Proč odmítám reordinaci?

Na základě zpráv, které se dosud objevily v tisku, je možné se pokusit o rozbor současné situace "případu ES" tak, jak jej pravděpodobně vidí oficiální místa. Oficiálními místy myslím Biskupskou konferenci ČSFR a vatikánské úřady. I když se jedná v obou případech o přístup vnitřně diferencovaný, přesto se pokusím o jisté zobecnění, byť na úkor přesnosti.

1. Zdá se, že oficiální místa nehodlají akceptovat autority pro ES legálně ustavené a že se tváří, jako by neexistovaly.

2. Zdá se, že oficiální biskupové mají zájem integrovat aspoň vybrané služebníky ES pod svoji jurisdikci, ovšem za předpokladu podmínečného svěcení.

3. Zdá se, že údajné pochybnosti o platnosti svěcení jsou spojeny s osobou F. M. Davídka, kterému je přičítána psychická nezpůsobilost, neoprávněná ordinace ženatých mužů, možná i žen apod.

4. Zdá se, že se oficiální místa domnívají, že mají o celé záležitosti dostatečné informace, opravňující je k rozhodování, ačkoli jednání s odpovědnými činiteli vůbec nebyla zahájena.

5. Zdá se, že oficiální místa se vzhledem k případu ES často necítí být navenek vázána mlčenlivostí, ačkoli příslušníci ES jsou touto mlčenlivostí vázáni a nemohou se bránit ani zcela vykonstruovaným nebo zlomyslným pomluvám.

Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Nejprve sebekriticky na straně ES. Především nejednota způsobená dlouhodobým nuceným oddělením jednotlivých skupin. Vznikly nejrůznější spirituality, které se dnes mohou vhodně doplňovat a usměrňovat. Na mnoha místech se to děje, jinde ještě ne. Některé skupiny jako by nepotřebovaly žít v jednotě s ordinářem ES. Nezanedbatelná je i touha některých představitelů ES dosáhnout veřejného ocenění, ačkoli své ordinace přijímali výslovně pro formu utajenou. Pokud legitimní představený nerozhodne jinak, trvá jejich právo a povinnost sloužit formu, ke které byli povoláni a vyvoleni (srov. Ř 8,29 a násl.). V neposlední řadě je to u některých služebníků ES nejasnost o sobě samém, o smyslu své existence jako služebníka církevní obce ve světě tak radikálně změněném darem občanské svobody. Jestliže se jim dnes nabídne možnost sloužit jen pod podmínkami např. reordinace (ale také zazněly i podmínky zcela nehorázné, např. rozvod platně uzavřeného manželství a opuštění legitimní rodiny), zcela zmateně přijmou jakékoli podmínky, prý pro dobro církve. Nemůže však být k dobru církve, co nepramení v "čistém" (v biblickém smyslu čistém) svědomí, jak učí apoštol (srov. Ř 14, 16-23).

Na straně oficiálních činitelů je dle mého názoru příčin ještě více. Především je to strach. Strach z toho, aby se nedělo "něco nepatřičného", třebaže není nikomu jasné, co by to mohlo být. Možná i podvědomý strach vlastního ohrožení, strach, že budou ordináři diecézí obcházeni, přestože nesou odpovědnost za diecéze před Bohem i před lidmi. Takové obavy (nikoli ovšem strach) jsou do jisté míry legitimním jevem vyjadřujícím skutečný zájem o osud církve v Československu; iracionální složka však myslím převládá a ukazuje, že takovým úvahám chybí důvěra v Ducha svatého (srov. 1 J 4,18). Oficiální biskupové se dále bojí neviditelné konkurence. Biskupové ES jsou zpravidla lépe na svou službu vybaveni, mají delší praxi v biskupské službě a museli rozhodovat o osudech svých svěřenců dnes a denně v podmínkách někdy i mezního ohrožení. Žádný z nich nepodepsal spolupráci s StB. V biskupské konferenci se projevuje "generační" problém. Převahu mají dříve narození, kteří svou odpovědnost chápou v kategoriích svého mládí. Nejsou již schopni se na věci dívat očima současníků, anebo při tom mají neúnosný strach. Dovedou si představit pouze jeden model existence církve - potridentskou farní strukturu. Pro tento model jim chybí kněží. Jednotu církve zaměňují s uniformitou. Mladší biskupové - snad z přehnané úcty ke starším kolegům - se neprojevují nijak výrazně.

