBSAH, a ne forma. Obrací se na nás jako "slovo od Boha přišlé" a ukazuje nám smysl a cíl našeho života. Proto už židé svůj Starý zákon milovali Říkali: "Je to svítilna na mé cestě, světlo mých očí, radost mého srdce." A kdo se chce dostat k Bohu blíž, nezbývá mu než "slovo Páně hledat a po něm toužit". Člověk není živ jen chlebem. . . A je to špatné s každým křesťanem, který "nemá hlad po Božím slově".

2. Nestačí však slovo Boží jenom slyšet, je třeba se mu snažit rozumět. Věnovat mu pozornost a dát si s ním práci. Nestačí jen tak zběžně číst - mnoho lidí si dnes zvyklo mnoho číst, a jenom to tak přeběhnou očima. "Však už vím, co tam asi je." A ve skutečnosti jsou na tom jako někdo, kdo byl několik dní v cizině, a už si myslí, že dobře zná tamější poměry, krajinu i lidi. Vůči Božímu slovu se má člověk stát "zcela uchem", jak říká prorok Jeremiáš. V bibli záleží na každém slůvku. Ani to nejmenší písmenko není zbytečné. Proto čtení bible vyžaduje kázeň: najít si čas - a soustředit se k tomu. Ztišit se. Teď mám, Pane, na tebe čas. Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá. Pustit na tu dobu z mysli všechno ostatní. To se nedaří hned, je třeba vytrvalosti. A kdo vytrvá - za čas se pak na tu chvíli těší, a ví, že z toho žije všechno ostatní. Celý životní postoj je tím čtením nějak ovlivněn. Kdo chce tedy číst bibli, udělá dobře, když si k tomu vyhradí pravidelný čas, a to ne tehdy, kdy je už příliš unaven - aby mohl vnímat a vstřebávat to do sebe. Třeba aspoň v sobotu večer (byla by to výborná příprava na neděli).

3. Ale jak má ten, kdo čte, rozumět? I při nejlepší vůli je na začátku pro každého bible něčím cizím. Říkali jsme si to už minule: jsou to texty staré 2-3 tisíce let, vznikly v Orientě, tam byl jiný způsob myšlení, jiné, dnes překonané představy o světě, jiný způsob vyjadřování. A tak abychom se v tom světě bible vyznali, potřebujeme pomoc. Minule jsme četli, jak Ezdráš dal předčítat z Mojžíšova zákona, a levité to překládali do lidového jazyka a vykládali to, aby i ten nejmenší tomu rozuměl. Pán Ježíš sám vykládal Písma učedníkům na cestě do Emauz - a jejich srdce při tom hořelo. A Duch sv., o kterém nám Ježíš slíbil, že nás bude uvádět do celé pravdy, ten stále vede církev k tomu, aby se v ní vykládala Písma. Od dob apoštolů až podnes, především při bohoslužebném shromáždění. A je to potěšitelné, že v těch základních věcech, co se týká Písma sv., je mezi katolíky, evangelíky i pravoslavnými čím dál tím větší porozumění. Ale aby i soukromé čtení Písma bylo snadnější, platí určité zásady. - Především je třeba brát v úvahu souvislost jednotlivých částí i biblických knih s ostatním celkem. Nelze vytrhnout jednotlivou větu ze souvislosti, v níž je řečena (to dělají sektáři). Věci na jednom místě nejasné se osvětlují srovnáním s příbuznými místy. Často bývají ve vydáních bible odkazy na jiné verše a kapitoly.  - Dále není nejvhodnější otevřít bibli hned na 1. straně a pak číst všechno, jak to leží a běží, až do konce. Církev nám nabízí určitý řád - jednak vybírá čtení podle liturgického roku - a také doporučuje určitý výběr z Písma sv. vůbec. Ne, že by všechno nebylo užitečné. . . Spousta stránek zvlášť ve Starém zákoně není pro nás tak životně důležitá, např. dlouhé kapitoly pokynů, které dostal Mojžíš od Hospodina na poušti. Ty věci je možno prozatím vynechat a soustředit se raději na ty hlavní věci. - Další důležitá věc: všechny biblické texty se nečtou stejným způsobem. V bibli jsou zastoupeny nejrůznější literární druhy: od kronikářských vyprávění až po chvalozpěvy, od rodokmenů až po vyznání víry, od modliteb až po přísloví a hádanky. Vědět nejdřív, co to je. Každý literární druh má svou vlastní povahu, a tím je určeno, co se v něm má hledat, a co ne. Víme-li, že je to podobenství, nebudeme v tom hledat na 1. místě historické pozadí, ale pravdu, která platí stále. Víte sami dobře, k jakým zbytečným nedorozuměním docházelo třeba ještě před 50 lety, když chtěl někdo hledat na prvních stránkách bible poučení, které patří do přírodních věd - poučení, jak vznikal svět, místo zvěsti spásy, že svět vzešel z rukou Božích jako dobrý, že byl svěřen člověku a člověk v něm má svůj úkol. - Ve vydáních bible bývají také úvody do jednotlivých knih bible, to je vlastně 72 knih - 45 Starý zákon a 27 knih Nový zákon. Knihy Starého zákona vznikly v rozmezí téměř 1000 let, knihy Nového zákona v rozmezí něco přes 50 roků. Úvody nám pomáhají zařadit si určitý text do celého Božího jednání s lidmi v dějinách spásy - abychom viděli, v které etapě a za jakých okolností, skrze koho a komu Bůh právě toto říká (první adresáti). - Často teprve když zařadíme nějaký úryvek do jeho historického rámce, můžeme správně porozumět, proč je to napsáno právě tak, v čem je jádro věci, a co to i pro nás znamená. { A v katolických vydáních bible bývají k těžším místům poznámky. A ono to všechno ještě mnohdy nestačí { a tak by bylo dobře, kdyby se věřící chodili kněze na leccos zeptat. 4. Kdo chce vnikat do smyslu Písem, čte zase znovu. Vrací se k tomu. Přemýšlí o tom. Neříká si: þTo už znám.\ Lecčemus porozumíme až později. Některé věty z Písma bychom se mohli naučit i nazpaměť. Naši předkové znali často zpaměti celé kusy z bible a provázelo je to životem. Papežský legát, který kdysi přijel do Čech, napsal do Říma zprávu: V Čechách každá babička zná bibli lépe než u nás mnohý kněz. - Dnes už to bohužel neplatí.