Mimoběžnost pohledů BK a ES lze dokumentovat nejlépe tím, že je zájem o seznamy osob - kdo je biskupem, knězem apod. Nikdo se již neptá, proč tu je a proč tu byl třeba desetiletí, k čemu přijal službu a jak ji ve skutečnosti vykonával. BK se tváří, jako by zde byly již "normální poměry". Každý však ví, že převážná část národa, ačkoli se hlásí ke katolictví, je prakticky nevěřící. Že přinejmenším v českých zemích jde ve skutečnosti spíš o misijní území, na kterém platí specifické kanonické právo. Že společnost je tradičními prostředky, kterými BK disponuje, již neoslovitelná. Že tradiční projevy zbožnosti, jak je možno je pozorovat - účast na bohoslužbách, pouti - vyvolávají v lepším případě shovívavý úsměv, v horším případě roste averze vůči církvi. Pokud mám před očima tento stav, nemohu souhlasit s reordinací tak, jak ji vyžadují oficiální biskupové, zaštiťující se stanoviskem Svatého stolce, z mnoha důvodů. Přijetím reordinace bych - zpochybnil svou dosavadní službu, smysl i pravdu svátostné pomoci lidem trvající řadu let; zpochybnil bych legitimitu svých světitelů, - zpochybnil svého ordináře, kterému jsem sliboval před přítomným Kristem v rámci svátosti se vší vážností poslušnost a který se mne ani osobně, ani služebně nikdy nezřekl, - dal za pravdu těm církevním činitelům, kteří se sami upsali StB ke spolupráci při likvidaci umlčené církve a tuto podivnou službu vykonávají dodnes dokonce za souhlasu ostatních jako řádní ordináři, - dal za pravdu těm vatikánským činitelům, kteří nám v Maďarsku i u nás v průběhu sedmdesátých let vědomě ustanovili a konsekrovali kolaborantské biskupy typu Vrany či Ferance přesto, že jejich temné stránky byly známy i na veřejnosti, a dodnes se domnívají, že tím církvi posloužili a že žádné "podzemí" nebylo zapotřebí, - opustil bych jedno dílo v církvi a dal se do služby těm, kteří mají velmi nezřetelnou koncepci pastorační práce, k realizaci závěrů koncilu přistupují velmi liknavě a věrnost vidí jedině v uctívání všelijakých zvyků zděděných po svých problematických seminárních učitelích. Jejich model života církve a života v církvi, respektive jejich nemodel, pokládám za neperspektivní. Proto musím reordinaci odmítnout jako nedomyšlenou, dílo Ducha svatého znevažující, ignorující typicky katolický svátostný život s jeho pevnou důvěrou v objektivní platnost svátosti, nemorální a odporující mému svědomí. To však neznamená nepodřídit se "řešení církve".