Při čtení bible se můžeme u toho, co nás nějak zaujalo, ZASTAVIT, opakovat si tu větu několikrát, nechat si ji projít myslí i srdcem { a tak se od čtení Písma dá krásně přejít k modlitbě. K opravdu osobní modlitbě: poděkovat Bohu za to slovo, popovídat si s ním o tom a přijmout ho tak, aby nám to přešlo do krve. Chtěl jsem dnes ještě více mluvit o tom, jak číst Písmo sv. Dopovím to alespoň stručně, téměř telegraficky. Francouzský spisovatel P. Claudel, který žil také v Praze, říkal: ČÍST BIBLI NA KOLENOU. To zn. pokorně. Neříkat si "co by mi to mohlo dát", ale naopak. Bůh mi chce tímto způsobem rozsvěcovat světýlka. Boží slovo nelze měřit pouze lidskými měřítky. Bůh říká: Myšlenky mé nejsou jako myšlenky vaše. . . jako je vzdálen východ od západu, tak je vzdáleno vaše myšlení od myšlení mých. Kdo chce číst bibli s užitkem, musí být ochoten dát se poučit. Mluv, Pane, tvůj služebník slyší. Člověk pyšný nebude nikdy bibli správně rozumět. Číst pokorně ovšem NEZNAMENÁ ČÍST NEKRITICKY. Při četbě bible vyvstává samozřejmě mnoho otázek. Bůh nechce, abychom před nimi zavírali oči. Naopak: snažit se najít solidní poučení o všem, co nám vrtá hlavou. Nejde to samozřejmě najednou, je třeba mít velikou trpělivost, ale kousek po kousku víc se v tom vyznat. Bůh nechce od nás žádnou víru slepou, ale dobře promyšlenou. Abychom mohli říci: Vím, komu jsem uvěřil. Víra není žádná vycpávka nebo náhražka tam, kde schází potřebné poznání, ale naopak: víra je pevné přilnutí k poznané pravdě. I když jsou to často věci nad pomyšlení vznešenější, ale můžeme mít jistotu, že tomu lze právem věřit. A dále: NENÍ TŘEBA ČEKAT TAK DLOUHO, až pochopíme všechno. To bychom se pak třeba vůbec nerozhodli k ničemu. V bibli je mnoho těžkých, nesrozumitelných míst, ale je tam také mnoho míst, jimž může rozumět každý. Jeden slavný filozof říkal: I kdybys chápal z bible třeba jen jedinou větu, vezmi si ji k srdci a zařiď se podle toho! A tak je tedy také třeba, abychom to slovo od Boha přišlé PROMĚŇOVALI VE SKUTEK. Písmo sv. není ovšem samý návod k jednání, natož samé napomínání, co se má a co se nesmí. V Písmu sv. se především hlásají veliké skutky Boží. Od 1. stránky bible až na poslední: Děkujte Bohu, neboť je dobrý, na věky trvá milost jeho. Bible nám dává novou naději. Bůh nám nejdřív otvírá oči pro nějakou velikou skutečnost, dříve než nás vybízí, co máme dělat. Ale to slovo se stává plně slovem Božím teprve tehdy, KDYŽ ZAČNE PŮ- SOBIT I V NÁS. Skrze to slovo se setkáváme s tím, od něhož pochází, ne když je uzavřené v knize, ani ještě ne plně tehdy, když se v shromáždění církve předčítá, ale když to slovo vpustíme do svého nitra a ono v nás může začít působit - tehdy je to v plném smyslu slovo Boží: Boží moudrost, dobrota a láska. Čteme tedy Písmo sv. tak, aby v nás to slovo nezůstalo ležet ladem. Aby bylo svítilnou našemu srdci. Aby i o nás mohl apoštol napsat: Když k vám to slovo přišlo, nebrali jste ho jen jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, a tím také skutečně je. V bibli k nám PROSTŘEDNICTVÍM LIDSKÝCH AUTORŮ mluví sám Bůh. Používá k tomu větších i menších schopností těch autorů a nenechává se odradit ani jejich lidskou nemohoucností. Často můžeme z biblického textu, zvláště ve Starém zákoně, přímo vycítit, jak ten lidský pisatel těžce zápasí s tou Boží myšlenkou, kterou má tlumočit, která ho naplňuje, ale která ho zároveň nesmírně přesahuje - a přesto se nevzdává, ale s pomocí Boží to vyjádří, jak dovede. JE TO TEDY SLOVO ZCELA LIDSKÉ, A PŘECE K NÁM SKRZE NĚ MLUVÍ BŮH.

Úvod Jedním z autentických životních projevů církve Kristovy bylo, je, a věříme že i bude odpovědné experimentování i v samém jádru života církve - v oblasti života svátostného. Důraz je třeba klást na slůvko odpovědné. Experimentovat, to může znamenat se i odchýlit od zvyků dosud v církvi praktikovaných tam, kde se možná nabízí úprava ve prospěch "lepší srozumitelnosti, plné a aktivní účasti v duchu společenství" (srov. SC 21). To však lze schválit pouze tam, kde jsou k tomu patřičné předpoklady: důkladné vzdělání, které akcentuje teologii II. Vaticana, pastorační praxe, a pochopitelně i souhlas příslušné autority, protože se jedná o oblast střeženou církevním právem. Takové experimentování tedy nemá nic společného s projevy neznalosti či svévole, které stále ještě můžeme vidět v některých našich kostelích, a proti nimž biskupové více či méně úspěšně vystupují a před kterými varují.

Experimentování není samoúčelné. Církev je povinna hledat takové formy svého projevu, které budou pravdivé a účinné pro další generace. Koncilní dokument (SC 19) totiž vybízí: "Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a stupni náboženské vyspělosti. Tím splní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem, ale i příkladem." Vzhledem k tomu, že se svátostný život nalézá v těžké krizi, je tato potřeba zvlášť naléhavá. Experimenty mají dlouhodobý charakter. K odpovědnému vyjádření lze dospět za léta, či spíše za desetiletí, a soudit je bude především jejich ovoce zde ve světě a Pán jednou na věčnosti. Do experimentu nás nevedla ani romantická snaha po něčem zvláštním či alespoň jiném než vidíme kolem sebe, ale zcela zásadní praktická obtíž: Svátost dospělosti zastihne většinu přijímajících ve stadiu lidsky nezralém, a proto jsou její účinky často rozpačité. Svátost jednoty, sebevydání a umění lásky bývá nepochopena ještě řadu let poté, co se poprvé udála. Je to tak správné, anebo naše praxe kdesi uklouzla? O praxi slavení svátosti smíření v naší obci jsme obšírně referovali v Getsemanech č. 4. Tento článek si všímá problematiky plné účasti dětí naší obce na eucharistii (prvního svatého přijímání). Vymezení problému Svátosti křesťanské iniciace - totiž křest, biřmování a eucharistie - spolu natolik souvisejí, že jsou dospělým v katolické církvi zásadně udíleny současně. Tomu předcházejí jednotlivé etapy přípravy duchovní i naukové, stvrzené liturgickými obřady - katechumenát. Výchova křesťana nekončí samým udělením svátostí, ale pokračuje obdobím mystagogie - rozvíjením křesťanského života v obci věřících. U dětí, které přijímají křest v raném dětství nebo jako nemluvňata, je situace jiná. Nezbytná podmínka křtu - víra - je u nich zastoupena vírou rodičů a vírou obce. V dalších stupních křesťanské iniciace, při biřmování a eucharistii, by tuto víru již měly vyznávat samy. Takový je katolický postoj. Protestantské církve právem vyžadují při křesťanské iniciaci osobní víru a rozhodnutí. U některých to však vede i k odmítání křtu dětí a dokonce k opakování křtu v dospělosti, pokud byl někdo pokřtěn jako dítě. Taková praxe se příčí duchu pravého ekumenismu a je třeba ji rozhodně odmítnout: některé svátosti podle katolického přesvědčení vtiskují osobnosti nový charakter nezrušitelně (křest, biřmování, ordinace). Pravoslavé církve udílejí i nemluvňatům všechny tři iniciační svátosti (eucharistii pod způsobou vína).