Jednota církve je příliš cenná věc, aby s ní bylo možno hazardovat. Pro mě to znamená veřejně žádnou kněžskou službu nevykonávat a pokračovat v těch službách, pro které stačí křestní pověření. A těch není málo. Budu nadále respektovat své zákonné autority ES. Pokud by nebyly mými autoritami formálními, jako je tomu dosud, pak je budu respektovat jako své autority neformální. Nikdy jsem o žádnou veřejnou službu neusiloval a domnívám se, že svět potřebuje kromě veřejné služby i jiný typ kněžské služby, aby mohlo být evangelium hlásáno všude. Přijetí reordinace vede k rozpolcení - komu pak vlastně patřím? Podle prvého nebo podle druhého slibu? Je to obdobné jako v případě těch kněží, kteří porušili slib celibátu a oženili se. Který slib potom platí a proč už neplatí jeden z nich? Anebo jako ten, kdo sice sliboval v upřímnosti svému milovanému partneru, že jej nikdy neopustí, ale pak totéž slibuje jinému, dokonce nepříteli toho prvého. . .? Tak jako odmítáme dvojí křest, tak odmítáme dvojí ordinaci, ať už se právně nazývá jakkoli. Pokud bych na ni přistoupil, vnucuje se otázka - a kolikrát to ještě bude, než se mi konečně podaří přijmout svátost z rukou někoho zcela dokonalého a právně nenapadnutelného? Tlak, který je v současné době na ES vyvíjen, je třeba chápat jako dar. Dar, který vede k poctivosti, k hledání vlastního povolání, k sjednocování. Tak jako vedlo dnes již skoro před 10 lety zatčení jednoho biskupa ES a jeho dvou kněží k duchovnímu růstu těch, kterým předtím sloužili, tak i dnešní doba bude jistě přínosem. Duch svatý ví, co dělá. Mission de France byla 9 let úředně zakázána! Jeden zahraniční biskup mi před časem řekl: "Naučili jste se vzdorovat StB, to se vám bude hodit, protože budete muset vzdorovat vlastní církvi." Vzdor však není naším programem a cílem a věřme, že nebude trvat dlouho, bude-li nám vnucen. Věřím, že neuznání nás přivede blíž k těm opravdu potřebným, kteří si myslí o církvi svoje a kterým je úplně jedno, jak tato církev o nás smýšlí. Věřím, že dřív nebo později dojde ke sblížení s oficiálními činiteli, minimálně s těmi poctivými, kterým jde opravdu o boží věci víc než o prestiž úřadu či osobní oblibu u nadřízených a s tím spojenou kariéru. Poznají, že jsme s nimi na jedné lodi. Postupující sekularizace, snaha učinit z církve pouhou dekoraci folklórních nebo dokonce nacionalistických slavností, odklon od duchovních hodnot kvůli majetku a politickému vlivu povede ke sjednocování těch, kterým jsou tyto hodnoty drahé. Věřím, že i pražskému arcibiskupovi jde kromě purpuru i o dobro české církve. Vytýká se mu, že spoléhá na spiritualitu, která je mělká, nedoceňuje vzdělání, zůstává u slov. Sám ale vím, že tato spiritualita má i svá pozitiva - upřímně podporuje vytváření společenství jako základních buňek církve a otevřený, pravdivý ekumenismus. Věřím, že tato spiritualita nebude jen prostředkem pro získání vlivu v církvi, ale že bude dán prostor široké pluralitě názorů a stylů. Jsme přece katolická církev! Neodmítejme přispět svou trochou k tomuto tříbení, pokud k tomu budeme přizváni a pokud se to nebude příčit našemu svědomí. Věřím, že s novým papežem přijde i zdobrovolnění celibátu. Problém potom nebude s novými služebníky církve, ale s těmi, kteří žili delší dobu nedobrovolně v celibátu a budou se chtít oženit, ač k tomu nemají lidské ani náboženské předpoklady, protože i k manželství musí být člověk vychováván. Vychovávejme i nadále vhodné lidi ke službě v církvi, aby, až přijde čas, ji mohli přijmout, povolá-li je tato církev požehnaně změněného smýšlení. Příprava je dlouhodobá věc, nedá se stihnout za 4 roky, proto není s čím otálet, záleží-li nám na budoucnosti. Příprava zahrnuje jednak vzdělání, jednak formaci života v církvi, která není církví amorfních či asexuálních bytostí, ale církví žen a mužů. To, že zde existují oficiální výchovné instituce, nás nezbavuje odpovědnosti - víme, jak mnohé z nich fungují. Tím také neděláme nic nelegálního, vyplňujeme-li podle svých sil ty mezery v povinostech, které tu veřejná církev z jakýchkoli důvodů vynechává. Nenechme se znechutit současnou situací! Připadá vám to příliš vzdálené realitě? Pohovořme si o tom za 10 let.

Pavel