Logická, biblicky, historicky i liturgicky zdůvodnitelná posloupnost udílení svátostí křesťanské iniciace je křest - biřmování - eucharistie. Prakticky se však v katolické církvi v posledním století zavedla posloupnost křest - eucharistie - biřmování. Věk prvokomunikantů je dekretem "Quam singulari" Pia X. doporučen na 7 let, CIC věk přímo neurčuje. Biřmování je zpravidla udíleno na začátku dospívání (ve věku rozlišování, jak uvádí CIC kan. 891, ale zároveň dodává: "pokud neurčí biskupská konference jiný věk"). Domnívám se, že v Československu obvyklá praxe udílení svátostí křesťanské iniciace dětem již neodpovídá potřebám dnešní doby a pokusím se vysvětlit proč.

Kritika současného stavu Když papež Pius X. vydal 8. 8. 1910 dekret "Quam singulari", kterým podpořil a vlastně umožnil časné první svaté přijímání, bylo to osvobozující: Praxe tehdejší církve na konci 19. stol. byla ovlivněna jansenismem, který měl velmi přísné nároky na přijímajícího. Většina věřících přistupovala ke svátostem pouze jednou ročně. Proto Pius X. již v roce 1905 dekretem "Sacra Tridentina synodus" vysvětlil přání otců tridentského sněmu, aby věřící častěji přijímali Krista svátostně. Na to následoval r. 1910 výše uvedený dekret. V dnešní době je situace jiná. Duch dekretů umocněný liturgickou reformou II. vat. sněmu a znamení doby již přinesli své plody. Katolíci přijímají častěji. Vynořuje se tím však jiný problém. Mechanické, nedospělé přijímání svátostí, které je jakousi samoúčelnou "kostelní" aktivitou, není vyvrcholením života křesťana, který se odvíjí v rodině, v církvi, v obci, ve státě. Děti jsou již v raném věku zapojeny do tohoto dění, "aby o nic nepřišly". Většina dnešních praktických ateistů byla v mládí prvním svatým přijímáním uvedena do "plnosti křesťanského života", aniž to tušili: "Jedl jsem hostie," říkají dnes. I dnes jsme touto mentalitou "aby děti o nic nepřišly" postiženi. Sami jsme své děti směrovali k velmi časné účasti na eucharistii, vedeni míněním panujícím ve farnostech už v dobách našeho dětství. Dnes vidíme, že to je praxe ne vždy šťastná. V pozdějším věku to vede k lhostejnosti, svátosti jakoby þnefungují\, jsou nutné různé obnovy, doplňování elementárních znalostí, zkušeností, a hlavně víry, která měla být už na začátku. Kdyby bylo už na počátku více víry, nesla by už dnes také své ovoce. Dnešní ovoce spíš připomíná právo. Že je tím dnes ohroženo cosi zcela zásadního, si dnes uvědomují mnozí. Při slavnostních bohoslužbách s velkou účastí publika - naposledy např. při půlnoční mši v brněnské katedrále za účasti televize - se snaží liturgové zabránit přijímání "pouhých diváků" prapodivným ustanovením, že přijímat smí jen ten, kdo byl - mimo jiné - u svátosti smíření nejvýš před měsícem . . . (Taková podmínka je absurdní nejen z obecně teologického, ale i z čistě právního hlediska. Církevní právník musí vědět, že kánon 912 spolu s 916 nelze takto interpretovat v žádném případě. Pastoralista musí vědět, že náhodný divák určitě neví nic o svých těžkých hříších. Biblista ví, že list Korintským má zcela jiná kriteria. Církevní historik ví, že nejméně do 8. století se katolický křesťan nezpovídal vůbec, leda jednou za život, v případě těžkého zločinu atd.). Přitom je zcela zřejmé, že i ti "diváci" jsou zde jen z dobré vůle a chtějí se slavnosti účastnit, "jak se sluší a patří". Proto cosi "zbožného" napodobují. Ale ani "věřící" čerstvě vyzpovídaní na tom nemusí být lépe - ani oni často netuší, že zvěstují smrt Páně a novou smlouvu (1 K 11, 26-29), přijímání chápou bez kontextu communia. Příčina tedy tkví hlouběji, než kam zasahuje právo. I právo a církevní kázeň ostatně mají smysl pokud slouží celkové výchově, nikoli v zákonictví. A právě o to jde i nám, když ověřujeme účinnost dětské účasti na eucharistii.

Pokus o řešení

Pokud zachováme dosavadní praxi křtít malé děti (a nejsou převažující důvody ji měnit), pak se zdá, že možným řešením stávajícího neutěšeného stavu je co nejvíce oddálit udílení dalších svátostí křesťanské iniciace. Oddálení neznamená v žádném případě odpírání svátostí dětem, či lhostejnost v dané věci. Naopak. Děti jsou soustavně a dlouhodobě připravovány. Příprava se děje ve společenství, a i díky tomu roste v dětech vědomí, že jsou církev, vědomí tolik potřebné k správnému přijímání svátostí. Zvažovali jsme především, zda je vhodné v našich podmínkách zachovat současnou praxi pořadí udílení (křest - eucharistie - biřmování) či přijmout praxi, za kterou se staví někteří pedagogové, pastoralisté i liturgové a která je logičtější (křest - biřmování - eucharistie). Pokud nechceme uspěchat biřmování, vyžadovala by tato druhá praxe přesunout plnou účast na eucharistii na dobu až někdy po pubertě. Zkušenosti s tím jsou v protestantském prostředí, kde konfirmace otvírá dveře k účasti na stolu Páně. Důležité v tomto prostředí ale je, že ani mladší děti nejsou ze stolování úplně vyloučeny. Přistupují spolu s ostatními, a i když nepřijímají tělo a krev Páně, dostávají zvláštní požehnání, každé dítě s obsahem odpovídajícím jeho specifickým potřebám. Přesto je zde tendence věk poprvé přijímajících snižovat z 15 - 18 let na nižší. (Nikoli však na 7 let.) Přimlouváme se proto zachovat současné pořadí udílení svátostí s tím, že věk plné účasti na eucharistii se posune co nejdále, ovšem ještě před pubertu (to je velmi přibližně na 12 let). Dobu biřmování ponechat již zcela na vůli dítěte, ale udílet je až v dospělosti, v souvislosti s obrácením či tzv. základním rozhodnutím, kterým by měl každý křesťan projít (zpravidla se udává věk 15 - 25 let, ale může to být i jinak). Tak bude biřmování, kterému předchází uvědomělé dospělé vyznání víry, logickým dovršením křtu, se kterým úzce souvisí. Může tak splynout s "křtem Ducha" či obdobnými zkušenostmi dospělého křesťana. Podobnou funkci má biřmování i při dovršení tzv. neokatechumenátu, formace těch, kteří byli formálně pokřtěni jako děti a uvěřili až v dospělosti. Uvedený postup je ekumenicky vyváženým kompromisem a neodporuje ani bibli, ani závazné tradici církve, a dokonce ani církevnímu právu. Nový kodex nestanovuje věk pro přijetí svátostí křesťanské iniciace. Kán. 913/1 říká: þAby se svaté přijímání mohlo podat dětem, žádá se, aby měly dostatečné poznání, byly pečlivě a důkladně připraveny, takže chápou podle svého rozumu tajemství Kristovo a mohou s vírou a zbožností přijmout Tělo Páně.\ Kán. 914 nabádá rodiče a faráře, aby děti patřičně připravovali, aby mohli být brzy občerstveni svatým pokrmem, a výslovně ukládá faráři, þaby ke svaté hostině nepřistupovaly děti, které nedosáhly užívání rozumu nebo se o nich usoudí, že nejsou dost připraveny\. Náš postup respektuje i vyjádření kongregací pro svátosti, pro bohoslužbu a pro klérus ze dne 20. 5. 1977 o tom, že prvnímu svatému přijímání má předcházet zpověď. V případě mladších dětí by byl takový postup těžko zdůvodnitelný. Zkušenosti z experimentu Před čtyřmi roky se vyskytla v naší obci skupinka 5 dětí ve věku 6{7 let { tedy ve věku, kdy obvykle probíhá příprava k první účasti na stolu Páně. Rozhodli jsme se provádět dlouhodobou přípravu s cílem posunout jejich plnou účast asi na 12 let s tím, že je rodičům ponechána svoboda dalšího vývoje. K této skupince jsme přiřadili jedno stejně staré dítě, které již v tuto dubu přijímalo. Z těchto šesti dětí byly 4, které byly mezi svými 3 - 4 sourozenci nejmladší, a 2, které byly mezi 2 - 3 sourozenci nejstarší. Toto rozlišení má jistý význam, který bude uveden. Příprava probíhala a dosud probíhá 1x měsíčně. Ve vedení katechezí se pravidelně střídali rodiče jednotlivých dětí. (Zdá se, že pro ně to byl ještě větší přínos než pro děti samotné.) Kostrou katecheze jsou Skutky apoštolů. Je k dispozici i pomocný text, ale závazná je pro katechetu pouze konkrétní perikopa a hlavní myšlenka. V katechezi dětí jde hlavně o předání zkušenosti vlastní víry jako víry rodičů a víry obce (a tím víry církve), a až na druhém místě o předání konkrétních pouček. Skutky jsme zvolili proto, že představují knihu relativně snadnou, dějově bohatou, dětem méně známou než evangelia, a tudíž více zajímavou, a jejich příběhy i mystagogie jsou natolik různorodé, že na nich lze pojednat všechna důležitá témata související s cílem katecheze, a navíc nenásilně umožňují starozákonní exkursy (např. Štěpánova řeč). Pro lehce srozumitelnou řeč překladu podle Petrů jsme použili pro perikopy právě tohoto vydání NZ. Děti byly velmi vděčnými posluchači, pracovalo se s nimi velmi dobře, s využitím nejrůznějších forem katecheze. Děti, které mají doma starší sourozence jsou aktivnější, jsou sociálně i vědomostmi lépe vybaveny než ty, které mají doma jen sourozence mladší. I to by mohlo být jedno z kritérií při posuzování, zda je již vhodná doba k plné účasti na eucharistii v tom kterém konkrétním případu. Důležité je, že se z dětí vytvořila skupina s vědomím sounáležitosti, které trvá dodnes. Tím, že byly připravovány pospolu, byl omezován tlak okolí, ve kterém se praktikuje časnější přijímání. Obtížnější to mají děti se staršími sourozenci, kteří již přijímají. Tzv. "zájem" dětí o časné přijímání je ve skutečnosti často zájmem o vnější věci. (Vyzkouší-li např. jak chutnají nekonsekrované hostie, tento "zájem" opadne.)

Větší problém představovali v experimentu faráři, kteří se dívali na tyto děti trochu jako na "černé ovce" farnosti, což zejména jejich rodiče těžce nesou. Někteří důstojní pánové totiž dodnes nechápou, co vyžaduje II. vat. sněm od rodičů (LG 11): þRodina je jakási malá církev. Proto mají rodiče být svým slovem a příkladem první hlasateli víry pro děti . . .\ Tito faráři rodiče v takovém úsilí nejen nepodporují, ale dokonce jim v tom brání, jako kdyby byli nežádoucí konkurencí výchovy kněžské. Naštěstí není naší povinností přimět takové duchovní správce vedené prapodivnými komplexy, aby četli a poslušně přijali učení koncilu, jasně rozlišující, v čem je nezastupitelný kněz a v čem rodič. Není zde místo citovat celé pasáže dokumentů sněmu (srov. k tomu např. Prohlášení o křesťanské výchově GE 3,7; Dekret o laickém apoštolátu AA 11), o které se rodiče musejí v trpělivosti opírat, aby dostáli svým povinnostem i v atmosféře nedůvěry či ještě horších postupů ze strany vlastních duchovních správců. Díky Bohu nejsou takto žárliví všichni. V průběhu let se postupně z různých důvodů rodiči doporučilo "předčasně" přijímat ze skupinky čtyřem dětem. Naposledy to byly dvě děti kterým bylo 10 let. Spolu s ostatními slavnostně vyznaly svoji víru, přinesly chléb a víno na oltář a poprvé přijímaly tělo a krev Páně. Několik dní předtím se poprvé s ostatními dětmi zúčastnily bohoslužby smíření, spojené s individuálním vyznáním hříchů. Pouze jediné dítě (chlapec) prohlašuje, že bude přijímat až ve 12 letech. Moudré vedení rodičů umožní alespoň v tomto případě vyzkoušet uvedený styl. Děti však zůstávají ve stejné skupince, postupně rozšířené a od letošního léta s jinou náplní. Závěr Uvedená oblast - příprava prvního přijímání - je pro experiment obtížná. Je nutno respektovat řadu daností - zejména svobodu rodičů i dětí a tlak ze strany farního okolí. Domnívám se ale, že je cenné i to několikaleté oddálení začátku přijímání, kterého se podařilo v klidu dosáhnout. Myslím, že problém není ani tak v dětech, jako v rodičích a v okolí. Je těžké kloubit jinou praxi v obci a jinou praxi ve farnostech, kde většina členů naší obce aktivně slouží, třeba právě při přípravě dětí k eucharistii. Získané zkušenosti snad mohou být inspirací u rodičů majících dnes malé děti, a majících tak možnost začít nově, aby to prospělo víře jejich dětí, jejich vlastní víře, a tím i církvi a všem lidem. Doufáme, že se vyjádří v Getsemanech i oni.

Pavel

Doporučení: Kromě již citovaných úryvků z dokumentů II. Vat. sněmu je žádoucí zvážit, co učí Konstituce O církvi (LG 12,30,32,33,34,35,37) Prohlášení O náboženské svobodě (DH 1,2,3,4,5,8) Konstituce O Božím zjevení (DV 8) Konstituce O církvi v dnešním světě (GS 43,44,45)

Článek zveřejnily Česko-bavorské výhledy. Ačkoli působí velmi věrohodně, obsahuje v podstatné pasáži, v popisu biskupské linie, nesprávné údaje. Tyto omyly se tradují i uvnitř samotné ES, o neinformovanosti mezi autoritami viditelné církve ani nemluvě. Zveřejnění skutečného stavu náleží svatému stolci.

Po stopách tzv. podzemní církve

Pronikli i tam, kde byly před církví uzamčené dveře

Děkuji kněžím, kteří se museli na svou službu připravovat a pak ji vykonávat v tajnosti, nesli riziko tvrdých trestů a přesto pronesli světlo evangelia tam, kde byly před jakýmkoliv vlivem církve pevně uzamčené dveře. Nebyly to dvě církve, ale církev jediná. Co Duch Boží spojil, nemohla rozdělit zvůle světské moci; obě větve trpěly stejným způsobem, obě nechť nyní bratrsky sdílejí své plody. (Z projevu Jana Pavla II. v pražské katedrále) Po únorovém puči bylo bez souhlasu státních orgánů vysvěceno pět nových biskupů, kteří měli v případě potřeby nahradit dřívější ordináře: Otčenášek, Tomášek, Matoušek, Hlad a Barnáš. Tito biskupové ovšem byli státní moci známi, a proto byli drženi v přísné izolaci popř. vězněni. Po násilné likvidaci řeholních společností se mezi slovenskými biskupy prosadila myšlenka, zvažovaná už před příchodem Rudé armády na Slovensko: vytvořit tajnou strukturu, která by pomohla čelit státnímu pokusu o likvidaci církve. Biskup Pobožný vysvětil na biskupa jezuitu Pavla Hnilicu, Hnilica Jána Chrysostoma Korce (1951), biskup Korec vysvětil Dominika Kalatu (1955), Kalata vysvětil Petera Dubovského, dnešního světícího biskupa v Banské Bystrici (1961). Všichni jmenovaní jsou členové jezuitského řádu, Kalata a Hnilica později odešli do exilu. V českých zemích nastává podobný vývoj v šedesátých letech, kdy se vracejí mnozí teologové z vězení a snaží se obnovit práci církve v českých zemích. Oficiální, komunisty založený seminář v Litoměřicích biskupové odmítli, proto církev prakticky nemá kněžský dorost. Svou práci začínají různé skryté semináře, a pro jejich absolventy vyvstává potřeba udílení kněžského svěcení. Skupina kolem pozdějšího biskupa Davídka se obrací s prosbou o pomoc na slovenské jezuity, ti jim vycházejí vstříc a Peter Dubovský uděluje r. 1967 biskupské svěcení Janu Bláhovi s tím, že Bláha může vysvětit i Felixe Davídka. Tím se biskupská linie dostává mimo kontrolu jezuitského řádu, což je později zdrojem napětí. Po vpádu armád varšavského paktu do Československa je očekáván podobný zásah proti katolické církvi jako na Ukrajině - až po deportaci na Sibiř.

Biskup Davídek, který už strávil 15 let ve vězení a až do své smrti bude bez státního souhlasu, se rozhoduje pro následující řešení: vysvětit větší počet biskupů, kolem nichž by se vytvořila společenství kněží a věřících. Počet svěcení není přesně znám, obvykle se udává počet kolem dvaceti. Pro dokonalost utajení je biskupské svěcení uděleno i jednomu ženatému knězi východního obřadu (tzv. řeckokatolické církve, sjednocené s Římem). Protože v katolické i pravoslavné církvi jsou už přes tisíc let biskupové neženatí, předpokládá se, že jej StB jakožto ženatého muže nebude podezírat. Tito biskupové pak udělují kněžská svěcení vlastním odchovancům nebo členům řeholních společenství. Velmi horliví jsou např. petríni, kteří už před r. 1948 pomáhali starším mužům na cestě ke kněžství. Někteří kněží jsou svěceni i v zahraničí, např. dnešním papežem, tehdejším krakovským arcibiskupem Wojtylou. Kněží takto svěcení - státu neznámí - pak vyvíjejí při svém světském zaměstnání aktivní činnost. Zásadou je dělat to, co nemůže dělat oficiální církev. Hlavní těžiště je samozřejmě v práci s mládeží. Neoficiální charakter práce umožňuje pružně reagovat na nové situace, bez zdlouhavého byrokratického vyřizování. Zvláštností je i působení ženatých kněží, svěcených pro východní obřad s jurisdikcí až na Sibiř, prakticky však sloužících západním obřadem (katolíkům západního obřadu je dovoleno přijímat svátosti od kněží východního obřadu). Hledají se i nové formy církevní práce žen - na kněze ani diakonky však ženy, navzdory tvrzením senzacechtivých západních médií, svěceny nebyly. Pružnost církevní práce je dána i využíváním tzv. mexických fakult - t.j. zvláštních pravomocí, udělených Římem při odvolání nuncia z Československa r. 1948. Působení kněží a biskupů této "tajné církve", jak ji nazývala StB, ovlivnilo víru a život bezpočtu křesťanů. Mnozí lidé skrze jejich službu poprvé poznali Krista. Mimořádná situace, kdy bylo nutno suplovat činnost oficiální církve, zdánlivě končí 17. listopadem. Papežův projev v pražské katedrále budí veliké naděje. Další vývoj je však nečekaný: Oficiální církev se jen těžko dává do pohybu, a zaměstnávají ji spíše materiální starosti. Mnozí kněží už zřejmě nejsou sto měnit styl své práce, třebaže jim nehrozí ztráta církevního souhlasu. Do církevní služby jsou postupně zapojováni ti kněží, kteří byli svěceni pro řeholní společenství, méně už kněží, kteří do řádů nepatřili. S ženatými kněžími východního obřadu si neví rady nikdo z těch, kdo rozhodují. Pokus přestěhovat je na východní Slovensko ztroskotává. Další vývoj působí dojmem, že se v katolické církvi podařilo StB uskutečnit akci Klín. vzniká nevraživost mezi kněžími, kteří slibovali věrnost starému režimu a kněžími působícími tajně. Znovu se objevují staré deformace, které před lety vypouštěla StB: zpochybňování platnosti svěcení, obviňování z hospodářské kriminality či osočování z konfidenství. Informace o neveřejných svěceních jsou soustředěny v Římě, ten však váhá s konečným verdiktem vzhledem k averzi domácí hierarchie, takže ti, kdo nesměli působit za komunistů, nesmějí působit ještě 2 roky po 17. listopadu. Co dělají? "To, co jsme dělali vždy", odpovídá na náš dotaz biskup Zahradník, "snažíme se dělat to, co by oficiální církev mohla dělat a nedělá. Pečujeme o repatrianty z Volyně, budujeme emauzské domy pro ty, kdo se vracejí z vězení a nikdo na ně nečeká, máme rozvinutou sociální a pastorační práci mezi rómským obyvatelstvem . . ." Ecclesia silentii, mlčící církev, jak se sami nazvali - mlčí a pracují. Jsou stále v první linii, všemu navzdory.

Jaroslav Vokoun

V Getsemanech by mohlo být více příspěvků od lidu obecného. Třeba různé reakce na pořady v televizi v rozhlase, filmy, názory na to co se děje v obci i jinde. Velice mi vadí, že se lidé nepodepisují svým (alespoň křestním) jménem. Jana

Díky Getsemanům jsme se mohli dozvědět o věcech o nichž jsme se často jen dohadovali, díky Getsemanům si uvědomujeme daleko víc vzájemnou sounáležitost, díky Getsemanům se církev představuje obci a obec církvi jako celku - a to je často problematické, choulostivé a těžké. Pája

Getsemany nejsou vhodný pro mládež, jelikož je tam mnoho cizích slov. Marta

Je dobře, že vyšel Getsemánek Terka P.S. Getsemany nečtu

Z obsahu poznávám, že jde o podobnou spiritualitu, kterou po léta žiji, a proto bych se velmi rád s Vámi, nebo s někým z představitelů obce, o níž je v časopise zmínka sešel. Antonín B., Beroun

V našej košickej "oáze" pri poslednej návšteve sa mi dostal pod ruky výtlačok Getsemany. Gratulujem Vašej oáze, ktorá ho dáva dohromady a teší srdcia bratov a sestier. Anton S., Bratislava